NĚCO O ZVONECH A O SRDCI

Mám takovou představu, že jakmile lidé poznali kov, a zjistili, že když z něj vytvoří dutý tvar a oni do toho něčím praští, tak že to zní...krásně zní.
Určitě už dříve měli nějaké hudební nástroje, jako třeba bubny a píšťaly, a pokud nebyl jejich kmen v ohrožení, určitě je moc bavilo hrát si tak, že si hráli na všechno co hrálo.

Zvuky v nás rezonují, a rozvibrovávají nás na různých rovinách, úrovních, rozvibrovává naše buňky.
Zvuk bubnu, vyrobený z napnuté zvířecí kůže, a nebo zvuk dvou dutých tyčí, má určitý rozsah zvukových vibrací a zvuk flétny zase jiný a určitě vyšší.
Každý tón umí působit na různá energetická centra našeho těla, vlastně našich těl, protože nemáme jenom to tělo, které vidíme, ale máme i různá jemnohmotná, která do sebe zapadají jako Matrjošky a hodně přesahují to naše tělo, které oblékáme.
Zvuk zvonů má určitě obrovský rozsah a dokáže ovlivnit hlavně naše vyšší vnímání a tím nás krásně a cele harmonizovat. Proto je jeho zvuk tak výjimečný. Tak mě taky napadá, že když nás zvony, svým zvukem, takto rozezněly, že se možná stalo něco přelomového, něco, co nás pozvedlo na spirituální rovině k vyššímu uvědomování si.

Naše tělo taky zní a to nejen tehdy, když nám buší v hlavě, když jsme právě po tahu a máme kocovinu, ale když jsme v klidu, můžeme se třeba soustředit na šumivý zvuk dechu, a samozřejmě na tep našeho srdce, které je v našem středu a buší...stále buší, krásně, rytmicky buší!

Snažím se nacítit do chvíle, kdy první člověk udeřil do něčeho kovového, co mohlo připomínat zvon, a uslyšel ten nádherný, povznášející zvonivý zvuk, který rozvibruje celého nás, každou naši buňku, a což teprve, když ten zvon byl už vyrobený ze slitiny kovů, litý zvon.
Bubnování na cokoliv, připomíná tep srdce a ten pocit při bubnování musel být stejně krásný pro lidi kdysi jako dnes.
Srdce je středem našeho těla a i našeho energetického těla. Ze sedmi našich čaker je ve čtvrté, spojuje v sobě ty tři spodní, vázané spíš na hmotu a směřující do Země, a stejně tak i ty tři horní, kterými jsme napojeni do Vesmíru.
Srdce má i zvon. Když ho lidé zavěsili do zvonu a rozpohybovali, musel to pro ně být velký a až mystický zážitek.
Možná lidé nejprve bušili do nějaké duté, kovové nádoby, něčím jako paličkou, a až později je napadlo, že by tu nádobu mohli obrátit, paličku zavěsit do jejího středu, a rozhoupáním té nádoby získat pravidelný, zvonivý zvuk.
Taky by mě zajímalo, jak a kdy se stalo, že lidé zjistili, vlastně objevili, ten zvoncový tvar zvonu, který nejvíc a nejlépe zní.

Kov pro výrobu zvonu je ze Země, zrovna jako naše tělo, které je tvořené prvky, které v sobě má i ona.
Když se zvon rozezvoní, ožije, stejně tak jako ožije naše tělo, tlukotem našeho srdce.
Každému živému člověku srdce buší, ale někdo v sobě vnímá jenom hmotnou, biologickou stránku
toho bušení. Někdo si ale, přes tlukot svého srdce, umí uvědomovat víc, umí se napojit, přes ty tři čakry nad ním...a to i nevědomě...mnohem výš, a tak procítit svůj duchovní přesah. Poznat tak hloubku i výšku života, smysl svého bytí a smysl bytí jako takového. Toto všechno by ale, bez naladění se na srdce, nedokázal, myšlení samo nedosáhne tam, kam dosáhne vibrační energie srdce, které říkáme Láska. Bude to taky asi tím, že vyladěné energie, vibrace srdce, jsou vyvážené, právě tím, že jsou v našem středu a spojují to materiální s duchovním.

Jenom Láskou, tedy srdcem, můžeme pochopit, protože stejné přitahuje stejné (Zákon Přitažlivosti), a celý Vesmír, stejně jako všechno dění tady na Zemi, "jede" na Lásku. Za vším hledejme Lásku a to i za tím, co se nám zdá destrukční, protože v tom je vždycky nedostatek Lásky, ale i to musí být, aby nám to zčitelnilo to, kde Láska je.
Srdce zvonů v nás dokáže toto všechno rozvibrovat. Zvon tak byl právem povýšen na něco jako rituální hudební nástroj, protože jeho zvuk nás vždycky zasáhne naplno a přinutí nás na chvilku se zastavit a vnímat.

Zvon je vlastně jako my. Je hmotný, má hmotné srdce, jehož pohyb ho oživuje (vím, může to být, u některých zvonů i naopak) a tím vznikají zvukové vibrace tonů, které jsou nádherné a povznášející.
Je krásné pozorovat zároveň i pohyb zvonu. Nejprve se pomalu rozhoupává ta mohutná, tvrdá, těžká, chladná masa kovu, a když její pohyb překoná určitý bod, vypadá to, jako by se pohyboval setrvačností, stačí mu už jenom malé, stálé podněty. Srdce zvonu se přidává s úplnou samozřejmostí ve společném souznění, v souznění dvou hmotných předmětů, které vytvářejí něco tak krásně a silně magického jako je zvuk zvonu, který je slyšet na kilometry daleko.
Připadne mi, že těmi vibracemi zvuku, zvon tvoří, tím jak vylaďuje všechno to, co je schopné toto vnímat.

Mám dojem, že zvony procházejí velkou částí našeho lidského vývoje a moc by mě zajímalo, jestli se za tu dobu změnilo naše vnímání v poselství zvuku zvonů.
Zvon nám nejen hlásí čas, ale zvoní se v kostelích při náboženských rituálech a taky nám zvony ohlašovaly různé pohromy, jako třeba požáry, ale i slavnostní události.
Srdce zvonu je srdce zvonu a zvon je zase srdcem našich vesnic a měst. Možná si to moc neuvědomujeme, ale když si to představíme, tak si to určitě všichni už umíme uvědomit. Za Druhé světové války nám Nacisté braly z kostelů zvony a odlévali z nich zbraně. Pro Čechy to byla velká rána, nešlo jenom o to hmotné, o ten kov, o který nás okrádali, ale lidé to určitě vnímali, jako by nám kradli srdce, jako něco co hodně lidí spojovalo...kostely oněměly, bylo to určitě moc smutné.

Naše tělo je taky jako tělo zvonu a jako i on, máme srdce. Srdce zvonu umí krásně zvon rozeznít. I naše srdce v nás umí rozeznít všechny emoce k poznání, které nás tvoří, a my pak tvoříme jimi.
Zvon který je prasklý nemůže zvonit, umírá. Stává se tak slitinou pro další nový zvon, který nanovo ožije tlukotem nového srdce. Stejně tak i my, když zemřeme, staneme se součástí Země, ze které jsme vznikli a která nás celý život živila. My už ale víme, že nejen chlebem živ je člověk, ale že na to, abychom byli lidé, potřebujeme i mnohem jemnohmotnější potravu a tuto...alespoň mi to tak připadne...nám může dát i zvuk zvonu, protože má srdce a to je opravdu sídlem Lásky.

                                                                         * * *

Přeji nám všem, abychom našli ten nejkrásnější dárek, ten který máme každý ve svém srdci...jsme to my sami a naše srdce nám to každým úderem říká.
Poslechněme ho a až to budeme žít, budeme tím největším darem i pro ostatní.

Zdravím a přeji všem ze srdce krásné Vánoce.
Eliška.




Hana a Petr Ulrychovi - Zvon

Je Bůh vtipný? - 16. díl

Aneb - takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016




E. - Tak Ti mě, Bože, zase něco docvaklo, víš, k tomu jak jsme si říkali, že v emocích je síla, tedy v projevenejch a pochopenejch emocích. Vzpomínáš? :-)

B. - Ano...a to ať už v těch co vnímáte jako dobré a nebo v těch destrukčních.

E. - ...no, ale napadlo mě...vlastně jsem to procítila při jedný písničce, protože ve zpívání a hraní je mega pocitů a emocí a tady je lidi rádi projevují a to tak, že mám pocit, že se v nich až jakoby koupou. :-) Tak mě napadlo, že v emocích není jakože jenom síla, je v nich úplně všechno.

