NĚCO MÁLO O DUŠI A TĚLE

S podtitulem - TŘEBA, MOŽNÁ.

Přátelé, po přečtení této mojí úvahy (vlastně už po přečtení pár odstavců :o) si určitě budete myslet, že jsem totálně mimo a já vám to nebudu vyvracet, protože si to myslím taky.
Ale moc se mi tam líbí, myslím TAM mimo. :o)

Tak.... a toto byl úvod. :o)

To co vám teď píšu, je ale jenom moje představa, nebo lépe řečeno pohled na svět který nevidím svýma očima, ale vnímám jakýmsi vnitřním zrakem a já vlastně ani nevím čím ještě. :o)

Naše oči nás často klamou, vlastně nepřetržitě. Ve své podstatě nám předávají obraz, takový jaký ho utváříme svým myšlením.
Oči jsou asi hodně napojeny na naše fyzické tělo, tím pádem na fyzické zážitky a prožitky.

Ten pohled o kterém vám přátelé píšu, ten nám zprostředkovává nějaký náš vnitřní zrak, který je napojen na naše podvědomí, nebo srdce?
Možná bude přesnější napsat, že je napojený na naši Srdeční čakru, potom určitě na 6 - Třetí oko a samozřejmě na 7 - Korunní, kde máme přímé napojení, až nevím kam. (Tuto čakru ale nemají všichni lidé otevřenou, to jsou ti, kteří vidí svět jenom materialisticky).
No a pomocí 5 - čakry, Krční, vám to můžu sdělit. (Máme v sobě asi každý nějaký "překladač", který naše myšlenky a vnímání přeloží a vyšle buď do mluveného slova, nebo přes ruku do psané podoby :o).
Třeba, možná..... :-)

Vždycky jsem "věděla" už jako dítě, že to co vidím, ten krásný svět (u mě hlavně příroda), má něco v pozadí. Něco tajuplného a že za vším je nějaký skrytý vyšší řád, dnes můžu napsat přesah.
Moc jsem tomu nerozuměla, ale naplňovalo mě to.

Budu psát v první osobě, protože tu znám nejlépe. :o)

Jsem vysoce uvědomělá duchovní bytost (jsme jí vlastně všichni, jde jenom o stupeň uvědomění si).
V tomto uvědomění si se, se vidím jako cosi velice éterického, bez ohraničení a absolutně propojeného se vším.
S ostatními bytostmi, ale také zvířaty a celou přírodou i s naší planetou Zemí.
Toto napojení nemá hranice, sahá až kamsi za vesmíry.

Přece jenom to moje éterické Já je něčím zvláštní, má v sobě něco, co ho utváří právě k tomu uvědomění si a tím ho přece jenom trochu zhutňuje a ohraničuje. Můžeme tomu pro jednoduchost říkat duše.
Ale tato substance vědoucí, proměnná a přesto neměnná ve své podstatě samostatná a přitom tak velice napojená na vše, žije ve hmotném těle.

Na jiných světech žijí možná taky takové bytosti a nepotřebují k tomu hmotu, ale naše Země je prostě hmotná a tyto éterické bytosti, vlastně duše se sem vtělují za určitým záměrem.

Vnímám svoje tělo jako cosi, co mně umožňuje (myslím moji duši) žít na této krásné planetě.
Moje tělo jsou jako šaty pro duši, umožňují moji duši být vidět a tvořit nejen na duchovní úrovni.
Starám se o něj stejně jako o svoje šaty a vlastně ještě lépe, protože tělo si nemůžu vyměnit. :o)
Jsou to moje šaty, které mám na celý život.

Moje tělo se mi líbí a mám ho taky moc ráda a i když už nebude tak hezké, jako je dnes, až vyjde z módy, stejně ho budu mít pořád ráda.
Cvičím, aby moje tělo bylo pružné a pevná. Prostě se o něj starám s láskou, ale je pro mě pořád jenom něco jako moje šaty.
Pociťuji za něj taky vděčnost, jako za všechno hmotné a nehmotné co mám a co mě v životě pomáhá.

Moje tělo mi opravdu dobře slouží, mám z něj velkou radost a hýčkám si ho.
Nikdy ho nepomlouvám a nenadávám mu. Mám dojem, že mi to oplácí právě tím, že je spokojené a tím pádem je v pohodě.:o)

Všechno hmotné okolo sebe taky v podstatě beru jenom jako něco, co mi umožňuje žít v tomto světě hmoty.
Například auto mám na rychlé přemisťování z místa na místo. Mám ho taky ráda, ale nepřikládám mu žádný zásadní význam. (Možná na jiných světech, těch nehmotných se bytosti přemisťují jenom myšlenkou :o).

