EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - VIII. kapitola - DŮKAZ

DŮKAZ - VIII. kapitola


Na Evu padl najednou velký smutek a pocit opuštěnosti, a že ty pocity souvisí s Davidem, to Eva vždycky pozná. Je ale vděčná i za ten smutek, i když je hodně tíživý. Připadne jí to všechno výjimečné, nádherné a až posvátně krásné, takové zčitelňující svojí intenzitou v jakémsi jiskření, které jí celou prostupuje. To co se v ní děje, je hodně moc hluboké a svým způsobem nepochopitelné a neuchopitelné.
I když je šťastná i v tom smutku, říká si už pokolikáté - proč?!!..co to je?!!..proč se mi to děje?!!..a nejsem náhodou blázen, když toto všechno vnímám???..co když je to jenom nějaká ujetá představa z mojí hlavy?...něco, co mi zrcadlí něco ve mně, něco, co nemám zvládnuté...nějaké moje touhy a představy, které jsou nenaplněné, a derou se takto zvláštně ven v souvislosti s Davidem!???
Ale hned jak si položila tuto otázku, a nacítila se do ní, vnímá pocitově, že ne...že je to všechno opravdové, že je to ta nejvíc realita, na které může stavět. Cítí v tom kořeny, základ všeho co se jí, i v ní, děje, co spřádá její život jako síť souvislostí v dějích, pocitech a emocích.

Ano, Eva ví, že i toto je to, co tvořilo a stále tvoří tu realitu, kterou umíme vnímat svými pěti smysly, a že to co vidíme, na co si můžeme sáhnout, to je právě výsledek činnosti té vyšší reality, té nehmotné, která má například souvislost s úkolem naší duše, s našim posláním tady na Zemi.
To co vidíme svýma očima, to je jenom tenká, povrchová slupka, je to hodně zhutnělá energie, a to tak moc, že je hmatatelná. Největší kouzlo má pro Evu ale tato tvůrčí, éterická realita, emoční, právě ta, ze které vzniká realita hmotná.
Sny, vize, přání...toto tvoří, a je to všechno poháněno emocemi, ať už šťastnými, tak temnými. Ona ale dobře ví, na které se má soustředit.

Eva si vždycky připadala pevně ukotvená v zemi, zakořeněná, i když si ve svých vizích a snech létala hodně vysoko, cítila v sobě pevnost i pragmatičnost, ale od té doby, co se potkala s Davidem, se ve svých pocitech a emocích ztrácí, tím, že je nedokáže všechny hned rozšifrovat. Připadne jí, jako by se těmi pocity ocitla někde v pradávnu...v hlubokém pradávnu. Ty pocity jsou jako stříbrná nit, která jí s tou hlubinou spojuje.
Vnímá ale za tím vším něco obrovského, podstatného a smysluplného...učí se věřit...je to pro ní obrovská lekce odvahy. Největší jakou v životě musí zvládnout, to si Eva uvědomuje naplno.

A už věří...už ví!!!

...opravdu věří?...opravdu ví?!!

...a je to tu znovu, ta nejistota - Jak můžu věřit?...jak můžu vědět?...a může mi to vůbec někdo potvrdit?? -
Nikdo!!...a i kdyby to někomu řekla, a on jí uvěřil, a popřípadě jí i všechno potvrdil...jak ona může vědět, že on to ví??!!

Ano, uvědomuje si, že věřit je největší zkouška odvahy, kterou má před sebou, cítí naplno tíži strachu, velkého strachu v sobě... strachu uvěřit... uvěřit svým pocitům, svojí intuici.

