NĚCO O ZVONECH A O SRDCI

Mám takovou představu, že jakmile lidé poznali kov, a zjistili, že když z něj vytvoří dutý tvar a oni do toho něčím praští, tak že to zní...krásně zní.
Určitě už dříve měli nějaké hudební nástroje, jako třeba bubny a píšťaly, a pokud nebyl jejich kmen v ohrožení, určitě je moc bavilo hrát si tak, že si hráli na všechno co hrálo.

Zvuky v nás rezonují, a rozvibrovávají nás na různých rovinách, úrovních, rozvibrovává naše buňky.
Zvuk bubnu, vyrobený z napnuté zvířecí kůže, a nebo zvuk dvou dutých tyčí, má určitý rozsah zvukových vibrací a zvuk flétny zase jiný a určitě vyšší.
Každý tón umí působit na různá energetická centra našeho těla, vlastně našich těl, protože nemáme jenom to tělo, které vidíme, ale máme i různá jemnohmotná, která do sebe zapadají jako Matrjošky a hodně přesahují to naše tělo, které oblékáme.
Zvuk zvonů má určitě obrovský rozsah a dokáže ovlivnit hlavně naše vyšší vnímání a tím nás krásně a cele harmonizovat. Proto je jeho zvuk tak výjimečný. Tak mě taky napadá, že když nás zvony, svým zvukem, takto rozezněly, že se možná stalo něco přelomového, něco, co nás pozvedlo na spirituální rovině k vyššímu uvědomování si.

Naše tělo taky zní a to nejen tehdy, když nám buší v hlavě, když jsme právě po tahu a máme kocovinu, ale když jsme v klidu, můžeme se třeba soustředit na šumivý zvuk dechu, a samozřejmě na tep našeho srdce, které je v našem středu a buší...stále buší, krásně, rytmicky buší!

Snažím se nacítit do chvíle, kdy první člověk udeřil do něčeho kovového, co mohlo připomínat zvon, a uslyšel ten nádherný, povznášející zvonivý zvuk, který rozvibruje celého nás, každou naši buňku, a což teprve, když ten zvon byl už vyrobený ze slitiny kovů, litý zvon.
Bubnování na cokoliv, připomíná tep srdce a ten pocit při bubnování musel být stejně krásný pro lidi kdysi jako dnes.
Srdce je středem našeho těla a i našeho energetického těla. Ze sedmi našich čaker je ve čtvrté, spojuje v sobě ty tři spodní, vázané spíš na hmotu a směřující do Země, a stejně tak i ty tři horní, kterými jsme napojeni do Vesmíru.
Srdce má i zvon. Když ho lidé zavěsili do zvonu a rozpohybovali, musel to pro ně být velký a až mystický zážitek.
Možná lidé nejprve bušili do nějaké duté, kovové nádoby, něčím jako paličkou, a až později je napadlo, že by tu nádobu mohli obrátit, paličku zavěsit do jejího středu, a rozhoupáním té nádoby získat pravidelný, zvonivý zvuk.
Taky by mě zajímalo, jak a kdy se stalo, že lidé zjistili, vlastně objevili, ten zvoncový tvar zvonu, který nejvíc a nejlépe zní.

Kov pro výrobu zvonu je ze Země, zrovna jako naše tělo, které je tvořené prvky, které v sobě má i ona.
Když se zvon rozezvoní, ožije, stejně tak jako ožije naše tělo, tlukotem našeho srdce.
Každému živému člověku srdce buší, ale někdo v sobě vnímá jenom hmotnou, biologickou stránku
toho bušení. Někdo si ale, přes tlukot svého srdce, umí uvědomovat víc, umí se napojit, přes ty tři čakry nad ním...a to i nevědomě...mnohem výš, a tak procítit svůj duchovní přesah. Poznat tak hloubku i výšku života, smysl svého bytí a smysl bytí jako takového. Toto všechno by ale, bez naladění se na srdce, nedokázal, myšlení samo nedosáhne tam, kam dosáhne vibrační energie srdce, které říkáme Láska. Bude to taky asi tím, že vyladěné energie, vibrace srdce, jsou vyvážené, právě tím, že jsou v našem středu a spojují to materiální s duchovním.

