Při hrnku horkého čaje, a nebo něčeho jiného, zapálené svíčce a s pocitem bezpečí v kruhu svých, poseďme, zachumláni do deky a obklopeni polštáři s příjemnou jemně tlumenou hudbou a nebo v úplném tichu, a vzpomeňme si na svoje předky.
Vzpomeňme na svoje předky, nejprve z matčiny strany (jste-li muž, můžete začít meditovat nad otcovou linií), na maminku, její maminku, naší babičku a její a tak dál.
Uvědomme si tu dlouhou řadu našich předků z této linie.
Uvědomme si, že jsme vyšli z těla své maminky a že je v nás vlastně i fyzický kus z ní a zase ona má kus ze své matky...
Všechny jsou vlastně v nás, tvoří nás, a my jim za to teď můžeme poděkovat, a vyslat jim vděčnost, Lásku a vzpomenout si na ně i když jsme většinu z nich osobně neznali.
Prociťme, že tady žily, že taky měly svoje starosti i radosti...co dobrého udělaly, kolik umu a dovedností předaly dál.
Představme si, že celé generace matek a matek jejich matek stojí v řadě za sebou, nekonečně do minulosti a pošlete jim ze svého srdce, přes srdce svojí maminky, paprsek Lásky. Ten prosvítí, jako nekonečný zářivý provaz, všechna pokolení.
Uvědomme si, kolik Lásky dávaly svým dětem, co musely zvládnout a překonat, než je vychovaly a taky prociťme radost, kterou si navzájem dávali.
Potom si to samé představte s otcovou linií.
Vzpomeňte si na svého tatínka, jeho tatínka, tedy, svého dědečka a tak dál zase až do nekonečna.
Jak museli být silní, když dokázali uživit a zabezpečit svoje rodiny. Kolik práce a starostí museli zvládnout. Taky se určitě uměli radovat z toho, co vytvořili a nebo udělali. Taky se určitě radovali z rodiny a přátel.
Zase si je představme jako nekonečný řetěz, za sebou stojících mužů, a taky jim vyšleme ten nádherný paprsek Lásky.
Všechno to s Láskou a vděčností prociťme.
Je to pro nás velice přínosné, protože se tím čistí případné karmické rodinné zatížení.
V tuto chvíli si taky uvědomíme, že čas je velice relativní pojem a prostor jakbysmet.
Pocítíme v duši klid, mír, pohlazení a obejmutí ode všech a taky vděčnost naších předků, za to, že jsme a že jsme tací jací jsme.
To znamená krásní, jsme prostě jejich, vždyť jsme z nich vzešlí.
Člověk si uvědomí, jak je všechno pomíjivé, ale že všechno to podstatné je neměnné a krásné, že je to Láska.
........Okolo něj dav lidí. Pokřikují, řvou a pasou se na jeho utrpení.
Vnímá tu zlobu, která čiší z očí všech, všech, kteří ho vlastně ani neznají, je to pro ně hlavně divadlo, chvilkový únik z těžké reality bytí.
Otáčí se a hledá Petra. Kde je, kam ho zavlekli, přes dav ho nevidí. Ruce má pevně svázané před tělem, vlečou ho jako dobytče na porážku.
Vlečou ho ke stromům u řeky, chtějí ho oběsit.
Kde je, kde je můj přítel? Vždyť se ještě nestihli udobřit. Má ho rád jako svoji součást. V tuto chvíli se mu zdá jejich roztržka úplně malicherná.
Kvůli ženě. Myslel si, že je mu vším, ale teď vidí, že jejich přátelství je mu nade vše.
"Petře," volá a hledá ho očima. Zahlédne ho vpravo kus od sebe. Vidí, jak ho přítel hledá pohledem. Vidí se, ale neslyší se. Dav řve jako rozzuřený býk.
"Pověste je, co si myslí!"
Chce se jim vzepřít a přiblížit se k Petrovi.
Někdo ho udeří tupě po zádech. Zavrávorá a cítí se jako přeražený vejpůl. Tupá bolest mu projíždí celým tělem, ale bolest z nevyjasněného sporu je mnohem horší.
Je krásný letní den, čas žní. Leží na břehu řeky. Jejich mladá krásná těla se vyhřívají na slunci. Radují se ze života, který si užívají plnými doušky.
"Ta bruneta včera večer, ta ti byla, to jsem ještě nezažil. Svíjela se jako hadi, jediný dotek a byla moje, to bylo něco. No, co ti mám povídat."
"Tomu se vůbec nedivím Petře, vždyť po tobě v té krčmě hezky dlouho pokukovala."
"Já vím, nechal jsem jí trochu rozehřát. No a co ta tvoje? Ta taky ušla."
Oba se rozesmějí a dělají na sebe posunky, jako ve smyslu, kdo by nám mohl odolat. Ale už v tuto chvíli je včerejší večer minulostí. Zbyla na něj jenom letmá vzpomínka a mírné brnění po těle.
Ví, že takových chvil bude ještě hodně, o tom vůbec nepochybují. Připadají si a jsou v plné síle mládí.
Rychle ze sebe sundávají šaty a skáčou do svěží čisté vody v místě, kde řeka ve svém meandru vykroužila hlubokou tůň.
"Potřebuješ se trochu zchladit ty dobyvateli."
"Myslím, že ty taky."
Skočí Petrovi ze zezadu na záda a potopí mu hlavu. Ten se mu pod vodou vysmekne a prudce se vymrští.
Hrají si ve vodě jako dvě vydry, vědomí si své síly a všemohoucnosti. Rozesmátí, udýchaní a šťastni se znovu natáhnou vedle sebe do trávy na sluníčko.
Každý je najednou sám se sebou, ale přitom vnímají svoje vzájemné napojení.
Leží vedle sebe na břehu řeky, cítí vůni vody a svěžest trávy. Doléhají k nim tlumené zvuky přírody, hlasy ptáků, šum listí ve stromech. Užívají si přítomného okamžiku.
Otáčí se na Petra, chce mu něco říct, ale zarazí se.
Petr leží na zádech, ruce za hlavou. Má zavřené oči, vychutnává sluneční paprsky a jemu připadne, že je duchem někde hodně daleko. Na jeho rtech je znatelný jemný úsměv.
Dívá se na něj jako by ho viděl poprvé.
Husté tmavé vlasy jsou rozhozené okolo obličeje, jindy těžce splývají až na ramena a neposlušně zakrývají část vysokého klenutého čela.
Už víckrát ho napadlo, že je na jeho příteli něco zvláštního, něco nadpozemského.
Třeba jenom to, jak na něj lidé reagují. Neví v čem to je. V jeho obličeji?
Je oválný a pravidelný. Nos je rovný, na konci jemně klopený dolů a zaoblený, dává jeho obličeji jemnost a mírnost. Po pravdě na jeho vzhledu není nic zas až tak zvláštního.
Jsou to oči, napadne ho. Jsou to Petrovy oči. Zelenohnědé oči. Taky vlastně nijak zvlášť nevynikají, ale je v nich něco neobvyklého. Jsou hluboko posazené a zaklenuté hezky vykrouženým obočím, prozrazují schopnost vcítění se.
Je v nich obrovská hloubka, vnímání, soustředěnost a napojení se na každého a na všechno. Ano jsou to oči které jakoby se pořád usmívaly, je v nich jiskra, jiskra nevinnosti, čistoty a věčného mládí.
Ale i na jeho rtech je vidět stálý jemný a šibalský úsměv. Oči a ten úsměv dávají jeho vzezření mladost a výraz dítěte. Teď si uvědomuje, že vlastně ani neví, kolik je mu let.
Když se na člověka podívá, jako by ho pohladil po duši.
Při pohledu do těch očí si vždycky připadá nějak lepší, člověk před ním nemůže ani lhát.
Ano, teď na to přišel, je to čistota. Jako by ani nebyl člověk, napadne ho. No a co by tak asi byl? Zasměje se v duchu a zažene tuto divnou myšlenku.
A jak k sobě přitahuje lidi, no, vlastně hlavně ženy. Musí se tomu znovu zasmát. Někteří muži, ti hrubci, tak ti ho někdy urážejí. Ale proč? Asi má něco, co oni nemají a to je, aniž by věděli proč, proti němu popuzuje.
Ale od toho je tady on, on je Petrova ochrana. Má velkou potřebu ho chránit, chránit jeho jemnost a čistotu, Petr mu tím připadne hodně zranitelný.
Dobře to ví, že má v sobě sílu vůdce a že jeho slovo platí za bernou minci. Má jistou autoritu, o kterou vlastně ani nijak zvlášť neusiluje, nestojí o to, jenom je sám sebou a rád používá selský rozum.
Taky se umí dobře vyjadřovat a nebojí se mluvit nahlas před kýmkoli. Ví, že ho za to Petr obdivuje. Vždycky říká, - taky bych chtěl tak dobře mluvit jako ty. On mu na to odpovídá, - víš, ty nemusíš, u tebe stačí úsměv a pohled a je to. Vždycky se na něj za to zlobí, že si z něj dělá blázny, ale on dobře ví, že má pravdu.
Z Petra to všechno nějak vyzařuje a taky je poznat, co si zrovna myslí protože nemá žádné postranní myšlenky, prostě není zakuklený.
Uvědomuje si, jak je mu v Petrově blízkosti dobře, jsou na sebe neskutečně napojeni. Znají se teprve od jara, ale je to jako by se znali odjakživa.
Dívá se na jeho obličej a má dojem, jakoby z něj vyzařovalo světlo.
To jsou hloupé nápady, napadne ho. Ale Petr nepůsobí zvláštně jenom na lidi, ale i na zvířata. Připadne mu, že si s nimi rozumí tak nějak na přímo. Jako třeba se svým koněm, ať se děje co se děje, jeho kůň je klidný a poslouchá ho na pohled a na posunek.
On taky rozumí zvířatům, někdy si myslí, že víc než lidem, ale Petr je na ně jinak napojený.
Je to opravdu zvláštní jak se tak spolu sešli. Napoprvé si ho vůbec nevšiml, To on, Petr se k němu přidružil cestou do města. Petr mu to vykládal, že když ho poprvé uviděl, byl k němu přitahován. Přitahován k jeho síle a vlídnosti která z něho vyzařovala.
Potom si na to vzpomněl. Vzpomněl si na nesmělého mladíka, který ho pozdravil a tak nějak mu došlo, že ho musí povzbudit a říct mu něco hezkého.
Sám ví, že je silný, tělesně je taky silný, ale hlavně uvnitř. Uvědomuje si, jak působí na lidi, většinou z něho tu jeho vnitřní sílu vycítí. Možná je to tím, že se nebojí ničeho.
Má velkou autoritu, ale sám žádnou neuznává, proč taky, ať si poroučí každý sám sobě.
Nemá rád ty patolízaly a shrbeniny. Jít s čistým štítem a s čistou hlavou, tím se řídí. Jak jsou si s Petrem podobni a přesto tak rozdílní.
To snad ani není pravda, tenkrát by ho ani nenapadlo, že si za nějaký čas nebude umět představit, že by ho neznal.
Oba se nádherně doplňují a naplňují, přitom je každý sám sebou a i když se nevidí nějaký čas, stačí si jenom na sebe vzpomenout, vlastně ani nemusí, cítí u sebe jeho přítomnost stále.
Svěží vánek pročesává stébla trávy, listí nad jejich hlavami a stejně tak i Petrovy vlasy, které se na slunci kovově lesknou.
Petr vycítí přítelův pohled, otevře oči, otočí se k němu a usměje se na něj.
Ty oči, ano, jsou to Petrovy oči, co je na něm tak výjimečného. Posadí se a chce Petrovi něco říct.
Myšlenka se mu zastaví v půli, jak se na něj zadíval.
"Víš Petře, musím ti něco říct, ale nesměj se mi." Jak se na něho dívá, jeho oči prozrazují, že je tady a teď a naladěn na svého přítele.
"Je to zvláštní, to jsem ještě nikdy k nikomu necítil, myslím to co cítím k tobě". Dívá se Petrovi do očí, čeká nějaký úšklebek nebo šťouchanec z rozvernosti, ale v jeho očích je najednou obrovská hloubka a napojení v pochopení.