B. - To je ale přece jasné, přece jsme si už říkali, že za vším a ve všem je Láska.

E. - Vím, ale mě napadlo, že sem, jakože na Zem, chodí duše jenom a jenom za nimi...

B. - Ano, v každém vašem konání jsou emoce a to i v tom, co se vám zdá neemoční.

E. - Najednou se na život tady dívám úplně jinak, a jsem moc šťastná, že se učím naplno svoje emoce žít a rozdávat, ale taky je přijímat z okolí.

B. - :-D ...Dobře ale víš, že k tomu je potřeba velká odvaha.

E. - Ano, vím a taky si uvědomuju, že díky tomu jsem se už zbavila spousty strachů...a to je tak moc krásnej pocit.

B. - Už jenom uvěřit těm pocitům a emocím...a rozšifrovat je...

E. - Přesně tak, ale vždycky mi přišlo něco do cesty, co mně v tom pomohlo...Byla to nějaká situace, nebo člověk...je to vždycky jako zázrak.

B. - Pokud věříš na zázraky, tak se taky dějí. :-D

E. - To jo...a je to moc krásný...věřit...a to nejen na zázraky. :-) ...A ty nám vždycky přihraješ do cesty něco a nebo někoho, kdo nás jako by popostrčí, kdo nás donutí něco novýho vnímat, a vidět jinak, že? :-)

B. - A co myslíš, že jsem?...že jsem nějaký božský výhybkář a nebo rozhodčí...či co? To bych se nadřel, já nic takového nedělám!

E. - Promiň...já vím, to je jasný, Ty už přece, od tý doby co jsi stvořil Svět, jenom odpočíváš, a kocháš se tím co jsi stvořil.

B. - No tak jasně. :-D ...a ještě si užívám pohledu na to, co tvoříte vy lidé a různé jiné bytosti...já jsem všechno. To čemu vy lidé říkáte - Bůh nám přihrál...to si zapříčiňujete jenom vy sami. Ale protože vy i já jedno jsme, tak mám i já pomyslné prsty ve všem, ale vaše vůle všechno pohání, protože umíte tvořit stejně jako já. Svým konáním dáváte do pohybu obrovskou síť souvislostí, které na sebe navazují a různě se propojují.

E. - Už to chápu, tím že je něco v neustálém pohybu, je to jako stroj, kterýmu se mění nastavení podle toho jak my jednáme a myslíme a když už se někdo odbrzdí, odbrzdí si bloky v sobě, ve svý hlavě, najednou se všechno kolem něj uvolní a kolečka všech souvislostí a událostí se rozejdou a my se nestačíme divit, co všechno nám přichází do cesty.

B. - Jak říkáš, když se odbrzdíte. :-D Když se tak nestane, točíte se do kola, všechno kolem vás vám pořád dokola naznačuje, co máte pochopit.

E. - Ano, ale zašifrovaně a prožitkově, musí v tom všem být zapojený hlavně naše emoce, jenom skrze ně můžeme pochopit.

B. - Pro-žívat, to je cíl vaší duše.

E. - :-)...tedy...já Ti povím...za sebe jsem z toho úplně urvaná. Doufám, že jsem se neodbrzdila nějak nakvap?...a že nejsem jako urvanej vagon? :-D Někdy si připadám, že jsem i mimo kolej. :-D

B. -  Pokud máš ráda rychlou jízdu, tak proč ne :-) ...dobře ale víš, že každému přijde do cesty, na zvládnutí, jenom to co má a na co má. :-) A neboj, mimo kolej nejsi, jenom nejezdíš ráda po vyjetých kolejích. :-D

E. - To ano a nebojím se, jsem v poho..umím přece i zastavit a prociťovat všechno, co ke mě přichází..snažím se to rozšifrovat a těšit se z toho.

B. - To je dobře...a co ty emoce, jak jsi o nich začala?

E. - Kdo necítí naplno svoje emoce a nechce je projevovat, ten vlastně nežije, jenom vegetuje a dostane šanci třeba až v příštím životě.

B. - Země - Emoční šou. :-D

E. - Už se dávno nebojím, věřit tomu, co cítím..Rozum je ošidnej a dvousečnej...a taky umí vyvolat strachy a ty já nechci!!!

B. - :-D ...a je to někdy síla, že? :-D

E. - Je...ale hlavně...je v tom síla.

B. - Vzpomínáš, co strachů jsi musela zvládnout? :-)

E. - No ani nemluv, to bylo bubáků, to by byl dlouhej seznam. :-D Člověk vlastně nemusí v životě dělat nic jinýho...tedy, pokud chce něco pochopit...než začít uvědomovat si, co k němu přichází, a potom vnímat svoje případný strachy z toho a snažit se je rozšifrovat, pochopit...potom procítit, přijmout a tím je nechat plavat.

B. - To zní jednoduše, že? :-D

E. - No, je to jasný jako facka.

B. - To co vnímáte jako špatné, to děláte jenom z nevědomosti, nedokážete si naplno uvědomovat.

E. - Prostě máme strach, a nebo je to z lenosti? :-)
Tak Ti jsem si ještě nedávno naivně myslela, že nemám strach...jakože nějakýho zásadního charakteru...chápeš?...občas mě napadl jenom takovej malej bubáček, strachovej...ale to jsem brala jenom jako takový dobrodružství...v tom smyslu, že jsem se hned jala zkoumat, odkud se bere, a nebyl problém si to uvědomit...

B. - Některé strachy, ty základní, prazákladní, ty jsou ve vás uložené hezky hluboko.

E. - Ano...a nedávno jsem odhalila ten svůj prazákladní. Celý můj život tu byl se mnou a já to netušila. Všechny události okolo mě mi to naznačovaly, a já to neviděla...

B. - Ne jen jeden život byl v tobě.

E. - .......Ano, vím, cítím to. Víš co je ale nádherný?

B. - :-) ?!?!

E. - :-D...no jo, já vím, že víš.

B. - :-D...tak povídej.

E. - Že opravdu stačí si TO JENOM UVĚDOMIT, a všechno se dá do pohybu tak nějak samo...to uvědomění je něco jako spouštěč.

B. - Tím že si začnete uvědomovat, tím uvolníte bloky v sobě, a tím dáte do pohybu energie, které vám pomůžou k vyladění se, k rovnováze, a tak vámi začne naplno proudit vesmírná energie, čili moje a tak i vaše.

E. - ...a to je ta Jednota....a to je tak krásný, že mě to někdy až rozbrečí...ale krásně rozbrečí, tak nějak z vděčnosti.

B. - A taky se ti najednou vyjevují obrazy a souvislosti, které se sebou začínají souviset. :-)

E. - Ano a krásný je i to, že poznáme i na svým těle, že jako by se nějak odlehčilo, jako kdyby z něj spadl nějakej kámen.

B. - Vy lidé si většinou myslíte, že je potřeba léčit vaše tělo, ale když jste nemocní, je nemocná prvně vaše duše.

E. - Tak mi připadne, že nemoc naší duše se jmenuje strach...a je to nemoc nakažlivá?

B. - Je...strach se přece šíří dost rychle.

E. - Aha. Líbí se mi pojem - Léčit duši. :-)

B. - Už chápeš, že kde je strach, nemůže se už naplno vejít Láska?

E. - Ano, už jsem to věděla, ale teď mi to všechno najednou dává ještě větší rozměr a tuším, že může být až neomezený.

B. - Tušíš správně, Láska nemá hranic. :-D

E. - Bože, dneska jsou Vánoce a vždycky mě to v tento čas nějak sentimentálně dostane.

B. - To je magie přírody, vesmíru, jste na ní napojeni víc, než si dokážete připustit.

E. - ...Člověk jde v tenhle čas nějak víc do sebe, do svýho středu a tak i k Tobě.

B. - Jdete tak víc do svého srdce.

E. - :-) A taky trochu bilancujeme...máme pocit, že něco končí a něco zase začíná.

B. - :-D

E. - Víš, nedávno jsem si uvědomila, že to nejvíc, co jsem v životě poznala...tedy kromě Tebe...samozřejmě :-)...je to, že to co cítím emočně, je to nejvíc...že je to víc, nežli to co vnímám svými smysly.

