MOJE OSUDOVÉ SETKÁNÍ

Je noc z 20. na 21. června, začíná letní slunovrat a magická svatojánská noc, nejkratší v roce.
JDU SI PRO POSELSTVÍ.

Vede mě k němu travnatá cestička. Po mojí pravé ruce se rýsuje staré stavení, asi stodůlka a po levé vysoký sokl zahrádky. To je poslední co je osvětlené lampou.

Vstupuji do černočerné tmy, vedena pouze světlem svíček, které mi ukazují cestu.
Jdu si pro poselství k neznámému, které mi má pošeptat.
Hledám čeho se pohledem zachytit. Zvedám oči k tmavé obloze. Mým průvodcem bude známé dvojité W Cassiopeii, která se přátelsky naklání na levou stranu, přesně nad směrem mojí cesty.

Vstupuji do údolí, slyším šplouchání vody, pod nohama cítím kamínky a trávu. Uvědomuji si koruny velkých stromů po obou stranách. Opravdu nic nevidím, pouze odhaduji podle zvuků a tvaru terénu pod svýma nohama. Poznávám kouzelnou vůni květů černého bezu a jasmínu.
Přecházím most z klád přes říčku. Po chvilce svíčky prudce odbočí doprava a do svahu. Opatrně našlapuji, kámen, kořen.

Když se napřímím, uvidím ho.
Stojí na konci palouku, je osvětlený pouze dvěma svíčkami, které stojí u jeho nohou. Stojí pevně a majestátně, vyzařuje z něj obrovská síla.
Ten pohled mě úplně přikoval k zemi. Stojím v úžasu nad tou sílou která z něho vychází.

Vyzývá mě, ať jdu blíž. Jdu středem palouku podél světelné stezky.
Přistupuji k němu. Z blízka je jeho postava ještě majestátnější. S pokorou ho pozdravím a představím se mu.
Přijme a opětuje můj pozdrav.
Obejmu ho. Jeho objetí je pevné a silné, krásně moc silné a přímé.
Čekám na poselství, vlastně nečekám, dostávám ho ihned.
"MÁM TĚ RÁD," říká.
Bylo to tak rychlé a jednoznačné, že si chvilku rovnám svoje pocity a myšlenky.
"To nemyslíš sebe?" ptám se ho i když v duchu přesně vím.
"Proč se ptáš, když to víš!" zní přímá a až se mi zdá, že trochu naštvaná odpověď. (Z jeho slov vyzařuje opravdu velké charizma vůdce a taky obrovský nadhled a přímost. Uvědomuji si, že nemá rád zbytečné řeči a nimrání se v čemkoli a je mi to sympatické).
Omluvím se a rychle se mám k odchodu, mám totiž celou cestu zvláštní pocit že nejsme sami, že je tady v tom údolí někdo, nebo něco, co nás pozoruje, je to opravdu zvláštní a nepříjemný pocit.

Poděkuji za poselství, rozloučím se a rychle šupajdím nazpátek.
Už se moc těším, že se spolu setkáme ve dne.

------------------------------------------------------------

Dávám si pod polštář věneček spletený z devatera druhů lučního kvítí a programuji si, že si zapamatuji, co se mi tuto magickou noc na tomto ještě magičtějším místě bude zdát.

--------------------------------------------------

Sešla se nás tady skupinka lidí, (21 a to 21. 6. :-)), kteří se chtějí projít po žhavém uhlí.

Jsme v sokolské základně v Dobré Vodě u Třebíče, v kouzelném údolí říčky Markovky. Je tu opravdu krásně, říčka je písčitá, meandrovitá, se spoustou velikých oblých balvanů v řečišti.
Okolo v zalesněném terénu se místy zvedají nádherné, časem krásně do obla vytvarované skalní útvary.
Jsou tu i vysoké skalnaté svahy které jsou porostlé stepní flórou a ojedinělými borovicemi, (tam jsme si trhali kvítí na naše věnečky). Tato místa jsou krásně prosluněná a voňavá, právě od velkého množství skromných květin, které rostou na skalách a mezi kameny obletovány velkým množstvím motýlů a jiného hmyzu.

