DRŽÍŠ V RUKÁCH VÁNOČNÍ DÁREČEK PRO TEBE

..........je to papírová krabička, na které jsou barevnými obrázky vykreslené příběhy a radosti uplynulého roku. Tvoří tak jakousi barevnou a jedinečnou koláž Tvého života.

Než zvedneš víko krabičky, podrž jí chvilku v rukách a nalaď se, milý příteli, ve vzpomínkách na některý z  těchto obrázků.
Nalaď se na ten, který Ti nejvíce ulpí v mysli a taky nejvíce zasáhne Tvoje srdce.

Takto naladěn, zvedni víko krabičky.................je plná krásných, barevných, lesklých a neposedných střípků, třpytek těchto vzpomínek.

Třpytky radosti v létě laškovně poletující kolem nás, se v tento vánoční čas krotce a poslušně uchylují do něžného domova v srdci.
Každý ten jeden střípek je jedna krásná jiskřivá vzpomínka. Vzpomínka, která člověka zahřeje v mrazu zimy jako takový ohříváček.

Taky je každý ten jeden lesklý a laškovný střípek vzpomínka na člověka, který Tě v tomto roce zahřál svojí přítomností, slovem, dotekem a nebo byť jenom letmým úsměvem.

Někdo je obsažen jenom v jednom střípku a i tak je moc důležitý.
Něčí osobnost se ale blýská v mnoha a mnoha střípcích, které Tě v tomto roce prosvětlovaly a vylaďovaly.

Udělej si čas a potěš se s nimi............. je to Tvůj veliký poklad. :-)



Zdravím a přeji Ti krásný kouzelný čas.
Eliška.


P. S.
Děkuji všem, kteří vtiskli svůj otisk do mých střípků, a tím projiskřili a doplnili tak mozaiku mého bytí.
Doufám, že i Tebe, který čteš tyto řádky, zasáhly a rozzářily u srdce střípky radosti, mnou vyslané.

LÁSKA NAD LÁSKOU

ANEB.....DUCHOVNÍ PŘESAH LÁSKY

Pokud má člověk odvahu a zbaví se všech bloků v sobě, a tím má zvládnuté svoje ego (po pravdě, neznám větší dobrodružství než je toto), zjistí, že je svobodný.
Je volný, a naplno si začne uvědomovat svůj duchovní přesah, a tak navnímá celý vesmírný řád.

Krásný, jednoduchý a logický vesmírný řád.....

A co je nejkrásnější, nebojí se naplno přijímat Lásku, která je vlastně nosným médiem pro celé Univerzum. (Alespoň já to tak vnímám :-).

Krásně se jí nasytí, protože v sobě odstranil všechny překážky a toto krásno Lásky předává, šíří všude okolo sebe.
ÚPLNĚ BEZ ROZMYSLU, HÝŘIVĚ, RADOSTNĚ A LAŠKOVNĚ ŠÍŘÍ.

Najednou dokáže vnímat Lásku i s jejím duchovním přesahem. Vlastně...hlavně s duchovním přesahem, v celé její plnosti.
To znamená, hlavně nefyzicky.

Tím se stane člověk taky hodně empatickým a je schopný navnímat emoce celého svého okolí.
Nejen emoce lidí a zvířat, ale má možnost navnímat, vycítit i energii přírody a prostoru.

Cítí tu Jednotu ve všem, a uvědomuje si souvislosti i z minula.

Potom se může stát, že potká člověka, a stane se, že intuitivně VÍ.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Nevím proč to tak je, ale mám dojem, že se někdy duše rozdvojí. Třeba aby něco pochopily a hodně se tak naučily. Nevím...
Mohlo to být dávno, pradávno, a tyto dvě rozdvojené duše si jdou každá svojí životní cestou, ale čas od času, se v některém z životů, sejdou.

Jejich setkání je jenom o vzájemném předávání a sdílení Lásky.
Nic neřeší, jenom prostě jsou a jsou spolu a jsou šťastny, protože se znovu našly a poznaly.

Při jejich setkání těm dvěma připadne, jakoby potkali dávného přítele. Moc blízkého přítele, kterého snad znají lépe než sebe.
Vnímají svojí vnitřní podobnost, stejnost. Když si to naplno uvědomí, je to jako úder blesku.
A jim připadne, že do sebe šplouchli jako do formy. Žádná buňka jejich těla nezůstala nezasažená.
Někdy je to tak silné, že se toho můžou až polekat, ale jde jenom o čas, kdy si to všechno uvědomí a pochopí.

Taky jsou si najednou schopni vybavovat některé svoje společné minulé životy, a ve všech načítají tyto stejné emoce Lásky s přesahem.

Ať už v těch životech byli sourozenci, partneři a nebo přátelé, vždycky to bylo něco výjimečného a hodně moc vysoko.
S tímto fenoménem se setkáváme v knížkách i ve filmech. Myslím si ale, že je to velice vzácné, protože pokud oba nejsou duchovně hodně vysoko, jejich úplná podobnost...myslím mentální, vibrační...jde proti sobě. (Vždycky nám na druhém vadí přesně ty špatné vlastnosti, které máme sami).

To co tito dva cítí, když se setkají, to se nedá hodnotit rozumem, to se musí "pouze" vnímat a intuitivně prociťovat.
Najednou mají pocit, že jsou doma, že jsou celí, úplní.
Radost z jejich úplnosti je neskutečná.

MAJÍ MOŽNOST PROŽÍVAT NAPLNO, KAŽDOU SVOJÍ BUŇKOU, LÁSKU NAD LÁSKOU.

Jejich napojení je tak úplné a absolutní, že dokážou vycítit pocity a emoce toho druhého i na dálku.

Pocity které mají, když nejsou spolu jsou různé, ale vždycky hodně silné.
Pociťují, z ničeho nic, náhlé přívaly štěstí až euforie a nebo zase stavy zoufalství a smutku, při vzpomínce na svého nepřítomného blížence. Prostě vnímají navzájem emoce toho druhého, i kdyby byli od sebe hodně moc daleko.

Jsou schopni se na sebe napojit, pouhou emočně procítěnou myšlenkou.

Pokud jsou spolu, rozumí si i beze slov, naplno vnímají svojí celistvost a je to jakoby se zastavil čas. Oni se jenom navzájem sdílejí a užívají si splynutí se.

Potkají se ve chvíli, kdy jsou oba dost vysoko duchovně uvědomělí a jejich úkolem je pomáhat si v dalším duchovním růstu.
Jsou si navzájem velkou duchovní podporou.
Jejich spojení je synergie.

Cítí a možná i vidí, vnitřním zrakem, jak se jejich duše, při jejich prvním setkání, spojily, jako kdyby do sebe zapadly, a jak teď má každý půl té svoji a půl toho druhého.
Proto když jsou si nablízku cítí se moc krásně, bezpečně a plně.

Cítí klidnou, mírnou, hlubokou Jednotu.
Moc hlubokou, tak hlubokou, jaká je hloubka jejich společných minulých životů.

Pro někoho zvenčí je asi těžké tomu uvěřit a i pro ty dva může být hodně složité, naplno se odvážit něčemu takovému uvěřit. Mám ale dojem, že nejde neposlechnout vnitřní hlas a puzení obou k tomu, aby se setkali, a všechno si verbálně osvětlili.

Tito dva blízcí lidé, když se jednou setkají a všechno si uvědomí, tím splynou v jedno a ví o sobě už celý život.
I kdyby se třeba delší dobu neviděli a žili si každý svůj vlastní život, se svým partnerem, pocit, že někde žije jejich druhá část je těší a naplňuje a oni pořád cítí svojí celistvost a vzájemné napojení Láskou s přesahem.

Taky si tito uvědomují, když se konečně poznají, že měli celý život pocit, že jim něco, nebo někdo chyběl a to i když žili spokojený, smysluplný a naplněný rodinný život.
Cítí, že někde uvnitř sebe měli prázdné místo a tím, že se znovu potkali a poznali, tak tím se jím to místo zaplní a oni jsou najednou úplní, ucelení.

Pokud stále jeden z nich a nebo oba nepochopili, oč jde a nechávají rozum přehlušovat svoji intuici, tak ta jim to naplno a natvrdo vyjeví.
Je to určitě hodně tvrdá škola sebepoznání. Není asi těžké pochopit to, ale uvěřit...mít tu odvahu uvěřit.

..NEJVĚTŠÍ ODVAHA JE VĚŘIT..

Je to všechno skrz naskrz metafyzická záležitost a to toho nejtěžšího kalibru.

Můžou mít různé vize a nebo sny, ve kterých se jim připomínají jejich společné minulé životy a mentální nátlak může být tak silný a intenzivní, až to dotyčného přinutí uvěřit.

Uvědomují si, že Láska kterou prožívají je hodně vysoko.
Je i hodně vysoko nad jejich fyzickým tělem. (ale pokud se potkají dva lidé opačného pohlaví, může být vnímána i přes ně).

Z jejich spojení má velký užitek celé jejich okolí, protože vibrace těchto dvou lidí, kteří se znovu našli a poznali, jsou obrovské a nepřehlédnutelné a taky pro většinu lidí nepochopitelné.

Mají možnost neskutečně silně vyzařovat Lásku, a tím ovlivňovat celé svoje okolí.
Působí na lidi jako magnet. Jako maják jistoty v rozvlněných vodách okolních emocí.

Mají taky radost ze svých poznaných i nepoznaných minulých životů a těší se na ten příští, protože ví, že to bude zase tak krásné.
Ví totiž, že se zase poznají.

Taky mají každý svůj vlastní úkol tady na Zemi (jako ostatně každý), ale určitě jsou si ty úkoly hodně podobné, ne-li stejné.
Nikoho, kdo je vidí spolu, určitě nepřekvapí, že jejich společný úkol je naprosto výjimečný a obrovský, už jen z toho jak silná energie z obou vyzařuje.

Oni ani nemusí vědět jaký je jejich úkol (i když si myslím, že to vycítí ihned) a společnou nezištnou podporou ho intuitivně stejně plní.

Tím jak jsou si moc podobní, tím si naprosto rozumí a navzájem se podporují a pomáhají si a proto pokračují v duchovním růstu hodně, hodně rychle.

Je krásné mít takovou vzájemnou podporu a nezištnou pomoc a hlavně mít tak velký dar, dar Lásky, kterou jsou oba naplnění, cítí za ni velkou Vděčnost a s Láskou vše předávají dál.......................

Zdravím, Eliška.



Připadne mi, že tato karta vystihuje to, o čem jsem psala.
Každý strom má svoje kořeny a taky svoji vlastní osobnost.
Ale kdesi vysoko nahoře jsou v objetí...jsou Jeden........jsou do sebe vrostlí.. jsou Spolu..

P. S. (OSHO ZEN TAROT).
Komentář:
Větve dvou stromů na této kartě se vzájemně proplétají, jejich spadané krásně zbarvené listí se na zemi promíchává. Je to, jako by se nebe a země spojily láskou. 
Každý z nich však stojí sám, zakořeněný v půdě, každý je sám spojen se zemí. Představují tak spoustu opravdových přátel, vyzrálých, přirozených, dobře spolu vycházejících. 
V jejich vztahu není žádná naléhavost, potřeba ani touha cokoli na druhém změnit. 
Tato karta ukazuje na tvou připravenost pro takový druh přátelství. Možná přitom zjistíš, že přestáváš mít zájem o všechna ta dramata a romance, která tak zaměstnávají druhé. Není to ztráta. Je to zrod vyšší, více milující kvality na základě hluboké zkušenosti. Zrození ničím nepodmíněné lásky, bez očekávání a požadavků.

KDE JE LÁSKA, TAM NENÍ STRACH

S podtitulem EMOCE a jak s jejich pochopením dojít ke spokojenému a šťastnému životu.
(Vím, zní to dost nabubřele, ale přátelé, mě to funguje).

Pomocí emocí se můžeme taky hodně dozvědět o všem, s čím si nevíme rady. V podstatě už nepoužívám kyvadlo, ani virguli, protože tito jsou vlastně jenom prostředníky mezi podvědomím, čili naším napojením se do Univerza a námi. (Ale karty, s těmi si stále ráda povídám).
Stačí někdy špatně položená otázka a nebo, že do té otázky vložíme, byť nechtěné emoce vlastního přání a už je odpověď nepřesná.
V přímém emočním napojení v otázce se mi to ještě nestalo, pokud se plně soustředím a naplno procítím tu kterou otázku.
Mám ale taky dojem, že pokud má člověk toto umět, musí být v sobě, alespoň trochu, uvědoměle pevný, jistý. Vyčištěný od nánosů dřívějších nepochopených emocí, které v něm zakotvily a vytvořily tak něco, jako emoční bloky. Je potřeba, aby v sobě našel pevnou půdu pod nohama, aby uměl procítit svoje pravé JÁ.

