Je Bůh vtipný? - 3. díl

Aneb - Takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016



E. - Tak jsem přišla na to, proč si s Tebou tak ráda povídám.

B. - ....kromě toho, že mluvíš s Bohem? 

E. - ...když mluvím s lidmi, vnímám, jak mají často zanesenou hlavu zbytečnými myšlenkami a strachy a člověk nedohlédne, tak snadno přes to všechno, k jejich člověčímu jádru, k jejich já. Není to pro mě jakože problém, ráda mluvím s lidmi, ráda vnímám jejich energii, ale je to pro mě, někdy, dost mentálně zatěžující, proto jsem ráda i sama.

B. - A když jsi sama, jsi se mnou.

E. - Právě....s Tebou jsem nejvíc sebou. Ty mě nikdy ničím nezatížíš, právě naopak, Ty vždycky něco ve mně zlehčíš, tím, jak něco novýho pochopím.

B. - Jako třeba toto, že?

E. - Přesně....s Tebou je prostě radost být. Umíš inspirovat. Cítím z Tebe krásnou prázdnotu, krásnej volnej prostor, kterýho jako bych se chtěla dotknout a tvořit, cokoliv, ale hlavně sebe. Jsi studnice čehokoliv.

B. - Každý si může vybrat, jakou inspiraci chce, mám v nabídce všechno. 

E. - .....Chceš se nechat inspirovat třeba ke skákání, k tanci?...prosím, chceš psát?...prosím, chceš vyrábět cokoliv?...prosím. Dělej co chceš a pokud chceš, můžeme tvořit společně. A toto všechno z Tebe vnímám.

B. - Jsem Tvořitel a tvořím skrze vás, a rád se na ta díla dívám.

E. - To chápu, taky se ráda dívám na to co vytvořím, je to opravdu boží pocit.

B. - A ty víš, že se dívám s tebou.

E. - A raduješ se taky?

B. - To víš, že se raduji, beru to jako dar pro mě od tebe.

E. -  ....Uvědomuješ si, Bože, že je to dost těžkej kalibr, to co tu spolu sepisujeme?

B. - Mám dojem, že já jsem dost uvědomělý, takže si to uvědomuji.   A co ty?...i na tebe je to hodně?

E. - Ne, já takhle bloumám o životě co se znám, teď si jenom...navíc, uvědomuju, že bloumám s Tebou....a vlastně jsem vždycky bloumala s Tebou, akorát jsem to ještě tak naplno nevěděla. 

B. - Určitě jsi ale tušila, neměla jsi, tenkrát, ještě tu odvahu mě naplno chtít poznat. Všechno má svůj čas.

E. - ....Víš, moc ráda řídím auto...a jsem ráda sama v autě, to jsem nejvíc s Tebou a jsme oba i s hudbou, kterou si ráda pouštím a nebo v úplným tichu. Baví mě auto ovládat a vnímat rychlost a tak, ale taky mě fascinujou pravidla silničního provozu...víš, jak má všechno logičnost a řád. Když je má člověk pod kůží a dodržuje je...tedy, alespoň většinou ....je všechno v pohodě.

B. - Napadá tě, že by bylo dobré, mít taková pravidla i na život, že?

E. - No...už víckrát mě napadlo, že mě ty pravidla silničního provozu uklidňujou, protože v životě takový jednoduchý pravidla nejsou. Jinak nemám ráda jakýkoliv řád a šablonovitost, mám ráda volnost ve svým konání, kreativitu, spontánnost, ale tady je to jiný.

B. - Vím, vy lidé chcete taková pravidla, pro svůj život, ode mě. Byli byste nejraději, kdybych vám dal nějaký návod, manuál na život, nejlépe při vašem narození a písemně i s podpisem a razítkem.

E. - A nedal jsi nám je?...ty pravidla?

B. - Dal. Máte je každý v každé vaší buňce, a vaše srdce je jejich zesilovač i vysílač. 

E. - To je pro většinu lidí moc imaginární, jemno-hmotný a metafyzický, ale máme přece desatero...od Tebe?

B. - Tak vidíš, máte a stejně ho většinou špatně chápete. Slova nestačí na to, aby popsala zákonitosti života, aby popsala mě.

E. - A taky mám dojem, že nás svazují a matou.

B. - Každá pravidla pro cokoliv, natož pro život, jsou neúplná a slouží jenom jako takové styčné body pro vaše putování k uvědomění. Nejlepší je, ode všeho se oprostit a naučit se vnímat život napřímo. Naučit se poslouchat přímo sebe a přes sebe uslyšíte mě. Pak objevíte ve všem jednoduchý řád a smysl.

