NĚCO O ZVONECH A O SRDCI

Mám takovou představu, že jakmile lidé poznali kov, a zjistili, že když z něj vytvoří dutý tvar a oni do toho něčím praští, tak že to zní...krásně zní.
Určitě už dříve měli nějaké hudební nástroje, jako třeba bubny a píšťaly, a pokud nebyl jejich kmen v ohrožení, určitě je moc bavilo hrát si tak, že si hráli na všechno co hrálo.

Zvuky v nás rezonují, a rozvibrovávají nás na různých rovinách, úrovních, rozvibrovává naše buňky.
Zvuk bubnu, vyrobený z napnuté zvířecí kůže, a nebo zvuk dvou dutých tyčí, má určitý rozsah zvukových vibrací a zvuk flétny zase jiný a určitě vyšší.
Každý tón umí působit na různá energetická centra našeho těla, vlastně našich těl, protože nemáme jenom to tělo, které vidíme, ale máme i různá jemnohmotná, která do sebe zapadají jako Matrjošky a hodně přesahují to naše tělo, které oblékáme.
Zvuk zvonů má určitě obrovský rozsah a dokáže ovlivnit hlavně naše vyšší vnímání a tím nás krásně a cele harmonizovat. Proto je jeho zvuk tak výjimečný. Tak mě taky napadá, že když nás zvony, svým zvukem, takto rozezněly, že se možná stalo něco přelomového, něco, co nás pozvedlo na spirituální rovině k vyššímu uvědomování si.

Naše tělo taky zní a to nejen tehdy, když nám buší v hlavě, když jsme právě po tahu a máme kocovinu, ale když jsme v klidu, můžeme se třeba soustředit na šumivý zvuk dechu, a samozřejmě na tep našeho srdce, které je v našem středu a buší...stále buší, krásně, rytmicky buší!

Snažím se nacítit do chvíle, kdy první člověk udeřil do něčeho kovového, co mohlo připomínat zvon, a uslyšel ten nádherný, povznášející zvonivý zvuk, který rozvibruje celého nás, každou naši buňku, a což teprve, když ten zvon byl už vyrobený ze slitiny kovů, litý zvon.
Bubnování na cokoliv, připomíná tep srdce a ten pocit při bubnování musel být stejně krásný pro lidi kdysi jako dnes.
Srdce je středem našeho těla a i našeho energetického těla. Ze sedmi našich čaker je ve čtvrté, spojuje v sobě ty tři spodní, vázané spíš na hmotu a směřující do Země, a stejně tak i ty tři horní, kterými jsme napojeni do Vesmíru.
Srdce má i zvon. Když ho lidé zavěsili do zvonu a rozpohybovali, musel to pro ně být velký a až mystický zážitek.
Možná lidé nejprve bušili do nějaké duté, kovové nádoby, něčím jako paličkou, a až později je napadlo, že by tu nádobu mohli obrátit, paličku zavěsit do jejího středu, a rozhoupáním té nádoby získat pravidelný, zvonivý zvuk.
Taky by mě zajímalo, jak a kdy se stalo, že lidé zjistili, vlastně objevili, ten zvoncový tvar zvonu, který nejvíc a nejlépe zní.

Kov pro výrobu zvonu je ze Země, zrovna jako naše tělo, které je tvořené prvky, které v sobě má i ona.
Když se zvon rozezvoní, ožije, stejně tak jako ožije naše tělo, tlukotem našeho srdce.
Každému živému člověku srdce buší, ale někdo v sobě vnímá jenom hmotnou, biologickou stránku
toho bušení. Někdo si ale, přes tlukot svého srdce, umí uvědomovat víc, umí se napojit, přes ty tři čakry nad ním...a to i nevědomě...mnohem výš, a tak procítit svůj duchovní přesah. Poznat tak hloubku i výšku života, smysl svého bytí a smysl bytí jako takového. Toto všechno by ale, bez naladění se na srdce, nedokázal, myšlení samo nedosáhne tam, kam dosáhne vibrační energie srdce, které říkáme Láska. Bude to taky asi tím, že vyladěné energie, vibrace srdce, jsou vyvážené, právě tím, že jsou v našem středu a spojují to materiální s duchovním.

Jenom Láskou, tedy srdcem, můžeme pochopit, protože stejné přitahuje stejné (Zákon Přitažlivosti), a celý Vesmír, stejně jako všechno dění tady na Zemi, "jede" na Lásku. Za vším hledejme Lásku a to i za tím, co se nám zdá destrukční, protože v tom je vždycky nedostatek Lásky, ale i to musí být, aby nám to zčitelnilo to, kde Láska je.
Srdce zvonů v nás dokáže toto všechno rozvibrovat. Zvon tak byl právem povýšen na něco jako rituální hudební nástroj, protože jeho zvuk nás vždycky zasáhne naplno a přinutí nás na chvilku se zastavit a vnímat.

