EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK -TŘETÍ SPLYNUTÍ - IX. kapitola V TĚLE

V TĚLE - IX. kapitola



Eva si vzpomněla na první setkání s Davidem, a na to, jak si až s odstupem času uvědomila, jak bylo toto setkání výjimečné. Že bylo hodně zvláštní, to vnímala od začátku jejich setkání.
Nebylo jenom výjimečné a zvláštní, ale taky zásadní a hodně důležité.

Cítí stále Davidovo pevné sevření v objetí, až jí to v první chvíli udivilo. Nečekala, s jakou bezprostředností a silou jí na rozloučení obejme, bylo to jejich prví setkání.
Jak byla zprvu trochu zaskočená a překvapená, jenom stála v jeho sevření a dívala se na stěnu za jeho zády.
Tiskl jí kolem ramen a ona ho po chvíli taky objala. Tím, jak jí silně svíral, cítila Eva pod svýma rukama jeho vyrýsované, pevné svaly na zádech. Bylo jí to příjemné, a taky naprosto přirozené, Evě se ale honilo hlavou - co to znamená? -
Byla totiž ještě pořád trochu mimo z jeho prudké a spontánní bezprostřednosti.
Evě bylo později divné, že její pocity nebyly nijak bouřlivé, krásnou samozřejmost ze splynutí, klid a mír, to je to, co Eva cítila.

Když si, po čase, na toto setkání vzpomněla, najednou viděla, co tenkrát neviděla a ani vidět nemohla.
Vidí, svým vnitřním zrakem, jak se jejich duše, v tom těsném sevření, najednou úplně plynule spojily v jednu. Zapadly do sebe jako dvě Matrjošky ve velikosti jejich hrudníků. Eva v údivu vidí jejich spojené duše, ve tvaru zaoblené krychle, v průřezu. Uvnitř je dutá.
Davidova, větší, je po obvodu tmavě indigová a těsně doléhá k té její, která je bílá.
Eva si taky uvědomuje, jak jejich duše do sebe zapadly s úplnou přímostí a samozřejmostí, jako by se dlouho hledaly.

Když svoje dlouhé objetí uvolnili a odstoupili od sebe, jejich spojená duše se rozdělila na dvě, asi tak jako se dělí buňka. Každý teď má půlku svojí duše a půlku toho druhého. Eva najednou vidí, jak jsou jejich duše menší, ale plnější.
Při každém dalším setkání s Davidem Eva cítí, jak je jim spolu krásně, jak je to krásný pocit, když se jejich duše zase setkají a tím se spojí v jednu.
Z odstupem času si Eva taky uvědomuje, jak bylo toto jejich splynutí zásadní. Bylo taky naprosto přirozené a to tím, že šlo mimo mysl, mimo myšlení obou. Bylo to jejich první, zásadní a základní splynutí.
SPLYNUTÍ DUŠEVNÍ.

Tímto objetím započal dlouhý a náročný proces jejich úplného a vědomého splynutí. Eva tušila a teď už i ví, že další fáze nebude tak jednoduchá a krátká jako ta první, protože v ní je ve hře jejich myšlení, které se hlásí, se svojí logičností a různými strachy, o slovo.
Je to hodně náročný, ale objevitelský proces co oba zvlášť, ale i v těsném přímém napojení jeden na druhého, prožívají.
Uvěřit, uvěřit v toto, to bude to hlavní, ale i nejtěžší pro oba, ale silná přitažlivost jejich rozdělené, společné duše je nutí jednat a snažit se převálcovat všechny strachy z myšlení.

Eva neměla moc možností setkat se s Davidem a mluvit s ním, byl často i s rodinou mimo republiku, ale když spolu mluvili, věděla, že ne jen na duševní rovině jsou napojeni, ale i na emoční. Jejich mentální, emoční podobnost je tak velká, že to Evu neustále udivuje. Vlastně už jí to ani moc neudivuje, už to bere jako samozřejmost.
Vnímá, že oba o tomto vzájemném napojení ví. Ví, že oba cítí to krásno, které je obklopí vždycky, když jsou spolu. Protože je to ale tak silný pocit, Eva cítí, jak tomu David, chvílemi, nemůže ani uvěřit a to ho brzdí. Brzdí ho strach uvěřit.

