NĚCO O ŠTĚSTÍ A ZODPOVĚDNOSTI

Všichni hledáme štěstí, je to asi lidská přirozenost. Většinou ho hledáme někde okolo sebe (v něčem a nebo u někoho), ale my ho můžeme nalézt jenom sami v sobě, lépe řečeno, v našem pohledu na život.

Myslím si, že to co píšu ví většina z vás kteří čtete tyto řádky, ale možná že každý neví jak zajímavé a dobrodružné je se ke štěstí, spokojenosti a vyrovnanosti dopídit.

Jako všechno geniální a zásadní v životě, tak i toto je vlastně jednoduché.
Jde jenom o to, zklidnit svoje myšlenky (které s pomocí naších smyslů reagují na okolní podněty a neustále někde těkají), dostat se za ně, stát se pouze jejich pozorovateli a po čase se je naučit úplně vypnout.

Je mi jasné, že vám všem je to jasné. :-) Je to vlastně základ jógy.

Nevím jestli se můžu považovat za jogína, neumím všechno tak jako oni. Neumím třeba meditovat v ásanách i když některé ráda dělám (moje tělo je přizpůsobeno spíš na posilovnu, každé ráno ale cvičím protahovací cviky z jógy), ale vím určitě, že duší jogin jsem, protože odjakživa, to znamená od doby co se znám (a určitě ještě dříve, než jsem slovo jóga slyšela), vnímala jsem a přijímala za své její filozofii. Představuji si totiž pod slovem jogín člověka, který hledá pravdu, aby jí mohl žít a tím i šířit. Je určitě ještě víc různých směrů a způsobů, jak se k pravdě dostat, ale mě je toto nejbližší.

Zjistila jsem, že jsem všechnu jogínskou filozofii, pomocí které se dostává k jádru pudla, zúžila na Bhaktijogu, Jógu Lásky.
Taky mi připadá, že v této nové, emotivní dimenzi, kterou máme to štěstí žít, je to ten nejúčinnější, nejrychlejší a nejpřínosnější způsob pro všechny.
Nebudu rozvádět proč, to určitě všichni víte. :-)

Pokud jsme nespokojeni s čímkoli a nebo s kýmkoli vně nás, nechtějme měnit okolí, tudy cesta nevede.
Musíme měnit sebe. Žádný problémů v našem životě nepochází z vnějšku, ale z nás, z našeho pohledu na ten venek.

Tak jak se staráme o naše tělo, je potřeba se starat i o naší vnitřní podstatu. Tak jak si umýváme tělo, stejně tak se musíme vyčistit i uvnitř.
Není potřeba v tom hledat složitosti. (Složité věci nemám ráda, zatěžují mi hlavu a tím, že moc nemyslím, což je velká výhoda, tak tím hledám ve všem logiku a tím taky jednoduchost). Jde jenom o to, udělat si čas na sebe a někde v ústraní, v klidu si pobýt sám-a se sebou a postupně si začít uvnitř uklízet.

Pravda, znám lidi kteří toto vůbec nezvládnou, myslím nezvládnou být sami se sebou, asi se bojí být ve své společnost. Vím ale, že pro většinu z vás, kdo čtete tyto řádky není to co píšu nic nového, jenom si třeba porovnáte svoje na-vnímané představy a podněty s mými.

Moje společnost je mi příjemná (vždyť se znám nejdéle, tak bych si taky měla nejlépe rozumět). Vnímám se jako vodič k napojení do Univerza a to je tak Velké Dobrodružství ....uf....a Radost.....uf, uf, že si často připadám jako opilá životem. :-) :-D ....přátelé, to je prostě TAJEM....

Vrátím se k tomu, že je potřeba v sobě uklidit. Hlavní je umět se ztišit a potom proniknout do sebe.
Když se noříme do svého nitra, tak to opravdu s myšlením nejde. Musíme se ho naučit vypnout, ono by nám pořád do všeho kecalo a realisticky mátlo. :-)

Úplně naplno se "navštěvovat" zevnitř jsem začala tím, že jsem putovala v představách do svého nitra, do svého fyzického těla, podle knížky Klíč, kterou napsal Joe Vitale (vřele doporučuji).
Pokud vidím svým vnitřním zrakem ve vizualizaci nějakou nesrovnalost, ptám se toho, kterého orgánu, nebo části těla, - co se ti stalo, proč se cítíš tak a tak....? A sama si v duchu intuitivně odpovídám a podle svých reakcí na tu kterou otázku, poznám, že jsem se trefila. (Ta reakce u mě je většinou pláč a nebo taky smích. Prostě nějaká emoce, podle které poznám co a jak).
(Už jsem to dříve popisovala :-).

