PŘÍBĚH JEDNOHO EGA S TRAGIKOMICKOU ZÁPLETKOU A HOROROVÝM KONCEM

ÚVOD

Zdravím tě, milý čtenáři.....Ne...já ještě nejsem ego, jsem jenom vypravěč, který uvádí tento příběh a chci ti tak představit osoby, které v něm vystupují a potom taky prostor a čas, ve kterém se vše odehrává.

Osoby: Osoba je jenom jedna, ON, ale uvnitř něho, stejně jako uvnitř každého z nás, je jeho EGO.
Takže tu máme osobu: ON.
A podosobu, vlastně součást jeho, a taky hlavního "hrdinu": EGO.

Tak a teď ještě, kde se vše odehrává.
No, vlastně...mohlo by kdekoliv, ale jsem milovníkem přírody, tak začlením tento příběh do ní. Ona je taky nejkrásnějším prostorem na odehrávání se čehokoliv. Je čistá, přímá a svá, a navíc je beze všech rušivých vlivů člověčího konání. Prostě je magická.
Takže...máme tu krásnou, písčitou cestu, která se vine mezi loukami a která ho, tedy i nás, přivede k lesu, smíšenému lesu, lemovanému krásnými silnými duby. Tu cestu kopíruje, po pravé straně, nádherný, rozverný potůček, s vyčnívajícími, oblými kameny v řečišti a se spoustou různých živočichů a květeny vně i vůkol.
Cesta pokračuje podél lesa a my se můžeme kochat pohledem na voňavou mez podél té cesty a stejně tak i krásnou vyhlídkou do dáli na utěšené panorama obzoru. Ten tvoří mírně zvlněná krajina, do které jsou vkusně zakomponované obrovské, časem vyhlazené kameny, esteticky doladěné břízkami, keři černého bezu a vřesem.....naprosto přirozeně a dokonale...no, prostě tak jak to umí jenom příroda.

Máme tu KDO, KDE a ještě nám zbývá KDY.
Takže...vlastně... taky kdykoliv. Ale pro příjemnější pobyt v přírodě bych doporučovala léto, takové začínající, vlahé léto, v úterý, v odpoledních hodinách.
Ještě přidám aktuální meteorologickou zprávu: Teplota vzduchu je 21 °C, od jihu vane mírný vítr 5 - 7 m/s. Zbytky rozpadající se studené fronty vytvářejí, na blankytně modré obloze, krásné, načechrané obláčky.

                                                                         * * *

Najednou se cítím nějaké unavené. Nikdo si mě nevšímá!...co, nikdo!...ON si mě nevšímá!!!..
HALÓO, jsem tady, všímej si MĚ!....
NIC...
To nemůžu pochopit. Co to má znamenat, za celý svůj dlouhý a plodný život se mi to ještě nestalo. 

....Co se to stalo? U srdce se mi tetelí takové teplo a jak jsem najednou velký....tedy, ne že já, ale něco okolo mě se zvětšilo a rozpíná se to až do nekonečna. Jsem velký, ale přitom tak malý...
Pokora..ano..je to pokora z té velikosti...to je mi krásně.
Ale ono to není jenom jakože okolo mě, ono mě to celého prostupuje. Ono mě to přijalo, teple a něžně mě to obrovské krásno přijalo.....

Co to plácá za nesmysly...???...Vždyť to se mnou nezkonzultoval!!!

Já pláču...? Ano, ale štěstím, štěstím a taky cítím, jak ty slzy odplavují to bývalé ohraničené ve mně.
..................................................
Teda jo, jak jsem si kdysi myslel, že jsem důležitý, chytrý..Já?...to je k smíchu, to byly jenom lži, egoistické lži. Jak jsem byl zaslepený a hloupý.....Jak jsem měl plnou hlavu "chytrých" myšlenek a co z toho? .....Je to zvláštní, měl bych se cítit vinen, že jsem tím druhým ubližoval, tím jak jsem se nad ně povyšoval.....ale necítím....
Ano, já si odpustil.
To je krása... já si odpustil!? Až mi to svírá srdce štěstím....a ty slzy!

On brečí..!!!....a že ubližoval..??...Tak to teda nedávám. Jak tě to mohlo napadnout. Oni ubližovali tobě, nepochopili, jak jsi dokonalý a úžasný, vždyť ti to melduju pořád! Jsou to všichni hlupáci a ignoranti bez špetky čehokoliv, kteří Tě nedokázali ocenit!!!...Kašli na ně.
CHÁPEŠ?.....
...................................
NIC.... žádná odezva....!!?
Asi máme narušené spojení...co blbnu, nejsme elektrárna, my fungujeme na přímo, přece!...
TAK JAK TO???.....
To ON, ON mě BLOKUJE....To je DRZOST....!!!
A jde to vůbec?...

Konečně se můžu pořádně nadechnout a co je to za zvláštní pocit na hrudi...?...Je to takové velké a hřejivé, konejšivé a slastné.....skoro bych řekl, že je to...Láska...ale ke komu?
...CO!...To snad ne!...Je to možné...? Je to to, co vnímám? ...
....JÁ SE MÁM RÁD??...
ANO...JÁ SE MÁM RÁD!!!...ale jak to, nikdy jsem netušil, že to jde, dát Lásku sám sobě. Vždyť je to sobecké a sebestředné....
NE, JE TO KRÁSNÉ A SPRÁVNÉ..!..TAK TO CÍTÍM A TAK TO VÍM.

Ale jak to můžeš vědět, jak? Musíš se nad tím pořádně zamyslet!!!...SE MNOU...ZAMYSLET!!

Mám se zamyslet?...Ale nad tím se nedá zamýšlet, myšlení je na to krátké.....a něco tak krásného se nedá vymyslet, to se může jenom vnímat. V  N  Í  M  A  T ......prociťovat.
AHA, tak tak to je, já se můžu navnímat do čeho chci. Jsem ve spojení...ale s čím?...co je to obrovské a krásné, co mě obklopuje a naplňuje? ...To bude asi něco jako univerzální Jednota.
............................................................................
To je krásný pocit. cítím se být najednou součástí všeho, trávy, po které šlapu....a taky součástí toho starého pána, co tu jede na kole...
A kde je to, co mě dříve ohraničovalo, co mě dělalo tak hmotným?
A jak jsem si lhal, že jsem chytrý. UF...hloupý jsem byl!!! ....Vždyť to byly lži, sám sobě jsem si lhal!
Kde je to, co ve mně vždycky mluvilo, radilo mi?..kde?

TADY, TADY, TADY JSEM...!!! 
Tak vidíš, už mě hledáš, nemůžeš beze mě přežít ani hodinu. Kdo by tě dokázal ohodnotit tak jako já?...HA?... Nikdo, to je ti snad jasný!
Ty mě určitě umíš ocenit, vždyť jsem toho pro tebe tolik udělalo. Jen si hezky rychle vzpomeň, jak jsem tě umělo krásně zviditelňovat a vyzvedávat před ostatními!...
....................................
MLUV SE MNOU!.......CO SI TO VŮBEC DOVOLUJEŠ...MĚ takhle ignorovat, jen počkej, toho budeš brzo litovat!!
..................................
Tak co je?!!!...MLUV SE MNOU!!
Vůbec to nechápu, tak ty si myslíš, že už mě nepotřebuješ? Vždyť ty si asi neuvědomuješ, že beze mě nejsi nic. No, schválně, co z tebe zůstalo, když jsi mě nechalo takhle opuštěné? 
No...co myslíš?

To je taková svoboda, nemyslet....dovolit si nemyslet a jenom být.
Být naplno a jenom vnímat přítomný okamžik.....

....AHA, tak ty ke všemu ještě nemyslíš, jó? A co mě to stálo námahy, a těch probdělejch nocí, co jsem s tebou strávilo, abych tě naučilo pořádně smysluplně myslet a to nejen tak nějak ledabyle, jakože na blbosti, ale pořádně do hloubky.....CO BYLO, CO BUDE, CO KDO ŘEKL, CO KDO UDĚLAL a tak.....
VZPOMÍNÁŠ?...jak jsme to všechno zkritizovali a krásně s přehledem vyhodnotili. To ty jsi v tom byl vždycky dobrej žák...
NO TAK CO???....Ty už si nevzpomínáš?...CO? A jak jsi se vždycky cítil chytrý....ach, jak já jsem na tebe bylo pyšné.
NIKDO, budeš NIKDO k politování............TAK CO JE???....
TADY, TADY JSEM!!....MLUV SE MNOU!!!
...........................................
Co to je? Najednou se cítím slabé........
Jak to, že nemáš STRACH!!?.... 

Strach...já nemám strach!!..mám ODVAHU nemít strach...
A proč taky, cítím se plně, mám se rád...Mám se rád a je to zvláštní, mám dojem, že všechno okolo mě mě má rádo....AHA..!!..tak proč mít strach!?
Musím to všechno pořádně procítit, je toho tak moc a je to tak krásné a nekonečné.
Ano, krásné a krásně nekonečné.....
....a já budu ZPÍVAT!!
A kdo mi to vždycky říkal, že neumím zívat?...

JÁ....a je to tak, máš hlas jako hroch...A nech mě, nechci s tebou mluvit, vůbec mě neposloucháš!
..........................................
A jak jsi na mě byl vždycky hrdý a hýčkal jsi si mě.....to bylo krásný soužití.....a já myslelo, že tak budeme žít navždy, spolu, jenom já a ty, ty a já.....
..........................................
Co to je?...je mi nějak ouzko, jsem moc slabé, když si mě nevšímáš....A to ti mě není ani trochu líto? ..CO?.... Budeš mě mít na svědomí....
........................................
Tak to nechápu. 
Jak to?..vždyť já přece chápu úplně všechno na světě!...já už snad z tebe blbnu! 
Jen si klidně skřehotej...HROCHU, alespoň všichni uvidí, jak seš trapnej a ještě za mnou budeš dolejzat pro radu a pomoc....
TAK CO?!.....NIC...?...?!!

Proč jsem si vždycky myslel, že zpívám jako hroch? ...A co je to za kravinu, zpívat jako hroch?
No a co, tak budu zpívat hroší tenor....
Já jsem odvážný a zpívám jako hroch, la, la, la...a ještě se rozvlním a roztančím si krok, la, la, la....
Jé, to je báječné, já si zpívání a ještě i tančím...
A KDO MI TO ŘÍKAL, ŽE JSEM DŘEVO?...NO, KDO?...

NO JÁ....protože seš dřevo, VOLŠOVÝ. Vzpomínáš, jak jsi se tenkrát ztrapnil?...při tý svatbě?...jak jsi sebou praštil a padl na nevěstu?....
Tak to byl tenkrát trapas. Neumíš tancovat, nohy se ti motají a nemáš v sobě rytmus!
A tenkrát, jak jsi........

...já s písničkou jdu jako ptáček..tra-lala, tra-lala....tra-lala la la la.
To je mi najednou tak lehce a umím tancovat a taky musím požádat Lenku, aby mě naučila valčík.
......to je krása...tra-lala, tra-lala...až se mi z toho tancování točí hlava......ale krásně, moc krásně.
.....až rozkvetou lííípy, mně hned bude snáááz......
To je psina, právě jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát na Jirkově svatbě málem přizabil jeho nastávající.....Teda jo, to byl trapas. No a co, alespoň je na co vzpomínat.
.............................................
Jé, já si tak krásně a lehounce blbnu a moc se mi to líbí. Tak a budu blbnout pravidelně, protože se tak cítím krásně a mladě.....
A hodí se to vůbec, vždyť už je mi 40....

Je ti 41 a nehodí se to!!
Co si o tobě lidi pomyslí!!....Seš trapnej a směšnej, děláš mi ostudu!!!
SLYŠÍŠ MĚ UŽ KONEČNĚ ?!......
Neslyší...potrh jeden...starej!!

To je krásné, jindy bych si připadal trapně a přemýšlel nad tím, co si o mně lidé pomyslí.
Aha....myslel bych, přemýšlel, a co bych vymyslel?....Že vypadám trapně!!!
...No a co... už mě to nevadí, protože už se nebojím vypadat trapně....NEBOJÍM SE VYPADAT TRAPNĚ...?!!
Jé, to je úleva, jsem najednou takový prázdný, svobodný...

A co já?...se mnou už nepočítáš?
Jak vůbec beze mě můžeš žít? Vždyť beze mě nejsi nic....To já jsem tě vychovalo, moje myšlenky jsi sdílel....Tedy, po pravdě, beze mě vymyslíš tak leda prd! .....A bez mého myšlení jsi načisto prázdný a k ničemu. 
A víš co...Beze mě tě nikdo nebude obdivovat, nikdo si tě ani nevšimne, ani respekt z tebe nikdo nebude mít!!
TAK CO, SLYŠÍŠ MĚ??!!

