NĚCO O RADOSTI

Ráda jsem sama se sebou, mám ráda svoji společnost, nikdo vám nerozumí tak, jako vy sobě, vždyť se znáte celý svůj život.
Když si nevím s něčím rady, požádám o pomoc karty a nebo virguli. Virgule vám odpovídá ano, ne, popřípadě kde, ale karty, ty si s vámi přímo popovídají. 
Moje karty se mnou nádherně a naprosto souzní (byla to láska na první pohled), jsou to OSHO ZEN TAROT. (Každý si musí vybrat karty podle svoji intuice). Ty moje mají hluboké komentáře ke každé kartě, sdílení s tímto velkým myslitelem Osho, je zážitek a vždycky se člověk něco dozví. Je to cesta k uvědomění si čehokoli a přitom je to pro mě relax a určitá očista.
Ty karty mají navíc krásné barevné obrázky (jednu z nich mám jako profilovku na FB), ta barevnost a jakási přímá poetičnost, to byl asi ten důvod, proč jsem si je vybrala. Barvy na mě mají velký vliv.
Myslím si, že karty a virgule, nebo kyvadlo jsou základním vybavením každého moderního člověka. :o))) 

Podle toho jak jdou karty za sebou, tak je vnímáte. Můžete se naučit co která karta znamená a nebo intuitivně prociťovat, jak na vás ta či ona působí. Karty jsou opravdu velký tajem a taky jsou to mí kamarádi, vždycky jim poděkuji. Je dobré se ptát konkrétně a jednoznačně.
Někdy si je vyložím i v počítači, jsou tam přesně ty samé. Prvně jsem si myslela, že to přece nemůže fungovat, protože těm kartám nedám svoji energii a netahám z balíčku levou rukou (levá ruka je napojená na pravou intuitivní mozkovou hemisféru), ale jaký byl můj údiv, když jsem zjistila že to taky jde. Navíc je dobré, že vám hned vyjde i komentář ke každé kartě a vy nemusíte listovat v knížce.

Někdy se na určité věci, se kterými si nevím rady, ptám přímo sebe. Hodně nám napovídá naše tělo. Někdy přímo křičí až řve, ale my ho neposloucháme, protože mu nerozumíme a vnímáme ho jenom jako hmotu. 
Mám problém na těle, je tu lékař a ten už ví jaký prášek na co je. Ale naše tělo není jenom hmota, všechny problémy jdou přes psychiku i taková zlomená noha. Nejsme jako auto, které se dá opravit.

Jsme vysoce uvědomělé bytosti, ale naše uvědomění se není jenom v mozku, nebo třeba v srdci. Myslím si, že každá buňka našeho těla je vysoce inteligentní.
Vnímám svoje tělo jako něco úžasného a dokonalého.

Hlavní je, nevnímat se odděleně od okolního světa. K tomu nám pomůže, když necháme rozpustit svoje ego, jenom ono nám brání k napojení se ke všemu a hlavně k nám samým. 
Když žijeme s egem, můžeme si připadat chytří, - co toho vím a znám, to jsem ale chytrý. Připisujeme všechny zásluhy jenom sobě. Ale tak to není. To je náš největší omyl.

Když žijeme s egem, žijeme v DUALITĚ. Jsem tady já (přece tak úžasná bytost, která si všechno co ví a má vybudovala jen a jen sama), no a potom je tady to okolí, jiní lidé které vidíme taky jako individuality a okolní svět, který je celkem fajn, ALE!!!... teda všechno taky né, já bych věděl jak.... a naše ego si jenom mne ruce, jak to krásně zařídilo, že se na svět díváme jeho očima.

Je to přelomová chvíle, když si uvědomíme, že naše ego nám lže. Je to jako dívat se na svět přes různě vrstvené a umazané brýle. Ego dělá všechno složité a my v tom hledáme určitý řád a když si myslíme, že jsme ho našli, tak si tím jenom svoje ego hladíme po srsti a ono se krásně nadouvá.

Když se nám podaří svoje ego rozpustit, zjistíme, že je to jenom takové nafouklé nic, ale co škody a nepochopených životů má na svědomí. 
Když si uvědomíme, že jsme součástí všeho, přestaneme se vnímat jako jednotlivec a začneme žít v JEDNOTĚ. 
V Jednotě se Vším, se všemi lidmi, s celou přírodou a s celým vesmírem. Každá naše buňka je stejně důležitá jako třeba lístek na stromě, nebo Měsíc a hvězdy. Pochopíme, že jsme v Jednotě i s tím nejubožejším stvořením a v tu chvíli pocítíme velkou POKORU a ta nám to ego rozpustí.

Pokora je lék na duši a vlastně na celou společnost. Najednou prostě víme, že to, že jsme tak šikovní, vzdělaní a hezcí je vlastně jenom záměr Vesmírného Řádu, který vychází z té Jednoty. 

Je dobré si přiznat kolik jsme toho dostali do vínku, přijímat to s Vděčností a Pokorou a nestěžovat si, že toho není víc. 
Musíme využít celý svůj potenciál a přijmout ho jako velký dar. Dar který jsme si určitě zasloužili, ale nemáme ho jenom k vlastnímu prospěchu. 
Čím více jsme dostaly, tím více musíme dávat a je to RADOST a NAPLNĚNÍ ŽIVOTA.

Vnímáme-li v pokoře všechno kolem sebe, cítíme to až fyzicky na hrudníku a člověku to až vyrazí dech. 
Najednou vidíme obyčejné věci jako ten největší dar. Prociťujeme Krásu Každodennosti. 

Máme tak nějak víc zaostřeno v pohledu na celek a taky do detailu. Vidíme do hloubky čehokoli a uvědomujeme si všechny souvislosti i po časové linii až do minulosti.
Nepřipadáme si jako vlna v moři, která se vnímá odděleně od ostatních vln i od moře.
Je právě potřeba zklidnit svoji mysl, je to jako když se zklidní moře a ta vlna splyne s ostatními v jednotě nekonečného oceánu Bytí.  

Až toto všechno pochopíme, pronikneme do hloubky všeho, už nekloužeme po povrchu, ale jsme vědomě Napojeni až do Vesmíru. Jde právě o to Uvědomění si.

Ráda cituji člověka, kterého si moc vážím a který v jednom rozhovoru, na podobné téma řekl: "je to těžké, zprvu, ale až to překonáme, to těžké, zjistíme, jak lehké to bylo".:o))) 
Je to citát z úst Tomáše Kluse, jemuž se omlouvám, za možná nepřesnou citaci. Opravdu jsem nenašla lepší formulaci. Je vidět, že ví o čem mluví a že to sám žije.

Když zvládneme svoje ego, je to čistá Radost.
Zdravím a posílám vám něco pro radost, zamyšlení a meditaci. 
E.

http://karty.atarot.cz/osho-zen-tarot?vyklad=diamant

NĚCO O MNĚ

Říkáte si, vždyť stejně pořád píše jenom o sobě a je to pravda.
Doufám, že za tím není moje ego. Nedá se to vyloučit, ale já doufám, že ne.
Často se ptám sama sebe, proč vlastně sdílím svoje myšlenky a pocity. Proč si myslím, že to někoho může zajímat a kde jsem vlastně vzala tu drzost a odvahu.

Začalo to tím, že jsem hledala odvahu sdílet se na FB.
Neumíte si představit tu kovbojku, než jsem překonala ostych před technikou (říkám si totiž Počítačový Mág, protože tomu vůbec nerozumím a pracuji s počítačem tak, že ani nevím jak a je taky pravda, že náš syn ze mě bude asi brzo na práškách) a hlavně ostych z veřejného sdílení, to bylo nejhorší.

Opravdu mi nejde o to psát o sobě, ale o tom jak vidím a vnímám svět.
Nemůžu přece psát o tom, jak vidí svět někdo druhý, vždyť to přece nemůžu vědět a i kdybych psala, byl by to zase jenom můj pohled na pohled někoho jiného.

A proč vám to vlastně sděluji? No, to je otázka... Já nevím.
Možná je to tím letopočtem. Žijeme opravdu už v jiné dimenzi. Jedničku - individualitu vystřídala dvojka - spolupráce a rovnováha a to má blízko ke sdílení.
Možná si někteří vzpomenete na dřívější vize na rok 2000, budeme létat do vesmíru a vůbec, takové ty megalomanské plány.

Vývoj šel ale úplně jiným směrem, právě ke sdílení a komunikaci. Myslím tím mobilní telefony a internet, jsme všichni propojeni a sesíťovaní. Na technické úrovni by to bylo, teď ještě po té lidské, mentální, ale tomu právě nahrává tato přelomová doba.
Úkolem dvojky je zvládnout spolupráci a najít rovnováhu. Taky ji všichni hledáme. Hlavně musíme najít rovnováhu v sobě, to znamená, že naše fyzično se musí spojit s našim duchovnem. To je základ. Takto rovnovážný člověk nemá problém najít rovnováhu i v okolním světě.

Taky je pravda, že každé tvoření je vlastně terapie a o psaní to platí dvojnásob. Když člověk něco tvoří, ať je to obraz, nebo navrhuje interier bytu, vždycky je to kus z něho a my můžeme poznat, podle jeho tvorby, jaký je to člověk.
Většina lidí musí něco tvořit, jinak by v nich vznikl přetlak a oni by se necítili dobře.

To ale není můj případ, já mám tvoření až, až. Tak bych asi zůstala u té terapie. Napadá mě, že Božena Němcová psala Babičku za tímto účelem, možná nevědomě, nějak to z té knížky cítím a mám ji moc ráda. Ne, že bych se chtěla přirovnávat k Boženě Němcové..... i když.... určitá podobnost by tu byla, jak jste si určitě všichni všimli. :o)

Myslím si, že hlavním důvodem mého psaní je to, že bych byla ráda, kdyby moje psaní potěšilo a pohladilo po duši alespoň pár lidí. Opravdu cítím, že hodně lidí potřebuje pozornost, lásku a uznání. Problém, je v tom, že se tím vším neumí nasytit sami a čekají na podněty z okolí.
Neříkám, že to umím, ale snažím se o to.

Pořád nemůžu pochopit, kde se ve mě vzala ta drzost, ale je to nová zkušenost a tak vlastně nové dobrodružství a taky, člověk má dělat to, z čeho má strach, tím se posouvá dál.

