Šamanský deník: SETKÁNÍ POTMĚ

Je sobota 18. 4. 2015. Přede mnou stojí tajuplný a magický černý autobus s bílým nápisem Kavárna Potmě s bílou siluetou dívky, Světlušky s lampičkou v ruce.
Není to určitě náhoda, že já i tento autobus se nacházíme ve stejný čas, na stejném místě. A přesně to jsem si uvědomila, když jsem ho uviděla stát u vstupu do holešovického výstaviště, ve kterém zrovna probíhala výjimečná výstava Biostyl 2015.

Svítí sluníčko, ale je trochu chladněji, prostě krásný jarní den. Kousek opodál podél budov, zrovna naplno rozkvetla řada krásně růžových sakur.
Stojím u autobusu a vím, že chci jít do tmy. Nevidomá dívka u vchodu do autobusu mi podrobně vysvětluje co a jak. Dostávám čtyři žetony, kterými budu uvnitř platit. Zapřádám ještě hovor se třemi veselými dívkami Světluškami a jdu ke vchodu do tmy.

"Já vás tady vítám, jmenuji se Petr a budu vašim průvodcem."
"Dobrý den, Eliška, děkuji."
"Chyťte se mě za ruku, a já vás povedu," Petr couvá a vede mě po schůdcích do autobusu. Za námi se zahrne zástěna a jak postupujeme do nitra vozu, ocitáme se v úplné tmě.
"Ještě se zeptám, chcete sedět sama?" ptá se Petr.
"Ano, ráda bych byla sama."
"A jsme na místě. Po levé ruce je lavice a stolek, všechno si nejprve osahejte a můžete se posadit. Za chvíli přijde vaše obsluha," loučí se se mnou Petr.
Našla jsem rukama lavici i hranu stolu. Sedám si a rukama rekognoskuji prostor okolo sebe. Uvědomuji si, že sedím v jakémsi boxu. Dosáhnu vsedě i na strop a cítím pod rukama měkkost koženky a oblé hrany nad sebou i kolem sebe.
"Jsem Bára a budu vaší číšnicí," slyším příjemný dívčí hlas.
Objednávám si heřmánkový čaj. V kapse hledám žeton, kterým budu platit. Vzájemně hledáme svoje ruce. Bára mi ještě doteky ukazuje prostor stolu a místo, kde jsou uloženy pastelky a papír. Můžu si zkusit potmě namalovat obrázek. Evokuje mi to dětství, když jsme se se zavřenýma očima pokoušeli o to samé a moc jsme se vždycky nasmáli, když jsme kreslili portrét a nos i uši byly úplně mimo.

"Jak se cítíte." slyším Petrův hlas: "Chcete, abych vám dělal společnost, nebo chcete být raději sama?"
"Děkuji, jsem v pohodě, samota mi vyhovuje," odpovídám.
Cítím se moc krásně a bezpečně, ta tma je přátelská.
Kousek přede mnou slyším hovor dvou žen a Petra, který je zrovna vyprovází z autobusu.
Jsem ráda, po pravdě doufám, že budu sama a že budu mít klid, abych mohla naplno procítit tu krásnou plnou tmu.
Po chvilce si ale uvědomuji, když slyším veselý hovor Báry a ještě jiné dívky, jak to moje přání bylo sobecké. Vždyť, když ty dívky nevidí, proč by měly být ještě ticho. Mám v hlavě zafixováno, jakoby tma a ticho patřily k sobě. Hned si tuto domněnku opravuji a naplno vnímám, jak jsou všichni veselí a ještě si ze své slepoty dělají legraci.

Petr přivádí tři ženy a vede je ke stolku přes uličku, vedle mě. Představuji si, že je ten jejich box určitě větší, nežli ten, ve kterém sedím já a že jsou v autobusu možná i boxy pro více lidí.
Petr nabádá ženy: "Sedněte si tady k oknu. Máte hezký výhled?"
Ženy se smějí a vesele si sdělují svoje dojmy.

