SLIB

Jejich Láska jiskří opravdovostí, je v ní pravda a hluboké vnoření.

Je jí sotva šestnáct, je na pohled křehká, ale vnitřně silná, je v tom obrovská a hluboká, taková, jaká je hloubka v jejich krásných, zelených očí. Nejsou jenom krásné svým tvarem a výrazností, ale hlavně opravdovostí, která každého, kdo se do nich podívá, přímo pohltí a i pohladí, je v nich poznat, že i přes svoje mládí ví, že zná hlubokou, tichou pravdu o životě.

Stojí tiše na kraji lesa a pozoruje vlnící se cestu, která se svažuje úvozem mezi luky. Její dlouhé, tmavé vlasy jí vánek nafoukává přes oči. Proč asi?...aby neviděla toho, koho vyhlíží?
Už ho vidí, a její srdce obklopilo krásno, stejné, jako když si na něj vzpomene, ale teď je to ještě silnější, když si představí, že se za chvíli budou držet v náručí.

Jak je to něžné, silné a opravdové, to jejich objetí, chtěla by takto zůstat napořád, jenom být, držet se a dýchat jednin dechem. I jejich srdce snad bijí jednotně, bijí naplno, stejně tak, jako je plnost v jejich souznění.
Nemyslí, jenom vnímá a prociťuje jeho pevné sevření, teplo jeho těla a jeho vůni. Tentokrát jí zase jeho dlouhé, husté, hnědé vlasy zakrývají obličej, jako by chtěly něco schovat, něco co ještě chvíli nemá vidět.
Stojí v jeho sevření, které je nezvykle dlouhé a hodně silné. Najednou jí ovanulo něco jako prázdnota. Ten pocit jí projel ostře jako nůž celým jejím tělem.
Když se mu po chvíli zadívala do jeho něžných, sametových očí, vidí v nich žal a odhodlání, které ho od ní oddaluje.
Jenom stojí a všechny pocity se v ní najednou zastavily.
On pochopil, že poznala. Ví, že si oba rozumí i bez řečí, ví, že umí načítat vzájemně svoje emoce i myšlenky, ví, že jejich napojení je přímé, tak přímé jako jejich Láska.
Ví, že i dříve vnímala rozpolcenost v jeho duši, ví, že ona ví, že on stojí před volbou, před volbou v Lásce.
Jeho srdce je jí plné a nejen srdce, vnímá jí naplno celým svým tělem až do morku kostí, až to bolí, jak je to silné. On se ale děsí té fyzičnosti, připadne mu to špatné a nízké.

Volí mezi dvěma Láskami.

"Dnes jsem dal slib."

Ona jenom stojí. Ruce, které ještě před chvílí byly plné jeho, jsou mrtvě svěšené podél těla, a bezmyšlenkovitě, nechápavě na něj hledí. Ví, co tím myslí, ale nechápe jak mohl.

"Dnes jsem dal slib," opakuje svoje slova, nedokáže říct víc.

Jejich nedávné objetí, ze kterého ještě vnímá jeho teplo na svých prsou, které se prolíná s jemnou vůní jeho vlasů, jí připadne najednou jako lež. Má dojem, že ničemu nerozumí, najednou neví co je opravdové a co není.

"Jak to?...Proč?" to je jediné, na co se zmohla.
"Uvědomil jsem si, že moje Láska k Bohu je silnější, není v ní tělesnost...je čistá."

Nic na to neříká, věděla, že je tu tato možnost v jeho rozhodnutí, ale nevěřila tomu, protože poznala, jak je jejich Láska výjimečná, jak je přímá a jak zasahuje i do hlubin časů. Nevěřila tomu, že se může takto rozhodnout, a nebo si to ani neuměla představit, vlastně si to ani nechtěla představit. Ví, že ona může milovat Boha a přitom i jeho, vždyť Bůh je Láska.

"Vždyť Bůh je Láska," jenom bezmyšlenkovitě dodává.
On na to nic neříká, klopí oči dolů, otáčí se, a pomalu odchází cestou, kterou před chvílí přišel.