Jak už jsem psala, základem spokojeného života je, zbavit se Strachu.
Strach je velká brzda a kde je strach, tam není Láska. Máme strach, mít se rádi. Máme strach, že si Lásku nezasloužíme, že nejsme dost dobří pro hojnost.
Pro hojnost jako takovou, jak hojnost Lásky, tak materiální.

Ono je potřeba dopřát si i hojnost ve hmotě, vždyť žijeme ve hmotném světě a celý život tady na Zemi, jako takový, je postaven na hojnosti.
Je to problém jenom nás lidí, že to nevidíme. Bude to asi odvrácená strana toho, že umíme myslet, protože toto ještě žádné zvíře nevymyslelo, to, že nemá všeho, co potřebuje, dost. :-D

Základem je, nebrat peníze za něco méněcenného a opovrhovat jimi, potom se nám samozřejmě vyhýbají, když je nemáme rádi, to dá rozum.
A nebo si myslíme, že jsme tak moc duchovní bytosti a že peníze jsou zástupci hmoty a tudíž by nás mohly stáhnout do její nízké vibrace.
Ale bacha, bacha, toto nám nakukává zase jenom naše ego. (Tady je nejlépe poznat, že nejlepší je cesta středu, čili vyváženost ve všem a taky mi připadne, že v takových myšlenkách je jistá nabubřelost, schází tam pokora. No prostě je tam to ego).

Peníze jsou hodně zhutnělá energie a každý s ní neumí zacházet, nemá-li dost mravní síly, aby jí zvládl, může ho to i zničit.
Taky často slyším známá a často opakovaná klišé, - peníze jsou špinavý....nebo, - peníze nepřinesly nikomu nikdy nic dobrého.
Je to většinou v lidech tak hluboko, že tomu věří a to už od dětství, protože to slyšeli od rodičů a teď to předávají dál svým dětem. :-( Bohu žel. :-(

Je to jako třeba s vodou, nebudeme přece říkat, že je voda špatná, když jsou povodně. (Všechno má nějaký důvod a to i ty povodně).
Buďto se lidi peněz bojí a odmítají je, (ale málo kdo z nich to přizná, mají ten blok tak hluboko v sobě, že ho nevidí a pořád někde peníze nahánějí) a nebo si z peněz udělají modlu a ta silná energie je zničí, vlastně se zničí sami.

Podle toho, jak se chováme k penězům, podle toho můžeme poznat, jak moc se máme rádi.
Jak nemáme a nebo máme strach mít se rádi, jak si sami sebe ceníme. (Cenit je taky výraz z finančnictví :-).
Když v sobě cítíme Hojnost Lásky a to nejen ke druhým, ale i k sobě, a tu Lásku se nebojíme pomocí svých emocí rozdávat, jsme Hojnost sama.
Když se naučíme dávat, musíme umět taky přijímat.
Když si vážíme sami sebe, vážíme si i peněz.
Když jsme pokorní a přijímáme s pokorou i peníze, máme jich vždycky akorát.
Když jsme vděčni za všechno co máme, byť by se to někomu zdálo málo, přitahujeme k sobě hojnost.
Když nejsme vděčni za to co máme, budeme nespokojeni i kdybychom vykopali poklad.
Když jsme nenasytní, většinou o všechno přejdeme.
Když je budeme chtít ku prospěchu všech, pohnou se k nám proudem.

Peníze jsou taky trochu mršky podšitý. Když se za nimi honíme, utíkají před námi, ale když děláme jakože nic, ale vnitřně je máme rádi, přímo dolejzají, potvůrky. (Máme je rádi, ale nejsou pro nás středobodem všeho).
Přesně tak to mám nastavené já. :-) Cítím v sobě hojnost, hojnost všeho. Jsem ráda, že mám peněz přesně tolik, kolik potřebuji. (Jsem ve své podstatě v materiálnu skromná, hodně věcí člověka zatěžuje. Na druhou stranu si ale dopřeji všechno po čem toužím, ale i tu jsem asi skromná, protože časem, jak člověk objevuje ty pravé hodnoty, tak zjistí, že toho ani moc nepotřebuje).
Ke splnění svých, byť i potrhlých přání ani moc peněz nepotřebuji. :-)
Ale určitě je dobré si občas dopřát všeho dosytosti a tím se odměnit, nadopovat. (Nakonec člověk stejně zjistil, že pravé hodnoty jsou úplně jinde).

Zase je to o Strachu. Když budeme mít strach, že nebudeme mít peníze, tak si to přivoláme. To je nám, přátelé, určitě všem jasné. :-)
Nikdy nám nikdo nezaručí, ani pojišťovny, že budeme mít pořád dost peněz.
JISTOTA JE STAV MYSLI.

Z našeho strachu má užitek vždycky jenom naše ego.
Mám takový dojem, že to se na něm přímo pase (protože strach nás oslabuje a tím je silnější naše ego) a až nebudeme mít strach nenechat se egem ovládat, potom poznáme, jakým utlačovatelem nám bylo. Jak jsme přes něj neměli možnost vnímat všechno krásno, krásně naplno.
Je to opravdu velké osvobození, zvládnout svoje ego. A taky zásadní, pro náš uvědomělý život.

Jak tak koukám, opravdu klíčové v životě je, ZBAVIT SE STRACHU.
Nemám návod na to, jak se zbavit strachu, ale myslím (vlastně vnímám), že tam, kde je LÁSKA, tam není strach.
Je to asi jako když máme sklenici plnou špinavé vody a my tam chceme nalít vodu čistou, prostě se nám tam nevejde.
Nejlepší je, tu špinavou vylít a naplnit jí tou čistou. Ale k tomu už je asi potřeba nemít strach. Tak možná někdo tak dlouho nalévá do sklenice čistou vodu a ředí a ředí, až ve finále je ta voda čistá.
Já jsem zastáncem toho prvního. Je to větší vodvaz a tudíž dobrodružství. :-)

Nemám sice návod na odstranění strachu, jak už jsem psala, ale vím, že hodně lidem pomohl PŘECHOD PŘES OHEŇ. Je to opravdu nádherné a hodně mystické.
Nemůžu posuzovat podle sebe, protože pro mě bylo chození po uhlících něco naprosto přirozeného....asi jsem byla kdysi šaman. :-) Nijak zvlášť mě to nepřitahovalo, ale když jsem ho (ten přechod přes oheň), dostala k narozeninám, jednoduše jsem šla. Měla jsem dojem, že je to pro mě něco krásně známého...a taky bylo. :-)
Určitě mi to ale pomohlo k uvědomění si, že nemám strach a taky, k procítění vlastní síly.
Přimělo mě to i k úvahám o tom, proč to tak mám.

Tím, že většina lidí má hlavu zanesenou zbytečným přemýšlením o minulu a budoucnu a taky o všech okolo sebe (televize, seriály), tak v ní má zmatek a ve zmatku se strach i ego cítí jako doma.

Já mám hlavu prázdnou. Připadne mi, že jsem pořád ve stavu mírné meditace. Máte tak možnost prociťovat a navnímávat, načítat, okolní dění a lidi. Nehodnotit a nesoudit, prostě si nedělat domněnky. (Neznamená to, že ke mně nějaké myšlenky netrefí, to zase jo, ale, nechávám je zase hezky plynout dál, neztotožňuji se s nimi a hlavně je nehodnotím. Vždycky mě ale zaujme, proč mě to, či ono napadlo a mám tak další námět na niterné, emoční odhalování, protože, nikdy není nic jenom tak a je to taky dobrodružství).

"Jenom" prostě BÝT a BÝT NAPLNO.
Být Tady a Teď a to Teď je tak obrovské, že v sobě obsahuje to co bylo, ale i to co bude. (Je toho mnohem víc a je to krásnější, než se vejde do všech televizních programů na světě najednou).

Takže, když budu bilancovat, mám v hlavě jenom to, co potřebuji.
Jsou to texty písní. Ale ty jsou uloženy stejně někde v sektoru podvědomí, v emočním sektoru, v té naší nejstarší části mozku, úplně vzadu. Protože si ty texty pamatuji na základě emocí, které ve mně vyvolávají.
No a potom už tam není nic, kromě ještě jiných vjemů, ale ty jsou zase "jenom" emočního charakteru. Všechno navnímávám a tu myslící část mozku mám povětšinou dne krásně prázdnou.
A to je právě ta úleva. (Přátelé, já to prázdno úplně vidím. Je to moc příjemné, nic vám v hlavě nezatuchne, protože se tam pořád větrá :-).

Nebojím se, že jsem hloupá, když nemyslím.
Nebojím se taky, poslouchat a jednat spontánně, protože vím, že je to tak dobře, jednak si věřím a potom taky vím, že se nevnímám egoisticky odděleně od všeho, vím, že tak jsem v Jednotě, v napojení, a když nemá člověk strach, má k dispozici všechno co zrovna potřebuje, a taky vím, že je toho mnohem víc, než by si mohl vymyslet....(Uf, to je dlouhá věta).
No, a taky vím, že mám Selský rozum a ten mi, na "běžný" život, úplně postačuje.

To je to (alespoň tak to vnímám), to je ten důvod, proč nemám Strach!
Přátelé, vždyť já nad tím strachem nemám čím přemýšlet....chápete?! Jé, to jsem na to kápla, to mám radost.
DĚKUJI VÁM.
Tak jsme na to společně přišli, jak se zbavit strachu, a už máme NÁVOD.

- Jednoduše NEMYSLET.
Je to vlastně základ přípravy přechodu přes oheň, vypnout tu myslící část mozku a naplno se napojit do té jeho nejstarší, emoční části.

Pokud si říkáte, - to je hezký, ale jak s tím můžu žít v běžném životě (s tím nemyšlením)?
Tak vám, přátelé, můžu napsat, že to jde a je to moc krásný, žiji tak co se znám. Pravda, mám trochu problém pamatovat si co kde a kdy.....no, tak si to všechno zapisujte. :-)

Naše myšlení se většině lidí zdá úžasné, ale je hodně ohraničené, asi právě tím strachem a egem.
Když budeme vše "jenom" emočně navnímávat (svoje okolí a vlastně cokoli), je to bez hranic, protože Univerzum nemá hranic.
Můžete se dostat tam, kam si jenom ve své fantazii dovolíte...fakt. :-)

A hudba? Tak ta mě vždycky krásně vyladí, protože, když posloucháme a nebo děláme hudbu, tak máme mozek naprosto vyladěný. (Nebudeme tady probírat jakou hudbu, to si asi všichni umíme představit, že? No, emoční a šťastnou hudbu :-).

Taky je dobré zpívat a zase hlavně písničky, které ve vás vyvolávají šťastné emoce, protože pokud si připustíme, v emocích, něco negativního z textu a nebo třeba smutek nad autorem, či interpretem té písně, ty emoce nás můžou rozhodit. (I když, pravda, někdy krásně nostalgicky rozhodit :-).

Pokud jsme se zbavili strachu, a na jeho místo vpustili Lásku, necháme svoje šťastné emoce prozařovat svoje tělo a poznáme to i fyzicky.
Budeme se cítit mladě, a naše fyzické tělo se přizpůsobí. Nebude mít potřebu shromažďovat tuk, protože toto je zase jenom emoční obrana. A když už nemáme strach, nemusíme se před ničím chránit. To je jasné i bez myšlení. :-)

Začneme se uzdravovat.
Tím, jak jsme naplněni Láskou, pomocí Šťastných Vibrací se odblokujeme, na podvědomé úrovni a to se přenese i na naše fyzické tělo.
Nemoc je zase jenom obrana našeho těla před něčím a potom hlavně, nám tím naše tělo ukazuje, co vlastně potřebuje, ale my ty signály většinou špatně načítáme a tělu ubližujeme chemií.

NAŠE TĚLO POTŘEBUJE NAŠÍ LÁSKU !! :-)
A ŠŤASTNÉ EMOCE LÉČÍ.....

Všechny naše orgány naplno emočně procítí štěstí Lásky, kterou jim vědomě vysíláme.
Jak už jsem popisovala v některých článcích, je užitečné a příjemné občas svoje tělo zevnitř vizualizací navštívit a pokecat si s každým orgánem zvlášť a hlavně mu poděkovat a říct mu, že ho máme rádi.