Je mi krásně. Ta všudypřítomná tma je jako měkká přikrývka, která mi dělá společnost.
Popíjím voňavý čaj a na nic nemyslím. Naplno si uvědomuji, jak je osvobozující vypnout zrak a vnímat všechno na přímo.
V představách si vizualizuji prostor, ve kterém sedím. Ty zvuky které slyším, mi připadají ostřejší a čitelnější. Taky si více uvědomuji emoční zabarvení v hlase a nebo zvuk převrácené skleničky s vodou u vedlejšího stolku.
Opět přichází Petr a ptá se, jestli je všechno v pořádku: "Víte, my nepoznáme, jestli je někdo ve stresu a nebo jestli si tu tmu užívá."
"Děkuji, já si jí užívám," směji se a myslím to vážně.

Krásně mentálně vypínám a odpočívám. Vidím jenom tmu a v té tmě může fantazie pracovat naplno. Člověk si může představovat a být kde chce. Uvědomuji si to, ale nikde se v mysli netoulám, jsem naplno ve tmě a se tmou. Ta tma je přátelská a přitom neutrální, je statická, dutá ale není prázdná. A taky je obrovská ale ne děsivá.

"Madam, můžu vedle vás posadit jednoho pána," slyším Petrův hlas, který mě vrací od sebe do reality.
"Ano, samozřejmě," odpovídám, ale můj první pocit je zklamání, že někdo naruší mojí temnou samotu, kterou jsem si začala naplno užívat. Naučila jsem se ale v životě přijímat co a jak přijde. Prostě vím, že nic v životě není náhoda a že je dobré a taky zajímavé vnímat a poslouchat signály, které k nám přicházejí z Univerza a těším se na neznámého muže.
Petr ho uvádí a instruuje stejně jako mě před chvílí.
"Dobrý den, jsem Jakub, můžu si přisednout?" slyším příjemný mužský hlas.
"Dobrý den, Eliška, prosím, sedněte si."
Jakub usedá na lavičku po mé pravé ruce. Hledáme si navzájem ruce, podané k pozdravu a bavíme se tím.
Přichází Bára a Jakub si objednává kávu a já víno značky Maltoferrochin .
U vedlejšího stolu, přes uličku rozvíjejí ženy hovor a vesele se baví, jsa jedna z nich polita vodou.

Zůstávám sama s neznámým mužem ve tmě.
"Víte co, Jakube, můžu se vás dotknout?" vyřknu svůj okamžitý nápad: "Víte, jestli poznám, jak vypadáte? Tak jak to dělají nevidomí lidé."
"Ano jasně, klidně," odpoví Jakub, určitě trochu šokován mojí přímou bezprostředností.
Trochu se natočíme, abychom k sobě byli čelem. Lavička není dlouhá, tak jsme celkem blízko u sebe.
Zvedám ruce a hledám Jakubovu hlavu. Uvědomuji si, že je určitě vyšší nežli já.
Dotýkám se jemně konečky prstů jeho tváří. Pozorně jedu od uší dolů, po lícních kostech až na jemně řezanou zúženou bradu porostlou krátkým strništěm. Zvedám ruce nad uši a zjišťuji, že má Jakub hodně krátké vlasy.
Plně se soustředím na svojí činnost a snažím se co nejjemněji prsty přejíždět po čele a okolo očí.
Naši aktivity si povšimly ženy vedle a halasně se domáhají taky někoho, koho by mohly osahávat.
Zjišťujeme, že se ve tmě nic neutají, Bára a Petr se taky přišli "podívat", co že to děláme, protože svoje navnímané postřehy taky komentuji.