Nejkrásnější je pro mě právě ta příprava na přechod přes uhlíky.
Cvičení jógy, meditace, předávání lásky a vděčnosti čtyřem živlům a to tancem při melodicko-rytmické, gradující hudbě, dlouhé a krásné zpívání manter, tančení starého keltského tance s vlastním zpívaným doprovodem, nalezení a spolubytí se svými totemovými zvířaty, (se kterými jsem si ale opravdu moc užila i zasmála), obřad se svíčkami, pletení věnečků a vzájemné podávání pokrmů připravených podle starých keltských receptů, (moc, moc dobrých pokrmů), kreslení a psaní naších pocitů a jejich vzájemné sdílení. Taky se společně zamýšlíme nad významem našich snů z předešlé noci.
Procházky okolní přírodou, kde je jenom pár baráčků a potom už jenom ona.

------------------

Hned ráno jdu za ním.
Poznávám travnatou cestičku, cítím známou vůni černého bezu a už vidím i jeho nádherné bílé květy a o kus dál, u říčky, taky mohutný keř jasmínu s magicky opojnou vůní, která mi připomíná včerejší noc.
Říčka mě zurčením a slunečními prasátky vesele vítá. (Voda je můj živel, celou mě emocionálně naplňuje). Jak je to tady krásné a veselé, (znovu si připomenu včerejší tísnivé pocity z černé noci).

Přejdu široký kulákový most. Po pravé straně za potůčkem se tyčí Mariánská skála. Její oblé tvary připomínají práci vody v čase. Ona je dávno a potůček je tady a teď, všechno se krásně snoubí.
Člověk si při pohledu na tu skálu představuje jak asi dlouho trvalo, než potůček vysochal skálu a vytvořil toto krásné údolí. Myslíme si, že krajina, ve které stojíme, je neměnná a vůbec si neuvědomujeme, že ten potůček stále tvoří.

Ano, tady to je, kámen, kořeny, které jsem včera potkala v pravém úvozovém svahu cesty.

A už ho opět vidím, tentokrát v plném denním světle.
Je stále na stejném místě. (Nevím proč, ale napadlo mě to).
Majestátný obrovský a silný. Jeho postava je opravdu ztepilá.

Vím, že na mě čeká. Jdu přes palouk a upřeně na něj hledím.
Opět se s ním pozdravím a obejmu ho. Až mi to vyrazilo dech, opětuje moje objetí, a já cítím naplno jeho sílu. Je to krásné.
Promlouváme spolu pár slov. Je velice moudrý a neříká ani jedno slovo navíc.
Je v něm obrovský majestát a vůdcovství.
"Však to víš, tak proč se mě pořád ptáš. Sama říkáš, že má každý poslouchat svoji intuici," slyším, uznávám a omlouvám se za zbytečné dotazy.

Připadne mi, že ho znám odjakživa. Říkám mu: "Jsem ráda, že jsme se setkali."
Cítím další mohutné všeříkající objetí a dodává: "Já taky bratře." (Nevím, proč mi řekl bratře, ale v tu chvíli mi to přišlo úplně samozřejmé).
Vím, že i já jsem silná a tak vnímám jeho sílu ve vzájemném souznění. (Neberte to ale jako porovnávání, s jeho sílou se nemůže nic rovnat).

Je mi s ním moc krásně. Každou volnou chvilku jsem u něj a jenom jsme. Někoho tak silného a úžasného jsem ještě nepoznala.

Pouštíme svoje věnečky po vodě, a je u toho on.
Večer se připravujeme na paloučku na chození po uhlících, a taky tu je. Stačí se na něj jenom podívat, a i na dálku spolu hovoříme. Jsem ho plná.

