OSUDOVÉ SETKÁNÍ - V. kapitola
Je noc z 20. na 21. června, začíná letní slunovrat a magická svatojánská noc, nejkratší v roce.
EVA SI JDE PRO POSELSTVÍ.
Vede jí k němu travnatá cestička. Po její pravé ruce se rýsuje staré stavení, asi stodůlka a po levé vysoký sokl zahrádky. To je poslední, co je osvětlené lampou.
Vstupuje do černočerné tmy, vedena pouze světlem svíček, které jí ukazují cestu.
Jde si pro poselství k neznámému, které jí má pošeptat.
Eva hledá, čeho se pohledem zachytit. Zvedá oči ke tmavé obloze. Jejím průvodcem bude známé dvojité W Cassiopeii, která se přátelsky naklání na levou stranu, přesně nad směrem její cesty.
Vstupuje do údolí. Slyší šplouchání vody, pod nohama cítí kamínky a trávu. Uvědomuje si koruny velkých stromů po obou stranách cesty. Opravdu nic nevidí, pouze odhaduje podle zvuků a tvaru terénu pod svýma nohama. Poznává kouzelnou vůni květů černého bezu a jasmínu. Slyší šplouchání vody. Přechází most z klád přes říčku. Po chvilce svíčky prudce odbočí doprava a do svahu. Opatrně našlapuje......kámen, kořen.
Když se napřímí, uvidí ho.
Stojí na konci palouku. Je osvětlený pouze dvěma svíčkami, které stojí u jeho nohou. Stojí pevný a majestátný, vyzařuje z něj obrovská síla.
Ten pohled Evu úplně přikoval k zemi. Stojí v úžasu nad tou sílou která z něho vychází.
Vyzívá jí, ať jde blíž. Eva jde středem palouku podél světelné stezky.
Přistupuje k němu. Z blízka je jeho postava ještě majestátnější. S pokorou ho pozdraví a představí se mu.
Přijme a opětuje její pozdrav.
Obejme ho. Jeho objetí je pevné a silné.... krásně moc silné a přímé.
Eva čeká na poselství... vlastně nečeká, dostává ho ihned.
"MÁM TĚ RÁD."
Bylo to tak rychlé a jednoznačné, že si chvilku rovná svoje pocity a myšlenky.
"To nemyslíš sebe?" ptá se ho i když v duchu přesně ví.
"Proč se ptáš, když to víš!" zní přímá a až se Evě zdá, že trochu naštvaná odpověď.
Z jeho slov vyzařuje opravdu velké charizma vůdce a taky obrovský nadhled a přímost. Eva si uvědomuje, že nemá rád zbytečné řeči a nimrání se v čemkoli a je jí to sympatické.
Omlouvá se a rychle se má k odchodu, má totiž celou cestu zvláštní pocit že nejsou sami, že je tady v tom údolí někdo, nebo něco co je pozoruje, je to opravdu zvláštní a nepříjemný pocit.
Poděkuje za poselství, rozloučí se a rychle šupajdí nazpátek.
Už se moc těší, že se spolu setkají ve dne.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Eva si dává pod polštář věneček spletený z devatera druhů lučního kvítí a programuje si, že si zapamatuji, co se jí tuto magickou noc na tomto ještě magičtějším místě bude zdát.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sešla se tady skupinka lidí, kteří se chtějí projít po žhavém uhlí.
Jsou ve starém krásném domku, v kouzelném údolí říčky Markovky. Je tu opravdu krásně, říčka je písčitá, meandrovitá, se spoustou velikých oblých balvanů v řečišti.
Okolo v zalesněném terénu se místy zvedají nádherné, časem do obla vytvarované skalní útvary.
Jsou tu i vysoké skalnaté svahy které jsou porostlé stepní flórou a ojedinělými borovicemi. Tam si všichni trhali kvítí na svoje věnečky. Tato místa jsou krásně prosluněná a voňavá, právě od velkého množství skromných květin, které rostou na skalách a mezi kameny, obletovány velkým množstvím motýlů a jiného hmyzu.
Nejkrásnější je pro Evu právě ta příprava na přechod přes uhlíky.
Cvičení jógy, meditace, předávání lásky a vděčnosti do čtyř světových stran a to tancem při melodicko-rytmické gradující hudbě. Dlouhé a krásné zpívání manter. Tančení starého keltského tance s vlastním zpívaným doprovodem. Nalezení a spolubytí se svými totemovými zvířaty, se kterými si ale opravdu moc užila i zasmála. Obřad se svíčkami. Pletení věnečků a vzájemné podávání pokrmů připravených podle starých keltských receptů. Kreslení a psaní svých pocitů a vzájemné sdílení se. Taky se společně zamýšlí nad významem svých snů z předešlé noci.
Procházky okolní přírodou, kde je jenom pár baráčků a potom už jenom ona, příroda.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hned ráno jde za ním.