.....tra-lala tra-lala...tra-lala la la...

Nic!...tak nevím...CO!!!...Já že nevím?....Tak to ne, já vím přece všechno!!!
...................Mně už z tebe šibe.......
No nic, já si počkám, jsem na to chytré dost. Však on si vzpomene, přece mu musím začít chybět. Vždyť jsme si tak krásně rozuměli...ach, to byly časy....
Mám nápad, zkusím to s lítostí, nakukám mu sebelítost.

...tra-lala tra-lala...tra-lala la la...

Nic.....ale sebelítost, ta vždycky zabrala???
Mám už toho dost, jdu si odpočinout a budu hezky čekat........kdo si počká, ten se dočká...... vždyť jsme si souzeni, jsem přece jeho a on je můj!!

Zpívám si jako hroch, la, la, la, la a tancuji jako slon,  la, la, la, la a mám k tomu ladný krok, la, la, la, la....
Už jsem se tak krásně dlouho necítil. Ještě si musím pořádně zatančit, ta cesta je nejkrásnější parket.
Jé, já mám tak krásně prázdnou hlavu. Ne, nemám jí prázdnou, mám v ní krásno a budu se učit tancovat a zpívat, budu zpívat jako slavík....Jako slavík?...no, stačilo by třeba jako kohout...!

To seš trapnej!...víš to? .....Ach jo, tys dopadl a tolik času jsem ti věnovalo....asi začnu litovat i sebe.
Jen to ne, to by mi tak ještě scházelo. 

Jak můžu vědět, že se naučím tancovat?...Ano, VĚŘÍM...já VĚŘÍM.
Já věřím, protože mám ODVAHU věřit. A když mi tancování nepůjde, nevadí, klidně si to odpustím, vždyť nemusím být ve všem dobrý, o co jde?....Umím třeba krásně malovat, přece!
Ano, MÁM SE RÁD, NEBOJÍM SE, MÍT SE RÁD.......a tak si můžu odpustit úplně všechno!!!...
...Všechno?....i TO...?!

No....tak teda.... TO...!!!!.....TAK TO SI NEMŮŽEŠ ODPUSTIT NIKDY!!! 
Dobře víš, jak to všechno dopadlo, jak jsi se potom cítil...trapně, zesměšněně. To byla síla, jistě na to všichni vzpomínají a NIKDY na to nezapomenou....To ti říkám, NIKDY nezapomenou.. NIKDY!!!

Jé, to byl tenkrát teda trapas...a jak se všichni smáli. Karlovi praskl knoflík u košile, jak se mu při smíchu nadouvalo břicho a jak Anežka uklouzla na zákusku, co ho shodila ze stolu, jak se popadala za břicho......
No tak jsem byl trapný, to se stává každému.....Ale byla to psina, jak jsem letěl vzduchem a.....
.....

No, ještě se tomu směj. Kde je tvoje vážnost a důležitost!!!
A nezapomeň, že seš študovanej, máš titul!!!!

Třeba ze mě bude ještě komik, který tancuje jako slon a zpívá jako hroch a ještě k tomu titulovanej....

Tak to je vrchol, na to nemám, jemu se to ještě líbí. 
Nejraději bych někam uteklo, co nejdál od něj....ale můžu?!!!...nemůžu, musím trpět u něj, v něm, nic jinýho mi nezbývá, jenom trpět a čekat. 

Ale kdybych se tenkrát tak neztrapnil, nepoznal bych Lenku....To ona mi potom zašila ty kalhoty.
....A vůbec.....vždyť.....Ono je vždycky všechno tak jak má být!!!
Musím se naučit všechno přijímat, tak jak to přijde. To co se nám zprvu zdá špatné, to se může časem ukázat jako to nejlepší, proto je dobré s ničím nebojovat, ale naučit se všechno přijímat.....
Už teď vím, že mám důvěru.....k čemu mám vlastně důvěru?

Ke MNĚ...ke MNĚ jsi měl vždycky důvěru. A těch důvěrností, co jsi mi svěřil...

Už vím, čemu důvěřuji. Důvěřuji sobě, tomu co vnímám. Je to to krásné, to co mě obklopuje a naplňuje.
Je to něco jako napojení ke Zdroji.......Není to ode mě moc namyšlené?
Není, protože zároveň cítím vděčnost a pokoru.

A heleďme, pán je ještě i filozof.....NÓOO!!
Je mi z tebe špatně. Vděčnost a pokora, co to je?...seš snad nějaká holka, naivní...?!
To cítíš vděčnost a pokoru, protože ti tenkrát praskly ty kalhoty a tys tam svítil holou zadnicí na celou svatbu, jako nějaká óoobr-světluška z Las Vegas....!!???
CÓOO?!!!

Já cítím radost a vděčnost snad i za ty prasklé kalhoty...tenkrát....

Tak na to nemám. Jdu si někam zalézt, někam hodně hluboko do tebe. Však ty přijdeš k rozumu, ještě rád se mnou začneš myslet. 
Proč jsi tak dlouho studoval....HA!...když nechceš myslet?!!

Tak dlouho jsem studoval a stejně to zásadní pro život musí každý objevit sám. Sám v sobě.
V myšlení to není, to už vím a já jsem vždycky byl tak pyšný na to, že jsem chytrý a na svůj titul.
To si musím odpustit..no, nemusím, ale chci.
Cítím najednou takovou lehkost, co to je?...je to důvěra v to všechno, v to napojení!....to je krásné, najednou se necítím ohraničený. Moje tělo má sice tvar a hutnost, ale jeho energie, duch, tak ten ne. Ten je propojený a tak napojený úplně se vším...s univerzální moudrostí, s vesmírnou Láskou a v tom je tak velká síla ale taky důvěra.
Já VĚŘÍ..já VÍM.
Nemá v tom náhodou prsty moje ego?...

CO, CO...co to blábolíš, v tom není ROZUM, do toho mě netahej...!!!
To tak, věřit v něco?...v sebe!...MNĚ, MNĚ jsi měl věřit. MNĚ a svému ROZUMU, jak jsem tě to celý tvůj život učilo.
ACH JO...seš načisto ztracenej....ztracenej pro velký věci a co my jsme toho spolu mohli dokázat..
A vůbec...dej mi už pokoj, stejně mě neposloucháš.

A já si bláhově myslel, co všechno svým myšlením dokážu, jakože sám za sebe. Mám si toho spoustu co odpouštět.

NO CO TO JE?...To jsem ještě nezažilo?!....On mě snad nebere vůbec vážně....On mě nebere VŮBEC...!
Je to možný, a jde to vůbec?.....
AU...to bolí...

Jé, já se neberu vůbec vážně, já jsem dostal odvahu, nebrat se vážně....
...........
Nic nedělám, jenom jsem se zastavil a koukám......a cítím, že je mi moc krásně, z toho co jsem zrovna objevil.....a vím, že toho bude mnohem víc....to je dobrodružství, copak ještě objevím?...Moc se na to těším.....to je tak krásné.
Zatím tuším, jenom tuším, že dostanu odpověď na všechny svoje otázky.
Co že to bylo za pocit?....už vím! Neberu se vážně....!!!
To je moc krásné, až se musím smát......smát jako blázen......já z toho smíchu snad i brečím...to je psina.....
...Takže, neberu se vážně, potom....mám odvahu mít se rád a vůbec...nebojím se dělat cokoli, třeba ani zpívat a tancovat!
Ale z něčeho strach určitě mám?!

No to je jasný a normální, mít strach. Jen si vzpomeň, co říkali v telce?....Bacha, bacha!!
Jenom blbečci se ničeho nebojí, protože nad strachem nemají čím přemýšlet, ale to není tvůj případ, ty jsi přece chytrý.

Pryč s myšlenkami, jenom mě matou a nakukávají mi, z čeho mám mít strach.
Když se cítím součástí Jednoty, nemůžu mít strach, mám v ní přece důvěru, vím, že v sobě má řád a pokud se jí, tedy svojí intuicí, nechám vést, bude to tak dobře.
Nepotřebné myšlenky mě jenom zbytečně zaměstnávají a tím mi berou čas na život. Chci žít naplno s důvěrou v sebe a v život.....Prostě věřím v život, nemám strach věřit v život.
Ale určitě je s myšlením spojené i něco dobrého?...no jasně!...ale toto není cenzurované mým egem, toto užitečné myšlení ke mně přichází taky napřímo.
Tak to je radost....a mám taky dojem, že tím, jak jsem spojený se vším, s tím Univerzem, nebo se Zdrojem, nebo co to vlastně je, tak že jsem mnohem chytřejší, nežli jsem byl, ale úplně jinak chytřejší.
Není za tím, co vnímám, zase jenom moje ego?

ANO, ANO, já jsem tady, MILÁČKU....já nespinkám.
No jasně že jsi moc chytrý, jsi načisto a úplně osvícený, jsi druhý Buddha. 
Víš, to s tím autem, novým domem a s titulem, to já to tak nemyslelo, to já tě jenom zkoušelo.....víš?
Vždyť jak jinak bys přišel na to, na co jsi právě přišel......ano, moje řeč, hlavně se neztotožňovat s majetkem, s tou nízkou hmotou.....FUJ.
Ale osvícení, to je ono, v tom jsi naprosto výjimečný a běž to hned všem zatepla říct, jen ať vidí, jak moc jsi osvícený.... Vidíš, jak jsou všichni hloupí, jak bloumají a tápou a vnímají život jenom přes svůj rozum a majetek...to je HRŮZA!!
Jak já tě zbožňuju, jsi tak skvělý, tak výjimečný, tvoje okolí si tě vůbec nezaslouží, ale neboj, já už se postarám o to, aby všichni poznali, jak jsi prozřel......
........VŽDYŤ TY TEĎ BUDEŠ GURU !!!

....Ale ne, nemá.....to je k smíchu, ještě bych si o sobě mohl myslet, že budu nějaký guru.....To by mi tak ještě scházelo.
Zase cítím ten moc krásný pocit, co to je?....je to takové hřejivé a prosté......Aha, to je pokora.
Vnímám se tak moc malinký, s porovnáním s celým Univerzem, ale na druhou stranu zase moc důležitý, stejně jako každá šiška tamhle na tom stromě a nebo ta zvláštně rostlá, pokroucená břízka, tady u cesty. Všechno má najednou smysl a řád a i když nevím jaký, vím, že ho má.
Cítím to....je to pokojné a tiché, ale za tím vším cítím, jak všechno pulzuje v harmonii a jakémsi vesmírném souznění....a jak se vše soustředí na přítomný okamžik.
To jenom my lidé si pomocí své mysli zaděláváme na trable, tím jak se za vším honíme a pořád všechno posuzujeme a hodnotíme co je špatné a co dobré, ale ono vlastně nic, co nás potká, není špatné, ani dobré, protože všechno je přesně tak, jak to má být.......Pokud se nám to zdá špatné, to co nás potkalo, je určitě dobré to přijmout a už si toho nevšímat. Tím pádem už s tím nebojujeme a ono se to rozplyne, a už nás podobné špatné nebude potkávat....To jenom naše ego chce pořád něco řešit, protože si myslí kdovíjak není chytré.
Příčina, následek...příčina, následek a pořád dokola.
Když přijmeme příčinu, tím jí odstraníme ze své mysli a ona přestane existovat, tím taky zmizí následek.....A je to vlastně tak jednoduché i logické.

Aááá, pán je MYSLITEL...aby jsi se z toho náhodou nezbláznil....!!!

A je to tak opravdu?....Připadám si, jako bych se zbláznil....?
ALE NE....UŽ NE... už dám na to co vnímám! ...a ne na to, co si myslím!

Tak víš co?...Jestli ses nezbláznil ty, tak já jo!!
To už se nedá poslouchat....Co jsem tě celý tvůj život učilo???!!!...NO?...CO???!!
Přece to, že ROZUM je to nejvíc v životě!...CO!!!??
PAMATUJEŠ SI TO...Ty hlavo jedna zabedněná!!

Rozum, že prý rozum je ze všeho nejdůležitější. A já tomu věřil, co věřil...ještě jsem podle toho i žil, no a za moc to nestálo, to jsem si jenom namlouval.
To je úleva. Nemyslet, jenom vnímat přítomnost a být...být naplno v ní.
Až teď vidím, jak je ten svět krásný. Třeba tady ta voňavá kytka a ten motýl, co na ní sedí...jakpak se asi jmenují?......ale to je fuk, podstatné je, že si uvědomuji, jak jsou krásní a taky důležití...