Ohni jsem předala dopis a barevné ztvárnění svoji radosti ze života, kterou jsem nakreslila pastelkami. [Ale ty pastelky nebyly obyčejné pastelky.... kdepak, :-)...byly to pastelky z CD Proměnamě od Tomáše Kluse, byly jeho součástí, (toho CD). Jsou pro mě taky magické a výjimečné, jako ta hudba].

Tančíme a bubnujeme okolo ohně, je tu, a zpovzdálí všechno mlčenlivě pozoruje.
Přecházím přes žhavé uhlíky, a naplno si to užívám.
Beru to jako poděkování za všechno co můžu prožívat, cítit a vnímat...Poděkování za to, že jsem.

Je to pro mě něco naprosto přirozeného, jako třeba tančit a zpívat.
Je to důkaz toho, že žiji. Že žiji naplno a umím plakat, smát se, cítit vděčnost, soucit a lásku.
Vím, že si tímto aktem nepotřebuji nic dokazovat.
Vím, že nemám strach.
Vím taky, že pociťuji velkou pokoru a vděčnost za všechno.

Druhý den ráno, po krásném tanci Čtyři energie jsem se s ním šla rozloučit.

Nikdy nezapomenu na jeho objetí, připadalo mi, že jsme jeden.
Stále vnímám krásnou pevnost jeho sevření. Přímost, opravdovost a sílu jeho osobnosti.

Bylo to pro mě opravdu osudové setkání.

Říkám mu: "Jsi tak úžasný a silný, stojíš tu tak moc dlouho, co pro tebe znamená to, že jsme se potkali? Je to jako mávnutí křídly, jako okamžik ve věčnosti."
"My se ale nevidíme poprvé," slyším odpověď.

Jdu přes palouček, kde jsem včera křepčila okolo ohně, a tečou mi slzy.
Jdu okolo potůčku, po kterém plaval můj věneček, a tečou mi slzy.
Míjím Mariánskou skálu i s Madonou, a tečou mi slzy. Slzy vděčnosti a radosti ze setkání se svým Bratrem.

V srdci mi pořád zní jeho poslední slova: "Mám tě rád."
"To myslíš jako ty? To nemyslíš jako v tom poselství?"
"Vždyť to víš, tak proč se ptáš," stroze ale smířlivě odpovídá.

Zdravím. E.

 "Taky tě mám ráda a brzo se za tebou vrátím."

.

NĚCO JAKO OMLUVA MLADŠÍ GENERACI

Nedávno jsem si připomněla zamyšlení jednoho kamaráda, který si posteskl, že co že to je s našim národem, že jméno Havel je za hranicemi víc ceněné než u nás, a že nejsme schopni ocenit sebe, natož někoho druhého, a vnímáme se z pohledu geografa. A taky hlavně, že si nepamatuje, že by někdo jásal nad Sametem revoluce kterou on zažil jako malé dítě.
Určitě měl pravdu v tom, že málo vykládáme svým dětem o světlých až jiskřících událostech a lidech z našich dějin, kterých opravdu nebylo málo. Tak doufám, že to vaše generace napraví a těm svým dětem zažehne jiskřičky člověčenství a hrdosti nejen nad naším národem.

Dalo mi to podnět k zamyšlení a ohlédnutí se. Máme spoustu kamarádů, které revoluce ledva štrejchla v dětském věku a už několikrát jsem uvažovala nad tím, že je jejich generace nějaká zastuzená.

Já jsem prožila dětství, a i část mládí, v totáči. Byl to opravdu zvláštní, dvouvrstvý život, myslím to asi tak, jak to trefně a tragikomicky popisuje hra Hrdý Budžes. Z dnešního pohledu mi připadne, že byl nějakej zatuchlej. Asi to bude tou přetvářkou. Ale byl čitelnej, (i když jenom povrchně), vědělo se kdo jsme my a kdo jsou oni, i když se to často nějak prolínalo.

