EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - VII. kapitola MEČ

MEČ -VII. kapitola



Od té doby, co se potkala s Davidem, připadá si Eva často schizofrenně.

Má ráda, když má volnou hlavu a jenom si tak s lehkostí a hravostí navnímává podněty z okolí, ale od rozhovoru s Davidem se jí do hlavy derou různé pocity a to i ve chvílích, kdy je plně zaujata svojí prací a nebo rodinou.
Třeba se z ničeho nic rozesměje, ale opravdu naplno a ani neví čemu se směje, nebo zase pocítí hluboký smutek a tíseň. Vždycky ale pozná, že jsou ty pocity spojeny s Davidem. Vnímá to, jako jakési jejich přímé napojení.

Je krásný letní den, Eva jede na kole a užívá si volnosti v pohybu. Sleduje, jak letní vánek pročesává rozkvetlé traviny okolo silnice a uvědomuje si jeho teplý dech na celém svém těle.
Soustředěně, ale s lehkostí, šlape do pedálů a prociťuje svoje tělo. Nejede vší sílou, ale tak, aby mohla naplno vnímat svaly které se při jízdě zapojují. Raduje se z pohybu, ze svoji síly a ze svého pevného a pružného těla.

Eva má ráda svoje tělo, je pro ni jedním ze symbolů krásného materiálna, kterým je obklopena. Vnímá ho taky jako základnu pro duševno, a taky pro svůj duchovní přesah. Ten jí poskytuje něco jako přímé napojení, které jí naplno naplňuje a vyplňuje, a taky povznáší to fyzické, pevné.

Šlape sice silou, ale tak aby se mohla kochat krásou letní přírody.
Strouhy u silnice jsou plné bylin a květeny všeho druhu, kterou slunce naplno roz vonělo a letní větřík tu vůni rozverně roznáší vůkol. Evu napadá, že ty úzké pruhy, mezi polem a silnicí, jsou už jediné útočiště pro tuto botanickou různost, která je sem vytlačená chemickými postřiky z okolních polí.

Z kraje silnice na ní mrká moudrý a něžný Heřmánek. Hned vedle něj roste Rmen a snaží se nad něj povyšovat alespoň svojí výškou. Evu dojal pohled na důvěřivou Mochnu husí, která se plazí na kraji silnice a snaží se uchytit na asfaltu. Má už od dětství moc ráda její pravidelné, nízké, kuřátkově žluté, kulaté kvítky a zvláštní seskupení sytě zelených lístků na stonku.
Vidí bílé, placaté květenství Řebříčku a i na dálku si bezděčně připomíná jeho kořeněnou vůni. Těsně u silnice vyhlíží na vysokých lámaných stoncích Čekanka. Eva si při pohledu na její, do rovna řezané, pravidelné, nebesky modré květy, vybavuje pověst o dívce, která tak dlouho čekala na svého milého, až se proměnila v tento něžný a skromný kvítek.
I křehké Přesličky si na vlhčím místě u silnice našly útočiště. Svojí zvláštní skládanou sestavou na stoncích a zajímavým květenstvím, jsou tu jako poslové z dávných dob.
O kus dál si natřásá svoje jemňounké, červené sukničky Vlčí mák. Jeho vyzývavá nádhera barevně vévodí celému květinovému společenství.
Vší tu barevnou různost doplňují a zjemňují, naplno rozkvetlá, vysoká stébla trav a taky vší té nádheře dodávají pohyb.
Eva vnímá vždycky všechny bylinky a kytičky jako svoje nejbližší kamarády a to už od raného dětství, kdy se s nimi začala seznamovat a poznávat je.

Po pravé straně vidí obrovské pole Kukuřice. Silné, svěží, ztepilé kukuřičné stvoly připomínají Evě, ve své děsivé monokulturnosti, vojáky. Jde z toho až strach a Evu napadá, že Kukuřice čekají na vhodný okamžik, kdy dobudou příkop a obsadí další území za silnicí.
Už z dálky na Evu mává nádherné, buclatě-střapaté, fialové květenství Pcháče, pohupující se na dlouhých pevných stoncích.

