Je Bůh vtipný? - 1. díl

Aneb - Takové nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016




E. -  Víš co, Bože?....mě ten svět tak baví, Ty mě bavíš.

B. - To je jasné, protože jsi mě poznala.

E. - No, a je mi s Tebou moc krásně, vesele a radíš mi a taky mě často rozesměješ i když, zase často i brečím, ale ten pláč to je spíš převrácenej smích....prostě je tý radosti hodně. Je to něco jako smích v paradoxu.
Co to bylo, čím jsi mě naposled rozesmál?

B. - To neřeš, přijde jiná veselost.

E. - Ty seš fakt vtipnej.

B. - Já jsem všechno, jak vtip, tak vážnost, záleží na vás lidech čeho si ze mě chcete víc užívat. Ale za sebe jsem nejraději veselý, mám rád nadhled. Všechno co je, jsem přece stvořil, nic není špatně, ale ani dobře, prostě to tak JE.

E. - Já vím, už si umím vybrat co chci vnímat a tím žít a je to tak jednoduchý, když to člověku docvakne. Je to tak jednoduchý, že se to myšlením nedá ani pochopit, jenom prostě vnímat a žít to.
Víš co?...ale uvěřit tomu, to je mazec....jakože, uvěřit v Tebe.

B. - Naplněný život je jenom pro odvážné. A co myslíš, že brání lidem v tom, aby ve mě uvěřili, tedy, aby uvěřili v sebe, protože já jsem vy a vy jste já. To je ti jasné.
   
E. - No, to vím, ale to je právě to...UVĚŘIT !... Brání nám, lidem, v tom naše ego, protože nás odděluje úplně ode všeho a ode všech, tedy i od nás samotných, od naší podstaty, což jsi Ty.
A taky...když nemáme rádi sebe, tak nemůžeme mít rádi ani Tebe....takže, když popíráme sebe, popíráme i Tebe. Když neobjevíme sami sebe, neobjevíme ani Tebe....A to je krásný, poznat Tě, už si ani neumím představit, že bych Tě nepoznala.

B. - ...a to jsem s tebou byl pořád.

E. - To jasně, jsi se všemi, ale hodně lidí Tě nevnímá.
A víš co?...připadne mi, že nejmíň Tě poznali ty lidi, který se k Tobě modlí v kostele. Vnímají Tě, většinou, odděleně od sebe a ode všeho, jako nějakou autoritu, který se musíme bát, ale já Tě mám za kámoše, který umí říkat vtipy.

B. - Napadlo tě třeba, že mě každý vnímá podle sebe.

E. - Jé..to je dobrý..takže moje podstata je veselost, jo? 
Když jsi tvořil lidi, abys mohl skrze nás uvidět sebe, tím jak tvoříme....tedy, hlavně to, jak se tvoříme do uvědomění, byl jsi při tom veselej?

B. - Je to už dávno, ale spíš jsem v sobě měl všechny pocity, aby v tom mém vytvořeném byla celá jejich škála, protože bez smutku nepoznáš radost. Tvořil jsem relativní realitu, realitu protikladů.

E. - Víš, Bože, a ta radost..když jsi tvořil, měl jsi z toho radost?

B. - Měl...pravé tvoření je jenom z Lásky a z radosti.

E. - Ty jsi Láska a Láska je radost.

B. - Ano, ale je ve mně i všechno ostatní, stejně jako ve vás, to aby byla ta Láska a radost pro vás čitelná, abyste měli tu Lásku podle čeho poznat, s čím porovnat.

E. - Je to tak krásný, že se tomu ani, zprvu, nedá uvěřit. V Tebe uvěřit.

B. - Vždyť ty jsi taky nemohla uvěřit.

E. - A Ty jsi mi dal důkaz...moc Ti za to děkuju, bylo to moc velký a silný....to jak jsi na mě křičel.

B. - Vždyť jsi mě o to žádala.

E. - Já vím. Prosila jsem Tě, abys mi dal důkaz, byla jsem dost zoufalá. Bála jsem se uvěřit, v Tebe uvěřit, v to, že jsi se mnou. Řekla jsem Ti: "Pane Bože, prosím Tě, dej mi důkaz, abych mohla uvěřit."

B. - "Co si to dovoluješ, chtít ode mě důkaz," jsem zakřičel.

E. - Co, zakřičel?!...Ty jsi přímo zařval....až jsem se lekla... cítila a slyšela jsem to v celým těle, slyšela jsem to v sobě z levý strany....ale, po pravdě, už když jsem Tě o to, v duchu, žádala, už jsem tušila, že jsem přestřelila, že je to ode mě drzost...A víš co?

