SFUMATO or The Da Vinci Code and the series Lucifer on Netflix

SFUMATO - smoky

Perfect precision, obscured, blurred by a smoke veil on the surface.

This article - The Da Vinci Code Deciphered, helped me to decipher, to express what I have been trying to do for a long time.

The series Lucifer on Netflix prompted me to do this inner research. What I had inside me in feelings, but I couldn't capture in words, is in this article. It's the word SFUMATO - smoky and it has a connection with Da Vinci's work, with his paintings. With their precise execution (because he was precise), but also with their subsequent blurring, haziness, smoke. That's the bonus, the mystery, the superstructure that inspires us (that is, those who want and those who allow themselves :-D ) in his paintings. And he achieved this in his work by not finishing his paintings... he left them as if they were still in progress. Can there be anything more inspiring to the viewer than this? No, it's just brilliant.

"Certainty is more certain when it is uncertain. Precision is more precise when it is imprecise." Fuzzy

"No text should be trusted. No image. However, an image that admits and integrates such blurriness, haziness, is even stronger, Da Vinci understood... is even more captivating."

"Where there is smoke, it is possible to reject the dictates of precision, the dictates of form, the dictates of a creator declared to be a god and a substitute god."

In this article, this is beautifully described, and also about Da Vinci's unfinished paintings.

"Da Vinci figured out that the most interesting and refreshing mistake is incompleteness. Unresolved."

"The essential need not be finished. It cannot. It should not. The essential is non finito. Davinci."

The series Lucifer (although this is rarely the case with series) seems to me to be very well formed in all aspects, in terms of screenwriting, acting, scenography and also musically (the music is not only used to complete the atmosphere of the events, but plays an essential role. Music is the language of our soul and that's why the creators of the series left her a really big space). As SFUMÁTO, I see humor in the series, which masks and lightens the deep psychological line that runs through all parts of the series. It is through humor that we can allow ourselves to reach depths (and heights) where we would not otherwise dare. Humor can set up a mirror or a different point of view. Humor is a perfect crutch and can lighten things up, but not lighten things up. It can release us from the constriction of reason, air out the staleness in us from its angularity... from its apparent logic, reasonableness. Here, humor intertwines tragic and highly emotional developmental situations... Humor is like a catalyst for events.

Another "unsharpness" is the authors of the unexplained supernatural plot, which may appear as imperfection, incompleteness, a mistake of the authors of the script or the creators of the series, but this is exactly what I find refreshing and inspiring. I have the impression that it is beautiful not to know everything, it also gives space to our creative imagination and teaches us to believe. To believe that what we are supposed to know, we will know for sure and at the right time. If everything were explained here in complete detail, then the work would lose its spaciousness, pollen, juiciness and thus deprive us of the adventure of the mystery. And the fact that there is "supernatural" in the series is also a beautiful blur, but on the other hand, it gives the creators of the series more opportunities, space to express the psychological essence of the work.

The series is not only exciting and with a beautiful love story, but it is also playful and funny, so it playfully presents us with deep and essential life wisdom for our understanding, and that really non-violently. Even our ordinary life teaches us, both funny and tragic situations that are put in our way. However, we often fail to learn, we fail to decipher life's messages, because their revelation can be painful for us, and so we keep going round in circles. In this series, we can see and get to know "ourselves," our blocks and fears from a distance... that is, more legibly, unencumbered by ourselves. We have the opportunity to understand, feel and unblock ourselves. Just as none of us is only "good" or "bad," the characters in this series are not black and white either, there is a lot of humanity and layering in them. It teaches us not to judge, but to accept...to calm down in a peaceful and deep understanding

Some viewers may even create additional smoke themselves by the fact that the series may seem superficial to them due to their judgments and various prejudices they have experienced. But then they may not have the chance to see the emotional psychological essence of this work, which reveals the simple and essential truths of life. In this case, however, this blurring is not creative, but degrading. On the other hand, even this viewer can like Lucifer, because this serial effort has many layers in it, and even if it does not reveal, and thus does not appreciate, all the layers, it can still enjoy beautiful moments with this series.

And the end of the series? In it too we can see Da Vinci's non finito... and that is absolutely brilliantly conceived.

Hello,

Elisabeth.

SFUMATO aneb Da Vinciho kód a seriál Lucifer na Netflixu

SFUMATO - kouřmo

Dokonalá preciznost, zastřená, rozostřená kouřovým závojem na povrchu.

Tento článek - Da Vinciho kód rozluštěn, mi pomohl s rozluštěním, s vyjádřením toho, o co se už delší dobu snažím. 

