EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - II. kapitola HLUBINA SEDMÉHO NEBE

HLUBINA  SEDMÉHO  NEBE  - II. kapitola


Eva stojí před řadou krásných, vysokých, bílých sloupů, které mají na svých zdobných hlavicích úzké, mramorové překlady a tvoří tak jakousi vzdušnou bránu do bílého města.
Za sebou si uvědomuje bujnou vegetaci. Rozkvetlé vysoké stromy, popínavé rostliny a keře, které se pnou i po zemi a snaží se vyšplhat do výšin některých sloupů.
Prochází mezi sloupy a vstupuje na bílou hladkou mramorovou dlažbu velkého nádvoří.
- To je krása. - Rozhlíží se kolem sebe.
- Všechno je tu tak čisté, bílé a svěží. - Říká si v duchu.
Evu napadne, že je to spíš náměstí. Je ze tří stran rámováno domy. Jsou tak krásné, že Evě připadá, že jsou to paláce, nebo snad chrámy? Vystupuje se k nim po mramorových schodech a i oni mají ve svých průčelích krásné sloupy. Bílé a červené popínavé růže, pnoucí se sporadicky po sloupech u domů jemně podtrhávají krásu kamene.
Všechno kolem bíle září, ale ne oslnivě, ale měkce a příjemně. Evě připadne, jakoby světlo vycházelo z těch staveb. Připadá si jako v záplavě bílého světla a vůní.

- Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? - Říká si Eva v duchu.
- Vypadá to jako antika. Je ale zvláštní, že celé město je ze všech stran obklopené pralesem. Zeleným, bujným, rozkvetlým pralesem. -
- Jak můžu vědět, že je to prales. - Napadne Evu.
- Vždyť vidím jenom pás lesa za budovami. Nemůžu přece vědět, co je dál? -
Rozhlíží se, ale nikoho nevidí. Záhada na záhadu.
- Bydlí tu vůbec nějací lidé? - Evě je tu moc příjemně a má pocit očekávání.
Uprostřed nádvoří stojí obrovský kulatý, mramorový sloup se čtvercovou mohutnou paticí a hladkou kulatou hlavicí. Evě se ten sloup zdá moc masivní, sporý, na rozdíl od těch elegantních sloupů kterými prošla a jakoby se nehodil ani k těm budovám. Připadne jí mnohem starší a taky má pocit, že ty stavby tady jsou kvůli němu. Vyzařuje ze sebe něco jako důstojnost, moudrou důstojnost.
Eva zaslechla zpěv ptáků a jiné zvuky pralesa, ty se mísí s vůní květin, kterou na nádvoří přináší jemný sytý vánek.
Stále se rozhlíží kolem sebe a snaží se naplno vnímat tu krásu. Všechno je tu tak čisté, jasné a svěží. Jak ty budovy, tak prales, který Evě připadne plný života. Ale i město je plné jakési energie, i když nevypadá, že by tu někdo bydlel.

- To je zvláštní, zvláštní, ale krásný sen. Na ten nikdy nezapomenu. Ale co to znamená? - Napadá Evu ve snu.

Pomalu přichází do středu nádvoří, přitahována tím obrovským bílým sloupem.
Ale co to? Z poza sloupu, po pravé straně, se vynořila postava. Stojí ve stínu sloupu a jakoby čekala na Evu. Eva jde přímo k ní. Nevidí jí do tváře. Přichází blíž a rozeznává, že je to žena středně velké postavy v dlouhých bílých šatech. Černé vlasy jí splývají až na ramena a její modré empatické oči mají přátelský výraz a Eva má pocit, že ta žena prostě ví. Eva jí nepoznává, ale něčím jí připadá důvěrná a blízká.

"Pojď, s někým tě seznámím," říká Evě. Vychází ze stínu sloupu a ukazuje do pravého horního rohu nádvoří.
"Kdo to je?" ptá se Eva, když vidí přicházet postavu.
"Je to někdo, koho musíš poznat. Je moc důležité, abyste se poznali a něco si předali," odpoví žena.
Eva si uvědomuje, že jejich komunikace není verbální. Probíhá intuitivně, předáváním myšlenek.
Obě se dívají na přicházející postavu. Eva nic nechápe ale je plna očekávání. Má zvláštní pocit něčeho krásně tajemného, ale přitom jakoby dávno známého.
Když postava přichází blíž, Eva poznává, že je to muž štíhlé postavy ve světlých kalhotách a blankytně modré, volné haleně. Celou dobu, co se blíží k oběma ženám, se dívá na Evu a jemně se usmívá.
Eva je jako uhranutá, ale ne jeho pohledem, ale tím, jak se snaží z jeho tváře načíst, proč má tak zvláštní pocit z toho muže. Nepoznává jeho obličej, ale ví, že ho zná. Ví, že se znají.
Oba stojí proti sobě a nic neříkají, jenom se dívají navzájem do očí.
Z toho muže vyzařuje něco zvláštního, velikého a taky něco moc povědomého. Evu napadá, že bude mít určitě nějaký velký a důležitý úkol.