(Tak mě právě napadlo, že pokud se přátelé nebudete umět mít rádi vcelku, jakože najednou, pokud to pro vás bude těžké, jakože velké sousto, můžete se začít milovat po KOUSCÍCH...:-) ;-) :-D
...No, začala bych od srdce, chápete, když ukecáte je, máte vyhráno, s jeho podporou to už bude hračka. :-D
Jako další bych navrhla návštěvu u ledvin. Ty hospodaří s vodou v našem těle a voda, to jsou taky emoce. Naše ledviny mají abnormálně velkou potřebu Lásky, jsou dvě, což je o partnerství. Taky mají úzkou vazbu na srdce, ochlazují jeho přirozenou horkost, vylaďují ho. Je fajn si z nich udělat nejlepší kamarády. Ledviny jsou prostě zlatíčka a taky v sobě mají naší zásobu energie, tak si je hezky hýčkejme.
Ale pozor na žlučník, ten je netykavka, moc ho nepopuzujte, ať si dolejzá sám.
To je psina......to si přátelé užijete a raději to každému hned nevykládejte, cože to děláte, víte přesně, co by si o vás pomysleli.....vím to z vlastní zkušenosti, ale taky je pravda, že jsem tím spoustu lidí inspirovala a kdo se to má dozvědět, ten se to dozví. To je zákon...asi přitažlivosti. :-) :-)

Myslím, že o tom jednou něco napíšu. Bude se to jmenovat - Vnitřní dialogy, :-), nebo - Rozhovor od hlavy k patě, aneb - Proč se žlučník zlobí. Půjde to do tragikomična,. :-) už se na to těším a bude to mít karmickou zápletku a samozřejmě HAPPY END, jak jinak). :-)

To si zase krásně blbnu, ale vraťme se k tomu, že si promluvíme s každým orgánem a nebo částí těla zvlášť.
To se přátelé dozvíte věcí, až se budete divit, když vám váš žaludek třeba vynadá. A nebo si uvědomíte, když uvidíte svoje ledviny, že se cítí opuštěné a nemilované.
Když se na ně emočně napojíte, to si nad nimi (vlastně nad sebou :-) i zapláčete, to mi věřte a tím se všechno uvolní a odplaví, a vy najednou uvidíte svoje ledviny krásně nasycené vodou, veselé, lesklé a šťastné, šťastně vámi milované. :-)

No, je to prostě tajem. Třeba vaše nohy, poděkovali jste jim někdy? Nosí nás celý život a někdo pro ně má jenom hanlivá slova.

Na začátku jsem se bavila jenom se svým tělem a když se mi jednou nedostalo odpovědi (odpověď jsou zase emoce), napadlo mě, spojit se se svým podvědomím a tak to začalo. (Už jsem to popisovala dříve).
Tím jsem objevila, jak se pomocí emocí můžeme napojit kam chceme, do minulosti i do budoucnosti. Můžeme tak pochopit vlastně všechno.
Všechny situace, které jsme dříve nechápali. Představím si tu kterou situaci, vcítím se do ní a ptám se. Otázka musí být ale taky naplno procítěná a emoce mi odpovídají. Je to pláč, nebo smích, nebo silný pocit v žaludku a nebo u srdce.

PTÁME SE EMOCEMI A EMOCE NÁM ODPOVÍDAJÍ.

Nebo se nacítím na jiného člověka a dívám se na tu kterou situaci (kterou jsem nepochopila), jeho očima.
Potom zjistíme, jak je dobré nedělat si domněnky, protože pocity toho druhého byly úplně jiné, než jsme zprvu myslely, všechno se nám osvětlí.

Než se začnete na sebe napojovat, přes své podvědomí až někam do Univerza, je, přátelé, moc důležité, POŽÁDAT O OCHRANU.
Zlé síly opravdu existují a proto je potřeba se před nimi chránit.

Tím, že člověk v sobě prociťuje Lásku, je jí prosvícen, tím je ochráněn. Jeho aura je silná, bez trhlin.
Pokud se ale začneme napojovat, otevřeme komunikační kanál přes svoji 7 čakru nevíme, co všechno k sobě můžeme vpustit.

Proto žádejme nejprve o ochranu.
Třeba Vesmír, Boha, Anděly, jak kdo chce. (Já alibisticky žádám všechny tři :-).
Anděly jsem naplno "objevila" teprve nedávno, v Shamballe a je to krása, něžná a neskutečná krása a síla.
Vždycky když požádám o ochranu, vidím nad sebou, svým vnitřním zrakem, obrovská bílá andělská křídla, která mě zastřešují a procítím najednou něhu a vidím jemné mléčně bílé světlo, které vychází z těch křídel. A taky cítím mír a klid.
NEZAPOMEŇME ZA OCHRANU VŽDYCKY PODĚKOVAT.

(Tak, a teď už určitě všichni chápete, že Odvaha je ten základ, na kterém se dá stavět a který nás může posunout dál. A taky určitě chápete, jakou Odvahu mám, když jsem napsala to o těch Andělech....:-) ).

Nedávno jsem slyšela, že vědci zjistili, že pomocí emocí se můžeme vylaďovat, léčit a že to vylaďování může jít až do buněčné paměti. To znamená, že si jimi můžeme měnit DNA.....
Tak je určitě účelnější, jak jsem psala, nechat na sebe působit ŠŤASTNÉ EMOCE. :-)
Taky jsem už někde četla, že vědci přicházejí na to, že dědičnost nemá tak zásadní vliv, jak jsme se dříve učili. Jakože, například, 85 % je dědičnost a jenom ten zbytek si můžeme sami ovlivnit.

Sama jsem věděla, že to tak není. Jen proto, protože mí rodiče a prarodiče měli nějakou nemoc, tak proto ji přece nemusím mít já! To je vám určitě všem jasné? Mně teda jo...a je mi to tak jasné, že to VÍM a vím to emočně. :-)

Tak mě zrovna napadá, že ta myšlenka, že dědičnost má takovou velkou moc, jak se říkalo, je vlastně jenom hodně emočně procítěná informace pro naše DNA a ono jenom poslouchá, to čemu jsme ho učili věřit.

Když si tak uvědomíme, jakou sílu mají naše emoce, budeme se snažit usměrňovat je ku prospěchu svému i svého okolí.
Začneme se postupně vylaďovat. Možná je nejjednodušší, začít tím, že si budeme dávat pozor na to, co vypouštíme z úst i ze svých představ.

KDYŽ ZAČNEME MLUVIT A MYSLET POZITIVNĚ, ZAČNE SE NÁM MĚNIT ŽIVOT.

Všimli jste si někdy, že úspěšní lidé jsou vždycky veselí? (A to nemyslím jenom ty, mediálně podchycené). Většina lidí si myslí, že tito jsou veselí, proto, protože jsou úspěšní, ale ono je to naopak.
Jsou úspěšní, protože jsou a byli veselí :-).

Potom zjistíme, že vlastně nepotřebujeme ego, protože nemáme Strach, emočně se otevřít a nemusíme se zkovávat za silná a negativní slova. Tak ho jednoduše necháme rozplynout. :-)

No a teď si můžeme uvědomit, že nemáme Strach a šup, na jeho místo naplno uhnízdíme Lásku.
Máme se rádi a tak máme rádi všechno a všechny kolem sebe a to je Radost.

Tím, jak žijeme šťastnými emocemi Lásky a všechno kolem sebe vnímáme jimi, začne se měnit i naše okolí, lidé.
Ti buďto něco pochopí a přizpůsobí se našemu pohledu na svět a nebo k nám jsou přitahováni tací lidé, kteří mají podobný pohled na svět jako my.
TO JE PROSTĚ NÁDHERA A VELKÝ TAJEM. :-)

Pocítíme za to všechno najednou obrovskou VDĚČNOST a ta v nás vyvolá ZODPOVĚDNOST.
A když už jsme za něco zodpovědní, tak jsme taky MÓÓC DŮLEŽITÍ, nejen pro svoje okolí, ale pro celý Svět a Vesmír...a to nepřeháním. :-)

Protože ve všem je Jednota a my jsme součástí té Jednoty.
(Všichni, ať si to uvědomujeme, nebo ne).
A když už si to uvědomíme, máme se za to ještě víc rádi. :-)

Je moc krásné uvědomovat si TO a tvořit Krásno.
Být tak vědomým spolutvůrcem Pravdy.

Zdravím,
Eliška.


Související články k doplnění zde popsaného.

NĚCO O RADOSTI - pokračování
http://www.eliskanemcova.com/2013/10/neco-o-radosti-pokracovani.html

NĚCO O ŠTĚSTÍ A ZODPOVĚDNOSTI
http://www.eliskanemcova.com/2014/07/neco-o-stesti-zodpovednosti.html

NĚCO O STRACHU
http://www.eliskanemcova.com/2014/04/neco-o-strachu.html

NĚCO O ZÁVISTI A NAPOJENÍ
http://www.eliskanemcova.com/2014/01/neco-o-zavisti-napojeni.html

NĚCO O EMOCÍCH
http://www.eliskanemcova.com/2013/09/neco-o-emocich.html

NĚCO O LÁSCE
http://www.eliskanemcova.com/2013/09/neco-o-lasce.html

NĚCO MÁLO O DUŠI A TĚLE
http://www.eliskanemcova.com/2013/12/neco-malo-o-dusi-tele.html

NĚCO O ŠTĚSTÍ A ZODPOVĚDNOSTI

Všichni hledáme štěstí, je to asi lidská přirozenost. Většinou ho hledáme někde okolo sebe (v něčem a nebo u někoho), ale my ho můžeme nalézt jenom sami v sobě, lépe řečeno, v našem pohledu na život.

Myslím si, že to co píšu ví většina z vás kteří čtete tyto řádky, ale možná že každý neví jak zajímavé a dobrodružné je se ke štěstí, spokojenosti a vyrovnanosti dopídit.

Jako všechno geniální a zásadní v životě, tak i toto je vlastně jednoduché.
Jde jenom o to, zklidnit svoje myšlenky (které s pomocí naších smyslů reagují na okolní podněty a neustále někde těkají), dostat se za ně, stát se pouze jejich pozorovateli a po čase se je naučit úplně vypnout.

Je mi jasné, že vám všem je to jasné. :-) Je to vlastně základ jógy.

Nevím jestli se můžu považovat za jogína, neumím všechno tak jako oni. Neumím třeba meditovat v ásanách i když některé ráda dělám (moje tělo je přizpůsobeno spíš na posilovnu, každé ráno ale cvičím protahovací cviky z jógy), ale vím určitě, že duší jogin jsem, protože odjakživa, to znamená od doby co se znám (a určitě ještě dříve, než jsem slovo jóga slyšela), vnímala jsem a přijímala za své její filozofii. Představuji si totiž pod slovem jogín člověka, který hledá pravdu, aby jí mohl žít a tím i šířit. Je určitě ještě víc různých směrů a způsobů, jak se k pravdě dostat, ale mě je toto nejbližší.

Zjistila jsem, že jsem všechnu jogínskou filozofii, pomocí které se dostává k jádru pudla, zúžila na Bhaktijogu, Jógu Lásky.
Taky mi připadá, že v této nové, emotivní dimenzi, kterou máme to štěstí žít, je to ten nejúčinnější, nejrychlejší a nejpřínosnější způsob pro všechny.
Nebudu rozvádět proč, to určitě všichni víte. :-)

Pokud jsme nespokojeni s čímkoli a nebo s kýmkoli vně nás, nechtějme měnit okolí, tudy cesta nevede.
Musíme měnit sebe. Žádný problémů v našem životě nepochází z vnějšku, ale z nás, z našeho pohledu na ten venek.

Tak jak se staráme o naše tělo, je potřeba se starat i o naší vnitřní podstatu. Tak jak si umýváme tělo, stejně tak se musíme vyčistit i uvnitř.
Není potřeba v tom hledat složitosti. (Složité věci nemám ráda, zatěžují mi hlavu a tím, že moc nemyslím, což je velká výhoda, tak tím hledám ve všem logiku a tím taky jednoduchost). Jde jenom o to, udělat si čas na sebe a někde v ústraní, v klidu si pobýt sám-a se sebou a postupně si začít uvnitř uklízet.

Pravda, znám lidi kteří toto vůbec nezvládnou, myslím nezvládnou být sami se sebou, asi se bojí být ve své společnost. Vím ale, že pro většinu z vás, kdo čtete tyto řádky není to co píšu nic nového, jenom si třeba porovnáte svoje na-vnímané představy a podněty s mými.

Moje společnost je mi příjemná (vždyť se znám nejdéle, tak bych si taky měla nejlépe rozumět). Vnímám se jako vodič k napojení do Univerza a to je tak Velké Dobrodružství ....uf....a Radost.....uf, uf, že si často připadám jako opilá životem. :-) :-D ....přátelé, to je prostě TAJEM....

Vrátím se k tomu, že je potřeba v sobě uklidit. Hlavní je umět se ztišit a potom proniknout do sebe.
Když se noříme do svého nitra, tak to opravdu s myšlením nejde. Musíme se ho naučit vypnout, ono by nám pořád do všeho kecalo a realisticky mátlo. :-)

Úplně naplno se "navštěvovat" zevnitř jsem začala tím, že jsem putovala v představách do svého nitra, do svého fyzického těla, podle knížky Klíč, kterou napsal Joe Vitale (vřele doporučuji).
Pokud vidím svým vnitřním zrakem ve vizualizaci nějakou nesrovnalost, ptám se toho, kterého orgánu, nebo části těla, - co se ti stalo, proč se cítíš tak a tak....? A sama si v duchu intuitivně odpovídám a podle svých reakcí na tu kterou otázku, poznám, že jsem se trefila. (Ta reakce u mě je většinou pláč a nebo taky smích. Prostě nějaká emoce, podle které poznám co a jak).
(Už jsem to dříve popisovala :-).