Eva si při jízdě naplno užívá pohybu a volně proudících pocitů a asociací z nich.
Právě míjí obilné pole. Vousatý Ječmen se pod doteky větru mění v moře. Vlní se a tvoří nádherné lesknoucí se plošné obrazce, připomínající vodní hladinu ve větru.
Ten pohled Evu vždycky dostane a dojme. Vzpomene si na Malého prince, na jeho blonďaté vlasy a připadá si jako jeho liška, kterou si ochočil.
Eva v sobě cítí a ctí svobodu nadevše, ale toto přátelské ochočení jí připadne moc velké a hluboké a taky jenom pro odvážné.

....a je to tady zase....Eva pocítila najednou velký smutek a něco jako tíseň.
Jsou to jenom holé pocity, ale tak silné, že jí až vehnaly slzy do očí. .......ano, je to stejné, jako už mnohokrát. Ten smutek jí celou pohltil, až do hlubin časů.
Jsou to tísnivé pocity, ale ví, že někde za nimi se skrývá něco velkého a podstatného, nějaké velké poznání a tyto pocity na to jenom upozorňují a Eva taky ví, že tyto pocity jsou spojeny s Davidem.

V tomto psychickém rozpoložení odbočuje na polní cestu vedoucí k blízkému lesu, sesedá s kola a sedá si na okraji lesa pod velký dub.
Je ráda, že se naučila vytěsňovat z hlavy myšlenky, které nechce, prostě si umí udělat v hlavě prázdno, ale teď to nejde a Eva si uvědomuje, že nechce a ani nemá. Někde za tím vším cítí něco krásného, zásadního a hodně povědomého, něco, co jí přes ty pocity dovede k poznání.
Vnímá to taky jako dobrodružství, ale hodně tajemné a záhadné.

Letní vánek jí něžně hladí, a sladká vůně Mateřídoušky jí sytí. Cítí se najednou plně a spokojeně, jakoby všechno bylo tak, jak má být a to i přes ty slzy a tísnivé pocity, které jí svírají srdce.
Někde podvědomě ví, že je to velký dar a taky úkol, který jí byl vyjeven a darován.
A taky v sobě má jakousi důvěru z Univerza, že ona na to má, že to zvládne, že přijde na to, co to znamená. A naplno vnímá, že je to moc důležité a to nejen pro ní a pro Davida a mísí se v ní z toho pocity jakési tísně a radosti.

Eva si lehá do měkké voňavé trávy, hned vedle velkého polštáře fialkové Mateřídoušky. Okolní vzduch je prosycen její konejšivou vůní a všemi pocity, které k ní volně přicházejí.

Eva žádá o ochranu a okamžitě jí dostává.

Najednou si vybavuje, kdy poprvé poznala tento neskutečně krásný pocit ochrany a jistoty.


                                                                             *

........je v Shamballe, ve velkém hlavním chrámu. Sedí na kamenné lavici vedle nádherného kamenného kaskádovitého vodotrysku s křišťálově čistou vodou. Vedle něj stojí její průvodce Shamballou, je to mladý muž v dlouhém tmavě-modrém plášti.
Po pravé straně sedí její kamarádka Magda a po levé David. Často chce být v Shamballe sama, ale David je s ní pokaždé.
Sedí všichni tři vedle sebe a Eva najednou pocítí velký smutek......uvědomuje si, že necítí jenom svůj smutek, ale i tíseň Magdinu i Davidovu. Najednou vidí všechny tři jako malé, asi osmileté děti, které se k sobě tisknou jako vystrašená ptáčátka.
Eva pociťuje smutek každého zvlášť a poznává, jak je každý trochu jiný, ale ve své podstatě stejný.
Ona se cítí jako malá holčička, které chybí láska. Cítí, jak má abnormální potřebu tohoto citu a jak je jim nenasycena. Pláče a vnímá, jak jsou i Magdiny pocity podobné. Ale i u Davida prociťuje opuštěnost a něco jako zradu v očích malého dítěte.
Všichni tři se k sobě tisknou a pláčou. Eva, jakožto malá holčička taky cítí bezmoc, neví, jak by mohla oběma pomoci, má totiž pocit, že je musí chránit....to jí rozpláče ještě víc.
Eva vidí všechny tři, jak se k sobě choulí a pláčou...pláče taky.