B. - :-)...Pokud svoje - cítím, nepovažuješ za další svůj smysl?

E. - Ano, je to můj šestý smysl, naučil mě odbourávat strachy, naučil mě věřit....A proč je na světě strach?

B. - Strach je emoce, která učí vaší duši, tedy vás, poznávat emoční dualitu, a tak poznávat Lásku. V Lásce přece nemůže být strach, v ní je důvěra a svoboda.

E. - Taky mi připadne, že strach je ego.

B. - Ze strachu si zamykáte srdce a tím ho, tedy sebe, oddělujete od všeho ostatního, tedy i ode mě. Když se zbavíte strachu, který je navázaný na vaše emoční bloky z dětství, z tohoto a nebo v minulých životů, jste svobodní a už nás od sebe nemá co oddělovat.

E. - No právě...a můžeme se, mezi sebou a i s Tebou, dorozumívat napřímo skrze svoje emoce...no, a to je to nejvíc hlavní, na co jsem přišla a mám z toho radost. :-)

B. - Přeji ti, abys poznala hodně lidí, kteří to taky tak mají. :-)

E. - Díky...je to opravdu moje velký přání.

B. - :-D...a proto se tak i stane. :-D

E. - Děkuji Ti, Bože, a tady máš ode mě dárek k Vánocům. Věřím, že ten kdo ho tvořil, myslel hlavně na Tebe.

B. - Děkuji.


Zdravím,
Eliška.



 Země - Emoční šou. 

Nemoc naší duše se jmenuje strach.




Anděl Páně 2 - Vojtěch Dyk - MODLITBA 

Je Bůh vtipný? - 15. díl

Aneb - takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016



E. - Tak Ti mě, Bože, právě napadá, že některý lidi vnímají život kolem sebe a sebe v něm, jako nějakej film, jehož děj a postavy jsou už daný napevno a oni že jsou jenom jedním z herců v tom filmu. Připadne mi ta jejich představa jakože plochá a chudá, taková bez odvážný fantazie a taky z toho cítím pocit oběti.

B. - Vím, jak to myslíš, ale toto je pohled z pohledu strachu. Ti lidé se taky bojí hrát svojí roli za sebe a nebo si alibisticky říkají, že - to je osud...a schovávají se za to. Jak už jsme si řekli, jste nejen herci svého filmu, ale i režiséry a scénáristy...

E. - ...a Ty jsi naše nápověda. ...A my nemáme předurčenej osud?

B. - Váš osud je jako prvotní scénář u filmu a vy si v něm můžete škrtat a přepisovat jak chcete, lépe řečeno, na co si troufnete. 

E. - Na tom se pozná, jak jsme odvážný, že? A můžeme si změnit úplně všechno, v tom scénáři, životním a nebo je něco nedotknutelný?

B. - Vy jste tvůrci filmu, jemuž říkáte - MŮJ ŽIVOT, můžete změnit úplně všechno. Můžete si z tragického filmu udělat třeba veselohru...nebo grotesku, i to se někdy stává, ale vaše duše sem přišla s nějakým svým prvotním plánem, prostě si sama vybrala, co chce poznávat, jaké emoce chce prožívat a to je ten prvotní váš scénář, to je dané.

E. - Já mám ráda tragi-komedie, je v nich většinou ponaučení z něčeho hluboko poznanýho a když je to nadlehčený humorem, připadne mi to fajn. Zjistila jsem, že mě zasáhne jenom dění okolo mě, ve kterým jsou emoce.

B. - Ano...a v humoru je všechno, v humoru je taky i "vážnost", která se díky němu víc zviditelní, zčitelní.

E. - My si hrajeme hlavní roli ve svým filmu, a to hlavně tím, jak myslíme, jak ho emočně prožíváme a jak konáme, ale co mě právě napadlo, to je to, že souběžně hrajeme i ve spoustě jinejch filmů, hrajeme třeba epizodní role ve filmech všech lidí, se kterýma se kdy potkáme.

B. - Ano...a podle toho, jak naplno a procítěně a tím pádem i pravdivě hrajete tyto "epizodní" role, máte možnost ovlivňovat i scénáře spousta jiných lidí...tedy, pokud mají ti lidé zájem o změnu ve svém scénáři.

E. - Z toho vyplývá, že - není malých rolí, jsou jenom malí herci.
Víš ale co mě dostalo?... a to to, když jsem si představila, jak moc je těch filmů, ve kterejch hrajeme a jak moc jsou všechny na sebe napojený a propojený, jako taková síť, filmová, která jde hodně doširoka, ale taky do hloubky, kde jsme tak spojeni s našimi předky. To co už bylo, to už je upředený, zahraný, zrežírovaný a pochopený porůznu podle představ a zažitejch emocí všech herců, a to co tvoříme právě v teď, to je jako rozehranej film, tedy, hodně filmů...mega filmů...který se navzájem ovlivňujou a spřádají tak krásnej, nekonečnej příběh našich životů...Tyjoo...to je hustý a to doslova!...A to si představuju, že v některejch filmech, kde hrajeme epizodní role, vlastně ani neznáme předcházející děj, jenom do něj na chvilku vstoupíme, naprosto improvizačně a zase zmizíme.

B. -  To si ještě představ, že si můžete změnit i minulost, tím, že si změníte emoční prožívání některých dřívějších dějů, které vás kdysi negativně zasáhli a to má vliv hlavně na to co prožíváte teď.
Vždycky jde ale hlavně o to, abyste hráli svojí roli tak, že "nehrajete," ale jste naplno sami sebou a za sebe.

E. - Přesně...a proto je potřeba, abychom se poznali, abychom věděli kdo jsme a neměli strach být tím kým  jsme. Je to tak?

B. - Ano...role každého z vás se jmenuje - JÁ JSEM.

E. - No jasně...tím jak je jenom jeden čas, a to TEĎ, tak my svým emočním procítěním, už dříve prožitých emocí...které se nám třeba nelíbily...si je můžeme jakoby opravit a to "jenom" tím, že je přijmeme, a taky hlavně znovu emočně prožijeme...odblokujeme se tak. A už v tu samou chvíli, v to samý TEĎ, jsme se tím změnili, tím, že jsme si zase něco Uvědomili...Ale BACHA!!!...zároveň si tím připravujeme to zatím neprožitý TEĎ, protože, když jsme takto nastavení, tím uvědoměním, tak jsme i šťastní, tím se vylaďujeme, vylaďujeme si tak i to příští TEĎ.

B. - ...a potom už třeba nemáte strach, že by to tak nebylo...:-D  Máte tak možnost žít svůj sen. To co prožíváte, vnímáte emočně, tím si tvoříte prožívání, vnímání všeho kolem vás i ve vás.
To je jednoduchá rovnice a navíc, všechno souvisí se vším, a i v tom je ta Jednotnost.

E. -  NO...A víš co mě taky teď zrovna napadlo?...víš!...já vím...že, když budeme umět hrát-nehrát dobře sebe, že budeme žádaný ve filmech hodně lidí a to nejen na úplně malý vedlejší role.

B. -

E. - Teda jo, to je mazec...to, jak má každej z nás možnost ovlivnit filmy osudy jinejch lidí.

B. - No tak jasně. Když s vámi ostatní lidé budou rádi, budou vás vyhledávat a tak zapojovat do svého scénáře a vy tak můžete ovlivnit to, jak si režírují svůj film.

E. - Neumím si ani představit to řetězení a vrstvení, filmový...každýho z nás...na to by asi neměl žádnej počítačovej systém na světě.

B. - Ale měl...přece ten můj.

E. - No jasně, ten boží.

B. - Ale to ještě nic není, nezapomeň, že čas vlastně neexistuje a že se všechno děje v jeden jediný čas a to v TEĎ...To všechno je propojené a koná se to najednou, nic není napevno dané, protože...?

E. - ...protože - změna je život, nic nemůže být statický, jinak by to zaniklo...A co naše vnímaná minulost?

B. - To je stejné jako s přítomností, zase jde jenom o to, jak emočně prožíváš v TEĎ vzpomínku, jak prožíváš vzpomínku na to co "bylo"...a stejně tak záleží na tom, jak emočně a naplno umíš prožívat TEĎ.

E. - ...takže, jestli to dobře chápu...tím, že si dokážeme emočně procítit minulý teď, který se nám nelíbilo, přijmout ho a tak pochopit, máme tak možnost změnit minulost...vlastně pohled na to minulý teď a tím pádem i něco v sobě?