Plakat je dobré, je to důkaz toho, že se nebojíme a umíme se vcítit do někoho, něčeho a taky do sebe.
Jenom silní lidé se nebojí ukázat svoji citlivost pláčem.
Znám lidi, kteří to neumí, někdo jim v dětství řekl, že je to projev slabošství a oni to přijali za své.
Pláč osvobozuje stejně jako smích, ale pláč jde hodně do hloubky a horké slzy umí rozpustit studené kry, bloky v nás. Ty jsou tvořeny hlavně nedostatkem lásky, pochopení a nebo vcítění se v našem dětství, nebo tím, že naše dětská dušička ještě nedokázala naplno prožít, procítit a tím pochopit nějakou těžkou životní událost a proto ji v sobě potlačila a uvěznila do zdánlivého zapomnění.

Ono taky všechno špatné je pro něco dobré, mám takový dojem, že tím, že prožijeme v dětství nějaké psychické trauma, tím se staneme empatičtější a roste tak naše emoční inteligence. Je to tvrdá škola života (a určitě karmická), ve smyslu, že co nás nezabije, to nás posílí.

Slzy ty kry zprvu jenom na-praskají, ale potom je to jako lavina. Když ty kry prasknou a všechny potlačené emoce se uvolní. Je to opravdu hodně osvobozující a očistné, hodně očistné.
Ty ledové kry se rozpustí, spojí se s našimi slzami a ty je s pochopením a s něhou přijmou a propustí.
Naplno si emočně prožijeme to, co jsme jako malí nedokázali, neměli jsme na to sílu a nadhled životních zkušeností.

Je to krásně osvobozující a taky dobrodružné, dobrodružné v tom odhalování. Je to jako detektivka, kdy vrahem není zahradník, ale my se dopátráme k rozuzlení záhady řetězení následků chyb a vin třeba i několika pokolení nazpátek a my teď máme možnost právě tímto VCÍTĚNÍM SE, UVĚDOMĚNÍM SI a PŘIJMUTÍM TOHO, tento karmický uzel rozetnout.
To je BOMBA....... co?

Stalo se mi jednou, že jsem se nemohla dopídit odpovědi a tak mě napadlo, zeptat se svého podvědomí (představuji si ho úplně vzadu, dole v hlavě :-) a bylo to naprosto úžasné odhalení.
Dozvěděla jsem se, že to na co se ptám má souvislost s mým minulým životem a potom jsem se dozvěděla ještě spoustu, spoustu dalších souvislostí.
Od té doby se "bavím" hlavně se svým podvědomím, ale občas udělám návštěvu v celém těle, ona ho vždycky moje pozornost potěší. :-D

Vodičem k našemu podvědomí jsou emoce.
Při dotazování svého podvědomí musíme být naplno mentálně přítomni, to znamená, že situace které chceme řešit, nebo se třeba napojit na emoce jiných lidí a tím si něco uvědomit, je potřeba emočně procítit, jak vizualizovanou situaci, tak otázku.
Když se chci napojit na emoce někoho jiného, představuji si, že jsem on a dívám se na tu kterou situaci jeho pohledem, jakože se snažím vidět to co on vidí svýma očima. :o)
Prostě té otázce musíme být přítomni a při vizualizací si jí emočně procítit.

PTÁME SE EMOCEMI A EMOCE NÁM ODPOVÍDAJÍ.

Bloky se usazují nejčastěji na páteři. My si myslíme, že nás bolí záda pro to a to a ono je to jinak.
Na páteři a potom taky hlavně v našem zažívání a to od jeho začátku, až po úplný konec. Zažívání je hlavně o prožitých, zažitých emocích, za - žívat.
Nebo ledviny, ty jsou taky hlavně o emocích, protože hospodaří s vodou a taky jsou dvě, partnerství.

Samozřejmě, že ke každé části těla se dá nějaká emoce, symbol a přirovnání (třeba v lidovém rčení), najít. Jako například, - naložil si toho hodně na záda, nebo, - to nemohl strávit, - má toho plnou hlavu a tak dál. Takto bychom mohli pokračovat dlouho, dlouho.
Jsou to všechno naše psychosomatické příznaky, ale vždycky když pronikneme do našeho těla, jsme schopni je pochopit tím, že se nám při tom vyjeví určité situace, události, které nás dříve traumatizovaly a vytvořily blok. A právě tím, že situaci emočně procítíme a přijmeme tak tím je nakonec propustíme, uvolníme.

Přátelé, to se nám otevřou možnosti úplně jiného vnímání světa a hlavně pomocí tohoto (někdo máte určitě jiný, možná i lepší způsob, ale vím, že toto je pro mě teď to nejlepší), si uděláme pořádek v sobě.
Odhalíme bloky, které se vytvořily v našem dětství (oni se ty bloky tvoří i v dospělosti, ale myslím si, vždycky když píšu myslím si, je to spíš něco jako prociťuji, vnímám, že jde jenom o řetězení toho prvotního bloku z dětství a že když odstraníme tento blok, zmizí i ty následné), anebo jsme si je přinesli z minulých životů a začneme je postupně uvolňovat a propouštět ze svého života. 
Při jejich uvolňování všechny potlačené emoce musí ven, musíme je procítit, přijmout a taky dát do souvislostí s něčím, co nás potkává i v současnosti. Jde hlavně o přijetí a pochopení, tím se vše uvolní a rozplyne a vy pocítíte tu úlevu až fyzicky.

Úplně ve vizualizaci prociťujeme, jak se naše nitro čistí a to myslím jak naše pocity, tak naše myšlení, prostě prostor v hlavě i v celém těle. Tím se mění i naše vyzařování navenek, náš energetický obal, naše aura a i ostatní lidé jsou schopni tuto změnu vnímat.

VŠECHNY NAŠE PROBLÉMY JSOU JENOM V NAŠÍ HLAVĚ, JAKOŽE VZNIKLY V NAŠÍ HLAVĚ.

Trochu těžší na proniknutí k samotné podstatě je to, pokud se tento táhne po generace, potom je to karmická rodinná zátěž a tam je to složitější, tam se musí jít hodně do hloubky. Ale i to se dá zvládnout.

Naše myšlení je něco tak úžasného, vždyť na něm stojí celý náš pokrok, naše civilizace (na druhou stranu, to, že na něm stojí, má za následek to, že naše západní civilizace je tam kde je, myslím v negativním slova smyslu co se týče morálky), ale nenechme se mýlit a nepovyšujme ho nadevše.
Myšlení samo o sobě by bylo úplně na nic, kdyby ho nedoplňovaly a hlavně nevyplňovaly naše emoce, umění vcítit se a tím se dokázat napojit až ke Zdroji, kde je všechno.
Odtud čerpají vědci nové vynálezy, umělci inspiraci, a vlastně každý člověk, byť i nepatrný nápad a novou myšlenku. (Proto je potřeba si to uvědomovat a být za všechno vděčný).

Opět se vrátím k tomu, že je potřeba umět se ztišit a proniknout do sebe.
Představte si přátelé, že jste se zbavili všech bloků, které vás zatěžovaly a bránily vám naplno prožívat radost z Bytí.
Většinou jsme celý den mezi lidmi, řešíme pracovní úkoly, nebo se bavíme s přáteli, prostě jsme plni podnětů z okolí. Časem se naučíme i při okolním ruchu umět si "zalézt" do klidu a útulna sama sebe a jenom jakoby z odstupu, zpovzdálí pozorovat to dění okolo sebe a i sebe v něm.
A tím, že jsme v tom bezpečí, naše vnější projevy, činnost, mluva jsou pevně zakotvené a nenecháme se jen tak něčím vykolejit.

Abychom se k tomu dopracovali, je potřeba mít v hlavě uklizeno, příjemno a čisto. Aby nás žádný nános a blok z minula nerozptyloval a nebrzdil a tím neovlivňoval naše vnější projevy.
Musíme se naučit ztišit se a proniknout do sebe.
V klidu, v jakékoliv pohodlné poloze se úplně uvolnit, zavřít oči, zprvu se soustředit jenom na svůj dech a nechat myšlenky jen tak plynout.
Já se ihned vnořím do svého podvědomí a nechám se jím vést, otázky i odpovědi plynou intuitivně. Nebo si s ním jen tak lelkuji na nějakém krásném vizualizovaném místě, většinou u moře, v moři a nebo nad mořem. :-)

Krásné je, když se vše rozplyne a my se ocitneme v Prázdnu, ale to Prázdno je vlastně Vše, je to jako věčná chvíle a nebo chvilka ve věčnosti. Bytí v Jednotě a s Jednotou.
Je to takové projasňování a sycení duše. Nevědomé uvědomování si.

Pokud máte přístup do Shambally, tak tam se taky krásně medituje (jakože v duchu) a vlastně všechno co tam děláte je mnohem silnější, je to prostě výš.

Základ je, odpoutat se od materiálna,  poznáme, že je to jenom hmota a že nehraje v našem životě základní roli, ale, že nám pomáhá, vlastně umožňuje žít tady na této krásné Zemi a jsme jí (té hmotě, která je stejně zase jenom hóódně zhutnělá myšlenka) vděčni a více si jí považujeme. (Zase jeden z paradoxů :-).

Po čase zjistíme že je pro nás tato duchovní očista a pozornost sama sebe potřebná a už se těšíme, kdy že si zase se sebou pobudeme. Naučíme se do sebe nořit v každé volné chvilce, třeba cestou v autě (ale ne při řízení :-).
Zjistíme, že v těchto chvílích k nám přichází ten nejvydatnější pokrm pro naši duši a v těchto napojeních se dozvíme a nebo prožijeme neskutečné věci.

Pořád něco nového odhaluji a je to opravdu Velké Dobrodružství.
Jsou to většinou tak jednoduché pravdy, že mi to až vyrazí dech. (Jako nedávno, to když jsem si spojila dvě události, které se sebou na první pohled vůbec nesouvisely).

Také se přátelé naučíme vnímat některé svoje sny jako jedno z vedení ve kterém jsme napojeni na Univerzum a naučíme se je propojovat s tím, co už jsme odhalili. Ve snu máme úplně stejné Napojení jako v bdělém stavu, ale přímější, protože není brzděno myšlením.

Časem si uvědomíme, že v těchto svých meditačních chvílích už nic neřešíme, jenom Jsme. Jsme ve své představě třeba delfín, který si hravě skotačí v moři s jinými delfíny, nebo jenom vlnou v moři, která je sice jedna, ale ví, že je taky celý širý oceán.

Když nám v těchto chvílích vytanou na mysl nějaké myšlenky, nebo obrazy, nezahánějme je, oni dobře ví proč tam jsou. Jděme zase k dotazování, ke svému podvědomí (ve kterém se vlastně právě nacházíme :-).
Už jenom tím, že zjistíme jak je všechno propojené (události, vaše emoce a tyto prožitky), naučíme se všechno propojovat, žít to, že všechno je v Jednotě a že v každé jednotlivosti, jednotlivci je Všechno.

Nebudeme se přátelé oddělovat od ničeho a od nikoho, protože víme, že i v tom a nebo v tamtom (který je nám nepříjemný), jsme vlastně i my obsaženi. A když se naučíme i toto, nebudeme kritizovat a odsuzovat, jednoduše splyneme v Jednotu.
Zjistíme, že jsme v jednotě i s tím nejubožejším stvořením na světě a stejně tak i s celou přírodou, hvězdami a s celým Vesmírem. Naučí nás to velké Pokoře.

Je to někdy hodně těžké, protože okolo sebe všichni vnímáme různé nepravosti a zla a chceme na ně upozornit, varovat a tak dovést ke změně k lepšímu. To si myslím, že je v pořádku, ale je potřeba nevkládat do toho žádné špatné emoce (ty se nám stejně vždycky vrátí :-), ale brát to tak, že kritizujeme sami sebe, s porozuměním a s pochopením, s prociťováním právě té jednoty.
Po pravdě, přátelé, já se odpoutala i od tohoto, protože na co směřujeme svoji pozornost, to roste. Pokud cítím, že je něco okolo mě v nesouladu, přestanu tomu dávat svoji pozornost, svoji energii a soustředím se na krásné a příjemné věci.
Pokud by to tak dělali všichni, myslím, že by to špatné umřelo na úbytě. :-) O tom jsem přesvědčená....

Je taky zvláštní, zvláštně paradoxní, že když jsme vnořeni sami do sebe, jsme nejvíc napojeni se vším a právě tím se staneme spokojení a šťastní, máme domov, zázemí. Pra-domov, Pra-zázemí. :-)
Získáme veliký nadhled nad vším a tím se úplně zklidníme, protože vnímáme ten krásný Vesmírný Řád.
Dokážeme rozeznat špatné od dobrého.
Ono všechno to co se jeví většině lidí jako špatné, špatné ve skutečnosti, ve své podstatě není, ale naopak. Může to být například jenom bod zlomu k lepšímu a nebo varovný signál k našemu pochopení něčeho.

