NĚCO O MYŠLENÍ s podtitulem - nemyslím, tedy vím, že jsem

ÚVOD

Vždycky, když napíšu slovo úvod, nebo epilog a nebo koncept, tak si připadám jakože hodně důležitě a vzdělaně, protože jsou to vzdělaná a důležitá slova (když má totiž něco úvod, znamená to, že je co uvádět a když má něco epilog, tak to je už vůbec moc důležitý, protože už to slovo zní důležitě!...no, a koncept?... tak ten když něco má, tak to už je teprve něco :-) a já se tomu pocitu musím smát a připadám si jako malá holka...:-) )))))...ale...důležitá..!!..:-) ))))).
(Promiňte, přátelé, zase si blbnu...a to tak že moc ráda). :-D
                                                                       
Tak a teď vážně, ten úvod...no..polo-vážně. :-)

Připadne mi, že nato aby člověk poznal vesmírný řád, aby pochopil Co a Jak a taky Proč v životě, na to nepotřebuje myšlení. Ba naopak ono mu VĚTŠINOU překáží....protože člověčí myšlení je ohraničené hmotou, je jakoby do ní uvězněné a toto poznání je mnohem výš. Že by bylo v oblacích? :-) ...ne ne, je asi ještě výš, ale přitom je i v každé naší buňce, protože i ona je samostatným vesmírem. Toto poznání je Všudyždejší, prostě nemá hranic.
K pochopení tohoto musí mít člověk už hodně Odvahy a něco jako jiskřící touhu po poznání, musí být Petr Pan a Alenka z říše divů dohromady. (Vlastně nemusí, stačí mít tu touhu jimi být a až pozná, pochopí, může jimi být, když bude chtít). :-)

                                                                             * * *

Zjistila jsem, že většina lidí moc myslí. Na to jsem nepřišla na základě svého myšlení, protože jak často říkám i píšu, moc nemyslím a jsem v tom opravdu dobrá :-). Zjistila jsem to tak, že jsem to vypozorovala, navnímala. A taky jsem vlastníkem něčeho, čemu se říká - Selský rozum, a s ním jsem si doposud bohatě vystačila.
Mám taky dojem, že my tady v Evropě povyšujeme myšlení nadevše, "chytrý", vzdělaný člověk je ctěn a vážen všemi, ale je rozdíl, jestli je někdo chytrý a nebo inteligentní.

Jako nejdůležitější vidím inteligenci emoční.
Člověk jí nasycený zvládne všechno a opravdu nemusí nad ničím přemýšlet, protože jednoduše všechno intuitivně nacítí, prostě tak Ví.
Naše myšlení je jako oheň, dobrý sluha, ale špatný pán. Umí dobře analyzovat, ale taky nás nejčastěji ovládá hlavně různými domněnkami a zanáší nám jimi hlavu, ve které by to mohlo, místo toho, krásně jiskřit kreativitou a třeba i blbnutím všeho druhu.

Nemyslet, pro mě, v běžném životě, znamená, necenzurovat myšlením, tedy svým rozumem, žádný impulz a podnět, který ke mně přijde a tak spontánně reagovat na všechno a na všechny.
Vím, že někde hluboko ve mně je právě ten selský rozum, křížený mojí empatičností a taky obalený a prosycený esencemi z mého životního poznání, všeobecného. (Ale touto poznávací esencí, se průběžně prosycuje i můj selský rozum).
Vlastně bych mohla napsat, že moje životní filozofie si žije svým vlastním životem a já žiji v důvěře toto všechno a tím vším dohromady.
Uvědomuji si taky, že je k tomu potřeba hodně odvahy, protože člověk musí mít důvěru v sebe a ve všechno, co k němu přichází.

