Je Bůh vtipný? - 2. díl

Aneb - Takové nezávazné plkání s Bobem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016



B. - Ahoj, jak jsi se měla celou tu dobu, co jsem byl s tebou?

E. - ....ahoj, děkuju za optání, Ty komiku.  Měla jsem se tak, jak to víš. 

B. - 

E. - Víš co mě právě napadlo?

B. - Vím, ale povídej. 

E. - Že přijde třeba doba, kdy spolu už nebudeme mluvit, nebudeme to potřebovat, jenom spolu prostě a jednoduše budeme.

B. - Třeba, ale to bychom spolu nemohli vymýšlet vtipy.

E. - To máš pravdu. Budeme spolu vymýšlet vtipy a budeme se smát, jo?

B. - Život tě baví? 

E. - No, baví, jsem ze života nadšená, z Tebe jsem nadšená...jsem životní nadšenec. 
....Tak mě, Bože, zrovna napadá, že když byli lidi pohani, tak k Tobě měli možná blíž než dneska. Nevidím to tak, že měli hodně bohů, vlastně, třeba jo, ale ti bohové dohromady, to jsi byl Ty. Třeba Tě měli rozkouskovanýho, aby Tě po částech mohli líp poznat, pochopit.
Taky mi každej strom připadá posvátnej, vidím Tě i v nich.

B. - Jsem ten, který jsem.

E. - No..dobrý. To je tak hluboký, že hloubky člověk ani nedohlídne...a nebo tak začíná nějakej novej vtip?

B. - Připadne ti to vtipné?

E. - Ani ne. Evokuje to ve mně kruh a nebo ležatou osmičku, nekonečno.

B. - A to všechno jsem.

E. - To je krásný, ale já bych od Tebe chtěla slyšet nějakej vtip.

B. - Mám říkat vtipy o sobě?...to je trochu mimo, ne?

E. - Ty si ze sebe neumíš udělat legraci?

B. - Ha, Ha....dobrý.....Je ti jasné, že umím. Kdybych to neuměl, neumíte to ani vy.

E. - Já Tě prostě nevyprovokuju k tomu vtipu.

B. - Neboj, všechno bude, až na to bude ten pravý čas. 

E. - Vrátím se k tomu pohanství. Já si připadám, někdy, jako pohan. Vidím Tě v každý kytce a tak.

B. - To je asi taky tvoje vzpomínka na některý z tvých minulých životů, kdy jsi byla šaman. Ale, na druhou stranu, vždyť já jsem ve všem.

E. - To jo, to si uvědomuju a cítím v sobě tu šamanskou sílu pořád, ale ona je to asi síla z Tebe, že?

B. - ...

E. - Taky jsem procítila, že jsem, kdysi, v některým z těch životů, ale opravdu hodně dávno, stála na straně temna. Dělala jsem černou magii.

B. - Jak jsi se při tom cítila, když jsi to prociťovala?

E. - Byla to síla, ale udivilo mě, že jsem to, jakože teď, přijala celkem v poho. Tak nějak, jakoby mi něco zapadlo do mozaiky, mozaiky životů. Vím, že mám v sobě velkou sílu a asi jsem jí měla vždycky a někdy jsem jí používala i destrukčně.

B. - Abys mohla poznat dobro, musela jsi poznat i tu druhou stranu, to je vývoj do uvědomění. Nikdy nevíte, kdy pro vás to špatné bude dobré...a nebo pro někoho jiného. Často mívá všechno jiný význam, než se to jeví.

E. - Tenkrát se mi to určitě jevilo dobře, byla jsem na hodně vysokým postu, a dneska se mi jeví dobře, to, jak se cítím teď.
Pomohlo mi to k uvědomění si, jak jsme, my lidé, schopni tvořit, tvořit jenom svojí mentální silou. A taky mi to pomohlo k procítění svojí síly a k poznání toho, že kdybych jenom trochu chtěla, jednoduše a rychle můžu tvořit do temnoty.

