EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - III. kapitola BLÁZEN

BLÁZEN - III. kapitola


Otevřeným oknem se do ložnice hrne nový den.
Eva slyší štěbetání probouzejících se ptáků a cítí svěží ranní vánek, ještě nasycený nocí s jejím podzimně sytým, magickým příslibem. Eva toto všechno podprahově vnímá, ale nesoustředí se na to.
Zprudka otvírá oči a chvíli jen tak kouká bezmyšlenkovitě před sebe a snaží se v hlavě urovnat pocity ze snu, ze kterého se zrovna probudila.

Ten sen byl tak čitelný, tak jednoznačný a živý, a taky si Eva uvědomuje, že byl plný symbolů, které se zrovna snaží rozšifrovat a dát do souvislostí.
Celý děj jí dává smysl, ale ten konec...
- Tak to je síla. - Říká si v duchu.
- Je to možné? - Ptá se sama sebe.

Nedávno se v zámeckých konírnách poprvé viděla s Davidem a dnes v noci ho ve snu viděla znovu.
- Já....já, mám Davidovi něco předat, ukázat? - Říká si v duchu celá udivená.
- Jak to? On mně toho tolik dal už jenom tím, že jsem ho poznala, a já ho mám něco naučit? -
To ví Eva určitě, ten sen jí to jednoznačně vyjevil a ona o tom vůbec nepochybuje, ale pořád se tomu diví.

Stále leží v posteli a dívá se před sebe. Venku se odehrává, jako už po tolikáté, ten krásný zázrak probuzení přírody do nového dne a ona si v duchu znovu přehrává sen, ze kterého se právě probudila.


Je s Davidem ve velké, světlé místnosti. Davida nevidí celého, ten stojí po její pravé ruce, kousíček za ní.
Eva si v tom snu uvědomuje, že je ta místnost něčím zvláštní a že má zvláštní pokojnou atmosféru.
Když se na to, v tom snu, soustředí, vnímá, že jsou ve starém, asi prvorepublikovém domě. Místnost ve které stojí, má vysoký strop a i ta místnost je obrovská. Eva ví, ale neví jak, že jsou v prvním patře té budovy.
Co je ale Evě nejvíc divné je to, že tu není žádný nábytek. To co té místnosti vévodí, je řada vysokých oken za jejich zády, která celou podlouhlou místnost prosvětlují, Eva vidí, na prázdné podlaze, jejich světelné odrazy.
Světlo které jimi proniká je jasné, tlumené a moc příjemné, přichází z jižní strany.
Eva si uvědomuje dřevěné rámy oken za svými zády. Proti sobě vidí vysoké, dvoukřídlé dveře naplno otevřené. Jejich křídla nevidí, ale zárubně jsou masivní, dřevěné, zdobené krásnou římsou.

Eva si teď naciťuje atmosféru toho prostoru a pořád jí ten vjem něco připomíná....už na to přišla. Připomíná jí to staré černobíle filmy, všechno totiž vidí černo-bíle, ale ona ví, že ten sen je barevný a že ta strohost v barvách má svůj význam, je vlastně taky jedním ze symbolů.

V místnosti nejsou sami. Jsou na nějakém večírku, vidí opodál skupinky stojících lidí, kteří spolu živě debatují. Není ale slyšet jejich hlasy, místnost je hodně velká a ti lidé se spolu baví celkem tiše, i když soustředěně a živě. Každá skupinka má okolo sebe hodně místa.
Nikdo si Evy ani Davida nevšímá, všichni jsou zabraní do hovoru.

Eva s Davidem spolu chtějí projít otevřenými dveřmi, které jsou přímo proti nim.
Kousek přede dveřmi stojí jedna skupinka, asi osmi lidí. Je kolem nich dost místa na projití, ale Eva i David si uvědomují, že pokud by prošli kolem nich, že by ty lidi vyrušili, že by tím porušili něco jako energetické pole té skupinky a tím je vyrušili z hovoru, a to nechtějí.

Najednou si, v tom snu, Eva uvědomí, že po její levé ruce je na zdi obrovské zrcadlo v mohutném rámu, tvarem připomínajícím zárubně dveří před nimi i s mohutnou římsou. Zrcadlo sahá až na zem.
"Víš co Davide?.... pojď, ukážu ti, jak se prochází zrcadlem...ano?" říká Eva Davidovi.
Jejich komunikace probíhá ale na přímo, mimosmyslově, vzájemným předáváním myšlenek.
"Půjdu první, jdi hned za mnou."