B. - Ano...jak jsme si už říkali...protože, vámi vnímaná minulost je jenom vzpomínka na vaše pocity, představy a emoce, a to co se vám tenkrát jevilo nějak, teď, s odstupem spousty prožitých teď, vypadá úplně jinak, ale nestačí si toto jenom uvědomit. Je dobré, procítit dřívější "špatné" emoce, z toho kterého okamžiku, a díky uvědomění si...z pochopení...si je změníte, a tak se budete cítit dobře.

E. - Aha..z toho vyplývá, že svojí "budoucnost" tvoříme taky tím, jak si dokážeme vyspravit svojí "minulost"? Jak se dokážeme odblokovat od nánosů minulejch emočních zátěží, který jsme nezvládli a to většinou jako děti.

B. - Ano...A nebo které si nesete ještě z minulých životů, které se vám zrcadlí do tohoto života.

E. - Teprve teď jsem naplno pochopila, jak je to s tím jediným časem - TEĎ...to je jako jeden živej, tvořivej organizmus, kterej se pořád mění podle toho, jak a co měníme my v sobě a tím pádem i kolem sebe. Nic není napevno daný, všechno žije svým životem, tedy i námi vnímaná minulost. Proto je pro nás pravda jenom to, co vnímáme v teď.

B. - Ano, záleží jenom na TEĎ...a z toho se taky odvíjí vaše vnímání všeho...všeho toho co a jak vnímáte a přijímáte emočně. Jednu situaci může prožít zároveň několik lidí, ale určitě se neshodnou ve svých pocitech z té situace, protože každý má jiné nastavení, jiné vnímání v emocích, které je ovlivněné spoustou faktorů.

E. - Teda, řeknu Ti, Bože, ale to je mela, to je tak úžasný a taky osvobozující, takhle vidět život, svět. Je to takový moc živý a tvořivý. Není v tom nic zkostnatělýho, nic nudnýho, je to krásně živoučký...no prostě emoční. 

B. - Vždyť ti pořád říkám, že jste tvořitelé a já?...já si užívám hlavně pohledu na to, jak tvoříte.

E. - To jo, to máš nespočet seriálů, který můžeš sledovat.  Ale máme Tvojí podporu, že?...když o ní stojíme, protože bez ní bych toto určitě nikdy nepochopila. Díky. <3

B. - Mojí podporu máte neustále a všichni.

E. - I když spíme? 

B. - Samozřejmě..a tehdy vlastně úplně napřímo. Když spíte, vaše duše je najednou uvolněná z hmoty vašeho těla, je svobodná a může ...vy tak můžete...úplně všechno poznat a být s ní kde chcete.

E. - Aha, už chápu, proč máme, my lidi, rádi svobodu.

B. - :-)...Vaše duše touží po svobodě, potřebuje jí, stejně jako vaše tělo potřebuje vzduch. Když není svobodná, neskutečně trpí. Něčí tělo můžete uvěznit, ale duši ne, tu si můžete uvěznit jenom každý sám v sobě.

E. - Vzpomínám si na případy z totality, kdy věznitelé nedokázali zlomit uvězněnýho člověka, protože jeho duše byla svobodná a tím silná, tím byli ty lidi silný a ti věznitelé dokázali zabít jenom jeho tělo.

B. - Když se na tu situaci, totalitní, podíváme z jiného úhlu, vidíme, že ti věznitelé umožnili vězněným, procítit pocit svobody do úplna a taky přiměli hodně lidí o tom uvažovat...třeba zrovna jako tebe teď. Z té situace je taky poznat, že nic co se děje není ani dobré, ani špatné. Je užitečné se na všechno dívat nejen z různých úhlů, ale i z co největšího odstupu, co nejvíc celistvě.

E. - .....A máme možnost teď ovlivnit to teď "budoucí"?

B. - Ano...v teď jsou všechny možnosti budoucích teď. Jako když jdeš do skříně a začneš si vybírat co si oblečeš, taky tam máš víc možností, ale vy máte ve svém výběru budoucích teď nekonečno možností.

E. - Tak na to je i pojem - hustý...hodně řídký.

B. -

E. - To je fakt vodvaz...tak si teď tak představuju, že mám nekonečno možností a já si zatím jen tak sedím, a koukám se z okna na náves, jak krásně kvetou sousedům rudý růže...jen si tak civím a přitom mám nekonečno možností, co můžu dělat...

B. - A cítíš se při tom civění naplněně a spokojeně?

E. - Tak to jo, cítím se nádherně.

B. - A o to jde. Vy lidé dáte často nejvíc na fyzický výkon, a na hmotné tvoření, ale ty jsi třeba v tuto chvíli nejvíc sama se sebou...Nalaď se do svojí duše.

E. - Ano...Je obrovská a to taky tím, jak je krásně propojená a napojená s ostatními dušemi jinejch lidí, u kterých hraju i v jejich filmu.

B. - A jenom na tobě záleží, v jakém čase se zrovna tvoje duše nachází, zda ve vzpomínce z minula, nebo i z minulého života...nebo ve vzpomínce na budoucno...a nebo v plném soustředění na teď.

E. - Bože a vzpomínka na budoucnost je něco jinýho, než naše představa o tom, jak by něco mohlo být?

B. - Ano. Tím, že si představujete, to co chcete aby se stalo...nebo si představujete to, co chcete aby se nestalo...a emočně to prociťujete, tím to tvoříte. Nezapomeň, vaše emoce tvoří a to i to co nechcete aby se stalo, protože tím že si to představujete, tím už si jakoby píšete scénář v obrazech a pocitech, a zde pojem NE není...takže pozor na to!
A vzpomínka na budoucnost, to je jako když motýl mávne křídlem...je to jako sen v bdělém stavu, ale taky jí můžete vidět i ve snu. Když spíte, vaše duše je volně ve všech prostorech, ve všech prostorech všech dimenzí, takže můžete vnímat vzpomínky na budoucnost a taky vzpomínky na minulost, na minulé životy.

E. - Dá se to od sebe rozeznat?

B. - Dá...ale ne myšlením, pouze pocitově, intuitivně. Na to už ale musíte mít velkou odvahu uvěřit.

E. - Přesně tak...život je o Odvaze.

B. -

E. - Tyjo...dneska jsme nebyli moc vtipní, spíš filozofický.

B. - Za to ale já nemůžu...vždyť víš?...To záleží jenom na tobě, do čeho jsi zrovna naladěná.

E. - To jo, tak si to třeba vynahradíme příště, chceš?

B. - No že váháš, těším se.

E. -...Měj se, Bože...krásně, věčně a nekonečně.

B. - A ty se mnou.


Zdravím,
Eliška.



Role každého z nás se jmenuje - JÁ JSEM.

To co prožíváte, vnímáte emočně, tím si tvoříte prožívání, vnímání všeho kolem vás i ve vás.

NĚCO O PENĚZÍCH A O LÁSCE

Snad ani slovo SEX nevyvolává, v nás lidech, tolik emocí, jako slovo PENÍZE a to ke všemu ještě tak rozdílných emocí. Mám dojem, přátelé, že rozdílnost v nich způsobuje to, jak umíme sami sebe ocenit, jak se má každý z nás RÁD!
Nechci tady rozebírat to, jaká pokroucená a zvrácená klišé jsou některým z nás, už od dětství, vtloukaná do hlavy (jako třeba - peníze jsou špatný, nepřinesly nikdy nikomu nic dobrýho) a tím nás zablokovala pro vnímání hojnosti jako takové. Právě proto mě napadlo, pro někoho rouhačské spojení dvou slov, LÁSKA a PENÍZE.
Ne Láska jakože k penězům, ale Láska, jakožto ten prazákladní, nosný, tvořivý, všepřítomný cit, energie pro bytí a to nejen nás lidí...a peníze...jako to něco, za co můžeme mít něco co chceme a nebo potřebujeme.

To co obojí spojuje, je na jedné straně pocit nedostatku. Málo kdo z nás má pocit, že měl a má Lásky dost. Neumíme se milovat, milovat sami sebe, tak jak potom chceme, aby k nám proudila hojnost, jak finanční, tak emoční, když obojí v sobě, svojí nesebeláskou, vlastně potíráme, dáváme tím signál do Univerza, že nejsme vyladěni na takové přijímání.
Pocítit naplno Lásku k sobě sama, to je tak osvobozující pocit, že nám to až vyrazí dech a rozpláče nás to...ale krásně rozpláče...je to jako když se z plných plic nadechneme, po vynoření se, po dlouhé době pod vodou. To je ten pravý životadárný pocit, který nám projede celým tělem jako elektřina.