V okamžiku kdy začneme přemýšlet, - co kdyby? ..a proč?..a proč to, či ono bylo a nebo nebylo...... ucpeme si myšlenkami hlavu a k nám potom nemá šanci dorazit to krásné a moudré z Univerza, to které máme všichni k dispozici.
Co je ale nejhorší, v naší mysli bydlí naše ego a ovládá ho. A jak přátelé všichni tušíte a nebo víte, EGO JEŠTĚ NIKDY NIC KLOUDNÝHO NEVYMYSLELO.

Nemysleme si, že můžeme myšlením svoje ego přečůrat to tedy ne. Ono nás totiž zná mnohem líp nežli my sami sebe. Zná naší Achillovu patu a je velice flexibilní, přesně ví, kde v nás má nejlepší prostor pro svůj růst.

Naše ego nás ovládá pomocí naších strachů.
Například: Když se někdo zviditelňuje a snaží se tak dělat dojem silné osobnosti, opravdu tomu tak není, opak je pravdou. Ten kdo má potřebu na sebe takto upozorňovat, ten se vlastně bojí. Bojí se, že není dost dobrý, silný, chytrý a já nevím, co ještě.
A nebo zase naopak. Když se někdo ponižuje, mluví o sobě škaredě, zase je to jeho ego, které na sebe takto upozorňuje, třeba i falešnou skromností.

Jako základ je, naučit se, mít se rád. To je hodně osvobozující a hojivé. Prostě a jednoduše se přijmout bez podmínek, úplně, se vším-všudy. Potom už nepotřebujeme žádnou berličku v podobě ega, protože když se máme rádi, jsme silní a odvážní a taky si věříme, přestaneme svoje ego potřebovat. Potom už je snadné zvládnout a přijmout ho jako svojí součást. Tím mu vezmeme vítr z plachet a ono si usne.
Přivedeme tak svoje ego do stavu hibernace. 　

Lidé většinou nemají odvahu nemyslet, protože mají strach, že potom už by nic nebyli, ale paradoxně, teprve bez zapojení naší mysli máme šanci poznat a pocítit sebe ve své úplnosti a podstatě a teprve potom poznáme, jak jsme každý úžasný.
Uvědomíme si, že nejsme ohraničeni jenom svým tělem (jehož je ego hlavním zástupcem a toto nám nakukává), ale nacítíme, intuitivně navnímáme celý svůj přesah, kterým jsme napojeni na Jednotu Univerza a ta Jednota je neskutečně krásná........a když jsme součástí té krásné Jednoty, musí nám být hned jasné, že jsme taky krásní......to je naprosto jasné a logické i bez myšlení....přece. :-)
K tomuto poznání nemůžeme ale dojít pomocí našeho myšlení, nebo myšlení kohokoliv jiného.
Vede k tomu poznání v uvědomění několik cest.

Jako nejúžasnější mi připadne cesta Lásky. Jogíni jí říkají Bhaktijóga - jóga Lásky. Když napíšu Matka Tereza, je vám všem jasné o co jde.

Potom jsem taky často četla a nebo slyšela, od pana Eduarda Tomáše, o sebe-dotazování. Připadalo mi to zprvu, jakože na mě, moc intelektuální, tak jsem to ani nezkoušela, ta cesta Lásky mi byla bližší. Nedávno jsem si ale uvědomila, že to intuitivně dělám, to sebe-dotazování. :-)
Když nevím, co který můj pocit znamená, jednoduše se zeptám a odpověď mi přijde sama.

Příklad:
Několikrát jsem na FB napsala, v různém kontextu, že jsem úžasná. Po čase jsem si na to vzpomněla a říkám si:
- Jak jsem o sobě mohla napsat, že jsem úžasná?.. vždyť to zní namyšleně!..má v tom prsty moje ego? Cítím ale, že moje ego v tom prsty a ani nic jiného nemá..
Napadla mě se se zeptat:
- Co je pro mě nejdůležitější?
Najednou vidím před očima černý obdélník a pod ním nápis - NIC. Uvědomuji si, že vidím kartu z mojí sady OSHO ZEN TAROT, je to karta V z velké arkány, zvaná taky Velekněz. Představuje duševní sílu, vnitřní moudrost a vyšší uvědomění, to NIC je vlastně všechno, cítím, že je to právě ta Jednota v Univerzu.
Vnímám, že nejdůležitějším pro mě je právě ona. Ona Úžasná Jednota, se kterou se cítím sjednocená a proto jsem to taky o sobě mohla napsat, když jsem součástí toho úžasna.

