JSME VYHNANÍ Z RÁJE?

...NEBO ŽIJEME V RÁJI STÁLE?

...Ano, my žijeme v Ráji stále, tak proč máme v povědomí to, že nás z něj někdo vyhnal?
Bůh nás vyhnal?...Mám dojem, že jsme se z něj vyhnali sami, ale ne fyzicky, ale mentálně....Ale na druhou stranu to mohl být i boží záměr. :-)
Pokud se ale budeme vnímat jako boží tvorové...kterými taky jsme...jako neodděleni od něj, protože i my jsme Bůh, máme přece duši, která je boží...tak máme možnost procítit, že jsme v Ráji.
Naše duše nás spojuje v celek se všemi dušemi všech lidí, s Univerzem (Bohem). Jsme spojeni se vším, jsme v jednotě s celou duší přírody, tedy i s pověstným hadem, který nabídl Evě jablko. :-)

Když si navnímáme tuto jednotnost, tak nám z toho vyjde, že jsme se z Ráje vyhnali vlastně sami.
Vyhnala nás naše touha po poznání, proto jsme chtěli okusit plody ze stromu Poznání?...Což by nebylo tak špatné, protože poznávat nové je dobře. Asi jsme měli v tom Ráji pocit, že nám něco chybí?..asi nám chybělo poznání duality...dobro - zlo, špatně - dobře...Bez poznání špatného, nepoznáme to dobré a v Ráji byl přece pořád "jenom" ráj.
Nebo nás z Ráje vyhnala naše touha po spotřebě? Po chtění něčeho nového, materiálního, něčeho, co naše smysly ještě neokusily? Vždyť v zahradě jsme měli dost jídla, tak jsme to jablko nejedli z hladu!
Vyhnala nás touha chtít a mít víc?...touha, která nebyla podložená potřebou, ale chtivostí?

Ať už je to, jak jeto, mám dojem, že tím, že to, že jsme se vyhnali z Ráje, nás mělo, jako lidstvo, dovést k uvědomění si toho, že - v Ráji jsme byli šťastni a že jsme Ráj vlastně nikdy neopustili, protože ho máme pořád kolem sebe...celá příroda je Ráj (naše vlast je přece - zemský Ráj to na pohled), a každým okamžikem nám to prezentuje...ale hlavně i to, že ten Ráj máme i v sobě, ve svém srdci, ve své duši, ale hlavní je...pro nás lidi...uvědomit si to pomocí naší mysli. Naše srdce i duše to ví, tak proč to nevidí i naše mysl?...Protože jsme pohlceni spotřebou, toužíme po nových a nových věcech a čím víc jich máme, tím víc jsme nespokojeni a chceme čím dál víc super, top a extra věci, od kterých si slibujeme, že to je to pravé, co nám chybělo ke štěstí. (Tak mě napadá, že na místo toho pověstného, ukecaného hada, máme dnes všudypřítomnou reklamu).
Dobře ale víme, že nemůžeme například sníst najednou všechny druhy zmrzliny z velké nabídky, i když na ně máme chuť. A čím víc jich sníme, tím si je miň vychutnáme, protože jsme přezmrzlinovaní...jsme zahlceni. Kdybychom dostali jeden, nebo dva kopečky, určitě si na nich pochutnáme víc.
Materiálnem se ale nikdy nenasytíme, pokud si neuvědomíme, že to co už máme, že je obrovsky moc a nepocítíme za to velkou vděčnost. Naučí nás to vnímat hojnost a z toho uvědomění hojnosti...a z procítění tohoto...nás to naučí DÁVAT a tím v sobě proud hojnosti nezablokujeme, ale pošleme ho hýřivě, radostně a láskyplně dál. :-)

Jsme tu na hmotné Zemi, proto potřebujeme jídlo, šaty a určité předměty na to, abychom tu mohli žít a být spokojeni, ale není dobré věnovat se cele jenom těmto našim potřebám, protože právě toto nás vyhání z Ráje...z Ráje našeho srdce, naší duše.
Jsou ale na naši planetě společenstva, která to ví a žijí to...žijí vědomě v Ráji. Je ale taky moc smutné, že je z toho Ráje vyhání naše spotřební civilizace. Je to opravdu moc smutné, oni jsou totiž pro nás velkou inspirací, inspirací v rovině stavu myšlení.

Nemůžeme tu asi už žít bez "vymožeností civilizace", ale můžeme si vybírat co a jak opravdu potřebujeme...naučit se si uvědomit : To mi stačí.
A když už tu máme různé vědní obory...které vznikly z touhy poznat a víc pochopit...tak je moc fajn, že nám poskytnou nové, ekologičtější technologie k našemu vyhýčkanému životnímu komfortu, protože třeba bez auta, elektřiny a čisté, pitné vody (kterou používáme třeba i na splachování záchodů :-( ), si už asi málo kdo z nás neumí představit žít.
Když už máme tu vědu, tak ať nám pomůže vyčistit moře od nepořádku, kterými jsme je zanesli...ať nám pomůže vyrobit auta, která nemají výfuk a na svůj pohon nespotřebovávají zemské zdroje...ať nám pomůže, naučit nás vnímat i myslet rajsky, tak, abychom si ten náš Ráj neničili a ještě víc nezasmrděli. Může se stát, že se tím změní i to, že si tím uvědomíme, kde žijeme a naplní nás to vděčností a pokorou. :-)

Vyváženost nám chybí a musíme taky brát v potaz, že jsme tu, na této Zemi...my lidé...v různém stupni uvědomění. Tato doba je ale opravdu hodně výjimečná, otevřená a zrychlená a tím taky víc rozporuplná a tak i vnímaná.
Pro toho ale, kdo si umí uvědomovat životní nadstavbu, tu duchovní...kdo umí vnímat v jemnějších vibracích...pro toho kdo má odvahu žít její potenciál, pro toho je tato doba úžasná a svobodná.

Eva utrhla jablko...ženy byly v křesťanství zatracovány jako špatné už pro tento "prvotní hřích."