Měli jsme taky dost volného času. U mě to byla každou chvilku nějaká řeka, nebo s kámošema na přehradu, divadlo, aktivně (dnes si vůbec neumím představit, že bychom se scházeli na zkoušky v takovém počtu jako tenkrát) a tak podobně.
Ono taky nic jiného dělat nešlo, museli jsme si hrát jenom na našem písečku, do ciziny se moc nedalo, však všichni víte. Tak jsme si vlastně žili krásně, i když zatuchle. Bylo víc času se setkávat a tu přetvářku, tu jsme brali jako fakt, ve kterém budeme žít asi už napořád a tak jsme hledali světýlka někde jinde.

Když přišla revoluce, lépe řečeno, když se komunismus sesypal jako domino, (je mi dodnes velkou záhadou, jak bylo možné, že ten ztrouchnivělej systém ještě držel pohromadě. Asi setrvačností a nebo ho drželi zadkama na židlích naši komici politici), bylo to fakt úžasný.
Dodnes mám z té doby světýlka v srdci, která mě hřejí a dělají mi dobře, že tam jsou. A Havel tak ten byl jako zjevení po tom dřívějším panoptiku. Ten je taky součástí těch světýlek ve mně. A právě tato světýlka nezažila vaše mladší generace.

Po revoluci jsme začali budovat "tržní hospodářství" s velkou vervou a hlavně bez ohledu na čas, (vždyť jsme si volna užili dříve dost). Taky to bylo krásný. Pro tvůrčí tvory je prostě tvoření smysl života.
Pořád jsme v sobě měli ta světýlka, asi je pravda, že jsme o tom moc nemluvili, nějak nebyl čas a když byl, stejně je to zážitek nepřenositelný, musel by člověk žít předtím aby to pochopil.

Bylo taky zajímavé, že tím jak jsme na tom byli dříve všichni stejně, stejně blbě a nebo stejně dobře, tak jsme byli všichni kámoši, ale najednou se něco změnilo. Lidi byli nějak čitelnější, krásně se odkrývaly jejich charaktery. Byla to pro mě opravdu dobrá škola.
A tak to bylo i v politice. Nemohli jsme přece čekat, že ze zatuchlého systému vzejde něco křišťálově čistého, vždyť kde by se ti křišťáloví lidé vzali? Jedině z vězení, to byli ti kteří se nedali zatuchnout, jako třeba Havel.
Nemusím vám tady popisovat další politický vývoj, vždyť to všichni víte.

No a do toho jste se vlastně narodili. Tu zatuchlou a pozlátkovou klec jste nezažili, ani to krásný nadechnutí se a ani ta světýlka (a když zažili, tak jako hodně malí). Narodili jste se do toho chaosu, co vznikl z toho uvolnění.
Byl to hlavně chaos ekonomický. Vypadalo to, že na ekonomice všechno stojí, i charaktery lidí a taky že na nich většinou stály. Tady se začalo všechno krásně odkrývat, to špatné i to dobré.

Právě proto se mi zdá vaše generace zastuzená, právě tím ekonomickým marazmem, který byl jako podhoubí a všechno prorůstal.
Taky mi váš pohled na dnešní dění připomíná můj tenkrát, jenom kulisy jsou jiné.

Třeba i vaše generace zažije něco jako ta naše a potom v sobě budete i vy mít ta světýlka.
A nebo, a to bych viděla jako nejlepší, by se mělo všechno pozvolna a nenápadně proměňovat pod vlivem lidí, kteří uvědoměle VÍ.
Tato doba je opravdu hodně přelomová. Měli jsme možnost odrazit se ode dna materiálna, poznat ho a hlavně zjistit jeho povrchnost, mámivost a šalbu.
Žijeme v krásné duchovní době, která nám ale nastavuje zrcadlo, zrcadlo toho, co máme pochopit a někdy ten odraz není moc lichotivý. Jde ale hlavně o to, s pokorou a s vděčností tento odraz přijmout a uvědomit si ho.
PRAVDA JE NAKONEC VŽDYCKY KRÁSNÁ.