Eva se probouzí a hned si znovu vybavuje sen, který jí úplně prostoupil a pohltil.
Pořád ještě vidí to krásné, bílé, jasné světlo. Pořád ještě vnímá svěžest zeleně, jasnost barev a intenzitu vůní. Hlavně ale cítí ten zvláštní, naléhavý pocit, že je dobře, že se s tím mužem setkala.
Neví ale proč se s ním měla setkat a ani neví, kdo to byl.

Ten sen se časem noří do hlubin zapomnění, ale emoce z něj jsou určitě dobře uchovány hluboko v Evině podvědomí...

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Výstavní prostory v zámeckých konírnách se Evě moc líbí, mají svoje kouzlo i jedinečnou atmosféru, která je ještě navíc zvýrazněna vystavovanými uměleckými díly. Je to veliká podlouhlá místnost, vyklenutá pomocí masivních sloupů, které také slouží i k vystavování exponátů.
Eva přišla o hodně dříve, aby se nechala prostoupit energií vystavovaných obrazů. Má se tu setkat s jejich autorem a udělat s ním rozhovor do městských novin.
Jejich autorem je David Černý. Je na něj zvědavá, je zvědavá na člověka, který umí barvou tak kouzlit.
Jsou to pastely. Eva poznává, že malíř je určitě moc dobrý pozorovatel. Ty obrazy mají duši a velký přesah. Působí moc příjemně a skoro až tajemně, jako by všechno neříkaly a nechávaly něco na divákovi samém, aby se nechal inspirovat k hlubšímu prociťování.
Na obrazech jsou hlavně portréty, ale i krajinky.
Eva popochází od obrazu k obrazu a načítá z očí portrétovaných lidí jejich příběh. Vnímá čistotu a radost z portrétu dítěte, jehož tvářičky jakoby voněly po broskvích. Vidí hluboký a smířlivě odevzdaný pohled starce, u kterého si je Eva schopna vybavit i jeho, byť fiktivní, životní příběh.

Na posledním sloupu Evu upoutal obraz, kterého si dříve nevšimla. Je to obraz moře. Obraz je nevelký a zdálo by se, že nenápadný. Má v sobě snad všechny odstíny modré.
Eva stojí a upřeně hledí na ten obraz.
- Jaká je v něm hloubka a život. - Má dojem, že vidí pohyb vln a slyší šumění moře.
- Je to možné? Je možné pomocí barevných ploch vytvořit pohyb a hluboký prostor? - říká si v duchu. Ten obraz jí něco evokuje. Nějaké pocity, moc niterné a pradávné pocity. Něco, co nemá spojitost se svojí současnou fyzickou identitou....jenom stojí, kouká na obraz a naplno vnímá....

