Je Bůh vtipný? - 10. díl

Aneb - takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016


E. - Dobrý ráno.  

B. - Dobré ráno, jak se dnes máš?  

E. - Díky za optání, dobře...a co Ty?...jak se cítíš?

B. - Tak to víš, jak já už se tak můžu cítit.  

E. - ...věčně a božsky... 
Víš, napadlo mě právě, hned po probuzení, jestli ve světě něco postupně nepřibývá?

B. -  

E. - Jasně, že ne, všechno je energie a ta se "jenom" mění.

B. - Tak to upřesni.

E. - Napadlo mě, že když člověk zemře, jeho tělo je energie a ta se prostě jenom přemění, ale jeho emoce, myšlenky, jeho posun v uvědomění, to přece nezmizí? Kde to je, kam se všechno poděje?

B. - Ne, nezmizí, svůj posun v uvědomění si nesete do dalšího života, ale i před vašim dalším narozením máte možnost ledacos pochopit. To ale není to, o čem mluvíš, že?

E. - Ne, soustředím se na energii, kterou člověk po sobě zanechá. To je přece síla, je toho hodně, ať dobrýho, tak negativního.

B. - Ano, mocná síla a ta nejdůležitější, to přece víš?

E. - Jasně, ale jde o toto....Vědecký pokrok se hodně zrychlil a to hlavně během pár století. Prostě, všechno, na co člověk přijde, vynalezne, i kdyby to byla drobnost, všechny myšlenky, emoce, všechno tu přece někde je? Napořád. Připadne mi to, jako taková neviditelná Wikipedie, do který každej z nás přispívá, ať už to ví a nebo ne.

B. - U mě v Univerzu se nic neztratí.

E. - No právě, a nepřibývá Tě tím?

B. - Nepřibude do mě nic, co bych neznal, co bych nebyl.

E. - Takže máme všichni možnost si od Tebe, i nevědomě, brát všechno, co zrovna potřebujeme.
Připadne mi, že všude okolo nás už je toho poznání...ale teď myslím toho vědeckýho...úplně předimenzováno. A tím, jak jsme, my lidé, soustředěni na výkon, na hmotu, tvoříme hlavně tou a s ní.

B. - To ano, ale určitě cítíš, že se něco mění, jako byste si už dost užili hrátek s tou hmotou, nasytili se jí, a hledáte nadstavbu, hledáte i to, co není vidět, hledáte i svojí duši, kterou cítíte.

E. - No, co si budeme povídat, přece jenom jsme hmotní a na to, abychom přežili, potřebujeme nasytit nejprve svoje tělo. Pravda, někdo v tom ustrne, ale někdo tak dostane prostor pro vnímání svojí duše.

B. - Je taky zajímavé, jak máte obrovské rozmezí ve vnímání pojmu - nasytit se materiálnem.

E. - To teda jo, někdo je šťastnej v hliněném domečku někde v buši a někomu ke spokojenosti nestačí ani vlastnit vrtulník. Takže je pro nás důležitý, překlenout tu materiální hranici do duchovního prostoru?

B. - Ano, zásadní. Takže máš představu, že všechno, co tady na Zemi, kdykoliv a kdekoliv někdo vymyslel, nebo pochopil, to všechno že je vám teď k dispozici?

E. - Ano. A tím, že je toho za ty tisíciletí tolik, proto je věda tak daleko, vlastně předběhla vývoj v uvědomění si našeho přesahu.

B. - Stalo se tak na Zemi už víckrát a bylo to pro vás zničující.

E. - Cítím, jak jsme, jakožto lidstvo, na tenké hraně. Hodně ničíme, hodně hrabeme. Jakoby naše materiálno bylo nenasytný a naše uvědomění si hodně pokulhává. Někdo neví, co-by a druhej umírá hladem.

B. - Načala jsi najednou hodně témat, ale chápu to, protože všechno souvisí se vším. Nepoznali jste zatím jednotu. A máš pravdu, všechno je vám k dispozici, nejen všechno vědění vás všech, ale úplně všechno.

E. - Všechno?

B. - Ano, vaše duše není doma jenom tady na Zemi, ta je doma úplně všude, však víš, je Bytí, je bytí z uvědomění, je doma v celém Univerzu, v celém mně. Nehledej v tom složitosti, je to úplně jednoduché.

