MOJE OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Je noc z 20. na 21. června, začíná letní slunovrat a magická svatojánská noc, nejkratší v roce.
JDU SI PRO POSELSTVÍ.

Vede mě k němu travnatá cestička. Po mojí pravé ruce se rýsuje staré stavení, asi stodůlka a po levé vysoký sokl zahrádky. To je poslední co je osvětlené lampou.

Vstupuji do černočerné tmy, vedena pouze světlem svíček, které mi ukazují cestu.
Jdu si pro poselství k neznámému, které mi má pošeptat.
Hledám čeho se pohledem zachytit. Zvedám oči k tmavé obloze. Mým průvodcem bude známé dvojité W Cassiopeii, která se přátelsky naklání na levou stranu, přesně nad směrem mojí cesty.

Vstupuji do údolí, slyším šplouchání vody, pod nohama cítím kamínky a trávu. Uvědomuji si koruny velkých stromů po obou stranách. Opravdu nic nevidím, pouze odhaduji podle zvuků a tvaru terénu pod svýma nohama. Poznávám kouzelnou vůni květů černého bezu a jasmínu.
Přecházím most z klád přes říčku. Po chvilce svíčky prudce odbočí doprava a do svahu. Opatrně našlapuji, kámen, kořen.

Když se napřímím, uvidím ho.
Stojí na konci palouku, je osvětlený pouze dvěma svíčkami, které stojí u jeho nohou. Stojí pevně a majestátně, vyzařuje z něj obrovská síla.
Ten pohled mě úplně přikoval k zemi. Stojím v úžasu nad tou sílou která z něho vychází.

Vyzývá mě, ať jdu blíž. Jdu středem palouku podél světelné stezky.
Přistupuji k němu. Z blízka je jeho postava ještě majestátnější. S pokorou ho pozdravím a představím se mu.
Přijme a opětuje můj pozdrav.
Obejmu ho. Jeho objetí je pevné a silné, krásně moc silné a přímé.
Čekám na poselství, vlastně nečekám, dostávám ho ihned.
"MÁM TĚ RÁD," říká.
Bylo to tak rychlé a jednoznačné, že si chvilku rovnám svoje pocity a myšlenky.
"To nemyslíš sebe?" ptám se ho i když v duchu přesně vím.
"Proč se ptáš, když to víš!" zní přímá a až se mi zdá, že trochu naštvaná odpověď. (Z jeho slov vyzařuje opravdu velké charizma vůdce a taky obrovský nadhled a přímost. Uvědomuji si, že nemá rád zbytečné řeči a nimrání se v čemkoli a je mi to sympatické).
Omluvím se a rychle se mám k odchodu, mám totiž celou cestu zvláštní pocit že nejsme sami, že je tady v tom údolí někdo, nebo něco, co nás pozoruje, je to opravdu zvláštní a nepříjemný pocit.

Poděkuji za poselství, rozloučím se a rychle šupajdím nazpátek.
Už se moc těším, že se spolu setkáme ve dne.

------------------------------------------------------------

Dávám si pod polštář věneček spletený z devatera druhů lučního kvítí a programuji si, že si zapamatuji, co se mi tuto magickou noc na tomto ještě magičtějším místě bude zdát.

--------------------------------------------------

Sešla se nás tady skupinka lidí, (21 a to 21. 6. :-)), kteří se chtějí projít po žhavém uhlí.

Jsme v sokolské základně v Dobré Vodě u Třebíče, v kouzelném údolí říčky Markovky. Je tu opravdu krásně, říčka je písčitá, meandrovitá, se spoustou velikých oblých balvanů v řečišti.
Okolo v zalesněném terénu se místy zvedají nádherné, časem krásně do obla vytvarované skalní útvary.
Jsou tu i vysoké skalnaté svahy které jsou porostlé stepní flórou a ojedinělými borovicemi, (tam jsme si trhali kvítí na naše věnečky). Tato místa jsou krásně prosluněná a voňavá, právě od velkého množství skromných květin, které rostou na skalách a mezi kameny obletovány velkým množstvím motýlů a jiného hmyzu.

Nejkrásnější je pro mě právě ta příprava na přechod přes uhlíky.
Cvičení jógy, meditace, předávání lásky a vděčnosti čtyřem živlům a to tancem při melodicko-rytmické, gradující hudbě, dlouhé a krásné zpívání manter, tančení starého keltského tance s vlastním zpívaným doprovodem, nalezení a spolubytí se svými totemovými zvířaty, (se kterými jsem si ale opravdu moc užila i zasmála), obřad se svíčkami, pletení věnečků a vzájemné podávání pokrmů připravených podle starých keltských receptů, (moc, moc dobrých pokrmů), kreslení a psaní naších pocitů a jejich vzájemné sdílení. Taky se společně zamýšlíme nad významem našich snů z předešlé noci.
Procházky okolní přírodou, kde je jenom pár baráčků a potom už jenom ona.

