Už jako dítě jsem ráda četla životopisy lidí, kteří svojí osobností prozářili dobu ve které žili a tím pádem, s odstupem času, prozářili i dějiny. Tenkrát jsem ještě netušila, proč mě ty životní osudy těchto lidí tak přitahují a to určitě víc, nežli smyšlené dobrodružné příběhy, protože sám život píše úplně nejúžasněji.
Dnes už to vím.
Nejprve jsem četla životopisy malířů, protože jsem obdivovala a stále obdivuji jejich vnímání Světa, a to jak ho umí barevně i tvarově vyjádřit.
Co mě ale nejvíc dostalo, to byl životopis Heinricha Schliemanna Sen o Troji... on je pro mě dodnes nepřekonaným důkazem toho, že když má člověk Odvahu Věřit a jde si vytrvale za svoji vizí, dokáže to, co si vysnil.
To co mě přimělo začít psát tuto úvahu, nebyla Troja a ani malíři, ale můj zmatek ve vnímání současného okolního dění.
Nerozumím tomu světovému politickému i jinému hemžení, je to na mě moc složité a zamotané. Když chci něco pochopit, beru to vždycky od základu, takzvaně od Adama, ale tady je tolik vlivů, názorů, pohledů a "pravd", že se to snad nedá ani pochopením rozmotat. Jo, přetnout to jako Gordický uzel, to by bylo něco, ale to nejde, to by bylo o agresi...
Vím ale, že pokud chceme pochopit něco ze současnosti, musíme znát kontexty z minula a v tom, alespoň mi připadne, je právě ten zakopaný pes. Vždyť i současnost vnímáme skoro každý jinak, po svém, tak jak se můžeme shodnout a porozumět jednotně dějům minulým.......a navíc, většina lidí má černo-bílé životní vidění...
Vždyť máme co dělat, abychom porozuměli sami sobě, natož ještě posuzovat a rozmotávat děje v celých národech a mezi nimi.
A v tom to asi vězí. Jak můžeme posuzovat, obviňovat a kritizovat svoje okolí, když si nevíme často rady ani každý sám se sebou. Když nemáme vyřešené vztahy s těmi nejbližšími, s rodinou, s přáteli a sousedy...
Myslím si, že nejde dělat světové změny k lepšímu z venčí, že by bylo nejlepší, kdyby každý začal sám od sebe.
Kolik lidí je schopných si byť jenom připustit, že ne jenom tamti za hranicemi a nebo na hradě, dělají chyby, ale že i my je děláme. Je potřeba nepoukazovat na chyby kolem, ale zjistit ty svoje a snažit se o nápravu. Jinak mi to připadne jako přestřelky s vinami, jak v užším kruhu, tak přes hranice národů... a pořád dokola... schválně, kdo má větší kalibr viny. Je to moc smutné.
Kolik procent lidí má tu Odvahu jít do sebe, a pracovat na sobě, nevinit za svoje neúspěchy někoho jiného? Mít Odvahu si, i všem odpustit, a sdílet hlavně Radost. Nestavět se do role oběti, ale tvůrce svých dějů příštích.
Jo, jo, zase je to "jenom" o Odvaze. Odvaze naplno žít a nekrčit se pod výmluvami co ti ONI zase vymysleli.
Vrátím se ke svému úvodu. Ti lidé, o kterých jsem tak ráda jako dítě četla, měli svoje vize a sny a hlavně Odvahu nenechat se odradit těmi, co nemají ani jedno z toho, ale mají naopak kupu výmluv a alibizmů, prč to, či ono nejde udělat. Kdyby alespoň uhnuli z cesty těm, kteří vědí kam směřují, ale ne, oni jim ještě házejí pod nohy svoje zhmotněné neschopnosti a malosti....
Ti lidé, kterými jsem se nechávala inspirovat už jako dítě, jsou a byli ti, kteří táhnou pokrok, jak duchovní, tak materiální.