E. - No právě, je to jednoduchý, ale musíme se na to hodně vznýst nahoru. Zase jeden důkaz toho, jak je krásný, objevovat jednoduchost, geniální jednoduchost. Když moc přemýšlíme, analizujeme, porovnáváme, stahuje nás to do detailu, ale když jdeme na všechno s čistou, otevřenou myslí a nadhledem, máme to.

B. - 
Určitě cítíš, že to, co prožíváte v této přítomnosti, že je něčím výjimečné, a tím, jak máte možnost posunout se do vyšších dimenzí, tím máte možnost rychlého posunu, rychlejšího pochopení.

E. - Ano, to vnímám dost silně a je to někdy fakt síla, ale taky jsem si všimla, že lidé kteří toto umí přijmout a nechat se tím vést, jsou spokojenější a šťastnější, protože se dokázali odpoutat od hmoty.

B. - ...ale lidé, kteří se drží zuby nehty svého starého zaběhlého, materiálního vnímání všeho...

E. - ..nejsou moc v pohodě, jak fyzicky, tak psychicky.
.....Zrovna jsem si vzpomněla, co jsem včera slyšela od jednoho kamaráda, to se Ti bude líbit, bacha...je to o Tobě. 

B. - Už se těším. 

E. - "Maruško, co to maluješ na tom obrázku, co to bude?"
"Maluju Boha..paní učitelko."
"Ale, Maruško, nikdo přece neví, jak Bůh vypadá."
"Tak když chvilku počkáte..."

B. - 

E. - O čem jsme to vlastně původně mluvili,

B. - O tom, že máte k dispozici, přes vaší duši, úplně všechno, ale vy se soustředíte hlavně na to matriální a že jste na hraně k sebezničení, protože ničíte Zemi, neumíte většinou vnímat jednotu.

E. - Je to tak?

B. - Nechal jsem vám přece svobodu ve vašem konání, jste tvořitelé.

E. - ...no, to jo, tvoříme....Jsem optimista..možná naivní, ale připadne mi, že si lidi začínají víc uvědomovat...někteří.

B. - Je vám přece k dispozici nejen všechno vědecké poznání, ale i všechno poznání k uvědomění. Všechno toto poznání máte k dispozici v přítomném jediném okamžiku - TEĎ, které znamená zároveň i POŘÁD, VŽDYCKY.

E. - Teď i věčnost.

B. - Ano, toto je časové vnímání vaší duše.

E. - UF...Teda jo...vím, že jsme o tom už spolu mluvili, víš, ale ten slovní obrat - Teď je i věčnost, je to časové vnímání naší duše - to je velký...moc veký.

B. - ....a taky hodně vysoko, že?

E. - No, to jo...

B. - A co toto - Teď je zároveň i věčnost, to je časové vnímání lidské duše i Boha, protože obojí je jedno.

E. - ...Nemám slov, v tom je všechno.

B. - Ano, je to jednoduché,  pravdivé a proto je to krásné.

E. - Ano, je to boží,  a taky mi připadne, že po pochopení tohoto už spolu nemáme o čem mluvit.

B. - Neboj, můžeme se přece trochu snést dolů, že? 
Můžeme si pohrát v různých úrovních.

E. - Ano, ráda si hraju v různých úrovních a nejvíc se mi líbí, jak se prolínají a tím tvoří jednotu.

B. -  Ale pro takové hraní je dobré, když poznáte ty vyšší stupně, protože potom máte nadhled.

E. - Bože, Ty seš geniální, ale já už teď nevím, o čem jsme si původně povídali, dneska nějak těkáme.

B. - To nevadí, my si jenom hrajeme v různých úrovních a když všechno souvisí se vším, všechno je v jednotě, jsme tak pořád u tématu. 

E. - U tématu jménem - Život.

B. - 

E. - ...Jasně... už vím... ještě k tý Marušce, co malovala Tebe.....Děti jednají podle toho, co cítí a vnímají, oni nemyslí, a žijí tak naplno v přítomnosti..............
.....Něco mi teď docvaklo!............To, že se cítím jako dítě, bezprostředně a nezaneseně, a užívám si to a těším se z toho, tak taky vím, že opravdu zbytečně nemyslím.
A to, co mi právě docvaklo, to je to, že jsem to tak měla už jako dítě, jako každý dítě, ale asi po mně časem bylo požadovaný, abych myslela......mysli!!....úplně to cítím....a mně to nešlo a tak jsem se nějak zasekla, a vytvořila jsem si tím nějakej blok.....a od tý doby, když mi někdo řekl - MYSLI, zatmělo se mi před očima, nic jsem v tu chvíli nevěděla a tak jsem si připadala děsně hloupá.