Jak už jsem psala, někdy dříve, připadne mi, že ego je postaveno na paradoxech (paradox je moc zajímavá záležitost), když máme velké ego, tak ho nevidíme, ale!...pokud máme svoje ego pod kontrolou, pokud je malé, tak je najednou čitelné a my tak poznáme, že se nám napařuje. 　  .
A to je fajn, protože tak máme možnost spoustu věcí si uvědomit, přijmout a tím naše ego zase zklidnit, no a ono si zase klidně schrupne.

Jde tady asi o to, že jakmile si, byť jenom připustíme, uvědomíme, že nějaké ego máme, stáváme se uvědomělými. Už se na sebe dokážeme dívat z odstupu a dokážeme si přiznat, že to co se nám nelíbí na jiných, to je naše zrcadlo, to je to, co nám druzí zrcadlí. A s tím odstupem máme potom možnost, v tom zrcadle, uvidět svoje ego, které se umí moc dobře maskovat.
(Pominu to, když se nám na někom něco nelíbí proto, protože tomu druhému prostě jenom nerozumíme a nechápeme tak jeho jednání. Potom je už jenom na nás toto od sebe odlišit, ale i tu je dobré si přiznat, že je to jenom můj "problém" to, že tomu druhému nerozumím...ale stejně tam někde je ego schované).

Dalším mnou vyzkoušený způsob, jak si umravnit svoje ego, je soustředěná činnost.
Každý z vás jste, přátelé, ten pocit určitě zažili. Něco tvoříte a to tak soustředěně, že vytlačíte z hlavy všechny myšlenky. Jste plni té činnosti a je vám krásně. Jenom vnímáte a jste. V tuto chvíli žijete naplno, jste tady a teď. (Taky Láska má tuto moc, ale taky to s ní může být složitější, pokud je vlastnická. Tak jí dnes raději vynechám).

Vzpomínám si, že jakožto dítě, jsem tyto pocity měla při malování, potom taky v přírodě a se zvířaty. Nebo, později, při jízdě na koni, nebo v lodi na řece...při řízení v autě.... PŘI TANCOVÁNÍ. :-))))

Ale nejkrásnější a nejplnější vnímání současného okamžiku je, pro mě, jednak v klidu přírody, ale taky při zpěvu a hudbě, a to hlavně pokud jí sami děláme. Když hrajeme na nějaký hudební nástroj, nemůžeme u toho přemýšlet, protože myšlení je na to moc pomalé, je na něj asi potřeba víc úkonů v mozku nežli k přímému vnímání.
To je stejné jako při tanci. Taky nemůžeme přemýšlet, kterou nohou vykročit, to musí jít "samo", jinak se nám nohy zamotají.  (Tedy vykročit...na to ještě můžeme myslet, ale...nad dalšími kroky už ne, to se prostě nedá všechno zvládnout. Jakože myslet na ty kroky a přitom ještě naplno vnímat hudbu, rytmus).

Při poslechu hudby jsem plně přítomná v okamžiku a připadám si, jako bych byla uvnitř ní, jako bych byla její součástí. Tóny napřímo proudí každou mojí buňkou....a když při tom zpívám, cítím jak moje hlasivky, ještě navíc, každou tu buňku rozvibrují v nádherném souznění. Je to někdy tak nádherné, že to až svírá u srdce moc silně a radostně. Celé moje tělo na to reaguje, naprosto intuitivním, pohybem.
Tyto chvíle jsou naplno ukotveny v přítomnosti a ta přítomnost je obrovská, jiskřící barvami v těch tónech a radostí z nich a z pohybu.