K tomu niternému bádání mě ponoukl seriál Lucifer na Netflixu  To co jsem v sobě měla v pocitech, ale neuměla jsem to uchopit slovy, to je v tomto článku. Je to slovo SFUMATO - kouřmo a má to souvislost s Da Vinciho tvorbou, s jeho obrazy. S jejich precizním provedením (protože on precizní byl), ale i s jejich  následnou rozostřeností, zamlžeností, kouřmem. To je u jeho obrazů právě ten bonus, to tajemno, ta nadstavba která nás inspiruje (tedy toho, kdo chce a kdo se nechá :-D ).  A dotáhl to ve svém díle i tím, že svoje obrazy nedokončoval... nechal je jakoby rozpracované. Může pro diváka existovat něco ještě víc inspirujícího než toto? Ne, je to prostě geniální. 

"Jistota je jistější, když je nejistá. Přesnost je přesnější, když je nepřesná." Fuzzy

"Žádnému textu není radno věřit. Žádnému obrazu. Ovšem obraz, který takovou neostrost, mlžnost přizná, integruje, je ještě silnější, pochopil Da Vinci... je ještě víc strhující."

"Kde je kouřmo, tam je možno odvrhnout diktát přesnosti, diktát tvaru, diktát tvůrce prohlášeného za boha a boha nahrazujícího."

V tomto článku je toto krásně popsané, a i to o Da Vinciho nedokončených obrazech.

"Da Vinci přišel na to, že nejzajímavější osvěžující chybou je nedokončenost. Nedořešenost."

"To podstatné nemusí být dokončené. Nemůže. Nemělo by. To podstatné je totiž non finito. Davinciovské."

Seriál Lucifer (ač to u seriálu bývá málokdy) mi připadne hodně dobře utvořený a to po všech stránkách, scénáristicky, herecky, scénograficky a taky hudebně (hudba tu není jenom na dokreslení atmosféry dějů, ale hraje tu zásadní roli. Hudba je řečí naší duše a proto ji tu nechali tvůrci seriálu opravdu velký prostor). Jako SFUMÁTO vidím v seriálu humor, který maskuje a nadlehčuje hlubokou psychologickou linku, která se táhne všemi díly seriálu. Právě humorem si můžeme dovolit sáhnout do hloubky (i výšky), kam bychom se jinak neodvážili. Humor umí nastavit zrcadlo a nebo taky jiný úhel pohledu. Humor je perfektní berlička a umí vše nadlehčit, ale ne zlehčit. Umí nás uvolnit ze sevřenosti rozumu, provzdušnit v nás zatuchlost z jeho hranatosti... z jeho zdánlivé logičnosti, rozumovosti. Humor zde protkává tragické i silně emoční vývojové situace... Humor je jako katalyzátor dějů.     

Další "neostrostí" jsou autory nevysvětlené nadpřirozené děje, což se může jevit jako nedokonalost, nedotaženost, chyba autorů scénáře a nebo tvůrců seriálu, ale právě toto mi připadne osvěžující a inspirující. Mám dojem, že je krásné neznat vše, dává to taky prostor naši tvůrčí fantazii a učí nás to věřit. Věřit, že co máme poznat, určitě poznáme a to ještě v ten pravý čas. Pokud by tu bylo všechno vysvětlené do úplných podrobností, pak by to dílo ztratilo prostorovost, pel, šťavnatost a tím nás tak připravilo o dobrodružství tajemna. A to, že v tom seriálu je "nadpřirozeno," to taky krásně mlží, ale na druhé straně to dává tvůrcům seriálu větší možnosti, prostor  k vyjádření psychologické podstaty díla. 

Ten seriál je nejen napínavý a s krásnou love story, ale je i hravý a vtipný a tak nám hravě předkládá k našemu pochopení hluboká a zásadní životní moudra, a to opravdu nenásilně. I náš běžný život nás učí, jak vtipnými, tak tragickými situacemi, které nám jsou kladeny do cesty. Často se ale neumíme poučit, neumíme rozluštit ona životní poselství, protože pro nás může být jejich odhalení bolestné a tak se pořád točíme v kruhu. V tomto seriálu můžeme s odstupem... čili čitelněji, nezatíženi sami sebou... vidět a poznat "sami sebe," svoje bloky a strachy. Máme možnost mnohé pochopit, procítit a odblokovat se. Stejně jako nikdo z nás není jenom "dobrý" a nebo "zlý," ani v tomto seriálu nejsou postavy černo-bílé, je v nich hodně lidskosti, vrstvení. Učí nás to nesoudit, ale přijímat... zklidnit se ve smířlivém a hlubokém pochopení

Některý divák si další kouřmo vytvoří třeba i sám a to tím, že se mu seriál může jevit jako povrchní díky jeho souzení a jeho různým zažitým předsudkům. Pak ale nemusí mít šanci dohlédnout až k emoční psychologické podstatě tohoto díla, odhalujícího jednoduché a zásadní pravdy života. V tomto případě ale toto zamlžení není tvůrčí, ale degradující. Na druhou stranu, i tomuto divákovi se Lucifer může líbit, protože tento seriálový počin má v sobě hodně vrstev a i když neodhalí, a tím nedocení, všechny vrstvy, i tak si s tímto seriálem může užít krásných chvil. 

