PŘÍBĚH JEDNOHO EGA S TRAGIKOMICKOU ZÁPLETKOU A HOROROVÝM KONCEM

ÚVOD

Zdravím tě, milý čtenáři.....Ne...já ještě nejsem ego, jsem jenom vypravěč, který uvádí tento příběh a chci ti tak představit osoby, které v něm vystupují a potom taky prostor a čas, ve kterém se vše odehrává.

Osoby: Osoba je jenom jedna, ON, ale uvnitř něho, stejně jako uvnitř každého z nás, je jeho EGO.
Takže tu máme osobu: ON.
A podosobu, vlastně součást jeho, a taky hlavního "hrdinu": EGO.

Tak a teď ještě, kde se vše odehrává.
No, vlastně...mohlo by kdekoliv, ale jsem milovníkem přírody, tak začlením tento příběh do ní. Ona je taky nejkrásnějším prostorem na odehrávání se čehokoliv. Je čistá, přímá a svá, a navíc je beze všech rušivých vlivů člověčího konání. Prostě je magická.
Takže...máme tu krásnou, písčitou cestu, která se vine mezi loukami a která ho, tedy i nás, přivede k lesu, smíšenému lesu, lemovanému krásnými silnými duby. Tu cestu kopíruje, po pravé straně, nádherný, rozverný potůček, s vyčnívajícími, oblými kameny v řečišti a se spoustou různých živočichů a květeny vně i vůkol.
Cesta pokračuje podél lesa a my se můžeme kochat pohledem na voňavou mez podél té cesty a stejně tak i krásnou vyhlídkou do dáli na utěšené panorama obzoru. Ten tvoří mírně zvlněná krajina, do které jsou vkusně zakomponované obrovské, časem vyhlazené kameny, esteticky doladěné břízkami, keři černého bezu a vřesem.....naprosto přirozeně a dokonale...no, prostě tak jak to umí jenom příroda.

Máme tu KDO, KDE a ještě nám zbývá KDY.
Takže...vlastně... taky kdykoliv. Ale pro příjemnější pobyt v přírodě bych doporučovala léto, takové začínající, vlahé léto, v úterý, v odpoledních hodinách.
Ještě přidám aktuální meteorologickou zprávu: Teplota vzduchu je 21 °C, od jihu vane mírný vítr 5 - 7 m/s. Zbytky rozpadající se studené fronty vytvářejí, na blankytně modré obloze, krásné, načechrané obláčky.

                                                                         * * *

Najednou se cítím nějaké unavené. Nikdo si mě nevšímá!...co, nikdo!...ON si mě nevšímá!!!..
HALÓO, jsem tady, všímej si MĚ!....
NIC...
To nemůžu pochopit. Co to má znamenat, za celý svůj dlouhý a plodný život se mi to ještě nestalo. 

....Co se to stalo? U srdce se mi tetelí takové teplo a jak jsem najednou velký....tedy, ne že já, ale něco okolo mě se zvětšilo a rozpíná se to až do nekonečna. Jsem velký, ale přitom tak malý...
Pokora..ano..je to pokora z té velikosti...to je mi krásně.
Ale ono to není jenom jakože okolo mě, ono mě to celého prostupuje. Ono mě to přijalo, teple a něžně mě to obrovské krásno přijalo.....

Co to plácá za nesmysly...???...Vždyť to se mnou nezkonzultoval!!!

Já pláču...? Ano, ale štěstím, štěstím a taky cítím, jak ty slzy odplavují to bývalé ohraničené ve mně.
..................................................
Teda jo, jak jsem si kdysi myslel, že jsem důležitý, chytrý..Já?...to je k smíchu, to byly jenom lži, egoistické lži. Jak jsem byl zaslepený a hloupý.....Jak jsem měl plnou hlavu "chytrých" myšlenek a co z toho? .....Je to zvláštní, měl bych se cítit vinen, že jsem tím druhým ubližoval, tím jak jsem se nad ně povyšoval.....ale necítím....
Ano, já si odpustil.
To je krása... já si odpustil!? Až mi to svírá srdce štěstím....a ty slzy!

On brečí..!!!....a že ubližoval..??...Tak to teda nedávám. Jak tě to mohlo napadnout. Oni ubližovali tobě, nepochopili, jak jsi dokonalý a úžasný, vždyť ti to melduju pořád! Jsou to všichni hlupáci a ignoranti bez špetky čehokoliv, kteří Tě nedokázali ocenit!!!...Kašli na ně.
CHÁPEŠ?.....
...................................
NIC.... žádná odezva....!!?
Asi máme narušené spojení...co blbnu, nejsme elektrárna, my fungujeme na přímo, přece!...
TAK JAK TO???.....
To ON, ON mě BLOKUJE....To je DRZOST....!!!
A jde to vůbec?...

Konečně se můžu pořádně nadechnout a co je to za zvláštní pocit na hrudi...?...Je to takové velké a hřejivé, konejšivé a slastné.....skoro bych řekl, že je to...Láska...ale ke komu?
...CO!...To snad ne!...Je to možné...? Je to to, co vnímám? ...
....JÁ SE MÁM RÁD??...
ANO...JÁ SE MÁM RÁD!!!...ale jak to, nikdy jsem netušil, že to jde, dát Lásku sám sobě. Vždyť je to sobecké a sebestředné....
NE, JE TO KRÁSNÉ A SPRÁVNÉ..!..TAK TO CÍTÍM A TAK TO VÍM.

Ale jak to můžeš vědět, jak? Musíš se nad tím pořádně zamyslet!!!...SE MNOU...ZAMYSLET!!

Mám se zamyslet?...Ale nad tím se nedá zamýšlet, myšlení je na to krátké.....a něco tak krásného se nedá vymyslet, to se může jenom vnímat. V  N  Í  M  A  T ......prociťovat.
AHA, tak tak to je, já se můžu navnímat do čeho chci. Jsem ve spojení...ale s čím?...co je to obrovské a krásné, co mě obklopuje a naplňuje? ...To bude asi něco jako univerzální Jednota.
............................................................................
To je krásný pocit. cítím se být najednou součástí všeho, trávy, po které šlapu....a taky součástí toho starého pána, co tu jede na kole...
A kde je to, co mě dříve ohraničovalo, co mě dělalo tak hmotným?
A jak jsem si lhal, že jsem chytrý. UF...hloupý jsem byl!!! ....Vždyť to byly lži, sám sobě jsem si lhal!
Kde je to, co ve mně vždycky mluvilo, radilo mi?..kde?