Máme v sobě pořád pocit viny za ten náš "hřích". Pocit viny je moc špatná záležitost. Jak si v sobě máme představit Ráj, když je tam trpký a ubíjející pocit viny?...
Čekáme, až nám někdo odpustí?...ale kdo?...Bůh?...ale ten to neřeší, jeho Láska je přece všeobjímající a bezpodmínečná...on ví. :-)
Jenom na nás je, abychom si odpustili a propustili ze sebe všechny pocity z vin.
Je krásné se takto osvobodit. :-)

Je zvláštní a taky zajímavé, že asi musíme nejprve objevit, uvědomit si, Ráj ve svém nitru a teprve potom uvidíme, uvědomíme si, i ten všeobklopující Ráj zemský, ať už přírodu, tak to všechno materiální kolem nás.
Ten náš znovu nalezený Ráj vnitřní se nám zrcadlí do okola. :-D <3

A je taky fajn, že teď už můžeme určitě ochutnávat ze všech stromů v našem Ráji...pokud budeme tedy chtít...protože jsme už poznali, máme už srovnání a kdejaký had (nic proti hadům) nás už nemá šanci ukecat....my už víme...my už si umíme UVĚDOMIT...z čeho si zobneme, co nepotřebujeme a taky to, že všechno mít nemusíme. :-D

Zdravím z Ráje,
Eliška.

PŘÁTELSTVÍ II

Úvod:
K této mojí úvaze o přátelství mě přivedl epos o Gilgamešovi, o které jsem nedávno četla v knížce Tomáše Sedláčka - Ekonomie dobra a zla, s podtitulem - Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.
Samozřejmě, že jsem ten příběh už znala, protože ten zná určitě každý člověk, který se zajímá, alespoň trochu, o historii a taky každý kdo dával pozor ve škole :-) (I když, samozřejmě, z pohledu ekonoma, kterým autor knihy je, dostal tento příběh jiný a hodně zajímavý úhel pohledu).
Tento epos, který je starý víc jak čtyři tisíce let, je určitě první nám známá literární zmínka o opravdovém přátelství, kterému říkáme - až za hrob.

Jenom pro připomenutí:
Gilgameš, vládce Uruku, je velice pragmatický, až despotický vládce. Nechává stavět vysokou zeď okolo celého města na jeho ochranu. Chtěl, aby zeď byla co nejdříve dokončená a proto zakazoval dělníkům, aby se stýkali se svými ženami a rodinami, chtěl, aby veškerou svoji energii dali do stavby zdi. 
Bohům se to nelíbilo a poslali na něj divokého Enkidua (polo člověk, polo zvíře), aby Gilgameše ztrestal a utkal se s ním v souboji. Stalo se ale to, že se oba spřátelili a to oba změnilo. Animálního, divokého Enkidua jejich přátelství zcivilizovalo a Gilgameše emočně vyplnilo. 
Gilgameš nechává zeď zdí a vydává se, se svým přítelem, zabít nestvůru Chuvavu, která žije v cedrovém, posvátném háji a škodí lidem...
Epos popisuje jejich společná dobrodružství a i smrt Enkidua, nad kterým Gilgameš truchlí. 


                                                                    * * *


Nedávno jsem si uvědomila, že pojem a slovo přátelství je jeden z nejkrásnějších pojmů a slov ze všech.
Vždycky jsem za nejkrásnější slovo i pojem považovala Lásku, taky jí píšu vždycky s velkým písmenem na začátku, jako třeba slovo Bůh, protože Láska je projevem Boba, Boha v nás, Láska je prostě Bůh.

Tedy takto...Láska, tedy Bůh, je v nás stále, ale důležité a zásadní je to, že si to umíme uvědomovat, trvat si na tom a odvážně to žít (to jsou takové důležitosti, bez kterých nemáme šanci žít naplno).

Taky mě napadlo, že k tomu, abychom poznali přátelství...opravdové přátelství, které je moc, moc vzácné, tak moc vzácné, že je spoustě lidem neznámé...tak k tomu musíme, jako první krok, umět poznat, objevit, přijmout a obhájit si právě Lásku...Lásku ke všem, ke všemu a tedy i k sobě.
... Jednoduše...najít Boha a to opravdu nemyslím ve smyslu křesťanském, ale ve smyslu všeobecném, ve syslu prapodstaty člověčenství. Mám totiž dojem, že křesťanské ztvárnění Boha spíš napomohlo k jeho nepochopení a odcizení (tím nemyslím prvotní učení Kristovo, ale to, co z jeho učení udělala mocensky a patriarchálně nastavená křesťanská církev). Vnímám Boha odpoutaného od všech náboženství, protože ta...tím že si ho všechna náboženství přisvojovala... tím rozněcovala nesnášenlivost a tím i války. Proto se nedivím, že se spousta lidí při slově Bůh ježí.

Vrátím se k té svojí úvaze, že k tomu, aby nás potkalo přátelství, k tomu musíme nejprve objevit Lásku v sobě a tím pádem i k sobě, jinak...mám dojem...nemáme čím pravé přátelství procítit a tím poznat.
Poznáním a přijetím Lásky- sebelásky (ono se to nezdá, ale mít se rád, bez egoistického podtextu, to není jenom tak, to už je mistrovský kousek toto dokázat...a taky hodně zásadní)...takže, poznáním a přijetím Lásky, Lásky smiřující, uklidňující, přijímající, veselé, ztřeštěné, zadumané, hravé, mazlivé, klidné, vnímající, neodsuzující, jiskřící, odpouštějící, přející, bezpodmínečné a tím chápavé je základ, který v nás vystýlá prostor a vítá k nám přátelství. Protože pokud toto všechno neumíme procítit u sebe...k sobě...neumíme to navnímat ani u jiných lidí.

My se vlastně staneme Láskou (... staneme?... my jsme jí byli vždycky!...akorát jsme To nevěděli, neuměli jsme si To uvědomit, taky jsme To neuměli pojmenovat... proto To z nás nebylo poznat. To... čili Lásku... v nás viděl jenom člověk, který jí už objevil v sobě) a Láska je asi magnetem na Přátelství. (Nemůžu si pomoct, ale budu tu psát toto slovo s velkým Pé, protože se mi to líbí :-) ).

Mám dojem, že slovo Přátelství je stejně zprofanované jako slovo Bůh... zprofanované, ale i nepochopené. Slovo Přátelství je nadužívané a to asi právě z toho důvodu, že je nepochopené... a pojem Bůh?... ten je na tom vlastně stejně.

Vrátím se k tomu, že pro většinu lidí je Láska to nejvíc top... a je to tak určitě i dobře... ale taky je pravda, že když se řekne - Láska, tak si pod tím slovem představíme nejčastěji Lásku mezi mužem a ženou a jejich sexuální vztah. Samozřejmě, že i v tomto vztahu může fungovat Přátelství... myslím tím to opravdové, plnohodnotné Přátelství... ale i nemusí.
Ano, Láska, jako naplnění dvou partnerů, je nejčastější, námi vnímaný, pojem a taky nejčastěji námi všemi poznaný (i když poznaný různě). Připadne mi ale, že tato Láska je většinou "jenom" něco jako startovací náboj, který může rozžehnout Lásku v nás naplno. Jako by, v této partnerské Lásce která nás poprvé potkává v době dospívání, došlo k aktivování našeho srdce, naší čtvrté, srdeční čakry (ty tři spodní, ty už jsme třeba zmákli v dětství a během dospívání), a tím že jsme pokročili až ke čtvrté, tím se nám otevřela brána k postupnému aktivování dalších tří vyšších čaker, které jsou spíš duchovního charakteru, na rozdíl od těch tří spodních, materiálních, vázaných spíš na naše tělo).