A konec seriálu?  I v něm můžeme vidět Da Vinciho non finito... a to naprosto geniálně pojaté. 

Zdravím,

Eliška.

Da Vinciho kód rozluštěn - celý článek

https://medium.seznam.cz/clanek/jan-stern-da-vinciho-kod-rozlusten-a-muze-stale-jeste-otrast-svetem-4481?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

Co kvete, taky uvadne. Aneb - Od rozkvětu ke smrti

 

Stojím v úžasu nad tou krásou květin... (prvotní koncept jsem totiž napsala na jaře :-)... Žasnu a něco se ve mně v pokoře zlomí... Kvetou tak naplno a odhodlaně, i když je tu možnost, že je zahubí jarní mrazík. Kvetou třeba jenom pár dnů, ale kvetou vlastně věčně. Rostliny dávají do svých květů všechno.

Proč nám jejich květy připadají krásné, vždyť nejsme čmeláci, nebo motýli, které se snaží svými  barvami a vůní přilákat. Proč nám voní, vždyť pro ně nejsme důležití?  Líbí se nám proto, protože víme, že když něco kvete, taky to může mít plody, které můžeme sníst? Nebo je to naše sounáležitost s přírodou, se životem, a barvy a vůně v nás tak něco probouzejí... je to chemie? Vyvolávají v nás něco jako endorfiny radosti, slasti a štěstí? A třeba nad nimi žasneme i pro tu jejich zdánlivou křehkost a pomíjivost?

Jak a čím vlastně hodnotíme co je krásné a co ošklivé? Podle čeho? Je to tím, že my lidé jsme tak mentálně vyspělé bytosti, že krásno neposuzujeme jenom podle užitečnosti, podle toho, co můžeme sníst a nebo nějak využít? Dostalo se nám tolik materiálního zabezpečení, že jsme měli čas naučit se vnímat krásu jakožto určitý stupeň uvědomění se? Posuzování toho, co je pro nás krásné, je subjektivní. Proč ji někdo vidí a někdo skoro ne? Proč se nám zdá krása důležitá? Je to tím, že nám připadne harmonická? Vznikalo naše cítění krásna našim postupným mentálním vývojem? Krása se nedá zvážit a nebo změřit, ale my lidé ji umíme ocenit i penězi.  

Co se v nás děje, když se se zalíbením díváme třeba na květinu a ještě si k ní přičichneme? To nádherno nás celé pohltí, je to, jako na chviličku zastavit čas a jenom být... být těmi barvami a vůněmi. Toto nám připomíná, jaké to je, být tady a teď. Být jsme těmi barvami a vůněmi... třeba je to naše pravá podstata, ta radost a pocit štěstí? Třeba je to to éterické neuchopitelné krásno naši duše a my máme pocit, že jsme se našli, že jsme doma. My ale často nevěříme svoji vnitřní kráse a tím se sami vyčleňujeme a tak si ubližujeme. Nebo si třeba někdo, při pohledu na květinu, nevědomky připomene i svoji pomíjivost, svoji smrt? Když víme, že něco netrvá věčně, je nám to o to vzácnější. 

My máme přece jenom víc času než květiny na svoje vykvetení, ale mám dojem, že do toho nedáváme tolik invence jako rostliny, ty do toho jdou naplno, protože ví, že když nedokážou včas vykvést, nestihnou v nich uzrát semena a některé tak končí. V našem rozkvětu nás nebrzdí roční období jako je, proto se nám zdá, že máme dost času a že v TEĎ nemusíme žít naplno. Jsme možná jediný živočišný druh, který zná pojem odkládání a popírání. Naše mysl mám to vždycky dokáže nějak zdůvodnit. 

Víme, kde v mozku máme centrum, díky němuž vidíme barvy, cítíme vůně, můžeme zpívat, slyšet hudbu a nebo ji i tvořit, ale kde máme centrum pro vnímání krásna? To třeba není ani v mozku, ale je to píseň naší duše, pramení to z nás samotných, z uvědomění si krásy života tady na Zemi a odvahy umět se z ní radovat.... A když to obrátíme, co je to Radost? 