Každý máme jiné vibrace, jiný životní úkol. Určitě se vám stalo, že se potkáte s člověkem a vnímáte, že se úplně míjíte. Oba mluvíte česky, ale jeden o koze a druhý o voze. Vaše vibrace se úplně míjí.
Z toho si říkáte, - s tím člověkem si celkem rozumím, ale vaše vibrace se překrývají jenom z části, takže vlastně, nic moc.

Ale někdy, není to zas tak časté, potkáte člověka a ti vnímavější to vycítí i bez slovního kontaktu. Vibrace toho druhého do vás šplouchnou jako do formy, ani jedna buňka vašeho těla nezůstane nezasažena.
Je to velice vzácné, ale když se to stane je to nádhera a velký dar.

Ale vraťme se k životnímu úkolu. Mým životním úkolem je pomocí citlivé komunikace a dobrodružno všestranné renesanční energie být inspirací lidem.
Já vím, zní to možná moc nabubřele, taky neříkám, že to všechno zvládám. Tato skladba různých vibrací, které spolu naštěstí dobře ladí, patří k těm nejtěžším.
Všechno je ale vlastně relativní.
Neznám ale hodně lidí, kteří mají stejné vibrace jako já a naplno je žijí, je v nich totiž velký potenciál a většina lidí se toho lekne a potlačuje například svoje vůdcovské vlohy a možnost užívat hojnost a moc, kterou oplývají ku prospěchu svému i ostatních lidí. (Vím o čem píšu, taky jsem odmítala).

Určitě chápete, že třeba slovo hojnost můžou různí lidé vnímat různě. Jde o to, že tito lidé toho dostali do vínku opravdu hodně, musí pochopit, procítit a přijmout tu obrovskou hojnost v sobě, umět se ocenit a potom tu hojnost ze sebe nechat vyzařovat a rozdávat všem.
Z takových lidí jsou největší lidumilové, v opačném případě (to je, když si někdo představuje hojnost po své), je to ten největší lidský odpad.

Tato skladba vibrací se taky vyznačuje tím, že neuznává žádné autority, je si sama sobě autoritou a to je dobře. Má v sobě obrovskou sílu, je totiž karmická. (To by ale bylo na delší psaní. Třeba někdy příště, když budete chtít :o).
Pro tyto lidi je důležitá osobní svoboda. Pro sebe ji vyžadují, druhým ji dopřávají a často za ni bojují.
Nás totiž nemůžete spoutat, potřebujeme volnost a dobrodružství a potom jsme kreativní, rozšafní, hraví a všestranně tvořiví.
Ale ještě něco, vám kteří jste se v mém popisu poznali prozradím a to to, že se vám úžasně plní všechna vaše přání, ale samozřejmě že pro to musíte taky něco udělat. :o)
Jedno čínské přísloví říká, - dej si pozor na to co si přeješ, nebo se ti to splní,  :o) takže bacha, přát si s rozmyslem.

Možná se někteří v těchto řádcích poznáváte, je dobré se alibisticky neschovávat a přiznat si celý svůj potenciál, to samé samozřejmě platí o jakékoli jiné "osudové vibraci."

Vraťme se k tomu, že je všechno relativní. Někdo "jede" celý život na jednu vibraci, třeba musí zvládnout "citlivou komunikaci" a často se stává, že to nepochopí.
Používá slova k pomluvám, urážkám a neuvědomuje si, jak velkou moc slova mají (u každého, ale u nás, kteří vlastníme tuto osobní vibraci obzvlášť).
Když takový člověk používá slova jak má (a nejen slova, komunikovat můžeme i tělem, posunky a postojem), lidé vycítí jeho dobré srdce a je to jako pohlazení.

Slovo může zabít a naopak objevit v každém Boha. Mám zkušenost, že lidé s touto vibrací se k sobě přímo přitahují, aby spolu sdíleli svoji citlivost. Je to prostě radost. :o)
Tito lidé jsou velice vnímaví na emoce: "Nemluv se mnou tímto tonem." Chápete?
Milují hudbu a zpěv, protože to je ta nejcitlivější komunikace. Jsou z nich dobří herci a umělci, mají rádi děti. Pracují nejčastěji s lidmi, ale i se zvířaty.
Milují přírodu, oni ji totiž potřebují, jejich mentální představivost je tak obrovská a potřeba sdílet se s lidmi taky, že často potřebují samotu, klid a ducha přírody. Potřebují si urovnat svoje myšlenky, vypnout a jenom být. Potom zase hrr na mejdan.

Mým velkým vzorem je člověk, který má stejné osobní vibrace jako já a dokonce se narodil taky v zemním znamení. Je to Columbo, vlastně Peter Falk v Columbovi se našel a určitě o něm hodně vypovídá. Columbo je prostě můj miláček. :o)

(To co jsem vám napsala o těch vibracích, to je jenom malá ochutnávka, ono je to trochu složitější.
Opravdu mě naplňuje objasňovat lidem jaký je jejich úkol tady na Zemi a v tomto životě, mám radost když si všechno uvědomují a chápou jak jsou jedineční. Na toto téma bych se ráda rozepsala, ale dnes už raději končím).

Tak nevím k čemu jsem se to dopídila, jak na tom vlastně jsem s tím psaním. Stojí za tím moje ego, je to terapie, dobrodružství, potřeba tvořit něco nového, potřeba sdílet se nebo za to můžou moje vibrace, (což je vlastně všechno to dohromady).

Dodnes si pamatuji první citát, který jsem se naučila jako dítě, nevím už od koho je, ale zakončím s ním tento článek.

Chceš-li poznat sebe, poznej svět který pozoruješ v sobě a sebe v něm.

Zdravím, E.

NĚCO O POHYBU A PRUŽNOSTI 3. ČÁST

Je potřeba se starat o svoje tělo, ale nesmíme z něho dělat božstvo. Beru svoje tělo jako svého kamaráda, kamaráda, který toho se mnou už hodně prožil a který mi vždycky dobře poradil.

Žádné zranění, které se nám přihodí, není jen tak, všechna jsou vlastně upozornění. Znáte to, když spěcháme, zakopneme. Nohy jsou o pohybu vpřed, buďto jsme zbrklí a máme zpomalit, nebo naopak, "udělej už konečně ten krok, to co se chystáš udělat tak dlouho." Kolena zase o pokoře. Ruce o práci a dávání. A záda, to určitě všichni víte, "beru si toho moc na hřbet."

Umím naslouchat svému tělu. Je opravdu dobré si někdy udělat čas, v klidu si lehnout, zavřít oči, pořádně se prodýchat a vnímat svoje tělo.
 Já s ním v duchu mluvím a vždycky se něco dozvím, dostanu se až do svého podvědomí. Oni se totiž naše psychické problémy promítají do našeho fyzického těla. Asi je to pro většinu lidí silná káva, tak radši půjdeme dál. (Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mluvím se svým žlučníkem :o)).

Je taky důležité, co jíme, ale možná není tak důležité co, jako kolik. Nejhorší je přejídání, to o něčem vypovídá. Určitě takovému člověku něco chybí a on to takto nahrazuje. Je to duševní nenasycenost, většinou je to nedostatek lásky a nebo kázně.

V podstatě je možná jedno co jíme, (nemyslím tím vyloženě nezdravá jídla), hlavně když to jíme s chutí a střídmě. Určitě nám víc prospěje jeden zákusek, na kterém si radostně pochutnáme, než nějaké super zdravé jídlo, které jíme s odporem. (Pojídání masa je zase úplně jiná kapitola, myslím tím spíš eticky).

Všechno je to jenom a jenom o myšlence. Jídlo, na kterém někdo vyloženě "ujíždí " a dělá dobře jeho tělu, je pro druhého nevhodné. Opravdu je nejlepší poslouchat svoji intuici, ta nám nejlépe poradí.
Nejvíc prospívá tělu, když je v rovnováze se svou duší. Když děláme práci která nás naplňuje, děláme ji s láskou, s vášní a hravostí, pak není co řešit. Naše tělo se tím vším nasakuje jako houba a my jenom záříme, kouká nám to z očí a je to přímo nakažlivé.

Úžasné je, když máte nějaký sen a ten sen proměníte v cíl. Mám ráda velké cíle, ty dokážou člověka hodně nadchnout. Jak udělat ze svého snu cíl? Jednoduše. Napište si ho a jednejte.
Tím, že na svůj cíl často myslíte, představujete si že už ho máte, programujete svoje podvědomí a ono potom jedná. Najednou nám přicházejí na mysl možnosti, jak svého cíle dosáhnout a potkáváme lidi a události, které nám pomohou.
Zase je to perfektní dobrodružství. Nemyslete na překážky a nedělejte si domněnky. Ten cíl musí být velký, větší než překážky, aby byl přes ty překážky vidět. Na takové cíle potřebujeme jak pružné tělo, tak i mysl a obojí se při tom perfektně procvičuje.

Můžete říct, že někdo prostě nemá perfektní tělo, třeba se narodil s nějakou vadou. Ten si může, procvičovat svoje tělo pomocí mysli, mozek má obrovský potenciál.
Slyšela jsem, jak jeden muž, který byl zavřený ve vězení v malé cele několik let, procvičoval pomocí mysli svoje tělo. Představoval si, že je na golfovém hřišti a hraje golf. Představoval si to do všech detailů, cítil vůni trávy, vnímal vánek ve vlasech, představoval si jak se napřahuje a dává úder. Tak to dělal každý den, po několik let a když se dostal z vězení, vyhrál golfový turnaj.

Náš svět je taky materiální, proto máme fyzické tělo, ale jsme něco víc, než jen to. Naše tělo nám slouží na to, aby chom ztvárnili, co náš duch vytvořil. Proto se musíme o obojí dobře starat.

Pružnost je nám ku prospěchu daleko víc než pasivita či vzdor, tím, že aktivně užíváme cokoli, co se nám postaví do cesty, tím, že ochotně přijímáme i ty nejbolestivější okolnosti, se s problémy vypořádáme účinněji, protože na ně začneme nahlížet jako na jistou formu duchovního cvičení.
Poslední odstavec je z knihy Čísla života od Dana Millmana
Zdravím E.


Svět není třeba dávat do pořádku, svět sám je vtělením řádu.
Je na nás, abychom se s tím řádem sladili.
Henry Miller

NĚCO O POHYBU A PRUŽNOSTI 2. ČÁST

Připadne mi, že pohyb je jako perpetuum mobile života, co se nemele, to nežije. Asi tak, jako když natáhneme budík. (Ti mladší asi neví o čem píšu. Víte, kdysi dávno, byly budíky, které se vzadu, pomocí takové vrtulky natáhly na jednu stranu, tím se navinula pružina a představte si, - ty budíky vůbec nepotřebovaly elektřinu, ale ani baterie).