Znám lidi, kteří jako by zakrněli v této fázi a i když už je jim dost let, nedokáží postoupit ve vztahu dál. Jakmile vyprší čas "chemické zamilovanosti"... která trvá asi tři roky... hledají další vztah, další jiskření.
V této souvislosti mě taky napadá, že nadstavbou, vyplněním, dovršením, pokračováním Lásky partnerské, je právě Přátelství... láskyplné Přátelství, které obdivujeme u partnerů v pokročilém věku a které je moc vzácné, právě tak vzácné, jako Přátelství samo.
Společný sex dvou partnerů je určitě nádherné pojítko mezi nimi, ale taky se často stává že jediné pojítko, a tím pádem časem nefunkční, nedostatečné pojítko pro jejich vztah.

Když se člověk vyladí až do sedmičky (do sedmé čakry) může vnímat láskyplné Přátelství... i k opačnému pohlaví... bez sexuálního podtextu a to mi připadne jako nejvyšší stupeň pojmu Láska a toto vnímám jako Přátelství.
Není tu něco za něco, což v sexuálním vztahu může být tak vnímáno, jde tu jenom a čistě o to, že je nám s tím druhý člověkem jednoduše moc krásně a přirozeně, stejně tak jako nám se sebou... je to vztah bez očekávání, ale je plný dávání, vzájemného předávání, s sdílení se.
Prožít toto, beru jako největší životní bonus.

Taky je ten vztah plný důvěry... je naplněn VÍROU... ti dva si věří úplně a bez podmínek. Toto jsem si uvědomila, když jsem se dívala na moc krásný film - Alenka v říši divů a za zrcadlem. Ve druhém díle je ztvárněný krásný, přátelský vztah kloboučníka s Alenkou.Ve chvíli, kdy Alenka nevěří tomu co jí kloboučník říká, jeho oči se promění jakožto viditelný symbol změny v jeho duši, a on říká Alence: "Ty nejsi ty...běž pryč...já nevím kdo jsi, ale Alenka nejsi...má Alenka by mi věřila!" a vyhazuje jí ze svého domu. Ve chvíli kdy se Alenka znovu napojí na jejich Přátelství, uvěří mu a jde jednat.

VÍRA DÁVÁ SÍLU

Ano... víra, jakožto jeden z největších a nejodvážnějších projevů života (o víře se často říká, že je slepá, ale ona není slepá, jenom k jejímu poznání nepotřebujeme vidět očima, ale něčím jiným v nás...Nevím čím, ale napadá mě, že naší duší skrze naše srdce, které musí už být hodně čisté, aby toto zvládlo). Víra provází Přátelství, proto nikdy nepochybujeme o tom, co nám řekl náš přítel i kdyby to bylo veledivnější a "neuvěřitelné."
Přítel je taky jediný, s kým si můžeme všechno svěřovat a mluvit naplno i o svých pocitech, které může pochopit jenom on. Svému sexuálnímu partnerovi kolikrát neříkáme všechno, protože se mu chceme líbit, a nebo mu nechceme ublížit. Sex tu funguje nejen jako fyzické a emoční pojítko, ale i něco jako komodita, takže i jako překážka v naprosté otevřenosti.
Naplno žít sexuální, láskyplný a přátelský vztah, toho jsou schopni jenom opravdu vysoce uvědomělí lidé, kteří mají svůj vztah jako by za odměnu z minula.

Jsou pojmy, které se těžko popisují, prostě se musí prožít. Těžko vysvětlíme slepému jak vypadá červená barva, a stejně tak se nedá naplno a úplně popsat pravé Přátelství. Nepoznáme ho rozumem, ale vnímá se pocity, stejně jako to má kloboučník s Alenkou.

Toto je taky jeden z rysů pravého Přátelství... I když nejste fyzicky se svým přítelem, vlastně jste spolu pořád.
Uvědomujete si, že jste spolu stále, cítíte stále jeho přítomnost i když ne fyzicky, ale mentálně. Je to nádherná podpora a radost, protože ani sebevětší dálka, nebo čas, vás nemá šanci odloučit.

"Kloboučníku, co když už tě nikdy neuvidím?..."
"Má drahá Alenko, v zahradě vzpomínek, v paláci snů.. tam se my dva zase setkáme."
"Ale sen není skutečnost."
"A kdo rozhoduje, co je co?".......




Tento článek věnuji svým kloboučníkům.. děkuji za vás.. 

Zdravím,
Eliška.


P. S.
Napadla mě právě hodně důležitá věc.. a to to, že i když si člověk nemůže být v životě jistý ničím a nikým, protože změna je život (a to beru v potaz i to, že jistota je stav mysli, jak řekl někdo moudrý :-) ), přátelstvím svého přítele si může být jist natuty, prostě mu můžeme důvěřovat bezpodmínečně.. a připadne mi to úplně nejvíc obrovské ze všeho.
Navnímávala jsem se do toho, proč to tak cítím a mám dojem, že je to tak právě proto, protože čisté Přátelství je Láska.

6. 8. 2017

Toto je krásný a symbolický dárek. 

A toto je, pro mě, další nádherné ztvárnění přátelství.

Přátelství

Balíček karet: Osho-Zen Tarot
Sada karet: Voda

Větve dvou stromů na této kartě se vzájemně proplétají, jejich spadané krásně zbarvené listí se na zemi promíchává. Je to, jako by se nebe a země spojily láskou.
Každý z nich však stojí sám, zakořeněný v půdě, každý je sám spojen se zemí. Představují tak spoustu opravdových přátel, vyzrálých, přirozených, dobře spolu vycházejících.
V jejich vztahu není žádná naléhavost, potřeba ani touha cokoli na druhém změnit.
Tato karta ukazuje na tvou připravenost pro takový druh přátelství. Možná přitom zjistíš, že přestáváš mít zájem o všechna ta dramata a romance, která tak zaměstnávají druhé. Není to ztráta. Je to zrod vyšší, více milující kvality na základě hluboké zkušenosti. Zrození ničím nepodmíněné lásky, bez očekávání a požadavků.

EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - VIII. kapitola - DŮKAZ

DŮKAZ - VIII. kapitola


Na Evu padl najednou velký smutek a pocit opuštěnosti, a že ty pocity souvisí s Davidem, to Eva vždycky pozná. Je ale vděčná i za ten smutek, i když je hodně tíživý. Připadne jí to všechno výjimečné, nádherné a až posvátně krásné, takové zčitelňující svojí intenzitou v jakémsi jiskření, které jí celou prostupuje. To co se v ní děje, je hodně moc hluboké a svým způsobem nepochopitelné a neuchopitelné.
I když je šťastná i v tom smutku, říká si už pokolikáté - proč?!!..co to je?!!..proč se mi to děje?!!..a nejsem náhodou blázen, když toto všechno vnímám???..co když je to jenom nějaká ujetá představa z mojí hlavy?...něco, co mi zrcadlí něco ve mně, něco, co nemám zvládnuté...nějaké moje touhy a představy, které jsou nenaplněné, a derou se takto zvláštně ven v souvislosti s Davidem!???
Ale hned jak si položila tuto otázku, a nacítila se do ní, vnímá pocitově, že ne...že je to všechno opravdové, že je to ta nejvíc realita, na které může stavět. Cítí v tom kořeny, základ všeho co se jí, i v ní, děje, co spřádá její život jako síť souvislostí v dějích, pocitech a emocích.

Ano, Eva ví, že i toto je to, co tvořilo a stále tvoří tu realitu, kterou umíme vnímat svými pěti smysly, a že to co vidíme, na co si můžeme sáhnout, to je právě výsledek činnosti té vyšší reality, té nehmotné, která má například souvislost s úkolem naší duše, s našim posláním tady na Zemi.
To co vidíme svýma očima, to je jenom tenká, povrchová slupka, je to hodně zhutnělá energie, a to tak moc, že je hmatatelná. Největší kouzlo má pro Evu ale tato tvůrčí, éterická realita, emoční, právě ta, ze které vzniká realita hmotná.
Sny, vize, přání...toto tvoří, a je to všechno poháněno emocemi, ať už šťastnými, tak temnými. Ona ale dobře ví, na které se má soustředit.

Eva si vždycky připadala pevně ukotvená v zemi, zakořeněná, i když si ve svých vizích a snech létala hodně vysoko, cítila v sobě pevnost i pragmatičnost, ale od té doby, co se potkala s Davidem, se ve svých pocitech a emocích ztrácí, tím, že je nedokáže všechny hned rozšifrovat. Připadne jí, jako by se těmi pocity ocitla někde v pradávnu...v hlubokém pradávnu. Ty pocity jsou jako stříbrná nit, která jí s tou hlubinou spojuje.
Vnímá ale za tím vším něco obrovského, podstatného a smysluplného...učí se věřit...je to pro ní obrovská lekce odvahy. Největší jakou v životě musí zvládnout, to si Eva uvědomuje naplno.

A už věří...už ví!!!

...opravdu věří?...opravdu ví?!!

...a je to tu znovu, ta nejistota - Jak můžu věřit?...jak můžu vědět?...a může mi to vůbec někdo potvrdit?? -
Nikdo!!...a i kdyby to někomu řekla, a on jí uvěřil, a popřípadě jí i všechno potvrdil...jak ona může vědět, že on to ví??!!

Ano, uvědomuje si, že věřit je největší zkouška odvahy, kterou má před sebou, cítí naplno tíži strachu, velkého strachu v sobě... strachu uvěřit... uvěřit svým pocitům, svojí intuici.

Eva doma odbyla některé nenáročné domácí práce. Při takové rutinní činnosti má možnost, soustředit se i na prociťování svých pocitů, které k ní stále přicházejí, a opanují celé její vnímání, není jinak schopná... když k ní přicházejí tyto vjemy... soustředit se na složitější činnost.
Má hotovo. Uvařila si velký hrnek černé kávy a jde se s ním schoulit do rohu sedačky. Venku je sychravo a mrholí. I to počasí podtrhává souhlasně její pocity a pomáhá jí k hlubšímu vnoru do sebe.
Pokládá hrnek s vonící kávou a přetahuje si přes nohy modrou, mazlivě hebkou deku. Káva temně hořce voní, deka jí chrání, a ona se znovu naplno noří do svých předešlých pocitů, které se znovu vracejí ve vlnách.
Dívá se, jak vítr v poryvech pročesává venkovní prostor, a cítí, jako by se v ní něco obnažovalo. Připadá si vyčerpaně, mentálně vyčerpaně tím stálým psychickým nátlakem. Má pocit, že už má všeho dost, cítí, jako by se v ní vzedmulo něco jako zloba, hněv...ale na koho?

Najednou vykřikne: "Pane Bože! Vesmíre!...dej mi důkaz, že je to pravda..to co cítím!!!"
...až se polekala, toho co ze sebe dostala...té drzosti a naléhavosti.

"TY CHCEŠ ODE MĚ DŮKAZ???...CO SI TO DOVOLUJEŠ?!!!"

Zaburácel v ní silný hlas a to neskutečně zřetelně a hlasitě...zazněl odněkud z ní, z jejího středu a celou jí paralyzoval.
Eva se na chvíli ani nehne, ani nedýchá...zírá před sebe a rovná si myšlenky...ale jaké myšlenky?...žádné nemá, ten hlas v ní všechno umlčel, jako kdyby jí celou vyčistil, vysmýčil, zresetoval.
Jen co se trochu vzpamatovala, vymrští se na nohy, chodí po místnosti sem, tam...a najednou začne vzlykat...a už pláče úplně nahlas, ale nějak šťastně, očistně.

"Co to bylo?" říká si nahlas.
"Je to možné??...on by na mě přece takhle neřval?...Bůh je přece milosrdný!" říká si Eva a má v hlavě pořád odraz toho hřímajícího hlasu....- Milosrdný...co je to za výraz?...to přece nepoužívám? - ...honí se jí hlavou.
Najednou se začne smát a plakat zároveň...plakat a smát z radosti, z neskutečného, zatím nepoznaného štěstí a poznání.....
"ON MI DAL DŮKAZ!!!" slyší Eva svoje vlastní slova vyřčená v údivuplném štěstí.
- Tím, že na mě zakřičel, tím mi dal důkaz!!!! - Uvědomuje si naplno, a přerývaně dýchá.
- To je tak velké. - Eva nemůže ani popadnout dech mezi vzlyky smíchu. Zastaví se, a dává si ruce na srdce.
"DĚKUJI BOŽE," vyráží ze sebe s velkými pocity vděčnosti, které se mísí s překvapením. "Děkuji."
Něco tak velkého ještě nezažila.

"DĚKUJI...DĚKUJI!!!" vyslovuje mezi vzlyky štěstí.