Jenom Láskou, tedy srdcem, můžeme pochopit, protože stejné přitahuje stejné (Zákon Přitažlivosti), a celý Vesmír, stejně jako všechno dění tady na Zemi, "jede" na Lásku. Za vším hledejme Lásku a to i za tím, co se nám zdá destrukční, protože v tom je vždycky nedostatek Lásky, ale i to musí být, aby nám to zčitelnilo to, kde Láska je.
Srdce zvonů v nás dokáže toto všechno rozvibrovat. Zvon tak byl právem povýšen na něco jako rituální hudební nástroj, protože jeho zvuk nás vždycky zasáhne naplno a přinutí nás na chvilku se zastavit a vnímat.

Zvon je vlastně jako my. Je hmotný, má hmotné srdce, jehož pohyb ho oživuje (vím, může to být, u některých zvonů i naopak) a tím vznikají zvukové vibrace tonů, které jsou nádherné a povznášející.
Je krásné pozorovat zároveň i pohyb zvonu. Nejprve se pomalu rozhoupává ta mohutná, tvrdá, těžká, chladná masa kovu, a když její pohyb překoná určitý bod, vypadá to, jako by se pohyboval setrvačností, stačí mu už jenom malé, stálé podněty. Srdce zvonu se přidává s úplnou samozřejmostí ve společném souznění, v souznění dvou hmotných předmětů, které vytvářejí něco tak krásně a silně magického jako je zvuk zvonu, který je slyšet na kilometry daleko.
Připadne mi, že těmi vibracemi zvuku, zvon tvoří, tím jak vylaďuje všechno to, co je schopné toto vnímat.

Mám dojem, že zvony procházejí velkou částí našeho lidského vývoje a moc by mě zajímalo, jestli se za tu dobu změnilo naše vnímání v poselství zvuku zvonů.
Zvon nám nejen hlásí čas, ale zvoní se v kostelích při náboženských rituálech a taky nám zvony ohlašovaly různé pohromy, jako třeba požáry, ale i slavnostní události.
Srdce zvonu je srdce zvonu a zvon je zase srdcem našich vesnic a měst. Možná si to moc neuvědomujeme, ale když si to představíme, tak si to určitě všichni už umíme uvědomit. Za Druhé světové války nám Nacisté braly z kostelů zvony a odlévali z nich zbraně. Pro Čechy to byla velká rána, nešlo jenom o to hmotné, o ten kov, o který nás okrádali, ale lidé to určitě vnímali, jako by nám kradli srdce, jako něco co hodně lidí spojovalo...kostely oněměly, bylo to určitě moc smutné.

Naše tělo je taky jako tělo zvonu a jako i on, máme srdce. Srdce zvonu umí krásně zvon rozeznít. I naše srdce v nás umí rozeznít všechny emoce k poznání, které nás tvoří, a my pak tvoříme jimi.
Zvon který je prasklý nemůže zvonit, umírá. Stává se tak slitinou pro další nový zvon, který nanovo ožije tlukotem nového srdce. Stejně tak i my, když zemřeme, staneme se součástí Země, ze které jsme vznikli a která nás celý život živila. My už ale víme, že nejen chlebem živ je člověk, ale že na to, abychom byli lidé, potřebujeme i mnohem jemnohmotnější potravu a tuto...alespoň mi to tak připadne...nám může dát i zvuk zvonu, protože má srdce a to je opravdu sídlem Lásky.

                                                                         * * *

Přeji nám všem, abychom našli ten nejkrásnější dárek, ten který máme každý ve svém srdci...jsme to my sami a naše srdce nám to každým úderem říká.
Poslechněme ho a až to budeme žít, budeme tím největším darem i pro ostatní.

Zdravím a přeji všem ze srdce krásné Vánoce.
Eliška.




Hana a Petr Ulrychovi - Zvon