Najednou, plna smutku a zoufalství vidí, jak se za nimi objevila obrovská bílá záře a ta záře je objímá.
Eva si ihned uvědomuje a taky vidí, že je to Anděl.
Jeho záře je tak velká, že zprvu neviděla jeho obrysy a vlastně ani teď je moc nerozeznává. Vidí ale detailně, jakožto malá vzlykající Eva, konce jeho křídel, kterými je všechny tři objímá a něžně je k sobě jimi vine.
Eva pocítila obrovskou něhu a ochranu a taky sílu, tichou a obrovskou Andělovu sílu.
Taky ihned ví, kdo to je. Je to Archanděl Michael. Ví, že je to její Anděl v Shamballe, ale ještě nikdy ho neviděla, až teď.
Je hodně vysoký, měří asi tři metry a je celý bílý. To světlo, které z něj vychází je silné, ale ne oslnivé, je bílé a neutrální. On s nimi jenom prostě je, o nic se nesnaží, nic neříká. Jenom je a je to ztělesněná síla, útěcha a pochopení, které obklopuje všechno, co je v jeho blízkosti.

Jsou všichni tři, jakožto malé děti, v andělské náruči. Ten pocit neumí Eva ani popsat, je to prostě moc nádherné a utěšující.
Od té doby je Michael v Shamballe už pokaždé s ní. Stojí na stejném místě, vždycky za kamennou lavicí a je to krásné. Pokaždé taky vidí Eva konce jeho křídel, vidí i celé tělo a obličej, ale ten je hodně zastřený jasným bílým světlem, které z něj vychází.

Eva teď už ví, že je stále v silné ochraně Archanděla Michaela, stačí ho o ni jenom požádat.
Zažila už v Shamballe ledacos, ale něco takového ještě ne. Ví taky, že o tom nemůže vykládat každému na potkání, nechává si tento zážitek, vlastně stejně jako většinu toho, co prožila v
Shamballe, pro sebe.
                                                                         
Eva zná svojí sílu, ví, jak působí na ostatní. Ví taky, že se musí naučit ovládat a usměrňovat tuto svojí vnitřní energii.
Myslela si taky, že nemá strach, že jí ta vnitřní síla dává odvahu, ale v souvislosti s Davidem ještě pár strachů objevila. Jako poslední to byl strach uvěřit, mít odvahu uvěřit svoji intuici. Intuici, která jí ještě nikdy nezklamala......tak silný a záludný strach to byl.

Archanděl Michael je bojovník, umí bojovat se strachy. Když ho v duchu zavolá, je u ní a chrání jí svými obrovskými křídly.
Vždycky jí to dostane, ten pocit jistoty a samozřejmé ochrany, pocit plného nadechnutí. Naplní jí to důvěrou a vděčností a taky jistotou. Celá se vždycky rozzáří. Je to velké a nepřenositelné.

                                                                              *  
                                                                       
Eva sedí ve stínu, obklopena a prosycena létem a je jí najednou moc krásně. Přemítá o tom, jak je šťastná a pociťuje za to velkou vděčnost a to i za ty slzy, které jí ještě nestačily oschnout na tvářích.

Je velká škoda, že někteří lidé nemají odvahu uvěřit v Anděly. Říká si Eva v duchu, ale na druhou stranu se tomu vůbec nediví, vždyť i ona je poznala teprve nedávno a právě díky Shamballe.
Jak si tak nad nimi mudruje, vzpomněla si na jednu příhodu se svým Andělem.

Nedávno se se svojí kamarádkou Magdou snažily přijít na kloub tomu, proč nemá Magda dost peněz, proč není schopná přijmout finanční hojnost.
"To, že k sobě nevpustíš hojnost materiální, to znamená, že se nemáš ráda, myslíš si, že nejsi dost dobrá na to, abys byla oceněná. S penězi totiž umí zacházet jen silní lidé a taky s nimi můžou dokázat velké věci. A navíc, peníze jsou o svobodě."
"Všechno chápu, snažím se přijmout sebe i peníze, mám je ráda," říká Magda i když trochu nejistě.
Je to pořád dokola, ale Eva ví, že je v ní něco moc hluboko a že se to bojí vyjevit: "Proč nechceš peníze, proč je nemáš ráda?!!" ptá se jí zhurta.
"Peníze nepřinesly nikdy nikomu nic dobrýho," zní náhlá Magdina odpověď.
"Tak vidíš, a je to venku. Peníze za nic nemůžou, peníze nejsou zlý, jsou úplně neutrální. Jsou ale moc, moc, silná a zhutnělá energie a každý s ní neumí zacházet, proto už hodně lidí zničily, ale ne ony, ti lidé se zničily sami, neměli v sobě dost mravní síly."
"Moje maminka, když u sebe nemá dost peněz, tak z toho vyšiluje."
 "A jak to vypadá, táhne se to u vás po mateřské linii," odhaduje Eva: "Víš co, pokusíme se poslat Lásku přes tebe a tvojí maminku až úplně do nekonečna všem matkám ve vašem rodě."