To co se jí před chvílí přihodilo, to vnímá Eva jako obrovský milník, přelom ve svém životě, ale hlavně v tom, co se děje mezi ní a Davidem.
Od teď je všechno, to, co bylo před TÍM, a to, co je po TOM.
Cítí se naprosto zklidněná a vyrovnaná, protože už věří, dostala přece důkaz, velký a výjimečný důkaz, který už nic nemá šanci překonat. A když bude někdy, byť jenom trochu, pochybovat, stačí si vzpomenout na to, jak jí celou rozezněl ten mohutný, velitelský, nekompromisně důrazný hlas.

Stejně má ale silný pocit, že za tou hrubostí a velitelským tónem, je ukrytý veselý, lišácký smích z pocitu...."TO JSEM TĚ DOSTAL?...CO?" :-D

...ano, Bože, dostal, naplno a úplně. Děkuji. :-)

Eva cítí, jak je její srdce naplněné radostí, vděčností z poznání, a Láskou z pocitu - já věřím - a že už se do něj nemůže vejít ani kousíček strachu.
...no, určitě se i pro něj kousek místečka najde...to pro vyváženost, ale takových bubáčků už se Eva nebojí, protože už VÍ, už VĚŘÍ...dostala přece důkaz...výjimečný důkaz.

EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - NĚCO NA ZÁVĚR

LÁSKA NAD LÁSKOU

ANEB.....DUCHOVNÍ PŘESAH LÁSKY



Pokud má člověk odvahu a zbaví se všech bloků v sobě, a má zvládnuté svoje ego (po pravdě, neznám větší dobrodružství než je toto), zjistí, že je svobodný.
Je volný, a naplno si začne uvědomovat svůj duchovní přesah, a tak navnímá celý vesmírný řád.

Krásný, jednoduchý a logický vesmírný řád.....

A co je nejkrásnější, nebojí se naplno přijímat Lásku, která je vlastně nosným médiem pro celé Univerzum. (Alespoň já to tak vnímám :-).

Krásně se jí nasytí, protože v sobě odstranil všechny překážky a toto krásno Lásky předává, šíří všude okolo sebe.
ÚPLNĚ BEZ ROZMYSLU, HÝŘIVĚ, RADOSTNĚ A LAŠKOVNĚ ŠÍŘÍ.

Najednou dokáže vnímat Lásku i s jejím duchovním přesahem. Vlastně...hlavně s duchovním přesahem, v celé její plnosti.
To znamená, hlavně nefyzicky.

Tím se stane člověk taky hodně empatickým a je schopný navnímat emoce celého svého okolí.
Nejen emoce lidí a zvířat, ale má možnost navnímat, vycítit i energii přírody a prostoru.

Cítí tu Jednotu ve všem, a uvědomuje si souvislosti i z minula.

Potom se může stát, že potká člověka, a stane se, že intuitivně VÍ.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Nevím proč to tak je, ale mám dojem, že se někdy duše rozdvojí. Třeba aby něco pochopily a hodně se tak naučily...Nevím...
Mohlo to být dávno, pradávno, a tyto dvě rozdvojené duše si jdou každá svojí životní cestou, ale čas od času, se v některém z životů, sejdou.

Jejich setkání je jenom o vzájemném předávání a sdílení Lásky.
Nic neřeší, jenom prostě jsou a jsou spolu a jsou šťastny, protože se znovu našly a poznaly.

Při jejich setkání těm dvěma připadne, jakoby potkali dávného přítele. Moc blízkého přítele, kterého snad znají lépe než sebe.
Vnímají svojí vnitřní podobnost, stejnost. Když si to naplno uvědomí, je to jako úder blesku.
A jim připadne, že do sebe šplouchli jako do formy. Žádná buňka jejich těla nezůstala nezasažená.
Někdy je to tak silné, že se toho můžou až polekat, ale jde jenom o čas, kdy si to všechno uvědomí a pochopí.

Taky jsou si najednou schopni vybavovat některé svoje společné minulé životy, a ve všech načítají tyto stejné emoce Lásky s přesahem.

Ať už v těch životech byli sourozenci, partneři a nebo přátelé, vždycky to bylo něco výjimečného a hodně moc vysoko.
S tímto fenoménem se setkáváme v knížkách i ve filmech. Myslím si ale, že je to velice vzácné, protože pokud oba nejsou duchovně hodně vysoko, jejich úplná podobnost...myslím mentální, vibrační...jde proti sobě. (Vždycky nám na druhém vadí přesně ty špatné vlastnosti, které máme sami).

To co tito dva cítí, když se setkají, to se nedá hodnotit rozumem, to se musí "pouze" vnímat a intuitivně prociťovat.
Najednou mají pocit, že jsou doma, že jsou celí, úplní.
Radost z jejich úplnosti je neskutečná.

MAJÍ MOŽNOST PROŽÍVAT NAPLNO, KAŽDOU SVOJÍ BUŇKOU, LÁSKU NAD LÁSKOU.

Jejich napojení je tak úplné a absolutní, že dokážou vycítit pocity a emoce toho druhého i na dálku.

Pocity které mají, když nejsou spolu ,jsou různé, ale vždycky hodně silné.
Pociťují, z ničeho nic, náhlé přívaly štěstí až euforie a nebo zase stavy zoufalství a smutku, při vzpomínce na svého nepřítomného blížence. Prostě vnímají navzájem emoce toho druhého, i kdyby byli od sebe hodně moc daleko.

Jsou schopni se na sebe napojit, pouhou emočně procítěnou myšlenkou.

Pokud jsou spolu, rozumí si i beze slov, naplno vnímají svojí celistvost a je to jakoby se zastavil čas. Oni se jenom navzájem sdílejí a užívají si splynutí se.

Potkají se ve chvíli, kdy jsou oba dost vysoko duchovně uvědomělí a jejich úkolem je pomáhat si v dalším duchovním růstu.
Jsou si navzájem velkou duchovní podporou.
Jejich spojení je synergie.

Cítí a možná i vidí, vnitřním zrakem, jak se jejich duše, při jejich prvním setkání, spojily, jako kdyby do sebe zapadly, a jak teď má každý půl té svoji a půl toho druhého.
Proto když jsou si nablízku cítí se moc krásně, bezpečně a plně.

Cítí klidnou, mírnou, hlubokou Jednotu.
Moc hlubokou, tak hlubokou, jaká je hloubka jejich společných minulých životů.

Pro někoho zvenčí je asi těžké tomu uvěřit a i pro ty dva může být hodně složité, naplno se odvážit něčemu takovému uvěřit. Mám ale dojem, že nejde neposlechnout vnitřní hlas a puzení obou k tomu, aby se setkali, a všechno si verbálně osvětlili.