Radost je žít, vidět barvy, cítit vůně, slyšet zvuky... umět poslouchat, umět přijímat, vidět a cítit tep života tak zdánlivě jednoduše a naplno, jako to dělají květiny... s naivní vírou rozkvést, rozvinout se, otevřít se, když je ten pravý čas. Užít si té plnosti a s přijmutím a se stejnou samozřejmostí, s jakou jsme se narodili, uvadnout a zemřít. 

ZEMŘÍT, v tom slově je ZEM - ŘÍT. Naše hmota jde do hmoty, do země, a naše duše třeba uZŘÍ (ale už v jiném těle) další krásné květiny a možná i mnohem krásnější květiny, takové, jaké jsme si v sobě vypěstovali už dříve svými činy touhami, myšlením, pocity, v představách, přáních a taky slibech které jsme dali sami sobě a nebo které jsme si dali s někým druhým.. Toto je velké a silné tvoření, je to, jako bychom v sobě vytvářeli zárodky semen na další sezónu. Není to sice v naší hmotě hned poznat (stejně jako není moc vidět, co se děje s květem, když v něm zrají semena), ale je to vlastně to zásadní a nejdůležitější pro náš nynější rozkvět ale i ten budoucí. 

Květiny si nemohou vybrat, do které zahrady a nebo louky vykvetou, ale my ano. Máme svobodnou vůli a většinou si ani neuvědomujeme, jak a co všechno (díky ní) můžeme vytvořit... a nebo taky podělat. Máme k dispozici tak obrovskou škálu tvůrčí síly, že to až děsí... ale silné jedince to může přímo nadchnout. :-) Máme nekonečné možnosti. My, ale ani rostliny, nejsme jenom kus hmoty ovládané ročními obdobími nebo lidskými touhami a rozumem, i rostliny mají svoje ochránce a napojení na Univerzum. My máme ale ještě, jako bonus, tu svobodnou vůli. :-)

Když jsme ve škole něco zpackali, museli jsme to opravit a taky jsme třeba za to dostali i trest. Tak máme většinou představu, že když zpackáme něco v životě, musíme za to pykat, nutí nám to naše pocity viny. Myslíme si, že když to neopravíme a neodpykáme si za to trest v tomto životě, čeká nás to napravit v tom dalším, že to s námi půjde jako kletba (napravovat chyby je určitě dobré, ale není dobré se za ně do nekonečna trestat). Mám ale dojem, že takto lineárně to nefunguje (vlastně záleží na tom, jak to vidíte vy, o čem jste přesvědčeni, jak to v sobě máte nastavené, tak to máte, protože jste si to tak vytvořili), vidím to tak, že nám stačí uvědomit si, co jsme kdy udělali špatně... pokud to jde, tak to napravit... a odpustit si, pustit svůj pocit viny, osvobodit se... JE TO JAKO LUSKNOUT PRSTY - LUSK A JE TO PRYČ. :-D Naše pocity nás tvoří. Když si toto uvědomíme, je to jako očistění se, je to, jako bychom v sobě napnuli čisté bílé plátno a my můžeme vzít nový štětec, vybrat barvu a malovat.

Taky mě napadá, že by se mi líbilo, nechat si to plátno raději bílé a nechala tvořit Univerzum skrze svoji intuici, protože vím, že s ní jsem v souladu, věřím ji. A vím taky, že toto tvoření je pro mě to nejlepší a že díky němu ke mně přišlo hodně poznání a radosti i když jsem musela mít často odvahu uvěřit a zvládat překážky.. hodně překážek. 

Co kvete, taky uvadne, ale potom z toho vzniknou plody. Když si to uvědomíme, můžeme vidět krásu i ve smrti a život se nám pak může jevit barevnější, šťavnatěji, plnější a voňavější a to jednak i díky jeho pomíjivosti, ale taky díky jeho nekonečnosti a obrovské škále možností si ho utvářet. Je to ale stejně tak, že ať už tvoříme jakkoliv, hlavně ale v souladu sami se sebou a tím i v harmonii se všemi a se vším, dojdeme stejně všichni do jednoho jediného a nekonečného bodu... krásného. 

Moc se mi líbilo tu takto s vámi meditovat nad pojmem KRÁSNO.. a určitě jsem to téma nevyčerpala. V tom slově je obsaženo (mnoho) KRÁS - NO... jakože dát kráse, životu, ano. :-) 

Zdravím.. a děkuji, 

Eliška.

 

SHERLOCK

Mám ráda filmové detektivky.
Mám ale ráda inteligentní detektivky. Doposud u mě vedl jako filmový detektiv Columbo, líbí se mi jeho chytré, inteligentní a empatické dedukce.
Proč obdivuji inteligenci, připadám si hloupá?... I toto téma se táhne jako jedna z několika linek seriálem Sherlock.