"Máte krátké vlasy a vousy, podle obličeje budete mladý."
Přejedu prsty po jeho krku, až na paže.
"Máte hezké svaly."
"To slyším poprvé," směje se Jakub.
Vracím se zpátky na nos a tváře: "Jste mladý, odhaduji asi třicet let."
"Třicet pět". Upřesňuje můj odhad: "Dobře, a teď já."
Slyšíme, jak se celý autobus vesele a možná i trochu závistivě baví naším konáním. :-)
Sundávám si bundu, aby nepřekážela.
Už při prvním Jakubově doteku zjišťuji, jak jsem svoje bádání odflákla. Jakub na to jde systematičtěji a pečlivěji. Sedím zpříma a cítím Jakubovy ruce v zátylku. Dotýká se mého krku a vlasů za ušima a jede po nich nahoru.
"Máte vyčesané vlasy, ne, máte krátké vlasy. Hmmm...nemáte náušnice," konstatuje s mírným údivem.
"Jste sportovní typ," sjíždí prsty po mém krku, na ramena až na obě paže: "Jste ve formě."
"To si pište," směji se.
Najednou cítím Jakubovy prsty jemně přejíždět po lícních kostech a tvářích: "Máte pěstěnou pleť." konstatuje.
Jeho prsty pokračují na bradu a opisují křivku mého obličeje až k čelu. Je mi to příjemné, přímé a naprosto přirozené a taky tajuplné. Vidíme jenom tmu a vnímám, jak se na sebe oba plně soustředíme.
"Můžete mi půjčit ruce?" žádá mě.
"Máte upracované ruce."
V duchu si říkám, že asi nemá odvahu odhadnout můj věk: "Víte co," říkám: "Půjčte mi svoji pravou ruku."
Beru jeho ruku a pokládám si jí nad svým pasem, z boku po pravé straně a pomalu s ní jemně přejíždím do pasu, opisují s ní křivku svého boku, pokračuji po vnější straně stehna, až nad koleno.
"Jste sportovní typ, odhaduji asi čtyřicet let. Podle hlasu bych ale řekl, že jste starší," začnu se smát, můj chřapák děsí někdy i mě. Na druhou stranu, když zpívá v tónině, která mu sedne, je krásně sytý, zvučný a plný.
Svůj věk neprozrazuji, jsem přece jenom ješitná žena. :-)

"Jak se vám to líbilo?" vlastně: "Jak se ti to líbilo?" protože jsme si mezi tím zkoumáním začali tykat. To dá rozum. :-)
"Jak se ti to líbilo?" ptám se.
"Bylo to krásný a moc zvláštní, ale taky naprosto přirozený."
"Mě se to taky líbilo. A víš co? Pokusím se ještě poznat, jakou máš barvu vlasů, jo?"
"Dobře."
Opět se dotýkám Jakubových vlasů. Napadá mě tmavá blond, ale spíš oříšek.
"Tmavá blond."
"Ano, jako dítě jsem byl úplně blond, ale teď mám spíš oříškovou."
"Oříškovou," říkáme oba úplně najednou.
"To je neuvěřitelný," oba se smějeme v údivu.
"Tak a teď barvu očí," říkám. Soustředím se a jemně se dotýkám jeho spánků a obočí.
"Řekla bych....modro - zelenou."
Jen jsem to dořekla, napadá mě v duchu, - co je to za barvu, existuje vůbec taková?
"Ano, modro - zelená."
Oba jsme z toho u vytržení a pořád se smějeme a vzájemně se bezděčně dotýkáme.
"Víš co, zkus ještě poznat barvu mojí mikiny," nabádá mě Jakub a je poznat, že je naplno zaujat našim bádáním.
Dotýkám se opět jeho paže a přejíždím prsty lem mikiny u krku. Na nic nemyslím: "Řekla bych, že je modrá."
"Ano, tmavě modrá. A zkus ještě barvu trika, co mám pod ní," Jakub bere mojí ruku a dává si jí na triko pod mikinu.
"Nevím, ale snad, bílá, nebo béžová?"
Tak to jsem se netrefila, triko je červené. Nevím ale, jakým systémem jsem mohla poznat ty barvy před tím. To triko jsem vlastně "neviděla", bylo pod mikinou.
"A teď ty," říkám a oblékám si bundu.
"Prvně barvu vlasů," říká Jakub.
Opět se dotýká mých vlasů nad ušima: "Jsou černé".
"Ano, teda jo..." říkám užasle: "A teď moje oblečení."
Jakub přejíždí rukou po mém rameni a ruce: "To je kůže, nebo koženka."
"Koženka," upřesňuji.
"A je černá."
"Ano, černá. A teď tričko."
Odhrnu si bundu, aby mohl lépe navnímat jeho barvu. Jakub se dotýká mého trička u spodního lemu.
"Máš bílé tričko."
"To je úžasný, je bílý. A teď sukně," říkám a dávám jeho ruku na svůj bok.
"Ta je riflová....modrá."
"Tak to bylo jednoduchý, ale toto bude těžší," opět beru Jakubovu ruku a dávám si ji nad koleno.
"Jakou barvu mají ty punčocháče?"
"Tmavě hnědou," říká celkem bez uvažování.
"To je úžasný....ale počkej, teď něco těžšího," beru opět jeho pravou ruku a dávám si jí před prsa: "Na tom tričku, na prsou něco mám. Nějaký obrázek...co to je?"
"Srdce," říká takřka ihned.
"Tyjoo, je to možný?" říkáme současně, oba jsme z toho úplně vedle a pořád se smějeme.