Tato chvíle na ní zeje jako hladová, bezedná propast. Propast, za kterou zůstalo všechno krásné, které jí hýčkalo a hřálo u srdce.
Stojí tu strnule a jenom se vyhasle, bezemočně dívá, jak od ní odchází. Najednou jí pohltila temnota beznaděje, zmizelo všechno světlo a radost jejich Lásky, které jí tak krásně naplňovalo.
Stojí tu prázdná.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hluboký je slib čistoty pro člověka, který ho přijal naplno emočně, který si do něj dal celou svojí pravdu z celého sebe. 
Hluboký je tento otisk na duši člověka, která se rodí do dalšího těla, jehož mysl netuší a ani nechápe, k čemu se duše, už dříve, zavázala.
Nemůže jeho mysl jen tak jednoduše pochopit, že otisk toho slibu je už napořád vryt napevno do duše.
Tento člověk cítí Lásku k Bohu, ale taky jí hledá i u lidí, hledá splynutí na všech úrovních, tedy i na té fyzické, ale ta je zamčená slibem čistoty.
Duše to ví, ale mysl člověka si to musí uvědomit, člověk to musí poznat skrze svoje emoce, musí jim uvěřit a rozšifrovat je.
Musí pochopit a uvěřit naplno, stejnou opravdovostí s jakou přijímala duše emočně daný slib.

Každá duše touží po svobodě, proto je pro ní nebezpečné, dávat jakýkoliv závazný slib. Změna je to, co všechno pohání a tak i poznání nás lidí se mění, my se tak měníme, mění se časem i náš pohled na dění kolem nás, mění se tak i naše prožívání všeho.   
Naše duše hledají naplnění bezpodmínečné Lásky, takové, která umí ctít a dávat svobodu, protože jenom v ní je pravda.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jejich setkání není náhodné, i když se to tak může na první pohled zdát.

Když se jejich oči potkaly, je to hluboké, známé a tak dojemné, že to až bolí u srdce. Krásno, které je obklopuje a proniká jimi, je tiché, sametové a něžné.
Nevnímají hudbu a ruch lidí, jenom jsou naplno, a připadá jim, jako by oba našli něco, co hledali, aniž by to tušili.
Je to tak obrovské, že tomu ani nevěří.

Jeho mysl si s ním pohrává a nabízí mu spoustu variant, které mu mají logicky vysvětlit, proč je to všechno nesmysl.
Jeho duše už ale prošla spoustou zkušeností, je čistá a připravená dokončit, co sem přišla vyzkoušet,
co sem přišla poznat.
Vyzařuje z něj jemnost, empatičnost, ale i obrovská mentální síla, kterou si ještě sice naplno neuvědomuje, ale určitě jí tuší. Má odvahu a sílu poslouchat svoje emoce a věřit jim přes všechnu logičnost svojí mysli i svého okolí.
Vnímá naplno, jak je to velké, cítí, jak velká hloubka je v jejich setkání, stejná hloubka jaká je v jejích neobyčejně krásných, zelených očích, které jsou až uhrančivé, ale přitom něžně mazlivé a chvílemi až dětsky naivně rozšířené do úžasu a radosti ze života...a nebo z radosti z jejich setkání?

Ona ví, že když dává svojí duši svobodu, že jí ona dovede k pravdě a taky ví, že pravda je Láska.
To je taky asi to, co ho na ní fascinuje, v její blízkosti se cítí krásně svobodně a tak naplno svůj.
Měl dřív pocit, jako by ho něco svazovalo, byla to zdánlivá křehkost jeho duše, nebo ještě něco o čem ani netušil?
Má teď dojem, jako by ho od něčeho osvobozovala, jako by v něm něco objevovala s úplnou samozřejmostí, která jiskří rozverností a živočišností, kterou v něm naplno přirozeně vylaďuje a tak s ním souzní.

Ví, že jejich setkání je jenom krátká epizoda v jeho bytí, ale uvědomuje si, vlastně to spíš prociťuje tušením, že možná ta nejdůležitější.
Netuší co má dělat, ví ale, že má poslouchat svojí intuici, která mu říká, že ona je ten člověk, který pomůže jeho duši zase svobodně létat.

Stojí a dívají se si vzájemně do očí, oběma to v nich jiskří radostí z jejich blízkosti.
V jejich objetí je snad celý vesmír a ona cítí, jak se v něm něco přetrhalo, uvolnilo, odpoutalo, něco, co mu uvolnilo cestu k Lásce, něco, co dovolí jeho duši, setkat se s Láskou na všech úrovních.

Ona nějak podvědomě ví, že mu přinesla svobodu, protože si navzájem předali víru, víru v sebe sama a i v sebe navzájem.
Ona taky ví, že jejich setkání, byť krátké, je vlastně to nejtrvalejší a nejnádhernější, takové, které jim zůstane v srdcích už napořád a cítí naplno Lásku a vděčnost za to všechno.


Zdravím,
Eliška.


Víra + Odvaha = Pravda a Láska