E. - A Bože, jaký má svět smysl?

B. - Určitě mnohovrstvý.

E. - A má taky smysl pro humor?

B. - To se mě vážně ptáš? A nenapadlo tě nikdy, že humor a radost je tím nejvyšším smyslem života?

E. - Já myslela, že je to Láska?

B. - To je, ale bez radosti bys asi nemohla milovat. Vždyť Láska je radost. 

E. - ....A smysl pro humor a radost taky všechno krásně nadlehčuje a odvádí od zbytečnejch, tíživejch myšlenek a strachů....Ale ty pravidla?

B. - Ale vy máte pravidla, jak jsem říkal, máte je zakódovaná v každé vaší buňce a to už od vašeho narození. Je to touha přežít a žít radostný život, naplněný Láskou. Má to každá vaše buňka v sobě otištěné, je to vlastně můj otisk, máte mě tak všichni v sobě, je to otisk vaší duše.

E. - Bože, to je krásný...ano, a jak je to jednoduchý, jenom žít a milovat...

B. - Ano, žít a milovat v souladu se vším.

E. - Ha....ty slova - v souladu!....tam je ten zakopanej pes!

B. - Je to moc obšírný a složitý pojem, pro vás lidi, že?

E. - Přesně, protože nad tím souladem se nedá moc přemýšlet, ten se musí jenom vycítit, a vnímat srdcem. A je tu zase ten náš věčnej problém, jakože nás lidí, mysl, versus srdce.

B. - Když vy se většinou na všechno díváte ze svého přízemního stanoviště. Pokuste se na cokoliv podívat z jiného úhlu, nejlépe z mého. Najednou začnete všechno vnímat jinak, jednotně. Nehodnotit, neposuzovat, jenom vnímat tok životní energie a její velikost.
Uvědomíte si, že nic není špatně, ale ani dobře, že to prostě je. Mysl není špatná, mysl je pomocník, který má poznat každý paradox a potom nechat srdce, aby ho pochopilo, procítilo.

E. - Aha, tak už jsem to pochopila, já jsem se naučila jít na všechno hlavně srdcem. Mám dojem, že je to rychlejší, jednodušší a kratší cesta.

B. - To ano, ale ty už jsi si v životě ledacos uvědomila a máš odvahu to tak mít.

E. - Ano, je to tak, uvědomuju si to, ale taky se mi občas stává, že když si něco uvědomím, začnu nad tím přemýšlet, mám to nějaký otočený. ....Byla jsem například donucená, sama sebou, přemýšlet, proč pořád říkám a píšu, že nemyslím.

B. - Protože tě myšlení zdržuje, prostě jsi spokojená s tím, jak to máš nastavené. Věříš si, že umíš život načíst napřímo. Vidíš okolo sebe, kolik strachů dokáže myšlení vymyslet. Je to tak? 

E. - Přesně....a Ty dobře víš, že znám strachy i ze svýho, byť ojedinělýho myšlení....a to je mazec, co může myšlení vymyslet za strachy. Víš co, Bože?.....ale od tý doby, co jsi mi dal důkaz, už na mě žádnej strach nemůže, protože vím, že jsi se mnou. ...Je to tak? 

B. - Proč se ptáš, když to víš?

E. - To je přece jednoduchý. Chci to slyšet, od Tebe. 

B. -  ..To víš, že jsem s tebou. 

E. - Díky, taky Tě mám ráda.... 
Víš, ale někdy se taky, jakože zamyslím a díky tomu zahloubání, si zase něco uvědomím.
Třeba to, jaký je rozdíl mezi na-vnímáním, na-cítěním se, a myšlením.

B. - A na co jsi přišla?....Sleduješ, že schválně neříkám, - co jsi vymyslela? 

E. -  ...Ano, díky. ....Takže...když se na něco na-cítím, nebo na-vnímám, jak často píšu i říkám, je to okamžitý, vím to hned. Ale když se zamyslím, potřebuju k tomu čas. Musím se zastavit a přemýšlet, zprava, zleva......a to se mi nelíbí, zdržuje mě to, a stejně vím, že to a jak jsem to na-vnímala ponejprv, to je to pravý a správný.
Bože, vždyť mě znáš?..Když chci něco říct a nebo udělat, tak to řeknu a nebo udělám hned..tedy, pokud to tak cítím. Jinak bych měla pocit, že ta pravá chvíle jakoby ztratila svojí autenticitu, svojí jedinečnost, kdybych to promýšlela. To by byla nuda, a taky mi přijde, jako bych se chytila do časový smyčky...jakože - měla jsem to udělat?...neměla?...nebo to mám teprve udělat? Tak to ani náhodou, na to nemám, na takový bloumání je mi líto života.
Raději s Tebou lelkuju a nebo vymýšlím vtipy. 