TADY, TADY, TADY JSEM...!!! 
Tak vidíš, už mě hledáš, nemůžeš beze mě přežít ani hodinu. Kdo by tě dokázal ohodnotit tak jako já?...HA?... Nikdo, to je ti snad jasný!
Ty mě určitě umíš ocenit, vždyť jsem toho pro tebe tolik udělalo. Jen si hezky rychle vzpomeň, jak jsem tě umělo krásně zviditelňovat a vyzvedávat před ostatními!...
....................................
MLUV SE MNOU!.......CO SI TO VŮBEC DOVOLUJEŠ...MĚ takhle ignorovat, jen počkej, toho budeš brzo litovat!!
..................................
Tak co je?!!!...MLUV SE MNOU!!
Vůbec to nechápu, tak ty si myslíš, že už mě nepotřebuješ? Vždyť ty si asi neuvědomuješ, že beze mě nejsi nic. No, schválně, co z tebe zůstalo, když jsi mě nechalo takhle opuštěné? 
No...co myslíš?

To je taková svoboda, nemyslet....dovolit si nemyslet a jenom být.
Být naplno a jenom vnímat přítomný okamžik.....

....AHA, tak ty ke všemu ještě nemyslíš, jó? A co mě to stálo námahy, a těch probdělejch nocí, co jsem s tebou strávilo, abych tě naučilo pořádně smysluplně myslet a to nejen tak nějak ledabyle, jakože na blbosti, ale pořádně do hloubky.....CO BYLO, CO BUDE, CO KDO ŘEKL, CO KDO UDĚLAL a tak.....
VZPOMÍNÁŠ?...jak jsme to všechno zkritizovali a krásně s přehledem vyhodnotili. To ty jsi v tom byl vždycky dobrej žák...
NO TAK CO???....Ty už si nevzpomínáš?...CO? A jak jsi se vždycky cítil chytrý....ach, jak já jsem na tebe bylo pyšné.
NIKDO, budeš NIKDO k politování............TAK CO JE???....
TADY, TADY JSEM!!....MLUV SE MNOU!!!
...........................................
Co to je? Najednou se cítím slabé........
Jak to, že nemáš STRACH!!?.... 

Strach...já nemám strach!!..mám ODVAHU nemít strach...
A proč taky, cítím se plně, mám se rád...Mám se rád a je to zvláštní, mám dojem, že všechno okolo mě mě má rádo....AHA..!!..tak proč mít strach!?
Musím to všechno pořádně procítit, je toho tak moc a je to tak krásné a nekonečné.
Ano, krásné a krásně nekonečné.....
....a já budu ZPÍVAT!!
A kdo mi to vždycky říkal, že neumím zívat?...

JÁ....a je to tak, máš hlas jako hroch...A nech mě, nechci s tebou mluvit, vůbec mě neposloucháš!
..........................................
A jak jsi na mě byl vždycky hrdý a hýčkal jsi si mě.....to bylo krásný soužití.....a já myslelo, že tak budeme žít navždy, spolu, jenom já a ty, ty a já.....
..........................................
Co to je?...je mi nějak ouzko, jsem moc slabé, když si mě nevšímáš....A to ti mě není ani trochu líto? ..CO?.... Budeš mě mít na svědomí....
........................................
Tak to nechápu. 
Jak to?..vždyť já přece chápu úplně všechno na světě!...já už snad z tebe blbnu! 
Jen si klidně skřehotej...HROCHU, alespoň všichni uvidí, jak seš trapnej a ještě za mnou budeš dolejzat pro radu a pomoc....
TAK CO?!.....NIC...?...?!!

Proč jsem si vždycky myslel, že zpívám jako hroch? ...A co je to za kravinu, zpívat jako hroch?
No a co, tak budu zpívat hroší tenor....
Já jsem odvážný a zpívám jako hroch, la, la, la...a ještě se rozvlním a roztančím si krok, la, la, la....
Jé, to je báječné, já si zpívání a ještě i tančím...
A KDO MI TO ŘÍKAL, ŽE JSEM DŘEVO?...NO, KDO?...

NO JÁ....protože seš dřevo, VOLŠOVÝ. Vzpomínáš, jak jsi se tenkrát ztrapnil?...při tý svatbě?...jak jsi sebou praštil a padl na nevěstu?....
Tak to byl tenkrát trapas. Neumíš tancovat, nohy se ti motají a nemáš v sobě rytmus!
A tenkrát, jak jsi........

...já s písničkou jdu jako ptáček..tra-lala, tra-lala....tra-lala la la la.
To je mi najednou tak lehce a umím tancovat a taky musím požádat Lenku, aby mě naučila valčík.
......to je krása...tra-lala, tra-lala...až se mi z toho tancování točí hlava......ale krásně, moc krásně.
.....až rozkvetou lííípy, mně hned bude snáááz......
To je psina, právě jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát na Jirkově svatbě málem přizabil jeho nastávající.....Teda jo, to byl trapas. No a co, alespoň je na co vzpomínat.
.............................................
Jé, já si tak krásně a lehounce blbnu a moc se mi to líbí. Tak a budu blbnout pravidelně, protože se tak cítím krásně a mladě.....
A hodí se to vůbec, vždyť už je mi 40....

Je ti 41 a nehodí se to!!
Co si o tobě lidi pomyslí!!....Seš trapnej a směšnej, děláš mi ostudu!!!
SLYŠÍŠ MĚ UŽ KONEČNĚ ?!......
Neslyší...potrh jeden...starej!!

To je krásné, jindy bych si připadal trapně a přemýšlel nad tím, co si o mně lidé pomyslí.
Aha....myslel bych, přemýšlel, a co bych vymyslel?....Že vypadám trapně!!!
...No a co... už mě to nevadí, protože už se nebojím vypadat trapně....NEBOJÍM SE VYPADAT TRAPNĚ...?!!
Jé, to je úleva, jsem najednou takový prázdný, svobodný...

A co já?...se mnou už nepočítáš?
Jak vůbec beze mě můžeš žít? Vždyť beze mě nejsi nic....To já jsem tě vychovalo, moje myšlenky jsi sdílel....Tedy, po pravdě, beze mě vymyslíš tak leda prd! .....A bez mého myšlení jsi načisto prázdný a k ničemu. 
A víš co...Beze mě tě nikdo nebude obdivovat, nikdo si tě ani nevšimne, ani respekt z tebe nikdo nebude mít!!
TAK CO, SLYŠÍŠ MĚ??!!

.....tra-lala tra-lala...tra-lala la la...

Nic!...tak nevím...CO!!!...Já že nevím?....Tak to ne, já vím přece všechno!!!
...................Mně už z tebe šibe.......
No nic, já si počkám, jsem na to chytré dost. Však on si vzpomene, přece mu musím začít chybět. Vždyť jsme si tak krásně rozuměli...ach, to byly časy....
Mám nápad, zkusím to s lítostí, nakukám mu sebelítost.

...tra-lala tra-lala...tra-lala la la...

Nic.....ale sebelítost, ta vždycky zabrala???
Mám už toho dost, jdu si odpočinout a budu hezky čekat........kdo si počká, ten se dočká...... vždyť jsme si souzeni, jsem přece jeho a on je můj!!