Máme ale asi každý jinak velkou potřebu Lásky, stejně jako peněz. Někomu k finanční hojnosti stačí to, co by jinému připadalo jako živoření. Funguje v tomto nějaká úměra?
Když se nám nedostává Lásky, toužíme alespoň po penězích...po ocenění...po nasycení jinou energií, taky silnou.
Toužíme třeba po tom, aby nás druzí obdivovali za to, že jsme bohatí alespoň finančně, když máme pocit, že nás druzí neoceňují za to, jací jsme, a máme tak dojem, že nás druzí nemilují.
Tento pocit vlastní malosti ale pramení jenom z nás, z našeho vnímání sama sebe.

Představuji si, že všechno dění kolem nás je neutrální povahy, a že si, my lidé, svým emočním prociťováním událostí, tvoříme život. Jenom na nás záleží, jaké emoce přijmeme a jaké vyšleme.

JENOM NA NÁS ZÁLEŽÍ, JAKÝMI EMOCEMI VNÍMÁME VŠECHNO DĚNÍ A VŠECHNY LIDI KOLEM SEBE...TÍM SI TVÁŘÍME SVŮJ ŽIVOT.

Z toho vyplývá, že jaké emoce my vysíláme k penězům, takové se nám od nich vracejí. Všichni máme pocit, že peníze chceme, ale je potřeba, přátelé, sáhnout si v sobě, hodně, hodně hluboko, tam je to jádro pudla...a budeme se divit, co máme v sobě natvrdo zabukovaný. Stačí ale, když to něco odhalíme, uvědomíme si to, emočně to procítíme a necháme odplynout. :-)

Jsem emoční labužník, jdu jenom po těch krásných emocích a snažím se, na oplátku, jenom krásné emoce vysílat.
Když ke mně přijdou takové, které se mi nelíbí, nechám je být, tím že si jich nevšímám. Jiné to je, když tyto ve mně vyvolávají nějaký špatný pocit, třeba strach, tak to ne, že si jich nevšímám...těch pocitů z emocí...snažím se si uvědomit, kde v dětství má toto kořeny, odhalit to, znovu emočně procítit a přijmout. To znamená, že s nimi vnitřně nebojuji...a potom je nechám svému osudu, protože se úplně rozplynou.

TO CO NÁS ZABLOKOVALO POMOCÍ EMOCÍ KDYSI, DNES ZASE JENOM POMOCÍ EMOCÍ MŮŽEME ODBLOKOVAT.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE, NEBÁT SE. Když si všimnu nějaké špatné emoce v sobě, třeba strachu, je to pro mě signál, že je za tím něco schované, něco hluboko ve mně, a je to vždycky něco z dětství...tak to nenechám plavat, to jdu odhalovat (jak už jsem popisovala)...NESTOJÍM TOTIŽ O ŽÁDNÝ STRACH, NECHCI SE NIČEHO BÁT!!!

Vím, přátelé, říkáte si, že to přece nejde a nebo, že je to těžké....Ano, zprvu to těžké bylo, musela jsem si v sobě odblokovat všechno to, co ve mně vyvolávalo špatné pocity a můžu vám po pravdě zdělit, že to byl mazec, bylo toho opravdu hodně...na druhou stranu to bylo hodně velké dobrodružství, hodně výletů do svého nitra, hodně odvážných výletů k překonání strachů v sobě..!!
Pokud chcete jednoduchou radu - dělejte věci, ze kterých máte strach. Strach je pro mě kontrolka, že je potřeba ještě něco pochopit a překonat....No, znáte větší dobrodružství?...a těch zážitků při objevování ve vlastním nitru, ve svém Vesmíru...a té radosti nakonec. :-D

Peníze lidi rozdělují v jejich vnímání, někdo je má, někdo ne. (Tedy takto, peníze máme většinou všichni, liší se jejich množství, ale hlavně se liší naše představa o pojmu - mít dost peněz).
Láska spojuje, ale i tak může být v obou stejná láskyplná energie. Napadá mě slovo ROVNOVÁHA a vidím číslo 8..

Láska je energie pro naše duchovní, duševní nasycení a peníze zase pro naše materiální nasycení.
Sebeláska osvobozuje, dostatek financí také osvobozuje. Potom umíme procítit pocit - JÁ JSEM a JÁ MÁM a můžeme dávat, je to jako mantra hojnosti.

JÁ JSEM = JÁ MÁM ...<3

Jeden z nejděsivějších lidských strachů je strach, že nebudeme mít dost peněz a nebo, že když už je budeme mít, že o ně přijdeme. Je nám ale, přátelé, všem jasné, že když myšlenky tvoří, přivoláváme si jimi skutečnost.

NEJVĚTŠÍ ODVAHA JE VĚŘIT

Když se podíváme na peníze, vidíme, jak jsou krásné. Mají na sobě krásné obrázky a portréty úžasných lidí z naší historie (Božena Němcová, prezident T. G. M....co k tomu ještě dodat?), jsou to nejen umělecká díla, ale taky jsou dost trvanlivé, můžeme je třeba i omylem vyprat v pračce a nic moc se jim nestane.

Peníze jsou hodně zhutnělá energie a proto je...pro ty kteří jí mentálně nezvládnou...nebezpečná, ale oheň je taky nebezpečný...Když nevíme co se svým životem, jak s ním nakládat, těžko si poradíme s tak silnou energií, jakou představují peníze.
Někdo třeba něco vyrobí, tak za to dostane peníze a v těch penězích je ukrytá všechna energie a kreativita toho člověka...peníze kolují a nabírají na sebe všechny tyto energie. Když se na ně podíváme z této stránky, jsou vlastně kouzelné, ale ve své podstatě jsou taky neutrální, zase záleží jenom na nás, jaké emoce v nás vyvolávají a ty hodně vypovídají o našem postoji k nám samým a tak i k životu v úplnosti.

Ano, peníze kolují, a to je zase jiné jejich kouzlo. Jde o to, s jakou ochotou a s jakými emocemi je přijímáme a posíláme dál kolovat, jestli se někde v nás ten proud, kanál, nezasekne v pocitu hrabivosti, z pocitu strachu z nedostatku, nebo v tom, že peníze neradi propouštíme od sebe. A nebo...že nejsme vděčni i za to, že jimi můžeme platit...o tom vypovídá pojem - UTRATIT....jak je můžeme utratit, zabít?.... "pouze" posíláme tu silnou energii finanční dál, aby se v nás nezasekl proud hojnosti a ony se k nám zase, šupito presto, mohly vrátit a vzít sebou ještě kamarády, protože si někde cestou řeknou, že u nás je jim dobře, že se s námi budou dobře cítit, když víme, co je to proudění hojnosti, že si u nás užijí jako na tobogánu.

Často se soustředíme na to co nemáme a neumíme být vděčni, za to co máme.
VDĚČNOST je motor, je to modlitba v poděkování, v uvědomění si.

Mám ale dojem, že s penězi se něco děje, že peníze, jakožto platidlo ztrácejí na ceně, protože už nejsou kryté zlatem a třeba EU je tiskne jako na běžícím pásu. Taky ztrácí na ceně u těch lidí, kteří si uvědomují hloubku a velikost jiných hodnot, těch nemateriálních, aniž by při tom penězi pohrdali.

Něco se děje i v tom smyslu, že většina peněz se dostává k úplně malé menšině lidí. Malé procento lidí vlastní velké procento peněz. Že by za tím bylo Paretovo pravidlo - 80 na 20? Možná je to taky tím, že za ta staletí, co máme peníze, se pomocí jejich energie ty peníze nějak soustředily, přitáhly k stejně silné lidské energii. (Tuto mojí úvahu ale berte, přátelé, s rezervou, protože nejsem ve finančnictví vůbec kovaná, spíš tomu rozumím jako koza petrželi a od rodiny dostávám peníze jenom po menších částkách a v okolí našich přátel kolují příběhy na téma - já a peníze...a musím po pravdě přiznat, že jsou všechny pravdivé a vůbec nepřehánějí.... Já je totiž moc nevnímám, ty peníze, a tak se stane, že je třeba i ztratím...:-( ale to ne, že bych si jich nevážila, to opravdu ne, spíš mám dojem, že je k sobě nějak záhadně přitahuji :-).

Peníze jsou prostě mršky podšitý, když se za nimi honíme, utíkají před námi.
Když ale děláme jakože nic, moc si jich nevšímáme, ale máme je rádi jako všechno kolem nás, přímo dolejzaj, potvůrky jedny podivný.