Tito dva blízcí lidé, když se jednou setkají a všechno si uvědomí, tím splynou v jedno a ví o sobě už celý život.
I kdyby se třeba delší dobu neviděli a žili si každý svůj vlastní život, se svým partnerem. Pocit, že někde žije jejich druhá část je těší a naplňuje a oni pořád cítí svojí celistvost a vzájemné napojení Láskou s přesahem.

Taky si tito uvědomují, když se konečně poznají, že měli celý život pocit, že jim něco, nebo někdo chyběl a to i když žili spokojený, smysluplný a naplněný rodinný život.
Cítí, že někde uvnitř sebe mají prázdné místo a tím, že se znovu potkali a poznali, tak tím se jím to místo zaplní a oni jsou najednou úplní, ucelení.

Pokud stále jeden z nich a nebo oba nepochopili, oč jde a nechávají rozum přehlušovat svoji intuici, tak ta jim to naplno a natvrdo vyjeví.
Je to určitě hodně tvrdá škola sebepoznání. Není asi těžké pochopit to, ale uvěřit...mít tu odvahu uvěřit.

..NEJVĚTŠÍ ODVAHA JE UVĚŘIT..

Je to všechno skrz naskrz metafyzická záležitost a to toho nejtěžšího kalibru.

Můžou mít různé vize a nebo sny, ve kterých se jim připomínají jejich společné minulé životy a mentální nátlak může být tak silný a intenzivní, až to dotyčného přinutí uvěřit.

Uvědomují si, že Láska kterou prožívají je hodně vysoko.
Je i hodně vysoko nad jejich fyzickým tělem. (ale pokud se potkají dva lidé opačného pohlaví, může být vnímána i přes ně).

Z jejich spojení má velký užitek celé jejich okolí, protože vibrace těchto dvou lidí, kteří se znovu našli a poznali, jsou obrovské a nepřehlédnutelné a taky pro většinu lidí nepochopitelné.

Mají možnost neskutečně silně vyzařovat Lásku, a tím ovlivňovat celé svoje okolí.
Působí na lidi jako magnet. Jako maják jistoty v rozvlněných vodách okolních emocí.

Mají taky radost ze svých poznaných i nepoznaných minulých životů a těší se na ten příští, protože ví, že to bude zase tak krásné.
Ví totiž, že se zase poznají.

Taky mají každý svůj vlastní úkol tady na Zemi (jako ostatně každý), ale určitě jsou si ty úkoly hodně podobné, ne-li stejné.
Nikoho, kdo je vidí spolu, určitě nepřekvapí, že jejich společný úkol je naprosto výjimečný a obrovský, už jen z toho jak silná energie z obou vyzařuje.

Oni ani nemusí vědět jaký je jejich úkol (i když si myslím, že to vycítí ihned) a společnou nezištnou podporou ho intuitivně stejně plní.

Tím jak jsou si moc podobní, tím si naprosto rozumí a navzájem se podporují a pomáhají si a proto pokračují v duchovním růstu hodně, hodně rychle.

Je krásné mít takovou vzájemnou podporu a nezištnou pomoc a hlavně mít tak velký dar, dar Lásky, kterou jsou oba naplnění, cítí za ni velkou Vděčnost a s Láskou vše předávají dál.......................

Zdravím, 
Eliška.

SRÍ LANKA - ANEB - POKUS O CESTOPIS VEPSANÝ EMOČNĚ DO NĚKOLIKA KAPITOL 1. kapitola

Kapitola první
NĚCO O MOŘI A O HLEDÁNÍ



Připadne mi, že každá cesta je cestou za dobrodružstvím, ale i za poznáním, a dlouhá cesta ta nám přece nabízí velké dobrodružství a i velké poznání.
Na to, abychom prožili veliké dobrodružství a nějaké zásadní, obrovské poznání, na to ale nemusíme nikam jezdit, protože dobrodružství i poznání je v nás, je v našem pohledu do okolo i do sebe a to všechno navzájem. Toto niterné objevování, sama sebe, vnímám jako největší dobrodružství.
Na druhou stranu je zajímavé a taky paradoxní, že každou cestou, ať už vede kamkoliv, máme jedinečnou možnost dojít snadněji sami k sobě...do sebe, poznat, objevit sami sebe.

Takže...na to abychom se poznali, na to určitě nemusíme jezdit kdo-ví-kam, ale mám takový dojem, že se vzdáleností zúží náš pohled do našeho nitra, a že se tím zúžením náš pohled víc zaostří.
Tedy toto platí asi hlavně pro toho, kdo má takovou touhu, ať vědomou, či podvědomou...kdo má touhu hledat a objevovat, a ví, že když hledá cokoliv, jako třeba smysl života, musí bezpodmínečně najít nejprve sebe, tím najde pevný bod sám v sobě a pak může už cokoliv. :-D

Tak mě napadlo, že když jsme v domovině, jsme hodně obklopeni všemi možnými podněty, vjemy, myšlenkami, vzpomínkami a emocemi na které už jsme si zvykli a bereme je často jako dané a samozřejmé a často neumíme rozeznat, díky té rutině, co je podstatné a co žijeme jenom ze zvyku, co je mámení a nebo náhražka za něco.

                                                                               *  *  *

Jsem asi 7 000 km od domova, na jiném kontinentě...asi 10 stupňů severně od rovníku, na Srí Lance, na jejím nejjižnějším konci.
Emočně si tu připadám jako doma, protože přátelskost zdejších lidí je tu opravdu hodně přímá a opravdová, ale nejvíc doma jsem vždycky u moře, v tomto případě u Indického oceánu.
V zásadě ale nerozlišuji moře, a nebo oceány, podle jména, beru je všechny jako jedno moře, jako jeden oceán a to mě přímo fascinuje. Nerozlišuji dokonce moc ani mezi mořem a řekami...prostě je pro mě všechno VODA...MOJE MILOVANÁ VODA. :-)

S vodou jsem vždycky doma. Nemám z ní strach, spíš k ní cítím veliký respekt a Lásku.
Voda pro mě taky symbolizuje emoce. Vždycky když jsem u moře, připadne mi to, jako bych se vracela do bezpečí dělohy, jako bych se vracela ke svojí mamince...
Z moře vzešel život, moře je hojnost sama. V této souvislosti mě taky napadá, že kdo nemá strach z moře, že ten se cítil bezpečně i v lůně svojí matky, a že emoce, které k němu v této nitroděložní době přicházely, byly láskyplné a beze strachu a obav...prostě se cítil milován a v bezpečí.