"Co tím myslíš." Slyší a v Petrových očích je něco, co ho přímo ponouká, aby pokračoval, něco ve smyslu - no tak to řekni, řekni to, já nemám tu odvahu jako ty, ale myslím, že vím co chceš říct.
"Víš je to tak zvláštní, cítím k tobě něco, co jsem ještě nepoznal a neumím si to vysvětlit." Dívá se Petrovi přímo do očí a ví, že i on to tak cítí.
"Já vím." Odpovídá. " Taky to tak mám a taky jsem nad tím už přemýšlel."
"Petře, jsi vlastně jako moji součástí, tou lepší, víš takovou víc lepší a ne tak tělesnou. Když jsem s tebou jsem celý, tak nějak vyrovnaný."
"Já to taky tak mám, ty jsi pro mě zase ta jistota, ty mě uzemňuješ a vidíš mě vždycky lepšího, než ve skutečnosti jsem nebo si připadám."
"Jak si to vysvětluješ, nejsme nějací divní?"
"Já myslím, že ne. V kostele nám přece říkali o nebeské lásce, víš, takové bezpohlavní čisté. Mně to připadá zrovna tak. Já od tebe nic nechci, nic neočekávám, mně stačí, že vím, že jsi."
"Opravdu Petře, moc mě naplňuješ. Doufám, že nás nikdo neslyšel, co by si asi kdo pomyslel."
"Vždyť Kristus měl taky všechny lidi rád."
"No to ano, ale my nejsme Kristus."
"To nevadí, ale dal lidem lásku."
"Opravdu jsem rád, že tě mám a že jsi můj přítel."
Najednou cítí obrovský příval čistého citu až to bere dech.
Naplno vnímá, to co už dávno ví a to to, že jsou jedno. Jejich myšlenky, emoce, představy, vše nádherně souzní. Připadne mu, že to není možné, že jenom takto jsou jeden.
Ten pocit je tak silný, že mu to až vžene slzy do očí. Co to je? Je to ta čistá esence lásky, kterou má většinou spojenou se svým tělem? Teď to tak ale necítí, je to něco mnohem výš, něco, co nevnímá tělesně, ale tak nějak ho to povznáší a naplno naplňuje.
Je to tak čisté a svěží, jako ta řeka, co plyne okolo. Pocítil velký příval štěstí a taky vděčnosti za to všechno, za to přímé napojení kosmické lásky.
Něco tak čistého ještě nezažil, jenom s ním, s Petrem.
Ty pocity, které před chvilkou naplno vnímali v nich obou ještě přetrvávají, bylo to jako tady a teď ve věčnosti.
Pomalu si uvědomují okolní svět, ptáky, kteří se přilétají napít na písčitý břeh i vlnící se rákosí.
Od lesa se ozývá křik káněte. Slunce se chýlí k obzoru. Pomalu se oblékají.
Petr se po očku dívá na svého přítele, má ho opravdu moc rád, je toho plný. Obdivuje na něm jeho vnitřní sílu. Ví, že nemá z ničeho strach, je mu oporou, bez něho si připadá tak nějak nepevný, nehmotný. Prostě ho posiluje. Nahlas povídá.
"Zrovna přemýšlím jak je to zvláštní, že jsme se poznali. Známe se chvíli, skoro nic o tobě nevím a přece vím všechno."
"Co je potřeba, to prostě víme." Slyší odpověď. "Někdy znáš někoho celý život a nakonec zjistíš, že ho vlastně vůbec neznáš. Taky si říkám, že je to zvláštní, ale krásné. Nemůžu před tebou ani lhát, ani se přetvařovat, prostě to nejde, je to jako bych lhal sám sobě. Nějak mě vyplňuješ uvnitř, je v tobě něco nadpozemského, takové světlo nebo co."
"No a v tobě je síla, velká síla a jistota."
"Tak to teda máme dobré, že se máme a že jsme spolu."
Usmějí se na sebe. Jdou pomalu loukou plnou modrých květů a poletujících motýlů.
"Viděl jsi někdy tolik modrých kytek, to je zvláštní, nikdy jsem si toho nevšiml."
"Máš pravdu, já taky ne, podívej, je jich celá louka, od řeky až k lesu."
"Petře, Petře." Volá na svého přítele. Vidí jenom jeho hlavu, jeho tmavé dlouhé vlasy.
Vidí, jak se chce otočit, ale už ho vyzvedávají pod stromem a dávají mu oprátku na krk.
Něco se v něm sevřelo. Už si spolu nepromluví. Snad to ví. Snad ví, že ho má moc rád. Až se toho citu polekal, jak je to silné, moc to bolí, už mu to nestihne říct.
Vlečou ho ke druhému stromu u řeky. Řeka monotónně hučí. Nebo mu hučí v uších? Nevnímá okolní řev ani tu zlobu, myslí jenom na svého přítele.
URČITĚ SE SEJDOU, URČITĚ SE NĚKDE SEJDOU, MUSÍ SE SEJÍT! Vždyť mu neřekl, že ho má rád a že to, co se stalo vlastně vůbec nic není proti jejich přátelství.
Zakopl a padá do vysoké chladné trávy.
"Vstávej, půjdeš za svým kumpánem." Zaslechl jízlivý pokřik.
Snaží se vstát. Někdo ho znovu udeřil po zádech.
Před očima se mu zatmělo, poslední co uviděl byly ty modré květy u řeky. Tolik modrých květů, tak nádherných modrých květů.
"Když se ti ty kytky tak líbí, můžeš je natrhat té svoji Kalupince." Plácne Petra přátelsky po zádech a zazubí se na něj.
"Víš co? Kdo bude dříve u lesa."
Ještě nedořekl a už se rozbíhá. Ohlédne se.
Vidí Petrův zářivý úsměv a nádhernou jiskru v jeho očích. Ten vyráží hned za ním. Oba se smějí, běží vedle sebe a užívají si radosti z bytí. Radosti ze svého mladého těla a nekonečného napojení se na sebe.
Společně běží loukou modrých květů. Nechávají za sebou ve vysoké trávě dvě cesty.
Dvě stopy které se u lesa spojí v jednu.
Přátelé, po přečtení této mojí úvahy (vlastně už po přečtení pár odstavců :o) si určitě budete myslet, že jsem totálně mimo a já vám to nebudu vyvracet, protože si to myslím taky.
Ale moc se mi tam líbí, myslím TAM mimo. :o)
Tak.... a toto byl úvod. :o)
To co vám teď píšu, je ale jenom moje představa, nebo lépe řečeno pohled na svět který nevidím svýma očima, ale vnímám jakýmsi vnitřním zrakem a já vlastně ani nevím čím ještě. :o)
Naše oči nás často klamou, vlastně nepřetržitě. Ve své podstatě nám předávají obraz, takový jaký ho utváříme svým myšlením.
Oči jsou asi hodně napojeny na naše fyzické tělo, tím pádem na fyzické zážitky a prožitky.
Ten pohled o kterém vám přátelé píšu, ten nám zprostředkovává nějaký náš vnitřní zrak, který je napojen na naše podvědomí, nebo srdce?
Možná bude přesnější napsat, že je napojený na naši Srdeční čakru, potom určitě na 6 - Třetí oko a samozřejmě na 7 - Korunní, kde máme přímé napojení, až nevím kam. (Tuto čakru ale nemají všichni lidé otevřenou, to jsou ti, kteří vidí svět jenom materialisticky).
No a pomocí 5 - čakry, Krční, vám to můžu sdělit. (Máme v sobě asi každý nějaký "překladač", který naše myšlenky a vnímání přeloží a vyšle buď do mluveného slova, nebo přes ruku do psané podoby :o).
Třeba, možná..... :-)
Vždycky jsem "věděla" už jako dítě, že to co vidím, ten krásný svět (u mě hlavně příroda), má něco v pozadí. Něco tajuplného a že za vším je nějaký skrytý vyšší řád, dnes můžu napsat přesah.
Moc jsem tomu nerozuměla, ale naplňovalo mě to.
Budu psát v první osobě, protože tu znám nejlépe. :o)
Jsem vysoce uvědomělá duchovní bytost (jsme jí vlastně všichni, jde jenom o stupeň uvědomění si).
V tomto uvědomění si se, se vidím jako cosi velice éterického, bez ohraničení a absolutně propojeného se vším.
S ostatními bytostmi, ale také zvířaty a celou přírodou i s naší planetou Zemí.
Toto napojení nemá hranice, sahá až kamsi za vesmíry.
Přece jenom to moje éterické Já je něčím zvláštní, má v sobě něco, co ho utváří právě k tomu uvědomění si a tím ho přece jenom trochu zhutňuje a ohraničuje. Můžeme tomu pro jednoduchost říkat duše.
Ale tato substance vědoucí, proměnná a přesto neměnná ve své podstatě samostatná a přitom tak velice napojená na vše, žije ve hmotném těle.
Na jiných světech žijí možná taky takové bytosti a nepotřebují k tomu hmotu, ale naše Země je prostě hmotná a tyto éterické bytosti, vlastně duše se sem vtělují za určitým záměrem.
Vnímám svoje tělo jako cosi, co mně umožňuje (myslím moji duši) žít na této krásné planetě.
Moje tělo jsou jako šaty pro duši, umožňují moji duši být vidět a tvořit nejen na duchovní úrovni.
Starám se o něj stejně jako o svoje šaty a vlastně ještě lépe, protože tělo si nemůžu vyměnit. :o)
Jsou to moje šaty, které mám na celý život.
Moje tělo se mi líbí a mám ho taky moc ráda a i když už nebude tak hezké, jako je dnes, až vyjde z módy, stejně ho budu mít pořád ráda.
Cvičím, aby moje tělo bylo pružné a pevná. Prostě se o něj starám s láskou, ale je pro mě pořád jenom něco jako moje šaty.
Pociťuji za něj taky vděčnost, jako za všechno hmotné a nehmotné co mám a co mě v životě pomáhá.
Moje tělo mi opravdu dobře slouží, mám z něj velkou radost a hýčkám si ho.
Nikdy ho nepomlouvám a nenadávám mu. Mám dojem, že mi to oplácí právě tím, že je spokojené a tím pádem je v pohodě.:o)
Všechno hmotné okolo sebe taky v podstatě beru jenom jako něco, co mi umožňuje žít v tomto světě hmoty.
Například auto mám na rychlé přemisťování z místa na místo. Mám ho taky ráda, ale nepřikládám mu žádný zásadní význam. (Možná na jiných světech, těch nehmotných se bytosti přemisťují jenom myšlenkou :o).
Všechno hmotné je tady jenom proto, aby nám pomáhalo v naši existenci tady. Potraviny rostou z hmotné země a ty živí naše hmotné tělo.
Nábytek, dům a vlastně vše je tady jenom proto, aby nám umožňovalo a usnadňovalo tento pobyt.
Je krásné vidět se takto. Když si to přátelé uvědomíme, vnímat takto svoji podstatu, oprostíme se od lpění na té hmotě, paradoxně si jí více užíváme a jsme za ni vděčnější.
Ona ta hmota je ve své podstatě zase jenom velice zhutnělá myšlenka.
Netuším, proč je to takto zařízené, vždyť je mnohem jednodušší žít jako cosi nehmotného a všechno tvořit a komunikovat jenom myšlenkou.
To by se jednalo o tvoření spirituální, duchovní. Je to přece dost nepraktické, nechat se brzdit hmotou.
Možná, že kde není hmota, tam není bolest. Jednak ta fyzická, protože když nám něco hmotně těžkého spadne na naši hmotnou nohu, tak to bolí, ale možná, že ta éterická bytost v nás může cítit i duševní bolest jenom ve hmotném těle.
Třeba možná, až naše duše v jiném životě bude žít na jiném nehmotném světě, žádnou bolest cítit nebude.
Třeba naše Země a jí podobné, slouží jako taková terapie pro duše. Můžou tvořit do hmoty, a tak to tady může fungování jako taková ART terapie. Nebo je naše Země takový výtvarný kroužek pro duše. :o)
Nebo možná jsou hmotné světy taková prožitková terapie pro duše které potřebují pro svůj vývoj poznat právě skrze tu hmotu určité zážitky a prožitky, které bez hmotného těla nejde poznat. (Nemyslím Lásku, Láska. mi připadne, že je ta základní substance, ze které jsou duše tvořeny).
