POCTA LELKOVÁNÍ

...odborné pojednání i s přehledným návodem jak na to.


Lelkování je nejdůležitější a nejoblíbenější činnost dětí každého věku (to jsem si uvědomila až teď, když jsem si dovolila být naplno dítětem).

Chytat Lelky, to není jenom tak, k tomu musí být talent. K tomu musíte být úplně odpoutaní od všeho, ale hlavně od myšlení. Takový Lelek k vám nepřiletí, pokud nejste úplně "vygumovaní".

Lelkování se dělá tak, že jenom jste (v jakékoliv poloze a kdekoliv) a jenom civíte. Taky u toho nesmíte vypadat moc inteligentně, to nemají Lelci rádi, protože je to ruší.
Prostě, čučíte do blba a ejhle, Lelek.
Já je nechytám a když náhodou nějakého omylem chytím.... oni jsou úplně krotcí, tedy jenom pokud jim k tomu poskytnete z vrchu popsané podmínky....takže, když nějakého omylem chytím, vždycky ho pustím, co taky s ním, že? Lelci potřebují svobodu, jinak vyhasnou, prostě přestanou jiskřit a třepetat se.

Moc ráda pozoruji Lelky, oni jsou takoví rozverní a proměnliví, prostě je s nimi legrace, ale co ještě, takové lelkování je hodně inspirativní. Vždycky mě, při této činnosti, napadne něco naprosto geniálního (takže je vám všem určitě jasné, že lelkuju často).
Nejraději mám Lelky vodní, protože nejraději lelkuju u vody, tam jde moje lelkování do všech rozměrů, ale hlavně hodně vysoko.
Vodní Lelci jsou taky nejvíc veselí. Často se při lelkování hodně směji, ale chápete?..nesmíte se smát moc inteligentně, to ne!...musíte tak nějak jakože přiblble, tak nějak z hloubky, od srdce.
Nejkrásnější je, když se smějete a nevíte čemu, to jste schopni ten smích vyzvednout a vygradovat až do úplné absurdity (toto je výsada dětí, to ten kdo si myslí, že je dospělý, tak ten to nepochopí, natož aby to uměl. Pokud toto dokážete, určitě dokážete i lelkovat). To mají Lelci moc rádi, myslím smích a dělají potom psí kusy, no, prostě se předvádějí...moc se jim líbí, když se směji. Taky mám ráda lelkování ve vaně, voda je prostě kouzelná a povznáší člověka k inspiraci.
Nevím, jak to Lelci dělají, sami o sobě nejsou moc zajímaví, ale jsou mrštní a tvární a taky barevně proměnliví. No, oni jsou vlastně trochu průhlední a barvy na sebe berou podle stupně tuposti zírání svého pozorovatele.

Vždycky lelkuju sama a nebo s našimi psy. Ti umí neskutečně krásně lelkovat, ale mám dojem, že je ještě nikdy, při tom lelkování, nic geniálního nenapadlo (na rozdíl ode mě), protože u toho většinou usnou.
Lelkování je moc fajn, protože se při něm může zastavit čas a taky si při něm můžeme zresetovat mozek. Proto se taky lelkováním mládne a může nám taky vyřešit všechny problémy.
Určitě je lelkování doposud hodně nedoceněné. Taky na něj není nikde žádná reklama, protože k takovému lelkování vlastně nic nepotřebujete. Žádné spešl oblečení, nebo nářadí a tak. Je to činnost naprosto nenáročná, ale moc důležitá.

Je zajímavé, jak rodiče často rozčiluje, když jejich děti lelkují. Nemůžu to pochopit, vždyť to taky kdysi dělali....aha, oni závidí svým dětem, že to umí.
Říkají sice, že oni na to nemají čas a ať jdou děti dělat raději něco užitečnějšího, ale vůbec si neuvědomují, že lelkování je to nejdůležitější pro vývoj jejich dětí. Je důležité jak pro jejich duševní, duchovní, tak fyzický vývoj.
Lelkování totiž krásně vyjasní a vyčistí mozek od psychických nánosů (to je způsobeno tím, jak se při něm musí tupě zírat) a do toho volného prostoru, v jejich hlavě, může napřímo trefit fantazie, kterou Lelci přímo hýří a tím jak se třepetají, tím ji kolem sebe ještě křídly odvávají.

Po takovém vydatném a dlouhém lelkování je dítě naplno uvolněné, odpočaté, ale i inspirované.

Ještě se vrátím k tomu, že si rodiče myslí, že na lelkování nemají čas. To je ale naprostá blbost, všichni dobře víme, kolik času stráví dospělí třeba u televize, přitom takové lelkování je určitě mnohem zajímavější a taky užitečnější.

Mám dojem, že být dítětem je naše pravé JÁ. Nejsme František Novák, nebo paní účetní, nebo třeba maminka, jsme všichni děti.
To jenom ti co si myslí že jsou dospělí, na sebe berou různé důležité role a pořád poučují, - nedělej to a tamto, dělej to a tamto, to se nehodí, to nesmíš, to musíš.
Toto vám žádný Lelek neřekne, ba ani nenaznačí. Ten vám jenom nabídne všechno co můžete. Nabízí vám hlavně prostor, krásný prázdný prostor pro vaši fantazii a tím, jak poletuje, jak se mihotá, tím vás inspiruje v radosti.

Jako děti v sobě nemáme možná tolik síly a odvahy vzepřít se tomu zaběhlému, "moudrému" systému a necháme si lelkování vzít. Ale když si v dospělosti všechno uvědomíme a najdeme odvahu osvobodit dítě v sobě, vlastně osvobodit se, můžeme si zase vesele lelkovat a to svobodně a dosytosti.
To je taková radost, myslím, setkat se uvědoměle se svojí pravou podstatou se sebou jakožto s dítětem. Konečně se naplno poznat.