Plakat je dobré, je to důkaz toho, že se nebojíme a umíme se vcítit do někoho, něčeho a taky do sebe.
Jenom silní lidé se nebojí ukázat svoji citlivost pláčem.
Znám lidi, kteří to neumí, někdo jim v dětství řekl, že je to projev slabošství a oni to přijali za své.
Pláč osvobozuje stejně jako smích, ale pláč jde hodně do hloubky a horké slzy umí rozpustit studené kry, bloky v nás. Ty jsou tvořeny hlavně nedostatkem lásky, pochopení a nebo vcítění se v našem dětství, nebo tím, že naše dětská dušička ještě nedokázala naplno prožít, procítit a tím pochopit nějakou těžkou životní událost a proto ji v sobě potlačila a uvěznila do zdánlivého zapomnění.

Ono taky všechno špatné je pro něco dobré, mám takový dojem, že tím, že prožijeme v dětství nějaké psychické trauma, tím se staneme empatičtější a roste tak naše emoční inteligence. Je to tvrdá škola života (a určitě karmická), ve smyslu, že co nás nezabije, to nás posílí.

Slzy ty kry zprvu jenom na-praskají, ale potom je to jako lavina. Když ty kry prasknou a všechny potlačené emoce se uvolní. Je to opravdu hodně osvobozující a očistné, hodně očistné.
Ty ledové kry se rozpustí, spojí se s našimi slzami a ty je s pochopením a s něhou přijmou a propustí.
Naplno si emočně prožijeme to, co jsme jako malí nedokázali, neměli jsme na to sílu a nadhled životních zkušeností.

Je to krásně osvobozující a taky dobrodružné, dobrodružné v tom odhalování. Je to jako detektivka, kdy vrahem není zahradník, ale my se dopátráme k rozuzlení záhady řetězení následků chyb a vin třeba i několika pokolení nazpátek a my teď máme možnost právě tímto VCÍTĚNÍM SE, UVĚDOMĚNÍM SI a PŘIJMUTÍM TOHO, tento karmický uzel rozetnout.
To je BOMBA....... co?

Stalo se mi jednou, že jsem se nemohla dopídit odpovědi a tak mě napadlo, zeptat se svého podvědomí (představuji si ho úplně vzadu, dole v hlavě :-) a bylo to naprosto úžasné odhalení.
Dozvěděla jsem se, že to na co se ptám má souvislost s mým minulým životem a potom jsem se dozvěděla ještě spoustu, spoustu dalších souvislostí.
Od té doby se "bavím" hlavně se svým podvědomím, ale občas udělám návštěvu v celém těle, ona ho vždycky moje pozornost potěší. :-D

Vodičem k našemu podvědomí jsou emoce.
Při dotazování svého podvědomí musíme být naplno mentálně přítomni, to znamená, že situace které chceme řešit, nebo se třeba napojit na emoce jiných lidí a tím si něco uvědomit, je potřeba emočně procítit, jak vizualizovanou situaci, tak otázku.
Když se chci napojit na emoce někoho jiného, představuji si, že jsem on a dívám se na tu kterou situaci jeho pohledem, jakože se snažím vidět to co on vidí svýma očima. :o)
Prostě té otázce musíme být přítomni a při vizualizací si jí emočně procítit.

PTÁME SE EMOCEMI A EMOCE NÁM ODPOVÍDAJÍ.

Bloky se usazují nejčastěji na páteři. My si myslíme, že nás bolí záda pro to a to a ono je to jinak.
Na páteři a potom taky hlavně v našem zažívání a to od jeho začátku, až po úplný konec. Zažívání je hlavně o prožitých, zažitých emocích, za - žívat.
Nebo ledviny, ty jsou taky hlavně o emocích, protože hospodaří s vodou a taky jsou dvě, partnerství.