Popíjím víno a Jakub svojí kávu a povídáme si spolu o věcech, o kterých většině lidí nemůžeme vykládat, o takových těch metafyzických věcech, které se nám v životě přihodily.
Já mu líčím svůj poslední neskutečně silný zážitek o tom, jak jsem dostala důkaz z Univerza a taky mu říkám svoje indiánské jméno. Jakub se mi zase svěřuje se svými neskutečně krásnými niternými zážitky.
Nevidíme se, ale cítíme svoji vzájemnou důvěru, blízkost a vzájemné napojení.
Sedíme vedle sebe a jak se spolu živě a emočně bavíme, pořád se vzájemně dotýkáme rukama ramen a rukou, úplně bezděčně a přirozeně. Ty doteky asi nahrazují oční kontakt.
Nakonec si nakreslíme každý jeden obrázek a i při vzájemném podávání papírů a půjčování pastelek, které drží Jakub ve své levé ruce, se musíme rukama hledat a dotýkat. Je to zábavné, něžné, teplé a krásné.

"Musíte nám napsat, jak bude pokračovat vaše setkání. Už jsme tady měli hodně takových seznámení," zajímá se Petr, když nás vede ven z autobusu. Držím se Jakuba za ruku a jdu jako poslední. Neseme si oba hrneček, jako památku od Světlušky.

Když moje oči přivyknou slunečním paprskům, obracím se na Jakuba. Jsem zvědavá jak vypadá, co uvidím.
"Jé, ty seš hezkej," vyřknu svoje bezprostřední pocity.
Vidím před sebou hezkého, vysokého, štíhlého mladíka a to co vidím, přesně odpovídá tomu, co jsem poznala svými doteky.
Jenom oči, jejich vlídnost, živost, veselost a něco jako důvěra v život, která z nich vyzařuje, tak to jsem ve tmě neviděla. Uvědomuji si ale, že toto všechno jsem vycítila z něčeho jiného. Poznala jsem to z jeho hlasu, stylu řeči a z jeho jemných a empatických doteků a taky určitě nějak mimosmyslově.

Platíme za žetony nevidomé dívce u vchodu do autobusu a zpovzdálí slyšíme: "Co jsme to slyšely, co jste to tam dělali? To jsme zvědavé, jak vaše setkání bude pokračovat". Řehtají se tři Světlušky a štěbetají jedna přes druhou, až jim jejich pružná černá tykadélka vesele pruží a pohupují tak pikantními černými bambulkami na koncích: "Musíte nám dát vědět."
"Tak to určitě. Určitě vím, že o tom něco napíšu a pošlu vám to," říkám a vím to opravdu určitě, protože to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Nejen ta tma, ale i moje setkání s Jakubem.

Oba si prohlížíme svoje nakreslené výtvory, které se nám celkem povedly.
"To je zvláštní, mám potřebu se tě pořád dotýkat," říká Jakub, drže mě za paži a oba se tomu smějeme, protože to tak je a je to tak přirozené a krásné.
Oba chvátáme do nitra výstaviště.
"Já si tě najdu."
"Já vím, o tom nepochybuji, mě nepřehlédneš," směji se a ukazuji na srdce na svém tričku.