Eva prostupuje zrcadlem do druhé místnosti, která je úplně stejná, jako ta ze které přišla, jenom je v ní všechno zrcadlově obrácené. Po pravé ruce má okna a po levé jsou otevřené dveře.
Eva se otáčí za sebe a vidí Davidovu nohu, jak prostupuje zrcadlem za ní.
Stojí vedle sebe, David je ale pořád po její pravé straně. Za sebou mají zrcadlo a stejně tak jako v předešlé místnosti, tak i tady stojí skupinka lidí před otevřenými dveřmi vlevo od nich.

Příchod Evy a Davida je ale vyrušil z hovoru a všichni se na ně soustředěně dívají.
Nikdo nemluví, ale Eva ví, co si ti lidé myslí a taky ví, že se nikdo nediví, že prošla s Davidem skrz zrcadlo.
- My to neumíme, ale víme, že vy ano. - Myslí si ti lidé a berou to jako úplnou samozřejmost, a opět se v klidu vracejí ke svému hovoru.

Toto všechno vnímá Eva jenom letmo, ale co jí nejvíc upoutalo, byla sedící postava, vpravo od nich, pod prvním oknem.
Taky hned poznává kdo to je. Je to její dlouholetá kamarádka, se kterou hrála ochotnické divadlo, Dana, byla a je prostě komik, živel, číslo.
Teď jí vidí, jak se na ní i Davida vesele pitvoří do grimas a sedě se různě vykrucuje. Na sobě má širokou šaškovskou kombinézu, která je sešitá s barevných kosočtverců. Ty jsou žluté, červené, oranžové, zelené a modré. Na hlavě má stejně barevnou šaškovskou čepici s dvěma převislými rohy, na jejichž koncích jsou rolničky. Dana třese legračně hlavou, aby je roz zvonila.
Tím jak je všechno kolem nich černobílé, tím ty barvy ještě víc vynikají.

Eva s Davidem stojí vedle sebe a dívají se na pitvořící se Danu.....

Tím sen skončil.
Probuzená Eva, před sebou stále vidí barevnou, šklebící se, veselou Danu, ale nejvíc jí vrtají hlavou ta její vlastní slova.
- ...pojď, ukážu ti, jak se prochází zrcadlem..... -

Zrcadlo je velký symbol. Dá se skrz něj dostat do jiných dimenzí, prostě a jednoduše za zrcadlo. Kdykoliv chce člověk někam mentálně cestovat, zrcadlo může posloužit jako brána.
Eva je vyvedená z míry z toho, že ona má Davidovi něco ukázat, že ho má něco naučit. Spíš měla z jejich setkání dojem, že on, David, jí toho hodně předal a to už jenom svojí přítomností. Vyzařovala z něj hluboká moudrost, velice živočišná a živelná.
Eva taky poznala, že umí žít přítomným okamžikem.

- Co já mu můžu předat? - Ptá se Eva v duchu.
- A i kdyby....jak to mám udělat? To k němu mám přijít a slavnostně mu sdělit...Ahoj Davide, musím s vámi mluvit a mám vám taky něco předat, nebo ukázat....ale nevím co -
Eva se tomu musí zasmát, jak jí to připadne ujetý a vypouští to z hlavy. Říká si taky, že to nechá plynout, že se to určitě dozví v ten pravý čas. Ale ta Dana.....ta barevná, šklebící se a řehtající se Dana....co to mělo znamenat?

- Co jen mi ten výjev připomíná? - Ptá se Eva sama sebe.
- Ty barvy, klaunský kostým, ty grimasy blázna.... -
- Blázna....blázen!......ano, připomíná jí to kartu Blázen. Blázen s tarotu. První nulová karta z velké arkány. - Uvědomuje si v duchu.
Má sice nulovou hodnotu, ale nula je číslo prvopočátku, z nuly všechno vzešlo, je to božské číslo nekonečna. Umocňuje taky svojí silou všechna čísla, za která se postaví.
Blázen nás nabádá, mít důvěru ve svojí intuici, prostě věřit a jít bezmyšlenkovitě za svým snem. Je o víře nebát se, nebát se věřit. Ukazuje nám tak nejkratší cestu k poznání.