Samozřejmě, že ke každé části těla se dá nějaká emoce, symbol a přirovnání (třeba v lidovém rčení), najít. Jako například, - naložil si toho hodně na záda, nebo, - to nemohl strávit, - má toho plnou hlavu a tak dál. Takto bychom mohli pokračovat dlouho, dlouho.
Jsou to všechno naše psychosomatické příznaky, ale vždycky když pronikneme do našeho těla, jsme schopni je pochopit tím, že se nám při tom vyjeví určité situace, události, které nás dříve traumatizovaly a vytvořily blok. A právě tím, že situaci emočně procítíme a přijmeme tak tím je nakonec propustíme, uvolníme.

Přátelé, to se nám otevřou možnosti úplně jiného vnímání světa a hlavně pomocí tohoto (někdo máte určitě jiný, možná i lepší způsob, ale vím, že toto je pro mě teď to nejlepší), si uděláme pořádek v sobě.
Odhalíme bloky, které se vytvořily v našem dětství (oni se ty bloky tvoří i v dospělosti, ale myslím si, vždycky když píšu myslím si, je to spíš něco jako prociťuji, vnímám, že jde jenom o řetězení toho prvotního bloku z dětství a že když odstraníme tento blok, zmizí i ty následné), anebo jsme si je přinesli z minulých životů a začneme je postupně uvolňovat a propouštět ze svého života. 
Při jejich uvolňování všechny potlačené emoce musí ven, musíme je procítit, přijmout a taky dát do souvislostí s něčím, co nás potkává i v současnosti. Jde hlavně o přijetí a pochopení, tím se vše uvolní a rozplyne a vy pocítíte tu úlevu až fyzicky.

Úplně ve vizualizaci prociťujeme, jak se naše nitro čistí a to myslím jak naše pocity, tak naše myšlení, prostě prostor v hlavě i v celém těle. Tím se mění i naše vyzařování navenek, náš energetický obal, naše aura a i ostatní lidé jsou schopni tuto změnu vnímat.

VŠECHNY NAŠE PROBLÉMY JSOU JENOM V NAŠÍ HLAVĚ, JAKOŽE VZNIKLY V NAŠÍ HLAVĚ.

Trochu těžší na proniknutí k samotné podstatě je to, pokud se tento táhne po generace, potom je to karmická rodinná zátěž a tam je to složitější, tam se musí jít hodně do hloubky. Ale i to se dá zvládnout.

Naše myšlení je něco tak úžasného, vždyť na něm stojí celý náš pokrok, naše civilizace (na druhou stranu, to, že na něm stojí, má za následek to, že naše západní civilizace je tam kde je, myslím v negativním slova smyslu co se týče morálky), ale nenechme se mýlit a nepovyšujme ho nadevše.
Myšlení samo o sobě by bylo úplně na nic, kdyby ho nedoplňovaly a hlavně nevyplňovaly naše emoce, umění vcítit se a tím se dokázat napojit až ke Zdroji, kde je všechno.
Odtud čerpají vědci nové vynálezy, umělci inspiraci, a vlastně každý člověk, byť i nepatrný nápad a novou myšlenku. (Proto je potřeba si to uvědomovat a být za všechno vděčný).

Opět se vrátím k tomu, že je potřeba umět se ztišit a proniknout do sebe.
Představte si přátelé, že jste se zbavili všech bloků, které vás zatěžovaly a bránily vám naplno prožívat radost z Bytí.
Většinou jsme celý den mezi lidmi, řešíme pracovní úkoly, nebo se bavíme s přáteli, prostě jsme plni podnětů z okolí. Časem se naučíme i při okolním ruchu umět si "zalézt" do klidu a útulna sama sebe a jenom jakoby z odstupu, zpovzdálí pozorovat to dění okolo sebe a i sebe v něm.
A tím, že jsme v tom bezpečí, naše vnější projevy, činnost, mluva jsou pevně zakotvené a nenecháme se jen tak něčím vykolejit.