B. - Ty se mě opravdu ptáš, jestli jakože vím? 

E. - Promiň, já vím, že víš, to je jenom taková řečnická otázka.

B. - Já vím, já tě taky jenom tak škádlím...No, tak co?

E. - No, bylo mi taky, zároveň u toho pocitu přestřelení, divný, že na mě tak křičíš. Říkám si: "Bůh je přece milosrdnej a chápavej, ten přece takhle na nikoho nekřičí?"

B. - A začala jsi brečet.

E. - Štěstím....protože to bylo tak silný a velký. A potom se smát, protože jsem si uvědomila že jsem Tě slyšela naplno a opravdově.

B. - A po chvilce ještě víc... 

E. - .... .......protože potom jsem se, v úžasu, nemohla ani nadechnout, jak jsem si uvědomila, co se právě stalo a začala jsem se...až jsem se nadechla...smát na plný pecky  a brečet zároveň.

B. - 

E. - ......jak jsem si uvědomila, že jsi mi tím, že jsi na mě křičel, dal vlastně důkaz....Ty jsi geniální. Ty jsi prostě boží.

B. - Na to jsi přišla až teď? ...A přišlo ti to vtipný? 

E. - Ne, to už vím dávno.....A teď jo, teď mi to připadne vtipný a chytrý, ale tenkrát mi to přišlo moc obrovský a krásný, byla jsem z toho úplně vedle, a pocítila jsem k Tobě velikou vděčnost a Lásku, úplně naplno a nejvíc. Děkuji Ti, pomohl jsi mi uvěřit, a to se považuju za člověka, kterej nemá strach, ale měla jsem strach, v to všechno uvěřit. Vlastně, když to tak všechno teď vidím, měla jsem strach uvěřit v Tebe a tím pádem i v sebe.
Bože, Bože, to je velký a krásný a úplně nejvíc jednoduchý a podstatný.

B. - Ano, pravda bývá jednoduchá.

E. - Co je to pravda?

B. - Pravda je to, co jak vnímáš Láskou. Já jsem Láska, takže i vaše podstata je Láska.

E. - Takže stačí, když se zeptáme sami sebe, svého srdce? A skrze sebe, uslyšíme Tebe? Tak jak to dělám právě teď.

B. - Ano, ale jenom pokud máte na mě přímé napojení, nezanesené strachy z vašeho ega.

E. - To všechno je jako Gordický uzel. Jak ho rozmotat a kolik životů na to kdo potřebujeme, než najdeme odvahu ho rozetnout.

B. - Moc životů, moc.

E. - Říkám si, že nemám strach, ale víš co? Vždycky se nějakej strach ze mě odloupne.
Myslíš, Bože, že dojde lidstvo dřív k uvědomění, nežli se samo zahubí?

B. - Co si myslíš ty?

E. - Vždyť mě znáš, já neumím moc myslet a když už jsme u toho, děkuju Ti za to, že to tak mám, protože jsem Tě, díky tomu, mohla snáz poznat.
Ptáš se, jak to vidím já? Víš co?...Ty jsi fakt vtipálek. Dobře víš, že všechno co vnímám, říkám, píšu, všechno je inspirovaný Tebou, vím, že jsme v nepřetržitým spojení. Ne, že bych byla jako loutka, kterou Ty manipuluješ, i když i to je možný, pokud bys to tak chtěl, ale vím, že Ty to nemáš tak nastavený, vím, že nám dáváš plnou svobodu v našem konání, ale já chci být s Tebou a Tebou se nechat inspirovat. A tak vím, že to co vím, to vím od Tebe.

B. - To ano.....A jak to teda vidíš s tím lidstvem?

E. - Kdybychom jako lidstvo vyhynuli, ublížilo by Ti to? Vždyť jsme z Tebe, jsme Ty. Neubylo by Tě?

B. - Dobře víš, že když jsem vytvořil svět relativní, svět protikladů a duality, že bych mohl zase vytvořit  znovu svět absolutna.

E. - Ale, jak by jsi se cítil?...bral bys to jako prohru?

B. - Ne, protože prohra je pojem z relativního světa.

E. - Jasně, takže by se vlastně nic nestalo, kdybychom jako lidstvo skončili?

B, - Vlastně ne, vesmír je plná různých světů a bytostí.

E. - Já vím, ale připadá mi, že naše Země má velký význam i pro tyto bytosti. Že se sem chodí duše vyplňovat, poznávat se.