Všechno hmotné je tady jenom proto, aby nám pomáhalo v naši existenci tady. Potraviny rostou z hmotné země a ty živí naše hmotné tělo.
Nábytek, dům a vlastně vše je tady jenom proto, aby nám umožňovalo a usnadňovalo tento pobyt.

Je krásné vidět se takto. Když si to přátelé uvědomíme, vnímat takto svoji podstatu, oprostíme se od lpění na té hmotě, paradoxně si jí více užíváme a jsme za ni vděčnější.
Ona ta hmota je ve své podstatě zase jenom velice zhutnělá myšlenka.

Netuším, proč je to takto zařízené, vždyť je mnohem jednodušší žít jako cosi nehmotného a všechno tvořit a komunikovat jenom myšlenkou.
To by se jednalo o tvoření spirituální, duchovní. Je to přece dost nepraktické, nechat se brzdit hmotou.

Možná, že kde není hmota, tam není bolest. Jednak ta fyzická, protože když nám něco hmotně těžkého spadne na naši hmotnou nohu, tak to bolí, ale možná, že ta éterická bytost v nás může cítit i duševní bolest jenom ve hmotném těle.

Třeba možná, až naše duše v jiném životě bude žít na jiném nehmotném světě, žádnou bolest cítit nebude.
Třeba naše Země a jí podobné, slouží jako taková terapie pro duše. Můžou tvořit do hmoty, a tak to tady může fungování jako taková ART terapie. Nebo je naše Země takový výtvarný kroužek pro duše. :o)

Nebo možná jsou hmotné světy taková prožitková terapie pro duše které potřebují pro svůj vývoj poznat právě skrze tu hmotu určité zážitky a prožitky, které bez hmotného těla nejde poznat. (Nemyslím Lásku, Láska. mi připadne, že je ta základní substance, ze které jsou duše tvořeny).
Jako někteří lidé vyhledávají adrenalinové sporty, tak možná některé duše vyhledávají zážitky ve hmotném těle. Třeba chtějí poznat, dejme tomu takovou žárlivost, nebo hněv a určitě se tím někam posunou.

Nebo je možná naše Země a jí podobné příprava a tím pádem jakási školka, škola a vysoká škola pro vývoj duší, vlastně ne vývoj, protože každá duše je dokonalá, ale jde třeba každé o její hlubší poznání, kdy se ty ze školky učí od těch ze školy a ty se zase učí od těch na vyšším stupni.
Tak dlouho se sem rodí znovu, dokud nepochopí, nevystudují.
Nevystudují do úplného uvědomění si toho, co sem přišly poznávat.
Když v jednom životě nepochopí, nezvládnou, co si daly za úkol poznat a zvládnout, tak dlouho se rodí, do podobné situace, dokud si to neuvědomí.

Možná, že čím víc špatných věcí se nám v životě děje, tím víc toho máme pochopit.
Základ pochopení je přijmout všechno co nás potká s vděčností, to dobré i to "špatné". A právě to co si myslíme že je špatné. to nás, pokud si to připustíme. dostane dál právě jenom tím, že jsme to přijali jako lekci která nás má posunout.
Hlavně nevinit ty druhé za to co se nám stalo.

Určitě přijde do cesty každému takový úkol, na který stačí. (Když máme pocit, že je toho na nás moc, stačí požádat o pomoc někam tam nahoru. Poprosit a uvidíme, že nám do cesty přijdou situace a lidé, kteří nám pomůžou).

OPRAVDU JSME VŠICHNI NAPOJENI SE VŠÍM A VELKÉ VĚCI SE DĚLAJÍ SRDCEM.
 
Třeba až duše zvládne to co má, už se nenarodí do hmotného těla, leda že by chtěla a přijala úkol, že bude pomáhat dalším duším.
Možná je naše Země, která je sama o sobě nádhernou duchovní bytostí, vlastně to nejdůležitější pro duchovní svět.

Nicméně, já jsem opravdu v tomto světě spokojená. Je to ale hlavně tím, že si uvědomuji tu svoji nehmotnou podstatu.
Je to opravdu osvobozující přestat lpět právě na té hmotě, nevidět jí zas až tak podstatnou. Je jenom naším pomocníkem k něčemu, čeho máme za úkol dosáhnout a když už jí máme, tak si s ní taky trochu užít. :o)
Ale vím určitě, že tady nejsme jenom pro to, abychom si užívali svého těla a všeho okolo.
Za sebe vím, že mám svoje poslání a taky vím jaké a děkuji za něj.

Ještě se musím zmínit o vší podstatě a prapodstatě všeho. Je to, to médium, které nás obklopuje a tvoří to éterické, duchovní a přesahující v nás.
Jeho základní složkou je určitě Láska.