B. - Cítíš tam tenkou hranici?

E. - Ano, hodně tenkou...stačila by nějaká zlá, škodící myšlenka, pomluva, lež a je to. Už bych se teď ale cítila špatně, ušpiněná, nečistá, vnitřně nečistá a jako bych se od Tebe vzdalovala....Bylo by Ti to líto?

B. - Myslíš, že cítím lítost?

E. - Nevím, ale je v Tobě přece všechno?

B. - Nepřisuzuj mi vaše vlastnosti a pocity.
Už hodně krát jsi se ode mě vzdálila, ale já vás nesoudím. Jak bych mohl, vždyť jsem svět stvořil takový jaký je. To bych se sám popíral.

E. - Snažím se vcíit se do Tebe, do toho, jak se cítíš Ty.

B. - To ti můžu říct naprosto přesně - božsky. 

E. - Dobrý, tak to jsi mi teda pomohl, ale je to vtipný.....naše vnímání božskosti je asi určitě vzdálený tomu Tvýmu.
A můžeme to vůbec, jako lidé, poznat, to, cítit se božsky jako Ty?

B. - Určitě ne v celé úplnosti, protože vaše realita je úplně jiná nežli moje, to je ti určitě jasné, ale máte možnost pocítit záblesky božské slasti, to ve chvílích plného uvědomění, když jsme si nejblíž a v Lásce, v bezpodmínečné Lásce. A paradoxně, právě takto, ve hmotném těle, máte jedinečnou možnost si tento božský pocit uvědomit, protože vás ode mě odděluje hmota a tvoří tak odstup, a z odstupem je všechno nejlépe čitelné.

E. - A až opustíme svoje tělo, budeme si všechno, co jsme v životě pocítili, pamatovat?

B. - Ano, a budete mít taky možnost, poznat, jak se cítím já.

E. - Škoda, že to zase zapomeneme, až se znovu narodíme.

B. - Ne úplně. To co teď prožíváš, to co jsi si dokázala uvědomit, myslím to, co jsi díky svojí odvaze objevila svým uvědoměním...to z tvého přesahu, to ti nikdo nevezme a v dalším životě se ti všechno zase rychle vyjeví. Neboj, zase budeme spolu.

E. - Děkuju....chtěla jsem legraci, vtip, ale zase jsi mě dojal...

B. - Když ty jdeš moc do hloubky, v uvažování. Vtip se nachází na povrchu hlubiny. Vtip je jako pěna na vlně v moři, lehounká, laškovná a těžko uchopitelná, ale přitom kouzelně spojená s hlubinou.

E. - Dnes není asi ten pravej den na vtipy. Máš pravdu, nějak moc jsem se ponořila do dumání.
Ale už vím....- Píšu právě rozhovor s Bohem. 

B. - Jo, to je dobrý vtip...ale i tip. 

E. - ...Já věděla, že nezklameš.
Teď jsem si vzpomněla. Víš, kdy jsem si, ve svým životě, připadala jako Ty...jako Bůh, ale fakt úplně nejvíc?

B. - No, povídej. 

E. - Bylo to v době, kdy jsem Tě ještě neznala tak jako teď, ale určitě už jsem Tě tušila.
Bylo to, když jsem porodila syna....to byl opravdu pocit pro bohy.

B. - Připadala jsi si jako stvořitel, jako že jsi stvořila nového člověka?

E. - No...nechci se rouhat, nebo tak něco, ale ano. Ze svýho těla...v mým těle se vytvořilo něco tak krásnýho a dokonalýho, jako je nový člověk, dítě. Vím, všechny jeho ingredience nebyly ze mě, to je mi jasný, a ani ten proces jsem neřídila, to je Tvoje práce, ale já jsem s ním dýchala, já ho živila, chránila, sdíleli jsme společné pocity a to všechno ve svým těle...Od začátku jsem vnímala, jak jsme na sebe napojeni, a jsme dodnes. To je tak krásný.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, když se ode mě oddělil, když jsem ho poprvé uviděla...byl to opravdu boží pocit. Přála bych to zažít každýmu, i mužům.
Najednou vykoukne z tvýho těla jiný tělo, ale to tělo jsi i ty, ale ono má i svojí jedinečnost ve svojí vlastní osobnosti, kterou sem přišel dobrovolně sdílet s tebou a ty máš jedinečnou možnost, skrze něj poznávat i sebe.
Bylo to to nejvíc, co jsem v životě zažila a potom taky to, když jsem Tě naplno poznala, ale to je něco trochu jinýho.

