ŽIVOT JE ZÁZRAK

Už to, že někdo je, je zázrak a tudíž - zázrak je život. (Můžeme ta slova za sebe řadit různě a vždycky nám vyjde, že život je zázrak.
Všechna tři slova mají v sobě stejnou zázračnou energii. Život = Být = Zázrak.

Když se narodí malé dítě, uvědomí si to snad každý a to i ten, kdo si neumí moc uvědomovat. Nový život je tak velký zázrak, že jeho hloubky ani myšlením nedohlédneme. Časem ale naše vnímání tohoto otupí a zevšední a přes všechny životní peripetie často přestaneme toto zázračno vnímat.

Když se dítě narodí, je to 3 a půl kila zázraku v tom co je, ale taky v tušeném a vysněném budoucím.
A když člověk umírá, kde je ten zázrak? Teprve tehdy se asi pozná, jak kdo ten zázrak dokázal zúročit. Jak kdo s tím zázrakem dokázal soužít a tvořit.
Všechny životní překážky nás vedou jenom k tomu, abychom se probrali a dokázali si uvědomit právě tento zázrak.

To že žijeme, je zázrak (beru pojem zázrak jako něco co je moc nádherné, tajuplné, zvláštní, nepochopitelné a neuchopitelné našim myšlením, ale přitom něco co je a je to skutečné...no prostě zázračné).
Všechno okolo nás je zázrak a kouzelné (vždycky záleží na úhlu a plnosti našeho pohledu), jak příroda tak i to, co lidé vybudovali.
Žijeme všichni v zázraku, ale asi nám nějak zevšedněl, trpíme možná něčím, jako slepotou z lhostejnosti a marnivosti. Taky mám dojem, že nás naše mysl schválně zaměstnává a odvádí nás tak od vnímání podstaty života, prostě nechce, abychom tento zázrak objevili, protože k tomu ji nepotřebujeme.
Všechno má svůj význam, tedy i toto matení. K tomu, abychom cokoliv pochopili a poznali, musíme překonávat překážky.
Naše mysl nás taky odvádí od přítomnosti tím, že nám nakukává: "To teď..co žiješ, to není žádný zázrak, ale AŽ......AŽ bude to a to, AŽ budeš mít to a to, AŽ budeš s tím a tím, potom budeš šťastný, potom budeš žít zázračně!"
Pokud neumíme vnímat zázraky přítomnosti, nemůžeme je čekat ani v budoucnosti, vždyť žádné budoucí neexistuje, protože to budoucí vysněné je vždycky to teď současné a my to teď neumíme vnímat, neumíme ho naplno procítit, přijmout, prostě ho žít. Neumíme žít to šťastné a momentální teď.

Všichni žijeme v zázraku, tak proč to někdo ví a někdo ne? Je to pro někoho málo? Chtěl by snad víc a proto je naštvaný a nešťastný? Mám dojem, že toto všechno je jenom póza našeho ega, které na sebe, tedy na nás, tímto upozorňuje.
Pokud nebudeme vděčni za všechno to, co máme, pokud si nebudeme naplno vážit života a toho zázračného v něm, nebudeme nikdy šťastni.
Být šťastný a spokojený i s málem, to není o skromnosti, ale o uvědomění si a taky o odvaze být sám sebou a za sebe.

Vždyť žijeme v Ráji, ale my lidé jsme pořád s něčím nespokojeni. Naše namyšlené ego nám vždycky nakuká, co je v tom Ráji špatně a my taky natuty víme, co je potřeba napravit a taky že napravujeme. Vylepšujeme Ráj!??
To je ale blbost a taky něco jako rouhání. Spíš si ten Ráj ničíme, svojí namyšlenou hrabivostí a nenasytností.

Ztišit se a "jenom" být.
Vnímat a "jenom" se radovat.
Tak málo a přitom je to tak moc.
A nebo to někomu může připadat tak jednoduché, že tomu nemůže ani uvěřit a tím, že hledáme ve všem složitosti, tím se zamotáváme a přes to bloudění zase nevidíme ten zázrak?

Člověk je jako jezdec, který hledá svého koně a nemůže ho nalézt, přestože na něm sedí. 
(To je staré indické přísloví).

Co je vlastně to slavné a velké osvícení, ten moment AHA, kdy najednou pochopíme?
Co to je? A jak to vypadá?
Je to v pochopení složitostí? V moudrosti? Ve zkušenostech? V předaných hermetických naukách?
NE....a vlastně i ANO.

K tomu momentu se ale můžeme dostat každý i teď, v tuto chvíli. Stačí vypnout mysl a jenom vnímat.
Můžeme si třeba představit květ rozkvetlé jabloně.
Nehodnotit, nepřemýšlet, nesoustředit se na jeho tvar, barvu a vůni....jenom se dívat a vnímat. Vnímat i jinými smysli, nežli je těch našich pět ověřených, které jsou spojeny hlavně s poznáváním a posuzováním hmoty.

Jenom vnímáme a najednou si uvědomíme spojitost toho květu se vším. Nejen se svým stromem, s půdou, ale i s celým vesmírem......
......a v té "malosti" jednoho kvítku, objevíme nejen jeho velikost, ale velikost celého světa.
Těch kvítků na jabloni je hodně, a hodně je taky zázraků velikostí v celém Univerzu.

A když už umíme tak nádherně žasnout nad jednin kvítkem, co teprve nad sebou a nad ostatními lidmi?
Jak je to paradoxní, jsme všichni tak zázrační a necháme se udupat, zmenšit, zméněcenit sami sebou. Nikdo jiný nad námi totiž tuto moc nemá, jenom my sami a to jenom tím, že nemáme odvahu, hledat tu krásu zázraku života.