Zpívám si jako hroch, la, la, la, la a tancuji jako slon,  la, la, la, la a mám k tomu ladný krok, la, la, la, la....
Už jsem se tak krásně dlouho necítil. Ještě si musím pořádně zatančit, ta cesta je nejkrásnější parket.
Jé, já mám tak krásně prázdnou hlavu. Ne, nemám jí prázdnou, mám v ní krásno a budu se učit tancovat a zpívat, budu zpívat jako slavík....Jako slavík?...no, stačilo by třeba jako kohout...!

To seš trapnej!...víš to? .....Ach jo, tys dopadl a tolik času jsem ti věnovalo....asi začnu litovat i sebe.
Jen to ne, to by mi tak ještě scházelo. 

Jak můžu vědět, že se naučím tancovat?...Ano, VĚŘÍM...já VĚŘÍM.
Já věřím, protože mám ODVAHU věřit. A když mi tancování nepůjde, nevadí, klidně si to odpustím, vždyť nemusím být ve všem dobrý, o co jde?....Umím třeba krásně malovat, přece!
Ano, MÁM SE RÁD, NEBOJÍM SE, MÍT SE RÁD.......a tak si můžu odpustit úplně všechno!!!...
...Všechno?....i TO...?!

No....tak teda.... TO...!!!!.....TAK TO SI NEMŮŽEŠ ODPUSTIT NIKDY!!! 
Dobře víš, jak to všechno dopadlo, jak jsi se potom cítil...trapně, zesměšněně. To byla síla, jistě na to všichni vzpomínají a NIKDY na to nezapomenou....To ti říkám, NIKDY nezapomenou.. NIKDY!!!

Jé, to byl tenkrát teda trapas...a jak se všichni smáli. Karlovi praskl knoflík u košile, jak se mu při smíchu nadouvalo břicho a jak Anežka uklouzla na zákusku, co ho shodila ze stolu, jak se popadala za břicho......
No tak jsem byl trapný, to se stává každému.....Ale byla to psina, jak jsem letěl vzduchem a.....
.....

No, ještě se tomu směj. Kde je tvoje vážnost a důležitost!!!
A nezapomeň, že seš študovanej, máš titul!!!!

Třeba ze mě bude ještě komik, který tancuje jako slon a zpívá jako hroch a ještě k tomu titulovanej....

Tak to je vrchol, na to nemám, jemu se to ještě líbí. 
Nejraději bych někam uteklo, co nejdál od něj....ale můžu?!!!...nemůžu, musím trpět u něj, v něm, nic jinýho mi nezbývá, jenom trpět a čekat. 

Ale kdybych se tenkrát tak neztrapnil, nepoznal bych Lenku....To ona mi potom zašila ty kalhoty.
....A vůbec.....vždyť.....Ono je vždycky všechno tak jak má být!!!
Musím se naučit všechno přijímat, tak jak to přijde. To co se nám zprvu zdá špatné, to se může časem ukázat jako to nejlepší, proto je dobré s ničím nebojovat, ale naučit se všechno přijímat.....
Už teď vím, že mám důvěru.....k čemu mám vlastně důvěru?

Ke MNĚ...ke MNĚ jsi měl vždycky důvěru. A těch důvěrností, co jsi mi svěřil...

Už vím, čemu důvěřuji. Důvěřuji sobě, tomu co vnímám. Je to to krásné, to co mě obklopuje a naplňuje.
Je to něco jako napojení ke Zdroji.......Není to ode mě moc namyšlené?
Není, protože zároveň cítím vděčnost a pokoru.

A heleďme, pán je ještě i filozof.....NÓOO!!
Je mi z tebe špatně. Vděčnost a pokora, co to je?...seš snad nějaká holka, naivní...?!
To cítíš vděčnost a pokoru, protože ti tenkrát praskly ty kalhoty a tys tam svítil holou zadnicí na celou svatbu, jako nějaká óoobr-světluška z Las Vegas....!!???
CÓOO?!!!

Já cítím radost a vděčnost snad i za ty prasklé kalhoty...tenkrát....

Tak na to nemám. Jdu si někam zalézt, někam hodně hluboko do tebe. Však ty přijdeš k rozumu, ještě rád se mnou začneš myslet. 
Proč jsi tak dlouho studoval....HA!...když nechceš myslet?!!

Tak dlouho jsem studoval a stejně to zásadní pro život musí každý objevit sám. Sám v sobě.
V myšlení to není, to už vím a já jsem vždycky byl tak pyšný na to, že jsem chytrý a na svůj titul.
To si musím odpustit..no, nemusím, ale chci.
Cítím najednou takovou lehkost, co to je?...je to důvěra v to všechno, v to napojení!....to je krásné, najednou se necítím ohraničený. Moje tělo má sice tvar a hutnost, ale jeho energie, duch, tak ten ne. Ten je propojený a tak napojený úplně se vším...s univerzální moudrostí, s vesmírnou Láskou a v tom je tak velká síla ale taky důvěra.
Já VĚŘÍ..já VÍM.
Nemá v tom náhodou prsty moje ego?...

CO, CO...co to blábolíš, v tom není ROZUM, do toho mě netahej...!!!
To tak, věřit v něco?...v sebe!...MNĚ, MNĚ jsi měl věřit. MNĚ a svému ROZUMU, jak jsem tě to celý tvůj život učilo.
ACH JO...seš načisto ztracenej....ztracenej pro velký věci a co my jsme toho spolu mohli dokázat..
A vůbec...dej mi už pokoj, stejně mě neposloucháš.

A já si bláhově myslel, co všechno svým myšlením dokážu, jakože sám za sebe. Mám si toho spoustu co odpouštět.

NO CO TO JE?...To jsem ještě nezažilo?!....On mě snad nebere vůbec vážně....On mě nebere VŮBEC...!
Je to možný, a jde to vůbec?.....
AU...to bolí...

Jé, já se neberu vůbec vážně, já jsem dostal odvahu, nebrat se vážně....
...........
Nic nedělám, jenom jsem se zastavil a koukám......a cítím, že je mi moc krásně, z toho co jsem zrovna objevil.....a vím, že toho bude mnohem víc....to je dobrodružství, copak ještě objevím?...Moc se na to těším.....to je tak krásné.
Zatím tuším, jenom tuším, že dostanu odpověď na všechny svoje otázky.
Co že to bylo za pocit?....už vím! Neberu se vážně....!!!
To je moc krásné, až se musím smát......smát jako blázen......já z toho smíchu snad i brečím...to je psina.....
...Takže, neberu se vážně, potom....mám odvahu mít se rád a vůbec...nebojím se dělat cokoli, třeba ani zpívat a tancovat!
Ale z něčeho strach určitě mám?!