Taky si myslím, že si už uvědomujete, jak moc pomáháte rozsvěcovat ta světýlka a taky určitě víte, že nepotřebujeme revoluci zvenčí, že si jí musíme udělat všichni v sobě.
Právě toto poznání určitě tenkrát chybělo, všichni jsme se spoléhali na vládnoucí "elitu".

Takže vaše generace, byť se mi zdá zastuzená, má nejlepší předpoklady zasvítit, ale jenom každý sám ze sebe, za sebe a ne jenom pro sebe.

Zdravím,
E.

K POSLECHU I K TANCI HRAJÍ HORNIČTÍ KANCI.....

Aneb - popis jednoho velice poetického, nedělního dopoledne.



"K poslechu i k tanci hrají Horničtí kanci," tak tak to začalo, toto jsou památná Bohoušova slova, která pronesl jednou při vystoupení a tím nevědomky vytvořil základ regionálního fenoménu. :-)

Oficiálně si říkají Horňanka, a taky se jim tento název skví, do obloučku stočený na Jiříkově velkém bubnu, ale uznejte sami? - Horničtí kanci, to zní, to už o něčem vypovídá a ani nemusí mít člověk moc bujnou fantazii. (A což teprve když jí má...tu fantazii :-).

Tahací harmonika, bicí, kytara, kontrabas a zpěv, to je složení naší hornické chlouby a zároveň velké záhady všech okolních muzikantských seskupení.
K nevíře často se mi stává, že se mě známí i méně známí lidé ptají: "Vy prý máte v Hornicích nějakou perfektní kapelu?"
Já na to: "Máme."
"A co je to zač, co hrajou, slyšel (a) jsem o nich že jsou dobří."
"Víš, to se nedá jen tak popsat, to prostě musíš sám (a) vidět a slyšet. To je nepřenositelný zážitek, myslím, že jsi ještě nic podobnýho neviděl (a)," říkám s upřímností sobě vlastní a opravdu vůbec nepřeháním.
"Musíš mi dát vědět, až budou někde hrát," tak těmito a podobnými slovy vždycky končí rozhovor a taky samozřejmě mým příslibem, že jako, že jo.


Je po zábavě, která skončila ráno před šestou hodinou. Hrál na ní Genetic, naši dlouholetí kamarádi. S kapelníkem Honzou jsem se pobratřila a tak si říkáme brácho a ségro (ale to je zase jiná historie).

Co si tady v Hornicích neuděláme, to prostě nemáme, 30 čísel popisných a 76 obyvatel bydlících.

Všechno už je sklizeno. U nás nemáme kulturák, všechno se odehrává venku pod kaplí. Máme tam krásný vydlážděný parket, okolo postavíme přístřešky a jeden velký stan, ve kterém je výčep a Bohouš s udírnou.
Bar máme v hasičské garáži, která, po pravdě, už dlouho žádnou stříkačku neviděla. (Ta bydlí jinde).

Sedíme právě tam, je tady hezký chládek, venku je asi 35 stupňů. Dopíjíme točenou limču a pivo a dojídáme klobásu s hořčicí a s křenem, a taky chleba s hořčicí a s křenem.
Popíjíme a klábosíme, jsme ještě plni dojmů z noční akce.

"Tak to bylo zase něco," říká Jirka (bicí), neskutečně dobrý vypravěč, v ruce škopek a na široké tváři všudypřítomný a ještě širší úsměv.
"Genetici, to byla zase srdcovka, vytvořili nám Hornickou hymnu, museli jí hrát dvakrát. Když jí slyšel Adam, (18 let) hoši, tady stál, tady (a ukazuje na místo, kde byl bar) a normálně brečel. Já myslel, že si dělá srandu, ale ne, on brečel doopravdy. Tak ho to vzalo a pak mi povídá, - já nikdy z Hornic neodejdu, nikdy. Tady chci umřít."