------------------

Hned ráno jdu za ním.
Poznávám travnatou cestičku, cítím známou vůni černého bezu a už vidím i jeho nádherné bílé květy a o kus dál, u říčky, taky mohutný keř jasmínu s magicky opojnou vůní, která mi připomíná včerejší noc.
Říčka mě zurčením a slunečními prasátky vesele vítá. (Voda je můj živel, celou mě emocionálně naplňuje). Jak je to tady krásné a veselé, (znovu si připomenu včerejší tísnivé pocity z černé noci).

Přejdu široký kulákový most. Po pravé straně za potůčkem se tyčí Mariánská skála. Její oblé tvary připomínají práci vody v čase. Ona je dávno a potůček je tady a teď, všechno se krásně snoubí.
Člověk si při pohledu na tu skálu představuje jak asi dlouho trvalo, než potůček vysochal skálu a vytvořil toto krásné údolí. Myslíme si, že krajina, ve které stojíme, je neměnná a vůbec si neuvědomujeme, že ten potůček stále tvoří.

Ano, tady to je, kámen, kořeny, které jsem včera potkala v pravém úvozovém svahu cesty.

A už ho opět vidím, tentokrát v plném denním světle.
Je stále na stejném místě. (Nevím proč, ale napadlo mě to).
Majestátný obrovský a silný. Jeho postava je opravdu ztepilá.

Vím, že na mě čeká. Jdu přes palouk a upřeně na něj hledím.
Opět se s ním pozdravím a obejmu ho. Až mi to vyrazilo dech, opětuje moje objetí, a já cítím naplno jeho sílu. Je to krásné.
Promlouváme spolu pár slov. Je velice moudrý a neříká ani jedno slovo navíc.
Je v něm obrovský majestát a vůdcovství.
"Však to víš, tak proč se mě pořád ptáš. Sama říkáš, že má každý poslouchat svoji intuici," slyším, uznávám a omlouvám se za zbytečné dotazy.

Připadne mi, že ho znám odjakživa. Říkám mu: "Jsem ráda, že jsme se setkali."
Cítím další mohutné všeříkající objetí a dodává: "Já taky bratře." (Nevím, proč mi řekl bratře, ale v tu chvíli mi to přišlo úplně samozřejmé).
Vím, že i já jsem silná a tak vnímám jeho sílu ve vzájemném souznění. (Neberte to ale jako porovnávání, s jeho sílou se nemůže nic rovnat).

Je mi s ním moc krásně. Každou volnou chvilku jsem u něj a jenom jsme. Někoho tak silného a úžasného jsem ještě nepoznala.

Pouštíme svoje věnečky po vodě, a je u toho on.
Večer se připravujeme na paloučku na chození po uhlících, a taky tu je. Stačí se na něj jenom podívat, a i na dálku spolu hovoříme. Jsem ho plná.

Ohni jsem předala dopis a barevné ztvárnění svoji radosti ze života, kterou jsem nakreslila pastelkami. [Ale ty pastelky nebyly obyčejné pastelky.... kdepak, :-)...byly to pastelky z CD Proměnamě od Tomáše Kluse, byly jeho součástí, (toho CD). Jsou pro mě taky magické a výjimečné, jako ta hudba].

Tančíme a bubnujeme okolo ohně, je tu, a zpovzdálí všechno mlčenlivě pozoruje.
Přecházím přes žhavé uhlíky, a naplno si to užívám.
Beru to jako poděkování za všechno co můžu prožívat, cítit a vnímat...Poděkování za to, že jsem.

Je to pro mě něco naprosto přirozeného, jako třeba tančit a zpívat.
Je to důkaz toho, že žiji. Že žiji naplno a umím plakat, smát se, cítit vděčnost, soucit a lásku.
Vím, že si tímto aktem nepotřebuji nic dokazovat.
Vím, že nemám strach.
Vím taky, že pociťuji velkou pokoru a vděčnost za všechno.

Druhý den ráno, po krásném tanci Čtyři energie jsem se s ním šla rozloučit.

Nikdy nezapomenu na jeho objetí, připadalo mi, že jsme jeden.
Stále vnímám krásnou pevnost jeho sevření. Přímost, opravdovost a sílu jeho osobnosti.

Bylo to pro mě opravdu osudové setkání.

Říkám mu: "Jsi tak úžasný a silný, stojíš tu tak moc dlouho, co pro tebe znamená to, že jsme se potkali? Je to jako mávnutí křídly, jako okamžik ve věčnosti."
"My se ale nevidíme poprvé," slyším odpověď.

Jdu přes palouček, kde jsem včera křepčila okolo ohně, a tečou mi slzy.
Jdu okolo potůčku, po kterém plaval můj věneček, a tečou mi slzy.
Míjím Mariánskou skálu i s Madonou, a tečou mi slzy. Slzy vděčnosti a radosti ze setkání se svým Bratrem.

V srdci mi pořád zní jeho poslední slova: "Mám tě rád."
"To myslíš jako ty? To nemyslíš jako v tom poselství?"
"Vždyť to víš, tak proč se ptáš," stroze ale smířlivě odpovídá.

Zdravím. E.

 "Taky tě mám ráda a brzo se za tebou vrátím."

.