-------------------------------------------------------------------------------------------

ÚVAHA...

Když jsem seděla ve tmě, bylo mi moc dobře, líbilo se mi v ní, ale taky jsem si naplno uvědomovala, jak je krásné, že můžu vidět ten barevný svět, ten který je mimo tento autobus.
A taky jsem měla možnost procítit, jak nás to, že vidíme, omezuje. Máme moc podnětů, moc krásna kolem sebe a my jsme nešťastni, neumíme si vybrat, neumíme si těch darů vážit, chybí nám pokora a vděčnost za to všechno.

Nevidomý člověk je "ochuzený" o vidění, ale myslím si, že si to umí vynahradit jinými smysly a že jeho vnímání světa je mnohem hlubší, nežli nás ostatních. Vůbec si ale neumím představit, jak si tito lidé představují hmotný svět.
Byla jsem ve tmě, nic jsem neviděla, ale dobře jsem si uměla vybavit, jak všechno venku vypadá. Jak vypadají například barvy a nebo celá krásná budova holešovického výstaviště.

Vždycky, když jsem viděla nevidomého člověka, bylo mi ho líto. Bylo mi líto, že nemá možnost vidět to co já a taky jsem vždycky pociťovala velkou vděčnost za to, že vidím.
Díky Světlušce jsem měla možnost, alespoň trochu nahlédnout do jejich světa. Moc za to děkuji, hodně mi to dalo.
Už nevidomé lidi nelituji. Vím, že mají svoje hluboké vnímání světa a velkou pokoru k němu.
Vlastně by mohli litovat oni nás, že i když máme zrak, ten obrovský dar, neumíme s ním spokojeně žít, nevážíme si ho a nejsme za něj dost vděčni.

Taky jsem si ve tmě připomněla, jak je krásné, že se umím napojit na emoce a pocity druhých lidí a to i těch, kteří jsou ode mě daleko, a procítit na sobě jejich pocity. Je to opravdu moc krásné a silné.
Pokud nás neruší vjemy, které nám zprostředkovávají naše oči, je naše napojení na kohokoliv ničím nerušené, přímé, přesně tak, jak jsem to měla možnost prožít s Jakubem.

Když se setkají dva lidé, kteří vidí, je všechno úplně jinak. Oči mají navrch a mozek hned hodnotí, oči vysílají do mozku moc, moc podnětů na zaznamenání a zpracování. Proto naše mysl pořád někde těká a málo kdo jí umí ovládat.
Pokud se navzájem vidíme, naše těla začnou hrát hru, úplně bezděčně, podvědomě vydáváme signály, které jsou někdy matoucí. Hrajeme pohyby, pohledy, posunky a maskujeme se i našim oblečením. To ne ve zlém, někdy je to i zábava, ale mentálně nás to zbytečně zatěžuje a odvádí nás to od toho podstatného, od přímému předávání svých pocitů a emocí tomu druhému.
Mám ráda přímost a bezprostřednost, ale tady jsem si uvědomila, že i já hraji tyto hry.

Dodatečně mě ale napadlo, že to s tou hrou našeho těla není tak jednoznačné a jednoduché. (Pominu ty případy, kdy ovládáme naše tělo rozumem a ono může vydávat třeba manipulační signály. Nebo i emoční, ale psychopatické).
Ono nám vlastně naše tělo pomáhá. Uvědomila jsem si, že pokud nemáme dost odvahy vyjadřovat svoje pocity a emoce druhým i verbálně, a necháme to jenom na něm, určitě se snaží, jak může. Jeho signály můžou být ale pod vlivem našich strachů a obav hodně maskované a tím nečitelné a matoucí.