Byla to fakt síla. Byla to písnička Vizovice, ale místo Vizovice zpívali kluci Hornice.
Vím, zní to naivně, lacině a prostoduše, ale v textu se opravdu odráží atmosféra našeho soužití ve vesnici i s pálenicí a poslední slova písně, - každý má někde svoje Hornice, kde jsou známí a ne pijavice, - tak ta mě taky dostala.
Ono šlo hlavně o to, jak to kluci zazpívali, protože dobře ví, o čem je v Hornicích život. Hrají nám nejen při každé zábavě, při výlovu rybníka, ale taky třeba při narozeninách. Vlastně k nám patří, prostě jsme je adoptovali.
Kluci, díky, taky vás máme rádi.....

Je pohodička, pocucávám limču a poslouchám Jirkovo vyprávění.
"Tak vám takhle jdu v Buďovicích k Runkasovi pro (zapomněla jsem pro co) a ještě tam u něj byl nějakej muzikant, vousy až na prsa a Runkas mi povídá: "Tak kde teď hrajete?"
Já na to: "V Dešově v kulturáku na bráně."
"Tak to si vás musím přijet poslechnout, hlavně Beďu s basou." [Obě basy, jak kontrabas, tak tu hubenou tyč se strunama, tak tu si Beďa kupoval u něj....nedávno, proto se Jirka (on je Runkas taky Jirka a umí vyrábět perfektní kytary) zajímal].
Vousáč najednou zbystří a povídá: "Máte dost kšeftů?..my teď nemáme do čeho píchnout."
"No, my jsme plní až do Vánoc."
Vousáč vytřeští oči a Jirka R, tak ten je zase otočí v sloup.
Vousáč: "kolik si za to berete?"
"Tak dva tisíce," říká Jirka.
"A kolik vás je."
"Pět."
"Jste blázni, vždyť to vám nemůže vyjít?"
"Když to máš těžký, my se teprve zavádíme a moc to ještě neumíme, nemáme čas se sejít a udělat si nějakou zkoušku."
Mám dojem, že v obou muzikantech, jak v Jirkovi R, tak ve vousáčovi zanechala Jiříkova upřímná slova opravdu silný dojem. :-)

Hovor v garáži se stočí k penězům. Standa (harmonika) povídá: "Měli bysme si příště říct asi víc."
"Seš blázen, dyť by si mohli vzít někoho známějšího a nebo někoho, kdo to umí," říká Jirka.
Slzím smíchy a jdu si pro papírový ubrousek, jsa spoře oděna, kapesníku nemaje.
"Nejdřív se musíme zaběhnout jako kapela," ještě dodává.
"Na to, že každý vaše vystoupení je zkouška, tak je to dobrý. Vlastně máte placený zkoušky, ne?" říkám já a Standa na to: "No, to je vlastně pravda a stejně, vždyť třetinu písniček ani nedohrajeme do konce."

"Právě, ku--- hoši, takhle to nejde, bratr (Bohouš je Jirkův brácha) si klidně začne hrát nějakou písničku, kerou sme ještě nehráli a já nevím jak bubnovat a než se chytnu, je sloka pryč a sem za blbce. Ty tvoje experimenty!" rozohní se Jirka na bráchu.
"Ty naděláš, třeba si lidi mysleli, že to tak má bejt," nato Bohouš (kytara a foukací harmonika) a Jirka jenom kroutí hlavou a pozvedá ruce v nevěřícné gesto.
Opět pláču...smíchy.
"Já tu písničku nehrál ještě nikdy, tam poprvní," ozve se Beďa (basa): "Takhle to kluci fakt nejde, musíme mít zkoušku," dodává rezolutně.
"Copak je někdy čas?" povzdechne si Standa.
"Zkouší jenom zbabělci, aspoň je poznat, že je to life," tímto prohlášením dotáhne Bohouš do dokonalosti ono známé a u nás často tradované, že - ladí jenom zbabělci.
"A co mám říkat já," ozve se Pepa (zpěv): "Jako tuhle, ty Hodiny. Já ty slova neznám, fakt musíme mít zkoušku."
"Ale chytil ses," pozvedne Bohouš bradu a oči si zúží v úsměvu.
"No, tak leda refrén," říká kliďas Pepa, ale i on si umí představit, že brzo přistoupí k fyzickému násilí na Bohoušovi, pokud to takto půjde dál.