B. - Poznala jsi, alespoň trochu, jak jsem se cítil, když jsem vás tvořil. 

E. - Ty nám ten pocit poskytuješ pořád, stačí, abychom byli vnímaví k životu.
A Ty máš pocity?

B. - Znám vaše pocity. Já jsem něco jako bílá barva, ve které je obsažené celé barevné spektrum duhy.

E. - Stejně je to asi ten nejvyšší level v představivosti, to, představit si Tebe. Nemáš tvar a přitom jsi všechno. To se člověk musí oprostit od všech představ a hlavně od trojrozměrnýho vnímání světa.

B. - A ty víš, jak vypadám?

E. - Ty si ze mě děláš blázny?...já vím, že Ty víš. 

B. - Dobře, ale děláme přece rozhovor...

E. - ....Nevím jak vypadáš, mně stačí, že vím, že jsi. Mám dojem, že není potřeba, abychom, my lidé, všechno věděli. Jakože, abychom měli na všechno důkazy a nejlíp vědecký, to mi připadne jako práce našeho ega a odvádí nás to tak od samý podstaty všeho. Cílíme na detaily a uniká nám sama podstata, natož abychom dokázali vidět souvislosti ve všem a se vším. Poznat jednotnost.

B. - No, dobře, ale máš alespoň nějakou představu....přece...jak tě znám. 

E. - Dobře tedy......ale ber to s rezervou a doufám, že Tě neurazím.
Nemáš pevnej tvar, vlastně žádnej....jsi světlo, proměnlivý, něco jako polární záře, ale v mléčně tyrkysový barvě a nebo bílý a nebo taky žluto zlatý....jsi z něhy a radosti, no, prostě ze všech pocitů Lásky....taky z Tebe cítím obrovskou sílu, takovou sebestřednou, neexpandující, klidnou a pokornou...takovou do sebe, ale takovou, která se může kdykoliv měnit a rozpínat, objímat a dávat.
Líbí se Ti, to jak Tě vidím? 

B. - Díky, líbí, moc...a líbím se tobě, to jak mě vidíš?...Líbím se ti, 

E. - Moc. A řeknu Ti, že na svůj věk vypadáš celkem zachovale, tak nějak prozářeně.  A taky mám dojem, že na sebe můžeš vzít jakoukoliv podobu, kdybys chtěl.

B. - Hezky mě vidíš, ale vaše vnímání mě, je opravdu hodně omezené tím, jak vidíte svět kolem. Mě můžete opravdu vidět, vlastně vnímat, jenom svým srdcem.
To, že ke mně cítíte důvěru a Lásku, to je největší vaše poznání.

E. - Ano, a to je pro mě to nejvíc....Vím, že všechno co potřebuju poznat, vědět, že to všechno mi nahraješ jako správnej parťák. A taky vím, že když ke mně něco vyšleš, situaci, lidi, představy, pocity, vize, sny, vím, že je to přesně to, co potřebuju. Věřím Ti a i tomu, že všechno zvládnu, protože jinak bys mi to nepředal. Prostě vím, že Ty víš, že na to mám.
To je tak osvobozující pocit....pak se div, že nemám potřebu myslet, když důvěřuju tomu co vnímám....

B. - Já se nedivím, to přece víš.....Takže jsem tě osvobodil a máš ve mě důvěru? 

E. - No, Ty jsi mě osvobodil ze hmoty, z těla.

B. - Ještě v něm ale jsi, v tom těle.

E. - Já vím, jsem v něm moc ráda a taky doufám, že v něm ještě dlouho budu. ....Ty taky dobře víš, že Ti za něj nepřestávám děkovat a taky mám možnost, díky němu, poznat tu dualitu, jakože tělo, duše. .....Ale víš co?...umím si představit, že v něm jednou nebudu.