Taky před Evou najednou vytanul jeden rozhovor, při kterém se jako by oťukávali, jako by si navzájem ukazovali svojí sílu, svojí vnitřní sílu. Bylo to moc krásné, přímé a silné, stejně silné.
Když jsou spolu, většinou to Evu evokuje k hravé radosti, takové čisté, ne intelektuální, ale dětsky rozverné.

Když Eva s někým mluví, pozná, na co ten druhý myslí a vycítí i jeho pocity a emoce, a podle toho zapřádá hovor. S Davidem je toto ještě silnější a přímější, cítí jeho pocity, které se vztahují k ní i na dálku, moc silně a zřetelně.
Jiné je to, když proti sobě stojí, uvědomuje si krásné prázdno v jeho hlavě a taky vnímá jakési jemné a nenaléhavé očekávání bez myšlenek a zbytečných emocí, ale s jemným a magickým podtextem v očekávání něčeho krásného, ale taky hodně známého a jako by zapomenutého. Za tím vším je ale hlavně velká radost z jejich blízkosti.
Připadne jí taky, jako by stejné bylo postaveno před stejné a ta stejnost je tak absolutní, že nemusí ani mluvit a Eva načítá Davidovi pocity napřímo. Je to moc krásné a osvobozující, nemusí před sebou nic skrývat, vlastně oni ani nemůžou, protože v sobě umí navzájem číst jako v otevřené knize.

Eva taky cítí, z Davida, něco jako strach. Strach z toho, že nerozumí svým pocitům, které jsou stejné jako její, ale Eva ví, že David jí vnímá i přes její tělo a že se tyto svoje pocity snaží potlačovat.
Evu udivuje, ale zároveň je za to ráda, že i když si uvědomuje, jak je David přitažlivý muž, po všech stránkách, nesoustředí se na jeho fyzično.
Má dojem, že je to proto, aby mohla snáz navázat s Davidem kontakt, aby jí její případné emoce, k němu vyslané, neovládaly a tím nebrzdily. Jako by se sama v tomto zablokovala, a nebo jí v tom možná pomáhá něco vyššího.
Připadne jí, že jsou spolu spojeni ve vyšších úrovních svých těl.

Eva vnímá, že to co k sobě cítí, je vyšší stupeň Lásky, vlastně ten nejvyšší.
Ví, že se spolu potkali v mnoha životech a že toto absolutní krásno spolu prožívali vždycky.
Nezávisle na sobě k ní přišly čtyři jejich společné minulé životy. Jako první to byla vize při pohledu na Davidův obraz moře. To byli přátelé, muži.

Druhý, neskutečně krásný vhled k ní přišel jenom tak, když seděla na břehu říčky.
Byly malé děti, dvojčata, ona dívka a David chlapec. Viděla, jak oba sedí na dřevěné lavičce v rozlehlém sadě, se spoustou vzrostlých ovocných stromů. Vše okolo nich je krásně svěže zelené, jako po dešti, nesvítí sluníčko. Evě vytanula na mysl Anglie, někdy na jaře, to pro tu sytost barev.
Za nimi je svah a na něm stojí dům z kamene. Sedí vedle sebe, drží se za ruce a pohupují ve vzduchu nožičkama, protože jimi ještě nedosáhnou na zem.
Ona má černé, dlouhé, vlnité vlásky a na sobě bledě-modré šatičky, on má krátké, blonďaté vlásky, střižené do mikáda a na sobě krátké, hnědé kalhoty s kšandami a námořnické tričko.
Drží se, dívají se do sadu a je jim spolu moc krásně.