Když se pohybujeme tak si myslím, že taky natahujeme nějaké péro a to potom pohání nějaký setrvačník a když odpočíváme, jedeme na ten setrvačník. Potom musíme zase pohybem natáhnout to péro a tak pořád dokola.

To co vám teď píšu, je asi hezký blábol. Napadlo mě to při plavání. Plavání jako pohyb mám moc ráda, jednak se pohybuji ve svém milovaném, inspirativním živlu a potom, voda krásně nadnáší. Ale co ještě, ve vodě se můžeme pohybovat do všech směrů v prostoru, stejně jako ryby a ptáci.

Kdysi jsem hodně běhala, to bylo, když jsem ještě bydlela doma u rodičů.
Každý večer jsem se svým zlatým Německým boxerem Ajaxem, (zlatým, jak barvou, tak povahou) běhala. Nejprve jsem běhala okolo rybníka lesem, asi 3 km. Najednou to bylo málo, vydala jsem se na druhou stranu do lesů a polí, to bylo asi 5-6 km. Vzpomínám si, jak asi po 1 km jsem nějak ztrácela dech, ale já si toho přestala všímat a co se nestalo, najednou jsem chytila druhý dech.
Znáte tu průpovídku "chytil druhý dech," tak jsem to zažívala a je to moc fajn, najednou máte tak velkou kapacitu plic, jak potřebujete.Vždycky když jsem přiběhla domů, tatínek povídal: " tys toho psa zase uhnala." :-)
Po čase mi jedno kolečko nestačilo a zjistila jsem, že když poběžím pořád stejným tempem, můžu běžet jak dlouho chci.

Při pohybu se vyplavuje hormon štěstí, proto jsem se na jaře už nemohla dočkat, až si obuju kecky a vyrazím. Teď mi běhání nahrazuje každodenní cvičení, plavání a jízda na kole. Ale často si vzpomenu na tu dobu, na tu lehkost těla.

Ale co mě opravdu, ale opravdu rozpumprdlikuje, to je tanec, ale o tom někdy příště.

Taky mám ráda, když se při pohybu moje energie sečte s energií jinou, třeba vody.
Plujete na lodi po řece, natáhnete se pádlem pro vodu, zaberete a cítíte tu úžasnou sílu přírodního živlu a vy nevnímáte tu energii odděleně od své, naopak, ta síla se spoji s vaši. Projede vám přes ruce celou páteří a vy si teď můžete připadat děsně silní, ale ne, vy cítíte velkou pokoru a respekt k tomu magickému živlu.

Ale co je ze všeho NEJ, NEJ, je když cváláte na koni. To se nedá s ničím srovnat. Při cvalu jste s koněm nejlépe propojeni, vy jenom trochu vyrovnáváte svým trupem jeho pohyb a cítíte tu obrovskou sílu a nádhernou lehkost a eleganci, která prostupuje i vašim tělem.
Jste s tím koněm jako jedna bytost a je to neskutečně krásné. Vzpomínám si, že když jsem poprvé s koněm cválala, úplně jsem vykřikla, tak to byl silný pocit.
Neznám krásnější stvoření, než je kůň, koně prostě miluju.

Proč vám to vlastně všechno píšu. Myslím si, že fyzický pohyb je dobrý i na to, že dává našemu myšlení víc podnětů a tak ho v podstatě taky procvičuje a okysličuje.

Jak jsem psala minule, tělo je tady, aby mělo kde sídlit naše myšlení, lépe řečeno, naše duše.

Často děkuji svému tělu, že je pořád takové šikovné a tak dobře mi slouží. Hlavně nohy, každé ráno je při cvičení promasíruji, protáhnu a pohladím.
Neberme svoje tělo jako samozřejmost, ono chce taky trochu pozornosti a lásky. Musíme se mít rádi bezpodmínečně, tak jak jsme. Nesmíme na své tělo nadávat, nebo ho urážet, mohlo by si to vzít osobně. :o)

Je dobré a užitečné mít se svým tělem dobrý vztah.

Zdravím E.

NĚCO O POHYBU A PRUŽNOSTI 1. ČÁST

Pohyb je určitě motorem života, ať je to pohyb na fyzické, nebo mentální úrovni.
Co se nepohybuje, to nežije. Celý makro i mikrokosmos se pohybuje. Například i krajina kolem nás se mění, řeky meandrují, déšť, led, slunce a vítr dělá své. Všechno na světě se mění a tím, že se člověk dokázal přizpůsobit, vlastně přežil.

Znám lidi, kteří mají krásně pružné tělo, ale myšlení je zkostnatělé, žijí pořád se svými domněnkami a předsudky o sobě a o ostatních lidech a situacích. Je to opravdu smutné. Jsou tak hluboko ve vyjeté brázdě svého myšlení, že nevidí přes obzor. Zaplňují svůj čas, který mají tady na Zemi, žabo - myšíma válkama ve vlastní hlavě a vlastně ani nežijí, jsou otroky svých představ.

Přitom stačí chvíli zklidnit svoje myšlení, uvědomit si to a odpoutat se od těch vzorců domněnek a předsudků. Pravda, je k tomu potřeba odvaha, málo kdo si přizná, že on má problém ne ti druzí.
Chtít změnit ty druhé je nesmysl, musíme změnit sebe a naše okolí potom bude reagovat na naši změnu.

To jak vidíme svět, je jenom náš pohled, tak proč přemýšlet a řešit pohled někoho jiného. To vlastně vůbec nejde, stejně je to pařát jenom NÁŠ pohled na život někoho jiného.

Až se od toho oprostíme, zjistíme, že máme krásně čistou hlavu bez zbytečných myšlenek a teprve potom můžeme vnímat život v celé jeho podstatě a šíři.
Poznáme, jak je to jednoduché a jako bonus ještě zjistíme, že je nám úplně jedno, co si o nás druzí myslí, protože víme, že všichni stejně řeší jenom sami sebe.
Když myslíme a mluvíme dobře, dějí se nám dobré věci a naopak. Můžete říkat, že myslíte pozitivně a přesto...Když se pořádně zamyslíte, nebo dáte otázku svému podvědomí, určitě na to přijdete.

Nejspíš vás ty situace mají něco naučit, nic se neděje náhodně, všechno má svůj význam.
Jsme tvůrci svého života, jak říkají Toltékové, jsme umělci svého života.
Často říkám, že život je jedno velké dobrodružství a potkávám dobrodružství na každém kroku. Může to být třeba dobrodružství poznání,

Columbo ve stejnojmenném seriálu říká: " Každý den se něco nového naučím".
Pružné myšlení je určitě dobré, hlavně nelpět na našem starém, "osvědčeném" myšlení.
Znám vzdělané lidi (myslím tím lidi s něčím přede jménem) a vnímám, jak jsou někteří zkostnatělí ve svém myšlení, prostě nepřekročí svůj stín.
Když člověk dostane do vínku něčeho hodně, třeba krásy, nebo jistého druhu inteligence (nemyslím tím emoční inteligenci), stává se, že se přes to nedokáže přenést a živí tím svoje ego a tím si zase jenom dělá domněnky o sobě.

Pružné myšlení je krásné a osvobozující. Ráda se bavím s lidmi, kteří mají tuto schopnost a je to radost. Je pravda, že při rozhovoru jsme schopni rozpitvat "něco" do úplné absurdity a z vážných věcí udělat neskutečnou kravinu.
Baví mě objevovat paradoxy života a dívat se na svět z různých úhlů.

Někdo má pružné tělo, ale myšlení ne.

Když máme pružné myšlení, zjistíme, že musíme mít taky pružné a zdravé tělo, aby mělo to myšlení kde sídlit.
(Zrovna mě napadlo, že z toho co jsem právě napsala, vyplývá, že myšlenka je silnější než hmota).
Je asi potřeba hledat ve všem rovnováhu.

Zdravím, E.

Vždycky se setkáváme s tím, co máme přijmout.
A tak se s tím setkejte - a obraťte to ve svůj prospěch.
Robert Frost
Z knihy Dana Millmana Čísla života

NĚCO O CESTĚ

Cesta je vlastně symbol. Budhisté říkají celému svému učení cesta. J. A. Komenský má ve svém díle poutníka, který putuje životem.

Když se řekne cesta, většině lidí se vybaví cíl té cesty. Ale tady jde vlastně o putování jako takové. Když máme na mysli pořád jen konec cesty, nežijeme přítomností ale budoucností, tím se ochuzujeme o přítomnost.
Hodně lidí žije zase v minulosti a to je zbytečné, stejně už neovlivníme co bylo a zase se tím připravujeme o přítomnost. Když si to takhle opravdu uvědomíme, je to děsivé, kolik lidí vlastně vůbec nežije.

Já mám cestu spojenou s dobrodružstvím. Může to být třeba duchovní cesta, ta je nejúžasnější a vlastně všudy přítomná. Pokud máme dobře naladěné antény, prožíváme toto dobrodružství kdekoli, ať cestujeme, nebo ležíme doma v posteli. To je na tom to nejkrásnější, tato cesta nezná prostor ani čas.

Jdeme třeba nakupovat, nebo jsme v práci a i při tom jdeme svoji duchovní cestou. Když se vědomě na tuto cestu dáme (říkám vědomě, jsme na ni pořád všichni, ale většina lidí o tom vůbec neví), život nám do cesty postaví překážky, aby nás to posílilo a naučilo.
Ale buďte si jisti, že nám pošle do cesty pomocníky, ať lidi, nebo situace, ale je jenom na nás, jak se zachováme. Vším co se děje kolem nás, se můžeme učit a každému přichází do cesty takové úkoly na které stačí. V případě, že si říkáte, že toho máte moc na vyřešení a nevíte jak dál, asi je to tím, že jste postupně svoje problémy neřešili.

Většinou si myslíme, že jsme každý jinak daleko na své duchovní cestě. Pan Eduard Tomáš říká, že duchovní cesta měří 35 cm. To je vzdálenost od hlavy do srdce. Taky říká, že na této cestě není žádná časová následnost a že vlastně už teď, teď v tomto okamžiku jsme všichni prozřeli, jenom o tom nevíme.
Ta nejvyšší úroveň je pořád tady, jenom je zastřena za myšlenkami, za naší myslí.