Jako někteří lidé vyhledávají adrenalinové sporty, tak možná některé duše vyhledávají zážitky ve hmotném těle. Třeba chtějí poznat, dejme tomu takovou žárlivost, nebo hněv a určitě se tím někam posunou.
Nebo je možná naše Země a jí podobné příprava a tím pádem jakási školka, škola a vysoká škola pro vývoj duší, vlastně ne vývoj, protože každá duše je dokonalá, ale jde třeba každé o její hlubší poznání, kdy se ty ze školky učí od těch ze školy a ty se zase učí od těch na vyšším stupni.
Tak dlouho se sem rodí znovu, dokud nepochopí, nevystudují.
Nevystudují do úplného uvědomění si toho, co sem přišly poznávat.
Když v jednom životě nepochopí, nezvládnou, co si daly za úkol poznat a zvládnout, tak dlouho se rodí, do podobné situace, dokud si to neuvědomí.
Možná, že čím víc špatných věcí se nám v životě děje, tím víc toho máme pochopit.
Základ pochopení je přijmout všechno co nás potká s vděčností, to dobré i to "špatné". A právě to co si myslíme že je špatné. to nás, pokud si to připustíme. dostane dál právě jenom tím, že jsme to přijali jako lekci která nás má posunout.
Hlavně nevinit ty druhé za to co se nám stalo.
Určitě přijde do cesty každému takový úkol, na který stačí. (Když máme pocit, že je toho na nás moc, stačí požádat o pomoc někam tam nahoru. Poprosit a uvidíme, že nám do cesty přijdou situace a lidé, kteří nám pomůžou).
OPRAVDU JSME VŠICHNI NAPOJENI SE VŠÍM A VELKÉ VĚCI SE DĚLAJÍ SRDCEM.
Třeba až duše zvládne to co má, už se nenarodí do hmotného těla, leda že by chtěla a přijala úkol, že bude pomáhat dalším duším.
Možná je naše Země, která je sama o sobě nádhernou duchovní bytostí, vlastně to nejdůležitější pro duchovní svět.
Nicméně, já jsem opravdu v tomto světě spokojená. Je to ale hlavně tím, že si uvědomuji tu svoji nehmotnou podstatu.
Je to opravdu osvobozující přestat lpět právě na té hmotě, nevidět jí zas až tak podstatnou. Je jenom naším pomocníkem k něčemu, čeho máme za úkol dosáhnout a když už jí máme, tak si s ní taky trochu užít. :o)
Ale vím určitě, že tady nejsme jenom pro to, abychom si užívali svého těla a všeho okolo.
Za sebe vím, že mám svoje poslání a taky vím jaké a děkuji za něj.
Ještě se musím zmínit o vší podstatě a prapodstatě všeho. Je to, to médium, které nás obklopuje a tvoří to éterické, duchovní a přesahující v nás.
Jeho základní složkou je určitě Láska.
Neznám více zprofanované slovo, než je Láska. Je potřeba si jí představit jako čistou esenci bez podmínek a závislostí.
Je to vlastně všechno, co je opravdové a podstatné, je to pravda, svoboda, krása, něha, soucit, úsměv, něžný pohled do očí.
Láska je taky bolest, ale krásná, že se chce člověku až štěstím plakat.......vidím jí jako jemňounce tyrkysovou a k tomu ještě perleťovou, ve které se mihotají něžně jemné záblesky růžovo-meruňkové. Něco jako kámen Opalit, na ten když padne tlumené, nepřímé světlo tak jakoby zevnitř září.
Tím, že tato čistá substance projde našim hmotným tělem, tak tím se různě proměňuje.
Nás lidi vnímám jako takové vodiče a transformátory na tuto esenci. Část ji možná použijeme pro sebe, ale je opravdu krásné, když se jí naučíme vyzařovat a předávat dál.
Tady neplatí asi některé fyzikální zákony, protože, čím víc Lásky dáváme, tím víc jí dostáváme, ale první a nejdůležitější krok je, že se jí musíme naplnit. Jak bychom mohli dávat něco, co nemáme? Je potřeba abychom se přijali a měli se rádi bez podmínek.
Je potřeba naprosto a totálně se nasytit Láskou a potom jí ze sebe nechat vyzařovat.
PŘÁTELÉ, PROSÍM, MĚJTE SE RÁDI, MYSLÍM SAMI SEBE. VŽDYŤ JSME VŠICHNI TAK ÚŽASNÍ A HODNI LÁSKY.
POTOM NÁS BUDOU MÍT RÁDI I OSTATNÍ.
Když tato čistá substance projde našim tělem, většinou narazí na ego a to si jí, ve svém egoismu přetvoří podle svého.
Ego je velice zvláštní záležitost, možná nám někdy pomůže, možná v dětství a v mládí, když se hledáme.
Hledáme svoje ohodnocení a ego je možná takový žebříček, který nám pomůže si se uvědomit, ale až se dokážeme ohodnotit, to znamená, že poznáme svoji cenu, je potřeba egu poděkovat za pomoc a krásně ho nechat rozpustit, jednoduše mu nevěnovat pozornost. Tím se osvobodíme.
Taky se může stát, že když tato substance Lásky narazí na ego, může se od něj umazat a nebo naše těžkopádná hmota může úplně udusit tuto jemnost.
Někdy tato esence Lásky narazí na odmítání a různé bloky a tam se zase jakoby zasekne a tak nemá možnost proniknout a prosáknout celou bytostí člověka.
Když prostoupí naším tělem, tak většina lidí vnímá jenom to povrchní napojení a nasycení. Myslí si, že láska je spojená výhradně s tělem a berou Lásku jenom přes sex.
Sex je taky Láska, ale jenom nepatrná část té substance. Ta část, která má zajistit pokračování našeho hmotného pokolení.
Sex je asi taky jedna z radostí, které si můžeme dopřávat ve své hmotnosti, ale taky je potřeba, víc než u čehokoli jiného, nebrat ho jako božstvo, ale jako část té prapodstaty všeho, tedy Lásky.
Možná v nehmotných světech prociťují Lásku tak přirozeně a neustále, jako my dýcháme.
Asi tam nemají sex za účelem rozmnožování. Možná tam ani neumírají a tak se ani nerodí. Proto třeba slouží světy jako je naše Země jako porodnice pro duše. :o)
To co vám teď napíšu NENÍ možná, třeba......to tak JE. Já to tak žiji a neskutečně mě to naplňuje. Mám dojem, že to dokresluje to co už jsem napsala. :o)
Čím dál víc a častěji prociťuji, jak můj duchovní přesah, nebo tomu můžeme říkat nehmotné tělo přesahuje tu moji hmotnou podstatu.
Dokážu se napojit a vnímat tento přesah i u jiných lidí, ale i u celé přírody. Je to krásné a přitahuje to ke mně na podvědomé úrovni lidi, kteří to mají stejně nastavené, to znamená lidi, kteří jsou vědomě napojeni.
Je to, to nejkrásnější dobrodružství, jaké jsem poznala. Děkuji za něj.
A co když to nejvyšší pochopení je právě to odpoutání se v tomto hmotném světě právě od té hmoty a tím objevit smysl vtělení se?
Hlavně to hmotné nevnímat jako to nejdůležitější a tím se jakoby vrátit vědomě alespoň v představách tam odkud jsme se sem vtělili.
Je neskutečně krásné naučit se stát pořádně nohama na zemi a přitom poslouchat a dělat to co nám radí naše duše. Ona má totiž přímé napojení na domov.
Úvod : úvody přímo bytostně nesnáším a většinou je přeskakuji, ale teď to jinak nejde, to mi přátelé věřte.
Od minulého podzimu jsem vnímala, že se něco děje. Něco neuchopitelného, takové jemné vibrace proměňovaly postupně všechno okolo mě a není to určitě náhoda (protože náhody neexistují), že u toho všeho byl Tomáš virtuálně přítomen. (Píšu Tomáš, protože jsem si s ním ve Znojmě potykala, jinak bych si netroufla, takto ho oslovovat).
Všichni si pamatujete, že minulý rok se čekal konec světa. Bylo to určitě různě chápáno, ale v podstatě šlo o přechod do jiné, vyšší dimenze, od materiálního k duchovnímu. (Mnozí lidé si ani neuvědomují, jak úžasnou dobu máme možnost žít a tím i tvořit :o))).
Vnímala jsem to opravdu silně a v našem životě došlo k dost zásadním změnám.
Najednou jsme poznali (myslím manžel Bedřich, já a syn Filip), spoustu nových a úžasných lidí, kteří mají podobný pohled na svět jako my.
Naše okolí se začalo měnit spolu s naším vnímáním světa, všechno bylo najednou čitelnější a jasnější, je taky pravda, že jsem si začala teprve teď připadat jako Doma (myslím tady na Zemi). Našla jsem najednou odvahu říkat i psát, co si myslím, ale hlavně vnímám. Našla jsem spřízněné duše, které svět vidí podobně. Sdílení se s nimi mě hodně obohatilo a stále obohacuje, moc jim děkuji.
Vrátím se k Tomášovi. Mám dojem, že on byl mým hlavním průvodcem těmito změnami a naprosto rezonoval se mnou a s tím co se okolo dělo. (Jsem totiž hodně napojena na hudbu :o).
Tomáš na sobě udělal taky velký pokrok, myslím duchovní (o čemž jsem nikdy nepochybovala, vnímala jsem to u něj od jeho samých hudebních začátků). Vnímala a učila se od něj. Učila jsem se hlavně nebát se projevit svoji otevřenost a bezprostřednost. Ani netuší, jak moc mi dal a stále dává, jsem jeho velký dlužník.
Hlavně jeho rozhovory, ty mě vždycky dostaly, byl v nich poznat jeho přesah a to i v těch nevážných, na těch jsem přímo ujížděla a vždycky mě odbouraly. :-)
Za sebe mi připadne, že mým dovršením čehosi jako transformace do nové dimenze, byl přechod přes oheň.
U Tomáše je to možná to neskutečně krásné video - O lásce ze Země za duhou, s jeho vyznáním.
NOVĚ
Tomášova nová písnička, která bude určitě na jeho novém albu, mě opravdu dostala.
Na první pohled vypadá jako prostoduchá písnička pro děti, ale tím je právě úžasná, protože celé prozření, napojení, je vlastně úplně jednoduché.
Zbytečně v tom všichni hledají složitosti, stačí vnímat svět srdcem a ne hlavou a je to tam. :o)
A to vám doporučuji i při poslechu té písničky. Říkám jí Továrna na sny (protože se mi líbí toto sousloví v té písničce :o).
Je v ní všechno. Všechno to Napojení.
Tady jí pro úplnost máte. NAPOJEN
................................................................ano, jsem doma, Tomáši, díky...
Přátelé, vítejte v Nové Dimenzi a užijte si Napojení se mnou, s Tomášem a vlastně se všemi a se vším, vždyť všechno je jedno a v jednotě.
Tak, a to by bylo na úvod. :-)
Vnímám jako svoji povinnost v této pohnuté době (myslím tím dobu, kdy se schyluje k dokončení nové desky) bilancovat. :o)
Těše se těšíc na nové dílo a poslouchaje to "staré" a jé je, jak ráda je poslouchám, cítím potřebu napsat něco o svých zážitcích ze soužití s CéDéčkama od Tomáše.
Na Vánoce jsem dostala Cestu do záhudby a Hlavní uzávěr splínu (Racek byl vyprodaný). Jako první jsem do svého notebooku, kterému říkám familiárně Mazlík, zasunula Hlavní uzávěr splínu.
Je pravda, že jsem většinu písniček znala z internetu, ale to CéDo mě prostě dostalo a naprosto okouzlilo. Všechny písničky se mi líbí (naštěstí nejsem kritik a nemusím kritizovat, raději chválím) a vždycky mě roztancují a některé rozesmějí. Jsou tam ale dvě, Lenka a LeHomole, které mě vždycky rozzáří a rozvrtí maximálně.
Potom je tam jedna, té říkám Osudová.
Písničku Málčik by měli učitelé pouštět dětem při výuce dějepisu k roku 68, je tam všechno.
Ale i všechny ostatní, například Z deníku... Sentiment....Chybíš mi.... Nenávratná (při té začínám každé ráno, pouštím si ji ke cvičení :o).