Taky mám pocit, že se v tomto volném a obrovském prostoru, který nám skýtá nesmírně velké a vlastně vesmírné možnosti, setkávám se všemi.
Nejen s vámi, kteří toto čtete, ale úplně se všemi lidmi, zvířaty, no prostě se všemi bytostmi světů.
Prociťuji naplno tu Jednotu a i když se vnímám jako jednotlivec, vím, že pomocí svého hmotného těla a svojí uvědomělé osobnosti (na jejímž uvědomění pořád pracuji), jsem součástí Univerza.
Nejen že za to pociťuji Vděčnost, Radost a Štěstí, ale taky Zodpovědnost.
Zodpovědnost za sebe i celek.

Pocítíme najednou Zodpovědnost za to co děláme, co říkáme, co si myslíme a tím pádem i za to, co vyzařujeme.
Jsou to ty vibrace, které pocházejí z Univerza (jsou to určitě vibrace lásky, které jsou nosné a tvořivé a všeobjímající), které námi procházejí a podle toho, jak jsme schopni využít jejich úžasný potenciál (jak máme v sobě uklizeno), tak podle toho máme možnost působit na své okolí.

Toto vyzařování je moc důležité. Na první pohled je neviditelné, ale naše okolí ho vnímá, vyciťuje.
Vyzařuje to z nás, protože všechno co říkáme a na co myslíme je syceno emocemi a ty to všechno předávají dál.

Tím, že se staneme uvědoměle uvědomělými, tím máme možnost Měnit Svět k lepšímu a to je velké Štěstí i velká Zodpovědnost.

VÍM, že JSEM a VÍM, že JSTE.
DĚKUJI, že JSEM a DĚKUJI, že JSTE.

Zdravím, E.

Toto je krásné vyprávění pana Eduarda Tomáše o lásce, o józe lásky. :-)




----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

29. 10. 2014
HODNĚ DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ KE Z VRCHU POPISOVANÉMU.

Když se napojíme přes své podvědomí až do Univerza, tak tím vlastně otevřeme jakýsi přímý kanál, asi přes naší 7 čakru.
Zlé síly přátelé opravdu existují, proto je potřeba VŽDYCKY POŽÁDAT NEJPRVE O OCHRANU.

Požádejte Vesmír, Boha, Anděly, jak kdo chcete.
Já žádám alibisticky všechny tři. :-D
Anděly jsem naplno "objevila" teprve nedávno, v Shamballe a je to krása, něžná a neskutečná krása. A taky síla.

Vždycky když požádám o ochranu, vidím nad sebou svým vnitřním zrakem obrovská, bílá, andělská křídla, která mě zastřešují a pocítím najednou něžnou, ale silnou ochranu. Vidím mléčně bílé hedvábné světlo, které vychází z těch křídel.
Cítím se krásně a bezpečně. :-D

Pokaždé za ochranu vděčně poděkuji.

Zdravím, E.








  

   

MOJE OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Je noc z 20. na 21. června, začíná letní slunovrat a magická svatojánská noc, nejkratší v roce.
JDU SI PRO POSELSTVÍ.

Vede mě k němu travnatá cestička. Po mojí pravé ruce se rýsuje staré stavení, asi stodůlka a po levé vysoký sokl zahrádky. To je poslední co je osvětlené lampou.

Vstupuji do černočerné tmy, vedena pouze světlem svíček, které mi ukazují cestu.
Jdu si pro poselství k neznámému, které mi má pošeptat.
Hledám čeho se pohledem zachytit. Zvedám oči k tmavé obloze. Mým průvodcem bude známé dvojité W Cassiopeii, která se přátelsky naklání na levou stranu, přesně nad směrem mojí cesty.

Vstupuji do údolí, slyším šplouchání vody, pod nohama cítím kamínky a trávu. Uvědomuji si koruny velkých stromů po obou stranách. Opravdu nic nevidím, pouze odhaduji podle zvuků a tvaru terénu pod svýma nohama. Poznávám kouzelnou vůni květů černého bezu a jasmínu.
Přecházím most z klád přes říčku. Po chvilce svíčky prudce odbočí doprava a do svahu. Opatrně našlapuji, kámen, kořen.

Když se napřímím, uvidím ho.
Stojí na konci palouku, je osvětlený pouze dvěma svíčkami, které stojí u jeho nohou. Stojí pevně a majestátně, vyzařuje z něj obrovská síla.
Ten pohled mě úplně přikoval k zemi. Stojím v úžasu nad tou sílou která z něho vychází.

Vyzývá mě, ať jdu blíž. Jdu středem palouku podél světelné stezky.
Přistupuji k němu. Z blízka je jeho postava ještě majestátnější. S pokorou ho pozdravím a představím se mu.
Přijme a opětuje můj pozdrav.
Obejmu ho. Jeho objetí je pevné a silné, krásně moc silné a přímé.
Čekám na poselství, vlastně nečekám, dostávám ho ihned.
"MÁM TĚ RÁD," říká.
Bylo to tak rychlé a jednoznačné, že si chvilku rovnám svoje pocity a myšlenky.
"To nemyslíš sebe?" ptám se ho i když v duchu přesně vím.
"Proč se ptáš, když to víš!" zní přímá a až se mi zdá, že trochu naštvaná odpověď. (Z jeho slov vyzařuje opravdu velké charizma vůdce a taky obrovský nadhled a přímost. Uvědomuji si, že nemá rád zbytečné řeči a nimrání se v čemkoli a je mi to sympatické).
Omluvím se a rychle se mám k odchodu, mám totiž celou cestu zvláštní pocit že nejsme sami, že je tady v tom údolí někdo, nebo něco, co nás pozoruje, je to opravdu zvláštní a nepříjemný pocit.

Poděkuji za poselství, rozloučím se a rychle šupajdím nazpátek.
Už se moc těším, že se spolu setkáme ve dne.

------------------------------------------------------------

Dávám si pod polštář věneček spletený z devatera druhů lučního kvítí a programuji si, že si zapamatuji, co se mi tuto magickou noc na tomto ještě magičtějším místě bude zdát.

--------------------------------------------------

Sešla se nás tady skupinka lidí, (21 a to 21. 6. :-)), kteří se chtějí projít po žhavém uhlí.

Jsme v sokolské základně v Dobré Vodě u Třebíče, v kouzelném údolí říčky Markovky. Je tu opravdu krásně, říčka je písčitá, meandrovitá, se spoustou velikých oblých balvanů v řečišti.
Okolo v zalesněném terénu se místy zvedají nádherné, časem krásně do obla vytvarované skalní útvary.
Jsou tu i vysoké skalnaté svahy které jsou porostlé stepní flórou a ojedinělými borovicemi, (tam jsme si trhali kvítí na naše věnečky). Tato místa jsou krásně prosluněná a voňavá, právě od velkého množství skromných květin, které rostou na skalách a mezi kameny obletovány velkým množstvím motýlů a jiného hmyzu.

Nejkrásnější je pro mě právě ta příprava na přechod přes uhlíky.
Cvičení jógy, meditace, předávání lásky a vděčnosti čtyřem živlům a to tancem při melodicko-rytmické, gradující hudbě, dlouhé a krásné zpívání manter, tančení starého keltského tance s vlastním zpívaným doprovodem, nalezení a spolubytí se svými totemovými zvířaty, (se kterými jsem si ale opravdu moc užila i zasmála), obřad se svíčkami, pletení věnečků a vzájemné podávání pokrmů připravených podle starých keltských receptů, (moc, moc dobrých pokrmů), kreslení a psaní naších pocitů a jejich vzájemné sdílení. Taky se společně zamýšlíme nad významem našich snů z předešlé noci.
Procházky okolní přírodou, kde je jenom pár baráčků a potom už jenom ona.

------------------

Hned ráno jdu za ním.
Poznávám travnatou cestičku, cítím známou vůni černého bezu a už vidím i jeho nádherné bílé květy a o kus dál, u říčky, taky mohutný keř jasmínu s magicky opojnou vůní, která mi připomíná včerejší noc.
Říčka mě zurčením a slunečními prasátky vesele vítá. (Voda je můj živel, celou mě emocionálně naplňuje). Jak je to tady krásné a veselé, (znovu si připomenu včerejší tísnivé pocity z černé noci).

Přejdu široký kulákový most. Po pravé straně za potůčkem se tyčí Mariánská skála. Její oblé tvary připomínají práci vody v čase. Ona je dávno a potůček je tady a teď, všechno se krásně snoubí.
Člověk si při pohledu na tu skálu představuje jak asi dlouho trvalo, než potůček vysochal skálu a vytvořil toto krásné údolí. Myslíme si, že krajina, ve které stojíme, je neměnná a vůbec si neuvědomujeme, že ten potůček stále tvoří.

Ano, tady to je, kámen, kořeny, které jsem včera potkala v pravém úvozovém svahu cesty.

A už ho opět vidím, tentokrát v plném denním světle.
Je stále na stejném místě. (Nevím proč, ale napadlo mě to).
Majestátný obrovský a silný. Jeho postava je opravdu ztepilá.

Vím, že na mě čeká. Jdu přes palouk a upřeně na něj hledím.
Opět se s ním pozdravím a obejmu ho. Až mi to vyrazilo dech, opětuje moje objetí, a já cítím naplno jeho sílu. Je to krásné.
Promlouváme spolu pár slov. Je velice moudrý a neříká ani jedno slovo navíc.
Je v něm obrovský majestát a vůdcovství.
"Však to víš, tak proč se mě pořád ptáš. Sama říkáš, že má každý poslouchat svoji intuici," slyším, uznávám a omlouvám se za zbytečné dotazy.

Připadne mi, že ho znám odjakživa. Říkám mu: "Jsem ráda, že jsme se setkali."
Cítím další mohutné všeříkající objetí a dodává: "Já taky bratře." (Nevím, proč mi řekl bratře, ale v tu chvíli mi to přišlo úplně samozřejmé).
Vím, že i já jsem silná a tak vnímám jeho sílu ve vzájemném souznění. (Neberte to ale jako porovnávání, s jeho sílou se nemůže nic rovnat).

Je mi s ním moc krásně. Každou volnou chvilku jsem u něj a jenom jsme. Někoho tak silného a úžasného jsem ještě nepoznala.

Pouštíme svoje věnečky po vodě, a je u toho on.
Večer se připravujeme na paloučku na chození po uhlících, a taky tu je. Stačí se na něj jenom podívat, a i na dálku spolu hovoříme. Jsem ho plná.

Ohni jsem předala dopis a barevné ztvárnění svoji radosti ze života, kterou jsem nakreslila pastelkami. [Ale ty pastelky nebyly obyčejné pastelky.... kdepak, :-)...byly to pastelky z CD Proměnamě od Tomáše Kluse, byly jeho součástí, (toho CD). Jsou pro mě taky magické a výjimečné, jako ta hudba].

Tančíme a bubnujeme okolo ohně, je tu, a zpovzdálí všechno mlčenlivě pozoruje.
Přecházím přes žhavé uhlíky, a naplno si to užívám.
Beru to jako poděkování za všechno co můžu prožívat, cítit a vnímat...Poděkování za to, že jsem.

Je to pro mě něco naprosto přirozeného, jako třeba tančit a zpívat.
Je to důkaz toho, že žiji. Že žiji naplno a umím plakat, smát se, cítit vděčnost, soucit a lásku.
Vím, že si tímto aktem nepotřebuji nic dokazovat.
Vím, že nemám strach.
Vím taky, že pociťuji velkou pokoru a vděčnost za všechno.

Druhý den ráno, po krásném tanci Čtyři energie jsem se s ním šla rozloučit.

Nikdy nezapomenu na jeho objetí, připadalo mi, že jsme jeden.
Stále vnímám krásnou pevnost jeho sevření. Přímost, opravdovost a sílu jeho osobnosti.

Bylo to pro mě opravdu osudové setkání.

Říkám mu: "Jsi tak úžasný a silný, stojíš tu tak moc dlouho, co pro tebe znamená to, že jsme se potkali? Je to jako mávnutí křídly, jako okamžik ve věčnosti."
"My se ale nevidíme poprvé," slyším odpověď.

Jdu přes palouček, kde jsem včera křepčila okolo ohně, a tečou mi slzy.
Jdu okolo potůčku, po kterém plaval můj věneček, a tečou mi slzy.
Míjím Mariánskou skálu i s Madonou, a tečou mi slzy. Slzy vděčnosti a radosti ze setkání se svým Bratrem.

V srdci mi pořád zní jeho poslední slova: "Mám tě rád."
"To myslíš jako ty? To nemyslíš jako v tom poselství?"
"Vždyť to víš, tak proč se ptáš," stroze ale smířlivě odpovídá.

Zdravím. E.

 "Taky tě mám ráda a brzo se za tebou vrátím."

.