                                                                            *   *  *

Tady je jeden exemplář člověka, který to dokázal, myslím, být pořád dítětem.

...dej mi ruku svou, studenou od okenních skel, všichni tě mezi sebe zvou a já jsem tu, proto abys šel...
Karel Plíhal - Pohádka



                                                                              *  *  *

Když jsem byla malé dítě, byla jsem takové to tiché a dumavé stvoření, které má pocit, že na svých bedrech nese tíži celého světa. Vnímala jsem emoce a myšlenky všech okolo a nevěděla jsem si s tím rady, bylo to pro mě, jakožto pro dítě, moc těžké a tíživé.
Taky si uvědomuji, že jsem žila hlavně ve svém vnitřním světě, protože jsem tomu venku nerozuměla. Vlastně ve svém světě žiju pořád, protože se mi v něm líbí, ale nebojím se o něm psát a ostatní do něj zvát.
Taky jsem určitě lelkovala, ale asi ne moc vesele protože si to nepamatuju.

Teď už umím lelkovat vesele, protože jsem si, od té doby, ledacos uvědomila, přijala a pochopila. Paradoxně se cítím být teď víc dítětem nežli tenkrát.
Velká výhoda je, že si můžu lelkovat po libosti a nikdo mi to nezakazuje...a i kdyby ano, nikdy bych si lelkování nenechala vzít.
Já si teď, tak krásně a naplno, užívám svojí dětské podstaty (vlastně ona to není jenom jakože podstata, ale jsem to celá já) a je to naprosto krásné. Taky vím určitě, že k tomu, abych to dokázala, k tomu mi hodně pomohlo lelkování. Naučilo mě nemyslet, jenom vnímat, nic nehodnotit, jenom obdivovat. Protože, jakmile začnete myslet, Lelci okamžitě odletí, myšlenky je dusí, jsou na ně moc těžké.

                                                                               *  *  *

Tady pro vás mám další důkaz toho, že to jde, jakože být naplno a pořád dítětem a to i skoro ve třiceti.

Mořský koník v podání svého autora a mém.
Opravdu jsem si při něm (při Tomášovi i při Mořském koníkovi) připadala jako malá holka a moc mě to bavilo. A těch Lelků co tam s námi bylo a skotačilo...
(Stejně mám dojem, že Tomáše k tomu tanci inspirovali Lelci, když si jen tak lelkoval, protože je ten tanec naprosto geniální a nic tak trhle geniálně ujetýho jsem, po pravdě, ještě nikdy netancovala).

Tomáš Klus - Mořský koník 



Jak vidíte, poskakujících dětí je na videu víc, ale většina je jimi jenom na chvilku, Bohužel.
A Tomáš Klus?... u něj je to trvalý stav, ten si taky dovolil být tím dítětem napořád. 　

                                                                             *  *  *

Tak doufám, že se lelkování rychle rozšíří a že nás dětí bude, i díky němu, přibývat. To bych si opravdu moc přála.
A ještě něco... Prosím, rodičové...nechejte svoje děti lelkovat po libosti a dosytosti. Taky se k nim můžete klidně přidat, určitě je to potěší, myslím vaše děti i ty Lelky.

Zdravím,
Eliška.



10. 11. 2015

Nechci si tu jakože ztěžovat a naříkat, vždyť už jste mě určitě, alespoň trochu, poznali. Jsem veselý a optimistický člověk, a to všechno až naivně, ale trochu mě zamrzely reakce některých z vás, po přečtení tohoto článku........I když, na druhou stranu....třeba je to tak dobře....asi....no, asi určitě! :-)

Taky mě napadlo, že jsem se asi, v tom článku, špatně vyjádřila a tak došlo k nepochopení.

O co vlastně jde?
Hodně lidí mi totiž říkalo a nebo psalo, že se při čtení toho článku museli smát, že jsem je tím pobavila.....
No, to jsem, na tu druhou stranu, moc ráda, smích je fajn, obrozuje a omlazuje naše buňky a jiskří oči.....ale....přátelé....já jsem to psala s úplnou vážností a snažila jsem se o odborné podání!...Víc odborněji to fakt neumím. :-(
Taky jsem, při tom psaní, podnikla hloubkovou sondu do svého nitra a dětství, a to, chápete, taky není jenom tak!

A proč jsem to vlastně psala?
Zjistila jsem, že v odborné literatuře není o lelkování ani zmínka. Tak jsem šla do polo-odborné...a taky nic. Tak jsem šla ještě níž...a zase nic (vyjma pár letmých zmínek v dětské literatuře a to ještě hanlivých).
Nemohla jsem to pochopit, tak stěžejní činnost pro člověčí vývoj jako je lelkování a nikde nic! Tak jsem se toho ujala sama, prostě to muselo ven.

No dobře tedy, pokud vás ten článek rozesmál, fajn, doufám ale, že v něm objevíte taky hloubku odbornosti i mého nitra, kterou jsem tam vložila.
A já vím, že to tam obojí je! Vždyť mě k tomu inspirovali Lelci....Přece...!

E.


P. S.
V dětech je moudrost, obrovská moudrost, kterou během života zahlušujeme domnělou moudrostí dospělosti, ale jenom opravdu moudrý člověk dokáže být dítětem.
Musíme ale asi projít tou moudrou, dospělou fází, abychom dospěli do dítěte, ale obohaceni o ten poznávací proces.