EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - X. kapitola TŘETÍ SPLYNUTÍ

TŘETÍ SPLYNUTÍ - X. kapitola poslední



Ten obraz je opravdu obrovský, zabírá skoro celou čelní stěnu výstavní místnosti.
Eva stojí v úžasu nejen nad jeho rozměry, ale i nad velikostí a hloubkou, která z něj vyzařuje.

Stojí s Davidem vedle sebe a jejich vzájemná blízkost ještě víc umocňuje Evino prožívání z vnímání toho obrazu.

Obrazem se prolínají snad všechny barvy, ale zelená a modrá všech odstínů převládá.
Obraz tvoří několik pater nad sebou, na první pohled by se zdálo, že nekompaktních a chaotických. Co ale všechno spojuje a sjednocuje, je vertikála ve středu kompozice, která v náznacích připomíná kmen stromu.
Spodní část vypadá jako kořeny propletené a vrostlé do země. Evě ten pohled evokuje naše ukotvení do hmoty a hlubinu podvědomí.

Pokračuje tmavě i jasně zelenou, tyrkysovou a růžovou. V různých tvarech se košatí v radosti a mladosti a bujnosti tvoření, z boku ale něco láme a ničí větve pomyslného stromu. Linie se černají a probleskuje jimi červená a žlutá.
"Oheň, válka," vytanulo Evě na mysl a všechno se v ní sevřelo, jak jí při tom pohledu ovanula hrůza z utrpení a bolesti.
"Ano," sotva slyšitelně vydechl David.
Větve se kříží v kříže a černé linie se po pravé straně táhnou až ke spodní části obrazu. Úplně dole se větve zvedají a vzpínají se k novému životu ve vstřícném gestu odpuštění a pochopení. Tyrkysová přechází v královskou modř s paprsky žluto-zelené.
Ještě výš se vše rozechvívá v jemných vlnkách sytě růžových a žlutých lístečků, které s veselou lehkostí, sdílností a vnímavostí vše prosycují přátelstvím a přijetím vyšší formy Lásky z uvědomění.
"Radost," napadá Evu bezděčně.
"A....Láska," dodává David.

Další patro pomyslného stromu přechází do modrých odstínů a horizontálních linií.
Eva vidí oceány a řeky, cítí, jak strom touží po čisté vodě. Touží se napít, ale prahne i po čistých emocích. Eva taky načítá, jakoby něco v tom stromu odmítalo přetvářku, chtělo vše odhalit a stanout emočně čisté a nahé, jako...
"....jako holá podstata života...jako pravda."

Eva jde pohledem ještě výš a vidí vstřícné podání rukou, které se prolínají ve vzájemném sdílení, v doladění fialové a perleťové s paprsky oranžovo-žluté radosti, které vyzařují jak nahoru a do strany, tak do hlubin ke kořenům po levé straně.
Náhle se větve ztrácejí a zbývají jenom tmavé, stroze trčící, vertikální, chaotické linie, zvedající se středem obrazu....holý kmen.
Eva vidí ohořelou strukturu dřeva, ten pohled jí přímo děsí, cítí z toho bolest a utrpení.
Okolo pomyslného kmene se vine do spirály ohnivá linie, ohnivý had.
"Ten zmar, ten nesmyslný zmar, který se točí pořád dokola....Proč!" ptá se Eva tiše, jakoby se bála, že probudí k pozornosti ještě víc zla, které je někde ukryté a čeká na svojí příležitost.
"Nevím...." říká David a Eva si uvědomuje, jak jsou na sebe na přímo naladěni ve vzájemnosti svých pocitů.
"Smrt," ano, Eva vidí smrt v té nejkrutější podobě. Srdce se jí svírá a ona nemůže zadržet slzy. Jako by v té struktuře dřeva viděla příběh celého lidstva.
"Nesmyslné války," dodává.

Jsou to sice jenom tvary a barvy, ale ona v nich vidí celou podstatu života. Vidí a cítí to, co do toho obrazu vložil David svými emocemi, kterými ten obraz maloval.
Její smutek je tak hluboký, že jeho hlubin nedohlédne.
"Kde je Láska?" ptá se a zvedá oči, plné slz k Davidovi: "Je někde pryč a nebo je ukrytá hluboko uvnitř stromu života?"
"Láska?...ta je snad všude a ve všem...doufám," odpovídá David a i v jeho očích vidí Eva velký smutek a vnoření.
Eva se bezděčně přiblíží k Davidovi a dotýká se svojí paží jeho. Ten smutek co cítí, je tak velký, že má dojem, že ho sama neunese.

Náhle se obraz otvírá v nádhernou, naději-plnou, duhovou barevnost. Záblesky všech barev se v prožívání, až naivní radosti, vesele roztřepetaly.
Evě ještě tečou slzy po tvářích, ale plně vnímá, z toho obrazu, naději v budoucí krásno, podtržené a vyladěné jarní zelení..
Koruna stromu se košatí jako předzvěst lepšího budoucího v životadárném nádechu radosti.

