Aneb - Takové jedno nezávazné plkání s Bohem, které jsem započala zapisovat jednoho čtvrtečního odpoledne s datem 18. 2. 2016
B. -
E. -
...Tak mě, Bože, napadá, že lidská zvídavost je úžasná. Snažíme se, pomocí našeho myšlení, poznat a pochopit všechno, ale mám takovej dojem, že je určitá hranice, za kterou naše myšlení nemůže, nedosáhne tam, prostě na to nemá. Připadne mi, že jsou to hranice jinejch dimenzí, kde jsi doma hlavně Ty.B. - Já jsem doma všude.
E. - Vím, ale my jsme doma tady na Zemi, jakože fyzicky. Dost nás omezuje naše troj-rozměrný vnímání všeho, a proto někdy tak snadno nedohlédneme, svojí myslí, hodně daleko, nebo vysoko.
B. - Jiné dimenze, ty vyšší, nejsou jenom vysoko, nebo daleko, ty jsou souběžně i s těmi které dokážete vnímat, jsou i tady na Zemi a nad ní, to přece víš?
E. - Ano, ale chtěla jsem říct, že sice bloumáme nad životem v mezích našeho poznání, ale za ty hranice jinejch dimenzí se můžeme dostat jedině nějak jinak než myšlením.
B. - A čím?
E. - Nevím, právě nad tím dumám....a napadá mě, třeba - emocemi?..vcítěním se, a nebo ještě nějak jinak. Prostě pomocí něčeho jinýho, nežli jsme většinou zvyklí. Něčím, co se nedá jednoduše vysvětlit.
B. - To tě napadá moc hezky a pravdivě, protože emoce jsou opravdu komunikačním médiem do vyšších dimenzí a v nich. Ty máš ale na mysli ještě něco jiného, než emoce, že?
E. - Přesně...
B.- Napadlo tě někdy, že by třeba věda dokázala dokázat mojí existenci?
E. - No, je pravda, že věda přichází na spoustu věcí, který zná metafyzika už dávno, a když to tak vezmeme, je všechno zase o úhlu pohledu.
B. - Chceš mi tím snad naznačit, že jsem relativní pojem.
E. -
..To bych si nedovolila......JOÓ...to je dost dobrý...jakože - v našem světě je všechno relativní, akorát Ty jsi absolutní. Když si toto člověk uvědomí, vynese ho to, v uvědomění, dost vysoko.
B. - Jasně. Takže mě můžete vnímat jenom mimo těch vašich pět smyslů, nejvíc používaných.
E. - Přesně. A víš, jakej mě napadá, ten smysl?
B. - Nezapomínáš náhodou, s kým mluvíš?
E. - Promiň, jasně, že víš.
B. - Napadla tě - víra?
E. - Ano, víra. Co to je - víra?...kde se bere, ta není přece ze zkušenosti, nebo něco převzatýho od někoho?
B. - To ne, pravá víra je z největší vaší hloubky a zasahuje až do nejvyšších výšin vašeho poznání a vnímání v uvědomění.
E. - A Bože, v pojmu - věřit, je tam i myšlení?
B. - Co vnímáš, když porovnáš ty dvě hodnoty, - víra a myšlení?
E. - Já asi nejsem ten pravej člověk na toto posuzování, však víš, jak to mám s tím myšlením nastavený?...ale víra, ta mi připadne taková čistá, přímá, jednoznačná. Něco jako světelnej paprsek vyslanej do výšin, kterej všechno prozáří.
B. - Čistá myšlenka je taky jako světelný paprsek a má velkou tvořivou sílu.
E. - Vím, ale není myšlenka, jako myšlenka, některá může být i destrukční. A taky mi připadne, že víra netvoří, víra vnímá to stvořené a sytí se tím, sytí se Tebou. Víra září.
B. - Co když je to tak, že víra je ta nejvíc tvořivá energie, ještě víc, nežli myšlenka. A nenapadlo tě, že by se nejčistší myšlenka mohla transformovat ve víru? A že by víra byla ta nejčistší myšlenka, která snadno překoná hranice různých dimenzí?