To CéDo jsem poslouchala a v podstatě poslouchám pořád dokola, až jsem měla pocit, že jsem ho zchvátila. Ale co se nestalo, zaskočil čudl, kterým se vyndává z počítače. Všichni pochopíte, že jsem NEMOHLA dát počítač na několik dní do opravy, co bych si počala bez písniček.
Na jaře jsem dostala Racka. Všechny písničky jsem samozřejmě znala a to většinou nazpaměť.
Vzpomněla jsem si, že máme doma ještě rádio s přehrávačem, taková placatá jahůdka s ouškem (můj Racek nelétá, ale nosí se a to tak, že všude).
Četla jsem recenze, že je to dílo nesourodé a nekompaktní, ale protože vím, že si nemám dělat domněnky o čemkoli a taky vím, že nedám na to, co kdejaký "odborník" říká, byla jsem zvědavá.
Racek moje očekávání naprosto předčil. Myslela jsem si, že nemůže být nic lepšího než Hlavní uzávěr splínu (neříkám, že je Racek lepší, jenom je jiný :o).
Racek je úžasně dobrý koktejl složený z neskutečně vyladěných ingrediencí a ta různost to je nádhera. Každá písnička sama o sobě je moc chutná a tak mě udivilo a nadchlo, jak smícháním tolika odlišných ingrediencí vyšel tak lahodný koktejl.
Racek na mě působí lehce a hravě. Je proměnlivý a různorodý jako život sám a ty lehké zhudebněné průpovídky ty to dílo dokořeňují.
Mám-li Racka jedním slovem vystihnout, je to HRAVOST. Vždycky mě dostanou ty různé zvuky v písničkách, jako třeba ti mravenci v písničce Dobrý mrav, nebo různá štěrchadla vSibyle. Ale jako malé dítě si připadám, jak čekám v písničce Pánubohudooken, - je to Redbull, nebo Pitbull, směji se pokaždé už dopředu.
Bohužel tady nemůžu popisovat každou písničku - jenom ještě, Podléhnutí... no prostě, to je něco.
Ale jako nejhravější mi připadá právě Pánubohudooken.
Moc ráda bych si ji s Tomášem, na některém koncertě, zazpívala, je to moje VELKÉ PŘÁNÍ a SEN. (Mám totiž natrénováno, to byly hodiny a hodiny, můžete se zeptat :o).
(To vám píšu z ryze sobeckých důvodů, protože napsané přání je už napůl splněné přání a k tomu to možná někdo bude číst, tím se to všechno umocní a vyšle tam kam má. Děkuji vám za pomoc při splnění mého přání :o))).
Jak jsem měla možnost Tomáše poznat, vím, že je dost velkej vodvaz a že si zase z ničeho až tak moc hlavu nedělá a že pro něj není problém mi moje přání splnit. Předem díky. :o)
Ještě se musím zmínit o písničce Trigorin. Když jsem ji poprvé slyšela, říkám si, že, - nemůže být nic hezčího!
Potom jsem slyšela Ninu, brada mi padla a já si říkám, - to není možné...?
To jemné brnění po těle už při prvních tónech té písničky. Připadá mi, že je to Tomášova nejvíc sexy písnička.
Nina je pro mě Tomášova kultovní záležitost a jeho výkladní skříň.
No a do třetice, Treplev.....tak to už jsem nic neříkala a jenom lapala po dechu....tak ta mě teda bere. Vždycky si ji s Tomášem zpívám a vnímám naplno šíři ruské duše až do morku kostí.
Vůbec mi nevadí, když Tomáš zpívá písničku která je určená pro ženu. Má v sobě totiž hodně ženské energie, což je super, je vlastně jako žena v těle muže, když to tok trochu přeženu. :o) To není nic špatného, právě naopak. (Jenom pro ilustraci, já to mám zase naopak. Jsem muž v těle ženy a je to fajn, člověk potom lépe porozumí, jak mužům, tak i ženám).
Po pravdě si myslím, že žádná žena by to nezazpívala lépe než autor i když je muž.
Říkáte si, - a co Cesta do záhudby? Já jsem si to taky říkala. Všechny písničky jsem samozřejmě znala, ale čekala jsem, jak na mě zapůsobí celek. Je to prvotina, ale je tam všechno, je tam už Tomáš úplně celý.Té desce říkám RAŠENÍ JARA.
Na jaře všechno svěže raší a vy už vnímáte celý potenciál, víte, že z toho a toho budou dobré plody a to a to, že krásně rozkvete.
V písničce Dopis, Mimorealita a Čas toho Tomáš o sobě hodně vypovídá, mám je moc ráda, ale všechny ostatní taky, třeba, Pocity, Až, Válečná... no a slavná Marie...
To CDo má naprosto trefný název, přesně tak to cítím. Taky se mi líbí, když Tomáš mluví mezi písničkama, je to velice milé a dává to celku osobní osobitost a ještě něco navíc.
V Cestě do záhudby je Tomáš dětsky dospělý, v Rackovi je už vědomě vyspělá duchovní bytost a jeho písničky jsou dětsky bezprostředně hravé. (Ach ty paradoxy.... :o).
Ale ještě jsem vám nenapsala svoje synonymum pro Hlavní uzávěr splínu. To jsem si nechala nakonec. Dlouho jsem přemýšlela, čím to, že se ho nemůžu nasytit. Už to vím. Jsou to EMOCE.
Je to jako s vodou, té se taky nemůžu nikdy nasytit. Hlavní uzávěr splínu dobře věděl, proč se zasekl v mém počítači. :o)
Mám pro něj slabost a budu mít už navždy. To vím určitě. Je to jako s první láskou, na kterou se nikdy nezapomíná.
Tomáš mi v něm připadne nejvíc přirozeně niterně svůj. Vnímám z něj už celý jeho, i když ještě trochu skrytý potenciál a je to tajem a velká radost.
I když další dílo je a taky určitě budou vyvinutější a zralejší, ve všech ohledech (jak jinak :o), pro mě je toto CD nejvíc o srdci a taky ho ve svém srdci mám.......no prostě..... ty EMOCE....:-)
V jednom rozhovoru Tomáš řekl, že jeho písničky jsou texty lehce oděné do melodii a to se mi na nich právě nejvíc líbí. Na koncertě je to něco jiného, tam to má jiné grády, maximálně si to tam užívám, ale doma ráda vnímám hlavně chytrý a emocemi nabušený text.
Tomáš se v nich nebojí obnažit vše (i sebe) až na dřeň, tím dostávají jeho texty pravdivost a opravdovost. Má schopnost vnímat všechny dimenze čehokoli najednou a hravě si s nimi pohrávat. Umí vypíchnout detail, ale ne na úkor celku. Pomocí slovních hříček a paradoxů dostane vše o nějaký ten level výše a to vše je ještě jako bonus vyladěno, naprosto přirozeně, emocemi.
Jeho texty jsou tak multi, multi, že si v nich může každý najít to své, ale myslím si, že všichni nejvíce vnímáme právě ty emoce, které z Tomáše, z jeho projevu a jeho textů přímo tryskají.
Teď to samé v jednoduchosti. Prostě, jeho písničky jsou chytré, hravé a plné emocí.
Přesně vystihují můj pohled na život a proto jsou mi blízké. Tomášovy písničky mě naplňují jak intelektuálně, tak emocionálně, v podstatě se jimi stále sytím.
Tomášův hlas je mnohovrstvý (stejně jako jeho osobnost) a barevně širokospektrální, od žluté u Lenky, přes indigovou v Markétce a bíle-stříbrnou Ninu. V jeho hlase ale převládá modrá všech odstínů.
Zpívá, stejně jako dýchá, to znamená, naprosto přirozeně. Nesoustředí se na to jak zpívá, ale co zpívá, to je poznat hlavně při jeho improvizacích, ale to už je kapitola sama pro sebe. (Opravdu doufám, že to tak zůstane napořád, že se ho někdo nebude snažit školit, školy už zlikvidovaly hodně talentů).
Je pravda, že z mého počítače je nejčastěji slyšet Tomáš a potom ještě jeden Tomáš, Eduard. To je trochu o něčem jiném, ale vlastně v podstatě o stejném o SRDCI.
Oba vnímám podobně a myslím si, že by si spolu dobře rozuměli, jenom se trochu minuli v čase.
Přátelé, to co vám tady píšu, jsou ale jenom moje pocity, které mám když poslouchám písničky od Tomáše. Nejsem žádný odborník na hudbu, to jste si ale určitě všimli. Jsem ale s hudbou bytostně spjata a myslím si, že je nejlepším komunikačním médiem této přelomové doby.
Tomáši, to co děláš, děláš moc dobře. Děkuji Ti.
Zdravím a posílám ještě jednu písničku, moji nejmilejší.
E.
MARKÉTCE
Omlouvám se všem písničkám, které jsem nejmenovala, - všechny přece dobře víte, jak moc jste mi milé.
A UŽ JE TO TADY, UŽ JSME SE DOČKALI.
Tento dodatek byl dodán 21. 5. 2014
Něco málo o tom, jak vidím, vnímám Tomášovu PROMĚNAMĚ.
Tomášovu a jeho Cílové skupiny.
Tato takto zhudebněná Proměna ho mi připomíná můj čakrový náramek, který má sedm barev.
Ty písničky jsou jako ty různě barevné polodrahokamy a pružná šňůrka která vší tu barevnou kreativitu drží pohromadě, je laškovně spletená ze španělských rytmů.
Ta deska je opravdu hodně barevná a to nejen pro ty přibalené pastelky.
I barva Tomášova hlasu se mění skoro v každé písni. No prostě, Tomáš je hravej a nejen on. Při poslechu si často vybavím fotky z nahrávání. Bylo z nich poznat, jak si všichni rozumí a jedou na stejné vlně.
Ten kdo čekal, že Tomášovo nové album bude tématicky ucelené, tak ten ho asi vůbec nezná (myslím Tomáše). Tomáš je člověk renezančně všestranných talentů a ta různorodost jeho osobnosti, tak ta je na něm právě pikantní. Člověk se s ním opravdu nenudí.
I když, co to píšu, vždyť ucelené je. Je jako život ucelený v různosti.
Jeho desku je dobré vnímat jako celek, právě jako ten náramek. Je taky přesný odraz Tomášovy současné osobnosti, která je uvědoměle uvědomělá a jak je pln toho uvědomění se, tak má potřebu vší tu nádheru vyzpívat všem, aby tak byl inspirací pro všechny, ale hlavně pro ty, kteří tuší, ale ještě úplně neví.
Proto můžou některé jeho písničky někomu připadat jako poučování, ale tak to určitě nebylo autorem myšleno. Předkládá jenom návod na život, který si sám objevil, žije ho, vyhovuje mu a taky z něj má radost a ty posluchači ber, nebo nechej být. :-)
Mě osobně připadne, že se při poslechu vezu krásně na vlně tónů, vtípků a vší té slovní poetičnosti. Jenom Žabí král mě srazí k zemi, ale to jsou právě ty červené kamínky první čakry a to je taky potřeba vždyť i o tom je život.
Hned první písnička Jsem nám naplno ukazuje hlavní téma desky. Jsou to průhledné a fialové kamínky sedmé čakry. Píseň JSEM, tak ta prostě JE!!!!
Napojen, tu vnímám v barvách šesté čakry. Indigově modrou a křišťálově průhlednou, která jí ještě více povznáší. Myslím, že k tomu není co dodat. :-)
Noe, tak ten je celý, celičký modrý v různých odstínech, pátá krční čakra. A Vločka, tak ta taky.
Zelené a růžové kamínky čtvrté čakry, srdeční, tak tu pro mě zastupuje Narozeninovál, ale ta písnička v sobě má ještě hodně modré.
Modrou barvu vnímám jako Tomášovu barvu (je to barva vody a voda je radost, jsou to emoce a vlastně život). Modrá barva všech odstínů převládá, prostupuje všechny písničky.
Taneční, Amores perros a Oblomov mi zastupuje žluté kamínky třetí čakry.
První píseň, ta mě vždycky dostane i když jí znám už dlouho. Jsou to oranžové kamínky druhé čakry, to je ta první část písně. Druhá je indigová a křišťálová a hlavně je ta písnička opravdu na dřeň. (Myslím, že to byla jedna z nejvíc terapeutických Tomášových písniček, cítím z ní obrovskou úlevu).
Napojen II, je jako duši celé Proměnamě. Krásně odlehčí, zklidní a povznese všechnu tu barevnost.