Každý máme svoji cestu, nesnažme se jít po cestě někoho jiného. Může se nám zdát, že ta naše cesta je těžká, že to má někdo jednodušší, ale tak to není. Jednak neputujeme na tomto světě poprvé a tak nemůžeme vědět, jaká byla jeho minulá cesta a potom, on si to samé může myslet o nás.

Většina lidí jde po vyšlapaných cestách, myslí si, že když tam jdou všichni, že je to ta pravá cesta. Nebo to dělají z lenosti.
Ale lidský pokrok posunuli dál ti lidé, kteří si svoji cestu museli vyšlapat a hlavně měli vizi. To je cesta o dobrodružství objevování.

Často ráda říkám, že život je jedno velké dobrodružství. Připadá mi, že jsem jako dítě, které vidí něco poprvé, ale i když už něco znám, vždycky je co objevovat a nad čím žasnout.
Jak říká herec František Němec v úžasném filmu - Jak dostat tatínka do polepšovny: "Dobrodružství nikde nečíhá, dobrodružství musíme mít v srdci."

Když se vydáme na cesty, třeba do cizích krajin, je možné, že při tom podnikneme i cestu do nitra sama sebe. Z jiného úhlu pohledu je nám to, co si doma ani neuvědomujeme, najednou jasné.

Cesty jako takové mě přímo fascinují svoji symbolikou. Cesty spojují i rozdělují. Některé jsou rovné a jiné klikaté. Všechny poslušně kopírují povrch Země. Takové cesty se mi líbí nejvíc.
Ale cesty uměle vytvořené, myslím tím mosty a různé nadjezdy a podjezdy na dálnici mě často přivedou v úžas. Když jedu po dálnici a na navigaci vidím, jak se dálnice kroutí a vytváří čtyřlístek, vzpomenu si na animovaný film - Jen počkej zajíci, tam jsem, jako dítě, viděla něco podobného poprvé.

Cesta dává krajině, z pohledu pozorovatele, hloubku a zabydlenost. Cesta je podobná řece (až na to, že řeka je jednosměrná),  prostě někam vede. Když po ni cestujete, je v podstatě nekonečná, ale stačí se otočit o 95 stupňů a po pár krocích jste u kraje.

Když si představíte, že některé cesty po kterých dnes chodíme, nebo jezdíme, jsou zde od středověku a některé možná i z pravěku, je to fascinující.
Nejstarší cesty vedly podél řek. U nás teče řeka Dyje. Řeka sice během času mění svoje koryto, ale někde podél té řeky chodili pravěcí lidé.
Cesty které vedou skrz města a vesnice, zase pocházejí ze středověku. Stáří se dá určit podle vzniku toho města, nebo vesnice. Ale i tak jsou některé cesty určitě starší.

Někdy si představuji, že jsem neviditelný pozorovatel v čase a pozoruji naši vesnici, dejme tomu v patnáctém století. Myslím si, že lidé chodili po stejných cestách jako chodíme my. Při práci na zahrádce často nacházíme střepy tuhové keramiky, tak víme, že na tomto místě bydleli lidé dávno, dávno, před námi.


Na závěr vám napíšu něco od dvou Tomášů. Oba mám moc ráda a oba mě toho moc naučili. Tímto jim děkuji.

Zdravím.
E.

Žije -li člověk sobecky, chodí na své cestě po obvodu kruhu a daleko od lidí. Kdežto když jde do svého srdce, je blízko božství a blízko lidem a to je moc důležité pro budoucnost lidí.
EDUARD TOMÁŠ

Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení, z toho
že jsme tady na Zemi.
TOMÁŠ KLUS

NĚCO O EMOCÍCH

Nedávno jsem v autě poslouchala CD s názvem Mluvte jako profesionálové. Zprvu mě to neoslovilo, mluvilo se hlavně o projevech prezidentů, ale najednou slyším slovo emoce a něco mi docvaklo.

Všichni to víme, když dáme do svého mluveného projevu upřímné emoce, náš protějšek vnímá co říkáme. Kdežto suché meldování faktů nás uspí.
Teď jsem se ale dozvěděla, proč to tak je. Naše emoce řídí a vyhodnocuje ta nejstarší část našeho mozku, říká se mu plazí mozek, je až úplně vzadu a tam taky sídlí naše podvědomí.

Když jsme kdysi něco potkali, tento mozek vyhodnotil - uteč, nebo bojuj. Proto se naučil reagovat na emoce.
Jenže už nejsme jenom to cosi, co vlastnilo jenom tuto část mozku. Časem se nám vyvíjela další centra. Dnes jsme vlastníky exkluzivního mozku a nejmladší část se nachází vpředu.
Shrneme-li to v jednoduchosti, vzadu jsou emoce a vpředu přemýšlení. Proto se možná chytáme za hlavu, když si nevíme rady. Snažíme se podvědomě spojit obě části mozku.

Naše emoce vlastně řídí náš život. Máme-li negativní myšlenky emočně procítěné, nemůžeme se divit, že se nám dějí špatné věci.
Z toho vyplývá, že je určitě lepší, pro nás i naše okolí myslet na to dobré a naplno si to emočně užívat.
Jenom myšlenky a přání, do kterých dáme svoje emoce se nám plní, no a tak taky potom žijeme.
A nebo obráceně, tak jak žijeme, tak taky myslíme. :-)
Ale bacha, chce to odvahu žít a šířit optimismus a štěstí, to je jenom pro silné jedince, mnohem snazší je stavět se do role utrápené, nešťastné oběti. Když v sobě ale tu odvahu a odhodlání nalezneme, zjistíme, že je vlastně všechno tááák jednoduché a logické.

Máme dojem, že můžeme být pyšni na naši rozumovou část mozku a myslet si, že ta starší je něco míň, ale tak to není. Ta podvědomá, emoční část je moc důležitá.
Prostě se musíme naučit obě části dobře chápat a sladit.
Když s někým mluvíme emocionálně, pronikneme mu, ať chce, nebo ne až do podvědomí. Takové slovo, ať mluvené, nebo zpívané, má velký účinek. Vzpomeňme si na všechny velké řečníky, jak dokázali slovem ovládat masy.

Je dobré a potřebné používat obě části mozku. Někdo je víc rozumový, někdo emocionální.
Je pravda, že já používám rozum při rozhodování, jenom jako poradce a to ho ještě většinou neposlechnu.
Poslouchám svoje podvědomí, svoji intuici. Ta mi vždycky dobře poradila, celý život jedu vlastně na intuici.

Nedávno se mi stala velice zvláštní věc. Měla jsem dojem, že musím něco udělat, něco naprosto uhozeného a opravdu pro většinu lidí mimo mísu.
ccMůj rozum naznačoval, to je hezká blbost. Bylo mi jedno jestli se ztrapním, dobře jsem věděla, že mi moje intuice vždycky dobře poradila.
Navíc, něco mě přímo nutilo tuto věc udělat, měla jsem Toho plnou hlavu a chtěla se Toho zbavit.
Tak jsem To udělala . Nikdy nezapomenu na první reakce svého mozku.
"To seš trapná, co"? Ozval se můj rozum.
" NÉ "!!! Odpovědělo a hezky nahlas moje podvědomí. :-D

A jak myslíte přátelé, že jsem poznala, kdo z těch dvou má pravdu?
Jednoduše. Měla jsem z toho, co jsem udělala dobrý pocit. Moje hlava byla nádherně čistá a já si připadala, že můžu lítat.
Dodnes úplně nevím jaký mělo moje konání smysl. Ale to nevadí. Všechno je jak má být a já VÍM, že se to dozvím, až bude čas. A to moje VÍM, nepochází z rozumu, ale z intuice.

Možná vám teď připadám jako schizofrenik (pomineme li to, že si někteří myslíte, že jsem na hlavu :o), ale v podstatě jimi jsme všichni. Všichni hledáme rovnováhu mezi rozumem a intuicí. Mezi mozkem a srdcem.
Myslíme si, že jsme hlavně rozumoví, ale opak je pravdou. Naše emoce a intuice převládají.

Znáte ty dva hlásky ve své hlavě, kteří jdou proti sobě.
ROZUM: "Udělej to, bude to pro tebe dobré a budeš z toho něco mít".
INTUICE: "To je pravda, ale jak se při tom budeš cítit a co potom, jak to můžeš udělat, když z toho nebudeš mít radost".
ROZUM: "To nevadí, vždyť to dělají všichni, podívej se na pana X Y a jak se mu daří a paní Z Ž ti to taky říkala".
INTUICE: "Co je ti do nějaké paní Z Ž, je to tvůj život. Dělej to, co ti připadá správné, ne užitečné. Chceš přece žít s čistým svědomím. Čas stejně ukáže, jenom činy od srdce mají cenu".

Když se budeme řídit hlavně svoji intuicí, (někdo může říct, že se řídí hlasem svého srdce), je to velká úleva. Bude vám taky jedno, co si o vás myslí druzí.

Používám rozum jako poradce, už si na to zvykl a nesnaží se moc prosazovat.

Z rozumových lidí je mi smutno, moc jim nerozumím a hlavně mě nudí. Ale když potkám člověka intuitivního, najednou jako by se naše intuice intuitivně napojily a to je něco.
Prostě prýští gejzír nápadů, blbůstek a srandiček a naše srdce se jen tetelí. :-)

Tak si myslím, že když budeme poslouchat svoji intuici, nemůžeme šlápnout vedle. Budeme v životě dělat co nás baví a naplňuje a budeme šťastní a zdraví.

Zdravím, E.

Naše schopnost chovat se v životě nenuceně odráží naši ochotu věřit.
Anonym

P. S. Tak mě teď (13.50, 5. 9. 2014) zrovna napadlo, že si můj rozum moc v životě nezakope, většinou je na střídačce. ;-) Ale mám dojem, že na jeho svalové hmotě to poznat není.
To je zvláštní.....kde tedy asi posiluje?
Už vím, naučil se napojovat a souznívat s mými emocemi a jde jim to moc k duhu. Mají vzájemnou podporu. :-)
Díky, E.

NĚCO O VODĚ

Druhé doplněné "vydání". :-) 11. 5. 2014

Voda je pro mě symbol čistoty, je naprosto úžasná a je to taky můj nejmilejší živel.
Jsem sice narozená v zemním znamení Panny, ale jak by vypadala země bez vláhy.
Všechny živly jsou naprosto jedinečné, je dobré, když je v přírodě rovnováha (a nejen u živlů  :o).
Moje láska k vodě asi pramení z toho, že v keltském horoskopu jsem vrba. Intuitivní a empatická vrba, které můžete zašeptat svoje tajemství. Kořeny má ve vodě a hlavu v oblacích.