E. - Tyjjo...takže víra je vlastně myšlenka dotažená do dokonalosti tím, že v ní naplno věříme? Jeé, to je moc hezký.
Víra je taky něco jako křišťál, tvrdej, čistej a hladkej křišťál, kterej dokáže světlo všeho krásnýho kolem sebe rozprostřít. Víra mi připadne jako nejvyšší level v uvědomění.
B. - Ano, víra je taky nejvyšší důkaz odvahy.
E. - Připadne mi, že víra, s pomocí emocí, jsou těmi nejkrásnějšími komunikačními prostředky do těch vyšších dimenzí vnímání? A co intuice?
B. - Stalo se Ti už přece mnohokrát, že jsi poznala něco pomocí intuice?
E. - Stalo a stává se mi to pořád. Intuice se stala mým dalším smyslem, smyslem, kterýmu věřím víc, nežli těm pěti. Doufám, že mám všech těch pět pohromadě, ale intuice je nad všechny.
Funguje ale jenom tehdy, pokud v ní věřím.
B. - Intuice funguje pořád, ale málo kdo má právě odvahu jí věřit, proto jí dost málo využíváte.
E. - No, právě.
.B - Intuice jde přes vaše emoce a pocity, ale pokud má někdo chaos ve svých emocích a pocitech, nedokáže jí naslouchat.
E. - ...a tak nedokáže věřit sobě a tím pádem ani Tobě, že?
B. - Jasně.
E. - Cítím velký vnitřní klid, když věřím svojí intuici.
B. - Co prosím?!...svojí intuici?...
E. - Promiň, já vím, to je všechno od Tebe. Vím, že je to Tvůj komunikační kanál, Tvoje napojení se na mě, na nás a opačně. Protože věřím a umím prociťovat.
B. - Pomocí intuice se můžete napojovat nejen na mě, ale i sami mezi sebou.
Ten vnitřní klid co cítíš, to je taky důvěra, protože, když někdo důvěřuje, tak taky věří.
E. - Ano, je to něco, jako když najde člověk pevnej bod v sobě a když mám ten bod, tu jistoto, tu víru, můžu se rozletět v představách kam chci.
B. - A když nemáš zatíženou hlavu dogmaty, toto všechno nemá hranic.
E. - Tak to taky cítím. Připadne mi často, že nic není nemožný a taky to, že co se zdá jako největší nesmysl, může být ta největší pravda.
B. - Že by zase paradox.
E. - :-D ... Ještě se vrátím k tomu, co jsi říkal, to, že můžeme pomocí intuice komunikovat nejen s Tebou, ale i sami mezi sebou. Taky jsem to zjistila, a byl to tenkrát pro mě dost šok, ale taky jsem zjistila, že to dokáže málo kdo.
B. - Natož, aby tomu věřil, že?
E. - Přesně..
B. - K tomu je potřeba, umět si už opravdu hodně uvědomovat... mít čistou hlavu.
E. - Ano, mít v sobě jasno, mít čistou hlavu, aby v ní byl prostor na vnímání tak jemných signálů, které nám posíláš.
B. - ..a nebo, které si posíláte mezi sebou.
E. - Je to tak krásný, že je to úplně nejkrásnější a nejpřímější.
B. - Ale je to jenom pro odvážné, protože se, takovouto komunikací, naplno vzájemně obnažíte. V takovémto přímém kontaktu se nadá nic zastírat.
E. -
Vím, a proto je to tak krásný, čistý a osvobozující, a taky mi připadne, že je to to úplně nejvíc, jak můžeme mezi sebou komunikovat. B. - Takových nejvíc je víc.
E. - To vím...vlastně, jenom tuším a proto je ten život tak nádhernej, taky díky tomu tušení, v tom je asi nejvíc to jiskření.
Bože, dá se život brát vážně?...mně to nějak nejde.
B. - Proč bys ho měla brát vážně, když ho můžeš brát vesele?
E. -
B. - V radosti je nadhled a vážnost všechno noří.
E. - Jo...vážnost je vlastně většinou přetvářka, nedostatek odvahy bejt veselej a svojí bezprostřední veselostí se obnažit a taky tu veselost předávat dál.