"Radost z okamžiku," vyslovuje Eva svůj bezprostřední pocit, zvedá oči k Davidovi a uvědomuje si, že ten jí celou dobu pozorně sleduje.
"Davide, to je síla, ještě nikdy jsem nic tak silného neviděla.
David nic neříká, jenom se naplno soustředí na Evu, a na to co říká, vlastně spíš na to co Eva cítí.

Úplně nahoře ukončil David obraz růžovou, jasně zelenou a fialovou barvou, doladěnou empatickou tyrkysovou, které se vlní a vyzvedávají vše nahoru. Mezi vlnkami vidí Eva rozesmáté hlavy delfínů.
"To je krásné, moc, moc krásné," Eva je úplně dojatá a pohlcená sílou toho obrazu. Naplno prociťuje, jak jí barevné tóny pronikají až do duše a tvary, ty těm barevným variacím dodávají rytmus a gradaci.

"V tom obraze je všechno, všechno lidské poznání. Je tam vepsán celý příběh lidstva. Je tam hloubka v zakořeněnosti a našeho podvědomí, a přes prožívání se všechno vynese až do výšin uvědomění. Ten strom to je jako strom života ale i mnohem víc....jak Tě to napadlo?...a ta plocha?" ptá se Eva a ani si neuvědomuje, že začala Davidovi tykat, a je naplno přítomna tomu jejich krásnému, čistému a přímému napojení.
David se stále dívá na Evu, plně zaujat tím co říká.
"Použít na jednom obraze snad všechny barvy a sladit je v tak neskutečně dokonalé, i když na první pohled v nesourodé kompozici, to je krása, i ten čtvercový tvar obrazu je zvláštní.... moc mě to zasáhlo. Jak si to vysvětluješ a jak tě ten námět napadl?" rychle ze sebe sype Eva svoje pocity, které bezděčně dává do slov, ale cítí, že slova jí na to nestačí.
"Ani nevím, byl jsem k tomu jakoby donucený. Začal jsem tady odtud," říká David a ukazuje na křížící se větve na obraze: "Od toho boje. To co se mi vylouplo z pod ruky, bylo tak silné, že jsem musel pokračovat...vlastně to všechno vznikalo tak nějak samo."
"Prostě to tak muselo být, umíš poslouchat svoji intuici."
"To se ani jinak nedalo. Maloval jsem ho na etapy, neměl jsem ani dopředu načrtnutu celkovou kompozici."
"To je zvláštní, takže to vznikalo jako puzzle," usmívá se Eva v údivu.
"Vlastně ano, ten obraz je něco jako dějinné puzzle životů." směje se David.

"Ten obraz je jako hudba, proniká ke každé mojí buňce..Jak to?" Obrací se na Davida, který jí stále pozorně sleduje a vidí, jak jeho oči najednou zvážněly.
Eva cítí, jak se naplno vnímají. Vnímají nejen svojí vzájemnost, ale i všechny pocity z barev a tvarů toho obrazu. Toto všechno v nich tvoří jakousi hodně zvláštní, sytou, emocemi prostoupenou a vrstvenou koláž, tvořenou prožíváním přítomnosti, která je ale prosycená i magičností minulosti.

"Protože i ty jsi autorem toho obrazu, byla jsi u toho když jsem ho maloval. Byla jsi u mě...se mnou."
.......................................
Jejich oči se do sebe vnořily.
V obou se rozlévá vzájemné ticho a prázdno, a za tím prázdnem se v nich promítají všechny pocity z toho prázdna, které je jemně obklopují a pronikají jimi.

"Děkuji."
"Děkuji," slyší Eva říkat sebe a současně i Davida.
.....................................
Najednou si uvědomuje, že se drží v objetí...samozřejmém, pevném, přímém objetí a oba naplno ví, že právě teď.....teď, tímto objetím konečně splynuli i na fyzické úrovni.
V Evě se rozlévá velká mentální úleva a něco jako návrat, samozřejmý a dlouho očekávaný návrat kamsi, kde to dobře zná.
Na nic nemyslí, jenom je, je se sebou i s Davidem ve vzájemnosti svých těl a připadá jí, jako by byli uvnitř sebe, jako by se jejich těla prostupovala a prolínala v samozřejmém vyladění.
Jenom jsou a jsou jednota..krásná jiskřící jednota..Je to obrovské, je to tak obrovské, že to zasahuje až za čas i prostor.....

Když svoje dlouhé objetí uvolnili, stojí proti sobě a dívají se na sebe, jakoby se viděli poprvé, nebo po hodně dlouhé době, po návratu z hlubiny zapomnění.
Jenom se dívají a mírně se na sebe usmívají, ani jeden z nich nemusí nic říkat.

Eva taky už ví, a bytostně to naplno prožívá, co si měli s Davidem předat.
Měli si předat sebe...měli si se předat navzájem, sdílet svojí vzájemnost, aby se sebou vyplnili.

Oba se obrací k obrazu a i ten teď vidí nějak jinak, jakoby víc do hloubky, jakoby se v tom stromu života našli.
Cítí v sobě otisk všech společných životů, naplněných Láskou, radostí i nadějí z těžkých chvil, ale oni ví, že nic, ani války a utrpení, ani smrt....nic nemůže zabránit jejich duši, aby se příště zase našla a splynula do své nádherné úplnosti.