čtvrtek 19. září 2013

Psáno pod dojmem z knihy Pátá dohoda, od Dona Miguela Ruize a jeho syna



Zjistila jsem, že všechno co je v této knize mám pod kůží, nebylo to pro mě nic nového.
Ale ještě Nikdy, Nikdy jsem něco podobného nečetla. Vnímala jsem to tak, ale neuměla jsem to slovy vyjádřit. Ten zvláštně krásný, vrstvený úhel pohledu na svět.

V dětství jsem se totiž nenechala dostatečně ochočit (trefný výraz z knihy Čtyři dohody), proto jsem to všechno už tenkrát vnímala, ale nerozuměla jsem tomu. Jít jako dítě životem bez ochočení a nebo bez dobrého vedení je těžké.
Proto jsem si na podvědomé úrovni vytvořila bloky, bloky které mě chránily, chránily moji citlivost.
Děkuji této ochraně, ale už ji nepotřebuji. V dospělosti člověk ledacos dokáže pochopit. Ale co s těmi bloky. Musíme se jich zbavit.
Je spoustu způsobů , jak na to, každý si může vybrat ten, který mu sedne. Mě se to naštěstí podařilo. Bylo to největší dobrodružství v mém životě. Cesta do nitra sama sebe. Čas od času si tu cestu zopakuji, jen tak, jestli je všechno v pořádku.
(Bloky v nás, to je moje časté téma).

Vidím okolo sebe lidi jak bloudí, hledají ale většinou jen kloužou po povrchu. je mi smutno z toho, že žádné zkušenosti nejsou přenositelné, každý máme svou cestu a svůj životní úkol. Chci být alespoň inspirací pro ty, kteří o to stojí, inspirací, že to jde zvládnout.
Hlavní je se nebát a připustit si, že já mám problém, ne ti druzí. K tomu je zapotřebí velké odvahy.

Vůbec nezáleží na tom, kolik knížek kdo přečte. Z knížky se dozvíme stejně jenom to co už na podvědomé úrovni víme. Dojde vlastně "jenom" k uvědomění si toho co čteme.

Musíme jít životem a vnímat ho otevřenýma očima a srdcem. Knížky jsou jenom pomocníci, moc příjemní pomocnici a přátelé. Jinak si totiž neumím vysvětlit to, že znám hodně lidí, kteří čtou spoustu knih o duchovním rozvoji a nic nechápou.
Často mě napadá, že by možná bylo lepší, kdyby jim, místo čtení, raději některá spadla na hlavu a jim se tak rozsvítilo.
To nebyla ironie, to je fakt. Sama jsem to zažila. Ve svém těžkém období života, po smrti svých rodičů se mi to stalo. Dostala jsem otřes mozku a najednou jsem svou mysl soustředila jinam a všechno mi došlo.
Došlo mi, jak je všechno vlastně jednoduché a že ve všem hledáme zbytečně složitosti. Stačí přestat myslet a všechno potřebné k nám trefí samo.
A taky se už dopředu radovat...ale Fakt. :-D

Stejně jsou všechny problémy jen a jen v naši hlavě.

Že píšu, to co píšu, neznamená, že nemám žádný problém na vyřešení. Všechno je jenom v úhlu pohledu.
Takže.... vlastně, nemám! :-)

Zdravím, E.

Život je přece jedno velké dobrodružství. 

0 komentářů:

Okomentovat