Ale co je ještě víc nej, to je když na něco hrajete. Navnímáte se do tónů a rytmu a musíte se naučit zapojovat najednou obě mozkové hemisféry.
Jedna vás vede v tónech a druhá vede vaše ruce, které se učí dovednosti a hbitosti v rytmu. Proto je to dobré na jejich sladění, na sladění obou hemisfér.
(Vlasta Marek napsal, ve své knize Hudba jinak, že - Aby měli muži mozek jako ženy, musí se naučit hrát na nějaký hudební nástroj. My ženy totiž umíme dělat několik činností najednou :-).

Připadne mi, že hudbou se nejkrásněji a nejpříměji napojujeme, nejen sami k sobě, k ostatním, ale i do vyšších sfér.
Čím víc lidí je takto zapojeno, tím je to větší síla.

Toto je pro mě jeden z nejkrásnějších momentů prožívání přítomného okamžiku, při kterém se mládne a žije radostí.
Jenže.....toto je tak silné a krásné, že když skončíme, tak nás ani nenapadne, že by takové nebo podobné krásno mohlo pokračovat i nadále a naše myšlení, které bylo potlačené, se zase hlásí o slovo a nedovolí nám, byť jenom připustit, že by to mohlo být jinak.

Proto si uvědomuji, že mým největším učitelem, vlastně, učitelkou, v žití v přítomnosti, byla a je, bruska Bosch, vibrační. (To slovo vibrační patří před slovo - bruska. Určitě ale všichni hned pochopíte, proč jsem tu pozměnila slovosled :-).
Mým koníčkem je totiž restaurovat starý nábytek. Kdo něco podobného zkusil, dá mi určitě za pravdu, že je to práce hlavně o trpělivosti a taky o soustředěnosti.

Když brousíte třeba starou skříň (ze které jste před tím odstranili nános staré barvy a to je taky hodně o trpělivosti), zjistíte, že jste ani netušili, kolik rozměrů v prostoru, může vůbec existovat. Že ta skříň nemá jenom vnitřek a venek, ale taky nahoře a dole, vpravo a vlevo, vepředu a vzadu.
Ale pozor!...to vzadu má taky vzadu i vepředu, to nalevo má taky nalevo i napravo, to nahoře má taky nahoře i dole, to vpravo má taky vpravo i vlevo, a to dole má taky dole i nahoře.....no, a to samé má každý šuplík (tedy mimo to - nahoře) a k tomu má ještě hrany...nahoře...　
(A což teprve když vybrušujete něco dokulata, to teprve odhalíte, kolik netušených rozměrů má taková kulatost).

Toto nemůžete začít dělat s tím, že si řeknete: "No, dobrý, tady začnu a do večera to mám zmáklý"!
To opravdu ne.
Vidíte sice, ve své vizi, jak bude ta skříň krásná až bude vybroušená.....nandáte do brusky brusný papír, brusku zapnete (po případě si ještě před tím pustíte hudbu :-), položíte brusku na dřevěnou plochu, jemně přitlačíte a soustředíte se na ten malý kousek plochy pod svýma rukama.
Takto soustředěně, bezmyšlenkovitě a trpělivě pokračujete, kus po kuse až najednou zjistíte, že jste vybrousili všechny plochy a plošky té skříně.

.....vyměníte v brusce brusný papír za jemnější, no a jedete nanovo...

Okolo vás se válí spousta vybroušených smirkových papírů a vám se pod rukama vylupuje něco neskutečně krásného a voňavého. Ta skříň vám pod rukama znovu ožila a rozkvetla.
Vidíte její krásu, kterou do ní kdysi vložily ruce truhláře, který jí se stejnou soustředěností vyrobil. Cítíte vůni dřeva a vidíte i cítíte pod svýma rukama jeho strukturu.
Představujete si v duchu i ty stromy v lese, ze kterých je vyrobená. Je to něco jako oživení něčeho dávno zapomenutého, dali jste té skříni nový život, novou příležitost být znovu, sloužit a dělat radost.