Země jako živel je taky úžasná, vždyť nás všechny živí, nese a přijímá. Když pracuji na zahrádce, nikdy si neberu rukavice, ráda mezi prsty rozmačkávám hlínu a uhlazuji záhon. Sahat v rukavicích na hlínu, je jako dotýkat se svoji maminky rukama v rukavicích.
Ale voda, tak ta je můj miláček. Každý den ráno se jdu vykoupat do našeho jezírka. Pozdravím vodu a všechny víly. Tak říkám malým kovově lesklým živočichům, kteří bruslí po hladině. Každá opisuje osmičku, plavou vždycky u kraje a já vím, že na mě čekají a že mají radost, že jsem za nimi přišla.

Když mě voda obejme svoji něžnou a neuchopitelnou náručí, vždycky mě to dostane. Cítím její vůni. Malé děti voní čistotou člověčenství a voda zase čistotou přírody.
Voda je prostě tajemná, magická a velice proměnlivá. Někdy žádám vodu, aby mi pomohla odplavit emoce, které nechci.
Taky mě voda inspiruje, v její blízkosti jsem kreativnější a nápaditější.

Na to, jak je voda neuchopitelná, je poddajná a tvárná. Když jí nalijeme třeba do džbánu, přijme jeho tvar.
V klidu je poslušná a přizpůsobivá, ale když se rozbouří (a to není nikdy samo sebou, vždycky to má nějaký důvod), tak je to živel zničující. Je v ní obrovská síla.
Stejně jako emoce. Šťastné emoce jsou také všeobjímající a v opačném případě mohou být destrukční.

Taky mi připadá zajímavé, že na to, jak je tvárná a jemná, je těžká. Proto je asi tak krásně splývající a uhlazená. Je v ní taky solidnost a opravdovost, nic nepředstírá a všechno obnažuje, je vlastně sama nahá, samozřejmě a na přímo nahá.
Ano, to je to, co mě na ní nejvíc fascinuje, je nahá ve své opravdovosti. Tím jak je průhledná, je čistá a pravdivá.

Čistota a pravda...to je ono....a taky síla.

Kdybych hledala synonymum pro štěstí, řekla bych, čistá voda.
Vidím horský potok, peřeje, vlnky, které laškovně přeskakují přes kameny a moje srdce vodáka zaplesá.
Když vidím sebemenší potůček, představuji si, že pluji na miniaturní lodičce a přemýšlím kudy to vezmu. Jestli vpravo od toho kamínku, nebo vlevo. :o)

Nejlepší dovolená je na vodě. Vodáci jsou prostě moje krevní skupina.
V současnosti jezdí na vodu hodně lidí, ale těm říkám vodní turisté, poznáte je podle toho, že jsou do lodě vyšňořeni jako na piknik. Kdysi jsme na vodu nosili z recese co nejodranější kecky a trika. Teď, když i k nám dorazil kapitalismus, máme neoprenové boty a vesty. Ale to nevadí, srdce vodáka je pořád stejné.

Ráda řídím loď jako zadák, ale vždycky se s manželem střídáme.
Ponoříte pádlo do vody a řeka je vaše. Natáhnete se pro vodu a zaberete. Protáhnete pohyb až za záď lodi, krásně se propnete a pádlo necháte co nejdál za lodí, tam je to nejlepší a nejsnazší řídící místo.  Natočíte pádlo tak, abyste cítili tlak vody na jeho listu a není co řešit.
Loď ovládáte jenom nepatrným pohybem v zápěstí.

Najednou slyšíte hukot vody, to jsou peřeje. Cítíte jemné brnění pod žebry, adrenalin stoupá a stejně tak i vaše soustředění. Plujete do těch největších peřejí, tam je hlavní proud. Voda se vzdouvá, hučí a vy cítíte vůni ozonu.
Namíříte přímo na tu největší vlnu. Náraz. Příď se zvedne, váš háček je mokrý, ale musí máknout, musíte být rychlejší než voda, jinak vás dostane. Než se stačíte rozkoukat, je tu další vlna, vší silou zabíráte v harmonii s háčkem. Chvíli jste nahoře, pak dole je to prostě juch, juch.
Ale nejlepší na řece jsou jezy, to je potom zážitek.

Nad jezem se voda zklidní, vy z dálky slyšíte hukot jezu, ale ještě nic moc nevidíte. Zadák se v lodi postaví a načítá řeku. Rekognoskuje jí. (Moc se mi tento výraz líbí a dnes jsem ho poprvé použila v psané podobě, tak doufám, že správně :-).
Nejjistější ale je, když všechny posádky zakotví a jde se udělat válečná porada, kudy,že, tudy. Máte taky někdy možnost pozorovat jiné lodě a popřípadě se poučit z chyb těch, co se udělali.
Je rozhodnuto, vždycky do největšího válce. (Je dobré vystoupit na břeh a podívat se na jez i v případě, že tu řeku znáte, i když jste jí jeli už mnohokrát, voda je opravdu divoký živel a i v tomto případě platí to slavné, že - nevstoupíš nikdy do stejné řeky. :o)

Nasedáte do lodě, řeka je klidná, pomalu se přibližujete a rovnáte si loď tak, aby mířila tam kam má. Cítíte chvění okolo bránice, tělo je v pohotovosti a v plném soustředění.
A teď. Bod zlomu a mohutný, hladký, hučící jazyk si vás bere s naprostou samozřejmostí.
Je to mžik a už se příď zvedá, právě nastala ta nejdůležitější chvíle, musíte pořádně zabírat, jinak si vás voda podá a zpracuje.
Nahoru a dolu.  Toto je právě ten nej zážitek. Pod sebou máte nespoutaný živel, ale vy s ním nesoupeříte a ani ho nepokořujete. Necháte se jenom opájet právě tou jeho úžasnou živelností, kterou nedává na odiv, ale s naprosto samozřejmou opravdovostí prostě jenom je.
Adrenalin vám bystří všechny smysly. Vaše svaly pracují v souhře, cítíte to po celém těle. Pod jezem ještě není vyhráno, plujete do peřejí, no a to už je zase jenom další čistá a čirá radost a pohoupání. Jste mokří, ale šťastní.

Když plujete po řece, učí vás to žít tady a teď. Protože opravdu musíte dávat pozor, musíte se naučit číst vodu, podle tvaru vln a zaoblení meandrů a hlavně hlídat kameny. No prostě, vcítit se do toho přírodního živlu.
V klidnějších částech řeky zase vnímáte tu krásu kolem sebe. Plujete v tichu přírody, slyšíte hukot vody, nadechujete její vůni a nasloucháte hlasům okolní krajiny. Najednou vám připadne, že se jenom houpáte na místě a krajina okolo vás ubíhá.

Při každém pohybu pádla si namočíte ruku, pocítíte chlad vody a tím se spojíte s řekou ve společném rukoudání.
Zaberete a váš trup se propne a zpevní ve vzájemné harmonii, a stejně tak i svaly na rukou. Vnímáte svoji sílu násobenou sílou vody. Pod sebou pozorujete vodu, která se leskne a odráží ve slunečních paprscích. Jste prostě tady a teď a jste jenom vy a ta voda, která pro mě představuje život, no a tu radost, jak už jsem psala. :o)
.
V takových klidnějších úsecích si rádi přirazíme lodě k sobě a takzvaně soulodíme. Tento celý kolos řídí, spíše usměrňují, jenom dvě krajní lodě a zbytek je na řece samotné.
Háčci i zadáci ostatních lodí se pohodlně natáhnou, rukama drží sousední lodě a nechávají se unášet proudem, až do té doby, než začnou větší peřeje, potom už musí každá loď za sebe.
Jsou to chvíle sdílení se a taky poznávání se s cizími posádkami. Určitě si to umíte představit, podává se občerstvení, které se cestou chladilo na špagátu ve vodě a při tom se klábosí a nebo taky zpívá.

Na mělčích úsecích můžete pozorovat různobarevné oblázky a vodní rostliny různých zelených odstínů, které jsou pročesávány proudem a vypadají jako vlasy vodních víl. Některé mají malé bílé kvítečky a jiné jsou jemňounké jako lístky kopru.
Vyhnete se velkému oblému kameni. Na jeho bocích je spousta barevných pruhů. Podle toho poznáte kolik lodí ten kámen dostal. Dělá jako že nic, ale pod vodou se chechtá pod vousy.

Prostě si plujete, řeka vás unáší a vy s ní splynete, splynete s jejím proudem. Jste najednou součástí té řeky a je to příjemné a je v tom pokora.
Můžete také plout proti proudu, ale stojí vás to velké úsilí a dlouho to nevydržíte. Můžete plout napříč, na druhý břeh, ale taky to není dlouhá plavba, i když je v tom určitá symbolika.
Nejlepší je poslechnout, co nám řeka ukazuje a nechat se vést. V životě jdu nerada s davem, nebo tou nejsnazší vymetenou cestou, ale tady je to jiné. Moudré přírodě se člověk asi rád poddá.

Je pravda, že chcete-li dobře a rychle poznat, zda se k sobě hodíte, myslím partnersky, vezměte svého miláčka na vodu.
Na vodu se jezdí v partě, vždy několik lodí, protože je sranda a navíc všichni pomáhají, když se někdo "udělá". Na to se můžete spolehnout.
Opravdu vždy pomáhají i cizí. Ale jací pak cizí, na vodě si všichni tykáme a zdravíme se AHOJ. Nováčka poznáte, že vám odpoví - Dobrý den. :-)

Ale vraťme se k našemu testu. Všichni vám pomůžou, ale na lodi jste jenom vy dva a teď se pozná, jak zvládáte krizové situace. Kdo mohl za to, že jsme se udělali? Kdo neviděl ten šutr? Zda zadák zotročuje svého háčka a nutí ho makat a sám si jen tak šolichá pádlo ve vodě.
A nebo, háček má nohy na přídi, leží a opaluje se a zadák si užívá pohledu na něj a v klidu pluje krajinou v harmonickém rozpoložení. Na vodě se totiž nikam nechvátá.
Tím, že jsou dva lidé na jedné lodi odkázáni jenom na sebe, musí spolupracovat a je jenom na nich, jak jim to popluje. Nejen, jak rychle, ale hlavně v jaké harmonii. No prostě přesně taková je potom jejich společná plavba životem. :o)

Mám vlastní zkušenosti s tímto životním testem. Nebudu vás napínat, vzali jsme se. :-)
V životě to máme jako na lodi, každý chvilku u kormidla. :-) Taky jsme spolu už propluli nejedny životní peřeje i mělčiny, ale vždycky víme, že se můžeme jeden na druhého spolehnout, stejně jako na vodě.
Ono to opravdu funguje, myslím to přirovnání. Pokud je na lodi sehraný pár, nemusí nikdo z nich ani nic říkat a zadák pozná podle reakce háčka, na které straně je kámen a nebo, kde je lepší proud.
A tak je to i v dobrém partnerském vztahu, bez zbytečného křiku v klidu společně plout životem.