Každá vodní kapka je jedinečná...každá má svoji jedinečnou strukturu. Voda má totiž paměť, umí, ve své struktuře, reagovat na veškeré podněty se kterými se potká, tedy i na naše emoce...a právě tím mi připadne magická.

My jsme z největší části vodou a to asi ve stejném poměru jako naše Země, což mi nepřipadne jako žádná záhada, spíš to má logiku.

Baví mě, se na různé věci dívat z různých úhlů. Když si třeba představím, že když jsme šťastní, láskyplní, tyto naše emoce mění strukturu vody v nás, změní její energii v léčivou, protože Láska léčí a prosvětluje každou naší buňku (to jakože Láska k sama sobě a tím pádem ke všemu a ke všem).
Pocity štěstí a Lásky jsou šem, který umí spustit ozdravný proces lidstva.

Každá čistá vodní plocha mě prostě dostane, ať je to rybník, nebo řeka, ale moře má pro mě největší tajemno a magično. Je obrovské, bohaté, hluboké a nepředvídatelné...moře je prostě TAJEM TAJEMNEJ.

Když jdu po pláži, a voda mi šplouchá na nohy, připadám si naplno propojená s tím vším hmotným i magickým, s tím nádherným mokrým živlem, a právě i to je ta chvíle, kdy ve mně všechno zčitelní...kdy mi moře odplaví všechny zbytečné nánosy.
Moře je čisté, přímé a drsné, stejně jako pravda, ale stejně jako ona je krásné. Člověk je před ním jako nahý, emočně nahý a proto se najednou vidí víc čitelně...je to vždycky, pro mě, krásná brouzdací meditace i terapie, kdy slyším hukot moře a cítím tu přímou sílu vln na svém těle.
Je to vlastně taková uklízecí meditace, při které v sobě udělám pořádek (i moře, to co nepotřebuje, vyvrhne na břeh), a tak to cítím i já...to podstatné...to co je ve mně zakotveno...zakotveno ale úplně opravdově...to se prostě nehne, ale ještě víc se to zčitelní.
Tak mě taky napadá, že když je člověk sjednocený sám v sobě...se sebou...je sjednocený, přes svoje přijaté a pochopené emoce...tak je sjednocený i s vodou v sobě. Ta tuto energii uvědomění jednotnosti roznáší ke všem našim orgánům a také až ke všem našim buňkám.

Snažím si stále uvědomovat jednotnost se vším, ale když jsem v blízkosti moře, když jsem s ním, cítím opravdu moc silně jednotnost a sounáležitost s celým oceánem, s celým vodstvem na Zemi...se životem.
Je to nádherný pocit, u moře se cítím obrovská i nekonečná, hluboká i magická. Cítím taky obrovskou pokoru vůči tomu vodnímu živlu a skrze něj vůči všemu.
Ano...jsem doma.
Díky, Srí Lanko, díky Tobě ví, že jsem doma...že jsem doma sama v sobě.


Zdravím,
Eliška.


P. S.
Děkuji taky všem kamarádům, se kterými jsem tu, protože naše setkání nebylo náhodné a hodně mi dalo.
Mám vás ráda.

Bude následovat kapitola druhá s názvem - ZÁŘIVÁ ZEMĚ A LIDÉ LVÍ KRVE

MALÁ ÚVAHA O HLUBINĚ DUŠE A O OČÍCH

Vidím to tak, že lidé mají duši (a nejen lidé, i zvířata ji mají), hlubokou a nádhernou.
Naše duše je čistá esence Lásky a Láska je Bůh.

Všechno okolo nás i v nás je Bůh, a naše duše je éterická, zhutnělá substance Lásky.
Když se naše duše rodí do dalšího a dalšího těla... to podle toho jaký si zvolila prvotní úkol, nebo lépe řečeno - záměr...tedy to, co chce na této výjimečné planetě, které říkáme Země, poznat...tak si duše vybírá, kam a komu se narodí.

V každém případě, ať už si naše duše sem přišla poznávat, podle své chuti, co chtěla, vždycky je cíl nás lidí stejný...a to, uvědomit si hloubku svojí duše...uvědomit si jí skrze naší mysl, uvědomit si se...a pomocí našeho hmotného těla to žít, radostně a vědomě žít.
Naše duše je energie, která nás naplňuje, obklopuje a široce přesahuje. Pokud si toto uvědomíme, určitě umíme svojí duši, alespoň trochu, procítit, navnímat.

Je známo, že oči jsou okna do duše a je to opravdu tak. Z očí nejlépe vyčteme emoce toho druhého, oči jsou naše přímé emoční napojení na druhou bytost (ale ne jediné, můžeme se emočně naladit na druhého i intuitivně a to i na dálku).
Když někdo...během spousty předešlých životů a i toho nynějšího...dospěl k poznání, k pochopení a tím pádem k uvědomění si svojí podstaty, k pochopení svojí duše...je schopný toto vidět i u jiných lidí a to právě hlavně skrze oči.

Není snad nic nádhernějšího, než když se potkají dva lidé, a vnímají vzájemně hlubinu svých duší a to jenom tím, že se si podívají do očí, a tak naplno ví..

Napadá mě, že každý z nás může takto dohlédnout u druhého jenom do takové hloubky, do takové úrovně, jak je hluboko ve svém uvědomění si hloubky svojí duše...jak hluboko umí dohlédnout naše mysl, která se učí uvědomovat, znovupoznávat duši a tím pádem celý smysl života tady na Zemi...ale taky i smysl bytí v celém Univerzu.

Představuji si, že kdyby všichni lidé už uměli dohlédnout až na dno svojí duše...a tím pádem i na dno duší ostatních lidí...rozuměli bychom si všichni úplně naplno. Nedocházelo by k nějakým neshodám, protože stejně všechny neshody pramení jenom ze špatného pochopení konání toho druhého, ale hlavně z toho, že my nerozumíme sami sobě. Máme v sobě, z toho neporozumění sami sebe, spousty strachů, které nás nutí, v sebeobraně, útočit.
Nevidíme sami do sebe, jsme naplněni těmi strachy, a neumíme se proto dívat do duší jiných lidí. A když se i někdy odvážíme, dohlédneme u ostatních jenom do té úrovně, do které dohlédneme v sobě.

Vrátím se k té svojí idealisticko-absurdní představě, že by všichni lidé uměli dohlédnout až na samé dno svojí duše a tím pádem i na dno duší ostatních lidí...Bylo by to moc krásné...ale mám dojem, že tím by ztratil smysl život tady na Zemi, jakože život nás lidí. Protože díky vnímání duality...dobro a zlo...poznáváme svojí duši a to nás vede k uvědomění.
...Ale co když by to bylo možné?!!! ...co když ta moje idealistická představa není až tak absurdní???