Všichni se smějeme, pravda, někteří z nás s mírným podtextem zoufalství. Všichni víme, že Bohouš je prostě Bohouš a že s ním nikdo nic nenadělá. Věkem je sice nejstarší z nich, ale nápady má jako malej školák, jako před chvilkou.
Jak si tak sedíme a klábosíme, Stáňa, Standova žena má na klíně Zuzanku a prsty jí pročesává její krásné, dlouhé, blonďaté vlásky a splétá jí je v cop.
Standa najednou povídá: "Cítíte to, co to tady smrdí, jako by se něco pálilo?"
"Bratře," vykřikne Jirka: "Ty nemáš rozum, kolik je ti prosím tě let?" a nevěřícně kroutí hlavou, když zjistil, co Bohouš dělá. Ten si povšiml volně poletujících Zuzančiných vlasů a jal se je zapalovačem v letu podpalovat. :-)

"Copak bratr, jako tuhle, jak jsme hráli v Dešově důchodcům. Říkám, řekni nějakej vtip těm důchodcům mezi písničkama, ať se trochu poveselí. Znáte bratra, povídá: Tak jsme vám sem přijeli zahrát, obec šetří, tak pozvali nás, i kužkař se jim zdál drahej. - No, já myslel, že mě vomejou."

"Minule v Dešově, na tý bráně, se to dobře rozproudilo," vzpomíná Pepa.
"To jo...a jak ty holky tancovaly na stole. To sám ženich přitáhl stůl na parket a tu svou tam vyzvedl a potom ještě dvě další. Udělali jsme okolo nich kruh a při tanci jsme si mezi sebou kopali jejích boty, který lítaly vzduchem, jak holky bujaře vykopávaly," vybavuji si já.
"Tak hoši, pak mi tam někdo povytáhl odposlech a já vás vůbec neslyšel, já vždycky přestal bubnovat, až když jste odkládali nástroje." (Kluci mají novou aparaturu a tady jí vyzkoušeli poprvé. No, novou, spíš poděděnou od Genetiků).

"Tak Šenkýřka, tak ta nikdy nezklame. A to bejvá na oslavách ještě divočejší, jako tenkrát, vzpomínáš Bobe? (Pepa je příjmením Bobů). Pozvali si nás na oslavu, novej barák, samej luxus, na zahradě bazén a samí mladý. My to rozbalíme, normálka, klasika, Teče potůček bublavý a Co ste hasiči...a voni na nás zíraj jako na mimozemšťany. Říkám si, - no nazdar, potěš koště, co my tady vlastně děláme? A voni, - že ty písničky neznají.....jo neznají, trochu alkoholu a jak s náma všichni zpívali..No a právě Šenkýřka, při tý už byli všichni v ráži, ty holky na stůl, nohy nahoru a už to jelo. Nepřejte si slyšet, jak to dopadlo, nakonec skončili většinou v tom bazénu." zavzpomíná Jiřík, očka mu svítí a úsměvem připomínal mlsného kocoura.

"Přesně tak," povídám: "Jirko, chce to nějakej vodvaz. To je pořád Šumař Bárta a Na Šumavě je dolina, u toho by člověk usnul. Něco jako Ku Praze uhání vlak, to vám jde nejlíp a taky víc country, to vám taky jde. Nacvičte Whisky to je moje gusto, to by se mi líbilo."
"A co chceš abysme zahráli v sobotu u vás?" ptá se mě Jirka.
"Co chcete, ale hlavně něco živýho, ne Šumaře Bártu," říkám.
"Eliško, to je moje nejmilejší, jen se zaposlouchej do těch slov," a v Jirkově tváři probleskne něžná nostalgie.
"Jirko, když je to tvá nejmilejší, tak si jí klidně zahraj, ale ostatní cajdáky si nechejte pro důchodce."