Taky se ráda procházím v dešti po naší zahradě. Vezmu si deštník a holinky a jdu si pokecat s vegetací. :o)
Pomalu se procházím mezi stromy a naplno vnímám, jakou mají radost. Pozoruji, jak jejich lístky pružně opisují osmičky po dopadu dešťové kapky a jak se šťastně lesknou. Úplně bytostně cítím, jak příroda zhluboka pije plnými doušky.
Po dešti se příroda úplně rozsvítí a provoní a je taky krásně šťavnatá, šťastná a vděčná.

Když jsem ještě bydlela doma u rodičů, tak jsem při bouřce často sedávala s tatínkem a se psem Ajaxem na zápraží a pozorovali jsme společně tu nádhernou scenérii.

Musím trochu odbočit, to slovo DOMA, tak to ve mě právě vyvolalo spoustu emočních vzpomínek. (Nedivme se tomu přátelé, vždyť voda, to jsou taky hlavně emoce).
Takže, to Doma tenkrát, tak to je moje prapůvodní Doma, je to pro mě vlastně symbol všech Doma, které jsem od té doby měla.
Dnes mám taky krásné Doma, ale toto Doma jsme si společně s rodinou našli a vytvořili a jsme v něm šťastni.

Vzpomínka na to Doma tenkrát ve mě vyvolává jemnou nostalgii, až to svírá u srdce. Je to taky tím, že si vzpomenu na své blízké, kteří se mnou už nejsou a kteří hlavně to Doma tvořili.
Tato vzpomínka je hedvábná jako nejjemnější hedvábí světle zelené svěží barvy, barvy mládí. Krásně hladí, obklopuje mě a pořád chrání. Je to zkrátka DOMA mého dětství.

Je zajímavé, že teď se cítím být víc dítětem, nežli jako dítě tenkrát. Tenkrát jsem vnímala a snažila se naplno pochopit ten přesah všeho, kterému jsem nerozuměla, ale naplno jsem si ho uvědomovala.
Četbou knih a niterným napojením se na přírodu, jsem pomalu odhalovala to tajemno, které mě bytostně přitahovalo.
To, že se teď cítím být víc dítětem nežli tenkrát, bude asi tím, že jsem ten přesah pochopila, žiji ho a naplno si ho užívám. Taky to bude možná tím, že si velice hýčkám to dítě v sobě a můžu vám přátelé napsat, že je s ním velká psina. Asi si to nějak vynahrazujeme za tenkrát.
Taky si uvědomuji, že pro našeho syna je toto naše společné Doma, jako to moje Doma z dětství a že ho po čase bude taky tak vnímat.

Připadlo mi, že jsem ve skutečnosti přestala být dítětem od té doby, co nemám rodiče. Něco ve mně se odpoutalo, přeťalo, ale já jsem si i tak, sama sobě v sobě dovolila tím dítětem být. A tak jsem vlastně s rodiči (a nejen s nimi), stále ve spojení. :-)

Promiňte, nějak jsem se nostalgicky rozepsala. Asi bude opravdu pravda, že Panny, (jakože podle znamení :o), jsou nejvíc vnitřně sentimentální znamení, i když na to na první pohled nevypadají. :-) A taky to bude tím tématem. Voda je pro mě opravdu hlavně emoce a taky čistota, takže čisté emoce.

No, vrátím se k tomu, že když jsem byla ještě dítě, sedávala jsem s tatínkem při bouřce na zápraží a pozorovali jsme tu živelnost přírody a scenérii živlů a ani jsme nedutali. Byly to opravdu krásné chvíle souznění a sdílení se.
Ještě teď cítím vůni ozonu, bubnování kapek na římsy a střechy, no a hlavně vidím, jak blesky řezaly tmavou oblohu. Maminka se vždycky zlobila a volala na nás, ať jdeme domů, že do nás udeří blesk, ale my jsme se nebáli.
Jenom jednou, to udeřil blesk do blízkého transformátoru. To vám byla šupa, až jsem se lekla. Blesk a hned na to ohlušující hrom, no a už jsme byli doma na to šup a pokračovali ve sledování přírodního divadla za okny.
Po bouřce jsme se se sestrou v holinkách na nohou čvachtaly v proudech vody. Z menších potůčků tvořily větší tok a stavěly přehrady.

Tak jsem si tady udělala výlet do svého dětství, promiňte.

Možná jsou v tom všechny děti stejné, myslím to s tou vodou, některé přehrady stavěly a jiné je zase bouraly, tak už to chodí. :-)
Časem jsem taky zjistila, že jeden z mých úkolů tady na Zemi je chránit vodu a pomáhat k její očistě. Asi jsem to tušila už v dětství, jinak to nevidím.

Voda je náš největší poklad tady na Zemi. Naše země je na vodu bohatá, vždyť tady pramení hodně řek a to je velký poklad.
Asi si toho moc nevážíme. Ještě spousta lidí pere a umývá nádobí pro přírodu nebezpečných prostředcích a mě je z toho moc, moc smutno.

Voda je opravdu velký dar. Nevnímejme prosím tento dar jako samozřejmost, važme si vody a ochraňujme ji, chráníme tím vlastně sebe.
Voda má taky paměť, bude si to pamatovat. Učme svoje děti lásce k vodě,
voda je život.
Budeme je tím učit milovat život.

Zdravím, E.

Paměť vody



Přidáno 17. 7. 2015

Cítím a když cítím, tak vím, že mým posláním tady na Zemi je, starat se o čistotu vody.

Voda dává Zemi život a tedy i nám, protože jsme její součástí.
Mám krásný pocit, že z naší domácnosti nevytéká nic, co by mohlo vodě ublížit a taky mě to naplňuje ve smysluplnosti.

Vodu mám spojenou s emocemi. Taky pro ni používáme stejná označení, jako pro emoce. Voda je hluboká, tajuplná, průzračná, veselá, silná, hladivá, chladivá, umí obejmout, proměnlivá, neuchopitelná, laskavá, tvárná, nezkrotná, tichá, čistá, radostná, obrovská....

Čistá voda dává život Zemi a čisté emoce zase nám lidem, protože bez Lásky bychom tady nebyli. Voda sytí naše fyzické tělo a emoce naše jemno hmotná, éterická těla.

Snažím se šířit obojí, protože, jak čistá voda, tak čisté emoce jsou RADOST..
A život by měl být a taky že je, o Radosti....přece! Emotikona grin )))

Voda nám toho tolik dává, jsme její velcí dlužníci a já nerada zůstávám za něco dlužná......

Radostně zdravím, E.

NĚCO O LÁSCE

O Lásce se ani moc psát nedá, ta se musí žít. Je to jako bychom vykládali slepému, jak vypadá červená barva. Nemyslím tím Lásku mezi mužem a ženou, k dětem, k vlasti atd, soustředím se na Lásku jako princip.
Lásku všeobjímající, Lásku kterou musíme pocítit a procítit nejprve k sobě, naplnit se jí a potom jí kolem sebe rozdávat. Rozdávat, ale ne tak, že ty dostaneš kousek, ty nic, nebo tomu dám asi tolik.

Láska je bezpodmínečná, prýští každou naší buňkou. Cítíte to až fyzicky, kolem vás se to tetelí, prostě jenom tak pro nic za nic. Ráno vstanete s vděčností a pokorou v srdci a musíte, prostě musíte se usmívat. Prostě se nemůžete na nic zlobit a když vám přijde do cesty něco nepříjemného jednoduše se to sveze po vlně Lásky pryč.

Když se trochu ztišíte a soustředíte se na to chvění u srdce a hřejivé světlo a na to jak jste tou Láskou obklopeni, zjistíte, že okolo vás tvoří jakousi auru. Dokonce podvědomě poznáte, kam až ta aura sahá.
Každý kdo se dostane do vaši blízkosti to cítí a je mu dobře.

To ale ještě není všechno.
Představte si, že sedíte na nějakém pro vás příjemném místě v přírodě, vnímáte tu krásu kolem sebe, to vaše médium z Lásky se kolem vás i ve vás přímo tetelí.
Najednou se to stane, až skoro vykřiknete. To něco okolo vás i ve vás exploduje, ale ne tak, že se to roztříští a ztratí v nicotě, ale tak, že se to zvětší do nekonečna.
Zjistíte, že Láska nemá hranic. Ten oblak Lásky kolem vás najednou sahá až do vesmíru. To je naprosto úžasný pocit, který vás už nikdy neopustí, pokud si ho hýčkáte a stále si ho uvědomujete s pokorou a vděčností.

Věřte tomu, že si toho vaše okolí všimne.
Lidi láskyplné budete přitahovat a lidi kteří toto kouzlo ještě neobjevili, žijí stále v materiálnu, budete štvát. Budou si o vás třeba myslet, že jste falešní a že se přetvařujete. Ale to nevadí, hlavně že v nich vyvoláváte alespoň nějaké emoce, je to takové nakopnutí, oni si časem uvědomí, jak to ve skutečnosti je (pokud tedy budou chtít).
Když pocítíte tento stav všeobjímající Lásky, najednou se ve vás všechno rozsvítí. Vy žijete v jednotě se všemi a se vším.
Žijete tady a teď, neděláte si starosti s tím co bude, prostě důvěřujete, že všechno je tak jak má být. Ono to ani jinak nejde, v Lásce je i důvěra a víra.