No to je jasný a normální, mít strach. Jen si vzpomeň, co říkali v telce?....Bacha, bacha!!
Jenom blbečci se ničeho nebojí, protože nad strachem nemají čím přemýšlet, ale to není tvůj případ, ty jsi přece chytrý.

Pryč s myšlenkami, jenom mě matou a nakukávají mi, z čeho mám mít strach.
Když se cítím součástí Jednoty, nemůžu mít strach, mám v ní přece důvěru, vím, že v sobě má řád a pokud se jí, tedy svojí intuicí, nechám vést, bude to tak dobře.
Nepotřebné myšlenky mě jenom zbytečně zaměstnávají a tím mi berou čas na život. Chci žít naplno s důvěrou v sebe a v život.....Prostě věřím v život, nemám strach věřit v život.
Ale určitě je s myšlením spojené i něco dobrého?...no jasně!...ale toto není cenzurované mým egem, toto užitečné myšlení ke mně přichází taky napřímo.
Tak to je radost....a mám taky dojem, že tím, jak jsem spojený se vším, s tím Univerzem, nebo se Zdrojem, nebo co to vlastně je, tak že jsem mnohem chytřejší, nežli jsem byl, ale úplně jinak chytřejší.
Není za tím, co vnímám, zase jenom moje ego?

ANO, ANO, já jsem tady, MILÁČKU....já nespinkám.
No jasně že jsi moc chytrý, jsi načisto a úplně osvícený, jsi druhý Buddha. 
Víš, to s tím autem, novým domem a s titulem, to já to tak nemyslelo, to já tě jenom zkoušelo.....víš?
Vždyť jak jinak bys přišel na to, na co jsi právě přišel......ano, moje řeč, hlavně se neztotožňovat s majetkem, s tou nízkou hmotou.....FUJ.
Ale osvícení, to je ono, v tom jsi naprosto výjimečný a běž to hned všem zatepla říct, jen ať vidí, jak moc jsi osvícený.... Vidíš, jak jsou všichni hloupí, jak bloumají a tápou a vnímají život jenom přes svůj rozum a majetek...to je HRŮZA!!
Jak já tě zbožňuju, jsi tak skvělý, tak výjimečný, tvoje okolí si tě vůbec nezaslouží, ale neboj, já už se postarám o to, aby všichni poznali, jak jsi prozřel......
........VŽDYŤ TY TEĎ BUDEŠ GURU !!!

....Ale ne, nemá.....to je k smíchu, ještě bych si o sobě mohl myslet, že budu nějaký guru.....To by mi tak ještě scházelo.
Zase cítím ten moc krásný pocit, co to je?....je to takové hřejivé a prosté......Aha, to je pokora.
Vnímám se tak moc malinký, s porovnáním s celým Univerzem, ale na druhou stranu zase moc důležitý, stejně jako každá šiška tamhle na tom stromě a nebo ta zvláštně rostlá, pokroucená břízka, tady u cesty. Všechno má najednou smysl a řád a i když nevím jaký, vím, že ho má.
Cítím to....je to pokojné a tiché, ale za tím vším cítím, jak všechno pulzuje v harmonii a jakémsi vesmírném souznění....a jak se vše soustředí na přítomný okamžik.
To jenom my lidé si pomocí své mysli zaděláváme na trable, tím jak se za vším honíme a pořád všechno posuzujeme a hodnotíme co je špatné a co dobré, ale ono vlastně nic, co nás potká, není špatné, ani dobré, protože všechno je přesně tak, jak to má být.......Pokud se nám to zdá špatné, to co nás potkalo, je určitě dobré to přijmout a už si toho nevšímat. Tím pádem už s tím nebojujeme a ono se to rozplyne, a už nás podobné špatné nebude potkávat....To jenom naše ego chce pořád něco řešit, protože si myslí kdovíjak není chytré.
Příčina, následek...příčina, následek a pořád dokola.
Když přijmeme příčinu, tím jí odstraníme ze své mysli a ona přestane existovat, tím taky zmizí následek.....A je to vlastně tak jednoduché i logické.

Aááá, pán je MYSLITEL...aby jsi se z toho náhodou nezbláznil....!!!

A je to tak opravdu?....Připadám si, jako bych se zbláznil....?
ALE NE....UŽ NE... už dám na to co vnímám! ...a ne na to, co si myslím!

Tak víš co?...Jestli ses nezbláznil ty, tak já jo!!
To už se nedá poslouchat....Co jsem tě celý tvůj život učilo???!!!...NO?...CO???!!
Přece to, že ROZUM je to nejvíc v životě!...CO!!!??
PAMATUJEŠ SI TO...Ty hlavo jedna zabedněná!!

Rozum, že prý rozum je ze všeho nejdůležitější. A já tomu věřil, co věřil...ještě jsem podle toho i žil, no a za moc to nestálo, to jsem si jenom namlouval.
To je úleva. Nemyslet, jenom vnímat přítomnost a být...být naplno v ní.
Až teď vidím, jak je ten svět krásný. Třeba tady ta voňavá kytka a ten motýl, co na ní sedí...jakpak se asi jmenují?......ale to je fuk, podstatné je, že si uvědomuji, jak jsou krásní a taky důležití...

Přástevník medvědí a mateřídouška, ty kopyto..jedno...a ten přástevník, ten má takovou, hnědou, hodně chlupatou hous......

...no jasně, že je to jedno jak se jmenuje a když to budu chtít vědět, najdu si to na internetu, teď stačí když vnímám, jak je krásný a vidím ho, jako bych ho viděl poprvé......a ta vůně, jak ta květina krásně voní....

Ach ty poeto potrhlej, PROBER SE UŽ KONEČNĚ!!.... a vzpomeň si co je důležitý!....PŘIJDEŠ O PRÁCI..!!!
NO...a co si potom počneš?....Víš, že tě šéf nemá rád?....Štveš ho...ale ty za to nemůžeš, to tvůj šéf, to on je úplnej blbec...
A jak je namyšlenej...a určitě tě chce vyhodit...a vzpomínáš, jak se na tebe ráno divně díval a co ti říkal? 
NO, co budeš dělat??!...HA.

Já se tu rozplývám nad motýlem, ale asi přijdu o práci........No co, začnu alespoň dělat to co mě baví!
Budu navrhovat a dělat zahradní jezírka. Vždyť už jsem jich několik udělal a líbí se.
TAK a když mi nedá výpověď šéf, tak jí dám já!.......
Je to možné, já se rozhodl.....já jsem dostal odvahu se rozhodnout!...a tak dlouho na to myslím.

Co blbneš! A co jistota?!...Víš co říkali chlapi v hospodě o podnikání?

