K POSLECHU I K TANCI HRAJÍ HORNIČTÍ KANCI.....

Aneb - popis jednoho velice poetického, nedělního dopoledne.



"K poslechu i k tanci hrají Horničtí kanci," tak tak to začalo, toto jsou památná Bohoušova slova, která pronesl jednou při vystoupení a tím nevědomky vytvořil základ regionálního fenoménu. :-)

Oficiálně si říkají Horňanka, a taky se jim tento název skví, do obloučku stočený na Jiříkově velkém bubnu, ale uznejte sami? - Horničtí kanci, to zní, to už o něčem vypovídá a ani nemusí mít člověk moc bujnou fantazii. (A což teprve když jí má...tu fantazii :-).

Tahací harmonika, bicí, kytara, kontrabas a zpěv, to je složení naší hornické chlouby a zároveň velké záhady všech okolních muzikantských seskupení.
K nevíře často se mi stává, že se mě známí i méně známí lidé ptají: "Vy prý máte v Hornicích nějakou perfektní kapelu?"
Já na to: "Máme."
"A co je to zač, co hrajou, slyšel (a) jsem o nich že jsou dobří."
"Víš, to se nedá jen tak popsat, to prostě musíš sám (a) vidět a slyšet. To je nepřenositelný zážitek, myslím, že jsi ještě nic podobnýho neviděl (a)," říkám s upřímností sobě vlastní a opravdu vůbec nepřeháním.
"Musíš mi dát vědět, až budou někde hrát," tak těmito a podobnými slovy vždycky končí rozhovor a taky samozřejmě mým příslibem, že jako, že jo.


Je po zábavě, která skončila ráno před šestou hodinou. Hrál na ní Genetic, naši dlouholetí kamarádi. S kapelníkem Honzou jsem se pobratřila a tak si říkáme brácho a ségro (ale to je zase jiná historie).

Co si tady v Hornicích neuděláme, to prostě nemáme, 30 čísel popisných a 76 obyvatel bydlících.

Všechno už je sklizeno. U nás nemáme kulturák, všechno se odehrává venku pod kaplí. Máme tam krásný vydlážděný parket, okolo postavíme přístřešky a jeden velký stan, ve kterém je výčep a Bohouš s udírnou.
Bar máme v hasičské garáži, která, po pravdě, už dlouho žádnou stříkačku neviděla. (Ta bydlí jinde).

Sedíme právě tam, je tady hezký chládek, venku je asi 35 stupňů. Dopíjíme točenou limču a pivo a dojídáme klobásu s hořčicí a s křenem, a taky chleba s hořčicí a s křenem.
Popíjíme a klábosíme, jsme ještě plni dojmů z noční akce.

"Tak to bylo zase něco," říká Jirka (bicí), neskutečně dobrý vypravěč, v ruce škopek a na široké tváři všudypřítomný a ještě širší úsměv.
"Genetici, to byla zase srdcovka, vytvořili nám Hornickou hymnu, museli jí hrát dvakrát. Když jí slyšel Adam, (18 let) hoši, tady stál, tady (a ukazuje na místo, kde byl bar) a normálně brečel. Já myslel, že si dělá srandu, ale ne, on brečel doopravdy. Tak ho to vzalo a pak mi povídá, - já nikdy z Hornic neodejdu, nikdy. Tady chci umřít."

Byla to fakt síla. Byla to písnička Vizovice, ale místo Vizovice zpívali kluci Hornice.
Vím, zní to naivně, lacině a prostoduše, ale v textu se opravdu odráží atmosféra našeho soužití ve vesnici i s pálenicí a poslední slova písně, - každý má někde svoje Hornice, kde jsou známí a ne pijavice, - tak ta mě taky dostala.
Ono šlo hlavně o to, jak to kluci zazpívali, protože dobře ví, o čem je v Hornicích život. Hrají nám nejen při každé zábavě, při výlovu rybníka, ale taky třeba při narozeninách. Vlastně k nám patří, prostě jsme je adoptovali.
Kluci, díky, taky vás máme rádi.....

Je pohodička, pocucávám limču a poslouchám Jirkovo vyprávění.
"Tak vám takhle jdu v Buďovicích k Runkasovi pro (zapomněla jsem pro co) a ještě tam u něj byl nějakej muzikant, vousy až na prsa a Runkas mi povídá: "Tak kde teď hrajete?"
Já na to: "V Dešově v kulturáku na bráně."
"Tak to si vás musím přijet poslechnout, hlavně Beďu s basou." [Obě basy, jak kontrabas, tak tu hubenou tyč se strunama, tak tu si Beďa kupoval u něj....nedávno, proto se Jirka (on je Runkas taky Jirka a umí vyrábět perfektní kytary) zajímal].
Vousáč najednou zbystří a povídá: "Máte dost kšeftů?..my teď nemáme do čeho píchnout."
"No, my jsme plní až do Vánoc."
Vousáč vytřeští oči a Jirka R, tak ten je zase otočí v sloup.
Vousáč: "kolik si za to berete?"
"Tak dva tisíce," říká Jirka.
"A kolik vás je."
"Pět."
"Jste blázni, vždyť to vám nemůže vyjít?"
"Když to máš těžký, my se teprve zavádíme a moc to ještě neumíme, nemáme čas se sejít a udělat si nějakou zkoušku."
Mám dojem, že v obou muzikantech, jak v Jirkovi R, tak ve vousáčovi zanechala Jiříkova upřímná slova opravdu silný dojem. :-)