Neznamená to, že se nikdy nenaštvete, ale vždycky to z vás nějak sklouzne.
Každou špatnou emoci asi Láska rozpustí a odplaví. Protože by se ty emoce musely někde uložit, tak je možná Univerzum transformuje v něco užitečného. :-)

Láska je prostě všude kolem nás, stačí se na ni jenom napojit. Mám dojem, že je to stejná kosmická energie o které jsem psala v článku o tvoření.
Neznamená to, že když vnímáte toto napojení, žijete v jakési unylé nostalgii a že vás nic nevytočí. Kdepak, je dobré od plic říct, co si myslíme, ale nikdy v tom není žádný podtext nenávisti. To ani není možné, když jsme naplněni Láskou, už se do nás nic jiného přece nemůže vejít. To prostě musí uznat rozum i logika. :-)

Všichni jsme obklopeni tou jemnou něžnou vibrací, která prostupuje nejen lidi, ale úplně vše. Problém u nás lidí je, že máme myslící mozek. Umíme si tudíž vysvětlit, proč zrovna já nejsem dost dobrá na to, aby mě někdo miloval. Vždyť jsem tak hloupá a škaredá a tak dál.
Jsou to ale zase jenom naše domněnky, ty v nás vytvářejí bloky a ty si neseme někdy po celý život. A věřte tomu, ty bloky jsou moc těžké.

Když si uvědomíte, že to co vám v životě chybí je Láska, vykřičte to hezky nahlas. Vykřičte, že toužíte po Lásce, uvidíte co se stane. Sdělíte to tím naplno i sobě a vyšlete taky vzkaz do Univerza a věřte tomu, to se budou dít věci. Těšte se. :-D))
Možná vám potečou slzy a ty vám zaručeně rozpustí a odplaví ty bloky.
Je to opravdu úžasná katarze.
Opakujte to tak často, až se budete cítit dobře a plně naplnění Láskou. Ale to co teď píšu, to nemůžete dělat jenom jako, jenom tak šolichat, to musíte opravdu naplno a pořádně procítit.
Držím palce.

Až se budeme mít rádi, ostatní to vycítí a budou nás mít taky rádi. Pokud nemáme rádi sebe, nemůžeme mít rádi ani ostatní. Jak by to bylo možné, někomu dávat něco, o čem ani nevím jak to vypadá.

Jsme tady na tom světě, abychom si rozdávali Lásku.
Láska je samou podstatou všeho.

S Láskou zdravím,
Eliška.



Přidávám ještě krásné vyprávění pana Eduarda Tomáše o Lásce.
Eduard Tomáš - Cesta uskutečnění asparšajóga

A krásnou písničku pana Pavla Dobeše, taky o Lásce. :-)
Oběma moc děkuji. :-D

Pavel Dobeš - Něco o lásce

NĚCO O ZVÍŘATECH A LIDECH

Když jsem byla malá, byla jsem takové to hodné dítě, které nevyžaduje pozornost. Pořad sama se sebou a se zvířaty. Cítím, jak moje napojení na přírodu bylo a je absolutní.
Někdy si myslí, že rozumím řeči zvířat. Nikdy jsem nečekala, že mi některé ublíží, ať to byla včela, nebo kůň. Navzájem jsme si důvěřovali. Bavilo mě objevovat ten neskutečně barvitý život přírody.

K lidem jsem takový vztah neměla, asi jsem se jich bála a nerozuměla jsem jim tak dobře jako zvířecím kamarádům. Podvědomě jsem cítila, že nejsou tak čistí jako zvířata a že umí ublížit. Ani tak fyzicky, jako psychicky.
Lidi jsem taky měla ráda, ale zvířata víc, hlavně psy a koně. Trápilo mě to, protože jsem si říkala, že nejsem dobrý člověk, když mám radši koně než lidi.

Když citlivá dětská dušička zažije něco, co ji ranní, zatlačí tuto vzpomínku hluboko do podvědomí. Tím se ochrání, ale vytvoří si bloky, které se můžou v pozdější době projevit jak na psychice, tak na fyzickém těle.
V dospělosti je potom našim úkolem ty bloky odhalit, uvědomit si je, poděkovat jim a nechat je rozplynout. Člověk se tím osvobodí.

Proč vám o tom všem píšu. V poslední době se stalo něco zvláštního. Asi se mi podařilo uvolnit ten poslední blok. Najednou mám lidi stejně ráda jako zvířata. Možná se vám to zdá divné, myslíte si, snad radši než zvířata. Ale já to beru tak nějak na rovno, jsme přece taky součástí přírody a nechci lidi vyvyšovat jako pány tvorstva. Vždyť čím více zkoumáme zvířecí říši, zjišťujeme jak je úžasná.

Svět zvířat jsem objevila v dětství, lidí jsem se stranila. Zvířata jsou úžasná, jsou jako děti, bezprostřední, žijí tady a teď. Od člověka očekávají jen lásku, pozornost, pohlazení a umí si o to všechno říct.
Dospělí lidé jsou komplikovaní, přitom potřebujeme přesně to samé, ale neumíme si o to říct. Nebo si říkáme, ale nepřímo a pak si navzájem nerozumíme. Maskujeme se za svoje různé představy. Neumíme být sami sebou, natož žít tady a teď.

Vnímám, jak je každý člověk různě daleko na své cestě. V dětství jsem se zvířat nebála, teď se nebojím ani lidí. Tím, že je mám stejně ráda mám potřebu pomáhat i lidem.
Cítím, jak jsou jejich srdce vyprahlá, jak touží po ocenění, po lásce, po pohlazení. Málo kdo se totiž umí sám ocenit a milovat, což je problém. Vnímám, jak lidé čekají na hezké slovo, jídlem a materiálnem jsme nasyceni, láskou ne.

Můžete si myslet, že mě měli mí rodiče málo rádi, když jsem musela hledat lásku u zvířecích kamarádů. Omlouvám se tímto rodičům, ale vím, že mi dali tolik lásky, kolik mohli. Mám svoje rodiče moc ráda, sama jsem si přece vybrala komu se narodím. Děkuji jim hlavně za to, že už od dětství mě brali jako rovnocenného partnera.

Jako pointu vám můžu s klidným srdcem napsat, že vás mám všechny ráda stejně jako naše psy a celou přírodu.

Musíme v první řadě poznat sebe, pak porozumíme druhým.
Musíme milovat sebe a pak můžeme rozdávat lásku.

Zdravím, E.

NĚCO O DÍTĚTI V NÁS

Věk člověka je velice relativní pojem. Znám mladé lidi, kteří jsou staří. Jejich tělo je mladé, ale duch nijaký. Ale taky znám starší lidi, na první pohled zevnějšek odpovídá datu v občance, ale když se jim podíváte do očí, uvidíte jiskřičky. Celí jakoby zevnitř zářili. Mají mladistvé nadšení a o všechno zájem. Takový člověk si totiž hýčká dítě v sobě.

Každý člověk má v sobě nejen dítě, ale také svůj protějšek, muže i ženu. Znám ženy, které jsou víc muži, než některý muž a naopak. A je to tak v pořádku.
Pokud jsem muž, vím co se ode mně očekává. Postarat se a ochránit rodinu, to je ta mužská část. Ale každý muž v sobě má i ženskou energii, tu nesmí potlačovat.

Muži myslí hlavně tou logickou částí mozku, ženy spíš tou pravou intuitivní hemisférou. Muži mají taky intuici a jsou citliví, ale stydí se to přiznat a potlačují to v sobě.
Myslím si, že kdyby se muži nebáli svoji citlivost projevit, asi by se jim ulevilo. A navíc, většina žen má ráda citlivé a empatické muže. Vůbec nevím, kde se vzalo to, že se nám líbí hrubí svalouši.
Vlasta Marek říká, že na to, aby muži měli mozek jako ženy, (to znamená vice propojené obě hemisféry)  musí se naučit hrát na nějaký hudební nástroj.

Ženy v sobě mají zase kus mužského principu. Nejsme jen éterické zasněné bytosti, čichající ke květinám a tančící bosé v raní rose, ale umíme být velice silné, praktické a vůdčí.
My ženy nemáme zas až tak velký problém obsáhnout obě energie, jak ženskou, tak mužskou. Jednak je to dáno emancipací a potom, život nás naučil.

Asi vás napadlo, podle čeho si vybíráme partnera. Určitě znáte muže, kteří jsou jemní, citliví a neprůbojní. Ti k sobě přitáhnou ženu ráznou a praktickou a naopak.
Ideální je, když jsou energie každého partnera vyrovnané. Muž má v sobě dost ženské energie a žena zase dost mužské.

Vrátím se k dítěti v nás. V dětech je něco čistého a posvátného. Představuji si to asi tak, že se všichni toužíme stát se zase tím bezstarostným a šťastným dítětem nezatíženým starostmi, předsudky a hodnoceními. Ale málo kdo si uvědomuje, že jimi vlastně jsme.
Pořád jsme ty děti, které se mohou nadchnout pohledem na rozsvícený vánoční stromeček, nebo s nadšením pozorovat barevného broučka a nepřemýšlet do jaké čeledi patří. Prostě se jenom radovat a žasnout.

Nebo pohyb. Když pustíte dětem hudbu, začnou tancovat. Dospělý se dívá na dekorum, jak asi vypadám, ten tanec neumím. BLBOST, když cítíme souznění s hudbou, stačí vypnout mozek a začneme tančit. Najednou cítíme jak našim tělem proudí radost a uvolňuje se zablokovaná energie.

Přece jenom jsme dospělí, se spoustou životních zkušeností, nemůžeme dělat všechno jako děti. Nemůžeme jít do banky podepisovat úvěr, skákat a okusovat tužku jako dítě.
Ale mějte na paměti, že někde v nás je skryto naše dítě a touží po pozornosti. Vždycky když se uvolníte a dovolíte si se na svět podívat očima dítěte, ono se zaraduje a pak vám bude dobře.
Možná, když budete pozorní, uslyšíte v sobě ten neopakovatelně radostný cvrlikavý dětský smích.

Nebojte se hýčkat dítě v sobě a zásobovat ho spoustou srandiček a blbůstek, uvidíte jak vám spolu bude dobře. Navíc, vaše děti to taky ocení, konečně budou mít kamaráda.
Zdravím E.

Žák se ptá svého mistra.- Mistře, co mám dělat, abych brzo došel k osvícení. Mistr mu odpoví,- dělej ženskou práci a hraj si jako dítě.