Je, to je krásné, já se na to úplně těším, jak na to, že dám výpověď, tak na ty jezírka.
Bude to svoboda...A jistota? Tu přece nemá člověk nikdy a nikde. Jistota je stav mysli, jak jsem někde četl, ale až teď tomu rozumím.
Je to tak zvláštní, to všechno co cítím....a jak to vlastně všechno začalo? ...co to ve mně spustilo?
Aha, už vím....To jak mě dneska šéf seřval a já, po práci, sedl do auta a přijel sem a šel se projít podél toho krásného potoku až sem k lesu. Najednou jsem si uvědomil, jak je to tu všechno v harmonii a jak se tu krásně cítím.
Najednou...jako bych tu něco našel, jako bych něco poznal...Sebe jsem tu našel.
Prostě už VÍM...ale toto VÍM, to je jiné, nežli to staré vím, to mi určitě nakukávalo moje ego.

NO, NO, najednou jsem ti něco špatně radilo, najednou seš nějak móoc chytrej......prej, že NAPOJENEJ...?!...no to jo, na tebe tam tak asi čekali...tam někde v nějakým Univerzu!!!
Co si o sobě myslíš?....CO?...vždyť si lžeš sám sobě......Ještě abys tak začal meditovat...to by tak ještě scházelo...
...No vidíš, ještě jsi nikdy nemeditoval a už jsi najednou osvícenej....to tak určitě...!!!
Že prej VÍ....!!!....SE MNOU, SE MNOU jsi všechno věděl a co jsi nevěděl,  bylo jsem tu já......
.....................
TAK uvědom si už konečně, že beze mě jsi NIC....ÚPLNÝ NIC.

Kdo jsem já, že si myslím, že vím....že vím vůbec něco.
A je někdo, kdo mě v tom může utvrdit, potvrdit mi, že jsem odhalil alespoň kousíček ze svého přesahu?.....Není a ani být nemůže, každý máme svůj vlastní vesmír. Ale já už jsem dost odvážný na to, abych žil sám za sebe a poznal, že to co ke mně přichází, to neříká moje ego, ale....nevím jak to nazvat?....ale, že to je....od Zdroje?
Není to moc namyšlené?....Ne, cítím, že ne.

Že prý Zdroj....ještě řekni, že s tebou mluví Bůh a já se snad potrhám smíchy.
Ty seš ale náfuka!!.....Když si vzpomenu, jak jsem tě muselo pořád vyplňovat, jak jsi beze mě nebyl nic....jak jsi se cítil zneuznalý, méněcenný a najednou je milostpán u Zdroje....
BLBOST!..JE TO K SMÍCHU.

Musím se tomu smát....když si vzpomenu, jak jsem se dříve cítil....jako nicka. No, spíš bych nad sebou měl brečet.
A jak jsem jí ubližoval....už to vím.....necítila se vedle mě moc dobře......urážel jsem jí.......teď je mi z toho moc úzko a cítím vinu.

..VINA...ANO, VINA....Jsi viník a viníkem zůstaneš!!!.....Tak to ti nemůže nikdy odpustit. 
Co všechno jsi jí řekl....a jakým tónem!!
To se tomu tvýmu Zdroji nebude líbit, o někoho takovýho určitě nestojí.....S tou vinou budeš žít už napořád!!....TAK!!!

Ne, ne, vidím, že mám v sobě dost odvahy si odpustit.....To je krásné a osvobozující a taky velká úleva.......až mi z toho pocitu tečou slzy.
Musím si s ní promluvit, snad to pochopí....vlastně, ona už to asi chápala i tenkrát.....a poprosím jí o odpuštění.

Ty nicko, co to zase meleš, to se chceš tak ponižovat a ztrapňovat! Však ona taky není svatá, jen si vzpomeň, co ti tenkrát řekla.....no, tenkrát, však ty dobře víš co, a přede všema!
Vykašli se na ní, ty si myslíš, že tě má ráda?.....to tak jo, ta má ráda jenom sebe!

Najednou cítím, že čím víc mám rád sebe, tím víc mám rád jí......Ty její oči a úsměv......ženy v sobě mají asi už odjakživa přímější napojení, naladění na život, vždyť umí dát nový život.....to je tak velké a nádherné.
Vzpomínám, že když jsem viděl poprvé našeho syna, cítil jsem tak obrovskou Lásku k ní a taky vděčnost. Říkal jsem jí, že jí budu nosit na rukou do konce života....jen se tomu smála....
A ty slzy...to jsou asi slzy úlevy....a taky jsou to slzy odpuštění.
Připadám si najednou nějaký lehčí a čistší.

To nesnesu, on zase brečí....mně se chce zvracet.....A jde to vůbec?...může ego zvracet??
Ty trapko, vzmuž se, jsi přece chlap a nebudeš nikde dolejzat!!
Jen ať si přijde hezky sama....no a ty potom, blahosklonně, můžeš jakože přijmout kousek viny, jenom tak symbolicky. 

To je tak krásné, necítit vinu, odpustit si, bylo to jako zajetí, zajetí vinou.
Tak a teď cítím ODVAHU na všechno a mám se za to rád a taky vím, že je v tom pokora.....prostě to tak cítím........To je radost a co ještě nového objevím?....Vlastně vím, že se dozvím všechno, co budu potřebovat a taky, že všechno, co je pro mě dobré, ke mně přijde, i když se mi to na první pohled nebude zdát dobré, a vím taky, že to všechno přijmu s důvěrou.
To je dobrodružství...JÓO, JÓO....jsem přímo urvaný ze života, z jeho velikosti, barevnosti a hloubky.

On je urvanej ze života a BEZE MĚ....úplně na mě kašle....To nesnesu.
Já si snad hodím provaz.....co to blábolím, i kdybych nějakej mělo, nemám si ho za co zavěsit.....nemám skobu.
ACH JO....už vím!.. zastřelím se.....Co zase blbnu, nemám pistoli, přece.
UŠKRTÍM SE, TAK!!!.....ÁÁÁAAA....ÁÁÁAA.....to nejde, jsem na to moc egoistické....Tak se otrávím!....ale čím? On mě sice už dost přiotrávil svejma kecama, ale já mám asi dost odolnej kořínek. 
Tak mě napadlo...a JDE TO?....jsem já vůbec smrtelné???!!!
...Asi umřu až s ním, jsme si nadosmrti souzený....
A CO KDYŽ JSEM NESMRTELNÉ?...Najdu si ho, až se znovu narodí. Jsem prostě jeho napořád!!.....
Najednou už mě to všechno unavilo...ON mě unavil. Jdu si hodit šlofíka, abych nabralo sílu, až přijde K ROZUMU...až si na mě vzpomene, až se probere z toho blouznění....... 
Určitě mu budu brzo chybět a on zjistí, že mě potřebuje....MUSÍ MĚ POTŘEBOVAT...Jsem přece tak úžasné!!!!
MYSLI už konečně..!!!...
.....................................
NIC, ANI ŤUK.

