Kapitola první
NĚCO O MOŘI A O HLEDÁNÍ
Připadne mi, že každá cesta je cestou za dobrodružstvím, ale i za poznáním, a dlouhá cesta ta nám přece nabízí velké dobrodružství a i velké poznání.
Na to, abychom prožili veliké dobrodružství a nějaké zásadní, obrovské poznání, na to ale nemusíme nikam jezdit, protože dobrodružství i poznání je v nás, je v našem pohledu do okolo i do sebe a to všechno navzájem. Toto niterné objevování, sama sebe, vnímám jako největší dobrodružství.
Na druhou stranu je zajímavé a taky paradoxní, že každou cestou, ať už vede kamkoliv, máme jedinečnou možnost dojít snadněji sami k sobě...do sebe, poznat, objevit sami sebe.
Takže...na to abychom se poznali, na to určitě nemusíme jezdit kdo-ví-kam, ale mám takový dojem, že se vzdáleností zúží náš pohled do našeho nitra, a že se tím zúžením náš pohled víc zaostří.
Tedy toto platí asi hlavně pro toho, kdo má takovou touhu, ať vědomou, či podvědomou...kdo má touhu hledat a objevovat, a ví, že když hledá cokoliv, jako třeba smysl života, musí bezpodmínečně najít nejprve sebe, tím najde pevný bod sám v sobě a pak může už cokoliv. :-D
Tak mě napadlo, že když jsme v domovině, jsme hodně obklopeni všemi možnými podněty, vjemy, myšlenkami, vzpomínkami a emocemi na které už jsme si zvykli a bereme je často jako dané a samozřejmé a často neumíme rozeznat, díky té rutině, co je podstatné a co žijeme jenom ze zvyku, co je mámení a nebo náhražka za něco.
* * *
Jsem asi 7 000 km od domova, na jiném kontinentě...asi 10 stupňů severně od rovníku, na Srí Lance, na jejím nejjižnějším konci.
Emočně si tu připadám jako doma, protože přátelskost zdejších lidí je tu opravdu hodně přímá a opravdová, ale nejvíc doma jsem vždycky u moře, v tomto případě u Indického oceánu.
V zásadě ale nerozlišuji moře, a nebo oceány, podle jména, beru je všechny jako jedno moře, jako jeden oceán a to mě přímo fascinuje. Nerozlišuji dokonce moc ani mezi mořem a řekami...prostě je pro mě všechno VODA...MOJE MILOVANÁ VODA. :-)
S vodou jsem vždycky doma. Nemám z ní strach, spíš k ní cítím veliký respekt a Lásku.
Voda pro mě taky symbolizuje emoce. Vždycky když jsem u moře, připadne mi to, jako bych se vracela do bezpečí dělohy, jako bych se vracela ke svojí mamince...
Z moře vzešel život, moře je hojnost sama. V této souvislosti mě taky napadá, že kdo nemá strach z moře, že ten se cítil bezpečně i v lůně svojí matky, a že emoce, které k němu v této nitroděložní době přicházely, byly láskyplné a beze strachu a obav...prostě se cítil milován a v bezpečí.
Každá vodní kapka je jedinečná...každá má svoji jedinečnou strukturu. Voda má totiž paměť, umí, ve své struktuře, reagovat na veškeré podněty se kterými se potká, tedy i na naše emoce...a právě tím mi připadne magická.
My jsme z největší části vodou a to asi ve stejném poměru jako naše Země, což mi nepřipadne jako žádná záhada, spíš to má logiku.
Baví mě, se na různé věci dívat z různých úhlů. Když si třeba představím, že když jsme šťastní, láskyplní, tyto naše emoce mění strukturu vody v nás, změní její energii v léčivou, protože Láska léčí a prosvětluje každou naší buňku (to jakože Láska k sama sobě a tím pádem ke všemu a ke všem).
Pocity štěstí a Lásky jsou šem, který umí spustit ozdravný proces lidstva.
Každá čistá vodní plocha mě prostě dostane, ať je to rybník, nebo řeka, ale moře má pro mě největší tajemno a magično. Je obrovské, bohaté, hluboké a nepředvídatelné...moře je prostě TAJEM TAJEMNEJ.
Když jdu po pláži, a voda mi šplouchá na nohy, připadám si naplno propojená s tím vším hmotným i magickým, s tím nádherným mokrým živlem, a právě i to je ta chvíle, kdy ve mně všechno zčitelní...kdy mi moře odplaví všechny zbytečné nánosy.
Moře je čisté, přímé a drsné, stejně jako pravda, ale stejně jako ona je krásné. Člověk je před ním jako nahý, emočně nahý a proto se najednou vidí víc čitelně...je to vždycky, pro mě, krásná brouzdací meditace i terapie, kdy slyším hukot moře a cítím tu přímou sílu vln na svém těle.
Je to vlastně taková uklízecí meditace, při které v sobě udělám pořádek (i moře, to co nepotřebuje, vyvrhne na břeh), a tak to cítím i já...to podstatné...to co je ve mně zakotveno...zakotveno ale úplně opravdově...to se prostě nehne, ale ještě víc se to zčitelní.
Tak mě taky napadá, že když je člověk sjednocený sám v sobě...se sebou...je sjednocený, přes svoje přijaté a pochopené emoce...tak je sjednocený i s vodou v sobě. Ta tuto energii uvědomění jednotnosti roznáší ke všem našim orgánům a také až ke všem našim buňkám.
Snažím si stále uvědomovat jednotnost se vším, ale když jsem v blízkosti moře, když jsem s ním, cítím opravdu moc silně jednotnost a sounáležitost s celým oceánem, s celým vodstvem na Zemi...se životem.
Je to nádherný pocit, u moře se cítím obrovská i nekonečná, hluboká i magická. Cítím taky obrovskou pokoru vůči tomu vodnímu živlu a skrze něj vůči všemu.
Ano...jsem doma.
Díky, Srí Lanko, díky Tobě ví, že jsem doma...že jsem doma sama v sobě.
Zdravím,
Eliška.
P. S.
Děkuji taky všem kamarádům, se kterými jsem tu, protože naše setkání nebylo náhodné a hodně mi dalo.
Mám vás ráda.
Bude následovat kapitola druhá s názvem - ZÁŘIVÁ ZEMĚ A LIDÉ LVÍ KRVE
0 komentářů:
Okomentovat