B. - Ano, veselost vás zprůhledňuje a stáváte se s ní opravdovými.
E. -
..tak to já jsem..opravdová. Tak na mě.. ..na mě se můžeš spolehnout. B. -
..já vím. ...Kdybys nebyla, asi bychom si tu spolu takto nepovídali, k tomu je potřeba opravdu dost odvahy....a nebo bláznovství? E. - Bláznovství....tak to jsi mi nadhodil dobrý téma, přímo filozofický. Kdybych to uměla, napíšu Ódu na bláznovství.
Ještěže není žádná stupnice, na to, co je ještě v normě a co mimo.
B. - Vy lidé jí máte, říkáte jí diagnóza.
E. -
...Tak to by šlo nějak vtipně zúročit, co říkáš?B. - Pro někoho můžu být diagnóza já.
E. - ...a pro někoho lékem. Tak to je snad ten nejvyšší a nekrásnější paradox, který když naplno navnímáme a spojíme v kruh, dostaneme krásný a obrovský poznání a důkaz jednoty.
Takže. - Pro někoho je Bůh diagnózou a pro někoho lékem. Paradox dotažený do dokonalosti.
B. -
E. - Už dřív mě napadlo, že by bylo fajn, brát Tě v tabletách, chápeš?...jakože homeopaticky.
B. - Léčba Bohem, to je dost dobré, ale ono to tak opravdu funguje a jde to i bez prášků.
E. - To vím, ale znáš nás?...na co si nemůžeme sáhnout, tomu nevěříme....většinou. Pomiňme to, že je taky potřeba uvěřit tomu, že bys mohl být v těch tabletách.
B. - Tak to rozviň, a z čeho bys mě chtěla udělat?
E. - To je právě to, to je oříšek. Jsi ve všem, takže bys šel udělat ze všeho.
B. -
Ale musí to být něco, v čem cítíš všechno, v čem vnímáš ten uzavřený kruh paradoxem...že?
E. - No...právě!..Napadly mě slzy, slzy štěstí. Načíst jejich vibrace a ty dát do tablet z cukru.
Myslíš, že by bylo lepší, brát Tě po ránu, a nebo před spaním?
B. - To bych nechal na každém z vás, ale doporučoval bych se určitě brát nalačno.
E. -
Tak, a máme boží lék na všechno, i na duši. ))Teď bych si dala zase nějakou písničku, co říkáš?..přidáš se ke mně?
B. - Tak na mě...
.....na mě se můžeš spolehnout! ...Na písničky jsem vždycky naladěný. A tato se mi moc líbí.
E. -
...I Ty kujóne jeden, Ty už dopředu víš, jaká to bude, že?...Tys už to věděli minule!B. - Vždyť tys to taky věděla, i když ne vědomě.
E. -
Tomáš Klus - ANAT ŽIVOT NENÍ - Tamaře
B. - Děkuji, je moc krásná.
E. -
No, mě se taky moc líbí. Prosím Tě, Bože, až budeš mluvit s jejím autorem, poděkuj mu i za mě, Jo? B. - Dobře, vyřídím, díky...Já ale nemusím dělat prostředníka mezi vámi lidmi, vibrace vašich duší to přece zvládnou sami, i na dálku..
E. -
..A s tím dokazováním Tebe?
B. - Kdo nevěří, že jsem, tomu je zbytečné mě dokazovat, pro toho prostě nejsem.
Ale ten kdo si mě objevil, ten mě vidí všude a nepotřebuje důkaz.
E. - Jsi vlastně největší, nejčitelnější, nejúžasnější a nejživější neviditelno na světě.
Tak to je hustý...
B. - To zní jako největší paradox na světě.
E. - A ještě k tomu boží.
))Pa, příště, a měj se božsky.
B. - Díky, těším se, a měj se stejně jako já.
Zdravím,
Eliška.
Pro někoho je Bůh diagnózou a pro někoho lékem.
Paradox dotažený do dokonalosti.
A ještě:
Bůh je největší, nejčitelnější, nejúžasnější a nejživější neviditelno na světě.