Zvon je vlastně jako my. Je hmotný, má hmotné srdce, jehož pohyb ho oživuje (vím, může to být, u některých zvonů i naopak) a tím vznikají zvukové vibrace tonů, které jsou nádherné a povznášející.
Je krásné pozorovat zároveň i pohyb zvonu. Nejprve se pomalu rozhoupává ta mohutná, tvrdá, těžká, chladná masa kovu, a když její pohyb překoná určitý bod, vypadá to, jako by se pohyboval setrvačností, stačí mu už jenom malé, stálé podněty. Srdce zvonu se přidává s úplnou samozřejmostí ve společném souznění, v souznění dvou hmotných předmětů, které vytvářejí něco tak krásně a silně magického jako je zvuk zvonu, který je slyšet na kilometry daleko.
Připadne mi, že těmi vibracemi zvuku, zvon tvoří, tím jak vylaďuje všechno to, co je schopné toto vnímat.

Mám dojem, že zvony procházejí velkou částí našeho lidského vývoje a moc by mě zajímalo, jestli se za tu dobu změnilo naše vnímání v poselství zvuku zvonů.
Zvon nám nejen hlásí čas, ale zvoní se v kostelích při náboženských rituálech a taky nám zvony ohlašovaly různé pohromy, jako třeba požáry, ale i slavnostní události.
Srdce zvonu je srdce zvonu a zvon je zase srdcem našich vesnic a měst. Možná si to moc neuvědomujeme, ale když si to představíme, tak si to určitě všichni už umíme uvědomit. Za Druhé světové války nám Nacisté braly z kostelů zvony a odlévali z nich zbraně. Pro Čechy to byla velká rána, nešlo jenom o to hmotné, o ten kov, o který nás okrádali, ale lidé to určitě vnímali, jako by nám kradli srdce, jako něco co hodně lidí spojovalo...kostely oněměly, bylo to určitě moc smutné.

Naše tělo je taky jako tělo zvonu a jako i on, máme srdce. Srdce zvonu umí krásně zvon rozeznít. I naše srdce v nás umí rozeznít všechny emoce k poznání, které nás tvoří, a my pak tvoříme jimi.
Zvon který je prasklý nemůže zvonit, umírá. Stává se tak slitinou pro další nový zvon, který nanovo ožije tlukotem nového srdce. Stejně tak i my, když zemřeme, staneme se součástí Země, ze které jsme vznikli a která nás celý život živila. My už ale víme, že nejen chlebem živ je člověk, ale že na to, abychom byli lidé, potřebujeme i mnohem jemnohmotnější potravu a tuto...alespoň mi to tak připadne...nám může dát i zvuk zvonu, protože má srdce a to je opravdu sídlem Lásky.

                                                                         * * *

Přeji nám všem, abychom našli ten nejkrásnější dárek, ten který máme každý ve svém srdci...jsme to my sami a naše srdce nám to každým úderem říká.
Poslechněme ho a až to budeme žít, budeme tím největším darem i pro ostatní.

Zdravím a přeji všem ze srdce krásné Vánoce.
Eliška.




Hana a Petr Ulrychovi - Zvon

Je Bůh vtipný? - 16. díl

Aneb - takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016




E. - Tak Ti mě, Bože, zase něco docvaklo, víš, k tomu jak jsme si říkali, že v emocích je síla, tedy v projevenejch a pochopenejch emocích. Vzpomínáš? :-)

B. - Ano...a to ať už v těch co vnímáte jako dobré a nebo v těch destrukčních.

E. - ...no, ale napadlo mě...vlastně jsem to procítila při jedný písničce, protože ve zpívání a hraní je mega pocitů a emocí a tady je lidi rádi projevují a to tak, že mám pocit, že se v nich až jakoby koupou. :-) Tak mě napadlo, že v emocích není jakože jenom síla, je v nich úplně všechno.

B. - To je ale přece jasné, přece jsme si už říkali, že za vším a ve všem je Láska.

E. - Vím, ale mě napadlo, že sem, jakože na Zem, chodí duše jenom a jenom za nimi...

B. - Ano, v každém vašem konání jsou emoce a to i v tom, co se vám zdá neemoční.

E. - Najednou se na život tady dívám úplně jinak, a jsem moc šťastná, že se učím naplno svoje emoce žít a rozdávat, ale taky je přijímat z okolí.