B. - A jak to cítíš?

E. - Naprosto přirozeně....v pohodě, něco jako vyvrcholení svýho života. Ale ještě jsem ráda, že mám tělo, takový jaký mám, že jsem mladá.

B. - Budeš ve svém těle pořád mladá.

E. - Vím, ale musím přijmout to, že moje tělo má trochu jiný nastavení, nežli moje duše. Jede podle pravidel hmoty tady na Zemi.

B. - Bojíš se toho?

E. - Ne, kdybych se toho bála, jenom bych to přibližovala, jenom mě to někdy napadne. A víš co?..svoje tělo beru jako veliký dar, od Tebe.

B. - Tvoje tělo je ale taky tvoje zásluha, protože si ho dokážeš vážit a máš ho ráda.

E. - To je jasný, vždyť i v něm jsi Ty.
Hodně jsem mudrovala nad egem, nad jeho podstatou a významem.

B. - Já vím....o egu nemusíme ani tolik mluvit, hodně se to nafukuje. Stačí že poznáte, že ho máte, přijmout to jako fakt, přijmout jako fakt, že patří ke hmotě...prostě...uvědomit si to.

E. - Tak mě napadá, že naše ego je takovým mostkem, který když překonáme, poznáme a pochopíme všechny jeho záludnosti, kterými musíme projít, tak se přes něj dostaneme z vnímání hmotný podstaty k uvědomění v sobě, ke své duši, tedy k Tobě. Je mostem z těla do duše a při tý cestě, v tom putování nás vede naše srdce, přes který jsme na Tebe napojený napřímo.

B. - Hezky to vidíš, vykládáš to jako pohádku, ale pravdivou, protože každá pohádka má pravdivé jádro....a šel by z toho udělat vtip? 

E. - Asi jo, ale byl by asi dost nečitelnej a těžko pochopitelnej, protože ego je dost zašmodrchaná záležitost, která všechno zesložiťuje.

B. - Byl by to spíš černý humor.
Utápíte se v hledání složitostí a přitom uvědomění přichází tak jednoduše, jako když se nadechnete, ale uvědoměle, ne že přemýšlíte nad složením vzduchu a nad kdoví čím ještě, prostě...bla, bla, bla...nic, jenom vnímáte ve vyšším levelu.

E. - To se nedá jednoduše popsat, k tomu asi musí dojít každý sám, pomocí malých, dílčích uvědomění si během života.

B. - Během životů....A ten vtip o uvědomění, ten by zněl jak? 

E. - No, jak by zněl? 

B. - Co je to paradox?....To, že jsem vám dal mysl, abyste mysleli, srdce, abyste cítili a duši, abyste se mohli uvědomovat......No, dotvoř to.

E. - To není vtipný, to je pravda.

B. - No, tak tu pravdu pozvedni na vtipnou pravdu.

E. - Je to naše svatá trojice.....ale to taky není vtipný.

B. - Jdi ještě výš a dívej se na to jinak.

E. - Mysl myslí, srdce cítí a duše si uvědomuje, ale mohla by si duše, bez těch dvou vůbec uvědomovat?

B. - Je to vtipné?

E. - Tobě to připadne vtipný?...mě moc ne, není v tom paradox, vlastně je, ale tak hodně vysoko, že se tomu nějak nemůžu smát.

B. - Tak jdeme od toho, třeba časem.

E. - Jasně, jak říkáš, - když to má být, tak to bude...klídek. 
Někteří lidi pořád hrajou nějaký role jako na divadle. To se bojí, že kdyby hráli tu svojí roli, jakože za sebe, že by se divákům, tedy, ostatním lidem nelíbili?

B. - Možná, a taky se možná bojí, že kdyby hráli sebe, že by se nelíbili sami sobě, že by nebyli tak zajímaví. Však víš, život je o odvaze.