NĚCO JAKO OMLUVA MLADŠÍ GENERACI

Nedávno jsem si připomněla zamyšlení jednoho kamaráda, který si posteskl, že co že to je s našim národem, že jméno Havel je za hranicemi víc ceněné než u nás, a že nejsme schopni ocenit sebe, natož někoho druhého, a vnímáme se z pohledu geografa. A taky hlavně, že si nepamatuje, že by někdo jásal nad Sametem revoluce kterou on zažil jako malé dítě.
Určitě měl pravdu v tom, že málo vykládáme svým dětem o světlých až jiskřících událostech a lidech z našich dějin, kterých opravdu nebylo málo. Tak doufám, že to vaše generace napraví a těm svým dětem zažehne jiskřičky člověčenství a hrdosti nejen nad naším národem.

Dalo mi to podnět k zamyšlení a ohlédnutí se. Máme spoustu kamarádů, které revoluce ledva štrejchla v dětském věku a už několikrát jsem uvažovala nad tím, že je jejich generace nějaká zastuzená.

Já jsem prožila dětství, a i část mládí, v totáči. Byl to opravdu zvláštní, dvouvrstvý život, myslím to asi tak, jak to trefně a tragikomicky popisuje hra Hrdý Budžes. Z dnešního pohledu mi připadne, že byl nějakej zatuchlej. Asi to bude tou přetvářkou. Ale byl čitelnej, (i když jenom povrchně), vědělo se kdo jsme my a kdo jsou oni, i když se to často nějak prolínalo.

Měli jsme taky dost volného času. U mě to byla každou chvilku nějaká řeka, nebo s kámošema na přehradu, divadlo, aktivně (dnes si vůbec neumím představit, že bychom se scházeli na zkoušky v takovém počtu jako tenkrát) a tak podobně.
Ono taky nic jiného dělat nešlo, museli jsme si hrát jenom na našem písečku, do ciziny se moc nedalo, však všichni víte. Tak jsme si vlastně žili krásně, i když zatuchle. Bylo víc času se setkávat a tu přetvářku, tu jsme brali jako fakt, ve kterém budeme žít asi už napořád a tak jsme hledali světýlka někde jinde.

Když přišla revoluce, lépe řečeno, když se komunismus sesypal jako domino, (je mi dodnes velkou záhadou, jak bylo možné, že ten ztrouchnivělej systém ještě držel pohromadě. Asi setrvačností a nebo ho drželi zadkama na židlích naši komici politici), bylo to fakt úžasný.
Dodnes mám z té doby světýlka v srdci, která mě hřejí a dělají mi dobře, že tam jsou. A Havel tak ten byl jako zjevení po tom dřívějším panoptiku. Ten je taky součástí těch světýlek ve mně. A právě tato světýlka nezažila vaše mladší generace.

Po revoluci jsme začali budovat "tržní hospodářství" s velkou vervou a hlavně bez ohledu na čas, (vždyť jsme si volna užili dříve dost). Taky to bylo krásný. Pro tvůrčí tvory je prostě tvoření smysl života.
Pořád jsme v sobě měli ta světýlka, asi je pravda, že jsme o tom moc nemluvili, nějak nebyl čas a když byl, stejně je to zážitek nepřenositelný, musel by člověk žít předtím aby to pochopil.

Bylo taky zajímavé, že tím jak jsme na tom byli dříve všichni stejně, stejně blbě a nebo stejně dobře, tak jsme byli všichni kámoši, ale najednou se něco změnilo. Lidi byli nějak čitelnější, krásně se odkrývaly jejich charaktery. Byla to pro mě opravdu dobrá škola.
A tak to bylo i v politice. Nemohli jsme přece čekat, že ze zatuchlého systému vzejde něco křišťálově čistého, vždyť kde by se ti křišťáloví lidé vzali? Jedině z vězení, to byli ti kteří se nedali zatuchnout, jako třeba Havel.
Nemusím vám tady popisovat další politický vývoj, vždyť to všichni víte.

No a do toho jste se vlastně narodili. Tu zatuchlou a pozlátkovou klec jste nezažili, ani to krásný nadechnutí se a ani ta světýlka (a když zažili, tak jako hodně malí). Narodili jste se do toho chaosu, co vznikl z toho uvolnění.
Byl to hlavně chaos ekonomický. Vypadalo to, že na ekonomice všechno stojí, i charaktery lidí a taky že na nich většinou stály. Tady se začalo všechno krásně odkrývat, to špatné i to dobré.

Právě proto se mi zdá vaše generace zastuzená, právě tím ekonomickým marazmem, který byl jako podhoubí a všechno prorůstal.
Taky mi váš pohled na dnešní dění připomíná můj tenkrát, jenom kulisy jsou jiné.

Třeba i vaše generace zažije něco jako ta naše a potom v sobě budete i vy mít ta světýlka.
A nebo, a to bych viděla jako nejlepší, by se mělo všechno pozvolna a nenápadně proměňovat pod vlivem lidí, kteří uvědoměle VÍ.
Tato doba je opravdu hodně přelomová. Měli jsme možnost odrazit se ode dna materiálna, poznat ho a hlavně zjistit jeho povrchnost, mámivost a šalbu.
Žijeme v krásné duchovní době, která nám ale nastavuje zrcadlo, zrcadlo toho, co máme pochopit a někdy ten odraz není moc lichotivý. Jde ale hlavně o to, s pokorou a s vděčností tento odraz přijmout a uvědomit si ho.
PRAVDA JE NAKONEC VŽDYCKY KRÁSNÁ.

Taky si myslím, že si už uvědomujete, jak moc pomáháte rozsvěcovat ta světýlka a taky určitě víte, že nepotřebujeme revoluci zvenčí, že si jí musíme udělat všichni v sobě.
Právě toto poznání určitě tenkrát chybělo, všichni jsme se spoléhali na vládnoucí "elitu".

Takže vaše generace, byť se mi zdá zastuzená, má nejlepší předpoklady zasvítit, ale jenom každý sám ze sebe, za sebe a ne jenom pro sebe.

Zdravím,
E.

K POSLECHU I K TANCI HRAJÍ HORNIČTÍ KANCI.....

Aneb - popis jednoho velice poetického, nedělního dopoledne.



"K poslechu i k tanci hrají Horničtí kanci," tak tak to začalo, toto jsou památná Bohoušova slova, která pronesl jednou při vystoupení a tím nevědomky vytvořil základ regionálního fenoménu. :-)

Oficiálně si říkají Horňanka, a taky se jim tento název skví, do obloučku stočený na Jiříkově velkém bubnu, ale uznejte sami? - Horničtí kanci, to zní, to už o něčem vypovídá a ani nemusí mít člověk moc bujnou fantazii. (A což teprve když jí má...tu fantazii :-).

Tahací harmonika, bicí, kytara, kontrabas a zpěv, to je složení naší hornické chlouby a zároveň velké záhady všech okolních muzikantských seskupení.
K nevíře často se mi stává, že se mě známí i méně známí lidé ptají: "Vy prý máte v Hornicích nějakou perfektní kapelu?"
Já na to: "Máme."
"A co je to zač, co hrajou, slyšel (a) jsem o nich že jsou dobří."
"Víš, to se nedá jen tak popsat, to prostě musíš sám (a) vidět a slyšet. To je nepřenositelný zážitek, myslím, že jsi ještě nic podobnýho neviděl (a)," říkám s upřímností sobě vlastní a opravdu vůbec nepřeháním.
"Musíš mi dát vědět, až budou někde hrát," tak těmito a podobnými slovy vždycky končí rozhovor a taky samozřejmě mým příslibem, že jako, že jo.


Je po zábavě, která skončila ráno před šestou hodinou. Hrál na ní Genetic, naši dlouholetí kamarádi. S kapelníkem Honzou jsem se pobratřila a tak si říkáme brácho a ségro (ale to je zase jiná historie).

Co si tady v Hornicích neuděláme, to prostě nemáme, 30 čísel popisných a 76 obyvatel bydlících.

Všechno už je sklizeno. U nás nemáme kulturák, všechno se odehrává venku pod kaplí. Máme tam krásný vydlážděný parket, okolo postavíme přístřešky a jeden velký stan, ve kterém je výčep a Bohouš s udírnou.
Bar máme v hasičské garáži, která, po pravdě, už dlouho žádnou stříkačku neviděla. (Ta bydlí jinde).

Sedíme právě tam, je tady hezký chládek, venku je asi 35 stupňů. Dopíjíme točenou limču a pivo a dojídáme klobásu s hořčicí a s křenem, a taky chleba s hořčicí a s křenem.
Popíjíme a klábosíme, jsme ještě plni dojmů z noční akce.

"Tak to bylo zase něco," říká Jirka (bicí), neskutečně dobrý vypravěč, v ruce škopek a na široké tváři všudypřítomný a ještě širší úsměv.
"Genetici, to byla zase srdcovka, vytvořili nám Hornickou hymnu, museli jí hrát dvakrát. Když jí slyšel Adam, (18 let) hoši, tady stál, tady (a ukazuje na místo, kde byl bar) a normálně brečel. Já myslel, že si dělá srandu, ale ne, on brečel doopravdy. Tak ho to vzalo a pak mi povídá, - já nikdy z Hornic neodejdu, nikdy. Tady chci umřít."

Byla to fakt síla. Byla to písnička Vizovice, ale místo Vizovice zpívali kluci Hornice.
Vím, zní to naivně, lacině a prostoduše, ale v textu se opravdu odráží atmosféra našeho soužití ve vesnici i s pálenicí a poslední slova písně, - každý má někde svoje Hornice, kde jsou známí a ne pijavice, - tak ta mě taky dostala.
Ono šlo hlavně o to, jak to kluci zazpívali, protože dobře ví, o čem je v Hornicích život. Hrají nám nejen při každé zábavě, při výlovu rybníka, ale taky třeba při narozeninách. Vlastně k nám patří, prostě jsme je adoptovali.
Kluci, díky, taky vás máme rádi.....

Je pohodička, pocucávám limču a poslouchám Jirkovo vyprávění.
"Tak vám takhle jdu v Buďovicích k Runkasovi pro (zapomněla jsem pro co) a ještě tam u něj byl nějakej muzikant, vousy až na prsa a Runkas mi povídá: "Tak kde teď hrajete?"
Já na to: "V Dešově v kulturáku na bráně."
"Tak to si vás musím přijet poslechnout, hlavně Beďu s basou." [Obě basy, jak kontrabas, tak tu hubenou tyč se strunama, tak tu si Beďa kupoval u něj....nedávno, proto se Jirka (on je Runkas taky Jirka a umí vyrábět perfektní kytary) zajímal].
Vousáč najednou zbystří a povídá: "Máte dost kšeftů?..my teď nemáme do čeho píchnout."
"No, my jsme plní až do Vánoc."
Vousáč vytřeští oči a Jirka R, tak ten je zase otočí v sloup.
Vousáč: "kolik si za to berete?"
"Tak dva tisíce," říká Jirka.
"A kolik vás je."
"Pět."
"Jste blázni, vždyť to vám nemůže vyjít?"
"Když to máš těžký, my se teprve zavádíme a moc to ještě neumíme, nemáme čas se sejít a udělat si nějakou zkoušku."
Mám dojem, že v obou muzikantech, jak v Jirkovi R, tak ve vousáčovi zanechala Jiříkova upřímná slova opravdu silný dojem. :-)

Hovor v garáži se stočí k penězům. Standa (harmonika) povídá: "Měli bysme si příště říct asi víc."
"Seš blázen, dyť by si mohli vzít někoho známějšího a nebo někoho, kdo to umí," říká Jirka.
Slzím smíchy a jdu si pro papírový ubrousek, jsa spoře oděna, kapesníku nemaje.
"Nejdřív se musíme zaběhnout jako kapela," ještě dodává.
"Na to, že každý vaše vystoupení je zkouška, tak je to dobrý. Vlastně máte placený zkoušky, ne?" říkám já a Standa na to: "No, to je vlastně pravda a stejně, vždyť třetinu písniček ani nedohrajeme do konce."

"Právě, ku--- hoši, takhle to nejde, bratr (Bohouš je Jirkův brácha) si klidně začne hrát nějakou písničku, kerou sme ještě nehráli a já nevím jak bubnovat a než se chytnu, je sloka pryč a sem za blbce. Ty tvoje experimenty!" rozohní se Jirka na bráchu.
"Ty naděláš, třeba si lidi mysleli, že to tak má bejt," nato Bohouš (kytara a foukací harmonika) a Jirka jenom kroutí hlavou a pozvedá ruce v nevěřícné gesto.
Opět pláču...smíchy.
"Já tu písničku nehrál ještě nikdy, tam poprvní," ozve se Beďa (basa): "Takhle to kluci fakt nejde, musíme mít zkoušku," dodává rezolutně.
"Copak je někdy čas?" povzdechne si Standa.
"Zkouší jenom zbabělci, aspoň je poznat, že je to life," tímto prohlášením dotáhne Bohouš do dokonalosti ono známé a u nás často tradované, že - ladí jenom zbabělci.
"A co mám říkat já," ozve se Pepa (zpěv): "Jako tuhle, ty Hodiny. Já ty slova neznám, fakt musíme mít zkoušku."
"Ale chytil ses," pozvedne Bohouš bradu a oči si zúží v úsměvu.
"No, tak leda refrén," říká kliďas Pepa, ale i on si umí představit, že brzo přistoupí k fyzickému násilí na Bohoušovi, pokud to takto půjde dál.