Obě se drží za ruce a Eva vede slovem vizualizaci: "Představ si, že za tebou stojí tvoje maminka, za ní její maminka, tvoje babička a tak dál a dál, ty postavy tvoří zástup až někam donekonečna."
Obě mají zavřené oči a Eva pokračuje: "Teď si představíme, že z našich srdcí vyzařují paprsky Lásky a přes tebe je vysíláme tvoji mamince a přes ní dál a dál."
Je to krásné, Eva vidí, jak zlatý proud Lásky krásně prostupuje skrz Magdu i přes její maminku, ale dál se nemůže dostat i přes snažení obou. Narazil na černo.
Najednou Eva vidí svým vnitřním zrakem, jak se to černo proti ní postavilo a snaží se jí opanovat, pohltit. Pouští Magdiny ruce a uvědomuje si, že nepožádala o ochranu. Rychle se to snaží napravit a žádá o ní svého Archanděla. Už ale vidí černo ve své hlavě. Až se toho polekala. Snad není pozdě, napadá Evu.
A tehdy se to stalo. Vidí svého Anděla, jak přistupuje zleva k tomu černu. Eva vidí, že má v pravé ruce dlouhý, úzký, světelný pruh. Vypadá to jako bílo-modrá, neonově zářící světelná tyč.
Anděl bodá tyčí do toho černa, které Evu napadlo. Černo ihned mizí.

Eva často říká, že už jí nemůže nic překvapit, po všech těch metafyzických příhodách, které zažila, ale teď stojí zkoprnělá a říká svoji kamarádce: "Magdi, já jsem viděla Michaelův meč! Víš, jak je vždycky vyobrazený s ohnivým mečem? On nemá ohnivý meč, jeho meč vypadá jako meč z hvězdných válek, je to dlouhá jasně neonově zářící tyč. Vlastně to bude asi hodně zhutnělá energie."
Eva je stále ještě v údivu, ale cítí velkou úlevu, to černo bylo opravdu hodně děsivé: "Magdi, a víš, co je zvláštní?" uvědomuje si po chvíli: "Michael nebyl tentokrát obklopený bílou září, tak jak ho vidím vždycky. Viděla jsem jeho postavu, ale neuvědomuji si, co měl na sobě, byla jsem soustředěná na to černo a jeho meč, ale vím, že měl jenom něco přes hrudník a boky.....třeba tu svoji světelnou energii soustředil do toho meče?"

                                                                          *

Byl to tenkrát pro Evu hodně silný zážitek.
Ano, cítí se moc dobře v Andělské ochraně a podpoře. Usmívá se a nechává volně plynout všechny pocity a vzpomínky, které k ní dnes trefily z rozmarného léta a děkuje s vděčností za ně.

Eva vstává a ohlíží se na místo, které jí poskytlo svoje krásno k odpočinku a děkuje mu za to.
Sedá znovu na kolo a s hlavou ještě trochu v pocitových představách se zase ráda vrací k tomu krásnému hmotnému světu kolem, ve kterém stejně vnímá hlavně jeho přesah a návaznost se vším a na všechno. Cítí, jak jí to celou naplňuje a jak je to krásné i logické.

Ze všech sil se rozjíždí. Najednou potřebuje svoje fyzično naplno vnímat, potřebuje se pevně uzemnit do hmoty, potřebuje se zase dostat do rovnováhy, aby tak měla pevnou základnu ke svým hvězdným výletům, které jí naplňují a taky doplňují její logičnost a pragmatičnost.
Cítí se tak pevná a ví, že jí nemůže jen tak něco rozhodit. Vždyť dokázala ustát i meč Archanděla Michaela.
V duchu se těmto svým úvahám usmívá a je jí moc dobře, jak v jejím těle, kterému zrovna dává zabrat, tak v její, nekonečnem poznamenané mysli.

Jede si letní krajinou, má vítr ve vlasech a na tváři cítí jemný dotek andělských křídel....