(Promiňte, přátelé, nějak jsem se moc soustředěně zabrousila do snění..).

Ta bruska mě možná naučila dělat každou práci takto soustředěně. Je to vlastně jako - meditace prací, nebo tak něco. Je to soustředění se na přítomný okamžik a teprve teď poznáme jak je čas relativní pojem, protože když jsme přítomni v teď, je to teď moc velké a hluboké, je prostě nekonečné.

(Tak... a zrovna si taky uvědomuji, že i právě v tuto chvíli, kdy píšu tyto řádky, dělám to samé. Jednoduše se soustředím na to co píšu a je mi krásně. Vždycky se taky na tyto chvilky moc těším a opravdu nemyslím, jenom píšu to co cítím a vnímám, a taky si to naplno užívám).

Když jsme krásně vyčištění od nánosů svojí mysli, když máme v hlavě jako v uklizeném pokojíčku (jak říká pan Eduard Tomáš), máme najednou možnost čerpat tvůrčí, radostnou inspiraci všude kolem sebe. Nemusí to být třpyt hvězd za bezměsíčné noci, ale třeba vrabec který prolétl kolem našeho okna a nebo vzpomínka na přítele, po kterém se nám stýská..
To všechno okolo nás, co nás může inspirovat, vlastně...život sám, to není jenom jakože pro umělce (kteří mají svoje vnímání hodně citlivé a hluboké), je samozřejmě pro všechny.
Vnímáme zvuky, vůně, tvary, barvy, hudbu, ostatní lidi....a toto všechno by pro nás bylo bez povšimnutí, vlastně jakoby to nebylo, kdybychom měli hlavu zanesenou SVÝM myšlením, svojí myslí.
S takto zanesenou hlavou neupečeme pořádně ani bábovku, natož spokojený, smysluplný život.

Pokud si "myslíme", že myslíme, když něco tvoříme, je to jenom o nepochopených a tudíž špatně vysvětlených pojmech, protože slovo - myšlení je určitě abstraktního rázu.
(Může se stát, ale je to asi opravdu hodně vzácné, že někdo neví, co znamená mít zanesenou hlavu myslí, protože jde celý život s bezprostředně otevřeným, přímým a tudíž čistým vnímáním a přístupem ke všemu.Toto je ale asi výsada jenom silných a odvážných osobností, které jsou tak pro ostatní velkou inspirací).

Naučíme se tak soustředěně dělat úplně všechno. Soustředěně, bez myšlenek, si ráno vyčistíme zuby...soustředěně utíráme prach....soustředěně se s každým bavíme, soustředěně děláme svojí práci a tak dál.
Pokud takto naplno všechno děláme, jsme tou činností pohlceni a nepřemýšlíme nad tím, že mě to či ono nebaví, prostě jsme uvnitř té činnosti, objevíme tak KRÁSNO PŘÍTOMNOSTI.
Když se plně soustředíme na to, co děláme, objevíme netušené.
Objevíme kouzlo KAŽDODENNOSTI.
A myšlení?...to při tom použijeme jenom jako pomůcku, třeba něco vypočítat a tak.

Abych napsala pravdu, neznám moc lidí, kteří umí vypínat myšlení.
Vnímám, jak se většině lidí honí v hlavě pořád nějaké myšlenky a jak je ty myšlenky ovládají a cele pohlcují. Ti lidé nejsou schopni se na nic plně soustředit, nejen na sebe, na druhé, ale ani na svoji práci která pak stojí za "starou bačkoru".
Při rozhovoru s nimi vidím, jak jím mysl pořád někde těká, neumí žít přítomným okamžikem. Oni vlastně vůbec nežijí, protože jsou buďto v minulu a nebo v budoucnu.
Je to moc smutné, tito lidé jsou v zajetí sami sebe, jsou v zajetí svého ega, své myli. Mají strach být jenom sami sebou.

Strach...!?!