Zbývající písničky, pokud budete chtít, si vymalujte a přidružte podle sebe. :-)
Tato deska mi taky připadne nejvíc hudebně barevná. Je to krása, jak se mění jemná, hluboká jednoduchost s divokostí španělských rytmů. Tím jak si jí někdy pouštím pořád dokola, tak se všechny písničky krásně spojí v kruh, právě jako ty barevné kamínky na náramku.
Chápu, že vám může, to co jsem napsala připadat jako blábol, ale je to vlastně jenom moje hravě barevné vnímání tohoto díla. Protože nejsem hudební znalec, podávám to po svém. :-)
Hledala jsem synonymum pro tu desku, ČAKROVÝ NÁRAMEK se mi líbí, ale ještě mi tam něco chybí, tak mě napadlo slovo KALEIDOSKOP.
Při tom slově se mi vybaví - dětství, hravost, barevnost, radost, pohyb, z chaosu řád a krásné obrazce.
Ta zrcadla, která jsou v tubusu, to jsou různé pohledy každého z nás, ale ať se díváš z jakého úhlu chceš vždycky se ti pravda ukáže a je krásná, tak jak nám jí Tomáš vyzpívává.
Pravda je vždycky krásná, i když se nám to na první pohled někdy nezdá. Ale záleží zase jenom na každém, jak kdo vidíme ty barevné obrazce, které nám život zrcadlí a nebo, jak je vidět chceme a nebo taky, jestli je vůbec chceme vidět.
Tomáši díky a kluci taky díky. Je to radost, sdílet se s vámi a s vaší i naší Proměnamě. :-D
Zdravím, E.
A ještě jako bonus malá ukázka jedné z Tomášových proměn, té, kterou na CD nepoznáte. :-)
Je to jeho improvizace na tanec Mořský koník, kterého je si sám choreografem. :-)
Mořský koník
Tak tady jste viděli jednu Tomášovu proměnu (alespoň z mého pohledu :-).
Jeho kreativita se vyloupla i v pohybových variacích. (Nikdy jsem nechápala, proč vždycky zpíval, že nemá rytmus v cévách, když ho tam evidentně vždycky měl :-).
Je vidět, jak si při koncertě užívá této svojí kreativnosti, ale nenechává se zaslepit a zbytečně opájet ječením náctiletých fanynek a taky pohybově "nepřehrává".
Tomášův pohyb na pódiu je stejně přirozený a intuitivní, jako slova jeho improvizací.
Nejvíc se mi líbí, jak vše dělá s dětskou hravostí a radostí.
Vždycky jsem měla dojem, že se trochu bojí pohybově projevit, aby jeho fanynky "nežraly" hlavně jeho tělesnou schránku a tím hloubku jeho myšlení pominuly.
Teď se už evidentně nebojí a to je fajn, nemusí v sobě nic potlačovat.
Možná se toto téma někomu jeví jako povrchní, ale nevěřili byste, kolik lidí má problém s veřejným verbálním a fyzickým projevem.
Nebo věřili?.....No, tak se nechejte Tomášem inspirovat. :-)
Z.
E.
P. S.
Ta skákací hlava na videu, tak to jsem já. :-)))
Vždycky jsem říkala, že to co já umím s počítačem, to se naučí i středně inteligentní šimpanz a taky jsem rodině říkala, že budu s počítačem pracovat, až na mě bude mluvit.
Pociťovala jsem k němu ostych a skoro až odpor, vůbec jsem tomu nerozuměla a naprosto nechápala ten virtuálně vrstvený, složitý a imaginární svět a to vám můžu přátelé s klidným svědomím napsat, že moje fantazie je opravdu dost vyvinutá...ale asi jiným směrem.
Už ani nevím, jak se stalo, že jsem na Vánoce dostala notebook a pomalu, ale opravdu p.o.m.a.l.u a nesměle jsem začala objevovat tu studnici poznání, někdy email a jinak nic. Ke všemu ostatnímu jsem přistupovala jako k velkému, pro mě nepochopitelnému a neuchopitelnému.
Přelom byl, když jsem v den svých narozenin 11. 9. (toto datum je pro mě a můj počítač památné), dostala dvě bedýnky, reproduktory. Ono...tudy se na mě musí, přes MUZIKU.
Asi všichni uhádnete, kdo zazněl jako první z reproduktorů a zní z nich nejčastěji dodnes.. :-)
A nadešel čas, kdy jsem měla začít objevovat kouzlo a ducha FB. Naučit se facebukovat, to pro mě, přátelé, nebyla žádná sranda, to byla přímo kovbojka. Co, kovbojka?!...to byl přímo HOROR.
Překonat ten strach z veřejného sdílení a z toho, že něco blbě zmáčknu a VŠICHNI uvidí, jaké jsem kopyto, z toho mi až naskakovaly pupínky hrůzou.
Zprvu trpělivě mě s tímto fenoménem seznamoval manžel, ale ten to dlouho nevydržel, řekl - že na to nemá. Starost o moji výuku převzal syn Filip (opravdu má filipa, ale trpělivost už ho taky pomalu opouští :o).
"Když si to nepamatuješ, tak si to napiš!" To jsou jeho památná slova.
Poslechla jsem svého učitele a založila jsem si zvláštní sešitek. Jako první jsem si samozřejmě zapsala svoji emailovou adresu a heslo, to dá přece rozum. Potom třeba, - Alt Gr + V = @, nebo jsem si tam nakreslila šipku a háček a taky další šipku a k tomu jsem si napsala ?... atd, všichni určitě chápete. :o)... Prostě jsem si tam napsala a nakreslila úúplně všechno, protože jak je vám všem určitě jasné a jak říkal moudrý pan Werich: "Jenom blbý si můžou pamatovat, ty chytrý musí vymýšlet."
(Z výtvarného hlediska vypadá ta stránka opravdu zajímavě).
Šla jsem kupředu mílovými kroky (z mého pohledu). Naučila jsem se přeposílat videa a to byly moje druhé Vánoce. Ještě teď se chvěji po celém těle vzrušením, z toho pocitu něčeho dokonale zvládnutého.
Čím víc pronikám do tohoto virtuálního světa, tím víc jsem jako Alenka v říši divů.
Velkou radost jsem měla ze své profilovky. (Vnímáte, jaké odborné výrazy už umím používat)?
Nechala jsem si namnožit kartu Přátelství z moji sady OSHO ZEN TAROT, byla určena jako záložka do knížky, kterou jsem měla jako dárek pro vzácného přítele.. Jedna mi zbyla, krásně se vyjímala na mém psacím stole a moc se mi líbila, tak mě napadlo, takto jí použít.
Tak si vám takhle jednou sedím u psacího stolu a vesele si sdílím a co to. Najednou na mě v pravém dolním rohu vyskočilo malé okénko a na něm Ivuška.
Čtu vzkaz. Chce s něčím poradit. Chci odpovědět. Jezdím myší z rohu do rohu, klikám na kde co (všimli jste si, že jsem už ztratila ostych z nevratných úkonů :o) a ono nic. Jak jí mám odpovědět? Ale moje vysoká inteligence opravdu nezklamala, našla jsem úplně dole ten malý bílý obdélníček, namáčkla na něj tu zrádnou černou čárku (ona se mi potvůrka občas někam schovává :-( a píšu.
Připadám si jako Harry Potter v Bradavicích, když objevoval kouzelnický svět. Říkám si, - vůbec nic mě už nemůže překvapit. Ale přece.
Zase si tak hezky FBokuji ale co to?... BINK, v levém dolním rohu na mě kouká Tomáš Klus.
Já s pocitem NAPROSTÉ výjimečnosti ZÍRÁM...ZÍRÁM, s pusou dokořán. Po chvíli zírání se mi někam ztratil a já hledám kam.
Ale přátelé, protože za tu dobu, co se ze mě stal Počítačový Mág, a mně se při takto odborné činnosti určitě narodilo a propojilo neskutečné množství mozkových buněk, tak jsem celkem bryskně přišla na to, kam se mi Tomášek schoval. :-)
No, prostě, objevuji tento, pro mě neskutečně záhadný svět s dětským nadšením a velkou radostí.
Jak říkával Columbo, - každý den se něco nového naučím a jak ráda říkám, - život je jedno velké dobrodružství.
O něco menší nadšení z mých úspěchů projevuje Filip. Když mu zdělím, co jsem na základě svého vysokého intelektu objevila, jenom si odfrkne a řekne, že je to přece úplně normální a že si myslel, že to dávno vím. :-(
No prostě, neumí se radovat z maličkostí jako já.
Myslím, že svoje objevy budu raději sdělovat našim psům, ty potěší každá blbost. :o)
Nebo, taková bílá čárečka v pravém horním rohu, na kterou když kliknete, tak se vám obraz někam schová, ale POZOR, vy pořád slyšíte třeba hudbu...tak to mě fascinuje dodnes a ještě mi nikdo nevysvětlil, KAM se ten obraz schová. :o(
To bylo pořád, - no tak si to dej na lištu. Ale přátelé, já jsem opravdu k tomu počítači žádnou lištu NEDOSTALA, tak co jsem měla dělat. :o(
Ale, už jsem došla k osvícení, už to vím. :o)
Naprosto nadšená jsem z takového Ctrl + C a Ctrl + V...to nemá chybu. Mám to pravda napsané krok po kroku v sešitku, ale vidíte, jak jsem to na vás bryskně vybalila. No prostě, mám to v ruce.
Nedávno stojí Filip u mého stolu a se zájmem si prohlíží můj tahák a povídá: "Dám ti dobrou radu, ten svůj sešit vydej tiskem a lidi se potrhají smíchy."..... CYNIK!
Ovšem, jednou jsem si opravdu nevěděla rady, jezdím myší po stole a ta černá čárka ne a ne se pohnout, říkám si, - co jsem to zase skonila? Podívám se na pravou ruku a já jezdím po stole mobilem a myš, jako že nic, jen civí a kouká do blba.
No prostě, jsou to zážitky a hlavně velký tajem.
Ještě s něčím se vám přátelé musím svěřit. Mám už internetové stránky a Filip mi všechny moje články dal na ně. (Vlastně to vy už všichni víte :o)))).
Nedávno píšu článek na FB, jak jsem zvyklá, chvátám, chvátám, on mi totiž počítač někdy klekne (mám velice pokorný počítač, často si kleká, ale modlit se vždycky začnu já :o).
No, tak mám v rychlosti napsaný článek a ani nemám čas ho opravit (mám asi v mozku nějakou přesmyčku a gramatika mi moc nejde, ale pracuji na tom. On totiž člověk nemůže mít v životě všechno, tak si říkám, - když mi Pán Bůh někde ubral, tak mi třeba zase někde přidal a děkuji mu za to, protože on nejlépe ví, co a jak :o) a vypouštím článek do světa.
Přijde Filip a povídá: "KDE to prosím tě píšeš." (Údiv).
Já: "No jako vždycky, na FB." (Taky údiv).
"To si piš na svoje stránky, tam si to můžeš v klidu uložit a potom opravit a přeposlat na FB."
Moc mu děkuji a pochválím ho, jak je šikovný, ale v duchu si říkám, - TOS MI TO NEMOHL ŘÍCT DŘÍV!!! (?).
Teď už to perfektně zvládám a připadám si jako profesionál. Umím používat - koncept a taky někdy píšu - úvod...už jen ta slova jsou úžasná, taková jakože intelektuální.
Musím sama sebe pochválit, jak jsem šikovná, protože, když se svěřím svému okolí, s tím co už umím, jenom se na sebe útrpně podívají a já PŘESNĚ VÍM, CO SI MYSLÍ!!!
Možná je to ale jenom závist.... protože....když budu postupovat touto rychlostí, budu toho brzy znát mnohem víc než oni!
Jenom mi dělá problém, zapamatovat si ty různé speciální počítačové názvy (mezi námi, oni jsou totiž naprosto bez fantazie).
"Čím jsi to zase spouštěla, že se ti to ztratilo." Slyším.
"Klikla jsem na ten barevnej větrníček, jak jsi mě to učil." (Ó, můj velký učiteli, - říkám si v duchu).
"Jakej větrníček!!?" (Povzdech).
"No, tam dole, vlevo".
"To není žádnej větrníček, ale prohlížeč." (Znovu povzdech...zoufalý).