B. - :-D ...Dobře ale víš, že k tomu je potřeba velká odvaha.

E. - Ano, vím a taky si uvědomuju, že díky tomu jsem se už zbavila spousty strachů...a to je tak moc krásnej pocit.

B. - Už jenom uvěřit těm pocitům a emocím...a rozšifrovat je...

E. - Přesně tak, ale vždycky mi přišlo něco do cesty, co mně v tom pomohlo...Byla to nějaká situace, nebo člověk...je to vždycky jako zázrak.

B. - Pokud věříš na zázraky, tak se taky dějí. :-D

E. - To jo...a je to moc krásný...věřit...a to nejen na zázraky. :-) ...A ty nám vždycky přihraješ do cesty něco a nebo někoho, kdo nás jako by popostrčí, kdo nás donutí něco novýho vnímat, a vidět jinak, že? :-)

B. - A co myslíš, že jsem?...že jsem nějaký božský výhybkář a nebo rozhodčí...či co? To bych se nadřel, já nic takového nedělám!

E. - Promiň...já vím, to je jasný, Ty už přece, od tý doby co jsi stvořil Svět, jenom odpočíváš, a kocháš se tím co jsi stvořil.

B. - No tak jasně. :-D ...a ještě si užívám pohledu na to, co tvoříte vy lidé a různé jiné bytosti...já jsem všechno. To čemu vy lidé říkáte - Bůh nám přihrál...to si zapříčiňujete jenom vy sami. Ale protože vy i já jedno jsme, tak mám i já pomyslné prsty ve všem, ale vaše vůle všechno pohání, protože umíte tvořit stejně jako já. Svým konáním dáváte do pohybu obrovskou síť souvislostí, které na sebe navazují a různě se propojují.

E. - Už to chápu, tím že je něco v neustálém pohybu, je to jako stroj, kterýmu se mění nastavení podle toho jak my jednáme a myslíme a když už se někdo odbrzdí, odbrzdí si bloky v sobě, ve svý hlavě, najednou se všechno kolem něj uvolní a kolečka všech souvislostí a událostí se rozejdou a my se nestačíme divit, co všechno nám přichází do cesty.

B. - Jak říkáš, když se odbrzdíte. :-D Když se tak nestane, točíte se do kola, všechno kolem vás vám pořád dokola naznačuje, co máte pochopit.

E. - Ano, ale zašifrovaně a prožitkově, musí v tom všem být zapojený hlavně naše emoce, jenom skrze ně můžeme pochopit.

B. - Pro-žívat, to je cíl vaší duše.

E. - :-)...tedy...já Ti povím...za sebe jsem z toho úplně urvaná. Doufám, že jsem se neodbrzdila nějak nakvap?...a že nejsem jako urvanej vagon? :-D Někdy si připadám, že jsem i mimo kolej. :-D

B. -  Pokud máš ráda rychlou jízdu, tak proč ne :-) ...dobře ale víš, že každému přijde do cesty, na zvládnutí, jenom to co má a na co má. :-) A neboj, mimo kolej nejsi, jenom nejezdíš ráda po vyjetých kolejích. :-D

E. - To ano a nebojím se, jsem v poho..umím přece i zastavit a prociťovat všechno, co ke mě přichází..snažím se to rozšifrovat a těšit se z toho.

B. - To je dobře...a co ty emoce, jak jsi o nich začala?

E. - Kdo necítí naplno svoje emoce a nechce je projevovat, ten vlastně nežije, jenom vegetuje a dostane šanci třeba až v příštím životě.

B. - Země - Emoční šou. :-D

E. - Už se dávno nebojím, věřit tomu, co cítím..Rozum je ošidnej a dvousečnej...a taky umí vyvolat strachy a ty já nechci!!!

B. - :-D ...a je to někdy síla, že? :-D

E. - Je...ale hlavně...je v tom síla.

B. - Vzpomínáš, co strachů jsi musela zvládnout? :-)

E. - No ani nemluv, to bylo bubáků, to by byl dlouhej seznam. :-D Člověk vlastně nemusí v životě dělat nic jinýho...tedy, pokud chce něco pochopit...než začít uvědomovat si, co k němu přichází, a potom vnímat svoje případný strachy z toho a snažit se je rozšifrovat, pochopit...potom procítit, přijmout a tím je nechat plavat.

B. - To zní jednoduše, že? :-D

E. - No, je to jasný jako facka.

B. - To co vnímáte jako špatné, to děláte jenom z nevědomosti, nedokážete si naplno uvědomovat.

E. - Prostě máme strach, a nebo je to z lenosti? :-)
Tak Ti jsem si ještě nedávno naivně myslela, že nemám strach...jakože nějakýho zásadního charakteru...chápeš?...občas mě napadl jenom takovej malej bubáček, strachovej...ale to jsem brala jenom jako takový dobrodružství...v tom smyslu, že jsem se hned jala zkoumat, odkud se bere, a nebyl problém si to uvědomit...