B. - Tak by byla jiná "Země."

E. - Takže je to jenom na nás, jestli tu jako lidstvo zůstaneme?

B. - Ano.

E. - Já vím, Ty nám pomáháš, ale my Tě většinou neslyšíme a neposloucháme ani ti, kteří Tě slyší.

B. - Chtěla jsi se mnou mluvit o vtipech, chtěla jsi, abychom spolu nějaký vytvořili. Chtěla jsi být veselá.

E. - Máš pravdu. Za sebe jsem veselá, ale nějak jsem teď pocítila tíhu na srdci těch lidí, co Tě nepoznali a je mi z toho smutno....Ale už jdu od toho, protože tím nikomu nepomůžu.

B. - Myslíš, že jsem vtipný?

E. - Jsi úplně boží, jsi nejvíc vtipný ze všech. Jsem z Tebe úplně urvaná. A taky z toho, jak jsi všechno krásně vytvořil, nepřestávám nad vším v údivu žasnout....jsi největší umělec světů.
No jasně, jsi boží umělec. 

B. - A to už je vtipný, to, že jsem boží umělec, že? 

E. - Je, je to vtipný a taky krásný a pravdivý. Pokud vidíme to krásný krásno, vidíme Tebe?

B. - Nejen to, vidíte i sebe. To krásno, které vidíte a vnímáte, to vám nastavuje zrcadlo.

E. - Nastavuje zrcadlo naší duši. 
A Bože, představ si, že by se stalo to, že by všichni lidé na Zemi, viděli to krásno v sobě, viděli by Tebe, poznali Tě. Už by nebyla dualita, jakože, škaredý a krásný, špatný a dobrý, už bys byl jenom Ty, už by byla jenom Láska....Co by se stalo?...zanikl by relativní svět?

B. - Jak to vnímáš Ty?

E. - Byl by tu Ráj....asi na chvilku...a potom by se někde objevil "had" a začalo by všechno nanovo....Ne, že by to bylo špatně, ale připadne mi, že na hmotný Zemi, kde má člověk možnost poznat bolest, jak fyzickou, tak duševní, nemůže chybět dualita.

B. - Umíš si představit, že už to takto na Zemi probíhalo víckrát?

E. - Umím, a teď je lidstvo tak moc vědecky vyspělý, že by jí dokázalo zničit.

B. - Chtěla jsi se mnou vtipkovat, nebo to má být černý humor?
A víš, jaké vtipy mám rád?

E. - Vím...takový jako já, plný paradoxů.
A Bože, nebyla to nuda, než jsi stvořil tenhle svět, plný protikladů a nás, "k obrazu svýmu," aby jsi se skrze nás mohl vidět? Vždyť Slunce taky nevidí svůj stín....A než jsi stvořil svět, co jsi byl, jak jsi se vnímal?

B. - Byl jsem Láska, stejně jako teď.

E. - Láska...a nebylo to moc statický?..nic jsi netvořil...a byl jsi v tý fázi vtipnej?

B. - Ty mě chceš nakukat, že jsem stvořil Svět proto, aby vznikl humor?

E. - Jé, to by bylo krásný a mně by se to moc líbilo.

B. - A víš co, ono vždycky záleží na úhlu pohledu, tak proč vlastně ne.

E. - Tak a už máme první vtip. Jakože...- Víte, proč Bůh stvořil Svět? Aby se mohl zasmát. 
U mě dobrý a co Ty? 

B. - U mě taky. 

E. - My taky žijeme proto, abychom se mohli smát a radovat. Připadne mi, že v tom je největší filosofie ze všech, je v tom podstata filosofie?

B. - Ano, ale abyste se mohli umět radovat, musíte poznat smutek.

E. - Čím hlubší smutek člověk procítí, tím hlubší radost života odhalí.
Vymyslíme ještě nějakej vtip?
Víš, taky mě napadlo, že s každým mluvíš podle jeho naturelu, jakože, na mě si klidně zakřičíš a nebo se spolu zase moc zasmějeme. Je to tak?

B. - Ano, vcítím se přes osobní vibrace do každého, a nebo, ještě lépe řečeno, slyšíte mě takovým způsobem, jakým mě vnímáte. Takže, nejen mě, ale i sebe a všechno...prostě tak, jak vnímáte život.

E. - A víš co, Ty mně připadneš dost hustej...jako nějakej Rocker. Seš dost vodvaz.

B. - Gratuluji ti, právě jsi odhalila pravou podstatu Boha. 

E. - ... To je dost dobrý, jakože vtip........Bože, já Tě žeru... ...s Tebou je fakt taková psina. Já jsem tak šťastná, že Tě mám, tedy...že Ty máš mě. Jsem Tě plná a už ve mně není místo na nic jinýho, třeba na strach a tak.