Abychom se k tomu dopracovali, je potřeba mít v hlavě uklizeno, příjemno a čisto. Aby nás žádný nános a blok z minula nerozptyloval a nebrzdil a tím neovlivňoval naše vnější projevy.
Musíme se naučit ztišit se a proniknout do sebe.
V klidu, v jakékoliv pohodlné poloze se úplně uvolnit, zavřít oči, zprvu se soustředit jenom na svůj dech a nechat myšlenky jen tak plynout.
Já se ihned vnořím do svého podvědomí a nechám se jím vést, otázky i odpovědi plynou intuitivně. Nebo si s ním jen tak lelkuji na nějakém krásném vizualizovaném místě, většinou u moře, v moři a nebo nad mořem. :-)

Krásné je, když se vše rozplyne a my se ocitneme v Prázdnu, ale to Prázdno je vlastně Vše, je to jako věčná chvíle a nebo chvilka ve věčnosti. Bytí v Jednotě a s Jednotou.
Je to takové projasňování a sycení duše. Nevědomé uvědomování si.

Pokud máte přístup do Shambally, tak tam se taky krásně medituje (jakože v duchu) a vlastně všechno co tam děláte je mnohem silnější, je to prostě výš.

Základ je, odpoutat se od materiálna,  poznáme, že je to jenom hmota a že nehraje v našem životě základní roli, ale, že nám pomáhá, vlastně umožňuje žít tady na této krásné Zemi a jsme jí (té hmotě, která je stejně zase jenom hóódně zhutnělá myšlenka) vděčni a více si jí považujeme. (Zase jeden z paradoxů :-).

Po čase zjistíme že je pro nás tato duchovní očista a pozornost sama sebe potřebná a už se těšíme, kdy že si zase se sebou pobudeme. Naučíme se do sebe nořit v každé volné chvilce, třeba cestou v autě (ale ne při řízení :-).
Zjistíme, že v těchto chvílích k nám přichází ten nejvydatnější pokrm pro naši duši a v těchto napojeních se dozvíme a nebo prožijeme neskutečné věci.

Pořád něco nového odhaluji a je to opravdu Velké Dobrodružství.
Jsou to většinou tak jednoduché pravdy, že mi to až vyrazí dech. (Jako nedávno, to když jsem si spojila dvě události, které se sebou na první pohled vůbec nesouvisely).

Také se přátelé naučíme vnímat některé svoje sny jako jedno z vedení ve kterém jsme napojeni na Univerzum a naučíme se je propojovat s tím, co už jsme odhalili. Ve snu máme úplně stejné Napojení jako v bdělém stavu, ale přímější, protože není brzděno myšlením.

Časem si uvědomíme, že v těchto svých meditačních chvílích už nic neřešíme, jenom Jsme. Jsme ve své představě třeba delfín, který si hravě skotačí v moři s jinými delfíny, nebo jenom vlnou v moři, která je sice jedna, ale ví, že je taky celý širý oceán.

Když nám v těchto chvílích vytanou na mysl nějaké myšlenky, nebo obrazy, nezahánějme je, oni dobře ví proč tam jsou. Jděme zase k dotazování, ke svému podvědomí (ve kterém se vlastně právě nacházíme :-).
Už jenom tím, že zjistíme jak je všechno propojené (události, vaše emoce a tyto prožitky), naučíme se všechno propojovat, žít to, že všechno je v Jednotě a že v každé jednotlivosti, jednotlivci je Všechno.

Nebudeme se přátelé oddělovat od ničeho a od nikoho, protože víme, že i v tom a nebo v tamtom (který je nám nepříjemný), jsme vlastně i my obsaženi. A když se naučíme i toto, nebudeme kritizovat a odsuzovat, jednoduše splyneme v Jednotu.
Zjistíme, že jsme v jednotě i s tím nejubožejším stvořením na světě a stejně tak i s celou přírodou, hvězdami a s celým Vesmírem. Naučí nás to velké Pokoře.