Přástevník medvědí a mateřídouška, ty kopyto..jedno...a ten přástevník, ten má takovou, hnědou, hodně chlupatou hous......

...no jasně, že je to jedno jak se jmenuje a když to budu chtít vědět, najdu si to na internetu, teď stačí když vnímám, jak je krásný a vidím ho, jako bych ho viděl poprvé......a ta vůně, jak ta květina krásně voní....

Ach ty poeto potrhlej, PROBER SE UŽ KONEČNĚ!!.... a vzpomeň si co je důležitý!....PŘIJDEŠ O PRÁCI..!!!
NO...a co si potom počneš?....Víš, že tě šéf nemá rád?....Štveš ho...ale ty za to nemůžeš, to tvůj šéf, to on je úplnej blbec...
A jak je namyšlenej...a určitě tě chce vyhodit...a vzpomínáš, jak se na tebe ráno divně díval a co ti říkal? 
NO, co budeš dělat??!...HA.

Já se tu rozplývám nad motýlem, ale asi přijdu o práci........No co, začnu alespoň dělat to co mě baví!
Budu navrhovat a dělat zahradní jezírka. Vždyť už jsem jich několik udělal a líbí se.
TAK a když mi nedá výpověď šéf, tak jí dám já!.......
Je to možné, já se rozhodl.....já jsem dostal odvahu se rozhodnout!...a tak dlouho na to myslím.

Co blbneš! A co jistota?!...Víš co říkali chlapi v hospodě o podnikání?

Je, to je krásné, já se na to úplně těším, jak na to, že dám výpověď, tak na ty jezírka.
Bude to svoboda...A jistota? Tu přece nemá člověk nikdy a nikde. Jistota je stav mysli, jak jsem někde četl, ale až teď tomu rozumím.
Je to tak zvláštní, to všechno co cítím....a jak to vlastně všechno začalo? ...co to ve mně spustilo?
Aha, už vím....To jak mě dneska šéf seřval a já, po práci, sedl do auta a přijel sem a šel se projít podél toho krásného potoku až sem k lesu. Najednou jsem si uvědomil, jak je to tu všechno v harmonii a jak se tu krásně cítím.
Najednou...jako bych tu něco našel, jako bych něco poznal...Sebe jsem tu našel.
Prostě už VÍM...ale toto VÍM, to je jiné, nežli to staré vím, to mi určitě nakukávalo moje ego.

NO, NO, najednou jsem ti něco špatně radilo, najednou seš nějak móoc chytrej......prej, že NAPOJENEJ...?!...no to jo, na tebe tam tak asi čekali...tam někde v nějakým Univerzu!!!
Co si o sobě myslíš?....CO?...vždyť si lžeš sám sobě......Ještě abys tak začal meditovat...to by tak ještě scházelo...
...No vidíš, ještě jsi nikdy nemeditoval a už jsi najednou osvícenej....to tak určitě...!!!
Že prej VÍ....!!!....SE MNOU, SE MNOU jsi všechno věděl a co jsi nevěděl,  bylo jsem tu já......
.....................
TAK uvědom si už konečně, že beze mě jsi NIC....ÚPLNÝ NIC.

Kdo jsem já, že si myslím, že vím....že vím vůbec něco.
A je někdo, kdo mě v tom může utvrdit, potvrdit mi, že jsem odhalil alespoň kousíček ze svého přesahu?.....Není a ani být nemůže, každý máme svůj vlastní vesmír. Ale já už jsem dost odvážný na to, abych žil sám za sebe a poznal, že to co ke mně přichází, to neříká moje ego, ale....nevím jak to nazvat?....ale, že to je....od Zdroje?
Není to moc namyšlené?....Ne, cítím, že ne.

Že prý Zdroj....ještě řekni, že s tebou mluví Bůh a já se snad potrhám smíchy.
Ty seš ale náfuka!!.....Když si vzpomenu, jak jsem tě muselo pořád vyplňovat, jak jsi beze mě nebyl nic....jak jsi se cítil zneuznalý, méněcenný a najednou je milostpán u Zdroje....
BLBOST!..JE TO K SMÍCHU.

Musím se tomu smát....když si vzpomenu, jak jsem se dříve cítil....jako nicka. No, spíš bych nad sebou měl brečet.
A jak jsem jí ubližoval....už to vím.....necítila se vedle mě moc dobře......urážel jsem jí.......teď je mi z toho moc úzko a cítím vinu.

..VINA...ANO, VINA....Jsi viník a viníkem zůstaneš!!!.....Tak to ti nemůže nikdy odpustit. 
Co všechno jsi jí řekl....a jakým tónem!!
To se tomu tvýmu Zdroji nebude líbit, o někoho takovýho určitě nestojí.....S tou vinou budeš žít už napořád!!....TAK!!!

Ne, ne, vidím, že mám v sobě dost odvahy si odpustit.....To je krásné a osvobozující a taky velká úleva.......až mi z toho pocitu tečou slzy.
Musím si s ní promluvit, snad to pochopí....vlastně, ona už to asi chápala i tenkrát.....a poprosím jí o odpuštění.

Ty nicko, co to zase meleš, to se chceš tak ponižovat a ztrapňovat! Však ona taky není svatá, jen si vzpomeň, co ti tenkrát řekla.....no, tenkrát, však ty dobře víš co, a přede všema!
Vykašli se na ní, ty si myslíš, že tě má ráda?.....to tak jo, ta má ráda jenom sebe!

Najednou cítím, že čím víc mám rád sebe, tím víc mám rád jí......Ty její oči a úsměv......ženy v sobě mají asi už odjakživa přímější napojení, naladění na život, vždyť umí dát nový život.....to je tak velké a nádherné.
Vzpomínám, že když jsem viděl poprvé našeho syna, cítil jsem tak obrovskou Lásku k ní a taky vděčnost. Říkal jsem jí, že jí budu nosit na rukou do konce života....jen se tomu smála....
A ty slzy...to jsou asi slzy úlevy....a taky jsou to slzy odpuštění.
Připadám si najednou nějaký lehčí a čistší.

To nesnesu, on zase brečí....mně se chce zvracet.....A jde to vůbec?...může ego zvracet??
Ty trapko, vzmuž se, jsi přece chlap a nebudeš nikde dolejzat!!
Jen ať si přijde hezky sama....no a ty potom, blahosklonně, můžeš jakože přijmout kousek viny, jenom tak symbolicky. 

To je tak krásné, necítit vinu, odpustit si, bylo to jako zajetí, zajetí vinou.
Tak a teď cítím ODVAHU na všechno a mám se za to rád a taky vím, že je v tom pokora.....prostě to tak cítím........To je radost a co ještě nového objevím?....Vlastně vím, že se dozvím všechno, co budu potřebovat a taky, že všechno, co je pro mě dobré, ke mně přijde, i když se mi to na první pohled nebude zdát dobré, a vím taky, že to všechno přijmu s důvěrou.
To je dobrodružství...JÓO, JÓO....jsem přímo urvaný ze života, z jeho velikosti, barevnosti a hloubky.

On je urvanej ze života a BEZE MĚ....úplně na mě kašle....To nesnesu.
Já si snad hodím provaz.....co to blábolím, i kdybych nějakej mělo, nemám si ho za co zavěsit.....nemám skobu.
ACH JO....už vím!.. zastřelím se.....Co zase blbnu, nemám pistoli, přece.
UŠKRTÍM SE, TAK!!!.....ÁÁÁAAA....ÁÁÁAA.....to nejde, jsem na to moc egoistické....Tak se otrávím!....ale čím? On mě sice už dost přiotrávil svejma kecama, ale já mám asi dost odolnej kořínek. 
Tak mě napadlo...a JDE TO?....jsem já vůbec smrtelné???!!!
...Asi umřu až s ním, jsme si nadosmrti souzený....
A CO KDYŽ JSEM NESMRTELNÉ?...Najdu si ho, až se znovu narodí. Jsem prostě jeho napořád!!.....
Najednou už mě to všechno unavilo...ON mě unavil. Jdu si hodit šlofíka, abych nabralo sílu, až přijde K ROZUMU...až si na mě vzpomene, až se probere z toho blouznění....... 
Určitě mu budu brzo chybět a on zjistí, že mě potřebuje....MUSÍ MĚ POTŘEBOVAT...Jsem přece tak úžasné!!!!
MYSLI už konečně..!!!...
.....................................
NIC, ANI ŤUK.

To je nádherná úleva, mít prázdnou hlavu, nechat všechny myšlenky odplynout.
Jak je ten vánek příjemný, a tráva jak se krásně vlní a les...ten je snad ještě zelenější a voňavější.....ale i to nebe je snad modřejší....A ta cesta...to je krása a písek jak mi krásně křupe pod nohama....

Písek mu křupe pod nohama a on je z toho celej urvanej.....A najednou poznal, že je les zelenej a nebe modrý.....??!!!..na to nemám......a na to jsi studoval!!!
A to jsme spolu poznávali tolik moudra....jen si vzpomeň, jak jsme ve škole všechny oslnili tím, jak jsme byli chytří......Vzpomeň si na všechny zarámovaný diplomy a jak ti je všichni záviděli.....a to i tvůj šéf, co tě chce vyhodit, on ti závidí, jak jsi moudrý!!
Tenkrát jsi byl někdo, teď jsi NIC....jsi jako ten písek pod tvejma nohama.

Co vlastně jsme...my lidé? Vždyť jsme nastejno jako ty stromy, tráva, i ten písek pod mýma nohama. Máme v sobě ale uvědomění si se a všeho, všeho a všech souvislostí a to je důležité a krásné.
Je to vlastně něco jako rouhání, nedokázat si uvědomit ten dokonalý řád v zázraku života a nesnažit se ho objevit a žít ho naplno...ŽÍT RADOSTÍ.

NIC...VŮBEC NIC....
On si mě vůbec nevšímá, civí si na oblohu a nic....jenom civí....
.................................
HALÓO....tady jsem, tady, za pravým uchem. Jsem ten obláček napravo.....vidíš?....ten co vypadá jako domeček..
............................................
ZASE NIC....obláček vpravo, obláček vlevo....jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka........čtvrtá ovečka..............................dvacátá ovečka.....................................

                                                                         * * *                                                    
                                                                  
P. S.
Ale nebojte se o mě, já jsem neusnulo spánkem věčným, já jenom hybernuju. 



Zdravím,
E.

ŽIVOT JE ZÁZRAK

Už to, že někdo je, je zázrak a tudíž - zázrak je život. (Můžeme ta slova za sebe řadit různě a vždycky nám vyjde, že život je zázrak.
Všechna tři slova mají v sobě stejnou zázračnou energii. Život = Být = Zázrak.

Když se narodí malé dítě, uvědomí si to snad každý a to i ten, kdo si neumí moc uvědomovat. Nový život je tak velký zázrak, že jeho hloubky ani myšlením nedohlédneme. Časem ale naše vnímání tohoto otupí a zevšední a přes všechny životní peripetie často přestaneme toto zázračno vnímat.

Když se dítě narodí, je to 3 a půl kila zázraku v tom co je, ale taky v tušeném a vysněném budoucím.
A když člověk umírá, kde je ten zázrak? Teprve tehdy se asi pozná, jak kdo ten zázrak dokázal zúročit. Jak kdo s tím zázrakem dokázal soužít a tvořit.
Všechny životní překážky nás vedou jenom k tomu, abychom se probrali a dokázali si uvědomit právě tento zázrak.

To že žijeme, je zázrak (beru pojem zázrak jako něco co je moc nádherné, tajuplné, zvláštní, nepochopitelné a neuchopitelné našim myšlením, ale přitom něco co je a je to skutečné...no prostě zázračné).
Všechno okolo nás je zázrak a kouzelné (vždycky záleží na úhlu a plnosti našeho pohledu), jak příroda tak i to, co lidé vybudovali.
Žijeme všichni v zázraku, ale asi nám nějak zevšedněl, trpíme možná něčím, jako slepotou z lhostejnosti a marnivosti. Taky mám dojem, že nás naše mysl schválně zaměstnává a odvádí nás tak od vnímání podstaty života, prostě nechce, abychom tento zázrak objevili, protože k tomu ji nepotřebujeme.
Všechno má svůj význam, tedy i toto matení. K tomu, abychom cokoliv pochopili a poznali, musíme překonávat překážky.
Naše mysl nás taky odvádí od přítomnosti tím, že nám nakukává: "To teď..co žiješ, to není žádný zázrak, ale AŽ......AŽ bude to a to, AŽ budeš mít to a to, AŽ budeš s tím a tím, potom budeš šťastný, potom budeš žít zázračně!"
Pokud neumíme vnímat zázraky přítomnosti, nemůžeme je čekat ani v budoucnosti, vždyť žádné budoucí neexistuje, protože to budoucí vysněné je vždycky to teď současné a my to teď neumíme vnímat, neumíme ho naplno procítit, přijmout, prostě ho žít. Neumíme žít to šťastné a momentální teď.