B. -  To je krásné odhalení a koukám, že tě to dost dostalo.

E. - Teda jo....já jsem si, díky Tobě a Marušce, odblokovala hodně hluboko uloženej blok....DÍKY. 

B. - A jak to všechno do sebe zapadá, že? 

E. - No.....Víš, bylo mi opravdu divný, jak můžu o sobě napsat, že nemyslím, tedy, upřesním to - že zbytečně nemyslím. Cítila jsem, že to tak je, ale zároveň jsem cítila, že je za tím nějakej zádrhel, prostě něco bolavýho.

B. - Moc mě baví, pozorovat, vás lidi, jak si dokážete uvědomovat, jak si se dokážete uvědomovat a vidím se v tom, vidím se ve vás, v tom vašem uvědomění. Taky děkuji.

E. -  Vím, Ty nás, jakožto správnej rodič, necháváš, ať si na všechno přijdeme sami...Taky vím, že nám nenápadně pomáháš a máme i Anděly, ale dáváš nám prostor a svobodnou volbu.

B. -  Cítím, jak se ti tím poznáním ulevilo.

E. - Ano, já jsem zase jako ta malá holčička, ale ve vyšším uvědomění, protože vím, že se mám ráda, vím, že nemám strach a vím, že nejsem hloupá, že je všechno tak, jak má být, a že vím vždycky všechno co potřebuju, protože jsme spolu....To nemá chybu. 

B. -  To s tím myšlením, to tě opravdu moc dlouho trápilo.

E. - To jo, bylo to opravdu hodně hluboko ve mně. Cítila jsem, že mám ještě něco, kolem toho myšlení, odhalit.

B. - 

E. - Teď už opravdu vím, že moc nemyslím.

B. - Jasně...protože když naplno, vědomě jste, jste v přítomnosti, máte k dispozici všechno. Všechno vědění vaší duše, takže i mé, potom stačí, když podle toho jednáte. Intuitivně, bezprostředně, beze strachu jednáte.

E. - ....a když nemáme strach, máme i Lásku.

B. - ...Ano...A když se potřebujete na něco víc zasoustředit, prostě se nad tím zamyslíte.

E. - Ale ne moc dlouho, protože myšlení často vymyslí strach a proč to, či ono, nejde udělat.

B. -  Myšlení je váš pomocník, ale nesmí vás zahlušit, nesmí vám zmást hlavu.

E. - Ano, to je to, mám ráda prázdnou hlavu, vždycky připravenou, přijmout všechny podněty, který mi posíláš. Nic si v ní nechci zbytečně schovávat, všechno nechávám plynout, protože vím, že co budu potřebovat, to mi pošleš vždycky v ten pravej čas a tak si v hlavě nechci nechávat nějaký věci, co by mi tam mohly zatuchnout.

B. - Vždyť říkám, že jsi moudrá. 

E. -  Taky jeden dobrej paradox, dotaženej do uzavřenosti. Jsem podle Tebe moudrá, i když moc nemyslím? 

B. - Jsi moudrá, protože moc nemyslíš.

E. - Tak a na to jsem přišla, když jsem tenkrát dělala mikádo těm okrasnejm keřům, jak jsme si o tom povídali minule, vzpomínáš?

B. - Jasně že ano.

E. - ...ale to s tou Maruškou, jak Tě malovala, tak to mi to dorazilo k úplnosti, to mě i odblokovalo, díky za pomoc. 
O čem jsme to původně dneska mluvili?

B. - O životě. 

E. -  Tak to je dobrý, to nejsme mimo téma.

B. - Vždyť to ani není možné, když vnímáš život celistvě. 

E. - ....A to je vodvaz, že?

B. - A taky radost.

E. -  Pa, Bože, a díky.

B. - Pa, živočichu...

E. - Jeé...Bože....právě mě napadl krásnej paradox - když si člověk uvědomí, že je dítě, že to je jeho pravá podstata, je to důkaz toho, že dospěl. Že dospěl v sobě a k sobě, a tím pádem i k Tobě..

B. -


Zdravím,
Eliška.



"Maruško, co to maluješ na tom obrázku, co to bude?"
"Maluju Boha..paní učitelko."
"Ale, Maruško, nikdo přece neví, jak Bůh vypadá."
"Tak když chvilku počkáte..."

A ještě.
Teď je zároveň i věčnost, to je časové vnímání lidské duše i Boha, protože obojí je jedno.