Líbilo by se mi, kdyby se podařilo obrátit poměr těch, kteří se jenom vezou a nadávají, ve prospěch těch odvážných, kteří jdou do všeho za sebe, ale ne jenom pro sebe.
Jak toho ale dosáhnout?
Jediné, co mě napadá, je, snažit se, aby lidé měli Odvahu. Ono se totiž ve strachu moc dobře vládne a ovládá, ale ta tam je doba mas, dnes musíme najít právě tu Odvahu a postavit se každý sám za sebe.
Snažme se proto všichni sdílet Odvahu. Buďme tím tou změnou, kterou chceme mít.
Vím, zní to dost idealisticky a namyšleně, hledat recept na Život, na řešení světového dění...
I když se o politiku nestarám, jak už jsem psala, protože jí nerozumím, stejně mě nenechává chladnou. Připadne mi ale, že všechno toto dění je jenom hra pár vyšších figur, která se točí okolo peněz a ropných vrtů.
Proto by taky bylo krásné, kdyby se co nejvíc lidí mohlo odpoutat od systému, zatím alespoň energetického. Být prostě energeticky soběstační, alespoň tam, kde to jde, jakože v rodinných domech a firmách. Nebýt závislí na plynu, na elektřině...a časem i na naftě a benzínu...to by se mi líbilo. :-)
To není idealismus, myslím, že se po této stránce už něco vrtí, že už to funguje....a je to taky o Svobodě, alespoň trochu.
Nevidím to ale tak, že je dobré úplně se odříznout od systému, od státu, to vlastně ani nejde. Představuji si, že stát má lidi zastřešovat, chránit a podporovat je v tvůrčí kreativitě, protože tak je to dobré pro všechny, prostě má se chovat jako moudrý rodič. Myslím, že v některých zemích to tak funguje. (Systém tu má být pro nás, ale mám trpký pocit pachuti, že u nás je to naopak).
Pokud to tak není, vidím jako nejlepší, když se "dítě" odpoutá a stane se ekonomicky nezávislým a tím pádem svobodným. "Rodič" už nemá páky na jeho ovládání a tak mají oba možnost z odstupem všechno pochopit a svůj vztah zlepšit.
Taky si myslím, že žijeme dobu, kdy máme nejlepší možnost všechno zvládnout a pochopit a taky doufám, že to znepokojivé, co se kolem nás děje, je jenom agonie, poslední záchvěvy strachu, který přichází o svoji moc a nadvládu... prostě se nechce vzdát jen tak.
Přes internet se sice šíří spousta blbostí, ale i Pravd, které by ty figurky, které tahají za provázky právě pomocí peněz a ropy, nerady viděly. To samé je s farmacií, je to zase jenom obchod se strachem. Odkrývá se už spousta věcí.
Najděme selský rozum. Bylo by nejlepší, co nejvíc se odpoutat od systému, který jenom bere, přerozděluje a tím se snaží nad námi vládnout.
Ano, život je o Odvaze. O Odvaze nebát se naplno vnímat jej, a Odvážit se mít svůj Sen....MÍT SVŮJ VLASTNÍ SEN O TROJI...a dokázat si ho splnit.
SDÍLEJME NAVZÁJEM ODVAHU....BUĎME TÍM TOU ZMĚNOU, KTEROU CHCEME VE SVĚTĚ BÝT.
Vždyť stačí jenom chtít....:-)
Zdravím,
E.
P. S. Život za to přece stojí a je opravdu hlavně o Odvaze a o Radosti....
.......protože....
když se zbavíme strachu, je to Radost...
když si, i všem odpustíme, je to Radost...
když se naučíme všechno Přijímat, nejen to dobré, ale i to "špatné", je to Radost...
když máme Odvahu, mít se Rádi, tím pádem začneme mít Rádi všechno a tu Lásku
rozdáváme Všemu a Všem.... to je teprve Radost...
když dokážeme minimalizovat svoje ego....tak to je neskutečně krásná Radost...
když máme Pokoru, je to zase "jenom" Čistá Radost....
....................
0 komentářů:
Okomentovat