úterý 8. dubna 2014
NĚCO O STRACHU
Asi jsem byla v některém z minulých životů šaman, jinak to nevidím.
Přechod přes oheň pro mě byl úplně normální a přirozená záležitost. Nebála jsem se, když mi manžel dal k narozeninám poukázku na přechod přes oheň a nebála jsem se, ani když jsme stála bosá na studeném písku v sychravé podzimní noci na zahradě mateřské školy uprostřed Brna.
Je to zvláštní, hodně jsem o tom přemýšlela už tam. Je to vlastně všechno o strachu, ale ani ne tak o strachu z ohně, ale o strachu v nás. O strachu z něčeho nevyřešeného, z něčeho potlačeného, hluboko potlačeného.
Tato zkušenost, myslím přechod přes oheň, je asi opravdu hlavně sonda do člověka, na tvrdo odhalí všechno, čeho se bojíme a čemu se taky bojíme otevřít.
Když jsme si při představování sdělovali svoje pocity, s údivem jsem zjistila, že mají strach i ti, kteří přes oheň už šli.
1. meditace
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dříví, které jsme si nanosili, je už odborně sestavené tak, aby co nejlépe hořelo.
Stojíme okolo hranice a děkujeme stromům, že nám poskytly svoje dřevo.
Představujeme si, že když ještě rostly v lese, jak v jejich korunách nacházely útočiště veverky, ptáci a všichni různí živočichové.
Kolik zim a jar prožily, než se z nich staly tak krásné a silné stromy. Děkujeme jim za to a necháváme v sobě tento pocit vděčnosti v tichu doznít.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sama příprava přechodu přes oheň mě úplně nadchla.
Základem je v podstatě vypnout tu myslící část mozku a napojit se na tu emoční, nejstarší část.
Děje se to pomocí zpěvu a tance a tady jsem přátelé jako doma, v tom jsem jako ryba ve vodě.
Neskutečně krásný byl chorál asi čtyřiceti účastníků, tedy jakože nás, kteří jsme zpívali píseň - Pána míru.
Ó Pane míru, tobě vzdáváme svoji sílu,
ať láska roste a válka ustává, mír světu mír.
A to tak, že jsme se rozdělili na tři skupiny, všechny zpívaly současně, ale každá se o chvilku opozdila od té předešlé. Já s manželem jsem zpívala v té první.
Znělo to opravdu nádherně. Dodnes neumím pochopit, jak jsme to mohli tak krásně zazpívat. Nebyl tam nikdo, kdo by to hlasově táhl, nebyli jsme sezpívaní a ono to znělo.
Moc se mi to líbilo, ta píseň má opravdu krásnou melodii, která stoupá a klesá ve vlnách. Stále jsme ty verše opakovali, byla to fakt síla.
No a tanec.....s pomocí bubínků a různých tyček se rytmus zvyšoval, až vygradoval. V tomto rytmu jsme se pohybovali a vnímali to všechno naplno, naprosto uvolněně a odpoutaně.
2. meditace u zapálené hranice
-------------------------------------------.----------------------------------------------------------------
Mezi tím se setmělo a my jdeme zapálit hranici. Všichni stojíme okolo ní a sledujeme, jak malý plamínek sirky nechává vše vzplanout.
Koukám do plamenů a poslouchám slova o tom, jak je oheň užitečný. Kolik tepla nám dává, jak je magický,všechno očisťuje a tím dává prostor novému životu.
V naprosté tichosti, jenom za zvuků praskajícího ohně, v sobě necháváme tyto představy doznívat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vracíme se do místnosti a máme za úkol napsat na papír to, čeho se bojíme. Naše strachy, prostě to, čeho se chceme zbavit. Je to takový očistný akt.
Držím v ruce tužku a přemýšlím, co napsat.
Něco málo vypotím, ale dál nevím.
Snažím se řešit problémy tak, jak přicházejí, aby se nekupily. A strach? Tak ten jsem měla jenom z lidí a těch už se teď nebojím. :-)
Napadlo mě proto, že napíšu ohni vzkaz a něco jako vyznání. Hlavně jsem mu písemně poděkovala a požádala o očistu všeho, co mi škodí a já už si ani všechno nepamatuji.
Vím ale, že jsem se mu omluvila. Omluvila za to, že není zrovna mým nejoblíbenějším živlem (tím je voda) a že jsem ho vždycky tak nějak opomíjela. Popravdě, byl na mě vždycky moc ohnivý. :-)
No, prostě jsem si ho, přátelé, jednoduše udobřovala za to, že jsem ho dříve přehlížela.
Psaní jako takové, je samo o sobě taky očistný proces. Je to vlastně terapie. Je dobré vypsat se ze svých pocitů, tím to ze sebe dostat a tak tomu stanout čelem.