Co takhle najít odvahu a začít vybrušovat?...se.

Soustředěně se začít vybrušovat. Nejprve nahrubo......To by mohlo být například to, že si začneme uvědomovat, že potřebujeme vybrousit.... my.. ne někdo druhý....!
K tomu je potřeba hodně odvahy a taky pořádně přitlačit.

Vyměníme si brusný papír a pokračujeme dál.
Pokračujeme třeba tím, že začneme dělat věci, ze kterých máme strach......a už najednou začneme vidět strukturu života pod svýma rukama......
.......a další papír.....a jé...já se začínám mít rád...　
.......a další papír....velká úleva....prach a špína z broušení.....to jsou slzy z uvolněných emocí z odblokování....to je zbytek přetrhaných pout, kterými nás k sobě poutalo naše ego....To jsou předsudky a domněnky rozdrobené bruskou na prach......naše kritizování, úzkostí, sebelítost....
(No, ono je vždycky po broušení co zametat, to je vám všem, přátelé, určitě jasné).

......a další papír.....a už se máme nahrubo.
Už vidíme vše jasně.
Už vidíme strukturu v souvislostech a souvislosti ve struktuře, a toto všechno vnímáme a prociťujeme i z minula a jsme v údivu nad tím, jak jsme krásní. Jak jsme tím vybroušením prokoukli a taky se nějak ucelili, jakože do jednoduchosti.
Taky si uvědomíme, že takto krásní jsou vlastně všichni lidé a je nám líto, že někteří se takto nevidí.

A právě v tuto chvíli začneme uvědoměle žít přítomností, začneme naplno vše kolem sebe vnímat a prociťovat, nehodnotit, neposuzovat, nesrovnávat a ani zbytečně poukazovat na to "špatné"......protože toto všechno by nás zase umazalo, zaneslo a to my už nechceme, to by se nám už nelíbilo.

A myšlení?....kde je?....Aha, to je ten prach, co zůstal po broušení.

Teď si vyměníme v brusce papír za jemnější a jdeme se dovybrousit, dovyladit.

TAK  A  TEĎ  SI  ZAČNEME  NAPLNO  UŽÍVAT  TOHO  VYBRUŠOVÁNÍ.
TEĎ  TEPRVE  ZAČALO  TO  PRAVÉ  DOBRODRUŽSTVÍ....
...DOBRODRUŽSTVÍ  PLNÉHO  UVĚDOMOVÁNÍ  SI.

Teprve teď se nám pod rukama začne život vyjevovat, vylupovat ve své neskutečné nádheře (a někdy to bolí, že se nám chce plakat, ale moc krásně, tak opravdově). Na něco tak krásného totiž nemůže přijít naše mysl...prostě nemůže, protože na to nemá, tím jak je sevřená naší hmotnou podstatou, naším namyšleným egem.

Teď si, přátelé, představte, že jste vybroušení a krásní, jako ta znovuoživená skříň a jiní lidé vás tak vidí.....
...........představujete si se? 　
Ti taky vybroušení se zaradují.
Ti zanesení myslí svého ega.... co ti si asi tak pomyslí?
To neřešíte, prostě...proč se tím zatěžovat?
Pokud se vás ale někdo zeptá, jakou že hrubostí smirkového papíru jste začali, rádi jim to určitě prozradíte, že?

AŤ  ŽIJE  A  STÁLE  VESELE  BROUSÍ,  VIBRAČNÍ  BRUSKA  BOSCH.
(Po pravdě už mám druhou, protože tu první jsem schvátila, když jsem vybrušovala okna. Mám teď Bosch profi, takže jsem profík....na broušení :-).

Ale víte co je taky úžasný?
Pokud se vybrousíme (ale opravdu naplno, až na krásný voňavý dřevo), od těch nánosů ega, které nás celé zalepilo strachy a vším co na těch strachách ulpělo jako na lepu, začnou se nám plnit všechna naše přání a my, ještě k tomu jako bonus, v sobě objevíme spoustu dovedností, o kterých jsme dříve ani netušili.
Fakt..!!....No oni v nás samozřejmě už ty dovednosti byly, ale přes naše strachy jsme je neviděli.