Eva doma odbyla některé nenáročné domácí práce. Při takové rutinní činnosti má možnost, soustředit se i na prociťování svých pocitů, které k ní stále přicházejí, a opanují celé její vnímání, není jinak schopná... když k ní přicházejí tyto vjemy... soustředit se na složitější činnost.
Má hotovo. Uvařila si velký hrnek černé kávy a jde se s ním schoulit do rohu sedačky. Venku je sychravo a mrholí. I to počasí podtrhává souhlasně její pocity a pomáhá jí k hlubšímu vnoru do sebe.
Pokládá hrnek s vonící kávou a přetahuje si přes nohy modrou, mazlivě hebkou deku. Káva temně hořce voní, deka jí chrání, a ona se znovu naplno noří do svých předešlých pocitů, které se znovu vracejí ve vlnách.
Dívá se, jak vítr v poryvech pročesává venkovní prostor, a cítí, jako by se v ní něco obnažovalo. Připadá si vyčerpaně, mentálně vyčerpaně tím stálým psychickým nátlakem. Má pocit, že už má všeho dost, cítí, jako by se v ní vzedmulo něco jako zloba, hněv...ale na koho?

Najednou vykřikne: "Pane Bože! Vesmíre!...dej mi důkaz, že je to pravda..to co cítím!!!"
...až se polekala, toho co ze sebe dostala...té drzosti a naléhavosti.

"TY CHCEŠ ODE MĚ DŮKAZ???...CO SI TO DOVOLUJEŠ?!!!"

Zaburácel v ní silný hlas a to neskutečně zřetelně a hlasitě...zazněl odněkud z ní, z jejího středu a celou jí paralyzoval.
Eva se na chvíli ani nehne, ani nedýchá...zírá před sebe a rovná si myšlenky...ale jaké myšlenky?...žádné nemá, ten hlas v ní všechno umlčel, jako kdyby jí celou vyčistil, vysmýčil, zresetoval.
Jen co se trochu vzpamatovala, vymrští se na nohy, chodí po místnosti sem, tam...a najednou začne vzlykat...a už pláče úplně nahlas, ale nějak šťastně, očistně.

"Co to bylo?" říká si nahlas.
"Je to možné??...on by na mě přece takhle neřval?...Bůh je přece milosrdný!" říká si Eva a má v hlavě pořád odraz toho hřímajícího hlasu....- Milosrdný...co je to za výraz?...to přece nepoužívám? - ...honí se jí hlavou.
Najednou se začne smát a plakat zároveň...plakat a smát z radosti, z neskutečného, zatím nepoznaného štěstí a poznání.....
"ON MI DAL DŮKAZ!!!" slyší Eva svoje vlastní slova vyřčená v údivuplném štěstí.
- Tím, že na mě zakřičel, tím mi dal důkaz!!!! - Uvědomuje si naplno, a přerývaně dýchá.
- To je tak velké. - Eva nemůže ani popadnout dech mezi vzlyky smíchu. Zastaví se, a dává si ruce na srdce.
"DĚKUJI BOŽE," vyráží ze sebe s velkými pocity vděčnosti, které se mísí s překvapením. "Děkuji."
Něco tak velkého ještě nezažila.

"DĚKUJI...DĚKUJI!!!" vyslovuje mezi vzlyky štěstí.

To co se jí před chvílí přihodilo, to vnímá Eva jako obrovský milník, přelom ve svém životě, ale hlavně v tom, co se děje mezi ní a Davidem.
Od teď je všechno, to, co bylo před TÍM, a to, co je po TOM.
Cítí se naprosto zklidněná a vyrovnaná, protože už věří, dostala přece důkaz, velký a výjimečný důkaz, který už nic nemá šanci překonat. A když bude někdy, byť jenom trochu, pochybovat, stačí si vzpomenout na to, jak jí celou rozezněl ten mohutný, velitelský, nekompromisně důrazný hlas.

Stejně má ale silný pocit, že za tou hrubostí a velitelským tónem, je ukrytý veselý, lišácký smích z pocitu...."TO JSEM TĚ DOSTAL?...CO?" :-D

...ano, Bože, dostal, naplno a úplně. Děkuji. :-)

Eva cítí, jak je její srdce naplněné radostí, vděčností z poznání, a Láskou z pocitu - já věřím - a že už se do něj nemůže vejít ani kousíček strachu.
...no, určitě se i pro něj kousek místečka najde...to pro vyváženost, ale takových bubáčků už se Eva nebojí, protože už VÍ, už VĚŘÍ...dostala přece důkaz...výjimečný důkaz.