Napsané se to stává čitelnějším a my najednou zjistíme, že to zas až tak velký problém není, právě tím, že to dokážeme pojmenovat. :-)
3. meditace u ohně
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zase stojíme v kruhu okolo ohně. Je sychravá svěží noc. Díváme se do plamenů jak se mění, od žluté přes červenou až do modra a bíla.
Každý se rád dívá do plamenů, je to uhrančivé a uklidňující. Dá se přitom naprosto vypnout a vnímat jenom praskání, teplo a ty barvy. Možná to bude taky něco jako destrukce, co člověka trochu zvráceně nutí nehnutě pozorovat oheň. :-)
Odevzdáváme svá psaní ohni. Je to magická chvíle, je v tom taky hodně tužeb a očekávání.
Plameny si s přirozenou samozřejmostí berou mnou podané psaní, s vděčností mu ho odevzdávám.
Připadne mi, že si oheň čte můj dopis a pod jeho plamenným zrakem se papír mění v troud.
Opět si každý u ohně postojí a třeba i v duchu pohovoří s ohněm podle svého.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Často jsem přemýšlela, jak se to tak stane, že když je člověk dítě, je bezstarostný a ničeho se nebojí.
Jako miminka umíme plavat a potápět se a když vyrosteme, musíme se znovu učit už naučené. Vlastně jde jenom o překonání strachu.
Jde o to, že malé děti většinou nemají strach a to je nebezpečné. Rodiče je učí, že strach je potřeba mít v zájmu zachování života, ale asi se to většinou nějak přežene, raději víc strachu než méně, pro jistotu.
Strach se na člověka přilepí a potom ho může ovládat. Strach je vlastně velká brzda.
Je důležité najít tu hranici, kdy je to pro nás dobré a kdy už ne, kdy už nás to omezuje. Každý máme tu hranici jinam posunutou.
Taky jsem si tu uvědomila, že největší strach má většina lidí, zde přítomných, z veřejného projevu, jak verbálního, tak fyzického.
Přitom je to podle mě jeden z nejnesmyslnějších strachů. Vždyť vlastně o nic nejde. V případě, že člověk něco blbě řekne a nebo se třeba neumí moc dobře pohybovat, tak se zas až tak moc neděje. (Pokud teda není náhodou řečník a nebo tanečník :-).
Všechno asi vězí v tom, že se bojíme, že se zesměšníme. Nejsme si sami sebou v sobě jisti.
Když se ale umíme sami ocenit, známe svoji hodnotu, pak je nám přece úplně fuk, že něco neuděláme úplně perfektně. Vždyť o nic nejde, vždyť je to přece přirozené, dělat chyby a nejen to, je to taky užitečné. Z čeho jiného bychom se potom měli učit?
Vždycky si říkám, když něco zkoním a někdo se mi směje, že je to vlastně fajn, vždyť smát se je dobré.
Možná jde ruku v ruce strach a právě to, umět sám sebe ocenit. Prostě NEBÁT SE sám sebe ocenit a to i za drobnost, která se podaří.
ČÍM VÍC VĚCÍ MÁME PEVNĚ V RUKÁCH, TO ZNAMENÁ, ČÍM VÍC VĚCÍ V ŽIVOTĚ SI UMÍME ŘEŠIT A TÍM SI SAMI ŘÍDIT SVŮJ ŽIVOT, TÍM MÁME MENŠÍ STRACH.
Jsme si prostě jistější, nehledáme jistoty kolem sebe, jistoty neexistují.
Nedávno jsem četla, že JISTOTA JE STAV MYSLI a je to tak. :-)
4. meditace u ohně
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Oheň je už v plné kráse. Prozařuje tmavou studenou noc a vrhá stíny okolních stromů a našich postav.
Jeho hlasité praskání a mihotání naplňuje prostor zahrady, ale taky naše naprosté soustředění se na vnímání jeho.
Odletující jiskry stoupají až k vrcholkům vysokých stromů.
Jdeme okolo ohně ve směru hodinových ručiček, zpíváme Pána míru a rukama naznačujeme, jak mu vzdáváme svoji sílu.
Při slovech: "mír, světu mír" se obracíme k ohni a sepjatýma rukama nejprve k 6., potom k 5. a nakonec ke 4. čakře srdeční, s úklonou zdravíme oheň.
Je v tom obrovská síla, dokázala bych takto okolo ohně chodit a zpívat dlouho, dlouho.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vracíme se znovu do místnosti a připomínáme si v meditaci naše předky.
Nejprve předky z otcovy strany. Vzpomeneme na svého otce, jeho otce, tedy našeho děda a otce jeho otce a tak dál, i když jsme je vlastně všechny nepoznali.
Představíme si je jako řadu za sebou stojících mužů, kteří tvoří naší pokrevní linii.
Uvědomíme si, že zde žili a co všechno asi museli přestát a zvládnout, aby vychovali svoje děti a zabezpečili rodinu.
Prociťujeme k nim vděčnost a lásku. Vnímáme, že jsme vlastně jedno, že jsme vyšli z nich a že jsou taky všichni v nás. Jako my jsme v našich dětech a tak dál. Oni jsou my a my jsme i oni.