B. - Některé strachy, ty základní, prazákladní, ty jsou ve vás uložené hezky hluboko.

E. - Ano...a nedávno jsem odhalila ten svůj prazákladní. Celý můj život tu byl se mnou a já to netušila. Všechny události okolo mě mi to naznačovaly, a já to neviděla...

B. - Ne jen jeden život byl v tobě.

E. - .......Ano, vím, cítím to. Víš co je ale nádherný?

B. - :-) ?!?!

E. - :-D...no jo, já vím, že víš.

B. - :-D...tak povídej.

E. - Že opravdu stačí si TO JENOM UVĚDOMIT, a všechno se dá do pohybu tak nějak samo...to uvědomění je něco jako spouštěč.

B. - Tím že si začnete uvědomovat, tím uvolníte bloky v sobě, a tím dáte do pohybu energie, které vám pomůžou k vyladění se, k rovnováze, a tak vámi začne naplno proudit vesmírná energie, čili moje a tak i vaše.

E. - ...a to je ta Jednota....a to je tak krásný, že mě to někdy až rozbrečí...ale krásně rozbrečí, tak nějak z vděčnosti.

B. - A taky se ti najednou vyjevují obrazy a souvislosti, které se sebou začínají souviset. :-)

E. - Ano a krásný je i to, že poznáme i na svým těle, že jako by se nějak odlehčilo, jako kdyby z něj spadl nějakej kámen.

B. - Vy lidé si většinou myslíte, že je potřeba léčit vaše tělo, ale když jste nemocní, je nemocná prvně vaše duše.

E. - Tak mi připadne, že nemoc naší duše se jmenuje strach...a je to nemoc nakažlivá?

B. - Je...strach se přece šíří dost rychle.

E. - Aha. Líbí se mi pojem - Léčit duši. :-)

B. - Už chápeš, že kde je strach, nemůže se už naplno vejít Láska?

E. - Ano, už jsem to věděla, ale teď mi to všechno najednou dává ještě větší rozměr a tuším, že může být až neomezený.

B. - Tušíš správně, Láska nemá hranic. :-D

E. - Bože, dneska jsou Vánoce a vždycky mě to v tento čas nějak sentimentálně dostane.

B. - To je magie přírody, vesmíru, jste na ní napojeni víc, než si dokážete připustit.

E. - ...Člověk jde v tenhle čas nějak víc do sebe, do svýho středu a tak i k Tobě.

B. - Jdete tak víc do svého srdce.

E. - :-) A taky trochu bilancujeme...máme pocit, že něco končí a něco zase začíná.

B. - :-D

E. - Víš, nedávno jsem si uvědomila, že to nejvíc, co jsem v životě poznala...tedy kromě Tebe...samozřejmě :-)...je to, že to co cítím emočně, je to nejvíc...že je to víc, nežli to co vnímám svými smysly.

B. - :-)...Pokud svoje - cítím, nepovažuješ za další svůj smysl?

E. - Ano, je to můj šestý smysl, naučil mě odbourávat strachy, naučil mě věřit....A proč je na světě strach?

B. - Strach je emoce, která učí vaší duši, tedy vás, poznávat emoční dualitu, a tak poznávat Lásku. V Lásce přece nemůže být strach, v ní je důvěra a svoboda.

E. - Taky mi připadne, že strach je ego.

B. - Ze strachu si zamykáte srdce a tím ho, tedy sebe, oddělujete od všeho ostatního, tedy i ode mě. Když se zbavíte strachu, který je navázaný na vaše emoční bloky z dětství, z tohoto a nebo v minulých životů, jste svobodní a už nás od sebe nemá co oddělovat.

E. - No právě...a můžeme se, mezi sebou a i s Tebou, dorozumívat napřímo skrze svoje emoce...no, a to je to nejvíc hlavní, na co jsem přišla a mám z toho radost. :-)

B. - Přeji ti, abys poznala hodně lidí, kteří to taky tak mají. :-)

E. - Díky...je to opravdu moje velký přání.

B. - :-D...a proto se tak i stane. :-D

E. - Děkuji Ti, Bože, a tady máš ode mě dárek k Vánocům. Věřím, že ten kdo ho tvořil, myslel hlavně na Tebe.

B. - Děkuji.


Zdravím,
Eliška.



 Země - Emoční šou. 

Nemoc naší duše se jmenuje strach.




Anděl Páně 2 - Vojtěch Dyk - MODLITBA