B. - Ty jsi ze mě neměla strach, ani když jsem na tebe křičel. 

E. - Ne, spíš jsem si říkala: "Co to znamená?..co má ten lišák za lubem?".... jé, já se nebojím ani Boha....

B. - A víš proč se mě nebojíš?

E. - Jasně. Protože se nebojím života. 
Bože, máš rád hudbu?

.B - Proč se ptáš, vždyť víš, že jsem jí stvořil?

E. - ....hudbou se dá komunikovat líp než slovama. Mně by se líbilo, kdyby lidi místo mluvení zpívali. Aktivovali by si tím krční čakru a to každýho pozvedne k uvědomění. V hudbě a ve zpěvu je citlivost, jsou tam emoce, který se dají krásně a napřímo vibračně předávat. A vlastně...vždyť hudba může vylaďovat nejen nás, ale celý Univerzum...tedy, promiň....vlastně celýho Tebe?
Když dělám muziku a zpívám, připadne mi, že jsem Ti nejblíž.

B. - Víš co?...já jsem vlastně hudba. Jsem Láska a ta je tvořená z jejich vibrací, jemnohmotných vibrací tónů, protože v tónech jsou emoce.......Jsem i z barev, protože i v nich jsou emoce, jsem i z tvarů, i z vůní, z ticha, jsem i z prázdnoty. Jsem to, co cítíš, když se na mě uvědoměle napojíš, jsem to, co prociťuješ ve svém srdci.......To všechno jsem, a to jsi i Ty, to je tvoje pravé a čisté JÁ.

E. - To je krásný...chtěla jsem, abys mě rozesmál a Ty jsi mě zatím rozbrečel...děkuju Ti...

B. - I v slzách jsem. 

E. - V slzách štěstí nejvíc. Takže jsi i tekutý a slaný.

B. - Ano, vždyť jsem všechno. 

E. - Taky mě napadlo, že někoho zrovna napadlo, jak můžu vědět, že mluvím s Tebou?
No, já to vím, mně jsi dal důkaz...!

B. - To neřeš, s tím nic nenaděláš. To záleží na tom, jak je kdo odvážný, uvěřit sám sobě, svým pocitům a jak si kdo zvládl svoje ego, které toto nikdy nepřipustí. Ego vás lidi ode mě, tedy i od vás samých, odděluje.
A nemusí věřit tobě, mluvím přece s každým, musí každý uvěřit sobě, potom naplno uslyší i mě.

E. - A baví Tě to, takhle si s lidmi povídat?

B. - Všichni mě neslyší. A baví, obzvláště, když jsou ti lidé vtipní.

E. - Já bych si s Tebou povídala nejraději pořád, a nebo hrála a zpívala...to víš, že zpívám pro Tebe? Jé, teď jsem si vzpomněla....víš, tenkrát, jako omluvu za to, že jsem měla tu drzost a chtěla jsem od Tebe důkaz. Pamatuješ si to?

B. - I ty vtipálku, to víš, že si to pamatuji, jsem přece Bůh.
Slíbila jsi mi, že odteď budeš zpívat pro mě.

E. - No...a dělám to, i když jsem, po pravdě, zapomněla, že jsem Ti to slíbila.

B. - Slib Bohu se ti asi vryl hluboko do podvědomí, tím, jak byl ten zážitek hodně emoční.

E. - To teda byl.
Tebe člověk slyší, jenom když se ztiší. Když ztiší mysl ve svý hlavě, že?

B. - Ano, vibrace mého hlasu jsou opravdu jemné, musíte se na mě umět naladit.

E. - To je taky dost hustý, jakože ta představa, Tebe, jako vysílače..nebeskýho. 

B. - Jak to vidíš ty?

E. - Dobře víš, že si dobře uvědomuju, že všechno co a jak vnímám, vnímám jenom skrze Tebe. Taky vím, že bychom spolu nemuseli ani mluvit, stačilo by mi jenom, naladit se na Tebe.

B. - No jasně, ale to bychom spolu potom nemohli dělat rozhovor a nebyla by to taková legrace.

E. - Právě. Moc ráda s Tebou mluvím. Krásně si tím tříbím představy a vždycky mě přivedeš k nějakýmu poznání v uvědomění, prostě mě inspiruješ pro život, a to je moc fajn a krásný...díky.

B. - Tak se těším zase na někdy....

E. - Taky tak....


Zdravím,
Eliška.



Víte, proč Bůh stvořil svět? 
Aby se mohl zasmát. 


P. S.
Nemusíte věřit tomu, co jsem tu napsala, ale je moc fajn, když věříte sobě. A ono je to mnohem těžší, než se na první pohled zdá.