Přeji si...moc si přeji...aby se lidé snažili objevit hloubku svojí duše, protože toto je smysl života tady na Zemi. Naše duše je Láska a smyslem života je tudíž poznat a žít Lásku.
Jestli to někomu připadá moc idealistické, znamená to jenom , že se bojí podniknout tuto dobrodružnou a objevnou cestu až k samému dno svojí duše.. ke svoji podstatě. Bojí se, co by tam viděl, ale všichni víme, že strach je kontraproduktivní emoce a proto naprosto zbytečná. :-)

Tou svojí poznávací cestou, až do hlubiny svojí duše, zjistíme, že nic špatného a ani škaredého na jejím dně nemůžeme nalézt, protože jsme cestou k němu všechno co se nám nelíbilo už odstranili a nebo přetransformovali. Všichni bubáci z našich bývalých strachů jsou pryč, zbyla nám tam jenom radost z toho, že jsme poznali Lásku v celé její podstatě...že jsme tak poznali Boha a to i Boha v sobě.

Nádherný je pohled do očí, kdy si dva lidé vidí vzájemně do svojí duše už na dno. V tom pohledu je pravda a tiché souznění..je v něm všechno.
Je to magická nezapomenutelná chvíle, která v nás přetrvává už napořád...a taky nás naplňuje.


Zdravím,
Eliška.



Ještě malý dodatek. :-)

Když se pomocí svojí mysli dostaneme až na samé dno svojí duše, zjistíme, a naplno procítíme, že je naše duše Láska a začneme se mít naplno a bezpodmínečně rádi...začneme milovat i sami sebe.

ALE BACHA!!!...když potkáme člověka, který to má stejně jako my...vlastně takto...poznáme se, protože naše duše se přitáhnou...tedy vlastně ještě jinak!...všechny naše duše jsou ve své podstatě nějak spojené, ale naše nevědomá mysl, tím že to neví, o tom neví :-D...my o tom nevíme...Ale, když už si se umíme uvědomovat, uvědomíme si i tuto jednotnost, tak poznáme, přímo to cítíme, jak se duše dvou lidí...kteří už ví...jako by spojily.
.......A to je tak krásné a osvobozující. Najednou zjistíme, že máme toho druhého rádi jako sebe sama a že je nám s ním tak dobře, jako nám se sebou...máme tak pocit, že jsme jeden. :-) Máme tak možnost naplno procítit jednotu i v tom nejširším pojetí.

.....ALE TO NENÍ VŠECHNO!!!...Jako největší bonus vnímám to, že takto milovat můžeme víc lidí a to jak muže, tak ženy.
Samozřejmě, že když se takto potkají dvě duše, které zrovna bydlí v těle opačného pohlaví, jiskří to mezi nimi i přes tělo...vždyť nejsme jenom duše a mysl, jsme i tělo. :-)
Jako největší štěstí...  (nepochybujme ale o tom, že jsme si ho naplno zasloužili z minulých životů, kdy jsme se už snažili dohlédnout až na dno svých duší)... je určitě to, když se takto potkají budoucí partneři, a to jsou pak určitě partneři na celý svůj nynější život. Toto považuji za velký zázrak a to ne kvůli četnosti, ale kvůli zázračnosti toho vztahu... (no, vlastně i kvůli četnosti...i když...na druhou stranu...zázraky se dějí pořád, když na ně věříme :-D).

Taky je krásné, ale zvláštní, že takto se k sobě přitáhnou dva lidé i ještě dříve, než si, byť jenom dokáží představit, že by dokázali a nebo chtěli něco jako dohlédnout na dno svojí duše (vlastně se tomu vůbec nedivím, protože mi připadne, že čas je nejvíc relativní pojem ze všech pojmů), no, oni to chtějí...ti dva...ale ještě si to neuvědomují, ještě si neuvědomují naplno, jak daleko v tomto došli v minulém a i v současném životě.
JAKMILE SE ALE TITO DVA POZNAJÍ, VŠECHNO SE URYCHLÍ!!! :-D

Už když se potkají poprvé, je to, jako by v nich něco explodovalo a může se v nich uvolnit spousta emocí a vjemů...může to být tak silné, že se tomu zprvu nedá třeba ani uvěřit.
Jsou si navzájem velkou duševní i duchovní oporou, radostnou.

Přeji nám všem, abychom potkali co nejvíc lidí, se kterými se budeme cítit tak krásně jako sami se sebou....tím se totiž taky mění svět k lepšímu.


P. S.
Málem jsem zapomněla na něco naprosto fantastického a to na to, že když jsme už objevili svojí duši a dokoukly až na její dno, zjistili jsme, jak je ta duše mladá,  a taky jsme zjistili, jaká mladistvá a až dětská energie nás najednou obklopuje. :-D... No, jak jinak...Láska je přece mladá, vždyť v Lásce je veškerá potence tvoření, veškerá potence života, a to je ta mladost. :-D
Toto mi taky připadne jako jeden z největších paradoxů, protože naše duše je (z našeho pohledu) vlastně hodně, hodně stará, prastará (liší se jenom její, námi vnímané stáří v tom, jak dlouho už se která znovu-rodí do hmotného těla sem na Zem. Z tohoto pohledu se nám jeví některé duše starší než jiné). A paradoxní je to, že naše duše je vlastně jako by stará (ale my se s ní cítíme mladě, protože jsme naplno poznali a žijeme její podstatu), a s porovnání s ní je naše tělo mladé, i kdyby mu bylo 100 let. :-D

Takže...my už víme, že naše duše je stará, ale my se s ní cítíme mladě, protože víme, že ona vlastně nestárne. Ona je pořád stejná, pořád stejně mladá a tím, že toto poznání umíme emočně procítit a žít to, tak jsme mladí taky...jak jinak. :-D

No...a to, že naše mysl s pomocí emocí tvoří, na to je dobrý důkaz i to, že naše tělo se začne přizpůsobovat našim pocitům mladosti a začne mládnout.
Tím, že se cítíme mladě a naše tělo nám to zrcadlí, tak i mladě působíme, myslíme a chováme se tak...vysíláme ze sebe energie a vibrace mladosti. :-)
Je to neskutečně krásné, protože už jsme poznali co a jak na tom světě chodí, už nás nic nebrzdí, a dokážeme si naplno užívat dětské mladosti do sytosti a naplno. Dokážeme touto mladistvou, pravdivou energií žít, nechat jí ze sebe tryskat a to radostně a láskyplně...A TOTO VŠECHNO NÁM KOUKÁ HLAVNĚ Z OČÍ. :-D
:-D