Najednou se nám začnou odkrývat netušené možnosti a kdo chce, ten se jich může chopit.
Na toto platí asi to známé rčení. - Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí.

Přitom je to tak jednoduché:
KDYŽ  NEMYSLÍME,  NEMŮŽEME  VYMYSLET  ŽÁDNÝ  STRACH 　

To je, co?...　

...a na to jsem přišla úplně bez myšlení, to vím určitě, protože vím, že sama bych na to fakt neměla. Toto mi přišlo, pomocí mého navnímání se do toho co píšu, napřímo......protože odkud jinud by to mohlo přijít?.....Ha?! :-)

Toto přímé napojení máme k dispozici úplně všichni ne jenom my lidé, ale celá květena a zvířena. Zvířata to mají "jednodušší" v tom, že nemyslí.
Takže z toho plyne, že když nebudeme myslet, budeme jako zvířata?
Ano budeme jako oni, bezprostřední a intuitivní....ALE my lidé, my máme ještě něco navíc, my máme uvědomění si se, a to je krásné a zásadní.

Čím víc začneme pronikat do tajů života, všechno nám do sebe začne zapadat a my objevíme ve všem jednoduchost a logiku. (Ono ve skutečnosti taky všechno jednoduché je, to jenom naše ego všechno zesložiťuje).

A ještě něco! Co takhle - Zákon přitažlivosti.?...to zrcadlení?..
Začneme k sobě přitahovat vybroušené lidi a oni nás. To je zase další Radost, najednou začneme potkávat samé úžasné lidi až nám je divné, kde všichni byli dříve schovaní?
Nebyli schovaní, ale my jsme je neviděli, protože nám zrcadlo nastavovali ti lidé, kteří nám byli podobní, kteří nás tím zrcadlením měli něco naučit..a my je.

Když jsme krásně vybroušení, do jednoduchosti a hladkosti, vyzařujeme ze sebe Lásku a vnitřní klid. Cítíme stálou Radost a vyrovnanost.
Tím jak nemyslíme, neneseme na svých bedrech, vlastně v mysli, žádné břímě z minula, tím jsme lehcí.
Jsme mladí, zdraví a usměvaví. Prostě záříme.
Naše okolí tu změnu poznalo a i když tomu zprvu nemusí porozumět, je jim s námi dobře.
A to je, přátelé, hustý a berme to jako bonus a další Radost....No a teď už z Radosi nevyjdeme, budeme jí plni a tak nezbude místo pro nic jiného.

(Nezapomeňte...Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí. 　).

Máme se rádi a tu Radost a Lásku radostně a hýřivě šíříme kolem sebe. A žijeme naplno soustředěnou přítomností.
Samozřejmě že můžeme vzpomínat, to je dobré pro poučení, ale budou to vzpomínky jenom šťastné, protože to špatné to jsme si odblokovali, přijali a tak propustili....tím broušením se.
Stejně ale zjistíme, že to Teď je nejúžasnější, je košaté a plné netušených možností.

Všechno to špatné co jsme vybrousili, zametli a vyhodili, už nemusíme v budoucím životě řešit a nosit stále sebou.
Tak a to je zase další Radost.

Když si představím, jak jsme krásně vybroušeni do Lásky a Radosti, napadá mě, že to co jsme tím v sobě nejvíc obnažili a tak naplno objevili, je ODVAHA.
Krásná, přímá, čistá a sebejistá Odvahu.

Už se prostě nebojíme být bezprostřední, hraví a sví.

Na závěr vám ale ještě něco poradím, něco z vlastní zkušenosti.
Starejte se, přátelé, taky o svojí fyzičku, protože ta profi bruska je dost těžká, dá opravdu zabrat, ale......stojí to zato, protože je zase hodně výkonná...