Všichni žijeme v zázraku, tak proč to někdo ví a někdo ne? Je to pro někoho málo? Chtěl by snad víc a proto je naštvaný a nešťastný? Mám dojem, že toto všechno je jenom póza našeho ega, které na sebe, tedy na nás, tímto upozorňuje.
Pokud nebudeme vděčni za všechno to, co máme, pokud si nebudeme naplno vážit života a toho zázračného v něm, nebudeme nikdy šťastni.
Být šťastný a spokojený i s málem, to není o skromnosti, ale o uvědomění si a taky o odvaze být sám sebou a za sebe.

Vždyť žijeme v Ráji, ale my lidé jsme pořád s něčím nespokojeni. Naše namyšlené ego nám vždycky nakuká, co je v tom Ráji špatně a my taky natuty víme, co je potřeba napravit a taky že napravujeme. Vylepšujeme Ráj!??
To je ale blbost a taky něco jako rouhání. Spíš si ten Ráj ničíme, svojí namyšlenou hrabivostí a nenasytností.

Ztišit se a "jenom" být.
Vnímat a "jenom" se radovat.
Tak málo a přitom je to tak moc.
A nebo to někomu může připadat tak jednoduché, že tomu nemůže ani uvěřit a tím, že hledáme ve všem složitosti, tím se zamotáváme a přes to bloudění zase nevidíme ten zázrak?

Člověk je jako jezdec, který hledá svého koně a nemůže ho nalézt, přestože na něm sedí. 
(To je staré indické přísloví).

Co je vlastně to slavné a velké osvícení, ten moment AHA, kdy najednou pochopíme?
Co to je? A jak to vypadá?
Je to v pochopení složitostí? V moudrosti? Ve zkušenostech? V předaných hermetických naukách?
NE....a vlastně i ANO.

K tomu momentu se ale můžeme dostat každý i teď, v tuto chvíli. Stačí vypnout mysl a jenom vnímat.
Můžeme si třeba představit květ rozkvetlé jabloně.
Nehodnotit, nepřemýšlet, nesoustředit se na jeho tvar, barvu a vůni....jenom se dívat a vnímat. Vnímat i jinými smysli, nežli je těch našich pět ověřených, které jsou spojeny hlavně s poznáváním a posuzováním hmoty.

Jenom vnímáme a najednou si uvědomíme spojitost toho květu se vším. Nejen se svým stromem, s půdou, ale i s celým vesmírem......
......a v té "malosti" jednoho kvítku, objevíme nejen jeho velikost, ale velikost celého světa.
Těch kvítků na jabloni je hodně, a hodně je taky zázraků velikostí v celém Univerzu.

A když už umíme tak nádherně žasnout nad jednin kvítkem, co teprve nad sebou a nad ostatními lidmi?
Jak je to paradoxní, jsme všichni tak zázrační a necháme se udupat, zmenšit, zméněcenit sami sebou. Nikdo jiný nad námi totiž tuto moc nemá, jenom my sami a to jenom tím, že nemáme odvahu, hledat tu krásu zázraku života.

Proč někdo vidí hloubku v malém, "jednoduchém", pomíjivém kvítku jabloně a někdo ne?
Proč někdo odhalí tu "jednoduchou" pravdu v podstatě života a někdo ne?
Možná za to může něco jako většinový efekt.
Většina lidí dělá to, co dělá většina lidí. Myslí si, že když to dělá většina, tak to bude určitě správně.
Většina lidí ale nemá odvahu žít za sebe, alibisticky se řídí "moudrem" většiny. Je to jako začarovaný kruh plný paradoxů a námětů na romány, filmy a seriály.

Když si uvědomím, že jsem jednotlivec a jdu si svojí cestou (protože každý máme tu svoji jedinečnou), mám tu odvahu jít svojí cestou, po které se nechám vést jenom sebou, nacítěním se do sebe a do všeho a do všech, uvědomím si najednou, v obrovské pokoře, svoji spojitost se vším a vnímám tak naplno i zázrak života.

Tím že se vyčleníme z většiny, jsme jednotlivec, který se stává paradoxně součástí všeho. V tom všem je ale svoboda, ale taky přímé a nenásilné vedení a řád.
Toto všechno ale umí zahlušit naše myslící a namyšlené ego, pokud se jim necháme ovládat, nic z toho zázraku nepoznáme.
(Píšu tady o egu, jako by bylo něco jako bubák, ale ono v sobě nemá asi jenom tu negativní stránku, kterou máme za úkol pochopit a tím pádem v sobě zvládnout, tím, že jí přijmeme a poučíme se z ní. Ego je našim velkým učitelem v uvědomování si..... Zrovna dumám nad tím, jak asi vypadá ta dobrá stránka ega v nás....Třeba je to ten pravý opak toho negativního...odvaha, pevnost, věrnost, vytrvalost, prostě všechno kladné, co je spojené se hmotou naší Země, našeho hmotného světa).

Poznat zázrak bytí je moc krásné, ale žít nastálo v tom vnímání zázračna, to je teprve krásné a inspirující.
Když vidím malé dítě, jako bych se dívala na jeden kvítek jabloně.
Můžeme si uvědomit, navnímat, energii kořenů, které jej vyživují a taky vidět krásný zralý plod, který z něj vyroste a uzraje, ale taky holé zimní větve bez ovoce. My ale víme (ale nevíme, jak to víme, prostě to víme a to nejen ze zkušeností z minulé úrody), že i ty holé větve jsou zázrak, protože v sobě ukrývají pupeny budoucích voňavých květů.
Taky si můžeme uvědomit, že ani ta jabloň nebude růst věčně, ale my víme, že i to je zázrak, protože někde jinde už roste a pokvete jiná.

V narození dítěte vidí každý zázrak, ale časem někdy toto vnímané kouzelné otupí.
V mladosti v nás Láska zase naplno dokáže vykřesat to zázračné jiskření, ale i to u někoho časem vyhasne.
A v pozdějších letech?.. ke konci života?...kdy už by člověk měl být v sobě plný zázraků z prožitého?
....Nevím, o tom ještě nemůžu psát, protože jsem tam ještě nedospěla, ale tuším, že teprve potom se pozná, co a jak jsme kdo pochopil.

Proč jsme tu?
Máme možnost žít ten zázrak a my se rouháme životu už jenom tím, že ho nevidíme, že se z něj nedokážeme naplno radovat. Není tu nikdo, kdo by nás za to trestal, nikdo, ani Bůh. Trestáme se sami (pominu-li zákon karmy, ale vlastně i tady všechno záleží jenom na nás), nikdo jiný nad námi nemá tu moc, jenom my sami, tím, že nedokážeme být šťastni, že nedokážeme zúročit právě ten zázrak, který nám je nabízen, darován.
Nikdo, ani vláda, ani partner, šéf, ani Bůh nás netrestá.
Bůh, Univerzum, Zdroj (jak kdo chce toto ono nazývat), ten nás "jenom" vede, ale netrestá, naznačuje nám cestu, ale dává nám svobodu v našem konání.

Být člověkem je zodpovědné a velké poslání, chopme se ho naplno s Odvahou a s Radostí, ať můžeme naplno žít zázrak života, pro sebe, ale tím pádem i pro ostatní a pro vyšší uvědomění celého světa.
Opravdu to stojí zato.

Radujeme se nad zrozením a početím, ale až se budeme umět radovat i nad našim odchodem, nebo nad odchodem někoho druhého, až si budeme umět uvědomit zázrak jeho, nebo našeho bytí, teprve potom budeme vnímat ten zázrak života naplno.

Člověk je počat a on se pak jakože kouká, co si počne se svým životem?
NE, NE.
Člověk je počat a dušička, která se připojí ke hmotné schránce, kterou si sama vybrala, přesně ví, co a jak si má počínat. Tak proč často opakuje ty samé chyby ve svém počínání a to pořád dokola, ve spoustě svých dalších početí? Proč?
Proč zbytečně?

Vždycky, v tento vánoční čas, máme možnost procítit, navnímat to zázračné, božské zrození. Můžeme ho procítit i v sobě a tak si spoustu souvislostí uvědomit.
Je to krásný čas, jiskřící příslibem rozkvetlých jabloňových květů. Připravme v sobě prostor na početí sebe.

A jde to!...jakože počít znovu sám sebe, do úplného zázračného zrození v Uvědomění a Radosti.


                                                                   * * * * * *


Zdravím a přeji Ti, milý čtenáři, krásný vánoční čas plný zázraků.....protože i Ty jsi zázrak. ;-)
Eliška.



Zvláštní znamení - Hana a Petr Ulrychovi a Javory

MÁ ČERT DUŠI?

Tuto otázku mi položil můj kamarád Aleš na FB 5. 12. tedy na Mikuláše, a jak tušíte, přiměla mě k zadumání se.

Jako první ke mně trefila zásadní otázka a to ta, jestli vůbec čerti existují? A mám dojem že ne. Čerty si lidi VYMYSLELI ve své mysli a peklo jakbysmet. (Proč tomu tak je, to už je zase další otázka).

Tedy takto, alespoň já žádného čerta neznám a ani netuším, proč bych ho měla znát a nebo potřebovat. Možná to někteří lidé mají jinak nastavené, to nevím.
(A peklo?...To taky není, to si dokážeme udělat, mi lidé, tady na Zemi, na Bohu žel).

Stejně je ta trojice velice zajímavá, jakože, Mikuláš, Anděl a čert.
Mikuláš je historicky doložená osoba, takže nám tu zastupuje člověka a jeho lidství v tom dobrém. Taky je zajímavé, že je vůdcem té trojice, byť je "jenom" člověk. To mi připadne moc sympatické a zásadní.
Čert je tady zástupcem té temné stránky v nás a Anděl té dobré, to je jasné. Taky se mi líbí, že se čert a Anděl spolu vždycky kamarádí, že se nikdo nad nikoho nepovyšuje.

Jako bychom se, my lidé, snažili najít rovnováhu mezi zlem a dobrem okolo sebe a hlavně sami v sobě a vede nás k tomu to člověčenství, Mikulášovo. To znamená, že nás vede lidské srdce, Láska.

Jako bychom intuitivně toužili pochopit, že je dobré přijmout i ty temné stránky v nás, tím, že si je naplno obnažíme a už je před sebou nebudeme schovávat. To co je viditelné, to už se nám najednou nezdá zas až tak strašné a máme tak větší šanci vše pochopit. (K tomu slouží a tím pomáhá, ta maska čerta. Masky v sobě mají taky hodně symbolů a tak velkou moc).

Opravdu je to moc zvláštní trojice.
Zlo personifikované vymyšlenou postavou čerta. (Ale musím přiznat, že moc hezky vymyšlenou).
Mikuláš, člověk, ale vnímaný v tom vyšším, osvícenějším pojetí....a Anděl.

Čert není, Mikuláš byl a Anděl?

Andělé...to je Tajem, nádherný, prostě neskutečně krásný Tajem. Andělé opravdu existují, různí a různě velcí.
Existují úplně nezávisle na všem, nejsou jenom něco jako služebníci a poslové Boha (jak je ukazuje křesťanství), připadne mi, že jsou úplně mimo a samostatně, i když samozřejmě v Jednotě se vším.

Andělé jsou. Nikomu se nenutí, ale když je člověk požádá, vždycky jsou u něj a pomáhají.

Andělé jsou....a Bůh? To je teprve otázka!
No, určitě to není ten vousatý kmet na obláčku, to je jasné asi všem (tedy...snad)?
Bůh taky není NĚKDE, jakože, někde daleko a my, jakožto lidé, máme za úkol ho hledat, někde ho nahánět a podbízet se mu, třeba čistotou svého srdce a nebo "dobrými skutky".
No, vlastně jo, máme za úkol ho hledat, ale nemusíme hledat nikde daleko, protože je všude okolo nás, je ve všem, tedy i v nás. Když si toto uvědomíme, našli jsme Boha, ale i sebe.

Je moc smutné, když si člověk uvědomí, kolik válek bylo a je pro nepochopení slova - Bůh. Nechce se mi to slovo ani moc používat, zní moc pateticky a je zašpiněné marazmem náboženství (všech bez rozdílu), raději píšu a říkám Univerzum, Zdroj.
Na druhou stranu, to slovo Bůh, je všeříkající a krásný pojem, pokud ho osvobodíme od všech nánosů dřívějška a taky je s námi to slovo sžité.

