pondělí 24. srpna 2015

Psáno pod dojmem z knížky - Nová země od Eckharta Tolleho

Ještě s malou úvahou o egu.



Knížka je určitě nejúžasnější vynález pro člověka.
Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.....(ale ne, co zase blbnu, ten citát patří určitě někam úplně jinam...ale, co když......)?  
Knížky jsou taky velká věc pro jeho duchovní růst.

I když, na druhou stranu, jsou přírodní národy, které písmo nemají a všechno poznání si předávají ústně a tak taky k sobě mají blíž a má to určitě něco do sebe.
No, my knížky máme, tak je čteme a taky je píšeme.

Znám ale spoustu lidí, kteří čtou o 100-6 a stejně nikam moc nepostupují, myslím v pochopení života. Čtou, jezdí na různé semináře a přednášky duchovních koučů a mistrů, ale mám dojem, jakoby se pořád točili v kruhu. Bude to asi tím, že čekají, že jim někdo vyjeví, ukáže to kouzelné poznání a oni ho jenom přijmou. Ale tak to nefunguje, protože všechno TO má každý z nás už v sobě a to od narození.
Do sebe musíme zaměřit pozornost ne vně.

K poznání můžeme dojít i sami, i bez knížek, ale když už je máme, je to velká a krásná pomoc a taky radost.
Knížek o duchovním rozvoji je hodně, ale opravdu hodně. Abych napsala pravdu, já jich moc nečetla. Probírám to tak nějak intuitivně, i když o hodně autorech a titulech vím a máme je doma (a to taky opravdu hodně), necítím potřebu po té, které sáhnout.

Jednou jsem zapojila rozum, a ten mi řekl: "Měla by sis tuhle knížku přečíst, máš jí tady rovnou pod nosem a tolik lidí říká jak je úžasná."
Dobře tedy, beru jí do rukou a říkám si, že v tom má určitě prsty moje ego, v tom, že jsem neměla chuť jí číst, že si připadám taáák chytrá, že to nepotřebuju, že to všechno co je v té knížce napsané, přece dáávno vím.
Ne...po chvilce čtení poznávám, že moje ego je v tom nevině a že moje intuice měla pravdu, že je krásně intuitivní..no, prostě ví.  
Protože.....začnu číst a mám dojem, že se mi, z té knížky, do hlavy derou myšlenky, které se mnou nesouzní. Nejsou špatné ale nějak drhnou a neladí s tím, co ke mě přichází napřímo.

Mám ráda volnou hlavu a vím, že tím prostorem ke mně přichází přesně to co má a to v tu pravou chvíli. Mám plnou důvěru v toto napojení přímo ke Zdroji.

Po pravdě, četla jsem málo knih na toto téma, ale ty co jsem četla, se mnou naplno souzněly a moc mě obohatily.
Jako nejhlavnější a Láska na celý život jsou knížky Eduarda Tomáše, a to hlavně Paměti mystika a Metafyzické příběhy. Díky němu jsem si uvědomila, co jsem už od dětství v sobě vnímala a pociťovala, ale nechápala. Dal mému životnímu vnímání tvar a směr. Vlastně, já jsem si ho dala sama, ale on mi moc pomáhal a nenuceně láskyplně mě vedl a vlastně vede stále.

Druhá knížka, která mě dolaďovala, byly Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize.
Je to moudrost přírody předaná lidem, přímá, jednoduchá a čistá. Ta moje četba, to nebylo jenom splynutí v uvědomění, to bylo něco, jako kdybych viděla čtyři symboly v obrazech, se silnou, jasnou konturou.
Je v ní takové utvrzení, jednoduché a logicky podané utvrzení a mně připadne, jakoby ho indiánům předala sama matka Země.
A Pátá dohoda?...tak ta to všechno ještě víc povznáší a dolaďuje přes vesmírné vlivy, které krásně souzní s těmi zemními.

Jak jsem psala, můj prostor v hlavě mi skýtá tolik možností k putováním, že ho mám nejraději volný a v tichu přírody a nebo s hudbou si připadám naprosto plná.
Vlastně, prázdně plná. :-D

Eckharta Tolleho taky samozřejmě znám už dlouho, jak z FB, tak z YT, moc si ho vážím, stejně jako spoustu jiných lidí, kteří vědí o čem mluví a nebo píší a to všechno žijí.

Jsem přesvědčená, že žádná knížka s námi nehne, že nám nic nedá, pokud jsme si to sami v sobě už neobjevili. Teda alespoň částečně, aspoň kousíček.
To, že si přečteme něco, co s námi ladí, že najednou něco pochopíme, to nás může jenom utvrdit v tom, co už jsme věděli a nebo tušili. Dá tomu Vím čitelnost, tvar a pomůže nám všechno dát do souvislostí.

Nová země si mě našla sama.
Tedy, po pravdě, víme o sobě už dlouho, protože spolu už nějaký čas bydlíme.
Jednoduše a prostě si za mnou přišla. Ležela si, jen tak, na pračce v koupelně a dělala jakože nic. (Tedy, přátelé, doufám, že si nemyslíte, že jsem až tak moc mimo, abych si myslela, že za mnou doopravdy přišla?...to nee!... vždyť přece nemá nožičky....;-)..!...alee....mohla se klidně připlazit...ha!....no, musím se pořádně podívat, jestli nemá ošoupaný stránky).
...a tak to začalo. Moje oči jí uviděly, intuice řekla: "Ano, už je ten pravý čas, ber jí."
pravá ruka jí uchopila a tak započalo naše splynutí.