"Taky milujete vodu?" slyší mužský hlas těsně za sebou. Otočí se a vidí oči, modré, usměvavé očí. Jak byla Eva zabraná do hlubin obrazu a sebe, vnímá ty oči ve spojitosti s pocity, které před chvílí krásně a naplno prožívala. Při pohledu do těch očí jí bezděčně vytanulo na mysl. - Voda je život. -
"Voda je život," říkají ty modré oči. Vlastně říká majitel těch očí, jak si Eva najednou uvědomuje.
"Voda je život," vydechla skoro současně Eva a vnímá okolo sebe něco jako časové vakuum a něco, co jí odhmotňuje, jakoby nevnímala svoje tělo a byla jenom pocity a myšlenky z těch pocitů.
"Promiňte, já vás vyrušil. Moc se omlouvám."
"Ne, ne, nic se nestalo."
"Byla jste tak krásně pohroužená do svých myšlenek....nebo do toho obrazu?"
"Ano, je tak moc krásný, živý, úplně mě fascinuje."
"Promiňte, ještě jsem se vám nepředstavil. David Černý, ale říkejte mi prosím jenom David. Vy na mě čekáte?"
"Ano..Eva Šťastná, taky raději jenom Eva," oba si podají ruce.
"Když dovolíte, zapnu si diktafon," říká Eva a snaží se uzemnit do reality. David na to nic neříká, jenom se usmívá na souhlas.
"Vidím, že malujete hlavně portréty, máte určitě rád lidi?"
"Ano, mám a když pracuji na portrétu, připadne mi, jako bych..."
- Maloval životní příběh každého z jeho očí. - Napadá Evu.
"...maloval životní příběh těch lidí. Z očí se toho dá hodně vyčíst," odpovídá David skoro stejnými slovy, jaká pří jeho odpovědi vytanula Evě na mysl.
Eva si připadá a mluví jako ve snu. Má připravené otázky, ale má dojem, že vůbec nemůže ovlivňovat to, co říká. Její slova si plynou sama.
"Naučil jste se mít rád lidi?" slyší svojí otázku.
- Vím, je to těžké, k tomu musí mít člověk velkou odvahu, - říká si Eva v duchu.
"Naučil. K tomu je potřeba hodně odvahy a hlavně naučit se mít rád sám sebe," doplňuje David nic netuše Eviny myšlenky.
Oba se odmlčí a pokračují k dalším obrazům. David jde o krok za ní.
Eva cítí, že David na nic nemyslí, jenom vnímá přítomný okamžik a je na něj plně soustředěn.
- Na co jsem se ho vlastně ptala? Z toho přece nemůžu napsat článek. Mysli, co jsi se chtěla zeptat, máš to přece napsané! - Běží Evě hlavou. Ty její připravené otázky jí najednou připadají stupidní.
"Řekněte mi, Davide, něco o vašich obrazec. A proč vlastně malujete?" rozhodla se přehrát aktivitu na Davida.
"Neumím mluvit o svých obrazech, jenom je maluji. A maluji je proto, protože mě to baví a naplňuje a když se to líbí i někomu jinému, jsem za to rád."
"Lidé v sobě mají potřebu tvořit," dořekla, jakoby bezděčně Eva Davidovu myšlenku.
"Ano, tvoření v sobě má zvláštní sílu, něco jako Božskou energii."
"Ano, určitě je božská a kolik je možností, myslím způsobů, variant, jak jí člověk může pojmout," napadá bezděčně Evu.
"Přesně. A každé tvoření je něco, jako otisk každého z nás. Ta čistá plodná energie se jakoby filtruje přes každého, přes naší osobnost, přes naše emoce a co z toho vyjde jsme vlastně my, ale v jiné formě."
"To je nádhera, když si to člověk naplno uvědomí. Jsme vlastně jakýmisi vodiči a přetvářeči do hmoty té božské energie z Univerza," zasní se Eva a pokračuje: "Třeba jsme tu hlavně proto, abychom tvořili."
"Třeba a účelem tvoření je taky, aby nás povzneslo, myslím spirituálně. Připadne mi, jako by tvoření čehokoli připravovalo, vylaďovalo, vystýlalo prostor pro nejvyšší a nejkrásnější tvořivou energii, pro energii Lásky."
"To je krásné, vlastně ono se tvoří Láskou, protože jenom dílo, které je dělané s Láskou je to pravé a trvalé," domyslí Eva Davidovu myšlenku.
"Ano, přesně tak to taky vnímám," horlivě přitaká David, plně zaujat jejich rozhovorem a ještě dodává: "Tvořit se dá různě a to i negativně, ale jenom to, do čeho dáme Lásku a svoje emoce má tu nadčasovou a pravou hodnotu."
Oba vnímají, jak jejich myšlenky krásně souzní a plynule přeskakují z jednoho na druhého.
"To je zvláštní. Tvoříte do hmoty, jakože malujete hmotný obraz a jste schopný vystihnout i pocity, prostě duši?" přemítá ještě Eva.
"Ale to už záleží na každém, kdo a jak se na ten obraz dívá, jak ho vnímá. Jak je kdo schopný ho navnímat."
"A myslíte, že může někdo ve vašich obrazech nejít něco víc, nežli si myslíte, že jste do nich dal?" zajímá Evu.
"Myslím, že ano. Určitě nejsou dva lidé, kteří by jeden obraz vnímali stejně. Někdy až po čase sám zjistím, co všechno mi některý obraz evokuje. Je to třeba něco, co jsem původně ani nevěděl, že do něj dávám, a nebo věděl, ale nějak podvědomě, podprahově. Někdy když maluji, tak mám pocit, že jsem v jakési časové smyčce a nebo v prostoru, kde čas neplyne paralelně. Jakože, bylo, je a bude, chápete? To JE, je to všechno dohromady," zamyslí se David a dodává: " Promiňte, to jsou jenom takové moje nesouvislé představy a asociace z pocitů."
"Ano, přesně vím, jak to myslíte."
"Někdy se sám divím, co mi vykouklo zpod ruky. Až mě to překvapí v tom smyslu, že se mi to tak líbí, že jsem to ani nečekal. Ale já vím, že to ne já, že to prostě přišlo samo. Samo, na přímo, z nějakého vesmírného kanálu. Moje ruka vzala automaticky, bezmyšlenkovitě tu kterou barvu... jako s tím mořem. Vůbec nevím, jak a proč jsem začal ten obraz malovat, prostě to přišlo samo. Najednou jsem musel ten obraz malovat. Bylo to tak silné puzení, nebo vlastně ani nevím, co to bylo," svěřuje se David pln emocí, které naplno nechává volně proudit: "Je úplně nový, měl jsem pocit, že musí být tady na té výstavě."
David domluvil a oba se zastavují zrovna u  obrazu Moře.
Eva má silný pocit, že k sobě všichni tři nějak patří. Že jsou jeden, i s tím obrazem. Ten obraz je něco, co je spojuje. Barevně a emočně spojuje v obrovské hlubině čehosi. Eva si najednou uvědomuje, že se cítí moc příjemně plně a bezpečně. Okolní prostor, jakoby zmizel, jsou jenom oni tři.