Takže, otázka zněla: Může čert vypustit duši? (Z čehož primárně vyplývá základní otázka: Má čert duši?).
Za sebe odpovídám, že nemůže, protože žádnou nemá, protože čerti neexistují..
Mikuláš duši měl.
A Anděl?......Tak to nevím. Určitě nemá duši jako my lidé, to určitě ne....a nebo třeba má a může se někdy i vtělit do těla, kdyby chtěl.

Třeba jsou Andělé zhutnělá substance Lásky. Tak zhutnělá, abychom jí mohli, my lidé, vnímat.
Bůh je Láska a Láska je tím pádem nosné médium Univerza.
Pokud bychom si mohli povídat se Zdrojem, Bohem (a to my můžeme), mám dojem, že by si kolikrát nebral servítky, že by nám ledasco natvrdo vyjevil, a to po právu, ale je taky potřeba si uvědomit, že jeho Láska je bezpodmínečná, jsme prostě lidé a on dobře ví, co a jak...ale Andělé?

Andělé prostě "jenom" jsou. Jsou a většina lidí o nich ani neví, snad jenom tuší, ale mám dojem, že nemají odvahu připustit si ani to tušení. Je ale zajímavé, jak moc a krásně Andělé zlidověli v obrazech, soškách, rčeních, pohádkách a filmech a to tak, že nádherně a věrně. (Vlastně stejně jako čerti, ale přiznejme si tu na pravdu, kdo z nás by si dal do bytu sošku čerta místo sošky Anděla? A nebo...už vidím vánoční stromeček vyzdobený samými čertíky...brr, takže raději nevidím).

Pokud má člověk odvahu Anděly poznat, vnímat je, nikdy na to nezapomene, protože něco tak krásného a obrovského prostě ještě nezažil. (A těch lidí je už dost, těch, kteří Anděly poznaly, ale každý nemá odvahu o tom vykládat a nebo psát).
Anděl jenom je, nic nenutí, nekáže, ale je, je naplno a je pro vás. Je podpora, Láska, obrovská síla a světlo.
Jenom je a to stačí, prostě je s vámi. Je to čistá, ničím nezkalená radost a něha.

Takže to shrnu.
Čert nemá duši, protože neexistuje, ale v té nádherné trojici, Mikuláš, čert a Anděl, v té duše je a obrovská, člověčí, protože tyto tři k sobě přidružili lidé a to je moc krásné.
Je z toho poznat, že jako lidstvo toužíme po dobru, snažíme se, aby dobro převážilo tu temnější stránku v nás a jako jazýček vah, mezi nimi, mezi čertem a Andělem, je Mikuláš, člověk, dobrý člověk, plný Lásky.

Nechci tento článek končit moc pateticky, ale opravdu mám z těchto tří radost.
Tím pádem i z nás. ;-)

Pokud Anděly stvořila boží Láska (jak jinak), tak čerty a ďábly stvořil lidský strach.
Z čehož jednoznačně vyplývá, že Láska je tvořivá energie, a strach ničivá, destrukční.

Máme všichni volbu, svobodnou volbu a to je asi to hlavní poznání v tomto tématu.


Zdravím,
Eliška.



 P. S.
Doufám, přátelé, že všichni chápete, že to co jsem napsala, to je jenom moje vnímání tohoto. Neříkám, že tomu tak je, jenom mám takový dojem.
(Ale já na svoje dojmy dám a řídím se jimi, protože nemám strach jim věřit....;-).

POCTA LELKOVÁNÍ

...odborné pojednání i s přehledným návodem jak na to.


Lelkování je nejdůležitější a nejoblíbenější činnost dětí každého věku (to jsem si uvědomila až teď, když jsem si dovolila být naplno dítětem).

Chytat Lelky, to není jenom tak, k tomu musí být talent. K tomu musíte být úplně odpoutaní od všeho, ale hlavně od myšlení. Takový Lelek k vám nepřiletí, pokud nejste úplně "vygumovaní".

Lelkování se dělá tak, že jenom jste (v jakékoliv poloze a kdekoliv) a jenom civíte. Taky u toho nesmíte vypadat moc inteligentně, to nemají Lelci rádi, protože je to ruší.
Prostě, čučíte do blba a ejhle, Lelek.
Já je nechytám a když náhodou nějakého omylem chytím.... oni jsou úplně krotcí, tedy jenom pokud jim k tomu poskytnete z vrchu popsané podmínky....takže, když nějakého omylem chytím, vždycky ho pustím, co taky s ním, že? Lelci potřebují svobodu, jinak vyhasnou, prostě přestanou jiskřit a třepetat se.

Moc ráda pozoruji Lelky, oni jsou takoví rozverní a proměnliví, prostě je s nimi legrace, ale co ještě, takové lelkování je hodně inspirativní. Vždycky mě, při této činnosti, napadne něco naprosto geniálního (takže je vám všem určitě jasné, že lelkuju často).
Nejraději mám Lelky vodní, protože nejraději lelkuju u vody, tam jde moje lelkování do všech rozměrů, ale hlavně hodně vysoko.
Vodní Lelci jsou taky nejvíc veselí. Často se při lelkování hodně směji, ale chápete?..nesmíte se smát moc inteligentně, to ne!...musíte tak nějak jakože přiblble, tak nějak z hloubky, od srdce.
Nejkrásnější je, když se smějete a nevíte čemu, to jste schopni ten smích vyzvednout a vygradovat až do úplné absurdity (toto je výsada dětí, to ten kdo si myslí, že je dospělý, tak ten to nepochopí, natož aby to uměl. Pokud toto dokážete, určitě dokážete i lelkovat). To mají Lelci moc rádi, myslím smích a dělají potom psí kusy, no, prostě se předvádějí...moc se jim líbí, když se směji. Taky mám ráda lelkování ve vaně, voda je prostě kouzelná a povznáší člověka k inspiraci.
Nevím, jak to Lelci dělají, sami o sobě nejsou moc zajímaví, ale jsou mrštní a tvární a taky barevně proměnliví. No, oni jsou vlastně trochu průhlední a barvy na sebe berou podle stupně tuposti zírání svého pozorovatele.

Vždycky lelkuju sama a nebo s našimi psy. Ti umí neskutečně krásně lelkovat, ale mám dojem, že je ještě nikdy, při tom lelkování, nic geniálního nenapadlo (na rozdíl ode mě), protože u toho většinou usnou.
Lelkování je moc fajn, protože se při něm může zastavit čas a taky si při něm můžeme zresetovat mozek. Proto se taky lelkováním mládne a může nám taky vyřešit všechny problémy.
Určitě je lelkování doposud hodně nedoceněné. Taky na něj není nikde žádná reklama, protože k takovému lelkování vlastně nic nepotřebujete. Žádné spešl oblečení, nebo nářadí a tak. Je to činnost naprosto nenáročná, ale moc důležitá.

Je zajímavé, jak rodiče často rozčiluje, když jejich děti lelkují. Nemůžu to pochopit, vždyť to taky kdysi dělali....aha, oni závidí svým dětem, že to umí.
Říkají sice, že oni na to nemají čas a ať jdou děti dělat raději něco užitečnějšího, ale vůbec si neuvědomují, že lelkování je to nejdůležitější pro vývoj jejich dětí. Je důležité jak pro jejich duševní, duchovní, tak fyzický vývoj.
Lelkování totiž krásně vyjasní a vyčistí mozek od psychických nánosů (to je způsobeno tím, jak se při něm musí tupě zírat) a do toho volného prostoru, v jejich hlavě, může napřímo trefit fantazie, kterou Lelci přímo hýří a tím jak se třepetají, tím ji kolem sebe ještě křídly odvávají.

Po takovém vydatném a dlouhém lelkování je dítě naplno uvolněné, odpočaté, ale i inspirované.

Ještě se vrátím k tomu, že si rodiče myslí, že na lelkování nemají čas. To je ale naprostá blbost, všichni dobře víme, kolik času stráví dospělí třeba u televize, přitom takové lelkování je určitě mnohem zajímavější a taky užitečnější.

Mám dojem, že být dítětem je naše pravé JÁ. Nejsme František Novák, nebo paní účetní, nebo třeba maminka, jsme všichni děti.
To jenom ti co si myslí že jsou dospělí, na sebe berou různé důležité role a pořád poučují, - nedělej to a tamto, dělej to a tamto, to se nehodí, to nesmíš, to musíš.
Toto vám žádný Lelek neřekne, ba ani nenaznačí. Ten vám jenom nabídne všechno co můžete. Nabízí vám hlavně prostor, krásný prázdný prostor pro vaši fantazii a tím, jak poletuje, jak se mihotá, tím vás inspiruje v radosti.

Jako děti v sobě nemáme možná tolik síly a odvahy vzepřít se tomu zaběhlému, "moudrému" systému a necháme si lelkování vzít. Ale když si v dospělosti všechno uvědomíme a najdeme odvahu osvobodit dítě v sobě, vlastně osvobodit se, můžeme si zase vesele lelkovat a to svobodně a dosytosti.
To je taková radost, myslím, setkat se uvědoměle se svojí pravou podstatou se sebou jakožto s dítětem. Konečně se naplno poznat.

                                                                            *   *  *

Tady je jeden exemplář člověka, který to dokázal, myslím, být pořád dítětem.

...dej mi ruku svou, studenou od okenních skel, všichni tě mezi sebe zvou a já jsem tu, proto abys šel...
Karel Plíhal - Pohádka



                                                                              *  *  *

Když jsem byla malé dítě, byla jsem takové to tiché a dumavé stvoření, které má pocit, že na svých bedrech nese tíži celého světa. Vnímala jsem emoce a myšlenky všech okolo a nevěděla jsem si s tím rady, bylo to pro mě, jakožto pro dítě, moc těžké a tíživé.
Taky si uvědomuji, že jsem žila hlavně ve svém vnitřním světě, protože jsem tomu venku nerozuměla. Vlastně ve svém světě žiju pořád, protože se mi v něm líbí, ale nebojím se o něm psát a ostatní do něj zvát.
Taky jsem určitě lelkovala, ale asi ne moc vesele protože si to nepamatuju.

Teď už umím lelkovat vesele, protože jsem si, od té doby, ledacos uvědomila, přijala a pochopila. Paradoxně se cítím být teď víc dítětem nežli tenkrát.
Velká výhoda je, že si můžu lelkovat po libosti a nikdo mi to nezakazuje...a i kdyby ano, nikdy bych si lelkování nenechala vzít.
Já si teď, tak krásně a naplno, užívám svojí dětské podstaty (vlastně ona to není jenom jakože podstata, ale jsem to celá já) a je to naprosto krásné. Taky vím určitě, že k tomu, abych to dokázala, k tomu mi hodně pomohlo lelkování. Naučilo mě nemyslet, jenom vnímat, nic nehodnotit, jenom obdivovat. Protože, jakmile začnete myslet, Lelci okamžitě odletí, myšlenky je dusí, jsou na ně moc těžké.

                                                                               *  *  *

Tady pro vás mám další důkaz toho, že to jde, jakože být naplno a pořád dítětem a to i skoro ve třiceti.

Mořský koník v podání svého autora a mém.
Opravdu jsem si při něm (při Tomášovi i při Mořském koníkovi) připadala jako malá holka a moc mě to bavilo. A těch Lelků co tam s námi bylo a skotačilo...
(Stejně mám dojem, že Tomáše k tomu tanci inspirovali Lelci, když si jen tak lelkoval, protože je ten tanec naprosto geniální a nic tak trhle geniálně ujetýho jsem, po pravdě, ještě nikdy netancovala).

Tomáš Klus - Mořský koník 



Jak vidíte, poskakujících dětí je na videu víc, ale většina je jimi jenom na chvilku, Bohužel.
A Tomáš Klus?... u něj je to trvalý stav, ten si taky dovolil být tím dítětem napořád. 　

                                                                             *  *  *

Tak doufám, že se lelkování rychle rozšíří a že nás dětí bude, i díky němu, přibývat. To bych si opravdu moc přála.
A ještě něco... Prosím, rodičové...nechejte svoje děti lelkovat po libosti a dosytosti. Taky se k nim můžete klidně přidat, určitě je to potěší, myslím vaše děti i ty Lelky.

Zdravím,
Eliška.



10. 11. 2015

Nechci si tu jakože ztěžovat a naříkat, vždyť už jste mě určitě, alespoň trochu, poznali. Jsem veselý a optimistický člověk, a to všechno až naivně, ale trochu mě zamrzely reakce některých z vás, po přečtení tohoto článku........I když, na druhou stranu....třeba je to tak dobře....asi....no, asi určitě! :-)

Taky mě napadlo, že jsem se asi, v tom článku, špatně vyjádřila a tak došlo k nepochopení.