Nebo: " Filipe, už jsem si to uložila do skříně."
"Do jaký skříně, snad do úschovny."
On totiž nemá tak vyvinutou fantazii jako já a přitom si vůbec, on ani manžel, neuvědomují jakým přínosem pro ně jsem.
Nejenom že se můžou přiučit nové, svěží terminologii, ale poskytuji jim možnost trénovat se v trpělivosti a té, to si, přátelé, přiznejme, muži moc nemají. :-)
A nebo, další ukázka naší počítačové komunikace.
Já: "Filipe, prosím tě, potřebovala bych s něčím poradit." (Obměna, - něco ukázat).
Filip (varovně): "VARUJU TĚ....jestli to bude nějaká BLBOST, nic ti NEŘEKNU!!!!! Musíš na to přijít sama!!!"
Já - (ukážu to).....samozřejmě, že JE to BLBOST.
Filip (rezolutně): "NE, nic ti neřeknu....vždyť to tam je česky....ty to nevidíš?...Vždyť je to tak jasný, je to blbuvzdorný."
Já - (rezignovaně zírám na počítač a mám v hlavě temno. Svoji nechápavost si vysvětluji tím, že je to tam přece pro blbečky).
Filip - (povzdech, hluboký) - (napoví, taky rezignovaně).
Já - radost a osvícení, a další radost, tentokrát z toho osvícení. Děkuji Filipovi a přiznávám i uznávám... - jako pro blbečky.
Ale nebojte se o mě, přátelé, tento zážitek neměl šanci zvykat mojí důvěru v sebe samu.
Já jsem se sebou velice spokojená, vždycky jsem si myslela, že toto odvětví nebude mít šanci mě vůbec poznamenat, no a vidíte...POČÍTAČOVÝ MÁG.
Tak si říkám, protože pracuji s počítačem tak, že ani nevím jak. :o)
Manžel se vždycky divil, že nechci s počítačem nic mít. Já jsem mu to lidsky vysvětlila: "Víš, já jsem v tolika věcech tak šikovná, že kdybych uměla ještě tohle, tak jsem génius."
Tak teď.... vlastně.....když už s počítačem pracuji....ani domyslet to nemůžu......sami si to přeberte. :o)))
Nebo, jednou se takhle ptám na něco manžela a on mi na to řekne: "Zapoj svoji levou mozkovou hemisféru." (To jsem si zase naběhla jedním svým článkem).
Zapojuji, zapojuji a ono nic, pomalu začínám pochybovat, o tom, jestli mám vůbec co zapojovat, ale najednou JISKRA. A ta radost, když SAMA na něco přijdu.
Moje počítačová inteligence byla určitě velice podprůměrná (Filipe, vidím, jak při čtení těchto řádků kroutíš očima a myslíš si spíš něco o nulové :o), ale už tomu tak není.
Úplně fyzicky cítím, jak mi to v mozku jiskří tím, jak se houfně rodí nová neuronová propojení až do obrovských rozměrů.
PŘÁTELÉ, JÁ NEZAKRNÍM !!!
Nikdy by mě nenapadlo, že se nadchnu něčím tak na první pohled neosobním, jako je počítač.
Teď mu říkám Mazlík a když jsem z domu na delší dobu, beru ho všude sebou.
Ne, že bych už všemu rozuměla, ale právě to je na tom to zajímavé, pořád se mám na co těšit a co objevovat, je to o dobrodružství, dobrodružství poznávání.
Ptáte se, proč vám to všechno píšu? Tak to vím naprosto přesně.
Je to hlavně jako inspirace pro ty z vás, kteří jste na tom jako já dříve, protože, když jsem to zvládla já, tak to zvládne každý.
Manželovi to pořád nejde na rozum, kde že se vzala ta změna.
Ale já to vím..... To byly ty písničky, tam to všechno začalo.
Zdravím,
Eliška.
Tady je celá naše rodina.
Dala jsem sem tu fotku pro vaše lepší vcítění se do mých osudových, přelomových dějů, které z vrchu popisuji. :-)
Taky tady máte všechny osoby a obsazení, které tam vystupují i s kulisami.
Jenom Mazlík spinká na stole za mojí hlavou, takže není moc vidět. (Budu mu muset udělat samostatnou fotku, on si to zaslouží).
Na závěr musím poděkovat hlavně svoji rodině, za chvilkovou trpělivost, se kterou se mi věnovali a slibuji, že až budu slavná spisovatelka, nezapomenu se o vás zmínit. (Tak si to hezky uvědomte a snažte se)!
Přátelé, omlouvám se vám, ale ještě dodatečný dodatek.
Ó můj Velký učitel mi právě sdělil, že ta černá čárka se jmenuje KURZOR. Ale to já dávno vím, už jsem to určitě někde zaslechla. Ale uznejte, Kurzor, fuj (neber to osobně, ty za svoje jméno nemůžeš), ani vyslovit mi to pořádně nejde.
Musela jsem ale tento dodatek napsat, aby jste si nemysleli, že Filipova učitelská snaha má trhliny. Jak vidíte, nemá, poslední nedostatek jsem napravila.
Nebo to nebyl poslední......?
10.1.2014
Musím vám, přátelé, napsat úplnou novinku. Pasovala jsem Filipa na Strážce svých internetových stránek.
Když jsem mu to slavnostně zdělila, lakonicky odpověděl, - že nežijeme v žádném fantasy prostoru a že normální lidé tomu říkají Správce.
Ale já vím, co vím, je prostě Strážcem mého Šamanského deníku a basta. :-)
(Doufám, že brzo přijde na to, že všechny fantasy filmy a knížky jsou slabý odvar toho, co může člověk zažívat, když se nebojí Věřit. Ne, že by měl zablokované napojení, to opravdu ne, ale zrovna maká na zkouškách, tak musí zapojovat hlavně tu levou mozkovou hemisféru :o).
Zdravím, E.
JE PŘESNĚ 23:23 13. 7. 2014 A JÁ JSEM PRÁVĚ PŘIŠLA NA KLOUB ZÁHADĚ, PROČ NECHÁPU POČÍTAČOVÝ SVĚT !!! Jupííí....!!!
Až se z toho poznání chvěji po celém těle, jak mě to dostalo, přitom je to tak jednoduché. Tak takto nějak vypadá asi chvíle osvícení......nebudu vás přátelé napínat. Je to o EMOCÍCH.
Všechno živé má emoce (a to myslím i stromy a květiny). Celý život jedu na intuici, prostě a jednoduše nemyslím (jenom v případech kdy je to nutné, třeba něco vypočítat a tak, ale vlastně ani v tom nejsem zas až tak dobrá), ale vnímám a prociťuji, a emoce jsou vlastně vodiči tohoto.
Jsem schopná se napojit na emoce lidí i zvířat. (Má to tak určitě každý, ale každý si to možná neuvědomuje a taky to zahlušuje svým myšlením, které nad intuici povyšuje).
NO...A TO JE ONO, POČÍTAČ NEMÁ EMOCE, TAK JAK SE NA NĚJ MÁM...SAFRA NAPOJIT !!!
Je po této stránce naprosto sterilní, tak jak ho mám pochopit, když se do něj nemůžu vcítit, chápete?
:-) :-) :-)
Zdravím, E.
1. 1. 2015
Tak tady ho máme, Mazlíka. V jeho trvalém bydlišti.
Musela jsem sem tu fotku dát, protože je ten článek hlavně o něm a taky proto, protože si to zaslouží i když nemá emoce, ale je schopný je přenášet, předávat a to je hodně.....:-)
Děkuji ti Mazlíku za zprostředkování, propojování, sdílení a napojení se. :-) <3
Omlouvám se za ten vánočně nepřirozený pořádek na stole. Normálně je na něm spousta papírků a bloků a taky propisek (protože těm většinou dojde dech zrovna v tom nejlepším). Musela jsem ten stůl na Vánoce uklidit, protože mě napadlo, že by se mohl Ježíšek polekat a nic by nám nedal pod stromeček. :-)
Hostýn a jeho nádherný vrchol. Vždycky mě to tady dostane a jakoby povznese.
Dole je město, volby a aktuální řešení, z mého pohledu na nejnižší úrovni. Stojím totiž na kopci 760 metrů nad mořem.
Jdu podzimní, tklivě vyrovnanou krajinou, slunce prozařuje větve s ohnivě vybarveným listím. Listí barevné a voňavé tlumí moje kroky. Něco opravdu nadčasového mě obklopuje a jemně dojímá.
V severní části kopce, v pozůstatcích keltských valů, je nově instalovaná Cesta světla - (Syn Boha vstal z mrtvých). Jdu tou podzimní Cestou světla a jsem plna té podzimní magické scenérie kolem.
Nejsem křesťansky klasicky založená, vnímám pouze tu čistou podstatu, ne její balast přetvářky nanesený staletími.
Ta podstata, to je prostě Láska. Jedno slovo, neuchopitelné a rozdílně vnímané, ale je v něm všechno, je to jako - JÁ JSEM.
Stojím před jedním zastavením a dýchne na mě všechno co už bylo, ale přitom cítím, že něco velkého je. Stojím a vnímám něco jako očekávání z příchodu něčeho...nebo někoho?
Co čekám, že nějaký Mesiáš přijde a pomůže, co když je už tady? Nebo žádný nepřijde, třeba ho máme každý v sobě a musíme ho v sobě objevit a nechat vstát z mrtvých.
Je opravdu čas zázraků, ale ne takových, jako že za nás někdo něco rozhodne a udělá.
Je doba probuzení se.
Vím, že volby jsou důležité, ale v tuto chvíli a na tomto magickém místě mi připadají jenom jako první krok k něčemu velkému. Připadám si tady mimo dosah toho hemžení a napětí okolo voleb. Vnímám, že to co cítím, je mnohem důležitější, než ty přízemní žabo-myší války a prkotiny, kde sebelepší člověk i myšlenka jsou rozdupáni a ušpiněny.
Cítím, že přerod společnosti musí vzejít právě z takových pocitů, které si člověk sám v sobě rozsvítí a tak pozná samu podstatu života.
Na co upneme svoji pozornost, to roste a věci se musí řešit vždycky na vyšší úrovni než vznikly a to vyšší, to je právě to prozření v nás. Jde vlastně jenom o uvědomění si.
Jdu podzimní krajinou, krásně prozářenou zapadajícím sluncem a nechávám pod sebou ten mumraj, to město. Lehce se napojit na nekonečno Univerza a jenom být, to, si myslím, je celý obrod společnosti a politici najednou poznají, že nás nemůžou ovládat a splasknou jako velké bubliny, což ve skutečnosti taky většinou jsou.
Dobře vím, že volby jsou důležitá věc, ale v tuto chvíli a na tomto výjimečném místě mi připadají nicotné. Víc vnímám ty nádherné buky s krásně hladkou kovově modrou kůrou. Jako by říkaly - vy se tady hemžíte a víte prd o životě, přes všechno funění a zahleděnost do sebe se nemáte ani čas zastavit a vnímat podstatné věci v životě...jako třeba to, jak jsme krásní.
Když se zbavíme svého ega, není to pro nás ztráta, ale naše největší vítězství. Věřte tomu přátelé, nic úžasnějšího se vám v životě nemůže podařit. Najednou je všechno jednoduché a vše má řád.
Člověku se uleví a je to čistá RADOST.
Opravdu si můžete připadat, že jste se zbláznili a vnímáte svět jasněji až do hloubky, (výšky, šířky a délky :o))) a to všechno o nějaký ten level výš.
Taky můžete připadat ostatním, jako že jste mimo, protože život je přece tak těžký a chaotický a vy to podle nich vůbec nevidíte. Vypadáte, jako by jste žili v nějakém jiném paralelním světě, ale nějak tuší, že se něco děje, protože z vás vyzařuje rovnováha a harmonie.
Vidíte kolem sebe lidi, kteří jsou v zajetí svého ega a vy jím nemůžete nijak pomoci, to prostě nejde, to musí udělat každý sám. Můžete je ale inspirovat.
O vás si budou myslet - no jo, ten má štěstí, ten...., ale vy jim to prostě nevysvětlíte a když se o to budete snažit, stejně vám to neuvěří.
