NĚCO O CESTĚ

Cesta je vlastně symbol. Budhisté říkají celému svému učení cesta. J. A. Komenský má ve svém díle poutníka, který putuje životem.

Když se řekne cesta, většině lidí se vybaví cíl té cesty. Ale tady jde vlastně o putování jako takové. Když máme na mysli pořád jen konec cesty, nežijeme přítomností ale budoucností, tím se ochuzujeme o přítomnost.
Hodně lidí žije zase v minulosti a to je zbytečné, stejně už neovlivníme co bylo a zase se tím připravujeme o přítomnost. Když si to takhle opravdu uvědomíme, je to děsivé, kolik lidí vlastně vůbec nežije.

Já mám cestu spojenou s dobrodružstvím. Může to být třeba duchovní cesta, ta je nejúžasnější a vlastně všudy přítomná. Pokud máme dobře naladěné antény, prožíváme toto dobrodružství kdekoli, ať cestujeme, nebo ležíme doma v posteli. To je na tom to nejkrásnější, tato cesta nezná prostor ani čas.

Jdeme třeba nakupovat, nebo jsme v práci a i při tom jdeme svoji duchovní cestou. Když se vědomě na tuto cestu dáme (říkám vědomě, jsme na ni pořád všichni, ale většina lidí o tom vůbec neví), život nám do cesty postaví překážky, aby nás to posílilo a naučilo.
Ale buďte si jisti, že nám pošle do cesty pomocníky, ať lidi, nebo situace, ale je jenom na nás, jak se zachováme. Vším co se děje kolem nás, se můžeme učit a každému přichází do cesty takové úkoly na které stačí. V případě, že si říkáte, že toho máte moc na vyřešení a nevíte jak dál, asi je to tím, že jste postupně svoje problémy neřešili.

Většinou si myslíme, že jsme každý jinak daleko na své duchovní cestě. Pan Eduard Tomáš říká, že duchovní cesta měří 35 cm. To je vzdálenost od hlavy do srdce. Taky říká, že na této cestě není žádná časová následnost a že vlastně už teď, teď v tomto okamžiku jsme všichni prozřeli, jenom o tom nevíme.
Ta nejvyšší úroveň je pořád tady, jenom je zastřena za myšlenkami, za naší myslí.

Každý máme svoji cestu, nesnažme se jít po cestě někoho jiného. Může se nám zdát, že ta naše cesta je těžká, že to má někdo jednodušší, ale tak to není. Jednak neputujeme na tomto světě poprvé a tak nemůžeme vědět, jaká byla jeho minulá cesta a potom, on si to samé může myslet o nás.

Většina lidí jde po vyšlapaných cestách, myslí si, že když tam jdou všichni, že je to ta pravá cesta. Nebo to dělají z lenosti.
Ale lidský pokrok posunuli dál ti lidé, kteří si svoji cestu museli vyšlapat a hlavně měli vizi. To je cesta o dobrodružství objevování.

Často ráda říkám, že život je jedno velké dobrodružství. Připadá mi, že jsem jako dítě, které vidí něco poprvé, ale i když už něco znám, vždycky je co objevovat a nad čím žasnout.
Jak říká herec František Němec v úžasném filmu - Jak dostat tatínka do polepšovny: "Dobrodružství nikde nečíhá, dobrodružství musíme mít v srdci."

Když se vydáme na cesty, třeba do cizích krajin, je možné, že při tom podnikneme i cestu do nitra sama sebe. Z jiného úhlu pohledu je nám to, co si doma ani neuvědomujeme, najednou jasné.

Cesty jako takové mě přímo fascinují svoji symbolikou. Cesty spojují i rozdělují. Některé jsou rovné a jiné klikaté. Všechny poslušně kopírují povrch Země. Takové cesty se mi líbí nejvíc.
Ale cesty uměle vytvořené, myslím tím mosty a různé nadjezdy a podjezdy na dálnici mě často přivedou v úžas. Když jedu po dálnici a na navigaci vidím, jak se dálnice kroutí a vytváří čtyřlístek, vzpomenu si na animovaný film - Jen počkej zajíci, tam jsem, jako dítě, viděla něco podobného poprvé.

Cesta dává krajině, z pohledu pozorovatele, hloubku a zabydlenost. Cesta je podobná řece (až na to, že řeka je jednosměrná),  prostě někam vede. Když po ni cestujete, je v podstatě nekonečná, ale stačí se otočit o 95 stupňů a po pár krocích jste u kraje.

Když si představíte, že některé cesty po kterých dnes chodíme, nebo jezdíme, jsou zde od středověku a některé možná i z pravěku, je to fascinující.
Nejstarší cesty vedly podél řek. U nás teče řeka Dyje. Řeka sice během času mění svoje koryto, ale někde podél té řeky chodili pravěcí lidé.
Cesty které vedou skrz města a vesnice, zase pocházejí ze středověku. Stáří se dá určit podle vzniku toho města, nebo vesnice. Ale i tak jsou některé cesty určitě starší.

Někdy si představuji, že jsem neviditelný pozorovatel v čase a pozoruji naši vesnici, dejme tomu v patnáctém století. Myslím si, že lidé chodili po stejných cestách jako chodíme my. Při práci na zahrádce často nacházíme střepy tuhové keramiky, tak víme, že na tomto místě bydleli lidé dávno, dávno, před námi.


Na závěr vám napíšu něco od dvou Tomášů. Oba mám moc ráda a oba mě toho moc naučili. Tímto jim děkuji.

Zdravím.
E.

Žije -li člověk sobecky, chodí na své cestě po obvodu kruhu a daleko od lidí. Kdežto když jde do svého srdce, je blízko božství a blízko lidem a to je moc důležité pro budoucnost lidí.
EDUARD TOMÁŠ

Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení, z toho
že jsme tady na Zemi.
TOMÁŠ KLUS