Taky mě napadá, že jaký máme přístup k penězům, takový máme sami k sobě.
Když peníze milujeme nadevše, soustředíme se hlavně na svojí hmotnou podstatu, jejiž zástupcem je EGO.
Pokud penězi pohrdáme a vnímáme je jako něco nízkého, podřadného, jako něco, co je spojené se hmotou a my jsme přece taáák vysoko vyspělá duchovní bytost, zase v nás bují EGO, a je to jenom duchovní past z namyšlenosti.

Je krásné najít rovnováhu v obojím, jak ve vnímání materiálního světa, i svého hmotného těla, které nám umožňuje žít a radovat se ze všeho, na co si můžeme sáhnout, a k uspokojení toho všeho holt v současnosti máme peníze. Tak je krásné, když je přijmeme, a s vděčností si všeho užíváme. Pro vyváženost v sobě si ale taky uvědomujeme, co je naše pravá podstata, že je to duše, náš duchovní přesah. Čím víc se stáváme uvědomělými, tím víc žijeme tímto. Žijeme sice v hmotném těle, ale naplno vnímáme, že naše potřeby jsou spíš duchovního charakteru, nalezneme Lásku i k sobě a peníze se stanou "jenom" součástí života tady na Zemi, které sytí naše fyzické potřeby.

Když jsme mladí, máme rodinu, tak se musíme hodně zajímat o to hmotné k jejímu zabezpečení, proto je asi normální to, že se víc soustředíme i na peníze, to má logiku...Časem ale, jak se mění životní fáze, mění se i pohled a soustředěnost na materiální věci, protože postupně rodinu zabezpečíme, postavíme dům a tak podobně.

Je taky určitě pravda, že dost lidí kteří patří mezi to malé procento těch, kteří vlastní hodně peněz, tak ti část z nich darují, a tím přesouvají tam, kde jsou nejvíc potřeba.
Dost lidí vnímá hodně bohaté lidi jako špatné, ale tak to přece nemusí být. Jsou to často lidé, kteří jsou schopní, ne všeho schopní, ale ti, kteří si umí jít především za svým snem a ne jenom za penězi.

ÚSPĚCH JE CÍTIT POTEM

Krásný příklad z historie je životní příběh Heinricha Schliemanna, který měl už jako malý kluk sen, že vykope bájnou Tróju, neměl ani peníze, ani potřebné vzdělání, ale obojí získal jenom svojí pílí a vytrvalostí a hlavně díky tomu, že jeho sen převyšoval všechny překážky k němu (kniha Sen o Tróji). Peníze za námi totiž vždycky trefí, když se na ně moc nesoustředíme, ale děláme, to co děláme, s čistým srdcem, tedy s Láskou...a věříme.
Jejich popíráním a haněním jich, nic nevyřešíme, přispíváme tak jedině k nerovnováze v sobě a tím k tomu, že za námi nebudou chtít.

Všude kolem nás je hojnost, my jsme hojnost. Když toto budeme umět prociťovat a tím vnímat, nejen hojnost hmotnou, ale i emoční, budeme k sobě peníze přitahovat jako magnet...tedy jenom v tom případě že i je budeme vnímat jako hojnost. :-)

Nevím, třeba v budoucnu peníze nebudou potřeba...to by určitě bylo krásné...ale teď jsou a patří tak k našemu životu jako všechno co nás obklopuje, jako všechno to na co si můžeme sáhnout.

Peníze nás učí dávat a přijímat. Když toto umíme, určitě umíme dávat i přijímat Lásku.
Peníze jsou oběživo, ale i Láska námi proudí, tím že jí přijímáme a dáváme jí dál.

ŽIVOT JE POHYB.

Určitě taky všichni víme, že peníze, které někdo nabyl podvodem...a tak podobně...tak ty mu opravdu nikdy nic dobrého nepřinesly. To už je takový zákon...třeba karmy...nevím?
Třeba jsou peníze opravdu kouzelné a umí svojí energii přizpůsobit tomu, kdo je vlastní...To je, co? :-)
To už je hned další důvod, proč je neodmítat.
Proto přeji všem to co mají a taky přeji všem, to po čem touží.

Přeji nám všem, ať se nám splní všechny naše sny, a to i ty sebe trhlejší, ať už k tomu potřebujeme peníze, nebo ne.

S pocitem hojnosti a Lásky,
Eliška.


UŽ V KNIZE KNIH JE PSÁNO...PŘEJ A BUDE TI PŘÁNO, DEJ A BUDE TI DÁNO. :-)

SLIB

Jejich Láska jiskří opravdovostí, je v ní pravda a hluboké vnoření.

Je jí sotva šestnáct, je na pohled křehká, ale vnitřně silná, je v tom obrovská a hluboká, taková, jaká je hloubka v jejich krásných, zelených očí. Nejsou jenom krásné svým tvarem a výrazností, ale hlavně opravdovostí, která každého, kdo se do nich podívá, přímo pohltí a i pohladí, je v nich poznat, že i přes svoje mládí ví, že zná hlubokou, tichou pravdu o životě.

Stojí tiše na kraji lesa a pozoruje vlnící se cestu, která se svažuje úvozem mezi luky. Její dlouhé, tmavé vlasy jí vánek nafoukává přes oči. Proč asi?...aby neviděla toho, koho vyhlíží?
Už ho vidí, a její srdce obklopilo krásno, stejné, jako když si na něj vzpomene, ale teď je to ještě silnější, když si představí, že se za chvíli budou držet v náručí.

Jak je to něžné, silné a opravdové, to jejich objetí, chtěla by takto zůstat napořád, jenom být, držet se a dýchat jednin dechem. I jejich srdce snad bijí jednotně, bijí naplno, stejně tak, jako je plnost v jejich souznění.
Nemyslí, jenom vnímá a prociťuje jeho pevné sevření, teplo jeho těla a jeho vůni. Tentokrát jí zase jeho dlouhé, husté, hnědé vlasy zakrývají obličej, jako by chtěly něco schovat, něco co ještě chvíli nemá vidět.
Stojí v jeho sevření, které je nezvykle dlouhé a hodně silné. Najednou jí ovanulo něco jako prázdnota. Ten pocit jí projel ostře jako nůž celým jejím tělem.
Když se mu po chvíli zadívala do jeho něžných, sametových očí, vidí v nich žal a odhodlání, které ho od ní oddaluje.
Jenom stojí a všechny pocity se v ní najednou zastavily.
On pochopil, že poznala. Ví, že si oba rozumí i bez řečí, ví, že umí načítat vzájemně svoje emoce i myšlenky, ví, že jejich napojení je přímé, tak přímé jako jejich Láska.
Ví, že i dříve vnímala rozpolcenost v jeho duši, ví, že ona ví, že on stojí před volbou, před volbou v Lásce.
Jeho srdce je jí plné a nejen srdce, vnímá jí naplno celým svým tělem až do morku kostí, až to bolí, jak je to silné. On se ale děsí té fyzičnosti, připadne mu to špatné a nízké.

Volí mezi dvěma Láskami.

"Dnes jsem dal slib."

Ona jenom stojí. Ruce, které ještě před chvílí byly plné jeho, jsou mrtvě svěšené podél těla, a bezmyšlenkovitě, nechápavě na něj hledí. Ví, co tím myslí, ale nechápe jak mohl.

"Dnes jsem dal slib," opakuje svoje slova, nedokáže říct víc.

Jejich nedávné objetí, ze kterého ještě vnímá jeho teplo na svých prsou, které se prolíná s jemnou vůní jeho vlasů, jí připadne najednou jako lež. Má dojem, že ničemu nerozumí, najednou neví co je opravdové a co není.

"Jak to?...Proč?" to je jediné, na co se zmohla.
"Uvědomil jsem si, že moje Láska k Bohu je silnější, není v ní tělesnost...je čistá."

Nic na to neříká, věděla, že je tu tato možnost v jeho rozhodnutí, ale nevěřila tomu, protože poznala, jak je jejich Láska výjimečná, jak je přímá a jak zasahuje i do hlubin časů. Nevěřila tomu, že se může takto rozhodnout, a nebo si to ani neuměla představit, vlastně si to ani nechtěla představit. Ví, že ona může milovat Boha a přitom i jeho, vždyť Bůh je Láska.

"Vždyť Bůh je Láska," jenom bezmyšlenkovitě dodává.
On na to nic neříká, klopí oči dolů, otáčí se, a pomalu odchází cestou, kterou před chvílí přišel.