Je to někdy hodně těžké, protože okolo sebe všichni vnímáme různé nepravosti a zla a chceme na ně upozornit, varovat a tak dovést ke změně k lepšímu. To si myslím, že je v pořádku, ale je potřeba nevkládat do toho žádné špatné emoce (ty se nám stejně vždycky vrátí :-), ale brát to tak, že kritizujeme sami sebe, s porozuměním a s pochopením, s prociťováním právě té jednoty.
Po pravdě, přátelé, já se odpoutala i od tohoto, protože na co směřujeme svoji pozornost, to roste. Pokud cítím, že je něco okolo mě v nesouladu, přestanu tomu dávat svoji pozornost, svoji energii a soustředím se na krásné a příjemné věci.
Pokud by to tak dělali všichni, myslím, že by to špatné umřelo na úbytě. :-) O tom jsem přesvědčená....

Je taky zvláštní, zvláštně paradoxní, že když jsme vnořeni sami do sebe, jsme nejvíc napojeni se vším a právě tím se staneme spokojení a šťastní, máme domov, zázemí. Pra-domov, Pra-zázemí. :-)
Získáme veliký nadhled nad vším a tím se úplně zklidníme, protože vnímáme ten krásný Vesmírný Řád.
Dokážeme rozeznat špatné od dobrého.
Ono všechno to co se jeví většině lidí jako špatné, špatné ve skutečnosti, ve své podstatě není, ale naopak. Může to být například jenom bod zlomu k lepšímu a nebo varovný signál k našemu pochopení něčeho.

Taky mám pocit, že se v tomto volném a obrovském prostoru, který nám skýtá nesmírně velké a vlastně vesmírné možnosti, setkávám se všemi.
Nejen s vámi, kteří toto čtete, ale úplně se všemi lidmi, zvířaty, no prostě se všemi bytostmi světů.
Prociťuji naplno tu Jednotu a i když se vnímám jako jednotlivec, vím, že pomocí svého hmotného těla a svojí uvědomělé osobnosti (na jejímž uvědomění pořád pracuji), jsem součástí Univerza.
Nejen že za to pociťuji Vděčnost, Radost a Štěstí, ale taky Zodpovědnost.
Zodpovědnost za sebe i celek.

Pocítíme najednou Zodpovědnost za to co děláme, co říkáme, co si myslíme a tím pádem i za to, co vyzařujeme.
Jsou to ty vibrace, které pocházejí z Univerza (jsou to určitě vibrace lásky, které jsou nosné a tvořivé a všeobjímající), které námi procházejí a podle toho, jak jsme schopni využít jejich úžasný potenciál (jak máme v sobě uklizeno), tak podle toho máme možnost působit na své okolí.

Toto vyzařování je moc důležité. Na první pohled je neviditelné, ale naše okolí ho vnímá, vyciťuje.
Vyzařuje to z nás, protože všechno co říkáme a na co myslíme je syceno emocemi a ty to všechno předávají dál.

Tím, že se staneme uvědoměle uvědomělými, tím máme možnost Měnit Svět k lepšímu a to je velké Štěstí i velká Zodpovědnost.

VÍM, že JSEM a VÍM, že JSTE.
DĚKUJI, že JSEM a DĚKUJI, že JSTE.

Zdravím, E.

Toto je krásné vyprávění pana Eduarda Tomáše o lásce, o józe lásky. :-)




----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

29. 10. 2014
HODNĚ DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ KE Z VRCHU POPISOVANÉMU.

Když se napojíme přes své podvědomí až do Univerza, tak tím vlastně otevřeme jakýsi přímý kanál, asi přes naší 7 čakru.
Zlé síly přátelé opravdu existují, proto je potřeba VŽDYCKY POŽÁDAT NEJPRVE O OCHRANU.

Požádejte Vesmír, Boha, Anděly, jak kdo chcete.
Já žádám alibisticky všechny tři. :-D
Anděly jsem naplno "objevila" teprve nedávno, v Shamballe a je to krása, něžná a neskutečná krása. A taky síla.

Vždycky když požádám o ochranu, vidím nad sebou svým vnitřním zrakem obrovská, bílá, andělská křídla, která mě zastřešují a pocítím najednou něžnou, ale silnou ochranu. Vidím mléčně bílé hedvábné světlo, které vychází z těch křídel.
Cítím se krásně a bezpečně. :-D

Pokaždé za ochranu vděčně poděkuji.

Zdravím, E.