Neznám více zprofanované slovo, než je Láska. Je potřeba si jí představit jako čistou esenci bez podmínek a závislostí.
Je to vlastně všechno, co je opravdové a podstatné, je to pravda, svoboda, krása, něha, soucit, úsměv, něžný pohled do očí.
Láska je taky bolest, ale krásná, že se chce člověku až štěstím plakat.......vidím jí jako jemňounce tyrkysovou a k tomu ještě perleťovou, ve které se mihotají něžně jemné záblesky růžovo-meruňkové. Něco jako kámen Opalit, na ten když padne tlumené, nepřímé světlo tak jakoby zevnitř září.

Tím, že tato čistá substance projde našim hmotným tělem, tak tím se různě proměňuje.
Nás lidi vnímám jako takové vodiče a transformátory na tuto esenci. Část ji možná použijeme pro sebe, ale je opravdu krásné, když se jí naučíme vyzařovat a předávat dál.

Tady neplatí asi některé fyzikální zákony, protože, čím víc Lásky dáváme, tím víc jí dostáváme, ale první a nejdůležitější krok je, že se jí musíme naplnit. Jak bychom mohli dávat něco, co nemáme? Je potřeba abychom se přijali a měli se rádi bez podmínek.
Je potřeba naprosto a totálně se nasytit Láskou a potom jí ze sebe nechat vyzařovat.

PŘÁTELÉ, PROSÍM, MĚJTE SE RÁDI, MYSLÍM SAMI SEBE. VŽDYŤ JSME VŠICHNI TAK ÚŽASNÍ A HODNI LÁSKY.
POTOM NÁS BUDOU MÍT RÁDI I OSTATNÍ.   

Když tato čistá substance projde našim tělem, většinou narazí na ego a to si jí, ve svém egoismu přetvoří podle svého.
Ego je velice zvláštní záležitost, možná nám někdy pomůže, možná v dětství a v mládí, když se hledáme.
Hledáme svoje ohodnocení a ego je možná takový žebříček, který nám pomůže si se uvědomit, ale až se dokážeme ohodnotit, to znamená, že poznáme svoji cenu, je potřeba egu poděkovat za pomoc a krásně ho nechat rozpustit, jednoduše mu nevěnovat pozornost. Tím se osvobodíme.

Taky se může stát, že když tato substance Lásky narazí na ego, může se od něj umazat a nebo naše těžkopádná hmota může úplně udusit tuto jemnost.
Někdy tato esence Lásky narazí na odmítání a různé bloky a tam se zase jakoby zasekne a tak nemá možnost proniknout a prosáknout celou bytostí člověka.

Když prostoupí naším tělem, tak většina lidí vnímá jenom to povrchní napojení a nasycení. Myslí si, že láska je spojená výhradně s tělem a berou Lásku jenom přes sex.

Sex je taky Láska, ale jenom nepatrná část té substance. Ta část, která má zajistit pokračování našeho hmotného pokolení.
Sex je asi taky jedna z radostí, které si můžeme dopřávat ve své hmotnosti, ale taky je potřeba, víc než u čehokoli jiného, nebrat ho jako božstvo, ale jako část té prapodstaty všeho, tedy Lásky.

Možná v nehmotných světech prociťují Lásku tak přirozeně a neustále, jako my dýcháme.
Asi tam nemají sex za účelem rozmnožování. Možná tam ani neumírají a tak se ani nerodí. Proto třeba slouží světy jako je naše Země jako porodnice pro duše. :o)

To co vám teď napíšu NENÍ možná, třeba......to tak JE. Já to tak žiji a neskutečně mě to naplňuje. Mám dojem, že to dokresluje to co už jsem napsala. :o)

Čím dál víc a častěji prociťuji, jak můj duchovní přesah, nebo tomu můžeme říkat nehmotné tělo přesahuje tu moji hmotnou podstatu.
Dokážu se napojit a vnímat tento přesah i u jiných lidí, ale i u celé přírody. Je to krásné a přitahuje to ke mně na podvědomé úrovni lidi, kteří to mají stejně nastavené, to znamená lidi, kteří jsou vědomě napojeni.
Je to, to nejkrásnější dobrodružství, jaké jsem poznala. Děkuji za něj.

A co když to nejvyšší pochopení je právě to odpoutání se v tomto hmotném světě právě od té hmoty a tím objevit smysl vtělení se?

Hlavně to hmotné nevnímat jako to nejdůležitější a tím se jakoby vrátit vědomě alespoň v představách tam odkud jsme se sem vtělili.

Je neskutečně krásné naučit se stát pořádně nohama na zemi a přitom poslouchat a dělat to co nám radí naše duše. Ona má totiž přímé napojení na domov.  

Zdravím. E.


Opalit...
že je krásný?

To se mi líbíTo se mi líbí ·  · Sdílet