Proč někdo vidí hloubku v malém, "jednoduchém", pomíjivém kvítku jabloně a někdo ne?
Proč někdo odhalí tu "jednoduchou" pravdu v podstatě života a někdo ne?
Možná za to může něco jako většinový efekt.
Většina lidí dělá to, co dělá většina lidí. Myslí si, že když to dělá většina, tak to bude určitě správně.
Většina lidí ale nemá odvahu žít za sebe, alibisticky se řídí "moudrem" většiny. Je to jako začarovaný kruh plný paradoxů a námětů na romány, filmy a seriály.

Když si uvědomím, že jsem jednotlivec a jdu si svojí cestou (protože každý máme tu svoji jedinečnou), mám tu odvahu jít svojí cestou, po které se nechám vést jenom sebou, nacítěním se do sebe a do všeho a do všech, uvědomím si najednou, v obrovské pokoře, svoji spojitost se vším a vnímám tak naplno i zázrak života.

Tím že se vyčleníme z většiny, jsme jednotlivec, který se stává paradoxně součástí všeho. V tom všem je ale svoboda, ale taky přímé a nenásilné vedení a řád.
Toto všechno ale umí zahlušit naše myslící a namyšlené ego, pokud se jim necháme ovládat, nic z toho zázraku nepoznáme.
(Píšu tady o egu, jako by bylo něco jako bubák, ale ono v sobě nemá asi jenom tu negativní stránku, kterou máme za úkol pochopit a tím pádem v sobě zvládnout, tím, že jí přijmeme a poučíme se z ní. Ego je našim velkým učitelem v uvědomování si..... Zrovna dumám nad tím, jak asi vypadá ta dobrá stránka ega v nás....Třeba je to ten pravý opak toho negativního...odvaha, pevnost, věrnost, vytrvalost, prostě všechno kladné, co je spojené se hmotou naší Země, našeho hmotného světa).

Poznat zázrak bytí je moc krásné, ale žít nastálo v tom vnímání zázračna, to je teprve krásné a inspirující.
Když vidím malé dítě, jako bych se dívala na jeden kvítek jabloně.
Můžeme si uvědomit, navnímat, energii kořenů, které jej vyživují a taky vidět krásný zralý plod, který z něj vyroste a uzraje, ale taky holé zimní větve bez ovoce. My ale víme (ale nevíme, jak to víme, prostě to víme a to nejen ze zkušeností z minulé úrody), že i ty holé větve jsou zázrak, protože v sobě ukrývají pupeny budoucích voňavých květů.
Taky si můžeme uvědomit, že ani ta jabloň nebude růst věčně, ale my víme, že i to je zázrak, protože někde jinde už roste a pokvete jiná.

V narození dítěte vidí každý zázrak, ale časem někdy toto vnímané kouzelné otupí.
V mladosti v nás Láska zase naplno dokáže vykřesat to zázračné jiskření, ale i to u někoho časem vyhasne.
A v pozdějších letech?.. ke konci života?...kdy už by člověk měl být v sobě plný zázraků z prožitého?
....Nevím, o tom ještě nemůžu psát, protože jsem tam ještě nedospěla, ale tuším, že teprve potom se pozná, co a jak jsme kdo pochopil.

Proč jsme tu?
Máme možnost žít ten zázrak a my se rouháme životu už jenom tím, že ho nevidíme, že se z něj nedokážeme naplno radovat. Není tu nikdo, kdo by nás za to trestal, nikdo, ani Bůh. Trestáme se sami (pominu-li zákon karmy, ale vlastně i tady všechno záleží jenom na nás), nikdo jiný nad námi nemá tu moc, jenom my sami, tím, že nedokážeme být šťastni, že nedokážeme zúročit právě ten zázrak, který nám je nabízen, darován.
Nikdo, ani vláda, ani partner, šéf, ani Bůh nás netrestá.
Bůh, Univerzum, Zdroj (jak kdo chce toto ono nazývat), ten nás "jenom" vede, ale netrestá, naznačuje nám cestu, ale dává nám svobodu v našem konání.

Být člověkem je zodpovědné a velké poslání, chopme se ho naplno s Odvahou a s Radostí, ať můžeme naplno žít zázrak života, pro sebe, ale tím pádem i pro ostatní a pro vyšší uvědomění celého světa.
Opravdu to stojí zato.

Radujeme se nad zrozením a početím, ale až se budeme umět radovat i nad našim odchodem, nebo nad odchodem někoho druhého, až si budeme umět uvědomit zázrak jeho, nebo našeho bytí, teprve potom budeme vnímat ten zázrak života naplno.

Člověk je počat a on se pak jakože kouká, co si počne se svým životem?
NE, NE.
Člověk je počat a dušička, která se připojí ke hmotné schránce, kterou si sama vybrala, přesně ví, co a jak si má počínat. Tak proč často opakuje ty samé chyby ve svém počínání a to pořád dokola, ve spoustě svých dalších početí? Proč?
Proč zbytečně?

Vždycky, v tento vánoční čas, máme možnost procítit, navnímat to zázračné, božské zrození. Můžeme ho procítit i v sobě a tak si spoustu souvislostí uvědomit.
Je to krásný čas, jiskřící příslibem rozkvetlých jabloňových květů. Připravme v sobě prostor na početí sebe.

A jde to!...jakože počít znovu sám sebe, do úplného zázračného zrození v Uvědomění a Radosti.


                                                                   * * * * * *


Zdravím a přeji Ti, milý čtenáři, krásný vánoční čas plný zázraků.....protože i Ty jsi zázrak. ;-)
Eliška.



Zvláštní znamení - Hana a Petr Ulrychovi a Javory