NĚCO O EMOCÍCH

Nedávno jsem v autě poslouchala CD s názvem Mluvte jako profesionálové. Zprvu mě to neoslovilo, mluvilo se hlavně o projevech prezidentů, ale najednou slyším slovo emoce a něco mi docvaklo.

Všichni to víme, když dáme do svého mluveného projevu upřímné emoce, náš protějšek vnímá co říkáme. Kdežto suché meldování faktů nás uspí.
Teď jsem se ale dozvěděla, proč to tak je. Naše emoce řídí a vyhodnocuje ta nejstarší část našeho mozku, říká se mu plazí mozek, je až úplně vzadu a tam taky sídlí naše podvědomí.

Když jsme kdysi něco potkali, tento mozek vyhodnotil - uteč, nebo bojuj. Proto se naučil reagovat na emoce.
Jenže už nejsme jenom to cosi, co vlastnilo jenom tuto část mozku. Časem se nám vyvíjela další centra. Dnes jsme vlastníky exkluzivního mozku a nejmladší část se nachází vpředu.
Shrneme-li to v jednoduchosti, vzadu jsou emoce a vpředu přemýšlení. Proto se možná chytáme za hlavu, když si nevíme rady. Snažíme se podvědomě spojit obě části mozku.

Naše emoce vlastně řídí náš život. Máme-li negativní myšlenky emočně procítěné, nemůžeme se divit, že se nám dějí špatné věci.
Z toho vyplývá, že je určitě lepší, pro nás i naše okolí myslet na to dobré a naplno si to emočně užívat.
Jenom myšlenky a přání, do kterých dáme svoje emoce se nám plní, no a tak taky potom žijeme.
A nebo obráceně, tak jak žijeme, tak taky myslíme. :-)
Ale bacha, chce to odvahu žít a šířit optimismus a štěstí, to je jenom pro silné jedince, mnohem snazší je stavět se do role utrápené, nešťastné oběti. Když v sobě ale tu odvahu a odhodlání nalezneme, zjistíme, že je vlastně všechno tááák jednoduché a logické.

Máme dojem, že můžeme být pyšni na naši rozumovou část mozku a myslet si, že ta starší je něco míň, ale tak to není. Ta podvědomá, emoční část je moc důležitá.
Prostě se musíme naučit obě části dobře chápat a sladit.
Když s někým mluvíme emocionálně, pronikneme mu, ať chce, nebo ne až do podvědomí. Takové slovo, ať mluvené, nebo zpívané, má velký účinek. Vzpomeňme si na všechny velké řečníky, jak dokázali slovem ovládat masy.

Je dobré a potřebné používat obě části mozku. Někdo je víc rozumový, někdo emocionální.
Je pravda, že já používám rozum při rozhodování, jenom jako poradce a to ho ještě většinou neposlechnu.
Poslouchám svoje podvědomí, svoji intuici. Ta mi vždycky dobře poradila, celý život jedu vlastně na intuici.

Nedávno se mi stala velice zvláštní věc. Měla jsem dojem, že musím něco udělat, něco naprosto uhozeného a opravdu pro většinu lidí mimo mísu.
ccMůj rozum naznačoval, to je hezká blbost. Bylo mi jedno jestli se ztrapním, dobře jsem věděla, že mi moje intuice vždycky dobře poradila.
Navíc, něco mě přímo nutilo tuto věc udělat, měla jsem Toho plnou hlavu a chtěla se Toho zbavit.
Tak jsem To udělala . Nikdy nezapomenu na první reakce svého mozku.
"To seš trapná, co"? Ozval se můj rozum.
" NÉ "!!! Odpovědělo a hezky nahlas moje podvědomí. :-D

A jak myslíte přátelé, že jsem poznala, kdo z těch dvou má pravdu?
Jednoduše. Měla jsem z toho, co jsem udělala dobrý pocit. Moje hlava byla nádherně čistá a já si připadala, že můžu lítat.
Dodnes úplně nevím jaký mělo moje konání smysl. Ale to nevadí. Všechno je jak má být a já VÍM, že se to dozvím, až bude čas. A to moje VÍM, nepochází z rozumu, ale z intuice.

Možná vám teď připadám jako schizofrenik (pomineme li to, že si někteří myslíte, že jsem na hlavu :o), ale v podstatě jimi jsme všichni. Všichni hledáme rovnováhu mezi rozumem a intuicí. Mezi mozkem a srdcem.
Myslíme si, že jsme hlavně rozumoví, ale opak je pravdou. Naše emoce a intuice převládají.

Znáte ty dva hlásky ve své hlavě, kteří jdou proti sobě.
ROZUM: "Udělej to, bude to pro tebe dobré a budeš z toho něco mít".
INTUICE: "To je pravda, ale jak se při tom budeš cítit a co potom, jak to můžeš udělat, když z toho nebudeš mít radost".
ROZUM: "To nevadí, vždyť to dělají všichni, podívej se na pana X Y a jak se mu daří a paní Z Ž ti to taky říkala".
INTUICE: "Co je ti do nějaké paní Z Ž, je to tvůj život. Dělej to, co ti připadá správné, ne užitečné. Chceš přece žít s čistým svědomím. Čas stejně ukáže, jenom činy od srdce mají cenu".

Když se budeme řídit hlavně svoji intuicí, (někdo může říct, že se řídí hlasem svého srdce), je to velká úleva. Bude vám taky jedno, co si o vás myslí druzí.

Používám rozum jako poradce, už si na to zvykl a nesnaží se moc prosazovat.

Z rozumových lidí je mi smutno, moc jim nerozumím a hlavně mě nudí. Ale když potkám člověka intuitivního, najednou jako by se naše intuice intuitivně napojily a to je něco.
Prostě prýští gejzír nápadů, blbůstek a srandiček a naše srdce se jen tetelí. :-)

Tak si myslím, že když budeme poslouchat svoji intuici, nemůžeme šlápnout vedle. Budeme v životě dělat co nás baví a naplňuje a budeme šťastní a zdraví.

Zdravím, E.

Naše schopnost chovat se v životě nenuceně odráží naši ochotu věřit.
Anonym

P. S. Tak mě teď (13.50, 5. 9. 2014) zrovna napadlo, že si můj rozum moc v životě nezakope, většinou je na střídačce. ;-) Ale mám dojem, že na jeho svalové hmotě to poznat není.
To je zvláštní.....kde tedy asi posiluje?
Už vím, naučil se napojovat a souznívat s mými emocemi a jde jim to moc k duhu. Mají vzájemnou podporu. :-)
Díky, E.