Všichni se smějeme, pravda, někteří z nás s mírným podtextem zoufalství. Všichni víme, že Bohouš je prostě Bohouš a že s ním nikdo nic nenadělá. Věkem je sice nejstarší z nich, ale nápady má jako malej školák, jako před chvilkou.
Jak si tak sedíme a klábosíme, Stáňa, Standova žena má na klíně Zuzanku a prsty jí pročesává její krásné, dlouhé, blonďaté vlásky a splétá jí je v cop.
Standa najednou povídá: "Cítíte to, co to tady smrdí, jako by se něco pálilo?"
"Bratře," vykřikne Jirka: "Ty nemáš rozum, kolik je ti prosím tě let?" a nevěřícně kroutí hlavou, když zjistil, co Bohouš dělá. Ten si povšiml volně poletujících Zuzančiných vlasů a jal se je zapalovačem v letu podpalovat. :-)

"Copak bratr, jako tuhle, jak jsme hráli v Dešově důchodcům. Říkám, řekni nějakej vtip těm důchodcům mezi písničkama, ať se trochu poveselí. Znáte bratra, povídá: Tak jsme vám sem přijeli zahrát, obec šetří, tak pozvali nás, i kužkař se jim zdál drahej. - No, já myslel, že mě vomejou."

"Minule v Dešově, na tý bráně, se to dobře rozproudilo," vzpomíná Pepa.
"To jo...a jak ty holky tancovaly na stole. To sám ženich přitáhl stůl na parket a tu svou tam vyzvedl a potom ještě dvě další. Udělali jsme okolo nich kruh a při tanci jsme si mezi sebou kopali jejích boty, který lítaly vzduchem, jak holky bujaře vykopávaly," vybavuji si já.
"Tak hoši, pak mi tam někdo povytáhl odposlech a já vás vůbec neslyšel, já vždycky přestal bubnovat, až když jste odkládali nástroje." (Kluci mají novou aparaturu a tady jí vyzkoušeli poprvé. No, novou, spíš poděděnou od Genetiků).

"Tak Šenkýřka, tak ta nikdy nezklame. A to bejvá na oslavách ještě divočejší, jako tenkrát, vzpomínáš Bobe? (Pepa je příjmením Bobů). Pozvali si nás na oslavu, novej barák, samej luxus, na zahradě bazén a samí mladý. My to rozbalíme, normálka, klasika, Teče potůček bublavý a Co ste hasiči...a voni na nás zíraj jako na mimozemšťany. Říkám si, - no nazdar, potěš koště, co my tady vlastně děláme? A voni, - že ty písničky neznají.....jo neznají, trochu alkoholu a jak s náma všichni zpívali..No a právě Šenkýřka, při tý už byli všichni v ráži, ty holky na stůl, nohy nahoru a už to jelo. Nepřejte si slyšet, jak to dopadlo, nakonec skončili většinou v tom bazénu." zavzpomíná Jiřík, očka mu svítí a úsměvem připomínal mlsného kocoura.

"Přesně tak," povídám: "Jirko, chce to nějakej vodvaz. To je pořád Šumař Bárta a Na Šumavě je dolina, u toho by člověk usnul. Něco jako Ku Praze uhání vlak, to vám jde nejlíp a taky víc country, to vám taky jde. Nacvičte Whisky to je moje gusto, to by se mi líbilo."
"A co chceš abysme zahráli v sobotu u vás?" ptá se mě Jirka.
"Co chcete, ale hlavně něco živýho, ne Šumaře Bártu," říkám.
"Eliško, to je moje nejmilejší, jen se zaposlouchej do těch slov," a v Jirkově tváři probleskne něžná nostalgie.
"Jirko, když je to tvá nejmilejší, tak si jí klidně zahraj, ale ostatní cajdáky si nechejte pro důchodce."

Nedávno jsme si s holkama říkaly, že bychom jím měly založit fanklub, opravdu se pomalu stávají slavnými....regionálně. Pak jsme ale přišly na to, že ti, kdo poslouchají jejich písničky s počítačem moc nekamarádí a že by to tudíž byla marná snaha.
Načež se ohradila Stáňa: "Náhodou, u nás v domově máme tři šikovný babičky a ty jsou u něj pořád," (Stáňa je vedoucí v domově důchodců v Budišovicích). Tak jsme si řekly, že to by mohla být ta pravá základna, na těch třech, že bychom to jako mohly postavit, protože v Budišovicích kluci už hráli a měli tam opravdu velký úspěch.

"V Dešově si nás nějak oblíbili, nedávno důchodci, ta brána a teď chcou, abysme jim hráli na Vánoce pod betlémem koledy," připomíná Standa.
"Tak to v našem repertoáru bude chybět jenom, - Blíž k tobě Bože můj a Tisíckrát pozdravujeme tebe," směje se Bohouš a my s ním.

"Vždycky se hrozím, že nás uslyší nějakej muzikant. Teď když máme tu profi aparaturu, tak bysme se měli už konečně naučit hrát," zhodnotil situaci Jirka.
:-)))

V naší kapličce zrovna odbíjí poledne. My pomalu dopíjíme a užíváme si oživování společných zážitků. Povětšinou slzím smíchy. Jirka je opravdu dobrý vypravěč, jeho sugestivní a do poslední emoce procítěné vyprávění nás vždycky všechny rozesměje. Mluví opravdově, stručně a přímo.

"Jo, to vám ještě musím říct," vzpomněl si Jirka: "Jedu vám takle síct na Žlíbka a koukám, mám posečíno, voni mi to jezedáci omylem posekli. To Jarda Burianu, byl dlouho pryč a tak nevěděl, že sou Žlíbka teď moje. Já jim hned zavolal, že sou hodný, že mi to jakože posekli a že jim za to děkuju, ale že si to už sklidím sám". Směje se a obrací se na Adama, který před chvilkou přišel: "Adame, pomůžeš mi zapříhnout obraceč, pojedu otočit seno?"
Adam přikyvuje.
"Minule to bylo fajn, s Adamem jsme posekli a potom, že si dáme lahváče. Naša koupila nějaký nový lehátka, takže se k tomu pivku hezky natáhneme. No, hoši, já se zakloním, že se jako napiju a ono se to se mnou překlopilo dozadu. Já celej politej, to se vůbec nedalo napít."
Adam jenom mlčky přikyvuje a v jeho úsměvu se zračí účast ze společně prožitého poznání.

Pomalu se rozcházíme do horkého nedělního odpoledne a ve všech ještě doznívají krásné chvíle společného sdílení se.


Zdravím, E.


P. S.
Tak a tak to tenkrát bylo. Berte ale to, co jsem napsala, s rezervou, kluci si ze sebe umí totiž udělat legraci, oni jsou jinak opravdu šikovní a na nástroje umí. Když se někdy vloudí chybička (a to hlavně z důvodů, které jsem z vrchu uvedla), vždycky to nahradí svým životním entusiasmem a kreativitou. Proto jsou všude vítaní a oblíbení.

My jsme u nás na naše Hornické kance pyšni. :-)

A to jsou oni, Horničtí kanci, v Dešově na z vrchu zmiňované akci.

Horničtí kanci expandují po vodě....:-).....čekáme na parník Dyje, kde budou hrát výletníkům na vyhlídkové okružní plavbě po Vranovské přehradě.
A taky tady byli připraveni dotáhnout do úplnosti šíři svého repertoáru. :-) Vzpomínáte? Blíž k tobě Bože můj....to totiž prý bylo to poslední, co zaznělo z potápějícího se Titaniku. :-D
Nebojte se ale nic, parník Dyje neskončil na dně Dyje. :-)

Něco o fenoménu ONI

...a taky pokus o odhalení a odtajnění této záhady.

Zjistila jsem, že v mé blízkosti žádní ONI nežijí a myslím, že to tak má každý (což je První záhada).
ONI žijí někde dál, a taky mám takovou představu, že nejvíce lidí ONI žije v Praze, protože je hlavní a největší a tak tam taky musejí být ti ONI nejchytřejší.

Představuji si ještě, že nemají obličej a taky mi připadají nějací šedí, jakože bezbarví (Druhá záhada). Jinak jsou úplně stejní jako my ostatní, ale jsou pro nás cizí, prostě je neznáme jménem.
Vzdálenější louka se zdá vždy zelenější, tak i cizí lidé musejí být zase chytřejší. Protože třeba takový Pepa, kterého znám od školky, tak ten nemůže přece nic zásadního vědět. Jo, ale ONI, tak to je něco jiného, ti jsou chytřejší, ti to dobře ví a když to řeknou ONI, tak je to pravda.

Nese se to jako tichá pošta: - ONI říkali.........a většina lidí tomu věří, protože ONI to přece musí vědět.
Je taky zajímavé, že i když v mé blízkosti nemám žádného ONI, tak že ho tu může mít někdo jiný, protože někdo, kdo bydlí třeba někde dál, tak ten je tu mít může (Třetí záhada).

Čím víc nad tím dumám, tím víc mi fenomén ONI připadá zajímavější a tajuplnější.
Taky je zajímavé, že když se někdo ONI ocitne v naší blízkosti a představí se nám, přestává být ONI, ale je to prostě František ten a ten (Čtvrtá záhada).

Ale pozor! ONI neubývají. Někde tam daleko, třeba v Aši, tak tam jeden ONI určitě přibyl (Pátá záhada).
Čím víc lidí používá označení ONI, tak tím jich víc přibývá (Šestá záhada). Prostě se tak množí a děsím se toho, že za nějaký čas nezbude nikdo MY, ale budou samí ONI.

Z toho pomyšlení mě opravdu mrazí.
Ale nemalujme čerta na zeď, to se nestane, vždyť je pořád dost lidí, kteří mají svůj vlastní názor a nepotřebují přejímat každý blábol, co ti virtuální ONI řeknou.

Když si všechny záhady sečteme a podtrhneme, vyjde nám z toho jedna velká nafouklá bublina. Bublina, která je tvořená z alibismu a životního nechutenství. Myslím tím, nechutenství vzít svůj život do vlastních rukou a nést si taky za to zodpovědnost.
Ono to totiž taky není jenom tak, být tvůrcem svého života, k tomu je potřeba pořádná dávka odvahy, ale vždycky to stojí zato.
Někomu se ale zdá jednodušší skrývat se právě za ty ONI a TO JSOU PRÁVĚ TI, KTEŘÍ TY ONI VYTVÁŘÍ.
Tak a tím si myslím, že jsme záhadu ONI odtajnili.

Já osobně si na ONI nehraju a neříkám to, připadne mi to slabomyslné. Prostě na něco mám nějaký názor a nebo nemám, ale nepřejímám, to co říkají ONI.
Ty ONI vidím v globálu jako dav a co vymyslí dav, tak to známe moc dobře z historie.
Společnost posouvají dál jenom jednotlivci, kteří jsou vizionáři. Prostě ti lidé, kteří vidí dál a dívají se hlavně srdcem.

Jejda! Co když to, co jsem teď napsala, budou ti ONI číst?.....
No, necháme se překvapit. :-)

Zdravím,
E.

NĚCO O STRACHU

Asi jsem byla v některém z minulých životů šaman, jinak to nevidím.
Přechod přes oheň pro mě byl úplně normální a přirozená záležitost. Nebála jsem se, když mi manžel dal k narozeninám poukázku na přechod přes oheň a nebála jsem se, ani když jsme stála bosá na studeném písku v sychravé podzimní noci na zahradě mateřské školy uprostřed Brna.

Je to zvláštní, hodně jsem o tom přemýšlela už tam. Je to vlastně všechno o strachu, ale ani ne tak o strachu z ohně, ale o strachu v nás. O strachu z něčeho nevyřešeného, z něčeho potlačeného, hluboko potlačeného.

Tato zkušenost, myslím přechod přes oheň, je asi opravdu hlavně sonda do člověka, na tvrdo odhalí všechno, čeho se bojíme a čemu se taky bojíme otevřít.
Když jsme si při představování sdělovali svoje pocity, s údivem jsem zjistila, že mají strach i ti, kteří přes oheň už šli.

                                                                  1. meditace
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dříví, které jsme si nanosili, je už odborně sestavené tak, aby co nejlépe hořelo.
Stojíme okolo hranice a děkujeme stromům, že nám poskytly svoje dřevo.
Představujeme si, že když ještě rostly v lese, jak v jejich korunách nacházely útočiště veverky, ptáci a všichni různí živočichové.
Kolik zim a jar prožily, než se z nich staly tak krásné a silné stromy. Děkujeme jim za to a necháváme v sobě tento pocit vděčnosti v tichu doznít.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sama příprava přechodu přes oheň mě úplně nadchla.
Základem je v podstatě vypnout tu myslící část mozku a napojit se na tu emoční, nejstarší část.
Děje se to pomocí zpěvu a tance a tady jsem přátelé jako doma, v tom jsem jako ryba ve vodě.