Eva cítí, jak je ten sen výjimečný ve své přímosti a jednoduchosti symbolů. Děkuje za něj, ale zároveň cítí, že jí tím snem byl vyjeven a přidělen něco jako úkol a dost velký úkol.
Má z něj radost, ale takovou zvláštní radost, protože na ní chvílemi doléhá tíseň z toho, jestli to vůbec dokáže.

Díky tomu snu v sobě taky započala velký proces sebepoznání, i když si to zatím ještě vůbec neuvědomuje.
Bláhově si zatím myslí, že se celý život řídí podle svojí intuice, ale v tuto chvíli ještě netuší, jak se její rozum umí hlásit o slovo. Jak díky svému myšlení v sobě objeví strachy, o kterých ani netušila.
A bude to práce ego, které se díky její probuzené mysli bude hlásit o pozornost.
Radost i strach budou odteď, pro Evu, dvě strany jedné mince která se jí bude, každou chvilku, obracet zřetelně na jednu i druhou stranu.
Eva by to všechno mohla nechat plavat a vytlačit to ze své mysli....to by mohla.....KDYBY !!!!

Na toto ráno s datem 12. 9. Eva nikdy nezapomene.

Sedá si na posteli a bezmyšlenkovitě obrací oči k oknu, za kterým se naplno vyloupl nový den. Vidí tu krásu, která jí vždycky naplno naplní procítěnou radostí a vděčností za život, ale vnímá všechno co vidí, jakoby se jí to netýkalo. Pořád má před očima Davidovu nohu v zrcadle a šklebící se Danu......

A tehdy to začalo.....

V její hlavě, od této chvíle, bude neustále znít.
- MUSÍŠ MLUVIT S DAVIDEM ČERNÝM! - A pořád dokola...- MUSÍŠ MLUVIT S DAVIDEM ČERNÝM!..........-

Připadá si jako uhranutá. Taky jí to připomíná staré pověsti o lidech, kteří měli nějakou utkvělou představu a dokud neudělali to, co jim bylo vyjeveno, neměli klid.

Eva s tím hlasem v hlavě nic nenadělá, zní jí tam stále...ve dne v noci.
Během dne, tím jak se soustředí na svojí práci a nebo na rodinu, ten hlas ustupuje do pozadí, ale když je sama se sebou, když chce být ve své prázdné mysli, zjišťuje, že ta mysl už není krásně prázdná jako dříve.....zní jí tam pořád dokola ty věty. Monotonně a se stejnou naléhavou intonací.
Nejhorší je to v noci, kdy by měla mít volnou hlavu a ve spánku si mentálně odpočívat a vylaďovat se.
Pokaždé když se trochu probere ze spánku, slyší ta slova naplno a pořád dokola.

Blázen...ano připadá si jako blázen a chvílemi už nevěří svému rozumu.
Ale jakému rozumu?...tomu už nevěří dávno, ale nemůže uvěřit svojí intuici, intuici, která jí toto všechno vyjevila a která jí doposud vede celým životem a ještě nikdy jí nezklamala.

Strach. Ano strach je to, co jí chvílemi opanuje.
Má strach tomu uvěřit.
Evě se nelíbí, že cítí strach a taky to, že není pánem nad svoji myslí.

Často se snaží ty hlasy v hlavě potlačit, ale nejhorší je, když je ignoruje. Hlásí se stále o pozornost s takovou intenzitou a naléhavostí, že si Eva myslí, že se jí hlava rozskočí.

Stejně často jako strach cítí Eva pocit radosti. Radosti z toho, že bude zase s Davidem mluvit a že to bude zase tak výjimečné a krásné jako poprvé.
Od tohoto snu si Eva znovu utvrzuje, že jsou s Davidem nějak spojeni, a že je to spojení v radosti. Tak to cítí a je to moc velké a krásné. Je to tak velké a krásné, že tomu, na druhou stranu, nemůže ani uvěřit.

A zase je tu ten strach....

Radost v očekávání a smutek až zoufalství ze strachu, to budou dva protipóly v pocitech, které budou Evu neustále doprovázet a svojí naléhavostí jí budou nutit konat.

Dobrodružství?....ano, vnímá to jako dobrodružství, ale opravdu moc zvláštní. Někdy bude mít pocit, že by se ho i ráda vzdala.