Velká úleva, nadhled a trvalý úsměv vás budou všude provázet a to k vám bude přitahovat ostatní stejně zaměřené lidi. Přátelé, to si Užijete Světa. Budete zažívat Zákon přitažlivosti v praxi. (A to je zase naprosto perfektní dobrodružství).
Najednou uvidíte smysl i ve věcech, kterých jste si dříve nevšímali. Bude pro vás třeba důležité třídit odpad a taky zjistíte, že nemůžete lhát a podvádět, protože prostě víte, že je to nesmysl. Lhali a podváděli bychom sami sobě. A nebo krást...Tím, že si uvědomíme hloubku všeho, ledacos se nám vyjasní.
Jedna moje kamarádka, při rozhovoru na podobné téma řekla. - Přece si nezas--- karmu. Je to drsné, ale výstižné.
Když jsme v jednotě se vším, jsme svobodnější a paradoxně si připadáme jako jednotlivec, v tom smyslu, že jsme osobnost, která se cítí zodpovědná sama za sebe i celek.
Tak třeba taková ekologie, pro někoho skoro sprosté slovo, se nám najednou osvětlí v úplně jiných barvách.
Tím, že chráníme přírodu, chráníme vlastně sebe, vždyť jsme taky příroda.
Co mi ale nejvíc vadí, je praní a mytí nádobí v neekologických prostředcích. Většina lidí si vůbec neumí představit, jak si strašně ubližují na zdraví a jaké fujtajbly vypouští do přírody.
Z toho je mi moc a moc smutno. Stačí se jenom trochu zamyslet, zapojit svoji fantazii a odkopnout alibismus.
Je to všechno o inteligenci, jinak si to neumím vysvětlit. O emoční inteligenci.
Vrátím se k minulému článku o tom, že nám hodně napoví naše tělo. Tím, že víme, že jsme stejně jako všechno živé i "neživé" napojeni v Jednotě Univerza, není pro nás problém, komunikovat třeba se svým tělem.
(POZOR, teď je ta pravá chvíle, se rozmyslet, zda chcete pokračovat ve čtení a když ano, tak na vlastní nebezpečí :o)!
Dám konkrétní příklad, bolí mě levá ruka, musím zjistit, proč vlastně. Jak jsem psala minule, VŠECHNY fyzické problémy mají základ v psychice. Když nepodchytíme tyto signály zavčas, to znamená v době, kdy jsou nejčitelnější, je to později rébus, který se těžko rozmotává.
Naše tělo si řekne, - tak ona nepochopila Tento signál, dám jiný, ostřejší, snad to pochopí. Když nevíme jak a proč, nespojíme si různé a na první pohled nesouvisející signály svého těla a pak jsme přátelé, víte kde.
Protože je naše tělo taky v Jednotě a všechno v něm souvisí se vším, stačí si to uvědomit, (Nejlépe vše pochopíme, vnoříme-li se alespoň trochu do tajů čínské medicíny o které si myslím, že je dokonalá. Jako základ je pochopit Pentagram - zákon pěti prvků).
Ale protože já vím, že je lepší všechno podchytit zavčas, vrátím se ke své levé ruce. (Levá ruka je v mém případě, ta která dává. Dá se to jednoduše zjistit, která ruka je u vás ta přijímající a nebo dávací. Každý to má jinak, ovšem delším vědeckým výzkumem jsem zjistila, že jsou - a teď pozor přátelé...... jenom dvě možnosti :o).
Je potřeba udělat si čas, v klidu si lehnout, zavřít oči a pořádně zhluboka se prodýchat, od břicha až po klíční kosti.
Představím si, že pronikám vnitřním zrakem do svého těla a ptám se, - ruko, co se ti stalo, co mám pochopit, co mi chceš říct. Musíte s láskou, aby se vám otevřela. :o) Chápete. :o)
Musím se smát, píšu vám tady o Jednotě a teď, jako by moje ruka byla individuem. A to jsou právě ty paradoxy života, úplně mě fascinují, snažím se proniknout do jejich tajů. Mám dojem, že paradox je v podstatě takový vyrovnávač čehokoli.
Když je něčeho příliš, a hele, je tu paradox a ten to otočí a tím to vyrovná. Kdysi mě napadlo, že je to takové perpetuum mobile, na které jede všechno dění na světě, něco jako Jin a Jang.
Zase jsem se zakecala a dostala se od tématu někam jinam, omlouvám se, ale vždyť mě znáte :o))).
Vrátím se k otázce, - tak co, ruko? Ptám se a sama si v duchu odpovídám, (můžete i nahlas, ale v případě, že vás někdo uslyší, hned ví, kam má zavolat :o) a podle svých emocí při odpovědi na otázku poznám, která odpověď je ta pravá. Jde to asi přes podvědomí, které je napojeno až, až, nevím kam. Nebudu vás napínat, vezmu to ve zkratce, formou rozhovoru.
Otázka - ruko, co mi chceš říct? Potřebuji víc dávat? Mám někomu něco předat?
Odpověď - (emoce) ano.
Otázka - (cítím, že mám zablokovanou páteř mezi lopatkami, na stejné úrovni je srdce.) Má to něco
společného se srdcem?
Odpověď - (emoce) ano.
Otázka - (vizualizuji si své srdce, celé krásně bíle září, na první pohled z něj mám dobrý pocit, ale najednou se mi zdá uvnitř nějaké nenaplněné). - Mám dávat víc lásky?
Odpověď - (emoce) ano.
Rozuzlení - když budu dávat víc lásky, naplní se i moje srdce a taky vím, že musím jít na masáž zad.
Určitě si umíte představit jaké emoce. Ale to je u každého asi jiné, to já nevím.
Já jsem vám to tady napsala ve zkrácené formě. Hned první otázka, která vás napadne nemusí být ta pravá. Prostě nepřemýšlíte a intuitivně se ptáte a určitě dojdete k rozuzlení. V podstatě je to opravdu jednoduché a i zajímavé.
Taky si budete víc vážit svého těla, až zjistíte jak je moudré a co toho ví. Má to logiku, kdo jiný by to měl vědět? Vždyť se to vaše tělo zná celý svůj, tedy vlastně váš život. :-)
Jednou se mi stalo, že jsem neměla žádnou správnou odpověď. Napadlo mě zeptat se přímo svého podvědomí. (Představuji si ho v zadní části mozku, v té nejstarší části).
A dozvěděla jsem se, že se jedná o něco karmického z minula.
Mám tak podnět pro další hlubinné bádání a moc se na to těším. :o)
Myslím si, že pro toho, kdo četl něco z mých dřívějších - Něco o, to zase tak šokující není. V opačném případě asi je, (to byl asi ten, který pokračoval i přes moje varování :o).
To co jsem vám teď napsala mám z knížky KLÍČ, napsal ji Joe Vitale, můžu vám ji doporučit. To co píšu, je z kapitoly - Vaše tělo mluví, s podtextem - máte-li něčeho dosáhnout, je třeba, aby se do toho zamilovala vaše mysl. (Je tam popsaných více způsobů, ale mě se líbí tento).
Je to taky velká legrace, hezky si pokecáte sami se sebou a nikdo vám do toho nemluví.
Říkáte si, - tak s kým pak dneska dám řeč, co takhle žlučník, ten se mi minule zdál nějakej nabubřelej a nechtěl se mnou moc mluvit.
Nedávno jsem se málem utopila ve vaně, jak jsem se musela smát, když jsem si imitovala svůj nabubřelej žlučník. Vypadal asi takto. :-((
Taky vám dám dobrou radu, hýčkejte si svoje ledviny, (nejen tím, že je budete držet v teple), potřebují vaší pozornost. Jsou dvě, takže jsou o vztazích a taky hospodaří s vodou a voda jsou emoce. U ledvin je to hlavně o emocích, proto si jich všímejte a s láskou s nimi vždycky prohoďte pár slov, budou rádi a stonásobně vám to vynahradí.
V ledvinách je taky skryta veškerá naše životní energie, už od narození, tak si to uvědomme a přistupujme k nim s vděčností.
Ti kteří si až do teď mysleli, že jsem možná trochu normální, přesně ví, jak na tom jsem ve skutečnosti.
Přátelé, tak to prostě je a já s tím nic nenadělám a ani nechci.
Ale pozor, je nás víc a množí se to. :o)
A je to tady zase, promiňte, opravdu mám dost bujnou fantazii a zase jsem se někam zatoulala a dostala se mimo téma. Ale v podstatě vlastně ne. Základem je, nebrat se moc vážně.
Legrace, to je pro mě něco jako voda, písničky a tanec, no prostě radost. Veselý člověk je vždycky nad věcí, je takový povznášející se, svěže svěží, inspirativní, nakažlivý a všude vítaný.
Moc se mi líbí, brát vážné věci s humorem. Ale znám já nějakou vážnou věc?
Možná, čím vážnější, tím je to víc k popukání. To je vlastně základ anglického Suchého humoru, který se mnou naprosto souzní.
Když Suchého, tak si na závěr dáme Šlitra. Doufám, že vás moje psaní alespoň trochu pobavilo a že ze mě, ale hlavně ze sebe máte RADOST.
Ráda jsem sama se sebou, mám ráda svoji společnost, nikdo vám nerozumí tak, jako vy sobě, vždyť se znáte celý svůj život. Když si nevím s něčím rady, požádám o pomoc karty a nebo virguli. Virgule vám odpovídá ano, ne, popřípadě kde, ale karty, ty si s vámi přímo popovídají. Moje karty se mnou nádherně a naprosto souzní (byla to láska na první pohled), jsou to OSHO ZEN TAROT. (Každý si musí vybrat karty podle svoji intuice). Ty moje mají hluboké komentáře ke každé kartě, sdílení s tímto velkým myslitelem Osho, je zážitek a vždycky se člověk něco dozví. Je to cesta k uvědomění si čehokoli a přitom je to pro mě relax a určitá očista.
Ty karty mají navíc krásné barevné obrázky (jednu z nich mám jako profilovku na FB), ta barevnost a jakási přímá poetičnost, to byl asi ten důvod, proč jsem si je vybrala. Barvy na mě mají velký vliv.
Myslím si, že karty a virgule, nebo kyvadlo jsou základním vybavením každého moderního člověka. :o)))
Podle toho jak jdou karty za sebou, tak je vnímáte. Můžete se naučit co která karta znamená a nebo intuitivně prociťovat, jak na vás ta či ona působí. Karty jsou opravdu velký tajem a taky jsou to mí kamarádi, vždycky jim poděkuji. Je dobré se ptát konkrétně a jednoznačně. Někdy si je vyložím i v počítači, jsou tam přesně ty samé. Prvně jsem si myslela, že to přece nemůže fungovat, protože těm kartám nedám svoji energii a netahám z balíčku levou rukou (levá ruka je napojená na pravou intuitivní mozkovou hemisféru), ale jaký byl můj údiv, když jsem zjistila že to taky jde. Navíc je dobré, že vám hned vyjde i komentář ke každé kartě a vy nemusíte listovat v knížce.
Někdy se na určité věci, se kterými si nevím rady, ptám přímo sebe. Hodně nám napovídá naše tělo. Někdy přímo křičí až řve, ale my ho neposloucháme, protože mu nerozumíme a vnímáme ho jenom jako hmotu. Mám problém na těle, je tu lékař a ten už ví jaký prášek na co je. Ale naše tělo není jenom hmota, všechny problémy jdou přes psychiku i taková zlomená noha. Nejsme jako auto, které se dá opravit.
Jsme vysoce uvědomělé bytosti, ale naše uvědomění se není jenom v mozku, nebo třeba v srdci. Myslím si, že každá buňka našeho těla je vysoce inteligentní.
Vnímám svoje tělo jako něco úžasného a dokonalého. Hlavní je, nevnímat se odděleně od okolního světa. K tomu nám pomůže, když necháme rozpustit svoje ego, jenom ono nám brání k napojení se ke všemu a hlavně k nám samým. Když žijeme s egem, můžeme si připadat chytří, - co toho vím a znám, to jsem ale chytrý. Připisujeme všechny zásluhy jenom sobě. Ale tak to není. To je náš největší omyl.
Když žijeme s egem, žijeme v DUALITĚ. Jsem tady já (přece tak úžasná bytost, která si všechno co ví a má vybudovala jen a jen sama), no a potom je tady to okolí, jiní lidé které vidíme taky jako individuality a okolní svět, který je celkem fajn, ALE!!!... teda všechno taky né, já bych věděl jak.... a naše ego si jenom mne ruce, jak to krásně zařídilo, že se na svět díváme jeho očima.