Tato chvíle na ní zeje jako hladová, bezedná propast. Propast, za kterou zůstalo všechno krásné, které jí hýčkalo a hřálo u srdce.
Stojí tu strnule a jenom se vyhasle, bezemočně dívá, jak od ní odchází. Najednou jí pohltila temnota beznaděje, zmizelo všechno světlo a radost jejich Lásky, které jí tak krásně naplňovalo.
Stojí tu prázdná.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hluboký je slib čistoty pro člověka, který ho přijal naplno emočně, který si do něj dal celou svojí pravdu z celého sebe. 
Hluboký je tento otisk na duši člověka, která se rodí do dalšího těla, jehož mysl netuší a ani nechápe, k čemu se duše, už dříve, zavázala.
Nemůže jeho mysl jen tak jednoduše pochopit, že otisk toho slibu je už napořád vryt napevno do duše.
Tento člověk cítí Lásku k Bohu, ale taky jí hledá i u lidí, hledá splynutí na všech úrovních, tedy i na té fyzické, ale ta je zamčená slibem čistoty.
Duše to ví, ale mysl člověka si to musí uvědomit, člověk to musí poznat skrze svoje emoce, musí jim uvěřit a rozšifrovat je.
Musí pochopit a uvěřit naplno, stejnou opravdovostí s jakou přijímala duše emočně daný slib.

Každá duše touží po svobodě, proto je pro ní nebezpečné, dávat jakýkoliv závazný slib. Změna je to, co všechno pohání a tak i poznání nás lidí se mění, my se tak měníme, mění se časem i náš pohled na dění kolem nás, mění se tak i naše prožívání všeho.   
Naše duše hledají naplnění bezpodmínečné Lásky, takové, která umí ctít a dávat svobodu, protože jenom v ní je pravda.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jejich setkání není náhodné, i když se to tak může na první pohled zdát.

Když se jejich oči potkaly, je to hluboké, známé a tak dojemné, že to až bolí u srdce. Krásno, které je obklopuje a proniká jimi, je tiché, sametové a něžné.
Nevnímají hudbu a ruch lidí, jenom jsou naplno, a připadá jim, jako by oba našli něco, co hledali, aniž by to tušili.
Je to tak obrovské, že tomu ani nevěří.

Jeho mysl si s ním pohrává a nabízí mu spoustu variant, které mu mají logicky vysvětlit, proč je to všechno nesmysl.
Jeho duše už ale prošla spoustou zkušeností, je čistá a připravená dokončit, co sem přišla vyzkoušet,
co sem přišla poznat.
Vyzařuje z něj jemnost, empatičnost, ale i obrovská mentální síla, kterou si ještě sice naplno neuvědomuje, ale určitě jí tuší. Má odvahu a sílu poslouchat svoje emoce a věřit jim přes všechnu logičnost svojí mysli i svého okolí.
Vnímá naplno, jak je to velké, cítí, jak velká hloubka je v jejich setkání, stejná hloubka jaká je v jejích neobyčejně krásných, zelených očích, které jsou až uhrančivé, ale přitom něžně mazlivé a chvílemi až dětsky naivně rozšířené do úžasu a radosti ze života...a nebo z radosti z jejich setkání?

Ona ví, že když dává svojí duši svobodu, že jí ona dovede k pravdě a taky ví, že pravda je Láska.
To je taky asi to, co ho na ní fascinuje, v její blízkosti se cítí krásně svobodně a tak naplno svůj.
Měl dřív pocit, jako by ho něco svazovalo, byla to zdánlivá křehkost jeho duše, nebo ještě něco o čem ani netušil?
Má teď dojem, jako by ho od něčeho osvobozovala, jako by v něm něco objevovala s úplnou samozřejmostí, která jiskří rozverností a živočišností, kterou v něm naplno přirozeně vylaďuje a tak s ním souzní.

Ví, že jejich setkání je jenom krátká epizoda v jeho bytí, ale uvědomuje si, vlastně to spíš prociťuje tušením, že možná ta nejdůležitější.
Netuší co má dělat, ví ale, že má poslouchat svojí intuici, která mu říká, že ona je ten člověk, který pomůže jeho duši zase svobodně létat.

Stojí a dívají se si vzájemně do očí, oběma to v nich jiskří radostí z jejich blízkosti.
V jejich objetí je snad celý vesmír a ona cítí, jak se v něm něco přetrhalo, uvolnilo, odpoutalo, něco, co mu uvolnilo cestu k Lásce, něco, co dovolí jeho duši, setkat se s Láskou na všech úrovních.

Ona nějak podvědomě ví, že mu přinesla svobodu, protože si navzájem předali víru, víru v sebe sama a i v sebe navzájem.
Ona taky ví, že jejich setkání, byť krátké, je vlastně to nejtrvalejší a nejnádhernější, takové, které jim zůstane v srdcích už napořád a cítí naplno Lásku a vděčnost za to všechno.


Zdravím,
Eliška.


Víra + Odvaha = Pravda a Láska

Je Bůh vtipný? - 14. díl

Aneb - takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016



E. - Ahoj, Bože. Musím Ti něco říct, na něco jsem totiž právě přišla a připadne mi to bombastický a úplně přelomový...teda, jakože pro mě.

B. - Ahoj mudrci, tak povídej.

E. - Jen si ze mě dělej blázny, já to ustojím.

B. - Tak já to náhodou myslím úplně vážně.

E. - Dobře tedy...Víš, napadlo mě právě, odkud tak asi pramení síla každýho člověka, vnitřní, mentální síla každýho, a potřebuju to s Tebou zkonzultovat.

B. - Jsem tu pro tebe, kolego.

E. -...Tak Ti tak potkáš člověka a hned vidíš, jak je hodně citlivej, empatickej a že na většinu lidí působí křehce a zranitelně, přitom z něj zároveň cítíš obrovskou sílu. Odkud pramení síla každýho z nás?...jak to, že někdo je silná osobnost a někdo ne?...máme v sobě každej jinak naděleno a nebo někdo umí tu sílu v sobě naplno objevit a někdo ne?

B. - Myslíš si, že Slunce svítí na každého z vás jinak?

E. - Ano, svítí na každýho jinak, ale z pohledu nás lidí, ne z pohledu Slunce.

B. - No právě.

E. - Všimla jsem si, že lidi který v sobě mají alespoň trochu jasno, jsou hodně citlivý, umí načítat nejen svoje emoce a rozumět jim, ale jsou i hodně mentálně silní.

B. -...Že by zase jeden ze zdánlivých paradoxů?

E. - Ano....v citlivosti, v empatii je ta síla a paradoxně právě ty lidi se cítí nejvíc zranitelní, tedy, dokud toto nepochopí, dokud si to neuvědomí..

B. - Taky připadají tito lidé někomu jako slaboši, právě tou svojí citlivostí. Zase jde o odvahu každého z vás, o odvahu přijmout se, žít za sebe a nepodlehnout tlaku z venčí.

E. - Takže naše síla je v emocích, v přijatejch, vyřešenejch a předávanejch emocích, a pokud už je máme přijatý a vyřešený, cítíme, že máme předávat jenom krásný emoce, protože ty tvoří krásno.

B. - Ano, síla je ve všech vašich emocích, ale vy už víte, že šťastné emoce tvoří váš šťastný život, tak se je už nebojíte otevřeně a i spontánně projevovat. Svojí sílu naplno procítíte, když se nebojíte, když překonáte strach.

E. - Chápu to, jsme všichni stejně u zdroje životní síly, ale jsou asi velký rozdíly v tom, jakou máme kdo přípojku k ní, k Tobě...no, přípojku máme asi všichni stejnou, ale můžeme jí mít zanesenou a tak...

B. - A o to vlastně jde, duše se sem "chodí" učit se napojovat, poznávat, vzpomenout si, touží poznat se a tím pádem i mě. Snaží se rozpomenout, jak to udělat, aby naše napojení bylo napřímo.

E. - Naše duše je tu, aby si uvědomila, že to ví, aby si vzpomněla na to, co je a abychom my, skrze naší mysl, jednali tak, abychom si to uvědomili a naše emoce jsou vlastně taky energie.
A záleží jenom na nás, kolik k tomu budeme potřebovat životů...k tomu úplnýmu pochopení?