NĚCO O HUDBĚ

Je neděle odpoledne a právě jsme se s manželem vrátili z koncertu v kostele. Ještě teď v sobě cítím doznívat poslední spirituál.
Miluju spirituály, tu jejich skrytou tklivou bouřlivost. Ten stále stejný ale gradující rytmus, který spěje k vyvrcholení. A ty koncovky, jak říká, s nadšením, moje kamarádka Draha.
Spirituál musí zpívat co nejvíc lidí, to je potom síla. :-)

Mám dojem, že lidi moc mluví a málo zpívají.
Zpěv a tanec jsou můj život. Všechno kolem nás nějak zní, hraje. Slyším klepání dutých bambusových tyček zavěšených na pergole a cítím jak mě ten zvuk harmonizuje, přímo uzemňuje, působí asi na moje spodní čakry.

Pustila jsem si zrovna CD z knihy Hudba jinak od Vlasty Marka. Bručení tibetských mnichů má na mě podobný účinek jako to bambusové klepadlo. Následuje klavír, nastupují housle a do toho mořské vlny ......nemám slov, cítím jak tóny houslí prostupují celým mým tělem a vlny, ty ty tóny roznášejí do každé buňky mého těla. Vždyť naše tělo je z většiny voda.
Jako další je barokní hudba, jemná a laškovně kudrnatá, prostoupená ptačím cvrlikáním. Cítím, jak mě tyto skladby postupně celou zharmonizovaly.

Dobré je také být v tichu přírody, být sám se sebou, na nic nemyslet, jen vnímat. Je to vlastně asi podobné jako při poslechu hudby, taky na nic nemyslíme, jen vnímáme. Vypneme myšlení a to je úleva.

Ale nejradši mám písničky, které mají chytrý a vtipný text a dají se zpívat. Miluji sentimentální ale chytré písně. Nesmí ale toho sentimentu být moc, je to asi jako s kořením. A potom se mi taky líbí, když písnička graduje v rytmu....
Nejvíc mě ale dostane veselá písnička, která mě roztančí a rozezpívá. Často si říkám, že mám hlavu jenom na písničky a na blbosti. :-)

Zpěv je moc dobrý na uvolnění psychických bloků. Znáte to, říkáme: "To jsem nemohl spolknout" nebo: "Leze mi TO krkem".
Nejlepší je, říkat to, co si myslíme, aby nám v tom krku nic neuvízlo.
Když to neuděláme, tak TO vlastně obrazně polkneme, stejně nám TO zůstane v žaludku a to si moc nepomůžeme, že?

Všimli jste si, že když lidi zpívají, mají vždycky dobrou náladu? Nebo.... když někdo koktá, tak při zpívání nekoktá. To znamená, že tento problém je jenom v jeho hlavě a tím, jak při zpěvu zapojí obě hemisféry, zapomene koktat.
Tak si myslím, že hudba a hlavně zpěv má léčivé a omlazující účinky. Zpěvem v sobě rozezníváme každou buňku svého těla. Nejen že si zvyšujeme kapacitu plic a tím si roztahujeme hrudník, ale učíme se i plně dýchat.

Často ve filmech vidíme vyznání Lásky písní. Napadá mě.... a co takhle zazpívat třeba v prodejně u pekaře: "Prosím šest rohlíků a jeden chleba".
A prodavač by zapěl: "Jak je libo a ochutnejte ještě naše houstičky, jsou dnes obzvlášť vypečené".
To by se mi líbilo. :-D
Je pravda, že v obchoďáku bychom si asi moc nezazpívali.
Ale ještě lepší by byla taková hádka v hospodě. To vlastně ani nejde. Už vidím jak se ti dva drží kolem ramen a zpívají: "Po kalíííšku dáááme, pak si zazpíííváááme, poóó kalíííšku, po kalíííšku".

Promiňte, mám moc bujnou fantazii, ani nevím kam jsem se to dostala.
Takže, zpívejme přátelé, budeme mít dobrou náladu, budeme mládnout a navíc si uvolníme krční čakru.
Lidský hlas je ten nejdokonalejší hudební nástroj.
Už slyším, jak říkáte. "Ale já nemám hlas".
BLBOST ! Všichni umíme zpívat a navíc...hlasivky jsou taky "jenom" svaly, tak posilujme. ;-)

Zdravím, přátelé, a jdu si k práci pustit Racka od Tomáše Kluse. Ještě že máme tak velký dvůr, protože já zpívám opravdu naplno.
Eliška.

Psáno pod dojmem z knihy Pátá dohoda, od Dona Miguela Ruize a jeho syna

Zjistila jsem, že všechno co je v této knize mám pod kůží, nebylo to pro mě nic nového.
Ale ještě Nikdy, Nikdy jsem něco podobného nečetla. Vnímala jsem to tak, ale neuměla jsem to slovy vyjádřit. Ten zvláštně krásný, vrstvený úhel pohledu na svět.

V dětství jsem se totiž nenechala dostatečně ochočit (trefný výraz z knihy Čtyři dohody), proto jsem to všechno už tenkrát vnímala, ale nerozuměla jsem tomu. Jít jako dítě životem bez ochočení a nebo bez dobrého vedení je těžké.
Proto jsem si na podvědomé úrovni vytvořila bloky, bloky které mě chránily, chránily moji citlivost.
Děkuji této ochraně, ale už ji nepotřebuji. V dospělosti člověk ledacos dokáže pochopit. Ale co s těmi bloky. Musíme se jich zbavit.
Je spoustu způsobů , jak na to, každý si může vybrat ten, který mu sedne. Mě se to naštěstí podařilo. Bylo to největší dobrodružství v mém životě. Cesta do nitra sama sebe. Čas od času si tu cestu zopakuji, jen tak, jestli je všechno v pořádku.
(Bloky v nás, to je moje časté téma).

Vidím okolo sebe lidi jak bloudí, hledají ale většinou jen kloužou po povrchu. je mi smutno z toho, že žádné zkušenosti nejsou přenositelné, každý máme svou cestu a svůj životní úkol. Chci být alespoň inspirací pro ty, kteří o to stojí, inspirací, že to jde zvládnout.
Hlavní je se nebát a připustit si, že já mám problém, ne ti druzí. K tomu je zapotřebí velké odvahy.

Vůbec nezáleží na tom, kolik knížek kdo přečte. Z knížky se dozvíme stejně jenom to co už na podvědomé úrovni víme. Dojde vlastně "jenom" k uvědomění si toho co čteme.

Musíme jít životem a vnímat ho otevřenýma očima a srdcem. Knížky jsou jenom pomocníci, moc příjemní pomocnici a přátelé. Jinak si totiž neumím vysvětlit to, že znám hodně lidí, kteří čtou spoustu knih o duchovním rozvoji a nic nechápou.
Často mě napadá, že by možná bylo lepší, kdyby jim, místo čtení, raději některá spadla na hlavu a jim se tak rozsvítilo.
To nebyla ironie, to je fakt. Sama jsem to zažila. Ve svém těžkém období života, po smrti svých rodičů se mi to stalo. Dostala jsem otřes mozku a najednou jsem svou mysl soustředila jinam a všechno mi došlo.
Došlo mi, jak je všechno vlastně jednoduché a že ve všem hledáme zbytečně složitosti. Stačí přestat myslet a všechno potřebné k nám trefí samo.
A taky se už dopředu radovat...ale Fakt. :-D

Stejně jsou všechny problémy jen a jen v naši hlavě.

Že píšu, to co píšu, neznamená, že nemám žádný problém na vyřešení. Všechno je jenom v úhlu pohledu.
Takže.... vlastně, nemám! :-)

Zdravím, E.

Život je přece jedno velké dobrodružství. 

NĚCO O TVOŘENÍ

Když si člověk neblokuje hlavu zbytečným přemýšlením o tom co kdo a co kdyby, dokáže vypnout mozek a poslouchat svoji intuici a srdce, zjistí, že všechno co potřebuje vědět ví.

Děláme si jakousi pokličku svým myšlením a hodnocením. Vidím to tak, že když si hlavu vyčistíme, pouze vnímáme, máme v hlavě jako v uklizeném pokojíčku, proudí námi cosi jako vesmírná inteligence (nevím jak jinak to nazvat).
Myslíme si, ten vědec je ale hlava, ten to vymyslel. On měl "pouze" spoustu informací ze svém oboru ale hlavní podnět byl tento vesmírný zdroj.
Jako důkaz je Mendělejev. Část své periodické soustavy prvků "objevil" ve snu.

Nebo takové automatické psaní. Mám dojem, že hodně spisovatelů a hudebních skladatelů složilo, nebo napsalo, svá díla takto.
Máte prvotní nápad, dáte tužku na papír a jedete, nepřemýšlíte, ono to plyne. Tak se dá i kreslit a malovat. To jsou ta nejlepší díla.

Jenže každý z nás jsme jiná osobnost a jinak tvoříme. Představuji si to asi tak, že lidé jsou jako čaj a horká voda je ten vesmírný zdroj, ten je pořád stejný.
Zalitím čaje horkou vodou vznikne čaj, někdy lahodný, někdy slabý. Někdo si na sebe dá pokličku z myšlenek, předsudků a hodnocení a voda po něm jen přeteče.

Takže nemůžeme říkat, to jsem já nestvořil, to vesmírná inteligence. To přece můžou všichni.
Ano, můžou to tvořit všichni, ale záleží na tom, jak kvalitní čaj jsem, jak na sobě pracuji. Co jsem za člověka.
Proto je každé takové dílo, ať umělecké nebo řemeslnické, jedinečný originál. Každé naše dílo je vlastně náš výluh.

Mám dojem, že jsem taky dala tužku na papír a nechala se přelít. Doufám, že vám můj čaj chutnal. :-D

Zdravím,
Eliška.



Ještě něco z knihy Dana Millmana - Čísla života.

Veškeré významné objevy učinili ti, jejichž city předběhly jejich rozum.
C.H.Parkhurst


Přidáno 1. 1. 2016

Mám dojem, že není potřeba pátrat po tajemství tohoto jádra, podstatné je, že víme, že existuje. Už v tom je odvaha i pokora, což je základ pravého poznání.
Taky je možné, že tajemství tohoto jádra odhalíme, i necíleně, tím jak budeme hledat a odhalovat sebe a naši návaznost na okolní dění, tím, že se budeme snažit žít naplno zázrak života, protože všechno souvisí se vším a všechno je jedno a v jednotě.
Pan Tesla byl určitě hodně napojený na to, čemu říkal jádro.

- Když budeme tomu zdroji říkat Lásko, nebo Bůh, mám dojem, že nemůžeme minout. :-D -