To je nádherná úleva, mít prázdnou hlavu, nechat všechny myšlenky odplynout.
Jak je ten vánek příjemný, a tráva jak se krásně vlní a les...ten je snad ještě zelenější a voňavější.....ale i to nebe je snad modřejší....A ta cesta...to je krása a písek jak mi krásně křupe pod nohama....

Písek mu křupe pod nohama a on je z toho celej urvanej.....A najednou poznal, že je les zelenej a nebe modrý.....??!!!..na to nemám......a na to jsi studoval!!!
A to jsme spolu poznávali tolik moudra....jen si vzpomeň, jak jsme ve škole všechny oslnili tím, jak jsme byli chytří......Vzpomeň si na všechny zarámovaný diplomy a jak ti je všichni záviděli.....a to i tvůj šéf, co tě chce vyhodit, on ti závidí, jak jsi moudrý!!
Tenkrát jsi byl někdo, teď jsi NIC....jsi jako ten písek pod tvejma nohama.

Co vlastně jsme...my lidé? Vždyť jsme nastejno jako ty stromy, tráva, i ten písek pod mýma nohama. Máme v sobě ale uvědomění si se a všeho, všeho a všech souvislostí a to je důležité a krásné.
Je to vlastně něco jako rouhání, nedokázat si uvědomit ten dokonalý řád v zázraku života a nesnažit se ho objevit a žít ho naplno...ŽÍT RADOSTÍ.

NIC...VŮBEC NIC....
On si mě vůbec nevšímá, civí si na oblohu a nic....jenom civí....
.................................
HALÓO....tady jsem, tady, za pravým uchem. Jsem ten obláček napravo.....vidíš?....ten co vypadá jako domeček..
............................................
ZASE NIC....obláček vpravo, obláček vlevo....jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka........čtvrtá ovečka..............................dvacátá ovečka.....................................

                                                                         * * *                                                    
                                                                  
P. S.
Ale nebojte se o mě, já jsem neusnulo spánkem věčným, já jenom hybernuju. 



Zdravím,
E.

ŽIVOT JE ZÁZRAK

Už to, že někdo je, je zázrak a tudíž - zázrak je život. (Můžeme ta slova za sebe řadit různě a vždycky nám vyjde, že život je zázrak.
Všechna tři slova mají v sobě stejnou zázračnou energii. Život = Být = Zázrak.

Když se narodí malé dítě, uvědomí si to snad každý a to i ten, kdo si neumí moc uvědomovat. Nový život je tak velký zázrak, že jeho hloubky ani myšlením nedohlédneme. Časem ale naše vnímání tohoto otupí a zevšední a přes všechny životní peripetie často přestaneme toto zázračno vnímat.

Když se dítě narodí, je to 3 a půl kila zázraku v tom co je, ale taky v tušeném a vysněném budoucím.
A když člověk umírá, kde je ten zázrak? Teprve tehdy se asi pozná, jak kdo ten zázrak dokázal zúročit. Jak kdo s tím zázrakem dokázal soužít a tvořit.
Všechny životní překážky nás vedou jenom k tomu, abychom se probrali a dokázali si uvědomit právě tento zázrak.

To že žijeme, je zázrak (beru pojem zázrak jako něco co je moc nádherné, tajuplné, zvláštní, nepochopitelné a neuchopitelné našim myšlením, ale přitom něco co je a je to skutečné...no prostě zázračné).
Všechno okolo nás je zázrak a kouzelné (vždycky záleží na úhlu a plnosti našeho pohledu), jak příroda tak i to, co lidé vybudovali.
Žijeme všichni v zázraku, ale asi nám nějak zevšedněl, trpíme možná něčím, jako slepotou z lhostejnosti a marnivosti. Taky mám dojem, že nás naše mysl schválně zaměstnává a odvádí nás tak od vnímání podstaty života, prostě nechce, abychom tento zázrak objevili, protože k tomu ji nepotřebujeme.
Všechno má svůj význam, tedy i toto matení. K tomu, abychom cokoliv pochopili a poznali, musíme překonávat překážky.
Naše mysl nás taky odvádí od přítomnosti tím, že nám nakukává: "To teď..co žiješ, to není žádný zázrak, ale AŽ......AŽ bude to a to, AŽ budeš mít to a to, AŽ budeš s tím a tím, potom budeš šťastný, potom budeš žít zázračně!"
Pokud neumíme vnímat zázraky přítomnosti, nemůžeme je čekat ani v budoucnosti, vždyť žádné budoucí neexistuje, protože to budoucí vysněné je vždycky to teď současné a my to teď neumíme vnímat, neumíme ho naplno procítit, přijmout, prostě ho žít. Neumíme žít to šťastné a momentální teď.

Všichni žijeme v zázraku, tak proč to někdo ví a někdo ne? Je to pro někoho málo? Chtěl by snad víc a proto je naštvaný a nešťastný? Mám dojem, že toto všechno je jenom póza našeho ega, které na sebe, tedy na nás, tímto upozorňuje.
Pokud nebudeme vděčni za všechno to, co máme, pokud si nebudeme naplno vážit života a toho zázračného v něm, nebudeme nikdy šťastni.
Být šťastný a spokojený i s málem, to není o skromnosti, ale o uvědomění si a taky o odvaze být sám sebou a za sebe.

Vždyť žijeme v Ráji, ale my lidé jsme pořád s něčím nespokojeni. Naše namyšlené ego nám vždycky nakuká, co je v tom Ráji špatně a my taky natuty víme, co je potřeba napravit a taky že napravujeme. Vylepšujeme Ráj!??
To je ale blbost a taky něco jako rouhání. Spíš si ten Ráj ničíme, svojí namyšlenou hrabivostí a nenasytností.

Ztišit se a "jenom" být.
Vnímat a "jenom" se radovat.
Tak málo a přitom je to tak moc.
A nebo to někomu může připadat tak jednoduché, že tomu nemůže ani uvěřit a tím, že hledáme ve všem složitosti, tím se zamotáváme a přes to bloudění zase nevidíme ten zázrak?

Člověk je jako jezdec, který hledá svého koně a nemůže ho nalézt, přestože na něm sedí. 
(To je staré indické přísloví).

Co je vlastně to slavné a velké osvícení, ten moment AHA, kdy najednou pochopíme?
Co to je? A jak to vypadá?
Je to v pochopení složitostí? V moudrosti? Ve zkušenostech? V předaných hermetických naukách?
NE....a vlastně i ANO.

K tomu momentu se ale můžeme dostat každý i teď, v tuto chvíli. Stačí vypnout mysl a jenom vnímat.
Můžeme si třeba představit květ rozkvetlé jabloně.
Nehodnotit, nepřemýšlet, nesoustředit se na jeho tvar, barvu a vůni....jenom se dívat a vnímat. Vnímat i jinými smysli, nežli je těch našich pět ověřených, které jsou spojeny hlavně s poznáváním a posuzováním hmoty.

