NĚCO O ZVÍŘATECH A LIDECH

Když jsem byla malá, byla jsem takové to hodné dítě, které nevyžaduje pozornost. Pořad sama se sebou a se zvířaty. Cítím, jak moje napojení na přírodu bylo a je absolutní.
Někdy si myslí, že rozumím řeči zvířat. Nikdy jsem nečekala, že mi některé ublíží, ať to byla včela, nebo kůň. Navzájem jsme si důvěřovali. Bavilo mě objevovat ten neskutečně barvitý život přírody.

K lidem jsem takový vztah neměla, asi jsem se jich bála a nerozuměla jsem jim tak dobře jako zvířecím kamarádům. Podvědomě jsem cítila, že nejsou tak čistí jako zvířata a že umí ublížit. Ani tak fyzicky, jako psychicky.
Lidi jsem taky měla ráda, ale zvířata víc, hlavně psy a koně. Trápilo mě to, protože jsem si říkala, že nejsem dobrý člověk, když mám radši koně než lidi.

Když citlivá dětská dušička zažije něco, co ji ranní, zatlačí tuto vzpomínku hluboko do podvědomí. Tím se ochrání, ale vytvoří si bloky, které se můžou v pozdější době projevit jak na psychice, tak na fyzickém těle.
V dospělosti je potom našim úkolem ty bloky odhalit, uvědomit si je, poděkovat jim a nechat je rozplynout. Člověk se tím osvobodí.

Proč vám o tom všem píšu. V poslední době se stalo něco zvláštního. Asi se mi podařilo uvolnit ten poslední blok. Najednou mám lidi stejně ráda jako zvířata. Možná se vám to zdá divné, myslíte si, snad radši než zvířata. Ale já to beru tak nějak na rovno, jsme přece taky součástí přírody a nechci lidi vyvyšovat jako pány tvorstva. Vždyť čím více zkoumáme zvířecí říši, zjišťujeme jak je úžasná.

Svět zvířat jsem objevila v dětství, lidí jsem se stranila. Zvířata jsou úžasná, jsou jako děti, bezprostřední, žijí tady a teď. Od člověka očekávají jen lásku, pozornost, pohlazení a umí si o to všechno říct.
Dospělí lidé jsou komplikovaní, přitom potřebujeme přesně to samé, ale neumíme si o to říct. Nebo si říkáme, ale nepřímo a pak si navzájem nerozumíme. Maskujeme se za svoje různé představy. Neumíme být sami sebou, natož žít tady a teď.

Vnímám, jak je každý člověk různě daleko na své cestě. V dětství jsem se zvířat nebála, teď se nebojím ani lidí. Tím, že je mám stejně ráda mám potřebu pomáhat i lidem.
Cítím, jak jsou jejich srdce vyprahlá, jak touží po ocenění, po lásce, po pohlazení. Málo kdo se totiž umí sám ocenit a milovat, což je problém. Vnímám, jak lidé čekají na hezké slovo, jídlem a materiálnem jsme nasyceni, láskou ne.

Můžete si myslet, že mě měli mí rodiče málo rádi, když jsem musela hledat lásku u zvířecích kamarádů. Omlouvám se tímto rodičům, ale vím, že mi dali tolik lásky, kolik mohli. Mám svoje rodiče moc ráda, sama jsem si přece vybrala komu se narodím. Děkuji jim hlavně za to, že už od dětství mě brali jako rovnocenného partnera.

Jako pointu vám můžu s klidným srdcem napsat, že vás mám všechny ráda stejně jako naše psy a celou přírodu.

Musíme v první řadě poznat sebe, pak porozumíme druhým.
Musíme milovat sebe a pak můžeme rozdávat lásku.

Zdravím, E.