Hovor v garáži se stočí k penězům. Standa (harmonika) povídá: "Měli bysme si příště říct asi víc."
"Seš blázen, dyť by si mohli vzít někoho známějšího a nebo někoho, kdo to umí," říká Jirka.
Slzím smíchy a jdu si pro papírový ubrousek, jsa spoře oděna, kapesníku nemaje.
"Nejdřív se musíme zaběhnout jako kapela," ještě dodává.
"Na to, že každý vaše vystoupení je zkouška, tak je to dobrý. Vlastně máte placený zkoušky, ne?" říkám já a Standa na to: "No, to je vlastně pravda a stejně, vždyť třetinu písniček ani nedohrajeme do konce."

"Právě, ku--- hoši, takhle to nejde, bratr (Bohouš je Jirkův brácha) si klidně začne hrát nějakou písničku, kerou sme ještě nehráli a já nevím jak bubnovat a než se chytnu, je sloka pryč a sem za blbce. Ty tvoje experimenty!" rozohní se Jirka na bráchu.
"Ty naděláš, třeba si lidi mysleli, že to tak má bejt," nato Bohouš (kytara a foukací harmonika) a Jirka jenom kroutí hlavou a pozvedá ruce v nevěřícné gesto.
Opět pláču...smíchy.
"Já tu písničku nehrál ještě nikdy, tam poprvní," ozve se Beďa (basa): "Takhle to kluci fakt nejde, musíme mít zkoušku," dodává rezolutně.
"Copak je někdy čas?" povzdechne si Standa.
"Zkouší jenom zbabělci, aspoň je poznat, že je to life," tímto prohlášením dotáhne Bohouš do dokonalosti ono známé a u nás často tradované, že - ladí jenom zbabělci.
"A co mám říkat já," ozve se Pepa (zpěv): "Jako tuhle, ty Hodiny. Já ty slova neznám, fakt musíme mít zkoušku."
"Ale chytil ses," pozvedne Bohouš bradu a oči si zúží v úsměvu.
"No, tak leda refrén," říká kliďas Pepa, ale i on si umí představit, že brzo přistoupí k fyzickému násilí na Bohoušovi, pokud to takto půjde dál.

Všichni se smějeme, pravda, někteří z nás s mírným podtextem zoufalství. Všichni víme, že Bohouš je prostě Bohouš a že s ním nikdo nic nenadělá. Věkem je sice nejstarší z nich, ale nápady má jako malej školák, jako před chvilkou.
Jak si tak sedíme a klábosíme, Stáňa, Standova žena má na klíně Zuzanku a prsty jí pročesává její krásné, dlouhé, blonďaté vlásky a splétá jí je v cop.
Standa najednou povídá: "Cítíte to, co to tady smrdí, jako by se něco pálilo?"
"Bratře," vykřikne Jirka: "Ty nemáš rozum, kolik je ti prosím tě let?" a nevěřícně kroutí hlavou, když zjistil, co Bohouš dělá. Ten si povšiml volně poletujících Zuzančiných vlasů a jal se je zapalovačem v letu podpalovat. :-)

"Copak bratr, jako tuhle, jak jsme hráli v Dešově důchodcům. Říkám, řekni nějakej vtip těm důchodcům mezi písničkama, ať se trochu poveselí. Znáte bratra, povídá: Tak jsme vám sem přijeli zahrát, obec šetří, tak pozvali nás, i kužkař se jim zdál drahej. - No, já myslel, že mě vomejou."

"Minule v Dešově, na tý bráně, se to dobře rozproudilo," vzpomíná Pepa.
"To jo...a jak ty holky tancovaly na stole. To sám ženich přitáhl stůl na parket a tu svou tam vyzvedl a potom ještě dvě další. Udělali jsme okolo nich kruh a při tanci jsme si mezi sebou kopali jejích boty, který lítaly vzduchem, jak holky bujaře vykopávaly," vybavuji si já.
"Tak hoši, pak mi tam někdo povytáhl odposlech a já vás vůbec neslyšel, já vždycky přestal bubnovat, až když jste odkládali nástroje." (Kluci mají novou aparaturu a tady jí vyzkoušeli poprvé. No, novou, spíš poděděnou od Genetiků).

"Tak Šenkýřka, tak ta nikdy nezklame. A to bejvá na oslavách ještě divočejší, jako tenkrát, vzpomínáš Bobe? (Pepa je příjmením Bobů). Pozvali si nás na oslavu, novej barák, samej luxus, na zahradě bazén a samí mladý. My to rozbalíme, normálka, klasika, Teče potůček bublavý a Co ste hasiči...a voni na nás zíraj jako na mimozemšťany. Říkám si, - no nazdar, potěš koště, co my tady vlastně děláme? A voni, - že ty písničky neznají.....jo neznají, trochu alkoholu a jak s náma všichni zpívali..No a právě Šenkýřka, při tý už byli všichni v ráži, ty holky na stůl, nohy nahoru a už to jelo. Nepřejte si slyšet, jak to dopadlo, nakonec skončili většinou v tom bazénu." zavzpomíná Jiřík, očka mu svítí a úsměvem připomínal mlsného kocoura.