Jenom vnímáme a najednou si uvědomíme spojitost toho květu se vším. Nejen se svým stromem, s půdou, ale i s celým vesmírem......
......a v té "malosti" jednoho kvítku, objevíme nejen jeho velikost, ale velikost celého světa.
Těch kvítků na jabloni je hodně, a hodně je taky zázraků velikostí v celém Univerzu.

A když už umíme tak nádherně žasnout nad jednin kvítkem, co teprve nad sebou a nad ostatními lidmi?
Jak je to paradoxní, jsme všichni tak zázrační a necháme se udupat, zmenšit, zméněcenit sami sebou. Nikdo jiný nad námi totiž tuto moc nemá, jenom my sami a to jenom tím, že nemáme odvahu, hledat tu krásu zázraku života.

Proč někdo vidí hloubku v malém, "jednoduchém", pomíjivém kvítku jabloně a někdo ne?
Proč někdo odhalí tu "jednoduchou" pravdu v podstatě života a někdo ne?
Možná za to může něco jako většinový efekt.
Většina lidí dělá to, co dělá většina lidí. Myslí si, že když to dělá většina, tak to bude určitě správně.
Většina lidí ale nemá odvahu žít za sebe, alibisticky se řídí "moudrem" většiny. Je to jako začarovaný kruh plný paradoxů a námětů na romány, filmy a seriály.

Když si uvědomím, že jsem jednotlivec a jdu si svojí cestou (protože každý máme tu svoji jedinečnou), mám tu odvahu jít svojí cestou, po které se nechám vést jenom sebou, nacítěním se do sebe a do všeho a do všech, uvědomím si najednou, v obrovské pokoře, svoji spojitost se vším a vnímám tak naplno i zázrak života.

Tím že se vyčleníme z většiny, jsme jednotlivec, který se stává paradoxně součástí všeho. V tom všem je ale svoboda, ale taky přímé a nenásilné vedení a řád.
Toto všechno ale umí zahlušit naše myslící a namyšlené ego, pokud se jim necháme ovládat, nic z toho zázraku nepoznáme.
(Píšu tady o egu, jako by bylo něco jako bubák, ale ono v sobě nemá asi jenom tu negativní stránku, kterou máme za úkol pochopit a tím pádem v sobě zvládnout, tím, že jí přijmeme a poučíme se z ní. Ego je našim velkým učitelem v uvědomování si..... Zrovna dumám nad tím, jak asi vypadá ta dobrá stránka ega v nás....Třeba je to ten pravý opak toho negativního...odvaha, pevnost, věrnost, vytrvalost, prostě všechno kladné, co je spojené se hmotou naší Země, našeho hmotného světa).

Poznat zázrak bytí je moc krásné, ale žít nastálo v tom vnímání zázračna, to je teprve krásné a inspirující.
Když vidím malé dítě, jako bych se dívala na jeden kvítek jabloně.
Můžeme si uvědomit, navnímat, energii kořenů, které jej vyživují a taky vidět krásný zralý plod, který z něj vyroste a uzraje, ale taky holé zimní větve bez ovoce. My ale víme (ale nevíme, jak to víme, prostě to víme a to nejen ze zkušeností z minulé úrody), že i ty holé větve jsou zázrak, protože v sobě ukrývají pupeny budoucích voňavých květů.
Taky si můžeme uvědomit, že ani ta jabloň nebude růst věčně, ale my víme, že i to je zázrak, protože někde jinde už roste a pokvete jiná.

V narození dítěte vidí každý zázrak, ale časem někdy toto vnímané kouzelné otupí.
V mladosti v nás Láska zase naplno dokáže vykřesat to zázračné jiskření, ale i to u někoho časem vyhasne.
A v pozdějších letech?.. ke konci života?...kdy už by člověk měl být v sobě plný zázraků z prožitého?
....Nevím, o tom ještě nemůžu psát, protože jsem tam ještě nedospěla, ale tuším, že teprve potom se pozná, co a jak jsme kdo pochopil.

Proč jsme tu?
Máme možnost žít ten zázrak a my se rouháme životu už jenom tím, že ho nevidíme, že se z něj nedokážeme naplno radovat. Není tu nikdo, kdo by nás za to trestal, nikdo, ani Bůh. Trestáme se sami (pominu-li zákon karmy, ale vlastně i tady všechno záleží jenom na nás), nikdo jiný nad námi nemá tu moc, jenom my sami, tím, že nedokážeme být šťastni, že nedokážeme zúročit právě ten zázrak, který nám je nabízen, darován.
Nikdo, ani vláda, ani partner, šéf, ani Bůh nás netrestá.
Bůh, Univerzum, Zdroj (jak kdo chce toto ono nazývat), ten nás "jenom" vede, ale netrestá, naznačuje nám cestu, ale dává nám svobodu v našem konání.

Být člověkem je zodpovědné a velké poslání, chopme se ho naplno s Odvahou a s Radostí, ať můžeme naplno žít zázrak života, pro sebe, ale tím pádem i pro ostatní a pro vyšší uvědomění celého světa.
Opravdu to stojí zato.

Radujeme se nad zrozením a početím, ale až se budeme umět radovat i nad našim odchodem, nebo nad odchodem někoho druhého, až si budeme umět uvědomit zázrak jeho, nebo našeho bytí, teprve potom budeme vnímat ten zázrak života naplno.

Člověk je počat a on se pak jakože kouká, co si počne se svým životem?
NE, NE.
Člověk je počat a dušička, která se připojí ke hmotné schránce, kterou si sama vybrala, přesně ví, co a jak si má počínat. Tak proč často opakuje ty samé chyby ve svém počínání a to pořád dokola, ve spoustě svých dalších početí? Proč?
Proč zbytečně?

Vždycky, v tento vánoční čas, máme možnost procítit, navnímat to zázračné, božské zrození. Můžeme ho procítit i v sobě a tak si spoustu souvislostí uvědomit.
Je to krásný čas, jiskřící příslibem rozkvetlých jabloňových květů. Připravme v sobě prostor na početí sebe.

A jde to!...jakože počít znovu sám sebe, do úplného zázračného zrození v Uvědomění a Radosti.


                                                                   * * * * * *


Zdravím a přeji Ti, milý čtenáři, krásný vánoční čas plný zázraků.....protože i Ty jsi zázrak. ;-)
Eliška.



Zvláštní znamení - Hana a Petr Ulrychovi a Javory

MÁ ČERT DUŠI?

Tuto otázku mi položil můj kamarád Aleš na FB 5. 12. tedy na Mikuláše, a jak tušíte, přiměla mě k zadumání se.

Jako první ke mně trefila zásadní otázka a to ta, jestli vůbec čerti existují? A mám dojem že ne. Čerty si lidi VYMYSLELI ve své mysli a peklo jakbysmet. (Proč tomu tak je, to už je zase další otázka).