Je to přelomová chvíle, když si uvědomíme, že naše ego nám lže. Je to jako dívat se na svět přes různě vrstvené a umazané brýle. Ego dělá všechno složité a my v tom hledáme určitý řád a když si myslíme, že jsme ho našli, tak si tím jenom svoje ego hladíme po srsti a ono se krásně nadouvá.
Když se nám podaří svoje ego rozpustit, zjistíme, že je to jenom takové nafouklé nic, ale co škody a nepochopených životů má na svědomí. Když si uvědomíme, že jsme součástí všeho, přestaneme se vnímat jako jednotlivec a začneme žít v JEDNOTĚ. V Jednotě se Vším, se všemi lidmi, s celou přírodou a s celým vesmírem. Každá naše buňka je stejně důležitá jako třeba lístek na stromě, nebo Měsíc a hvězdy. Pochopíme, že jsme v Jednotě i s tím nejubožejším stvořením a v tu chvíli pocítíme velkou POKORU a ta nám to ego rozpustí.
Pokora je lék na duši a vlastně na celou společnost. Najednou prostě víme, že to, že jsme tak šikovní, vzdělaní a hezcí je vlastně jenom záměr Vesmírného Řádu, který vychází z té Jednoty. Je dobré si přiznat kolik jsme toho dostali do vínku, přijímat to s Vděčností a Pokorou a nestěžovat si, že toho není víc. Musíme využít celý svůj potenciál a přijmout ho jako velký dar. Dar který jsme si určitě zasloužili, ale nemáme ho jenom k vlastnímu prospěchu. Čím více jsme dostaly, tím více musíme dávat a je to RADOST a NAPLNĚNÍ ŽIVOTA.
Vnímáme-li v pokoře všechno kolem sebe, cítíme to až fyzicky na hrudníku a člověku to až vyrazí dech. Najednou vidíme obyčejné věci jako ten největší dar. Prociťujeme Krásu Každodennosti. Máme tak nějak víc zaostřeno v pohledu na celek a taky do detailu. Vidíme do hloubky čehokoli a uvědomujeme si všechny souvislosti i po časové linii až do minulosti. Nepřipadáme si jako vlna v moři, která se vnímá odděleně od ostatních vln i od moře. Je právě potřeba zklidnit svoji mysl, je to jako když se zklidní moře a ta vlna splyne s ostatními v jednotě nekonečného oceánu Bytí. Až toto všechno pochopíme, pronikneme do hloubky všeho, už nekloužeme po povrchu, ale jsme vědomě Napojeni až do Vesmíru. Jde právě o to Uvědomění si.
Ráda cituji člověka, kterého si moc vážím a který v jednom rozhovoru, na podobné téma řekl: "je to těžké, zprvu, ale až to překonáme, to těžké, zjistíme, jak lehké to bylo".:o))) Je to citát z úst Tomáše Kluse, jemuž se omlouvám, za možná nepřesnou citaci. Opravdu jsem nenašla lepší formulaci. Je vidět, že ví o čem mluví a že to sám žije.
Když zvládneme svoje ego, je to čistá Radost. Zdravím a posílám vám něco pro radost, zamyšlení a meditaci.
E.
Říkáte si, vždyť stejně pořád píše jenom o sobě a je to pravda.
Doufám, že za tím není moje ego. Nedá se to vyloučit, ale já doufám, že ne.
Často se ptám sama sebe, proč vlastně sdílím svoje myšlenky a pocity. Proč si myslím, že to někoho může zajímat a kde jsem vlastně vzala tu drzost a odvahu.
Začalo to tím, že jsem hledala odvahu sdílet se na FB.
Neumíte si představit tu kovbojku, než jsem překonala ostych před technikou (říkám si totiž Počítačový Mág, protože tomu vůbec nerozumím a pracuji s počítačem tak, že ani nevím jak a je taky pravda, že náš syn ze mě bude asi brzo na práškách) a hlavně ostych z veřejného sdílení, to bylo nejhorší.
Opravdu mi nejde o to psát o sobě, ale o tom jak vidím a vnímám svět.
Nemůžu přece psát o tom, jak vidí svět někdo druhý, vždyť to přece nemůžu vědět a i kdybych psala, byl by to zase jenom můj pohled na pohled někoho jiného.
A proč vám to vlastně sděluji? No, to je otázka... Já nevím.
Možná je to tím letopočtem. Žijeme opravdu už v jiné dimenzi. Jedničku - individualitu vystřídala dvojka - spolupráce a rovnováha a to má blízko ke sdílení.
Možná si někteří vzpomenete na dřívější vize na rok 2000, budeme létat do vesmíru a vůbec, takové ty megalomanské plány.
Vývoj šel ale úplně jiným směrem, právě ke sdílení a komunikaci. Myslím tím mobilní telefony a internet, jsme všichni propojeni a sesíťovaní. Na technické úrovni by to bylo, teď ještě po té lidské, mentální, ale tomu právě nahrává tato přelomová doba.
Úkolem dvojky je zvládnout spolupráci a najít rovnováhu. Taky ji všichni hledáme. Hlavně musíme najít rovnováhu v sobě, to znamená, že naše fyzično se musí spojit s našim duchovnem. To je základ. Takto rovnovážný člověk nemá problém najít rovnováhu i v okolním světě.
Taky je pravda, že každé tvoření je vlastně terapie a o psaní to platí dvojnásob. Když člověk něco tvoří, ať je to obraz, nebo navrhuje interier bytu, vždycky je to kus z něho a my můžeme poznat, podle jeho tvorby, jaký je to člověk.
Většina lidí musí něco tvořit, jinak by v nich vznikl přetlak a oni by se necítili dobře.
To ale není můj případ, já mám tvoření až, až. Tak bych asi zůstala u té terapie. Napadá mě, že Božena Němcová psala Babičku za tímto účelem, možná nevědomě, nějak to z té knížky cítím a mám ji moc ráda. Ne, že bych se chtěla přirovnávat k Boženě Němcové..... i když.... určitá podobnost by tu byla, jak jste si určitě všichni všimli. :o)
Myslím si, že hlavním důvodem mého psaní je to, že bych byla ráda, kdyby moje psaní potěšilo a pohladilo po duši alespoň pár lidí. Opravdu cítím, že hodně lidí potřebuje pozornost, lásku a uznání. Problém, je v tom, že se tím vším neumí nasytit sami a čekají na podněty z okolí.
Neříkám, že to umím, ale snažím se o to.
Pořád nemůžu pochopit, kde se ve mě vzala ta drzost, ale je to nová zkušenost a tak vlastně nové dobrodružství a taky, člověk má dělat to, z čeho má strach, tím se posouvá dál.
Každý máme jiné vibrace, jiný životní úkol. Určitě se vám stalo, že se potkáte s člověkem a vnímáte, že se úplně míjíte. Oba mluvíte česky, ale jeden o koze a druhý o voze. Vaše vibrace se úplně míjí.
Z toho si říkáte, - s tím člověkem si celkem rozumím, ale vaše vibrace se překrývají jenom z části, takže vlastně, nic moc.
Ale někdy, není to zas tak časté, potkáte člověka a ti vnímavější to vycítí i bez slovního kontaktu. Vibrace toho druhého do vás šplouchnou jako do formy, ani jedna buňka vašeho těla nezůstane nezasažena.
Je to velice vzácné, ale když se to stane je to nádhera a velký dar.
Ale vraťme se k životnímu úkolu. Mým životním úkolem je pomocí citlivé komunikace a dobrodružno všestranné renesanční energie být inspirací lidem.
Já vím, zní to možná moc nabubřele, taky neříkám, že to všechno zvládám. Tato skladba různých vibrací, které spolu naštěstí dobře ladí, patří k těm nejtěžším.
Všechno je ale vlastně relativní.
Neznám ale hodně lidí, kteří mají stejné vibrace jako já a naplno je žijí, je v nich totiž velký potenciál a většina lidí se toho lekne a potlačuje například svoje vůdcovské vlohy a možnost užívat hojnost a moc, kterou oplývají ku prospěchu svému i ostatních lidí. (Vím o čem píšu, taky jsem odmítala).
Určitě chápete, že třeba slovo hojnost můžou různí lidé vnímat různě. Jde o to, že tito lidé toho dostali do vínku opravdu hodně, musí pochopit, procítit a přijmout tu obrovskou hojnost v sobě, umět se ocenit a potom tu hojnost ze sebe nechat vyzařovat a rozdávat všem.
Z takových lidí jsou největší lidumilové, v opačném případě (to je, když si někdo představuje hojnost po své), je to ten největší lidský odpad.
Tato skladba vibrací se taky vyznačuje tím, že neuznává žádné autority, je si sama sobě autoritou a to je dobře. Má v sobě obrovskou sílu, je totiž karmická. (To by ale bylo na delší psaní. Třeba někdy příště, když budete chtít :o).
Pro tyto lidi je důležitá osobní svoboda. Pro sebe ji vyžadují, druhým ji dopřávají a často za ni bojují.
Nás totiž nemůžete spoutat, potřebujeme volnost a dobrodružství a potom jsme kreativní, rozšafní, hraví a všestranně tvořiví.
Ale ještě něco, vám kteří jste se v mém popisu poznali prozradím a to to, že se vám úžasně plní všechna vaše přání, ale samozřejmě že pro to musíte taky něco udělat. :o)
Jedno čínské přísloví říká, - dej si pozor na to co si přeješ, nebo se ti to splní, :o) takže bacha, přát si s rozmyslem.
Možná se někteří v těchto řádcích poznáváte, je dobré se alibisticky neschovávat a přiznat si celý svůj potenciál, to samé samozřejmě platí o jakékoli jiné "osudové vibraci."
Vraťme se k tomu, že je všechno relativní. Někdo "jede" celý život na jednu vibraci, třeba musí zvládnout "citlivou komunikaci" a často se stává, že to nepochopí.
Používá slova k pomluvám, urážkám a neuvědomuje si, jak velkou moc slova mají (u každého, ale u nás, kteří vlastníme tuto osobní vibraci obzvlášť).
Když takový člověk používá slova jak má (a nejen slova, komunikovat můžeme i tělem, posunky a postojem), lidé vycítí jeho dobré srdce a je to jako pohlazení.
Slovo může zabít a naopak objevit v každém Boha. Mám zkušenost, že lidé s touto vibrací se k sobě přímo přitahují, aby spolu sdíleli svoji citlivost. Je to prostě radost. :o)
Tito lidé jsou velice vnímaví na emoce: "Nemluv se mnou tímto tonem." Chápete?
Milují hudbu a zpěv, protože to je ta nejcitlivější komunikace. Jsou z nich dobří herci a umělci, mají rádi děti. Pracují nejčastěji s lidmi, ale i se zvířaty.
Milují přírodu, oni ji totiž potřebují, jejich mentální představivost je tak obrovská a potřeba sdílet se s lidmi taky, že často potřebují samotu, klid a ducha přírody. Potřebují si urovnat svoje myšlenky, vypnout a jenom být. Potom zase hrr na mejdan.
Mým velkým vzorem je člověk, který má stejné osobní vibrace jako já a dokonce se narodil taky v zemním znamení. Je to Columbo, vlastně Peter Falk v Columbovi se našel a určitě o něm hodně vypovídá. Columbo je prostě můj miláček. :o)
(To co jsem vám napsala o těch vibracích, to je jenom malá ochutnávka, ono je to trochu složitější.
Opravdu mě naplňuje objasňovat lidem jaký je jejich úkol tady na Zemi a v tomto životě, mám radost když si všechno uvědomují a chápou jak jsou jedineční. Na toto téma bych se ráda rozepsala, ale dnes už raději končím).
Tak nevím k čemu jsem se to dopídila, jak na tom vlastně jsem s tím psaním. Stojí za tím moje ego, je to terapie, dobrodružství, potřeba tvořit něco nového, potřeba sdílet se nebo za to můžou moje vibrace, (což je vlastně všechno to dohromady).
Dodnes si pamatuji první citát, který jsem se naučila jako dítě, nevím už od koho je, ale zakončím s ním tento článek.
Chceš-li poznat sebe, poznej svět který pozoruješ v sobě a sebe v něm.