To samé si potom představíme i po matčině linii.
Zase vidíme řadu žen, jak stojí za sebou v časové linii, až někam do nekonečna.
Prociťujeme, kolik lásky, odříkání a péče předávaly po pokolení svým dětem. Jak se z nich radovaly a jak se snažily být taky oporou pro své muže. Určitě v jejich životě byly i chmurné a těžké chvíle, ale i to musely zvládnout a jít dál.
A i k nim prociťujeme velkou vděčnost, vždyť jsme vyšli z jejich těl.
Pociťujeme vděčnost za vše dobré i to méně dobré, protože všechno je tak jak má být a všechno je pro něco.
Taky jsme si představili, že ti všichni naší předkové žili v místech, kde žijeme třeba teď my a nebo někde jinde, ale v podstatě chodíme po stejné zemi jako chodili oni.
Po stejné zemi kterou obdělávali, která je živila a nebo taky ovládali různé dovednosti, které předávali dál svým dětem a ty zase svým až dodnes.
Zase za to všechno pocítíme a procítíme vděčnost.
Na závěr se ještě vnořujeme do rytmů bubínků a zpěvu.
5. meditace nad uhlíky a chůze po nich
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsme připraveni, stojíme okolo ohně, ten dohořívá, zbyly z něj jenom žhavé uhlíky, které září jako ohnivé drahokamy.
Je zvláštní, jak z tak nesourodé skulptury, jako je hranice dřeva, vznikne něco tak úhledného, jako jsou tyto hranaté uhlíky, v podstatě stejné velikosti, alespoň na první pohled. Probleskují v nich žluté a červené záblesky.
Uhlíky jsou už rozhrnuty a tvoří tak pomyslný koberec, o rozměrech 2 krát 5 metrů.
Je chladno. Stojím bosýma nohama na studeném písku, kalhoty mám vykasané pod kolena.
Stojím na okraji ohnivého koberce. Nemám strach. Vlastně ani nevím, co si myslím, asi nic.
Představuji si, že až vkročím na uhlíky, půjdu po oblázcích, jako to dělám u nás v jezírku.
Než udělám první krok, v představě se vidím už na druhé straně. Tak nám to bylo vysvětleno. Prostě si vizualizovat, že už jsme tam, tam za uhlíky, tedy vlastně za oblázky. :-)
Dívám se nahoru a bez váhání vykračuji.
Cítím pod nohama křupání uhlíků a jejich teplo. Příjemné teplo na moje studené nohy.
Stále jdu, asi 7 kroků. Najednou se ocitám v náručí člověka, který byl mým vizualizovaným cílem.
Já i manžel jsme si to ještě znovu několikrát prošli. Prostě nás to moc bavilo. :-)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nebála jsem se, když jsem v chladné noci stála na zahradě mateřské školky uprostřed Brna a bosýma nohama vstoupila na žhavé uhlíky. Moje plná soustředěnost mi nedovolovala myslet na něco jiného, ale někde v zátylku mi seděl pocit, že za tímto prožitkem bude ještě něco následovat, nějaké hlubší poznání mě samé.
Tento článek mám v konceptu hotový už hodně dlouho, (napsala jsem ho stejně jako všechny ostatní rychle, tak říkajíc na jeden zátah. Tím, jak moc nemyslím, tak mi to jde nějak na přímo, nebo tak nějak :-), ale pořád jsem měla pocit, že mi ještě něco chybí. A jak už to tak bývá, vše přijde přesně kdy má, tak i toto ono poznání ke mně trefilo.
Jak přátelé dobře víte, všechno dění okolo nás nám nastavuje zrcadlo. A tak se taky stalo. :-)
Zjistila jsem, že nejsem tak úplně bez strachu, (po pravdě mi to bylo už tam u ohně nějak podezřelé).
Zjistila jsem, že mám strach z citového nepřijetí.
Můžu vám přátelé napsat, že mě toto poznání opravdu dostalo.
Tento pocit byl ve mě asi hodně dlouho a hluboko zamáčknut do zapomnění, ale pouhé uvědomění si ho, mě osvobodilo.
A právě toto poznání bylo to poslední, co jsem potřebovala k dopsání tohoto článku. :-)
Nenechme se ovládat strachem, je to přesně tak, jak se říká v příslovích, - strach má velké oči,- opravdu nás brzdí.
Když strach překonáme, zjistíme, že to byl jenom neškodný Bubák. :-)
Když zvítězíme nad strachem, tak nás to osvobodí a svoboda nám dá možnosti, volnost v kreativitě a vlastně ve všem.
ODVAHA je určitě to klíčové slovo pro život.
MÍT ODVAHU ODVÁŽIT SI......
MÍT ODVAHU VĚŘIT.....
MÍT ODVAHU ŽÍT.
Zdravím,
E.
Život začíná tam, kde končí strach.
- OSHO-
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Okomentovat