B. - Ano, máte přece svobodu...a už jsme si taky říkali, že vaše emoce jsou jazykem vašich duší.

E. - Síla našeho těla je ve svalech a síla naší duše, naší pravý podstaty, je v emocích.

B. - Ano, v takových emocích, které s vámi souzní, vylaďují vás a čistí od nánosů, od bloků. Vaše síla je v takových emocích, které vám dělají radost a tím i šíří radost.

E. - Největší síla je v Lásce...takže nejsilnější člověk je ten, který nejvíc miluje.

B. - Ano, a máš pravdu i v tom, že emoce jsou mentální síla člověka, ta nejdůležitější.

E. - To je krásný - síla člověka je ve schopnosti milovat.

B. - Jde jenom o to, abyste dokázali dát vaší duši možnost, aby se naplno projevila, aby projevila svojí přirozenost, to čím je. Všichni máte svobodnou volbu, záleží jenom na vás, jaké emoce ze sebe vyzařujete, jaké emoce žijete. Negativní emoce, jako třeba strach, jsou destrukční. Na jaké emoce se soustředíte, takové posilujete.

E. - Nejde o to, jak a co se nám děje, jde o to, jak to či ono vnímáme, emočně vnímáme, prociťujeme, prožíváme, přijímáme...tím se tvoříme.

B. - Pomocí emocí se můžete taky vyčistit až na samotnou vaší podstatu, a tím se dostat až ke mně. Můžete se tak napojit na mě, na energií Lásky...vlastně tak splynout s Láskou.

E. - Teda jo...to je tak moc obrovský...

B. - Ano, nechejte se vést vašimi šťastnými emocemi a tak intuitivně poznáte, co je pro vás dobré.

E. - Nebát se projevovat svoje emoce, to je pro nás tak krásný, krásně silný.

B. - Nebát se spontánně projevovat emoce je krásné a silné proto, protože je v tom pravda.

E. - Aha...to je pravda ...a to je to krásný a silný v tom.

B. - Pravda je to, co vše posouvá dál, osvobozuje a tím povyšuje do vyššího levelu v pochopení.

E. - A proč se často bojíme naše emoce před druhými ukazovat?

B. - No...proč asi?

E. - Máme strach...a z čeho?

B. - Třeba se bojíte toho, že jste některé emoce špatně pochopily. Čím jsou vaše emoce silnější, tím víc ve vás jakoby jiskří a vás to vyvádí z klidu bezpečí vašich poznaných pocitů.

E. - My ale máme přece většinou rádi, když není nuda a žít emočně, vnímat emoce a šířit je, to je velký dobrodružství. A taky mi připadne, že díky emocím žijeme, bez nich jsme skoro jako mrtvý.

B. - Každý jste jiný, ale odvaha je vždycky pro všechny klíčová.

E. - A proč z toho máme někdy strach a někdy ne?

B. - To asi tím, když jsou to emoce nové, neznáme a nebo hodně silné.

E. - Aha...

B. - Každými naplno projevenými emocemi se obnažujete, obnažujete tak svoje nitro, a jenom hodně silný člověk toto zvládne, tím, že nemá strach, že ostatní uvidí, jaký doopravdy je. Jenom takto máte možnost se poznat, nejen poznat sami sebe, ale i sebe navzájem.

E. - To jo...Ale když se stane, že jsou naše emoce takový, že jim sami nerozumíme, bojíme se je projevit, jako bychom se báli toho, co jimi sami v sobě odhalíme. Bojíme se neznáma, bojíme se sebe.

B. - Máte totiž rádi, alespoň trochu, svoje emoce pod kontrolou, i když ne pod cenzurou vašeho rozumu, ale chcete je většinou chápat v rámci pochopení se, v tom jste potom pevní a cítíte z toho něco jako pevnou základnu pro lehkost svého emočního vyjadřování.

E. - A když svým emocím nerozumíme, tak ta základna není pevná a nás to vykolejuje?

B. - Ano, ale většinou jde jenom o čas, kdy všechno pochopíte.

E. - Vím, Ty nám v tom hodně pomáháš. Posíláš nám do cesty různý lidi a situace, který nám pomáhají k pochopení.

B. - Ano, je to něco jako taková moje rozehraná, nekonečná partie šachu, kdy všechno souvisí se vším a žádná figurka není důležitější, jenom se různě mění a prolínají situace a děje. Hlavními aktéry jste tu ale vy, nikdo jiný, jenom na vás samotných záleží, jak bude vypadat další tah, já jsem připravený na všechny možné varianty.

E. - Tak to je hustý, kam se na Tebe hrabou všechny mega počítače Nasa.

B. - ...Taky vám pomáhá vaše duše. Když spíte, je osvobozená z vašeho těla a může všechnoa vaše mysl může, díky vašim snům a vizím, všechno pochopit.

E. - ...a nebo......se Tě jednoduše můžeme přímo zeptat, tak jak to dělám teď já, že?

B. - Ano...Pokud by někdo nedal to, že má mluvit přímo se mnou, ať se zeptá sebe, ať obrátí otázku do svého nitra a je to stejné.

E. - No jasně, vždyť Ty jsi všude, takže i v nás...to je nám všem už jasný, přece.
Bože, a může člověk dojít k Tobě díky svýmu myšlení?...mě to připadne jako cesta kolem světa, ne tak dobrodružná, ale tak dlouhá.

B. - Může, vždyť víš, cesta je cíl. Každý jste jiný a jinak se díváte na svět, tedy na mě.

E. - A i když jsme každej úplně jinnej a jinak vnímáme svět...tedy, ze začátku...

B. - ...tak se v tom pohledu sjednocujete, díky vnímání svých i cizích emocí, a tak poznáte, co je důležité, tak přijdete k podstatě života...tím, že se naučíte rozumět řeči svojí duše, emoční řeči svojí duše.

E. - ...ano a nejen svojí...a tím se začneme cítit jako jedna bytost.

B. - Ano a to je taky pokora, protože už vás, od sebe navzájem, neoddělují vaše ega se svými strachy a pocity výlučnosti, povýšenosti, a nebo naopak z pocity malosti, sebelítosti a s růzností vašich domnělých vin.

E. - Cítíme se najednou jakoby prázdní, ale krásně prázdní a do té prázdnoty navnímáme najednou obrovskou, nekonečnou velikost...Tvojí velikost, a tím pádem i tu vzájemnou velikost nás všech...a tím se ztotožníme s Tebou.

B. - Tak...A jste doma, jsme spolu.

E. - <3 ...a jsme vědomě v přítomnosti, ve věčné přítomnosti. Napadá mě právě: Bůh - sponzor přítomného okamžiku.

B. -

E. - Pa, Bože, už musím jít, jdu si hrát a zpívat s kámošema...ale to Ty víš...vždyť jsi pořád se mnou...jsi vždycky se mnou...že?

B. - Jasně, vždyť i já si rád hraji.

E. - Tak to jsme na tom stejně, taky jsem hravá.Nedávno jsem přišla na to, proč jsem sem chtěla, jakože sem na Zem...tedy takto...proč sem chtěla moje duše, úplně ze začátku, co tu chtěla dělat a nebo poznávat. 

B. -Chceš tím říct - jaký podnikatelský záměr měla tvoje duše, když se sem prvně narodila. Co chtěla poznat během spousty reinkarnací, kterými se chystala procházet...No, povídej, to zní zajímavě a taky klíčově, to bychom měli ještě někdy pořádně probrat.

E. - Přesně tak, taky že mě to zprvu dost dostalo a zaujalo a i dost vyklůčilo...ale už dobrý...Takže. Já, vlastně moje duše, si sem přišla hrát...To je, co?...Chápeš - HRÁT a jak už je ta čeština tak krásná a mnohovrstvá, já si opravdu hraju a ve všem vidím hru a hraní.

B. - A když hraješ na cajon?

E. - Přesně...říkám - že si hraju, že hraju...a tak to taky dělám.

B. - Už se těším, jak to zase rozbalíš...divoško.

E. - A mně se zase líbí to, jak mi říkáš - že se těšíš, jak to zase rozbalím.Takže se těším, jak to spolu zase rozbalíme. Pa, večer..ale co to melu, vždyť my se vlastně nemusíme loučit..my už o sobě navzájem víme..my jsme spolu pořád..

B. -


Zdravím,
E.

Síla našeho těla je ve svalech a síla naší duše, naší pravý podstaty, je v emocích.


Největší síla je v Lásce...takže nejsilnější člověk je ten, který nejvíc miluje.
+
Nebát se spontánně projevovat emoce je krásné a silné proto, protože je v tom pravda.

=

Bůh - sponzor přítomného okamžiku.