Za nějaký čas viděla Eva, ve vizi, jak oba stojí na vrcholku kopce, který je porostlý jenom krásně, svěže zelenou trávou. Mají na sobě stejné oblečení jako v prvním vhledu. Stojí proti sobě, drží se za ruce a dívají se si do očí. Mírný vánek povívá jejich vlásky a jejími šatičkami.
Eva opět načítá, jak jsou spolu šťastni. Je to nádhera jaká něha a Láska z obou vyzařuje, taky úplně cítí, kolik dětské radosti spolu ve hrách prožily.
Představuje si je, jak se vesele honí v sadě mezi rozkvetlými stromy a jak se oba smějí.

Další dva společné životy k ní přišly ve snu. V těchto životech byli partneři.
V tom prvním byla ona muž a on žena. Tady Eva neviděla víc podrobností, ale zase načítala, z toho snu, krásné, vzájemné pocity bezpodmínečné Lásky.

Ale ten druhý sen byl nádherně čitelný a Eva v něm cítila silné emoce a viděla i jeho obličej, který má dodnes tak hluboko vrytý do paměti, že by ho mohla dopodrobna nakreslit.
Byli oba hodně mladí, asi šestnáctiletí. Vidí je, jak se k sobě otáčí, napřímo si hledí do očí, moc hluboce a soustředěně.
Stojí proti sobě a najednou z jejich hrudníků vytryskl kužel světla a propojil se. Tím, že Eva byla v tom snu ta dívka, neviděla jenom to světlo, ale cítila taky naplno něco tak úžasného, jak ještě nikdy. Byla to esence nejčistší Lásky, která tryskala z jejich srdcí, prostupovala se, a tím zesilovala. Byla to tak zhutnělá a silná energie, že byla snad i hmatatelná, bylo to tak nádherné, prudké a náhlé, že to Evě, v tom snu, až vyrazilo dech.
Ví, že nikdy, nikdy, necítila nic tak silného a krásného, a taky ví, že nikdy na tento pocit nezapomene.

Eva má dojem, že se v tomto současném životě s Davidem setkali jako by za odměnu, aby mohli znovu zažít tento nejvyšší stupeň Lásky, něco jako Lásku nad Láskou kterou už nemusí vnímat jenom přes svoje těla a díky tomuto procesu se hodně posunout v sebepoznání i na duchovní rovině.
Často jí připadá těžké tomu uvěřit, natož o tom s Davidem mluvit.

Eva ví, že spolu splynuli v duchovní rovině, v té nejvyšší, teď mají zvládnout rovinu emoční.
Eva taky ví, ale neví jak to ví, že ona má být ten hybatel, ten kdo má jednat a vše posouvat, a připadá jí to někdy moc těžké, ale krásné a výjimečné. Na druhou stranu už nemá strach v toto všechno věřit, protože už dostala důkaz a tím se hodně upevnila a zklidnila.
Už věří a ví, že pokud to má být, tak se to stane.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Ve výstavní síni je celkem dost lidí.
Evě vrtá hlavou, co se to děje, že najednou tolik lidí dychtí po umění. Byla pozvaná na vernisáž, velice známého sochaře a grafika Karla Malého. S údivem zjistila, že výstavu uvádí David.

David stojí na malém vyvýšeném pódiu, vedle velké sochy matky s dítětem. Má na sobě blankytně modrou košili s vykasanými rukávy, černé rifle s černým páskem a černou sponou.
Eva si uvědomuje, že má o něco kratší vlasy, než když se viděli naposled, ale i tak mu jemně, ve vlnách, sedají na ramena a neposlušně padají do obličeje, i když si je každou chvilku rukou dává za uši. Evu taky napadlo, že ty jeho vlasy krásně charakterizují celou jeho osobnost, jsou šibalsky neposedné a magické.
Výstavní místnost je plná lidí, kteří se procházejí, se skleničkami s vínem v ruce, a debatují mezi sebou nad vystavenými exponáty.