Poznává travnatou cestičku. Cítí známou vůni černého bezu a už vidí i jeho nádherné bílé květy a o kus dál u říčky taky mohutný keř jasmínu s magicky opojnou vůní, která jí připomíná včerejší noc.
Říčka jí zurčením a slunečními prasátky vesele vítá. Voda je její živel, celou jí emocionálně naplňuje.
- Jak je to tady krásné a veselé. - Říká si a připomíná si včerejší tísnivé pocity z černé noci.
Přejde široký kulákový most. Po pravé straně za potůčkem se tyčí Mariánská skála. Její oblé tvary připomínají Evě práci vody v čase. Ona je dávno a potůček je tady a teď, všechno se krásně snoubí.
Při pohledu na tu skálu, Evu napadá, jak asi dlouho trvalo, než potůček vysochal skálu a vytvořil toto krásné údolí.
- Myslíme si, že krajina ve které stojíme je neměnná a vůbec si neuvědomujeme, že ten potůček stále tvoří. - Proběhlo Evě hlavou.
- Ano, tady to je, kámen a kořeny, které jsem včera potkala. - Vybavuje si, když je poznává v pravém úvozovém svahu cesty.
A už ho opět vidí, tentokrát v plném denním světle.
- Je stále na stejném místě. - Neví proč, ale napadá jí to.
Majestátný, obrovský a silný. Jeho postava je opravdu ztepilá.
Eva ví, že na ní čeká. Jde přes palouk a upřeně na něj hledí.
Opět se s ním pozdraví a obejme ho. Až jí to vyrazilo dech.....opětuje její objetí a ona cítí naplno jeho sílu. Je to krásné.
Promlouvají spolu pár slov. Je velice moudrý a neříká ani jedno slovo navíc.
Je v něm obrovský majestát a vůdcovství.
"Však to víš, tak proč se ptáš," slyší: "Sama říkáš, že má každý poslouchat svoji intuici."
Uznává a omlouvá se za zbytečné dotazy.
Připadne jí, že ho zná odjakživa.
Říká mu: "Jsem ráda, že jsme se setkali."
Cítí další mohutné všeříkající objetí a on dodává: "Já taky bratře."
Eva vůbec netuší, proč jí řekl bratře, ale v tu chvíli jí to přišlo úplně samozřejmé. Ví, že i ona je silná a tak vnímá jeho sílu ve vzájemném souznění. Nebere to ale jako porovnávání, cítí, že s jeho sílou se nemůže nic rovnat.
Je jí s ním moc krásně. Každou volnou chvilku je u něj a jenom jsou. Někoho tak silného a úžasného ještě nepoznala.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pouštějí svoje věnečky po vodě a je u toho on.
Večer se všichni připravují na paloučku na chození po uhlících a taky tu je. Stačí se na něj jenom podívat a i na dálku spolu hovoří.
Je ho plná.
Ohni předala dopis a barevné ztvárnění svoji radosti ze života, kterou nakreslila pastelkami.
Tančí a bubnuje se všemi okolo ohně.....on je tu a zpovzdálí všechno mlčenlivě pozoruje.
Eva přechází přes žhavé uhlíky a naplno si to užívá.
Bere to jako poděkování za všechno co může prožívat, cítit a vnímat. Poděkování za to, že je.
Je to pro ní něco naprosto přirozeného, jako třeba tančit a zpívat.
Je to důkaz toho, že žije. Že žije naplno a umí plakat, smát se, cítit vděčnost, soucit a lásku.
Ví, že si tímto aktem nepotřebuje nic dokazovat.
Ví, že nemá strach.
Vím taky, že pociťuje velkou pokoru a vděčnost za všechno.
Druhý den ráno, po krásném tanci Vděčnosti se s ním jde rozloučit.
Eva nikdy nezapomene na jeho objetí. Připadalo jí, že jsou jeden.
Stále vnímá krásnou pevnost jeho sevření. Přímost, opravdovost a sílu jeho osobnosti.
Je to pro ní opravdu osudové setkání.
"My se ale nevidíme poprvé," slyší odpověď.
Eva jde přes palouček, kde včera křepčila okolo ohně a tečou jí slzy.
Jde okolo potůčku, po kterém plaval její věneček a tečou jí slzy.
Míjí Mariánskou skálu i s Madonou a tečou jí slzy. Slzy vděčnosti a radosti ze setkání se svým Bratrem.
V srdci jí pořád zní jeho poslední slova: "Mám tě rád."
"To myslíš jako ty? To nemyslíš jako v tom poselství?"
"Vždyť to víš....tak proč se ptáš," stroze ale smířlivě odpovídá.
"Taky tě mám ráda, brzo se za tebou vrátím a nikdy na tebe nezapomenu," to ví Eva určitě a je těch pocitů plná.
0 komentářů:
Okomentovat