B. - ....Tak nechceš život promarnit myšlenkami, když si ho můžeš krásně bezprostředně a spontánně užít, že? 

E. - Přesně....nejsem životní šachista, neumím a ani nechci promejšlet tahy dopředu. Jednak mi to připadne jakože nuda, ale taky bych se tím připravila o kouzlo okamžiku, o to nádherný jiskření z radosti a z překvapení. Myšlení mě zatěžuje a zdržuje, proto, když myslím, myslím jenom zlehýnka. 
Tak a teď by mě zajímalo, ale po pravdě, mělo toto moje poslední myšlení nějakej smysl? Jak to vidíš Ty?

B. - Záleží na tom, jak to vidíš ty, na ničem jiném.

E. - Tak to je lišácká odpověď, díky. .....Já to vidím momentálně tak, že pokud mělo, tak ho zatím neznám.

B. - Taky dobrý a lišácký.... 

E.- Díky, mám dobrýho učitele, vlastně nejlepšího.

B. - Tomu, že začneš psát tento článek, tomu přece musela předcházet nějaká myšlenka?

E. - Asi jo, když to říkáš, ale asi musela být hodně rychlá, protože já si jí vůbec neuvědomuju, asi jsem nad dní nepřemýšlela . Prostě jsem vzala tužku a blok, a začala psát....No, ono se nad tím ani nedalo moc přemýšlet, určitě si umíš představit, co by mi moje mysl nakukala: "....A seš na hlavu, co si o tobě všichni pomyslí?...že ti přeskočilo!... A vůbec, a i kdyby to šlo, kdo si myslíš, že seš, že můžeš mluvit s Bohem?!!"....Tak vidíš, jak je fajn moc nemyslet.
Přiznej se, to byl Tvůj nápad, tohle psaní? 

B. - I tak se na to můžeme dívat, ale prvotní signál určitě přišel od tebe, já ti jenom přihrávám.

E. - Tak mě zrovna napadlo. Že, buďto je moje myšlení tak rychlý, že si ho vůbec neuvědomuju, a nebo tak uvědomělý, že jde na-přímo přes moje srdce.  Přikláním se ale k variantě Bé.

B. - To se ti povedlo. Řekla jsi jednu věc dvěma způsoby, viděnou pokaždé z jiného konce.
Ale já k tobě vysílám inspiraci i v podobě myšlenek.

E. -  Já vám. Vidím to tak, že si tu terminologii musím, v sobě, ještě vyřešit. Má to určitě hlubší význam, to, že to tak mám.

B. - 

E. - Víš, připadne mi, že mým úkolem, tedy...našim úkolem, jakože, úkolem nás lidí...je, umět se vyladit tak, abychom Tě dokázali vnímat, abychom Tě slyšeli a potom už není co řešit, potom už víme.
Mám dojem, že když si do hlavy pořád něco cpeme, nějaký myšlenky, egoistický, a kdovíco ještě, co s Tebou neladí, že se tím od Tebe izolujeme. Že se izolujeme od všeho podstatnýho k uvědomění si, o čem vlastně život je.

B. - Když se vyladíte a tím se naladíte na mě, tak to co k sobě navzájem vysíláme, to jsou taky myšlenky.

E. - Ano, asi ano, tedy určitě ano, když to říkáš.  V tom případě jsou moje myšlenky vysílaný a přijímaný pocitově.

B. -  Jasně, už jsem říkal, každý máte jinak nastavené vnímání světa.

E. -  Jsem moc spokojená s tím, jak to mám nastavený. Díky. 
A Bože, Ty myslíš?

B. - Jak to vidíš ty?

E. - Nevím, ale mám dojem, že ne, že nemyslíš, že jsi myšlenka. Jsi přece všechno.

B. - Tak ty si myslíš, že nemyslím? 

E. - Když něco jsem, tak nad tím přece nemusím myslet. A tím, že vím, že jsem s Tebou, tak taky nemám potřebu myslet, stačí mi, když si to uvědomím, to, že to co ke mně přichází je od Tebe, a rovnou vím.....nebo je, to co jsem teď napsala, myšlení?

B. - To není myšlení, to je důvěra.

E. - V Tebe a tedy i v sebe.... 
Víš, já moc nerozumím myšlení, je na mě moc ubíjející.

B. - Tak to neřeš, každý člověk to má jinak nastavené, s tím si nelámej hlavu. Každý vnímáte život v jiném jeho spektru, každý máte jiný druh myšlení.