Hned jak Eva vstoupila do místnosti, jejich pohledy se setkaly. Eva si uvědomila, jak je to zvláštní a přitom známé, a taky to, jak to Davidovi moc sluší.
Jenom se na sebe mírně pousmáli, ale ona ví, že jsou spolu propojeni a to i přes ten ruch kolem. Najednou se cítí moc krásně, jako pokaždé když jsou si nablízku.

David bere do ruky mikrofon a zahajuje výstavu.
Mluví moc hezky o autorovi vystavovaných děl, který je jeho přítel. Každou chvíli se Davidovy oči setkávají s jejími, úplně přirozeně, hravě, ale i s podtextem čehosi jiskřivého.
Eva bere do ruky skleničku s vínem, kterou jí někdo podává, a pomalu se přibližuje mezi stojícími lidmi blíž k Davidovi.
Zastavuje se kousek od něj, dívá se na něj a napadá jí, že by se chtěla podívat jeho očima a vidět i prociťovat to, co vidí a vnímá on. Je to jenom taková letmá, laškovná myšlenka a Eva se jí musí zasmát......


"Doufal jsem, že vás tady potkám."
Slyší Eva hlas po své levici, pomalu se otáčí a vidí z blízka ty modré, usměvavé oči.
"Taky jsem ráda, že vás zase vidím," usmívá se Eva na Davida.
"Dnes tu nejste pracovně?"
"Jsem, ale rozhovor budeme dělat jindy, dnes jsem přišla nacítit prostor a exponáty, no a samozřejmě celou atmosféru."

Eva cítí, že to co oba říkají, je jenom slupka, kamufláž, takové prázdné nic, že tu není prostor na přímější hovor a vlastně si uvědomuje, že ani mluvit nemusí, stačilo by jim, kdyby jenom tak spolu byli a jenom se vnímali. Ta slova slouží jako jakási zástěrka pro lidi kolem a taky i pro ně, ta slova jsou něco jako alibi, aby mohli být spolu, být ve své blízkosti.

"Tak na co si připijeme?" ptá se David a zvedá svojí skleničku v ústrety Evině.
"Na barvy," říká Eva první věc, která jí napadne.
"Na barvy a na pocity," dodává David.
"Z pocitů se určitě krásně barevně maluje."
"Barvy jsou možná zhmotnělé pocity, takže jsou to pocity v jiných frekvencích."
"Ano a je určitě krásné, umět je propojovat, myslím, ty pocity dávat do barev. Tak mě napadá, že mluvit barvami o svých pocitech je určitě krásné, ale ne zas tak odvážné, jako projevovat pocity verbálně," říká Eva a uvědomuje si, jak krásně a plynule oba navazují slovy na vzájemné vyřčené.
"Ano, málo kdo má tolik odvahy projevovat a říkat svoje pocity naplno. Bude to asi taky tím, že jim někdy nevěříme, máme strach jim uvěřit."
"To je velká škoda, ale chápu to, málo kdo má odvahu stanout před tím druhým emočně nahý," napadá Evu.
"Je to ale osvobozující a krásné nic nezastírat. Je to jako akvarel, tam taky nic nezaretušujete,"
"Taky proto ho mám moc ráda, je v něm přímost a čistota."
"Tak na barvy a na pocity," zvedá David opět svojí skleničku k Evině a v očích mu probleskla jiskřička.
"Na vyřčené pocity," doplňuje Eva.

"Život je o zvládání strachu," dodává David, když se napili.
"Když děláte první tah na papír, máte strach?" problesklo Evě hlavou.
"Nemám. Když maluji, nemyslím při tom, cítím něco jako nadšení z přítomného okamžiku...ano, radost a nadšení mi vedou ruku," uvědomuje si David.
"Ano, myšlení často vymyslí strach." vciťuje se Eva do toho co řekla, protože to sama zná moc dobře.