Když se ke mně asi před měsícem dostal Sherlock, předstihl Columba o několik délek. Stále nevycházím z obdivu nad tvůrci toho seriálu. Vzali postavu Sherlocka Holmese a všech ostatních postav a přemístili je do současnosti, do současného Londýna. To ale není zdaleka všechno, to jsou "jenom" novodobé kulisy, které umožňují tvůrcům využít v ději všechen technický pokrok co známe, a i tím je nám tento Sherlock bližší...

Tvůrci se drží námětu Sira Arthura Conana Doyla jenom rámcově, symbolicky a okrajově, a to většinou jenom v náznacích a i v jiných souvislostech než je to v originálu, ale pevný rám zůstává stále Doylův. Toto tvoří ale jenom jednu z linií, nití, které se táhnou všemi díly. Tato nit není ani konstruktivní a ani nosná, drží rámec příběhu jenom lehce a často v hravých překvapivých paradoxech k původní předloze, a bývá zachytitelná jenom v náznacích, protože tato linie není ta nejdůležitější. Takovéto pojetí dává tvůrcům volné ruce k rozvinutí děje do více úrovní. (A právě toto mi připadne naprosto geniální).

Nejvíc mě dostala, a taky překvapila, jiná, nová linie... psychologická, která se prolíná všemi díly jako hlavní, nosná. Má silný emoční náboj, který vrcholí v posledním, třetím dílu čtvrté série, a vyjde napovrch naplno jako výbuch, i když na nás všemi díly průběžně vykukovaly všechny indicie k pochopení tohoto vyvrcholení.

Obdivuji taky nádherně vyprofilované (i zahrané) postavy všech. Kdy, například Sherlock, přes svoji ignoranci a chladnou logičnost, objeví i citovou inteligenci svého srdce.

Moriarty: "Vypálím ti srdce z těla."
Sherlock: "Byl jsem z dobrých zdrojů informován, že žádné nemám."
Moriarty: "Oba víme, že to není tak docela pravda."

Připadne mi, že právě tato emoční linka je ta silně nosná, ta, která prosákne všemi díly a dává tomuto seriálu nejen srdce, ale i duši.
Toto dílo je o PŘÁTELSTVÍ. Přátelství je hlavní linie, které se během příběhu jakoby trhá a zase sceluje, aby se stalo ještě pevnějším.

Sherlockova osobnost je tu vykreslená hodně hluboko a natvrdo. Tím jak má především chladné uvažování, je přímý, někdy až ignorantský a zraňující, ale nikdy v tom není podpásovka, je to vždycky čisté a pravdivé.
Co tomu dílu dává taky navrch nad původní předlohou, a tím víc rozvíjí právě tu emoční, dějovou kostru, je to, že Sherlock má bratra a rodiče. Nejen postava doktora Johna Watsona, paní Hudsonové, inspektora Lestráda a Molly Hooperové, ale i Sherlockova staršího bratra Mycrofta je dějově hodně důležitá a vlastně i zásadní (Představitel té role je jeden z tvůrců toho seriálu).

Skláním se nad konstruktivními vizemi tvůrců seriálu, ale i filmové ztvárnění je nádherné. Dělené a nebo překryté obrazy, kdy dva děje běží současně a nebo se i prolínají. Hodně detailů obličejů, aby bylo možné vnímat a tak se nechat vtáhnout do emocí představitelů. Časové prolínání děje... to všechno je prostě nádhera.
Celý ten příběh je jako skládačka, jako puzzle, jehož fragmenty máme možnost během dílů vidět snad všechny, ale porůznu rozházené, a až v posledním díle, kdy do sebe ty jednotlivé díly skládačky zapadnou, si uvědomíme, že jsme měli všechno už před očima, že byly všechny dílky ve hře skoro od začátku, ale některé byly maskované.

Anglický humor prostě miluju. V Tomto seriálu se objevuje často a to v jemných nenápadných, inteligentních nuancích. Jsou tam i pasáže, které mě fakt dostaly a rozesmály. Nejvíc snad ta, kdy John žádá Sherlocka, aby mu šel za svědka na svatbě....... Sherlock na něj nechápavě dlouze civí, drží v ruce hrnek s čajem, a po dlouhém civění na Johna se z něj bezmyšlenkovitě napije... pak je záběr do toho hrnku, ze kterého na něj vykoukne lidské oko, které tam před tím upustil, když s ním prováděl jakýsi pokus.