Nedávno jsme si s holkama říkaly, že bychom jím měly založit fanklub, opravdu se pomalu stávají slavnými....regionálně. Pak jsme ale přišly na to, že ti, kdo poslouchají jejich písničky s počítačem moc nekamarádí a že by to tudíž byla marná snaha.
Načež se ohradila Stáňa: "Náhodou, u nás v domově máme tři šikovný babičky a ty jsou u něj pořád," (Stáňa je vedoucí v domově důchodců v Budišovicích). Tak jsme si řekly, že to by mohla být ta pravá základna, na těch třech, že bychom to jako mohly postavit, protože v Budišovicích kluci už hráli a měli tam opravdu velký úspěch.

"V Dešově si nás nějak oblíbili, nedávno důchodci, ta brána a teď chcou, abysme jim hráli na Vánoce pod betlémem koledy," připomíná Standa.
"Tak to v našem repertoáru bude chybět jenom, - Blíž k tobě Bože můj a Tisíckrát pozdravujeme tebe," směje se Bohouš a my s ním.

"Vždycky se hrozím, že nás uslyší nějakej muzikant. Teď když máme tu profi aparaturu, tak bysme se měli už konečně naučit hrát," zhodnotil situaci Jirka.
:-)))

V naší kapličce zrovna odbíjí poledne. My pomalu dopíjíme a užíváme si oživování společných zážitků. Povětšinou slzím smíchy. Jirka je opravdu dobrý vypravěč, jeho sugestivní a do poslední emoce procítěné vyprávění nás vždycky všechny rozesměje. Mluví opravdově, stručně a přímo.

"Jo, to vám ještě musím říct," vzpomněl si Jirka: "Jedu vám takle síct na Žlíbka a koukám, mám posečíno, voni mi to jezedáci omylem posekli. To Jarda Burianu, byl dlouho pryč a tak nevěděl, že sou Žlíbka teď moje. Já jim hned zavolal, že sou hodný, že mi to jakože posekli a že jim za to děkuju, ale že si to už sklidím sám". Směje se a obrací se na Adama, který před chvilkou přišel: "Adame, pomůžeš mi zapříhnout obraceč, pojedu otočit seno?"
Adam přikyvuje.
"Minule to bylo fajn, s Adamem jsme posekli a potom, že si dáme lahváče. Naša koupila nějaký nový lehátka, takže se k tomu pivku hezky natáhneme. No, hoši, já se zakloním, že se jako napiju a ono se to se mnou překlopilo dozadu. Já celej politej, to se vůbec nedalo napít."
Adam jenom mlčky přikyvuje a v jeho úsměvu se zračí účast ze společně prožitého poznání.

Pomalu se rozcházíme do horkého nedělního odpoledne a ve všech ještě doznívají krásné chvíle společného sdílení se.


Zdravím, E.


P. S.
Tak a tak to tenkrát bylo. Berte ale to, co jsem napsala, s rezervou, kluci si ze sebe umí totiž udělat legraci, oni jsou jinak opravdu šikovní a na nástroje umí. Když se někdy vloudí chybička (a to hlavně z důvodů, které jsem z vrchu uvedla), vždycky to nahradí svým životním entusiasmem a kreativitou. Proto jsou všude vítaní a oblíbení.

My jsme u nás na naše Hornické kance pyšni. :-)

A to jsou oni, Horničtí kanci, v Dešově na z vrchu zmiňované akci.

Horničtí kanci expandují po vodě....:-).....čekáme na parník Dyje, kde budou hrát výletníkům na vyhlídkové okružní plavbě po Vranovské přehradě.
A taky tady byli připraveni dotáhnout do úplnosti šíři svého repertoáru. :-) Vzpomínáte? Blíž k tobě Bože můj....to totiž prý bylo to poslední, co zaznělo z potápějícího se Titaniku. :-D
Nebojte se ale nic, parník Dyje neskončil na dně Dyje. :-)