"Přesně tak," povídám: "Jirko, chce to nějakej vodvaz. To je pořád Šumař Bárta a Na Šumavě je dolina, u toho by člověk usnul. Něco jako Ku Praze uhání vlak, to vám jde nejlíp a taky víc country, to vám taky jde. Nacvičte Whisky to je moje gusto, to by se mi líbilo."
"A co chceš abysme zahráli v sobotu u vás?" ptá se mě Jirka.
"Co chcete, ale hlavně něco živýho, ne Šumaře Bártu," říkám.
"Eliško, to je moje nejmilejší, jen se zaposlouchej do těch slov," a v Jirkově tváři probleskne něžná nostalgie.
"Jirko, když je to tvá nejmilejší, tak si jí klidně zahraj, ale ostatní cajdáky si nechejte pro důchodce."

Nedávno jsme si s holkama říkaly, že bychom jím měly založit fanklub, opravdu se pomalu stávají slavnými....regionálně. Pak jsme ale přišly na to, že ti, kdo poslouchají jejich písničky s počítačem moc nekamarádí a že by to tudíž byla marná snaha.
Načež se ohradila Stáňa: "Náhodou, u nás v domově máme tři šikovný babičky a ty jsou u něj pořád," (Stáňa je vedoucí v domově důchodců v Budišovicích). Tak jsme si řekly, že to by mohla být ta pravá základna, na těch třech, že bychom to jako mohly postavit, protože v Budišovicích kluci už hráli a měli tam opravdu velký úspěch.

"V Dešově si nás nějak oblíbili, nedávno důchodci, ta brána a teď chcou, abysme jim hráli na Vánoce pod betlémem koledy," připomíná Standa.
"Tak to v našem repertoáru bude chybět jenom, - Blíž k tobě Bože můj a Tisíckrát pozdravujeme tebe," směje se Bohouš a my s ním.

"Vždycky se hrozím, že nás uslyší nějakej muzikant. Teď když máme tu profi aparaturu, tak bysme se měli už konečně naučit hrát," zhodnotil situaci Jirka.
:-)))

V naší kapličce zrovna odbíjí poledne. My pomalu dopíjíme a užíváme si oživování společných zážitků. Povětšinou slzím smíchy. Jirka je opravdu dobrý vypravěč, jeho sugestivní a do poslední emoce procítěné vyprávění nás vždycky všechny rozesměje. Mluví opravdově, stručně a přímo.

"Jo, to vám ještě musím říct," vzpomněl si Jirka: "Jedu vám takle síct na Žlíbka a koukám, mám posečíno, voni mi to jezedáci omylem posekli. To Jarda Burianu, byl dlouho pryč a tak nevěděl, že sou Žlíbka teď moje. Já jim hned zavolal, že sou hodný, že mi to jakože posekli a že jim za to děkuju, ale že si to už sklidím sám". Směje se a obrací se na Adama, který před chvilkou přišel: "Adame, pomůžeš mi zapříhnout obraceč, pojedu otočit seno?"
Adam přikyvuje.
"Minule to bylo fajn, s Adamem jsme posekli a potom, že si dáme lahváče. Naša koupila nějaký nový lehátka, takže se k tomu pivku hezky natáhneme. No, hoši, já se zakloním, že se jako napiju a ono se to se mnou překlopilo dozadu. Já celej politej, to se vůbec nedalo napít."
Adam jenom mlčky přikyvuje a v jeho úsměvu se zračí účast ze společně prožitého poznání.

Pomalu se rozcházíme do horkého nedělního odpoledne a ve všech ještě doznívají krásné chvíle společného sdílení se.


Zdravím, E.


P. S.
Tak a tak to tenkrát bylo. Berte ale to, co jsem napsala, s rezervou, kluci si ze sebe umí totiž udělat legraci, oni jsou jinak opravdu šikovní a na nástroje umí. Když se někdy vloudí chybička (a to hlavně z důvodů, které jsem z vrchu uvedla), vždycky to nahradí svým životním entusiasmem a kreativitou. Proto jsou všude vítaní a oblíbení.

My jsme u nás na naše Hornické kance pyšni. :-)

A to jsou oni, Horničtí kanci, v Dešově na z vrchu zmiňované akci.

Horničtí kanci expandují po vodě....:-).....čekáme na parník Dyje, kde budou hrát výletníkům na vyhlídkové okružní plavbě po Vranovské přehradě.
A taky tady byli připraveni dotáhnout do úplnosti šíři svého repertoáru. :-) Vzpomínáte? Blíž k tobě Bože můj....to totiž prý bylo to poslední, co zaznělo z potápějícího se Titaniku. :-D
Nebojte se ale nic, parník Dyje neskončil na dně Dyje. :-)