O co vlastně jde?
Hodně lidí mi totiž říkalo a nebo psalo, že se při čtení toho článku museli smát, že jsem je tím pobavila.....
No, to jsem, na tu druhou stranu, moc ráda, smích je fajn, obrozuje a omlazuje naše buňky a jiskří oči.....ale....přátelé....já jsem to psala s úplnou vážností a snažila jsem se o odborné podání!...Víc odborněji to fakt neumím. :-(
Taky jsem, při tom psaní, podnikla hloubkovou sondu do svého nitra a dětství, a to, chápete, taky není jenom tak!

A proč jsem to vlastně psala?
Zjistila jsem, že v odborné literatuře není o lelkování ani zmínka. Tak jsem šla do polo-odborné...a taky nic. Tak jsem šla ještě níž...a zase nic (vyjma pár letmých zmínek v dětské literatuře a to ještě hanlivých).
Nemohla jsem to pochopit, tak stěžejní činnost pro člověčí vývoj jako je lelkování a nikde nic! Tak jsem se toho ujala sama, prostě to muselo ven.

No dobře tedy, pokud vás ten článek rozesmál, fajn, doufám ale, že v něm objevíte taky hloubku odbornosti i mého nitra, kterou jsem tam vložila.
A já vím, že to tam obojí je! Vždyť mě k tomu inspirovali Lelci....Přece...!

E.


P. S.
V dětech je moudrost, obrovská moudrost, kterou během života zahlušujeme domnělou moudrostí dospělosti, ale jenom opravdu moudrý člověk dokáže být dítětem.
Musíme ale asi projít tou moudrou, dospělou fází, abychom dospěli do dítěte, ale obohaceni o ten poznávací proces.

ZeMě - NĚCO O ROVNOVÁZE

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1612882-indoneske-pozary-kdyz-boj-o-novou-pudu-zadusi-nebe



Dívám se na ten obrázek a cítím lítost. Lítost i nad mojí bezmocí nějak pomoci. (Letět tam a hasit?...těžko)....
Pořád koukám a v hlavě mám prázdno z nechápání, ale pocitů jsem plná...

                                                                           *

Už jako dítě jsem se zajímala o bylinky a jejich účinky na nás. Nějak podvědomě jsem měla touhu po čistotě, po rovnováze v těle i v mysli, a to obojí navzájem.
Časem jsem pochopila, že člověk je něco jako jedna buňka úžasné bytosti, které říkáme Země, Gája.
Máme v sobě stejné procento vody jako ona, prvky, ze kterých jsme tvořeni má i ona.
Jsme vlastně ona a taky jí tvoříme. Vždyť i Ze Mě bude jednou země.

Země (chtěla jsem napsat - naše Země...ale nějak mi to nešlo. Kdybychom jí vnímali jako NAŠI, nikdy bychom se k ní nemohli chovat tak, jak se chováme) je hodně silná bytost, pokud se my lidé zahubíme tím, jak myslíme a jak se chováme, ona to přežije.
Byla dávno před námi a může být i po nás.

My lidé máme duchovní přesah v uvědomění si třeba té Jednoty se vším, tedy i s Naší Zemí, které říkáme matka, ale i ona má svoje duchovno, kterým je napojená ke Zdroji do Univerza.
Určitě i my lidé tvoříme to její duchovno svým uvědoměním, ale netuším, jak velkým dílem. (Tak mě napadá, že jí svými nízkými egoistickými vibracemi spíš, na jejím duchovním přesahu, ubíráme. Proto by bylo krásné, aby mezi lidmi převládali ti, kteří s ní souzní a tím jí vibračně ještě víc pomohou, pozvednou. Je to asi hodně ideální představa, zatím by stačilo, kdyby se alespoň uvědomění v lidech zvedlo nad průměrem, abychom naší Zemi sebou nezatěžovali).
Vidím to tak, že jedině v tomto je naše budoucnost, v tom uvědomění si tohoto všeho.

Pokud se budeme egoisticky vnímat jako jednotlivec, nezávislý a všemocný člověk, skončili jsme tu.

Každý hledáme rovnováhu, ale každý nemáme tu odvahu rozšířit svoje hledání až za obzor, až do vesmíru, ale taky dolů, pod svoje nohy, jedině tak máme možnost nalézt se v celé své úplnosti a jedině tak objevíme to krásno, které je obsažené v Jednotě. Budeme jednotní v sobě a se vším a to je to rovnovážno, ležatá osmička.

To "špatné" co se děje, to je dobré na to, aby nás to vyburcovalo z letargie a z alibismů. Platí na to asi to známé pořekadlo, - Čím je hůř, tím bude líp....a nebo, - Všechno špatné je pro něco dobré.
Pokud my lidé něco ve svém životě nepochopíme, tak nám přicházejí do cesty situace a lidé, které a kteří nám dávají lekce, tím, že nám nastavují zrcadlo.
Stejné to bude i v tomto případě, naše Země nám nastavuje zrcadlo, pomocí konání některých lidí.

Co nám, tak asi, naše maminka Země říká? Co se snaží vysvětlit svým dětem?

Země: "Kdy konečně, vy děcka jedny, pochopíte, co je pro vás dobré. Ego je dětská nemoc lidstva. Ego je materialismus a pro něj hoří ty lesy! Kdy konečně dospějete a přestanete toužit jenom po hračkách a vnímat všechno jako SVOJE! Když budete jenom brát, nebudete dostávat. To vám nestačí zabíjet se navzájem, to se musíte zabíjet i tím, že ničíte mě?..... Mám vás všechny ráda, vždyť jste Ze Mě....trhá mi srdce, když vidím jak se ničíte. Připadne mi, jako byste mi už nerozuměly, jako bychom už nemluvily stejným jazykem. Vaše egoistické myšlení vás ohlušuje a vy už nedokážete vnímat moje jemné a láskyplné signály, proto musím někdy i zakřičet a zaburácet. Moc bych chtěla, abyste ke mně zase našly cestu, abychom spolu souzněly. A je na to teď ta nejlepší doba, ještě nikdy neměly moje děti tak otevřeno k uvědomění, jako dnes. Moc se těším, že se zase ke mně vrátíte.... Bude to krásné, budeme vnímat jeden druhého. Já vám dávám svoji Lásku a všechno co potřebujete k životu a vy se to naučíte uvědoměle, s Láskou, pokorou a důvěrou přijímat. Vždyť já jsem hojnost sama a jsem tu pro všechny. Budeme si žít v láskyplném rovnovážném souznění. Co si, děti moje, toužíte pořád dokazovat? Vždyť to, že jste, že jsme spolu, vždyť už to je krásné a dostačující. Celý váš život vám ukazuji pokoru k životu, vidíte jí všude kolem sebe, jenom ona je lékem na nejtěžší civilizační chorobu, na egoismus, který ničí všechno a naštěstí nakonec zničí i sebe. Nedopusťte, aby vás vzal sebou. Pokora a Láska je to, co umí vyrovnávat a vše dávat do chodu. Najděte prosím v sobě odvahu, dobře víte, že moji podporu a Lásku máte."

Zdravím,
Eliška.

NĚCO O MYŠLENÍ s podtitulem - nemyslím, tedy vím, že jsem

ÚVOD

Vždycky, když napíšu slovo úvod, nebo epilog a nebo koncept, tak si připadám jakože hodně důležitě a vzdělaně, protože jsou to vzdělaná a důležitá slova (když má totiž něco úvod, znamená to, že je co uvádět a když má něco epilog, tak to je už vůbec moc důležitý, protože už to slovo zní důležitě!...no, a koncept?... tak ten když něco má, tak to už je teprve něco :-) a já se tomu pocitu musím smát a připadám si jako malá holka...:-) )))))...ale...důležitá..!!..:-) ))))).
(Promiňte, přátelé, zase si blbnu...a to tak že moc ráda). :-D
                                                                       
Tak a teď vážně, ten úvod...no..polo-vážně. :-)

Připadne mi, že nato aby člověk poznal vesmírný řád, aby pochopil Co a Jak a taky Proč v životě, na to nepotřebuje myšlení. Ba naopak ono mu VĚTŠINOU překáží....protože člověčí myšlení je ohraničené hmotou, je jakoby do ní uvězněné a toto poznání je mnohem výš. Že by bylo v oblacích? :-) ...ne ne, je asi ještě výš, ale přitom je i v každé naší buňce, protože i ona je samostatným vesmírem. Toto poznání je Všudyždejší, prostě nemá hranic.
K pochopení tohoto musí mít člověk už hodně Odvahy a něco jako jiskřící touhu po poznání, musí být Petr Pan a Alenka z říše divů dohromady. (Vlastně nemusí, stačí mít tu touhu jimi být a až pozná, pochopí, může jimi být, když bude chtít). :-)

                                                                             * * *

Zjistila jsem, že většina lidí moc myslí. Na to jsem nepřišla na základě svého myšlení, protože jak často říkám i píšu, moc nemyslím a jsem v tom opravdu dobrá :-). Zjistila jsem to tak, že jsem to vypozorovala, navnímala. A taky jsem vlastníkem něčeho, čemu se říká - Selský rozum, a s ním jsem si doposud bohatě vystačila.
Mám taky dojem, že my tady v Evropě povyšujeme myšlení nadevše, "chytrý", vzdělaný člověk je ctěn a vážen všemi, ale je rozdíl, jestli je někdo chytrý a nebo inteligentní.

Jako nejdůležitější vidím inteligenci emoční.
Člověk jí nasycený zvládne všechno a opravdu nemusí nad ničím přemýšlet, protože jednoduše všechno intuitivně nacítí, prostě tak Ví.
Naše myšlení je jako oheň, dobrý sluha, ale špatný pán. Umí dobře analyzovat, ale taky nás nejčastěji ovládá hlavně různými domněnkami a zanáší nám jimi hlavu, ve které by to mohlo, místo toho, krásně jiskřit kreativitou a třeba i blbnutím všeho druhu.

Nemyslet, pro mě, v běžném životě, znamená, necenzurovat myšlením, tedy svým rozumem, žádný impulz a podnět, který ke mně přijde a tak spontánně reagovat na všechno a na všechny.
Vím, že někde hluboko ve mně je právě ten selský rozum, křížený mojí empatičností a taky obalený a prosycený esencemi z mého životního poznání, všeobecného. (Ale touto poznávací esencí, se průběžně prosycuje i můj selský rozum).
Vlastně bych mohla napsat, že moje životní filozofie si žije svým vlastním životem a já žiji v důvěře toto všechno a tím vším dohromady.
Uvědomuji si taky, že je k tomu potřeba hodně odvahy, protože člověk musí mít důvěru v sebe a ve všechno, co k němu přichází.

V okamžiku kdy začneme přemýšlet, - co kdyby? ..a proč?..a proč to, či ono bylo a nebo nebylo...... ucpeme si myšlenkami hlavu a k nám potom nemá šanci dorazit to krásné a moudré z Univerza, to které máme všichni k dispozici.
Co je ale nejhorší, v naší mysli bydlí naše ego a ovládá ho. A jak přátelé všichni tušíte a nebo víte, EGO JEŠTĚ NIKDY NIC KLOUDNÝHO NEVYMYSLELO.

Nemysleme si, že můžeme myšlením svoje ego přečůrat to tedy ne. Ono nás totiž zná mnohem líp nežli my sami sebe. Zná naší Achillovu patu a je velice flexibilní, přesně ví, kde v nás má nejlepší prostor pro svůj růst.

Naše ego nás ovládá pomocí naších strachů.
Například: Když se někdo zviditelňuje a snaží se tak dělat dojem silné osobnosti, opravdu tomu tak není, opak je pravdou. Ten kdo má potřebu na sebe takto upozorňovat, ten se vlastně bojí. Bojí se, že není dost dobrý, silný, chytrý a já nevím, co ještě.
A nebo zase naopak. Když se někdo ponižuje, mluví o sobě škaredě, zase je to jeho ego, které na sebe takto upozorňuje, třeba i falešnou skromností.

Jako základ je, naučit se, mít se rád. To je hodně osvobozující a hojivé. Prostě a jednoduše se přijmout bez podmínek, úplně, se vším-všudy. Potom už nepotřebujeme žádnou berličku v podobě ega, protože když se máme rádi, jsme silní a odvážní a taky si věříme, přestaneme svoje ego potřebovat. Potom už je snadné zvládnout a přijmout ho jako svojí součást. Tím mu vezmeme vítr z plachet a ono si usne.
Přivedeme tak svoje ego do stavu hibernace. 　