E. - Tak vidíš, a pak se máme mezi sebou domluvit?

B. - To právě dává vašemu životu pikantnost a možnost růstu, ta různost.

E. - Jasně, o čem by potom, takový Shakespeare, měl psát, že?  

B. - A nejen on.  

E. - Připadne mi, že když Ty jsi i mysl, že nám stačí, když se na Tebe dokážeme napojit.

B. - Zajímavá myšlenka...

E. - Tak to je myšlenka?...to je zajímavý, tak to jsem potom úplnej myslitel, protože podobný podobnosti mě napadají pořád. Ale já mám myšlení spojený hlavně se zbytečně zanesenou hlavou a s myšlenkama, který vždycky vymyslí nějaký zbytečný strachy.

B. - To taky, ale to není tvůrčí myšlení, to je destrukční. 
A když ti brnkne nějaká myšlenka v mysli?....

E. - Tak vím, že mi to posíláš Ty, protože to tak cítím a taky vím, že Ty víš, že to poselství zrovna v tuto chvíli potřebuju, a já už nad tím dál nepřemýšlím, ale jednám.

B. - Máš ve mě důvěru. 

E. - Mám..a Ty to víš.

B. - Já vím, že ty víš a ty víš, že já vím.. 

E. - Jéé, to je hezký....co to je?

B. - To je splynutí na vyšších úrovních, důvěra, víra a Láska.

E. -  .....díky...
A Bože, může onemocnět duše?

B. - Může. Vždycky prvně onemocní duše a když jí nedokážete vyslyšet, onemocní i vaše tělo, aby vám rázněji naznačilo, co vaší duši chybí.

E. - Když jsme šťastný, tak záříme.

B. - Ano, když jste šťastní, tak září vaše duše a ta prozáří i každou vaší buňku i na fyzické úrovni.

E. - A tak můžeme naše tělo i vyléčit?....štěstím vyléčit?

B. - Jak jinak, radostí se léčí, ničím jiným. Strach je pravý opak, strach je destrukce.

E. - Aha...a potom ta radost z nás září a když jí dokážeme prociťovat dlouhou dobu...když máme odvahu jí prociťovat...záříme víc, záříme už napořád....To je krásný...

B. - Prvně si každý ale pochovejte ve svém náručí svojí dušičku a dítě v sobě, a naučte se naslouchat jim.

E. - Ale na to už musíme být v sobě ztišeni?

B. - Ano, protože jenom tak se uslyšíte, a poznáte, co doopravdy chcete. Poznáte, co je pro vás důležité a co ne.

E. - ...Poznáme, že nejdůležitější pro nás jsme my sami, a až si dáme tu největší důležitost a Lásku, najednou toto všechno budeme sdílet i se všemi a se vším...a taky s Tebou, že?

B. - Samozřejmě, pokud nedáte Lásku a tím pádem i důležitost sobě, jak byste jí mohli dokázat dát někomu druhému. To je jenom alibismus a maskování skutečnosti, protože v tom není pravda.

E. - Žít naplno jiskřením přítomného okamžiku....Co tomu říkáš?

B. - To je dobře formulované, skoro něco jako životní heslo. ...Tím, že zjistíte, že je život o radosti, záříte ještě víc a nic vás už nemůže jen tak rozházet a tím zhasnout.

E. - To je dobrej pohled na uvědomění si, takovej z druhý strany.

B. - ...je ti přece jasné, že můj pohled je vždycky z jiné strany, nežli ten váš, můj je všestranný. 

E. - No jasně, je boží. 
Víš, Bože, vím, že nevím spoustu věcí, kolikrát ani nevím, co je za den, nebo měsíc, ale vím, že vím to nejdůležitější pro svůj život a to to, že jsi se mnou.

B. - Jsem s tebou moc rád a se všemi lidmi, to přece víš?

E. - Vím........Bože, moc ráda bych teď s Tebou sdílela pocity z jedný písničky, chceš? 

B. - Že se ptáš, vždyť dobře víš, že moc rád. 

E. - Děkuju, a může se k nám třeba přidat každý, kdo toto bude číst. 



Hana a Petr Ulrychovi - Modlitba

B. - Děkuji ti, ta písnička je moc krásná a taky je z ní poznat, že byla složená, hraná a zpívaná i pro mě...
To jsem zvědavý, jakou písničku mi pustíš příště?

E. - Bože, Ty mě zkoušíš a nebo si ze mě děláš legraci? Ty přece dobře víš, jaká to bude, i když já to ještě nevím, no, snad jenom tuším. 

B. - ..... 

E. - I Ty lišáku jeden...Ty jsi mě teď inspiroval ke vtipu. Není tentokrát náš, jakože autorskej, ale je boží. - Víte, čím Boha nejvíc pobavíte? Když mu řeknete svoje plány do budoucna. 

B. - ....děkuji i za tu písničku a těším se na příště.

E. - Taky děkuju a taky se těším. 


Zdravím,
Eliška.


Víte, čím Boha nejvíc pobavíte? 
Když mu řeknete svoje plány do budoucna.