Oba se na chvíli odmlčí a vypadá to, jakoby načítali a naplno sáli to vzájemné krásno, které je oba obklopuje.

"Co teď cítíte?" ptá se David Evy a jeho oči najednou zvážněly.
Eva chvíli mlčí. Nevnímá okolní ruch a má dojem, že jsou oba pro ostatní neviditelní. Dívá se Davidovi přímo do očí: "Cítím radost a......krásno, takové všední, teplé a plné krásno."
"Takové známé, jako když se člověk vrátí domů a ví co tam najde a už dopředu se na to těší," plynule a přirozeně navazuje David na Eviny asociace.
"Ano, je to žluté a zelené....ale taky modré a tyrkysové, co to je?" ptá se Eva až udiveně.
"Je to radostná blízkost a důvěra.....důvěra a odvaha."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

- Co to zase bylo, říká si Eva po příchodu domů.
- A to jsem si říkala, že už mě nemůže ale opravdu nic překvapit a teď tohle. Kroutí hlavou v úžasu.

Eva si v duchu přehrává, co se jí přihodilo na vernisáži těsně před tím, než jí David oslovil.
- Napadlo mě, že by bylo zajímavé, podívat se Davidovýma očima a tak vidět a vnímat to, co vidí a vnímá on. - Vybavuje si a znovu si přehrává, v duchu, tu zvláštní událost.
- Ano....chtěla jsem se podívat Davidovýma očima.....a pak se to stalo. -

......najednou před sebou vidí výstavní místnost a lidi z pohledu Davida. Než se Eva stačila vzpamatovat, propadá se do jeho těla. Nedívá se jenom jeho očima, ale je mentálně v něm, prociťuje všechny jeho pocity i jeho tělem. Teď je jí divné, že se tomu vůbec nedivila, ale co jí dostalo, bylo to, když prociťovala to co David. Ani ne tak co, ale jak.
V jeho těle jí je krásně, je v něm hodně místa a Eva si uvědomuje široká Davidova ramena, svaly na jeho pažích i to, že je vyšší, nežli ona. Taky s údivem poznává, jak propastně velký rozdíl je v energii mužského a ženského těla. Vždycky si myslela, že v sobě má hodně mužské energie, to třeba ano, ale teď zjišťuje tu obrovskou rozdílnost mezi muži a ženami.
Eva se dívá Davidovýma očima na lidi před sebou. Všichni jsou zaujati tím co David říká. Najednou jeho oči sklouznou na mladou dívku kousek od něj. Dívka si vyzývavě přehazuje svoje krásné, dlouhé, černé vlasy přes rameno...
- Vždyť ta dívka se mu nabízí! - napadá Evu a taky cítí, jak Davidovo tělo reaguje na signály dívkou vysílané. Vidí zevnitř Davida, jak jeho tělo jakoby jiskří, a ona spolu s Davidem, vnímá tu ženskou vstřícnou, vyzývavou, splývavou energii, na kterou bezděčně odpovídá Davidovo tělo ohnivě a až jako by dobyvatelsky, cítí, jako by měl v břiše jakousi pružinu, která v něm způsobuje to jiskření.
- To je síla. - Uvědomuje si Eva. Umí taky načítat tyto signály, vysílané od žen k mužům, ale z pohledu muže je to samozřejmě mnohem čitelnější, ale hlavně emotivnější a silnější. Je to jako taková hra, emoční hra.
Po chvilce vidí, že se Davidovo tělo zklidnilo a ona cítí, jak ho chování dívky nudí.

Evu napadá, že se podívá jeho očima na sebe.
Jejich pohledy se střetly, ale vlastně se střetla i sama se sebou z Davidova těla.
Ano, Eva cítí, že Davidovy pocity jsou stejné jako její a i přesně takové, jaké od něj vždycky načítá.
Taky vidí jejich silné energetické napojení, je to moc obrovské a je v tom klid a mír, plnost a samozřejmost.
Od Davida ale Eva cítí ještě něco navíc, něco jako strach z toho, že něco nechápe.
Eva o tom ví, už toto od něj načítala dříve. Cítí, že David nechápe, proč ho Eva nevnímá i přes jeho tělo.

