NĚCO O POHYBU A PRUŽNOSTI 3. ČÁST

Je potřeba se starat o svoje tělo, ale nesmíme z něho dělat božstvo. Beru svoje tělo jako svého kamaráda, kamaráda, který toho se mnou už hodně prožil a který mi vždycky dobře poradil.

Žádné zranění, které se nám přihodí, není jen tak, všechna jsou vlastně upozornění. Znáte to, když spěcháme, zakopneme. Nohy jsou o pohybu vpřed, buďto jsme zbrklí a máme zpomalit, nebo naopak, "udělej už konečně ten krok, to co se chystáš udělat tak dlouho." Kolena zase o pokoře. Ruce o práci a dávání. A záda, to určitě všichni víte, "beru si toho moc na hřbet."

Umím naslouchat svému tělu. Je opravdu dobré si někdy udělat čas, v klidu si lehnout, zavřít oči, pořádně se prodýchat a vnímat svoje tělo.
 Já s ním v duchu mluvím a vždycky se něco dozvím, dostanu se až do svého podvědomí. Oni se totiž naše psychické problémy promítají do našeho fyzického těla. Asi je to pro většinu lidí silná káva, tak radši půjdeme dál. (Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mluvím se svým žlučníkem :o)).

Je taky důležité, co jíme, ale možná není tak důležité co, jako kolik. Nejhorší je přejídání, to o něčem vypovídá. Určitě takovému člověku něco chybí a on to takto nahrazuje. Je to duševní nenasycenost, většinou je to nedostatek lásky a nebo kázně.

V podstatě je možná jedno co jíme, (nemyslím tím vyloženě nezdravá jídla), hlavně když to jíme s chutí a střídmě. Určitě nám víc prospěje jeden zákusek, na kterém si radostně pochutnáme, než nějaké super zdravé jídlo, které jíme s odporem. (Pojídání masa je zase úplně jiná kapitola, myslím tím spíš eticky).

Všechno je to jenom a jenom o myšlence. Jídlo, na kterém někdo vyloženě "ujíždí " a dělá dobře jeho tělu, je pro druhého nevhodné. Opravdu je nejlepší poslouchat svoji intuici, ta nám nejlépe poradí.
Nejvíc prospívá tělu, když je v rovnováze se svou duší. Když děláme práci která nás naplňuje, děláme ji s láskou, s vášní a hravostí, pak není co řešit. Naše tělo se tím vším nasakuje jako houba a my jenom záříme, kouká nám to z očí a je to přímo nakažlivé.

Úžasné je, když máte nějaký sen a ten sen proměníte v cíl. Mám ráda velké cíle, ty dokážou člověka hodně nadchnout. Jak udělat ze svého snu cíl? Jednoduše. Napište si ho a jednejte.
Tím, že na svůj cíl často myslíte, představujete si že už ho máte, programujete svoje podvědomí a ono potom jedná. Najednou nám přicházejí na mysl možnosti, jak svého cíle dosáhnout a potkáváme lidi a události, které nám pomohou.
Zase je to perfektní dobrodružství. Nemyslete na překážky a nedělejte si domněnky. Ten cíl musí být velký, větší než překážky, aby byl přes ty překážky vidět. Na takové cíle potřebujeme jak pružné tělo, tak i mysl a obojí se při tom perfektně procvičuje.

Můžete říct, že někdo prostě nemá perfektní tělo, třeba se narodil s nějakou vadou. Ten si může, procvičovat svoje tělo pomocí mysli, mozek má obrovský potenciál.
Slyšela jsem, jak jeden muž, který byl zavřený ve vězení v malé cele několik let, procvičoval pomocí mysli svoje tělo. Představoval si, že je na golfovém hřišti a hraje golf. Představoval si to do všech detailů, cítil vůni trávy, vnímal vánek ve vlasech, představoval si jak se napřahuje a dává úder. Tak to dělal každý den, po několik let a když se dostal z vězení, vyhrál golfový turnaj.

Náš svět je taky materiální, proto máme fyzické tělo, ale jsme něco víc, než jen to. Naše tělo nám slouží na to, aby chom ztvárnili, co náš duch vytvořil. Proto se musíme o obojí dobře starat.

Pružnost je nám ku prospěchu daleko víc než pasivita či vzdor, tím, že aktivně užíváme cokoli, co se nám postaví do cesty, tím, že ochotně přijímáme i ty nejbolestivější okolnosti, se s problémy vypořádáme účinněji, protože na ně začneme nahlížet jako na jistou formu duchovního cvičení.
Poslední odstavec je z knihy Čísla života od Dana Millmana
Zdravím E.


Svět není třeba dávat do pořádku, svět sám je vtělením řádu.
Je na nás, abychom se s tím řádem sladili.
Henry Miller