Výstavní místnost je úplně tichá, nedoléhá sem ani ruch města. Staré masivní zdi vše bezpečně tlumí. Vůbec netuší, jak dlouho tak stáli a dívali se spolu na ten obraz.
Eva si najednou uvědomí, že má dělat rozhovor. Otočí se na Davida. Jejich oči se střetly. Eva zažívá zvláštní pocit, pocit nemyšlení, pocit prázdna, vzájemného prázdna, ve kterém je všechno obsaženo. Uvědomuje si, že i David na nic nemyslí, jenom prociťuje.
Je to, jako když stejné postavíte před stejné a nebo bezmyšlenkový pohled do zrcadla. Naplno vnímá, jak spolu sdílejí stejné pocity, vlastně spolu sdílejí žádné pocity.....sdílejí se tak navzájem.
Možná ale přece jenom něco vnímá. Je to očekávání, prázdné, hluboké a rozechvělé očekávání čehosi.
První se pohne Eva. - Rozhovor. - Vytane jí na mysl. Uvědomí si, že je ta, která se má ptát, vést hovor. Snaží se vrátit do reality.
"Tak nevím. Myslím, že to o čem jsme si povídali, nebudu moct použít pro naše noviny". Usmívá se Eva na Davida. Ten jí úsměv oplatí ve smyslu, že to úplně chápe.
"Víte co? Zvu vás na kafe, co vy na to? A sfoukneme to tam"? Napadlo Davida a v očích mu laškovně probleskla jiskřička.

Sedají si spolu k malému stolku v kavárně. Slunce které dosahuje svými paprsky až na stůl, kreslí na bílém ubrusu zlaté tetelící se pruhy, hraje si s bílými hrnečky s kávou a snaží se tak popřít některé z fyzikálních zákonů.
Eva si teprve teď uvědomuje, jak David vlastně vypadá a co má na sobě. V konírnách na sebe byli asi napojeni v nějakém vyšším vnímání, nevnímali se přes svá fyzická tělo, ale přes některé z těch jemnějších, jemno-hmotných těl. Měla tam před očima jenom barvy a pocity z jeho obrazů a jeho oči, a něco obrovského v mimosmyslovém vnímání.
Obrovského, povznášejícího a krásného, krásně známého.