Lidé většinou nemají odvahu nemyslet, protože mají strach, že potom už by nic nebyli, ale paradoxně, teprve bez zapojení naší mysli máme šanci poznat a pocítit sebe ve své úplnosti a podstatě a teprve potom poznáme, jak jsme každý úžasný.
Uvědomíme si, že nejsme ohraničeni jenom svým tělem (jehož je ego hlavním zástupcem a toto nám nakukává), ale nacítíme, intuitivně navnímáme celý svůj přesah, kterým jsme napojeni na Jednotu Univerza a ta Jednota je neskutečně krásná........a když jsme součástí té krásné Jednoty, musí nám být hned jasné, že jsme taky krásní......to je naprosto jasné a logické i bez myšlení....přece. :-)
K tomuto poznání nemůžeme ale dojít pomocí našeho myšlení, nebo myšlení kohokoliv jiného.
Vede k tomu poznání v uvědomění několik cest.

Jako nejúžasnější mi připadne cesta Lásky. Jogíni jí říkají Bhaktijóga - jóga Lásky. Když napíšu Matka Tereza, je vám všem jasné o co jde.

Potom jsem taky často četla a nebo slyšela, od pana Eduarda Tomáše, o sebe-dotazování. Připadalo mi to zprvu, jakože na mě, moc intelektuální, tak jsem to ani nezkoušela, ta cesta Lásky mi byla bližší. Nedávno jsem si ale uvědomila, že to intuitivně dělám, to sebe-dotazování. :-)
Když nevím, co který můj pocit znamená, jednoduše se zeptám a odpověď mi přijde sama.

Příklad:
Několikrát jsem na FB napsala, v různém kontextu, že jsem úžasná. Po čase jsem si na to vzpomněla a říkám si:
- Jak jsem o sobě mohla napsat, že jsem úžasná?.. vždyť to zní namyšleně!..má v tom prsty moje ego? Cítím ale, že moje ego v tom prsty a ani nic jiného nemá..
Napadla mě se se zeptat:
- Co je pro mě nejdůležitější?
Najednou vidím před očima černý obdélník a pod ním nápis - NIC. Uvědomuji si, že vidím kartu z mojí sady OSHO ZEN TAROT, je to karta V z velké arkány, zvaná taky Velekněz. Představuje duševní sílu, vnitřní moudrost a vyšší uvědomění, to NIC je vlastně všechno, cítím, že je to právě ta Jednota v Univerzu.
Vnímám, že nejdůležitějším pro mě je právě ona. Ona Úžasná Jednota, se kterou se cítím sjednocená a proto jsem to taky o sobě mohla napsat, když jsem součástí toho úžasna.

Jak už jsem psala, někdy dříve, připadne mi, že ego je postaveno na paradoxech (paradox je moc zajímavá záležitost), když máme velké ego, tak ho nevidíme, ale!...pokud máme svoje ego pod kontrolou, pokud je malé, tak je najednou čitelné a my tak poznáme, že se nám napařuje. 　  .
A to je fajn, protože tak máme možnost spoustu věcí si uvědomit, přijmout a tím naše ego zase zklidnit, no a ono si zase klidně schrupne.

Jde tady asi o to, že jakmile si, byť jenom připustíme, uvědomíme, že nějaké ego máme, stáváme se uvědomělými. Už se na sebe dokážeme dívat z odstupu a dokážeme si přiznat, že to co se nám nelíbí na jiných, to je naše zrcadlo, to je to, co nám druzí zrcadlí. A s tím odstupem máme potom možnost, v tom zrcadle, uvidět svoje ego, které se umí moc dobře maskovat.
(Pominu to, když se nám na někom něco nelíbí proto, protože tomu druhému prostě jenom nerozumíme a nechápeme tak jeho jednání. Potom je už jenom na nás toto od sebe odlišit, ale i tu je dobré si přiznat, že je to jenom můj "problém" to, že tomu druhému nerozumím...ale stejně tam někde je ego schované).

Dalším mnou vyzkoušený způsob, jak si umravnit svoje ego, je soustředěná činnost.
Každý z vás jste, přátelé, ten pocit určitě zažili. Něco tvoříte a to tak soustředěně, že vytlačíte z hlavy všechny myšlenky. Jste plni té činnosti a je vám krásně. Jenom vnímáte a jste. V tuto chvíli žijete naplno, jste tady a teď. (Taky Láska má tuto moc, ale taky to s ní může být složitější, pokud je vlastnická. Tak jí dnes raději vynechám).

Vzpomínám si, že jakožto dítě, jsem tyto pocity měla při malování, potom taky v přírodě a se zvířaty. Nebo, později, při jízdě na koni, nebo v lodi na řece...při řízení v autě.... PŘI TANCOVÁNÍ. :-))))

Ale nejkrásnější a nejplnější vnímání současného okamžiku je, pro mě, jednak v klidu přírody, ale taky při zpěvu a hudbě, a to hlavně pokud jí sami děláme. Když hrajeme na nějaký hudební nástroj, nemůžeme u toho přemýšlet, protože myšlení je na to moc pomalé, je na něj asi potřeba víc úkonů v mozku nežli k přímému vnímání.
To je stejné jako při tanci. Taky nemůžeme přemýšlet, kterou nohou vykročit, to musí jít "samo", jinak se nám nohy zamotají.  (Tedy vykročit...na to ještě můžeme myslet, ale...nad dalšími kroky už ne, to se prostě nedá všechno zvládnout. Jakože myslet na ty kroky a přitom ještě naplno vnímat hudbu, rytmus).

Při poslechu hudby jsem plně přítomná v okamžiku a připadám si, jako bych byla uvnitř ní, jako bych byla její součástí. Tóny napřímo proudí každou mojí buňkou....a když při tom zpívám, cítím jak moje hlasivky, ještě navíc, každou tu buňku rozvibrují v nádherném souznění. Je to někdy tak nádherné, že to až svírá u srdce moc silně a radostně. Celé moje tělo na to reaguje, naprosto intuitivním, pohybem.
Tyto chvíle jsou naplno ukotveny v přítomnosti a ta přítomnost je obrovská, jiskřící barvami v těch tónech a radostí z nich a z pohybu.

Ale co je ještě víc nej, to je když na něco hrajete. Navnímáte se do tónů a rytmu a musíte se naučit zapojovat najednou obě mozkové hemisféry.
Jedna vás vede v tónech a druhá vede vaše ruce, které se učí dovednosti a hbitosti v rytmu. Proto je to dobré na jejich sladění, na sladění obou hemisfér.
(Vlasta Marek napsal, ve své knize Hudba jinak, že - Aby měli muži mozek jako ženy, musí se naučit hrát na nějaký hudební nástroj. My ženy totiž umíme dělat několik činností najednou :-).

Připadne mi, že hudbou se nejkrásněji a nejpříměji napojujeme, nejen sami k sobě, k ostatním, ale i do vyšších sfér.
Čím víc lidí je takto zapojeno, tím je to větší síla.

Toto je pro mě jeden z nejkrásnějších momentů prožívání přítomného okamžiku, při kterém se mládne a žije radostí.
Jenže.....toto je tak silné a krásné, že když skončíme, tak nás ani nenapadne, že by takové nebo podobné krásno mohlo pokračovat i nadále a naše myšlení, které bylo potlačené, se zase hlásí o slovo a nedovolí nám, byť jenom připustit, že by to mohlo být jinak.

Proto si uvědomuji, že mým největším učitelem, vlastně, učitelkou, v žití v přítomnosti, byla a je, bruska Bosch, vibrační. (To slovo vibrační patří před slovo - bruska. Určitě ale všichni hned pochopíte, proč jsem tu pozměnila slovosled :-).
Mým koníčkem je totiž restaurovat starý nábytek. Kdo něco podobného zkusil, dá mi určitě za pravdu, že je to práce hlavně o trpělivosti a taky o soustředěnosti.

Když brousíte třeba starou skříň (ze které jste před tím odstranili nános staré barvy a to je taky hodně o trpělivosti), zjistíte, že jste ani netušili, kolik rozměrů v prostoru, může vůbec existovat. Že ta skříň nemá jenom vnitřek a venek, ale taky nahoře a dole, vpravo a vlevo, vepředu a vzadu.
Ale pozor!...to vzadu má taky vzadu i vepředu, to nalevo má taky nalevo i napravo, to nahoře má taky nahoře i dole, to vpravo má taky vpravo i vlevo, a to dole má taky dole i nahoře.....no, a to samé má každý šuplík (tedy mimo to - nahoře) a k tomu má ještě hrany...nahoře...　
(A což teprve když vybrušujete něco dokulata, to teprve odhalíte, kolik netušených rozměrů má taková kulatost).

Toto nemůžete začít dělat s tím, že si řeknete: "No, dobrý, tady začnu a do večera to mám zmáklý"!
To opravdu ne.
Vidíte sice, ve své vizi, jak bude ta skříň krásná až bude vybroušená.....nandáte do brusky brusný papír, brusku zapnete (po případě si ještě před tím pustíte hudbu :-), položíte brusku na dřevěnou plochu, jemně přitlačíte a soustředíte se na ten malý kousek plochy pod svýma rukama.
Takto soustředěně, bezmyšlenkovitě a trpělivě pokračujete, kus po kuse až najednou zjistíte, že jste vybrousili všechny plochy a plošky té skříně.

.....vyměníte v brusce brusný papír za jemnější, no a jedete nanovo...

Okolo vás se válí spousta vybroušených smirkových papírů a vám se pod rukama vylupuje něco neskutečně krásného a voňavého. Ta skříň vám pod rukama znovu ožila a rozkvetla.
Vidíte její krásu, kterou do ní kdysi vložily ruce truhláře, který jí se stejnou soustředěností vyrobil. Cítíte vůni dřeva a vidíte i cítíte pod svýma rukama jeho strukturu.
Představujete si v duchu i ty stromy v lese, ze kterých je vyrobená. Je to něco jako oživení něčeho dávno zapomenutého, dali jste té skříni nový život, novou příležitost být znovu, sloužit a dělat radost.

(Promiňte, přátelé, nějak jsem se moc soustředěně zabrousila do snění..).

Ta bruska mě možná naučila dělat každou práci takto soustředěně. Je to vlastně jako - meditace prací, nebo tak něco. Je to soustředění se na přítomný okamžik a teprve teď poznáme jak je čas relativní pojem, protože když jsme přítomni v teď, je to teď moc velké a hluboké, je prostě nekonečné.

(Tak... a zrovna si taky uvědomuji, že i právě v tuto chvíli, kdy píšu tyto řádky, dělám to samé. Jednoduše se soustředím na to co píšu a je mi krásně. Vždycky se taky na tyto chvilky moc těším a opravdu nemyslím, jenom píšu to co cítím a vnímám, a taky si to naplno užívám).

Když jsme krásně vyčištění od nánosů svojí mysli, když máme v hlavě jako v uklizeném pokojíčku (jak říká pan Eduard Tomáš), máme najednou možnost čerpat tvůrčí, radostnou inspiraci všude kolem sebe. Nemusí to být třpyt hvězd za bezměsíčné noci, ale třeba vrabec který prolétl kolem našeho okna a nebo vzpomínka na přítele, po kterém se nám stýská..
To všechno okolo nás, co nás může inspirovat, vlastně...život sám, to není jenom jakože pro umělce (kteří mají svoje vnímání hodně citlivé a hluboké), je samozřejmě pro všechny.
Vnímáme zvuky, vůně, tvary, barvy, hudbu, ostatní lidi....a toto všechno by pro nás bylo bez povšimnutí, vlastně jakoby to nebylo, kdybychom měli hlavu zanesenou SVÝM myšlením, svojí myslí.
S takto zanesenou hlavou neupečeme pořádně ani bábovku, natož spokojený, smysluplný život.

Pokud si "myslíme", že myslíme, když něco tvoříme, je to jenom o nepochopených a tudíž špatně vysvětlených pojmech, protože slovo - myšlení je určitě abstraktního rázu.
(Může se stát, ale je to asi opravdu hodně vzácné, že někdo neví, co znamená mít zanesenou hlavu myslí, protože jde celý život s bezprostředně otevřeným, přímým a tudíž čistým vnímáním a přístupem ke všemu.Toto je ale asi výsada jenom silných a odvážných osobností, které jsou tak pro ostatní velkou inspirací).

Naučíme se tak soustředěně dělat úplně všechno. Soustředěně, bez myšlenek, si ráno vyčistíme zuby...soustředěně utíráme prach....soustředěně se s každým bavíme, soustředěně děláme svojí práci a tak dál.
Pokud takto naplno všechno děláme, jsme tou činností pohlceni a nepřemýšlíme nad tím, že mě to či ono nebaví, prostě jsme uvnitř té činnosti, objevíme tak KRÁSNO PŘÍTOMNOSTI.
Když se plně soustředíme na to, co děláme, objevíme netušené.
Objevíme kouzlo KAŽDODENNOSTI.
A myšlení?...to při tom použijeme jenom jako pomůcku, třeba něco vypočítat a tak.