(..a chápete, že tím myslím i tu imaginární vibrační brusku 　).


Tak mě zrovna napadl důkaz, o tom nemyšlení.....napadl mě sex.
Určitě se se mnou, přátelé, všichni schodnete na tom, že sex je nejvíc tvůrčí činnost na Zemi.
A taky se se mnou určitě schodnete i na tom, že při něm myšlení nepotřebujeme, ba naopak, je naprosto nežádoucí a pokud se při něm vyskytuje, stává se jevem naprosto rušivým.
Při sexu je krásné, když jsme vnímaví, napojení na toho druhého a samozřejmě i na sebe a to všechno až do úplné hlubiny.
Tak, a tak se tvoří (cokoliv), naprosto intuitivně, s radostí, Láskou a v extázi.

Naučme se žít celý život v podobné extázi z něj.
Napojme se, navnímejme jeho i sebe, vždyť jsme jedno.
Ukojme svojí potřebu žití naplno a poznáme, kolik životní energie z nás bude tryskat a taky zjistíme, že nad ním nepotřebujeme přemýšlet, budeme HO "jenom" vášnivě žít a tím tvořit.


Zdravím,
Eliška.


KAŽDODENNOST

Někdy se stává, že se sjednotíš; v nějaké vzácné chvíli. Díváš se na oceán, na tu jeho nesmírnou divokost - a náhle zapomeneš na svou rozpolcenost, na svou schizofrenii; uvolníš se. Nebo pochoduješ Himálajemi, díváš se na panensky čistý sníh na vrcholcích hor a najednou tě obklopí chlad a ty nemusíš nic předstírat, protože není před kým. Spojíš se. Nebo se spojíš posloucháním krásné hudby. 
Kdykoli, v jakékoli situaci, kdy se staneš jedním, tě prostoupí a obklopí mír a klid a radost a blaženost. Jsi naplněná. 
Na tyto okamžiky není třeba čekat - mohou se stát tvým přirozeným způsobem života. Tyto mimořádné okamžiky se mohou stát docela normálními - to je jediné, o co se snaží zen. Můžeš žít mimořádným životem v docela normálním životě: kácet stromy , štípat dříví, nosit vodu ze studny, všechno můžeš dělat velmi nenuceně. Umývat podlahu, vařit jídlo, prát prádlo, ve všem můžeš být úžasně nenucená - důležité je jen to, zda to, co děláš, děláš totálně, s radostí a nadšením.

                                                                 OSHO                                                                          

Komentář:
Postava, jež se na této kartě, prochází v přírodě, nám připomíná , že krásu můžeme najít i v prostých každodenních věcech. Ten krásný svět, ve kterém žijeme, však velmi snadno pokládáme za samozřejmost. Úklid domu, práce na zahradě, příprava jídla - i ty nejpozemštější záležitosti se stávají posvátnými, když jim věnujeme plné zaujetí, lásku a když je děláme jen pro ně samé, bez myšlenky na uznání nebo odměnu. 

P. S.
Je jasné, že úplně bez myšlení být nemůžeme (to by bylo na diagnozu...i když je pravda, že nedávno mi můj syn říkal, že jí mám, tu diagnozu, protože namyslím a nemám z ničeho strach....ale...to víte, ty děti. :-D ).
Musíme mu přiznat i nějakou dobrou stránku, tomu myšlení...tak a teď zrovna PŘEMÝŠLÍM jakou......:-D
...a napadlo mě, ale nevím odkud to padlo, jestli z myšlení a nebo odněkud jinud, že máme třeba každý svoje specifické myšlení, jakože jiný druh, odrůdu, sortu. Někdo analytické, někdo může myslet.....jinak....ale já vím, že mám svůj ověřený Selský rozum a jsem s ním spokojená a hlavně si s ním vystačím.

...jóoo už vím..třeba na počítání, to asi bez myšlení nejde. :-D
Potom na gramatiku....
a při práci na počítači....