E. - Ale, pokud nežijeme za sebe, nemůžeme se nijak rozvíjet, protože se popíráme a vlastně se ani nikdy nepoznáme, a tak nepoznáme ani Tebe. Nejdeme do hloubky, jenom kloužeme na povrchu, na povrchu života a necháme sebou smýkat jako loď bez kormidla....Bože, to je tak moc smutný.
My se vlastně bojíme hrát svojí roli, kterou jsi nám přidělil.

B. - Já jsem vám žádnou roli nepřidělil, vy jste si jí vybrali sami, vaše duše sem prvotně přišly s nějakým plánem, s něčím, co toužily poznat, procítit. Dokonce si děláte scénáristu i režiséra. Jenom na vás je, jak se jí zhostíte, jestli vás vaše role chytí u srdce a tím bude inspirovat i jiné.

E. - A Ty jsi nápověda. 

B. - Lidé jsou herci svých životů, ten život si sami režírují a Bůh je jejich nápověda....To jde?......co říkáš? 

E. - Dobrý.....ale má to zase moc velkou hloubku, aby se tomu lidi zasmáli. Mám dojem, že to někoho může i vyděsit...jakože ta představa, že si mají režírovat život sami....depka, chápeš?

B. - Jasně, že chápu......no, tak holt dneska jedeme v černém humoru...taky je to humor.

E. - Vždyť říkám, že jsi geniální....

B. - Vy lidé se často bojíte žít za sebe, ale pokud si uvědomíte, že máte prvotřídní, vlastně, tu nejlepší nápovědu, tak se vám to najednou jeví lehčí.

E. - Co, lehčí?...,je to boží....a co bys nám nahodil jako první repliku v dialogu se životem?

B. - Hlavně nehrajte, buďte sami sebou, jenom tak bude vaše životní role opravdová a ostatní vám jí uvěří. Režírovat se nechejte jenom svým srdcem a kulisy?....ty neřešte vůbec, ty mění život sám....No, a já jsem s vámi pořád, jsem připravený kdykoliv napovědět.
Jenom žádnou křeč ze strachu ze života, z toho je potom okno, jako výkladní skříň.

E. - Díky, to je krásný poselství. 
A víš co?....když jsem měla okno, nebo někdo jinej....jakože, ale fakt, na divadle...vždycky mě bavilo improvizovat, to byl vždycky největší vodvaz a taky psina. 

B. - To je právě ta odvaha, nebojíš se výzev od života.

E. - To jo...a víš co mě ještě napadá?....To, že když jsme sami sebou, že jsme nejvíc Ty...Co tomu říkáš, dobrý, že? 

B. - Dost dobrý, něco jako, - Chcete poznat Boha? Buďte sami sebou!...

E. - ...nebo, - Pokud jste poznali Boha, poznali jste i sami sebe. 

B. - Pokud poznáte sami sebe, získáte jako bonus ještě poznání Boha....ale pozor, tato AKCE platí jenom do konce světa!  

E. - Tyjjo, to je dobrý!....jak to vidíš? 

B. - No, vždyť jsem to stvořil, ne?...takže dobrý. 

E. - Tak to je hustý...vlastně, oprava...je to boží.. ...a já už jsem si myslela, že to dneska nedáme, jakože ten vtip...a koukej, ono jo. 

B. - Ty jsi myslela a vymyslela jsi co?.... strach...ale hluboko v sobě jsi věřila, jinak by to tu nebylo černé na bílém. 

E. - ...
Už musím končit, jdu uklízet, díky za inspiraci, a bylo to s Tebou zase moc fajn. Tak zase někdy. 

B. - Počkej na mě, jdu s tebou dělat pořádek, to je můj koníček. 

E. - Beru, parťáku.


Zdravím,
Eliška.

Chcete poznat Boha? Buďte sami sebou!

Pokud poznáte sami sebe, získáte jako bonus ještě poznání Boha....ale pozor, tato AKCE platí jenom do konce světa! 

..a
Lidé jsou herci svých životů, ten život si sami režírují a Bůh je jejich nápověda.