Sherlocka prostě doporučuji. Pro mě jsou to příběhy, které vyprávějí hlavně o přátelství, o emoční zranitelnosti... a zase o přátelství. Celý život se Sherlock schovává za řešení nevyřešitelných a záhadných policejních případů, ale tím, že pozná přátelství, tím nakonec vyřeší i bolestný a spletitý příběh sama sebe.
Toto všechno je zasazené do dobrodružných, detektivních dějů, které sepsal kdysi Sir Artur Conan Doyle, ale přemístěné do současnosti i s novou dějovou linií, která vysoko převyšuje původní předlohu. Společně ale tvoří výjimečné dílo. Tvůrci seriálu vytěžili opravdu maximum z původní předlohy a rozvinuli ji nejen v inteligenční, ale hlavně v emoční rovině, která sedne právě do této doby.


Zdravím,
Eliška.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zážitky z dětství jsou pro nás klíčové, utvářejí nás na celý život...



P. S.
Doporučuji na zhlédnutí díly, kde Sherlocka dabuje Vojtěch Dyk.... a nebo samozřejmě originál.


https://www.csfd.cz/film/281729-sherlock/prehled/

KTERAK JSEM SE SŽILA S DEVATENÁCTKOU

Když jsem ji vloni uviděla poprvé, úplně mi to vyrazilo dech.  - Tjoó... jsem si říkala, - a je to vůbec možný?... A taky jsem si uvědomila, že s ní budu celý příští rok žít!
Ale na začátku tohoto roku mě moc potěšila, hned mi byla moc milá a připadala mi známá.
- No jasně, říkám si, - vždyť jsme s ní spojeni všichni, komu je víc jak dvacet let! Je to naše kámoška, se kterou jsme měli možnost se poznat a skamarádit se.

Mohli jsme poznat její šikovnost, kreativitu, samostatnost... prostě jsme spolu s ní žili její silnou jedinečnou osobnost, kterou ji dává jednička. A taky na sebe nechat působit moudré vyzařování devítky. Toto spojení dvou čísel je taky zvláštní tím, že jedno je první a druhé poslední.
Ano, žila s ní většina z nás, ale kdo z nás si dokáže sáhnout až k tiché a chápavé moudrosti devítky? Vždyť je mezi nimi ještě sedm čísel, jejichž potenciál bychom měli poznat a žít ho, abychom byli s devítkou vpoho. Je ale krásný, že toto století nám tuto možnost dalo hned několikrát a naplno.

Byla to velká škola, kterou nás empaticky vedla přátelská a intuitivní dvojka, která umí sbližovat. Celou řadu let, od roku dvatísícejedna až po rok dvatisícedevět nám pomáhala... naplno a nerušeně od jiných čísel, a ještě v umocnění dvou nul... poznat jedinečnost jedničky, její tvůrčí osobitost bez zbytečného egoizmu. Nádhernou spolupracující energii dvojky, ale i s jejím vůdčím a empatickým podtextem bez pocitů potlačování sebe. Neskutečně krásnou, citlivou, veselou, společenskou a otevřeně komunikační trojku, bez jejího manipulačně-emočně-destrukčního počínání.
Dvojka nám pomohla poznat taky zemitost, šikovnost a velký potenciál v růstu s pevnými základy čtyřky, ale bez její hamižnosti. Nádhernou až jiskřící všestrannost renesanční pětky, její touhu po svobodě, samostatnost, spravedlnost, dobrodružnost i s její nestálostí, těkavostí a přelétavostí způsobenou její všestranností a touhou poznat co nejvíc podnětů od života. A šestka? Láskyplná a vnímavá, která miluje harmonii a umí pohladit a taky nás naučila, že ideální může být i "nedokonalost".
Dvojka nám byla taky ku pomoci poznat jemnost, emoční složitost a rozporuplnost andělské, bojácné sedmičky, která se v nás mohla naplno rozvinout a my se tak nebáli ukázat ostatním svoje krásné, láskyplné srdce. Naučila nás stát pevně na zemi, ale umět se na život dívat i z vyššího levelu a najít ve svém životním putování ten pravý smysl. Stali jsme se díky ní otevřenější a vnímavější.
Potom už jsme mohli zvládnout obrovskou sílu osmičky, její vůdčí mocnost. Mohli jsme uchopit možnosti, které nabízí její velká moc, která v sobě má sílu karmy a tím nás učí, i když někdy dost tvrdě. Mohli jsme pocítit její hojnost a taky to, že máme tolik, a že jsme tu hlavně i proto, abychom dávali. Poctivost a opravdovost, to jsou její hesla, a potom už neexistuje nic, co není možné.
No, a osobnost devítky už vlastně nemusíme řešit, pokud jsme se sžili se všemi předešlými čísly. Devět je moudrost, tichá moudrost, kterou neukazujeme na odiv, kterou prostě tiše a přirozeně žijeme a tak ji šíříme kolem sebe radostně pro všechny a pro všechno.

