NĚCO O SKROMNOSTI

...o Popelce

Skromná?...Ne, nejsem skromná.
Chci naplno vnímat, prociťovat a žít všechno, co mi je od života nabízeno.

Pokorná?...To ano.
Učím se vážit si všeho, co ke mně přichází, a jsem za to všechno opravdu vděčná.

Skromností na sebe většinou upozorňuje naše ego a potom je to falešná skromnost.
"Podívejte se všichni, jak jsem skromné," to jsou jeho slova.

Pokud vnímáme skromnost jako opak materiální nenasytnosti, tak to potom jo.
Ale, na druhou stranu, pakliže to máme s egem v cajku, nemusíme se skromností vůbec zabývat. Už jsme prostě zjistili, že hodně věcí člověka zatěžuje a otročí, a že peněz potřebujeme akorát tolik, abychom se cítili svobodni a ani nás nenapadne, že jsme skromní, když nechceme všeho víc.
Jsme spíš v pohodě, jsme spokojeni a nasyceni, jsme v sobě a se vším v rovnováze.

Nepotřebuji hodně oblečení jenom tak akorát, protože mi zabírá místo ve skříni, zabírá mi životní prostor. Nemám ráda hromadění čehokoli.
Je to skromnost?
Ne, vidím to spíš jako praktičnost.

Mám ráda dobré jídlo, ale jsem taky ráda, když je lednička poloprázdná, vzdušná. Uvařím klidně a ráda něco i z minima, něco jako - přílohu k příloze (jak říká mému vaření náš syn)...brambory a špenát, nebo rýže a žampióny... například. Nerada plýtvám jídlem.
Je to skromnost?
Myslím že ne. Je to jednak moje lenost a zase taky praktičnost, ale hlavně uvědomění si hodnot.

Je skromnost něco jako Popelka?
Je Popelka skromná?
Ne, není skromná, chce přece tancovat s princem...dokonce třikrát...má tu odvahu. Ale hlavně má odvahu, všechno co jí v životě potkává, přijímat...
Ta pohádka není o skromnosti, ale o Odvaze. Je o Odvaze věřit a přijímat. (Je to moje nejmilejší pohádka :-).

Takže mi vychází, že skromnost je většinou náš alibismus, protože ten kdo o sobě říká, že je skromný, ten tím většinou maskuje fakt, že v sobě neumí přijmout materiální hojnost, a tudíž se mu ona vyhýbá, i když po majetku ve skutečnosti touží.

Nechci a nejsem skromná.
Chci cítit přátelství a Lásku kolem sebe naplno. Chci, abych i já toto všechno uměla vyzařovat a předávat.
Chci, abych kolem sebe šířila krásno a to i ve smyslu materiálním.

Často mě napadá, že jednin mým úkolem je, dělat ze starých věcí nové, oživovat zapomenuté.
Ne, neláká mě tvořit nové a nové věci, ale najít například někde v koutě zapomenutou, zaprášenou starou skříň a vybrousit jí od usedlých nánosů času a emocí lidí, kteří se jí dříve dotýkali a dát jí zase její bývalou panenskou krásu a vůni, dát jí zase jenom její identitu, která se ale časem spojí s tou mojí, tím že se jí dotýkám.

Na světě je tolik krásna, takového zapomenutého. Toužíme pořád po něčem novém, po nových prožitcích a věcech, a díváme se po tom všem někam dál a přehlížíme tak to nenápadné pod svýma nohama.
Je to taky možná tím, že se bojíme najít krásno v sobě, ve svém srdci. Bojíme se, že kdybychom ho tam začali hledat, tak že tam žádné nenajdeme.
To je ale naprosto zbytečný strach, protože až si uvědomíme, že jsme v Jednotě se vším, že jsme součástí té úžasné Jednoty, tak najednou uvidíme, že jsme taky úžasní. Jak jinak. :-)
A až se tak nalezneme a nebudeme se bát všem to úžasno v sobě ukázat, pak budeme taky vidět krásno všude a ve všech, a naše okolí nám ho bude, na oplátku, zase zrcadlit.
A to je Radost.

Potom taky zjistíme, že si zasloužíme nebýt skromní, vždyť je to něco jako rouhání, myslím, nepřijímat všechno, co je nám z Univerza (nebo od Boha, jak kdo chceme toto Ono nazývat) nabízeno.

Je to jako bychom se nechtěli zhluboka nadechnout, protože jsme přece táák skromní.
"Mně opravdu stačí jenom trošičku vzduchu, já jsem skromný."
Blbost....nemáme odvahu se zhluboka nadechnout života, protože: "PproBoha, co kdyby se tím nádechem něco ve mně změnilo a do široka otevřelo. Třeba bych najednou uviděl nějaké nové možnosti, no a co potom s nimi?!!.." tak, a takto se ozývá strach v nás. (Ale bacha, bacha, našim strachem se živí naše ego a tak nás, s jeho pomocí, má v moci).

Takže se nebojme zhluboka nadechnout života, nebýt skromní, protože pokud se takto krásně, životně a živočišně okysličíme, určitě nám to v hlavě docvakne a my si tak uvědomíme spoustu nových souvislostí.

Nejsem skromná, potřebuji hodně prostoru kolem sebe.
Potřebuji hodně volného času, pro sebe, pro svoje lelkování. Potřebuji hodně času na hudbu, na tanec, na psaní......prostě na všechno co mi dělá radost, tedy i na přátele a na práci, která mě naplňuje.

Jsem neskromná, ale krásně a plně neskromná, ale nejvíc neskromná jsem na Lásku.

Jsem přímo požitkář života.
Beru si všeho dosytosti. Beru si všechno, co je mi nabízeno a cítím, že je to tak dobře, mám totiž Odvahu si to brát.
Neberu si nic doforoty (no, ono to ani nejde :-), vím, že je všude kolem mě hojnost všeho a že ke mně vždycky trefí všechno co má.
Mám důvěru v Unierzum a je to krásně osvobozující, je to takové dětsky, důvěřivě lehounké a bezstarostné.

Cítím, že je Univerzum rádo, že jsem neskromná a čím víc si od něj beru, tím víc mi s vděčností nabízí, protože ví, že si jeho darů umím vážit, naplno si jich užívat a krásně se z nich radovat, a má ze mě proto radost.

Neskromně moc vás všechny zdravím a miluju.
Eliška.

Jedno zrnko popela