Až teprve teď se dokáže trochu soustředit na Davida, na jeho postavu a tvář.
David je o něco vyšší nežli ona. Má na sobě modré džíny a bílé tričko, pod kterým se mu jemně rýsují svaly. Je na něm na první pohled poznat, že má rád pohyb. Jak z jeho postavy, tak z jeho hbitých reakcí vyzařuje radost z pohybu a pružnost a to i ta mentální. Na okolní podněty reaguje vesele a bezprostředně.
Eva se taky musí zasmát, když se podívá na svoje šaty. Jsou to krátké, pod prsy přestřižené šaty. Nechávají krásně vyniknout její ženské tvary tím, jak se postupně rozšiřují, splývavě se vlní a jejich jemný materiál tajuplně naznačuje křivky boků. Co ale Evě vehnalo letmý úsměv na rty, byla jejich barva, indigově modrá barva, kterou nosí snad nejraději. Ví, že ladí s její pletí i s tmavými, na krátko střiženými vlasy a s výraznýma hnědýma očima. - Jak jsme spolu barevně sladěni. - Napadlo jí bezděčně.

Eva drží v prstech hrníček s kávou a  snaží se mezi řečí vnímat v Davidově obličeji víc nežli jeho oči. Snaží se z obličeje načíst jeho osobnost.
Tmavé vlasy mu těžce padají na ramena a on si je každou chvíli bezděčným pohybem ruky dává za uši. Evu hned napadlo, že ty uši jsou moc malé, že nemají šanci zadržet a umravnit ty divoké a neposedné vlasy. David je má všechny sčesané dozadu a tak může vyniknout jeho vysoké a hezky klenuté čelo. Zlobivé prameny vlasů, které mu neposlušně spadávají do čela, dávají jeho obličeji živost a rozvernost, která naplno ladí s celou jeho osobností.
Jeho obličej je oválný s širokými lícními kostmi, které prozrazují, že se umí s vervou zakousnout do života. Brada je zúžená a jemně řezaná do hranata, vypovídá o Davidově odvaze jít do všeho naplno.
Jeho rty jsou jemné a spodní ret je větší, nežli horní. Svědčí o živočišné živelnosti svého nositele. Vrchní ret se jakoby trochu schovává a jemně lehá na ten spodní, mírně přečnívající. Vypovídá o tajuplnosti Davidovy povahy. I když David působí přátelsky, otevřeně a velice společensky, Eva poznává, že je ve své podstatě introvert, který nevypouští do světa zbytečná slova a někdy je pro něj i těžké, vyjádřit před někým svoje niterné pocity, protože ty jsou vždycky opravdu moc hluboké. Vnímá taky, jak je jeho vnitřní svět plný a bohatý.
V koutcích jeho úst je patrný stálý, jemný úsměv, který by někdo neznalý mohl načíst jako pohrdavý, ale ve spojení s jeho očima je spíš dětsky hravý, šibalský a plný očekávání, kdy se bude moci projevit naplno a ukázat krásné bílé zuby. Jeho úsměv jakoby se taky zrcadlil v jeho bystrých očích, dychtících po prožívání, poznávání a okouzlených životem.
Evě připadne, jakoby jeho oči a rty byly napojeny na stejné pružiny a živě tak mimicky reagovaly na sebemenší podnět z okolí tvořící tím v koutcích úst pikantní ďolíčky.
Nos má rovný a na konci mírně zaobleně sražený. Evu napadá, že ten tvar nosu je u mužů moc sexy.
V Davidově obličeji ale nejvíc vynikají jeho oči, modré, jasné, hluboko zasazené oči ve tvaru mandle. Nejsou ale nijak výrazné, ale to, co na nich každého upoutá, je jejich hloubka, jejich schopnost vcítit se do každého. Je v nich něco jako tiché napojení, ale takové velice šibalské a hravé. Tmavé obočí to všechno ještě více zvýrazňuje. Je krásně doširoka klenuté, ale ne moc husté, spíš jemné.
V jeho očích je taky znatelná obrovská hloubka ve smyslu, že ví. Je v nich poznat, že odhalil taje života a nese se hladce na vlně poznání. S nadhledem převyšuje většinové hemžení v nepochopení, ale ne přehlížejícně, ba naopak, hluboce lidsky chápavě a vstřícně.