Měli jsme tu v tomto století několik možností, jak se naučit vnímat a žít energii všech čísel a to ještě s nádhernou podporou nul, které všechnu tu nádhernou energii zvětšily (tedy jenom u těch z nás, kteří ta čísla uměli žít v jejich kladných vibracích. V opačném případě nuly přitlačily spíš destrukčně).

Hodně jsme si vloni slibovali od osmičky, od její mocné síly, kterou už máme historicky ověřenou a která nás často dovedla ke změně, ale intuitivní dvojka nás asi přivedla až k devítce, kdy máme možnost využít právě její tichou, ale i rozverně veselou moudrost a porozumění života, které se neprosazuje mocí, ale chápavým a láskyplným postojem k životu. Ta nám s jedinečnou a kreativní osobností jedničky, dá deset, a to je ukončení cyklu a i další start.

Která se neprosazuje mocí, ale chápavým a láskyplným postojem k životu.

V osmičce je síla moci, ale v devítce je síla moudrosti
Dvojka umí spolupracovat i s jedničkou, která se zbavila egoismu, ale ne tvůrčího umu.

Přeji si, ať žijeme plně a krásně tento výjimečný rok s naší "starou" známou devatenáctkou, a umíme se na všechno dívat líp v souladu se vším nádherným, co nám tento rok nabízí, a ať to všechno umíme využít pro blaho všehomíra.

              2 + 0 + 1 + 9 = 12   /  1 + 2 = 3

A s tím nám určitě pomůže, se svojí citlivou komunikační schopností a uměním naladit se na ostatní, naše známá, milovaná a jedinečná trojka. <3

Zdravím,
Eliška.
   

 

PŘIJMOUT, NEBO ZMĚNIT - Moje otázky související s politickým děním v Česku v roce 2019

     Bože dej mi odvahu, abych to co nemůžu změnit, uměl přijmout. A dej mi sílu, abych dokázal změnit to, co můžu změnit. A dej mi taky moudrost, abych uměl rozeznat to, co změnit mám, od toho co nemám změnit. 
                                                                                         Modlitba Františka z Assisi 


                                                                              * * *


Dobře... Měli jsme demokratické volby, tak proč je tolik lidí s jejich výsledky nespokojených?
Dobře... Část z nás občanů má přijmout, že většina voličů takto volila?

Fajn, ale co když to, co tolik lidí volilo, vadí velké části těch voličů, co toto nevolili? A jsou nespokojeni, protože se jich to dotýká po stránce etické, mravní, ekologické, právní i ekonomické a to tolik, že se bouří?

My nejsme národ buřičů, jsme spíš pohodáři a necháme si hodně líbit (jsme taky tak trochu alibisti a to asi právě z pohodlnosti). Nevyrážíme jen tak pro nic za nic s hesly do ulic. Jen tak něco nás nevykolejí a nevytáhne z našeho bezpečného pohodlíčka. Z historie víme, že jsme museli často stáhnout ocas a sklopit uši, ustoupit (čili přijmout stávající stav) abychom vůbec přežili.
Ti lidé nechodí na Václavák z nudy, tak proč tam teda jsou?
Protože za to dostanou peníze od pořadatelů demonstrace?... Jo?
500.- kč (jak se tu u nás na jihu traduje)... Jo? 
Mezi těmi co na demonstrace v Praze chodí, je hodně našich přátel a vím, že máme společný mravní vhled.

Proč tedy má tolik lidí potřebu, dávat svůj čas a energii na to, aby protestovali proti Andreji Babišovi?
A. Babiš je opravdu dobrý psycholog (i když jeho arogance často obnaží a odhalí co je zač). Když čtete jeho příspěvky na FB - Ahoj lidi... Rozplakali byste se na tím, jak je milý, lidský a jak nezištně a do roztrhání těla pracuje pro blaho nás všech. Nedivím se tomu, že mu na to hodně jeho voličů skočilo, ale fakta o jeho činech jsou prostě fakta a vůbec se neshodují s tím co říká a koná... tak proč je hodně lidí nevidí? Nebo nechce vidět? 
Co je to prohnilého v národě Českém?

Doufám, že žijeme v demokratické zemi a že když je občan s něčím hodně nespokojený, má právo to říct?
Tak proč to tak cítí tolik lidí? Proč je tolik lidí nespokojených? (A neříkejte, že jsou všichni zmanipulovaní... jak často slyším... protože to je blbost. Proč? Protože mezi těmi nespokojenými jsou lidé, o kterých vím, že umí dobře vnímat život a hlavu nemají jenom na klobouk..).