Eva najednou opouští Davidovo tělo a přichází k ní otázka - KDY NĚCO NECHCEME? -
Ale i odpověď k ní trefila ihned - Když o to nestojíme....a nebo........KDYŽ UŽ TO MÁME. -
Eva jenom zprudka vydechla, jak procítila emočně správnou odpověď a taky tím, jak jí všechno docvaklo.
KDYŽ UŽ TO MÁME...!!

Ano..my se máme, my se s Davidem máme i fyzicky, někdy z dávna. Proto se spolu cítíme tak známě a přirozeně, vždyť je to tak jasné.
Jako jejich objetí na rozloučenou. Přímé, něžné a samozřejmé. Zase se v jeho náručí cítila naprosto plná, celá a vnímala to samé i od Davida.
V tom objetí byla radost i smutek z rozloučení, ale taky něco jako vděčnost za všechno to co je svedlo dohromady.

Byl to pro Evu hodně silný zážitek.
- Není asi moc žen, které byly v těle muže, - říká si Eva a musí se této svojí úvaze zasmát.
Teď poznala, jak obrovský rozdíl je mezi mužskou a ženskou energií. Muž je oheň, výbojný a dobyvatelský a to i když je hodně empatický a žena je voda, poddajná a splývavá energie, i když může být někdy bouřlivá.

Eva má ráda, a dalo by se říct, že přímo ujíždí na takových momentech v životě, kdy najednou jakoby něco nového pozná, odhalí, pochopí. Tato poznání nejsou z rozumu, to ne, ta k ní většinou trefí jen tak mimochodem, laškovně, a přesto přímo naprosto přesně a cíleně....zrovna jako teď toto její poslední poznání.
- VŽDYŤ MY JSME SPOLU SPLYNULI UŽ I V ROVINĚ EMOČNÍ. -

Když si totiž Eva představila a znovu procítila, svoje poslední setkání s Davidem, uvědomuje si, že se něco změnilo, jako by se něco přelomilo, něco v ní. Vybavuje si, z jejich setkání..že si dovolila vnímat Davida i fyzicky..i přes svoje tělo.
Pořád cítí takové jemné, krásné, jiskřivé vibrace ve svém těle při jejich rozhovoru. Má z toho radost, protože to vnímá tak, že se, právě díky tomuto posunu, krásně emočně propojili.
Taky ví, že toto všechno David poznal a že se v něm něco zklidnilo do pochopení a vyrovnanosti, vyrovnanosti emocí.
Má z toho opravdu radost a taky ví, že je to tak dobře, vlastně nejlépe jak může být, protože má důvěru ve všechno co k ní přichází.

Ano..Eva vnímá, že zvládli to nejtěžší, splynuli spolu i v rovině emoční..jejich emoce, navzájem vysílané se spojily, sjednotily.
Najednou cítí klid a vyrovnanost, takovou něžnou a plnou, která jiskří emocemi, ale ne už bouřlivými, takovými které na sebe chtějí upozornit a nutit tím k akci.
Ne..jsou to mírné a jemné emoce ve vzájemném splynutí.

Největší poznání pro Evu ale je, že už teď ví, že čas ani prostor nemá šanci je rozdělit, nemá šanci rozdělit jejich duši, která se našla do své úplnosti.

Najdou odvahu, aby si toto všechno i verbálně osvětlili?.. nebo bude stačit, když si to všechno oba jenom uvědomí..
Stejně umí sdílet svoje pocity i na dálku..

Eva ví...tedy vlastně zatím "jenom" tuší, jak krásné bude jejich příští, poslední splynutí.
Bude to vědomé splynutí na všech úrovních.

Budou zase jedno tělo, jedna duše i vědomě.