A zase jsme u ODVAHY, toto slovo my pořád vychází jako klíčové slovo pro život.
Mít odvahu i verbálně naplno vyjadřovat svoje pocity a emoce druhým, a nebát se, že se ztrapníme......a i kdyby, o nic nejde, určitě tím druhého třeba inspirujeme a nebo pobavíme. Mám ale spíš takovou zkušenost, že jsou lidé nejprve tou bezprostředností vyvedeni z míry, protože nic tak přímého ještě nezažili, ale potom jsou rádi a snaží se o to samé. Co je ale nejkrásnější, je to, že už se příště těší na váš emoční přístup k nim a přímo po něm podvědomě touží....a to je radost.
Ano... je to radost, když vyjadřujeme naplno svoje emoce druhým, jak verbálně, tak s pomocí signálů našeho těla...:-) ...ano, je to o odvaze a o svobodě.....

Tím, že jsme se s Jakubem ve tmě dotýkali, tím jsme se na přímo dotýkali svoji duše, svého srdce.

Naplno si uvědomuji, jak bylo naše setkání výjimečné. Ještě nikdy jsem se s cizím člověkem tak intimně nesdílela, jako s Jakubem. Bylo to moc krásné, přímé a naprosto přirozené.
To bylo tou tmou. Naše mysl nebyla rušena podněty, zprostředkovávanými našim zrakem.

Je to paradoxní, ve tmě jsem nic neviděla, a přitom bylo moje vnímání mnohem jasnější. Taky jsem určitě víc prociťovala Jakuba, jeho empatickou duši. Cítila jsem jeho pokoru k životu, vstřícnost a soustředěnost na mě a určitě i na ostatní. A to všechno jsem poznala ještě dříve, než jsem se mu mohla podívat do očí a načíst to i z nich.
Vím určitě, že pokud bychom se potkali, třeba v kavárně za světla, taky bychom si rozuměli, ale nebylo by to tak niterné a přímé. Vím taky určitě, že na naše setkání nikdy nezapomenu a uvědomuji si, že mi toto setkání hodně dalo.
Světluško, děkuji.
A Jakube, taky Ti děkuji.

Už mi není nevidomých lidí líto, ale naplno je obdivuji a jsou mojí velkou inspirací.

Jděte přátelé do tmy, vyhledejte Světlušku, poznejte, jak tma osvobozuje. Pokud vám můžu poradit, jděte sami, budete tak mít větší možnost vše procítit. A i když se tam nepotkáte s někým tak úžasným, jako je Jakub, určitě se tam potkáte sami se sebou a necháte se inspirovat třeba Bárou, Petrem a i ostatními. Určitě je vaše pozornost moc potěší.

Je krásné umět se ztišit, třeba ve tmě, a naučit se dotýkat svou myslí myslí jiných lidí......... Naučit se dotýkat svým srdcem srdcí jiných lidí..........

-------------------------------------------------------------------------------------------------

A JAK TO BYLO DÁL? :-)

Je vám přátelé určitě všem jasné, že si mě Jakub našel a že tím to neskončilo.....protože, jak už jsem psala v úvodu, nic v životě není náhoda, tak i naše setkání má mnohem hlubší význam, jehož hloubky zatím ještě nedohlédneme. A to je zase o dobrodružství, o dobrodružství odhalování tajů života.

Jakub pomáhal na výstavě Biostyl 2015 svému kamarádovi Lukášovi. Lukáš měl den před tím přednášku Evoluční Proměna, na které jsem byla a moc mě zaujala.
V úvodu říkal, že když mu po narození druhého dítěte těžce onemocněla žena, přehodnotil celý svůj život a začal žít tak, jakoby měl poslední rok života. Šel dělat to, co už delší dobu cítil jako svoje poslání.
Jeho snem bylo zpřístupnit dnešní vědecké i ezoterické myslitele i lidem, kteří neumí anglicky. Proto jejich přednášky přeložil do češtiny a nechal nadabovat.

Já s manželem a ještě se spoustou přátel, jsme byli na výstavě za firmu Missiva. Naše výrobky jdou hodně doširoka, od ekologického praní, přes přírodní kosmetiku, až po potravinové doplňky a tady jsme u jádra.
Přes Jakuba jsem se seznámila i s Lukášem.

Díky Světluško, díky Tobě mám dva nové, úžasné kamarády. A vlastně nejen dva, protože i Tebe mezi ně počítám. :-)

Zdravím,
Eliška.
:-D