Neskutečně krásný byl chorál asi čtyřiceti účastníků, tedy jakože nás, kteří jsme zpívali píseň - Pána míru.

               Ó Pane míru, tobě vzdáváme svoji sílu,
               ať láska roste a válka ustává, mír světu mír.

A to tak, že jsme se rozdělili na tři skupiny, všechny zpívaly současně, ale každá se o chvilku opozdila od té předešlé. Já s manželem jsem zpívala v té první.
Znělo to opravdu nádherně. Dodnes neumím pochopit, jak jsme to mohli tak krásně zazpívat. Nebyl tam nikdo, kdo by to hlasově táhl, nebyli jsme sezpívaní a ono to znělo.
Moc se mi to líbilo, ta píseň má opravdu krásnou melodii, která stoupá a klesá ve vlnách. Stále jsme ty verše opakovali, byla to fakt síla.

No a tanec.....s pomocí bubínků a různých tyček se rytmus zvyšoval, až vygradoval. V tomto rytmu jsme se pohybovali a vnímali to všechno naplno, naprosto uvolněně a odpoutaně.


                                                    2. meditace u zapálené hranice  
-------------------------------------------.----------------------------------------------------------------

Mezi tím se setmělo a my jdeme zapálit hranici. Všichni stojíme okolo ní a sledujeme, jak malý plamínek sirky nechává vše vzplanout.
Koukám do plamenů a poslouchám slova o tom, jak je oheň užitečný. Kolik tepla nám dává, jak je magický,všechno očisťuje a tím dává prostor novému životu.
V naprosté tichosti, jenom za zvuků praskajícího ohně, v sobě necháváme tyto představy doznívat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vracíme se do místnosti a máme za úkol napsat na papír to, čeho se bojíme. Naše strachy, prostě to, čeho se chceme zbavit. Je to takový očistný akt.

Držím v ruce tužku a přemýšlím, co napsat.
Něco málo vypotím, ale dál nevím.
Snažím se řešit problémy tak, jak přicházejí, aby se nekupily. A strach? Tak ten jsem měla jenom z lidí a těch už se teď nebojím. :-)

Napadlo mě proto, že napíšu ohni vzkaz a něco jako vyznání. Hlavně jsem mu písemně poděkovala a požádala o očistu všeho, co mi škodí a já už si ani všechno nepamatuji.
Vím ale, že jsem se mu omluvila. Omluvila za to, že není zrovna mým nejoblíbenějším živlem (tím je voda) a že jsem ho vždycky tak nějak opomíjela. Popravdě, byl na mě vždycky moc ohnivý. :-)
No, prostě jsem si ho, přátelé, jednoduše udobřovala za to, že jsem ho dříve přehlížela.

Psaní jako takové, je samo o sobě taky očistný proces. Je to vlastně terapie. Je dobré vypsat se ze svých pocitů, tím to ze sebe dostat a tak tomu stanout čelem.
Napsané se to stává čitelnějším a my najednou zjistíme, že to zas až tak velký problém není, právě tím, že to dokážeme pojmenovat.  :-)


                                                            3. meditace u ohně
----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zase stojíme v kruhu okolo ohně. Je sychravá svěží noc. Díváme se do plamenů jak se mění, od žluté přes červenou až do modra a bíla.
Každý se rád dívá do plamenů, je to uhrančivé a uklidňující. Dá se přitom naprosto vypnout a vnímat jenom praskání, teplo a ty barvy.  Možná to bude taky něco jako destrukce, co člověka trochu zvráceně nutí nehnutě pozorovat oheň. :-)
Odevzdáváme svá psaní ohni. Je to magická chvíle, je v tom taky hodně tužeb a očekávání. 

Plameny si s přirozenou samozřejmostí berou mnou podané psaní, s vděčností mu ho odevzdávám.
Připadne mi, že si oheň čte můj dopis a pod jeho plamenným zrakem se papír mění v troud.
Opět si každý u ohně postojí a třeba i v duchu pohovoří s ohněm podle svého.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Často jsem přemýšlela, jak se to tak stane, že když je člověk dítě, je bezstarostný a ničeho se nebojí.
Jako miminka umíme plavat a potápět se a když vyrosteme, musíme se znovu učit už naučené. Vlastně jde jenom o překonání strachu.
Jde o to, že malé děti většinou nemají strach a to je nebezpečné. Rodiče je učí, že strach je potřeba mít v zájmu zachování života, ale asi se to většinou nějak přežene, raději víc strachu než méně, pro jistotu.
Strach se na člověka přilepí a potom ho může ovládat. Strach je vlastně velká brzda.

Je důležité najít tu hranici, kdy je to pro nás dobré a kdy už ne, kdy už nás to omezuje. Každý máme tu hranici jinam posunutou.
Taky jsem si tu uvědomila, že největší strach má většina lidí, zde přítomných, z veřejného projevu, jak verbálního, tak fyzického.
Přitom je to podle mě jeden z nejnesmyslnějších strachů. Vždyť vlastně o nic nejde. V případě, že člověk něco blbě řekne a nebo se třeba neumí moc dobře pohybovat, tak se zas až tak moc neděje. (Pokud teda není náhodou řečník a nebo tanečník :-).
Všechno asi vězí v tom, že se bojíme, že se zesměšníme. Nejsme si sami sebou v sobě jisti.

Když se ale umíme sami ocenit, známe svoji hodnotu, pak je nám přece úplně fuk, že něco neuděláme úplně perfektně. Vždyť o nic nejde, vždyť je to přece přirozené, dělat chyby a nejen to, je to taky užitečné. Z čeho jiného bychom se potom měli učit?
Vždycky si říkám, když něco zkoním a někdo se mi směje, že je to vlastně fajn, vždyť smát se je dobré.
Možná jde ruku v ruce strach a právě to, umět sám sebe ocenit. Prostě NEBÁT SE sám sebe ocenit a to i za drobnost, která se podaří.

ČÍM VÍC VĚCÍ MÁME PEVNĚ V RUKÁCH, TO ZNAMENÁ, ČÍM VÍC VĚCÍ V ŽIVOTĚ SI UMÍME ŘEŠIT A TÍM SI SAMI ŘÍDIT SVŮJ ŽIVOT, TÍM MÁME MENŠÍ STRACH.

Jsme si prostě jistější, nehledáme jistoty kolem sebe, jistoty neexistují.
Nedávno jsem četla, že JISTOTA JE STAV MYSLI a je to tak. :-)


                                                        4. meditace u ohně
---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Oheň je už v plné kráse. Prozařuje tmavou studenou noc a vrhá stíny okolních stromů a našich postav.
Jeho hlasité praskání a mihotání naplňuje prostor zahrady, ale taky naše naprosté soustředění se na vnímání jeho.
Odletující jiskry stoupají až k vrcholkům vysokých stromů.
Jdeme okolo ohně ve směru hodinových ručiček, zpíváme Pána míru a rukama naznačujeme, jak mu vzdáváme svoji sílu.
Při slovech: "mír, světu mír" se obracíme k ohni a sepjatýma rukama nejprve k 6., potom k 5. a nakonec ke 4. čakře srdeční, s úklonou zdravíme oheň.
Je v tom obrovská síla, dokázala bych takto okolo ohně chodit a zpívat dlouho, dlouho.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vracíme se znovu do místnosti a připomínáme si v meditaci naše předky.

Nejprve předky z otcovy strany. Vzpomeneme na svého otce, jeho otce, tedy našeho děda a otce jeho otce a tak dál, i když jsme je vlastně všechny nepoznali.
Představíme si je jako řadu za sebou stojících mužů, kteří tvoří naší pokrevní linii.
Uvědomíme si, že zde žili a co všechno asi museli přestát a zvládnout, aby vychovali svoje děti a zabezpečili rodinu.
Prociťujeme k nim vděčnost a lásku. Vnímáme, že jsme vlastně jedno, že jsme vyšli z nich a že jsou taky všichni v nás. Jako my jsme v našich dětech a tak dál. Oni jsou my a my jsme i oni.

To samé si potom představíme i po matčině linii.
Zase vidíme řadu žen, jak stojí za sebou v časové linii, až někam do nekonečna.
Prociťujeme, kolik lásky, odříkání a péče předávaly po pokolení svým dětem. Jak se z nich radovaly a jak se snažily být taky oporou pro své muže. Určitě v jejich životě byly i chmurné a těžké chvíle, ale i to musely zvládnout a jít dál.
A i k nim prociťujeme velkou vděčnost, vždyť jsme vyšli z jejich těl.
Pociťujeme vděčnost za vše dobré i to méně dobré, protože všechno je tak jak má být a všechno je pro něco.

Taky jsme si představili, že ti všichni naší předkové žili v místech, kde žijeme třeba teď my a nebo někde jinde, ale v podstatě chodíme po stejné zemi jako chodili oni.
Po stejné zemi kterou obdělávali, která je živila a nebo taky ovládali různé dovednosti, které předávali dál svým dětem a ty zase svým až dodnes.
Zase za to všechno pocítíme a procítíme vděčnost.

Na závěr se ještě vnořujeme do rytmů bubínků a zpěvu.


                                              5. meditace nad uhlíky a chůze po nich
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsme připraveni, stojíme okolo ohně, ten dohořívá, zbyly z něj jenom žhavé uhlíky, které září jako ohnivé drahokamy.
Je zvláštní, jak z tak nesourodé skulptury, jako je hranice dřeva, vznikne něco tak úhledného, jako jsou tyto hranaté uhlíky, v podstatě stejné velikosti, alespoň na první pohled. Probleskují v nich žluté a červené záblesky.
Uhlíky jsou už rozhrnuty a tvoří tak pomyslný koberec, o rozměrech 2 krát 5 metrů.

Je chladno. Stojím bosýma nohama na studeném písku, kalhoty mám vykasané pod kolena.

Stojím na okraji ohnivého koberce. Nemám strach. Vlastně ani nevím, co si myslím, asi nic.
Představuji si, že až vkročím na uhlíky, půjdu po oblázcích, jako to dělám u nás v jezírku.
Než udělám první krok, v představě se vidím už na druhé straně. Tak nám to bylo vysvětleno. Prostě si vizualizovat, že už jsme tam, tam za uhlíky, tedy vlastně za oblázky. :-)

Dívám se nahoru a bez váhání vykračuji.
Cítím pod nohama křupání uhlíků a jejich teplo. Příjemné teplo na moje studené nohy.
Stále jdu, asi 7 kroků. Najednou se ocitám v náručí člověka, který byl mým vizualizovaným cílem.

Já i manžel jsme si to ještě znovu několikrát prošli. Prostě nás to moc bavilo. :-)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebála jsem se, když jsem v chladné noci stála na zahradě mateřské školky uprostřed Brna a bosýma nohama vstoupila na žhavé uhlíky. Moje plná soustředěnost mi nedovolovala myslet na něco jiného, ale někde v zátylku mi seděl pocit, že za tímto prožitkem bude ještě něco následovat, nějaké hlubší poznání mě samé.

Tento článek mám v konceptu hotový už hodně dlouho, (napsala jsem ho stejně jako všechny ostatní rychle, tak říkajíc na jeden zátah. Tím, jak moc nemyslím, tak mi to jde nějak na přímo, nebo tak nějak :-), ale pořád jsem měla pocit, že mi ještě něco chybí. A jak už to tak bývá, vše přijde přesně kdy má, tak i toto ono poznání ke mně trefilo.

Jak přátelé dobře víte, všechno dění okolo nás nám nastavuje zrcadlo. A tak se taky stalo. :-)
Zjistila jsem, že nejsem tak úplně bez strachu, (po pravdě mi to bylo už tam u ohně nějak podezřelé).

Zjistila jsem, že mám strach z citového nepřijetí.
Můžu vám přátelé napsat, že mě toto poznání opravdu dostalo.
Tento pocit byl ve mě asi hodně dlouho a hluboko zamáčknut do zapomnění, ale pouhé uvědomění si ho, mě osvobodilo.
A právě toto poznání bylo to poslední, co jsem potřebovala k dopsání tohoto článku. :-)

Nenechme se ovládat strachem, je to přesně tak, jak se říká v příslovích, - strach má velké oči,- opravdu nás brzdí.
Když strach překonáme, zjistíme, že to byl jenom neškodný Bubák. :-)
Když zvítězíme nad strachem, tak nás to osvobodí a svoboda nám dá možnosti, volnost v kreativitě a vlastně ve všem.

ODVAHA je určitě to klíčové slovo pro život.
MÍT ODVAHU ODVÁŽIT SI......
MÍT ODVAHU VĚŘIT.....
MÍT ODVAHU ŽÍT.

Zdravím,
E.

Život začíná tam, kde končí strach.  
                                    - OSHO-