Abych napsala pravdu, neznám moc lidí, kteří umí vypínat myšlení.
Vnímám, jak se většině lidí honí v hlavě pořád nějaké myšlenky a jak je ty myšlenky ovládají a cele pohlcují. Ti lidé nejsou schopni se na nic plně soustředit, nejen na sebe, na druhé, ale ani na svoji práci která pak stojí za "starou bačkoru".
Při rozhovoru s nimi vidím, jak jím mysl pořád někde těká, neumí žít přítomným okamžikem. Oni vlastně vůbec nežijí, protože jsou buďto v minulu a nebo v budoucnu.
Je to moc smutné, tito lidé jsou v zajetí sami sebe, jsou v zajetí svého ega, své myli. Mají strach být jenom sami sebou.

Strach...!?!

Co takhle najít odvahu a začít vybrušovat?...se.

Soustředěně se začít vybrušovat. Nejprve nahrubo......To by mohlo být například to, že si začneme uvědomovat, že potřebujeme vybrousit.... my.. ne někdo druhý....!
K tomu je potřeba hodně odvahy a taky pořádně přitlačit.

Vyměníme si brusný papír a pokračujeme dál.
Pokračujeme třeba tím, že začneme dělat věci, ze kterých máme strach......a už najednou začneme vidět strukturu života pod svýma rukama......
.......a další papír.....a jé...já se začínám mít rád...　
.......a další papír....velká úleva....prach a špína z broušení.....to jsou slzy z uvolněných emocí z odblokování....to je zbytek přetrhaných pout, kterými nás k sobě poutalo naše ego....To jsou předsudky a domněnky rozdrobené bruskou na prach......naše kritizování, úzkostí, sebelítost....
(No, ono je vždycky po broušení co zametat, to je vám všem, přátelé, určitě jasné).

......a další papír.....a už se máme nahrubo.
Už vidíme vše jasně.
Už vidíme strukturu v souvislostech a souvislosti ve struktuře, a toto všechno vnímáme a prociťujeme i z minula a jsme v údivu nad tím, jak jsme krásní. Jak jsme tím vybroušením prokoukli a taky se nějak ucelili, jakože do jednoduchosti.
Taky si uvědomíme, že takto krásní jsou vlastně všichni lidé a je nám líto, že někteří se takto nevidí.

A právě v tuto chvíli začneme uvědoměle žít přítomností, začneme naplno vše kolem sebe vnímat a prociťovat, nehodnotit, neposuzovat, nesrovnávat a ani zbytečně poukazovat na to "špatné"......protože toto všechno by nás zase umazalo, zaneslo a to my už nechceme, to by se nám už nelíbilo.

A myšlení?....kde je?....Aha, to je ten prach, co zůstal po broušení.

Teď si vyměníme v brusce papír za jemnější a jdeme se dovybrousit, dovyladit.

TAK  A  TEĎ  SI  ZAČNEME  NAPLNO  UŽÍVAT  TOHO  VYBRUŠOVÁNÍ.
TEĎ  TEPRVE  ZAČALO  TO  PRAVÉ  DOBRODRUŽSTVÍ....
...DOBRODRUŽSTVÍ  PLNÉHO  UVĚDOMOVÁNÍ  SI.

Teprve teď se nám pod rukama začne život vyjevovat, vylupovat ve své neskutečné nádheře (a někdy to bolí, že se nám chce plakat, ale moc krásně, tak opravdově). Na něco tak krásného totiž nemůže přijít naše mysl...prostě nemůže, protože na to nemá, tím jak je sevřená naší hmotnou podstatou, naším namyšleným egem.

Teď si, přátelé, představte, že jste vybroušení a krásní, jako ta znovuoživená skříň a jiní lidé vás tak vidí.....
...........představujete si se? 　
Ti taky vybroušení se zaradují.
Ti zanesení myslí svého ega.... co ti si asi tak pomyslí?
To neřešíte, prostě...proč se tím zatěžovat?
Pokud se vás ale někdo zeptá, jakou že hrubostí smirkového papíru jste začali, rádi jim to určitě prozradíte, že?

AŤ  ŽIJE  A  STÁLE  VESELE  BROUSÍ,  VIBRAČNÍ  BRUSKA  BOSCH.
(Po pravdě už mám druhou, protože tu první jsem schvátila, když jsem vybrušovala okna. Mám teď Bosch profi, takže jsem profík....na broušení :-).

Ale víte co je taky úžasný?
Pokud se vybrousíme (ale opravdu naplno, až na krásný voňavý dřevo), od těch nánosů ega, které nás celé zalepilo strachy a vším co na těch strachách ulpělo jako na lepu, začnou se nám plnit všechna naše přání a my, ještě k tomu jako bonus, v sobě objevíme spoustu dovedností, o kterých jsme dříve ani netušili.
Fakt..!!....No oni v nás samozřejmě už ty dovednosti byly, ale přes naše strachy jsme je neviděli.

Najednou se nám začnou odkrývat netušené možnosti a kdo chce, ten se jich může chopit.
Na toto platí asi to známé rčení. - Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí.

Přitom je to tak jednoduché:
KDYŽ  NEMYSLÍME,  NEMŮŽEME  VYMYSLET  ŽÁDNÝ  STRACH 　

To je, co?...　

...a na to jsem přišla úplně bez myšlení, to vím určitě, protože vím, že sama bych na to fakt neměla. Toto mi přišlo, pomocí mého navnímání se do toho co píšu, napřímo......protože odkud jinud by to mohlo přijít?.....Ha?! :-)

Toto přímé napojení máme k dispozici úplně všichni ne jenom my lidé, ale celá květena a zvířena. Zvířata to mají "jednodušší" v tom, že nemyslí.
Takže z toho plyne, že když nebudeme myslet, budeme jako zvířata?
Ano budeme jako oni, bezprostřední a intuitivní....ALE my lidé, my máme ještě něco navíc, my máme uvědomění si se, a to je krásné a zásadní.

Čím víc začneme pronikat do tajů života, všechno nám do sebe začne zapadat a my objevíme ve všem jednoduchost a logiku. (Ono ve skutečnosti taky všechno jednoduché je, to jenom naše ego všechno zesložiťuje).

A ještě něco! Co takhle - Zákon přitažlivosti.?...to zrcadlení?..
Začneme k sobě přitahovat vybroušené lidi a oni nás. To je zase další Radost, najednou začneme potkávat samé úžasné lidi až nám je divné, kde všichni byli dříve schovaní?
Nebyli schovaní, ale my jsme je neviděli, protože nám zrcadlo nastavovali ti lidé, kteří nám byli podobní, kteří nás tím zrcadlením měli něco naučit..a my je.

Když jsme krásně vybroušení, do jednoduchosti a hladkosti, vyzařujeme ze sebe Lásku a vnitřní klid. Cítíme stálou Radost a vyrovnanost.
Tím jak nemyslíme, neneseme na svých bedrech, vlastně v mysli, žádné břímě z minula, tím jsme lehcí.
Jsme mladí, zdraví a usměvaví. Prostě záříme.
Naše okolí tu změnu poznalo a i když tomu zprvu nemusí porozumět, je jim s námi dobře.
A to je, přátelé, hustý a berme to jako bonus a další Radost....No a teď už z Radosi nevyjdeme, budeme jí plni a tak nezbude místo pro nic jiného.

(Nezapomeňte...Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí. 　).

Máme se rádi a tu Radost a Lásku radostně a hýřivě šíříme kolem sebe. A žijeme naplno soustředěnou přítomností.
Samozřejmě že můžeme vzpomínat, to je dobré pro poučení, ale budou to vzpomínky jenom šťastné, protože to špatné to jsme si odblokovali, přijali a tak propustili....tím broušením se.
Stejně ale zjistíme, že to Teď je nejúžasnější, je košaté a plné netušených možností.

Všechno to špatné co jsme vybrousili, zametli a vyhodili, už nemusíme v budoucím životě řešit a nosit stále sebou.
Tak a to je zase další Radost.

Když si představím, jak jsme krásně vybroušeni do Lásky a Radosti, napadá mě, že to co jsme tím v sobě nejvíc obnažili a tak naplno objevili, je ODVAHA.
Krásná, přímá, čistá a sebejistá Odvahu.

Už se prostě nebojíme být bezprostřední, hraví a sví.

Na závěr vám ale ještě něco poradím, něco z vlastní zkušenosti.
Starejte se, přátelé, taky o svojí fyzičku, protože ta profi bruska je dost těžká, dá opravdu zabrat, ale......stojí to zato, protože je zase hodně výkonná...

(..a chápete, že tím myslím i tu imaginární vibrační brusku 　).


Tak mě zrovna napadl důkaz, o tom nemyšlení.....napadl mě sex.
Určitě se se mnou, přátelé, všichni schodnete na tom, že sex je nejvíc tvůrčí činnost na Zemi.
A taky se se mnou určitě schodnete i na tom, že při něm myšlení nepotřebujeme, ba naopak, je naprosto nežádoucí a pokud se při něm vyskytuje, stává se jevem naprosto rušivým.
Při sexu je krásné, když jsme vnímaví, napojení na toho druhého a samozřejmě i na sebe a to všechno až do úplné hlubiny.
Tak, a tak se tvoří (cokoliv), naprosto intuitivně, s radostí, Láskou a v extázi.

Naučme se žít celý život v podobné extázi z něj.
Napojme se, navnímejme jeho i sebe, vždyť jsme jedno.
Ukojme svojí potřebu žití naplno a poznáme, kolik životní energie z nás bude tryskat a taky zjistíme, že nad ním nepotřebujeme přemýšlet, budeme HO "jenom" vášnivě žít a tím tvořit.


Zdravím,
Eliška.


KAŽDODENNOST

Někdy se stává, že se sjednotíš; v nějaké vzácné chvíli. Díváš se na oceán, na tu jeho nesmírnou divokost - a náhle zapomeneš na svou rozpolcenost, na svou schizofrenii; uvolníš se. Nebo pochoduješ Himálajemi, díváš se na panensky čistý sníh na vrcholcích hor a najednou tě obklopí chlad a ty nemusíš nic předstírat, protože není před kým. Spojíš se. Nebo se spojíš posloucháním krásné hudby. 
Kdykoli, v jakékoli situaci, kdy se staneš jedním, tě prostoupí a obklopí mír a klid a radost a blaženost. Jsi naplněná. 
Na tyto okamžiky není třeba čekat - mohou se stát tvým přirozeným způsobem života. Tyto mimořádné okamžiky se mohou stát docela normálními - to je jediné, o co se snaží zen. Můžeš žít mimořádným životem v docela normálním životě: kácet stromy , štípat dříví, nosit vodu ze studny, všechno můžeš dělat velmi nenuceně. Umývat podlahu, vařit jídlo, prát prádlo, ve všem můžeš být úžasně nenucená - důležité je jen to, zda to, co děláš, děláš totálně, s radostí a nadšením.

                                                                 OSHO                                                                          

Komentář:
Postava, jež se na této kartě, prochází v přírodě, nám připomíná , že krásu můžeme najít i v prostých každodenních věcech. Ten krásný svět, ve kterém žijeme, však velmi snadno pokládáme za samozřejmost. Úklid domu, práce na zahradě, příprava jídla - i ty nejpozemštější záležitosti se stávají posvátnými, když jim věnujeme plné zaujetí, lásku a když je děláme jen pro ně samé, bez myšlenky na uznání nebo odměnu. 

P. S.
Je jasné, že úplně bez myšlení být nemůžeme (to by bylo na diagnozu...i když je pravda, že nedávno mi můj syn říkal, že jí mám, tu diagnozu, protože namyslím a nemám z ničeho strach....ale...to víte, ty děti. :-D ).
Musíme mu přiznat i nějakou dobrou stránku, tomu myšlení...tak a teď zrovna PŘEMÝŠLÍM jakou......:-D
...a napadlo mě, ale nevím odkud to padlo, jestli z myšlení a nebo odněkud jinud, že máme třeba každý svoje specifické myšlení, jakože jiný druh, odrůdu, sortu. Někdo analytické, někdo může myslet.....jinak....ale já vím, že mám svůj ověřený Selský rozum a jsem s ním spokojená a hlavně si s ním vystačím.

...jóoo už vím..třeba na počítání, to asi bez myšlení nejde. :-D
Potom na gramatiku....
a při práci na počítači....