Sedí spolu u malého kavárenského stolku a Eva vnímá, jak je to jejich vzájemné mlčení krásně spojuje. Slunce se mezi tím posunulo k západu a oknem za Davidovými zády nechává nakukovat poslední svoje paprsky, které si našly, ke svému světelnému laškování, Davidovy tmavé vlasy, které barví do mědi a místy probleskávají do zlatých plošek.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Eva si vybavuje včerejší setkání s Davidem.
- Co to bylo, co to bylo za pocity, které vnímala? - Říká si v duchu. Ještě nikdy nic podobného nezažila.
- Ještě nikdy jsem neudělala tak špatný rozhovor. - Proběhlo jí hlavou, a musí se tomu zasmát, ani neví proč. Pak se zase směje tomu, že se směje tomu, že neví proč se směje.
Od setkání s Davidem má pocit, že se musí pořád smát. Když si vybaví jeho tvář, hned vidí ty modré oči, a jimi se noří rovnou do hlubin modře na jeho obraze.
Nebo zase pocítí svíravou tíseň u srdce, jakoby jí něco scházelo, neví co, ale cítí, že je to něco moc důležitého, ale zapomenutého. Tyto pocity se v ní střídají a Eva není schopná je korigovat a uvědomuje si, že vlastně ani nechce.
S odstupem času a taky hlavně s odstupem od svých tehdejších pocitů, je Eva teprve teď schopna naplno vnímat, co se vlastně dělo.
Připadala si, jakoby nebyla smyslově přítomná při rozhovoru s Davidem. Měla dojem, že je v jiné realitě. Neuměla ani načíst jeho emoce a podle nich reagovat, tak jak to dělává vždycky.
Připadala si tehdy, jako v emočním vakuu, jako by se spolu ocitli mimo čas a prostor a jejich komunikace probíhala tak nějak na přímo. Vnímala taky jejich vzájemnou mentální podobnost, stejnost. Byla tak absolutní, že si připadala jako ve snu. Měla dojem, že nemusí ani jeden z nich nic říkat. Jako by stačilo jenom spolu být a už přímo vědět.

Taky jí přišlo divné, že i když je David opravdu hezký a přitažlivý muž, tak že si to při jejich setkání vůbec neuvědomovala a vlastně ani teď se na to nijak nesoustředí.
Uvědomuje si, že jejich setkání bylo mnohem výš, bylo mnohem výš, nežli jsou jejich fyzická těla. V tom setkání bylo něco tak samozřejmého a moc známého, že by Eva přísahala, že se znají. Ale jak? Vždyť se ještě nikdy neviděli. Eva tápe, neví, ale ví jistě, že se ještě sejdou, že se musí sejít. Má taky pocit, že je to moc důležité.

Eva si taky uvědomuje, že Davidovy pocity byly podobné těm jejím, že jejich pocity byly totožné. Při loučení vnímala jejich vzájemnou blízkost a v tom pocitu jí připadalo něco moc povědomého a krásně známého. Něco, jako by byla doma. Vnímala taky, jak ani jeden z nich nemá potřebu mluvit, jak si naplno užívají svojí vzájemné blízkosti.
Vnímala, jak se oba spolu cítí moc krásně, plně a bezpečně.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdykoliv jde Eva okolo koníren a má byť jenom chviličku času, zajde se podívat na "svůj" obraz moře.

Ve výstavní místnosti se prochází jenom pár lidí, kteří si mezi sebou tiše sdělují svoje pocity z obrazů.
Eva stojí před obrazem a opět se noří do jeho hlubin. Vždycky jí připadne, že je tady ten obraz hlavně pro ni. Že se spolu našly v minulosti, ale přes současnost.
Co to je v tom obraze? Je to tak čisté, hluboké a dávné.
Vidí, jak se vlny vzdouvají, jak jimi probleskuje světlo......a Eva se najednou ocitá v záplavě bílého, čistého světla.
Ocitá se znovu uprostřed bílého města. Stojí na mramorové dlažbě, po pravé ruce má ten obrovský, kulatý, bílý sloup a vidí i postavu ženy, která je v jeho stínu. Žena se na ní dívá a usmívá se.
Evu upoutal pohyb v pravém horním rohu nádvoří. Vidí přicházet postavu. Je to postava muže, který jde pomalu přímo k ní. Eva najednou poznává, že ten kdo se k ní blíží je David.
David i ta žena se upřeně dívají na Evu. Z pohledu ženy a z jejího mírného úsměvu Eva načítá. - Vidíš, říkala jsem ti, že je moc důležité, abyste se poznali a něco si předali. -
David přichází těsně k ní a celou dobu se jí dívá do očí.....