Tedy takto, alespoň já žádného čerta neznám a ani netuším, proč bych ho měla znát a nebo potřebovat. Možná to někteří lidé mají jinak nastavené, to nevím.
(A peklo?...To taky není, to si dokážeme udělat, mi lidé, tady na Zemi, na Bohu žel).

Stejně je ta trojice velice zajímavá, jakože, Mikuláš, Anděl a čert.
Mikuláš je historicky doložená osoba, takže nám tu zastupuje člověka a jeho lidství v tom dobrém. Taky je zajímavé, že je vůdcem té trojice, byť je "jenom" člověk. To mi připadne moc sympatické a zásadní.
Čert je tady zástupcem té temné stránky v nás a Anděl té dobré, to je jasné. Taky se mi líbí, že se čert a Anděl spolu vždycky kamarádí, že se nikdo nad nikoho nepovyšuje.

Jako bychom se, my lidé, snažili najít rovnováhu mezi zlem a dobrem okolo sebe a hlavně sami v sobě a vede nás k tomu to člověčenství, Mikulášovo. To znamená, že nás vede lidské srdce, Láska.

Jako bychom intuitivně toužili pochopit, že je dobré přijmout i ty temné stránky v nás, tím, že si je naplno obnažíme a už je před sebou nebudeme schovávat. To co je viditelné, to už se nám najednou nezdá zas až tak strašné a máme tak větší šanci vše pochopit. (K tomu slouží a tím pomáhá, ta maska čerta. Masky v sobě mají taky hodně symbolů a tak velkou moc).

Opravdu je to moc zvláštní trojice.
Zlo personifikované vymyšlenou postavou čerta. (Ale musím přiznat, že moc hezky vymyšlenou).
Mikuláš, člověk, ale vnímaný v tom vyšším, osvícenějším pojetí....a Anděl.

Čert není, Mikuláš byl a Anděl?

Andělé...to je Tajem, nádherný, prostě neskutečně krásný Tajem. Andělé opravdu existují, různí a různě velcí.
Existují úplně nezávisle na všem, nejsou jenom něco jako služebníci a poslové Boha (jak je ukazuje křesťanství), připadne mi, že jsou úplně mimo a samostatně, i když samozřejmě v Jednotě se vším.

Andělé jsou. Nikomu se nenutí, ale když je člověk požádá, vždycky jsou u něj a pomáhají.

Andělé jsou....a Bůh? To je teprve otázka!
No, určitě to není ten vousatý kmet na obláčku, to je jasné asi všem (tedy...snad)?
Bůh taky není NĚKDE, jakože, někde daleko a my, jakožto lidé, máme za úkol ho hledat, někde ho nahánět a podbízet se mu, třeba čistotou svého srdce a nebo "dobrými skutky".
No, vlastně jo, máme za úkol ho hledat, ale nemusíme hledat nikde daleko, protože je všude okolo nás, je ve všem, tedy i v nás. Když si toto uvědomíme, našli jsme Boha, ale i sebe.

Je moc smutné, když si člověk uvědomí, kolik válek bylo a je pro nepochopení slova - Bůh. Nechce se mi to slovo ani moc používat, zní moc pateticky a je zašpiněné marazmem náboženství (všech bez rozdílu), raději píšu a říkám Univerzum, Zdroj.
Na druhou stranu, to slovo Bůh, je všeříkající a krásný pojem, pokud ho osvobodíme od všech nánosů dřívějška a taky je s námi to slovo sžité.

Takže, otázka zněla: Může čert vypustit duši? (Z čehož primárně vyplývá základní otázka: Má čert duši?).
Za sebe odpovídám, že nemůže, protože žádnou nemá, protože čerti neexistují..
Mikuláš duši měl.
A Anděl?......Tak to nevím. Určitě nemá duši jako my lidé, to určitě ne....a nebo třeba má a může se někdy i vtělit do těla, kdyby chtěl.

Třeba jsou Andělé zhutnělá substance Lásky. Tak zhutnělá, abychom jí mohli, my lidé, vnímat.
Bůh je Láska a Láska je tím pádem nosné médium Univerza.
Pokud bychom si mohli povídat se Zdrojem, Bohem (a to my můžeme), mám dojem, že by si kolikrát nebral servítky, že by nám ledasco natvrdo vyjevil, a to po právu, ale je taky potřeba si uvědomit, že jeho Láska je bezpodmínečná, jsme prostě lidé a on dobře ví, co a jak...ale Andělé?

Andělé prostě "jenom" jsou. Jsou a většina lidí o nich ani neví, snad jenom tuší, ale mám dojem, že nemají odvahu připustit si ani to tušení. Je ale zajímavé, jak moc a krásně Andělé zlidověli v obrazech, soškách, rčeních, pohádkách a filmech a to tak, že nádherně a věrně. (Vlastně stejně jako čerti, ale přiznejme si tu na pravdu, kdo z nás by si dal do bytu sošku čerta místo sošky Anděla? A nebo...už vidím vánoční stromeček vyzdobený samými čertíky...brr, takže raději nevidím).

Pokud má člověk odvahu Anděly poznat, vnímat je, nikdy na to nezapomene, protože něco tak krásného a obrovského prostě ještě nezažil. (A těch lidí je už dost, těch, kteří Anděly poznaly, ale každý nemá odvahu o tom vykládat a nebo psát).
Anděl jenom je, nic nenutí, nekáže, ale je, je naplno a je pro vás. Je podpora, Láska, obrovská síla a světlo.
Jenom je a to stačí, prostě je s vámi. Je to čistá, ničím nezkalená radost a něha.

Takže to shrnu.
Čert nemá duši, protože neexistuje, ale v té nádherné trojici, Mikuláš, čert a Anděl, v té duše je a obrovská, člověčí, protože tyto tři k sobě přidružili lidé a to je moc krásné.
Je z toho poznat, že jako lidstvo toužíme po dobru, snažíme se, aby dobro převážilo tu temnější stránku v nás a jako jazýček vah, mezi nimi, mezi čertem a Andělem, je Mikuláš, člověk, dobrý člověk, plný Lásky.

Nechci tento článek končit moc pateticky, ale opravdu mám z těchto tří radost.
Tím pádem i z nás. ;-)

Pokud Anděly stvořila boží Láska (jak jinak), tak čerty a ďábly stvořil lidský strach.
Z čehož jednoznačně vyplývá, že Láska je tvořivá energie, a strach ničivá, destrukční.

Máme všichni volbu, svobodnou volbu a to je asi to hlavní poznání v tomto tématu.


Zdravím,
Eliška.



 P. S.
Doufám, přátelé, že všichni chápete, že to co jsem napsala, to je jenom moje vnímání tohoto. Neříkám, že tomu tak je, jenom mám takový dojem.
(Ale já na svoje dojmy dám a řídím se jimi, protože nemám strach jim věřit....;-).