Kde je zakopanej pes?
Mám dojem, že je to někde hluboko v nás. Je to ještě pozůstatek socializmu (a možná ještě něco z dřívávávějc). Něco z té doby v nás ještě nevyhnilo a předává se to i dalším generacím. Usedliny rovnostářství, závisti, pocitu nemohoucnosti z malosti... a nevím čeho ještě. V tomto podhoubí se dobře žije manipulátorům jako je A. B. vždyť on je tím vším prosáklý doúplna.

Pokud dokážeme vypudit tyto zatuchlé bubáky v nás, a i ty bubáky co si myslí, že mají právo nám vládnout, mám dojem, že si tím vyčistíme něco jako karmu národa, a dáme tak prostor lidem, kteří půjdou do politiky z čistým štítem. (Naštěstí vzory z minula máme, je na čem stavět a v čem pokračovat). A taky doufám, že v sobě smažeme to hluboko zakořeněné klišé, že politika je špinavá a že když se řekne politik, že to znamená vyšůránek a bezpáteřní cosi co jenom krade. (Tady asi platí přísloví - Každý cikán podle sebe hádá... neberte to ale rasistický :-) ).

Ten jehož jméno se mi nechce ani vyslovovat (abych tím neumocňovala jeho sílu), nám tak nepřímo napomůže k tomu, aby Ten jehož jméno je většině Čechů milé, byl na nás pyšný.

Takže, teď už poslední otázky: Máme právo projevit svoji nespokojenost s politickou situací ve své vlasti?
Je toto ta situace, kterou máme dokázat přijmout a nebo ta, kterou máme změnit? 
Mám dojem, že víme, a že to není jenom rozum, co nám v rozhodnutí pomáhá. 


                                                                                                Nebát se a nekrást 
                                                                                                                       T. G. M.

( A. B. tento citát určitě dobře zná, ale nedbá... a nebo si ho vyložil podle svého, tím, že záměrně "přehlédl" písmenko a... Ale o co jde, vždyť je to jenom jedno malý písmenko, že? :-D ).


Zdravím,
Eliška.



P. S.
Omlouvám se autorovi, z vrchu napsané modlitby, za nepřesnou citaci. Emoce z těch slov jsou ve mně dlouho a hluboko uložené už z dávna, kdy jsem četla životopis Františka z Assisi, ale doslova si ten text nepamatuji, a ani brácha Google mi s tím nepomohl. :-(

                                                                                                           

JEDEN MŮJ SEN Z NEDĚLNÍHO RÁNA - 3. 3. 2019

Sny se mi zdají často a většinou krásný, ale tento, se kterým se s vámi chci poděli, ten mě, už během toho snu, rozbrečel a taky jsem se probudila v slzách.
Ještě ten den jsem si ho zapsala, a dala mu název: EKOLOGICKÝ SEN - MÉDIUM - 3. 3. 2019

                                                                     * * *

V tom snu vidím, jak spousta lidí lije do toalet Savo, aby je vyčistili... Ale já jsem viděla i to, že to Savo teče těmi toaletami do vody, do řek... do přírody... a cítila jsem velkou tíseň a smutek. Začala jsem brečet.

Teď jsem v nějaké místnosti, držím v ruce koncentrát Média, dávám ho paní Marvanové, chci ho reklamovat. Paní Marvanová chápe mojí reklamaci, a je z toho taky moc smutná. O něčem se ale spolu ještě dohadujeme, asi o tom, jaký důvod reklamace máme napsat.
Jak tak uvažuji o tom důvodu, vidím jak lidi stříkají do toalet místo Sava trochu koncentrátu Média a říkám si: "TO JE TAK DOBŘE," a cítím radost.
: "ALE PROČ TO NEDĚLAJÍ VŠICHNI?"
Potom, jako kdyby mi blesklo, a říkám si.
: "TAK JIM TO ALE PŘECE MUSÍŠ ŘÍCT!!!... ABY TO VĚDĚLI."

Znovu zase vidím ty toalety se Savem, vodu, která teče znečištěná tím Savem do řek, a brečím... Probudím se pláčem.
Cítím ale taky silný pocit zodpovědnosti.

                                                                  * * *

Ten sen vypadá přímo jako reklama na Médium, a na missiva.cz a byla bych moc ráda, kdyby tak fungoval, protože všechno co je v tom snu je pravda... a to i to, že se mi to opravdu přesně tak zdálo.


Zdravím,
Eliška.

P. S.
Uvažuji teď nad tím důvodem reklamace Média. Já jsem vlastně nechtěla reklamovat to Médium, to byl alibizmus z mojí strany. Já jsem v tom snu vlastně reklamovala sebe. To, že když vím a můžu....?

Voda je život, voda je živá.
Když chráníme vodu, chráníme sebe.