Návštěvníci výstavy právě procházejí kolem ní a svojí přítomností vrací Evu do reality. Ta zkoprněle stojí a dívá se na vzdouvající se vlny moře.
- To znám, tam už jsem kdysi byla. - Vybavuje si Eva dávný, zpola zapomenutý sen.
- To je to krásné bílé město uprostřed pralesa.....a ten muž.... to byl...to je David.......?!... - Problesklo jí hlavou.
- Je moc důležité, abyste se potkali a něco si předali. - Slyší znovu slova té známé, neznámé ženy.
Je toho pocitu plná a taky cítí, že to taky tak vnímá. Že ví, že se mají ještě s Davidem setkat a něco si navzájem předat.
- Ale co? A ví o tom i David? - Ptá se sama sebe v duchu.
-  Kde jsem to vlastně byla? A co bylo zač to nádherné, bílé město? -

-------------------------------------------------------------------------------------------------

"Shamballa je město. Není ale na Zemi, je vysoko nad Zemí, ve vyšších dimenzích. Je něco jako hlavní duchovní centrum Země. Tady se propojují dva světy, ten náš materiální s tím vyšším duchovním a to přes spoustu dimenzí," vysvětluje Evě Lenka, její kamarádka.
"Už jsem o Shamballe dříve slyšela, ale teď mám najednou velkou touhu jí poznat naplno. Víš, připadne mi to zvláštní, to, že tak najednou a tak moc o to zrovna teď stojím?" diví se Eva.
"To dobře znám, když se začneš o Shambalu vážně zajímat, znamená to, že jí máš poznat. Že jsi připravená," dodává Lenka, která má být jejím průvodcem. Má ji zasvětit do tajů Shambaly.
"Je to nádherné město vysoko v horách, které je obklopené pralesem..."
"Leni, říkáš, že je obklopené pralesem?"
"Ano."
"A je to město z bílého mramoru...má sloupy a velké nádvoří?" dychtivě se ptá Eva.
"Ano, má.Tedy alespoň tak ho vidí většina lidí. A jak ty to víš?" diví se Lenka.
"Leni, já už jsem tam byla, a bylo to moc krásné."
"Je to tam moc krásné, je tam nádherná energie. Pojď, zavedu tě tam."
Eva je zmatená. - Jak to, že jsem tam už byla? - Ale zároveň se moc těší. Těší se na to, že jí tam Lenka v představách zavede a seznámí jí s Shamballou podrobněji.

Eva si pohodlně sedá a noří se do meditace, vedena Lenčiným hlase.
".......otevírá se před tebou zlatá brána a ty pod sebou vidíš nádherné, bílé město uprostřed zeleně...."
Slyší Eva a v představách už znovu prochází pod bílými sloupy a vstupuje na mramorovou dlažbu. Jde přímo k velkému sloupu, u kterého na ní čeká, jí známá žena, a už taky vidí přicházet Davida. Ten se k ní připojí a oba míří k obrovskému hlavnímu chrámu, který je v čele nádvoří. Vystupují spolu bok po boku po bílých, vysokých schodech až k mohutným dveřím chrámu. Berou za kliku a vcházejí  spolu dovnitř.......

Eva je plna emocí z poznaného.
"V tom chrámu se můžeš dozvědět úplně všechno co chceš, všechno na co se jen zeptáš," říká Lenka.
"Ano, už vím, moc věcí jsem se dozvěděla a pochopila. Je to největší tajem, který jsem kdy poznala," vyhrkne Eva jedním dechem: "A víš taky kde jsem byla? Byla jsem v moři....nejprve nad mořem, potom na pláži a potom v moři....Bylo to krásné, byla jsem jako součástí toho moře...A víš co?... Taky jsem si hrála s delfíny," líčí Eva svoje zážitky a oči jí září.
Lenka se jenom usmívá a říká: "Shamballa je Sedmé nebe. Je to místo poznání, to se ti teprve otevřou obzory, uvidíš."

--------------------------------------------------------------------------------------------

Eva poznává, jak je naše zaběhlé vnímání času a prostoru omezující a jakoby zastaralé, přežité. Byla v Shambale už kdysi dávno, a ani netušila, že vůbec existuje.

Eva cítí rozechvění z tohoto poznání a taky z toho, že má možnost odhalovat další taje života.
Ví, že toto všechno je jenom začátek, a že to, že se s Davidem poznali má hlubší význam a to nejen pro ně dva.
Nebude pro ní možná ani tak těžké všechno pochopit, jako tomu uvěřit, mít odvahu tomu naplno uvěřit.
Cítí v sobě ale jistotu, že je všechno tak jak má být.........a je za to všechno moc vděčná.
.........