Čtu a to co čtu, tvoří proud pocitů a představ, které se jemně a úplně samozřejmě napojují, přidružují a nenuceně splývají s tím proudem, který protéká mojí prázdnou hlavou z vrchu.
Zdálo by se, že jdou ty směry proti sobě. Tolle přes oči nahoru do vnímání a to co si ke mně jen tak přichází, proudí z vrchu. Ale nevadí to, krásně se oba proudy doplňují.
Bože, to je radost.

Ta knížka mi pomohla vyplnit, pomocí mého uvědomění, prázdná místa a to i do hloubky časů mého života.
Jakoby dala i rám mému životnímu vnímání. Ale neohraničuje ho napevno, to ne, to je bez hranic. To co je uvnitř toho rámu, to je jakože doma, to je jako pevná základna, odkud můžu vycestovat kdy a kam chci. (A je mi tam moc dobře, tam doma).
No, a to, co je vně toho rámu, to je to krásné nekonečno v jednotě Univerza.

Taky jsem si už naplno, pomocí této knížky, uvědomila (vlastně pomocí prvních kapitol, ještě jsem jí celou nedočetla), proč jsem si v dětství připadala jako mimozemšťan.
Přátelé, já už jsem totiž tenkrát moc nemyslela a chápete, že jsem s tím měla, jakožto dítě, problémy?
Já nerozuměla lidem a oni nerozuměli mně.
Nemyslela jsem, ale uměla jsem vycítit jejich pocity a taky to, na co myslí. Bála jsem se lidí, protože jsem cítila, že umí ublížit.
Ale příroda a zvířata to bylo něco jiného, v té a s těmi jsem se cítila v bezpečí, zvířata totiž neubližují. Tam byla mezi námi těsná vazba a je pořád.
Dalo mi ale později hodně práce, všechno z dětství si odblokovat, osvobodit se. Všechno znovu procítit a přijmout a tak nechat rozplynout.
Jak jsem psala v článku: Něco o zvířatech a lidech, zvládla jsem to a mám už lidi stejně ráda, jako zvířata a celou přírodu.

Tím, jak jsem už jako dítě nemyslela, ale všechno kolem sebe pocitově a podvědomě navnímávala, nebyla jsem až tak moc zasažená myslí, Majou, tím čemu Tolle výstižně říká kolektivní šílenství. (Uvědomuji si taky, že jako bych se tenkrát bála, jakožto dítě, tím dítětem být. Zato teď si to naplno užívám a to bude asi taky tím, že už nemám strach být dítětem a je to moc krásné a osvobozující. Člověk tak najde svoje pravé JÁ, ničím nezatížené, takové bezproblémové, čisté a jednoduché SEBE. Je dítětem a vnímá naplno a možná, že ještě víc než malé dítě, tu dětskou, čistou podstatu člověka. No, prostě už Ví a umí si to všechno naplno uvědomit...UF, to je radost :-D...vím ale, že je k tomu potřeba hodně odvahy ).

Taky si ale uvědomuji, že v pozdější době, částečně ano, že jsem začala ty vzorce přijímat, protože, jak jsem rostla, chtěla jsem se začlenit do společnosti a přijímala jsem některé její myšlenkové klišé, ale naštěstí ne úplně a nadlouho.
Později jsem zase všechno to, co mi na první pohled připadalo dobré, musela naplno pochopit a vzdát se toho, protože jsem cítila, že mě to zatěžuje.
Podvědomě jsem se od toho toužila osvobodit.
Mám ráda svobodu.

Teď si uvědomuji, že nejhlavnější a nejzásadnější zlom v mém životě nastal, když jsem se začala mít ráda.
Mít ráda i sebe, ne jen všechny a všechno okolo. To bylo to hlavní a zásadní, s tímto základem už je radost dál na sobě pracovat a zvládnout i svoje ego.

                                                                                  ***

Když se tak navnímám z pohledu ega na naše dějiny, myslím dějiny lidstva, připadne mi, že jsou to vlastně jeho dějiny. Že je psalo převážně ono, ego.
Že jsou to dějiny, jak ega kolektivního, tak ega jednotlivců, kteří vlastně pomohli tvořit to kolektivní.
Je to smutný pohled do minulosti. Ale, někde v té masové temnotě ega, vždycky čas od času probleskují světýlka. Jsou to jednotlivci, kteří jí dokázali prosvítit svojí Láskou a tudíž svým uvědoměním.

Tito lidé byli a jsou něco jako zářivé majáky tušeného bezpečí v krásnu.
Tito jednotlivci, jako třeba Achnaton, Buddha, Ježíš, František z Assisi a další, dokázali to temno ega prosvítit. Zdálo by se, že to na ní nemělo žádný vliv, ale určitě mělo a hodně velký a zásadní.
Jak šel čas, přibývalo stále více těchto lidských světýlek, které temnota většinou zabila, nesnesla jejich pravdivé, zářivé světlo.

V době renesance, jakoby se světlo nadechlo a prosvítilo hodně lidí a stejně tak v době národního obrození, v 19. století. Ale to se nelíbilo té temnotě a že jako ukáže, co umí a s velkou zlobou a záští to taky ukázala.
Ukázala to Třicetiletou válkou, ve které vymřelo víc jak 80 % obyvatel  Evropy, v některých městech zůstalo dokonce jenom 2 % lidí naživu!!!!! Zemřeli jak v bojích, tak z hladu, který způsobilo to válečné, dlouholeté běsnění.
No a v minulém století?..Dvě neskutečně hrozné války......!!!!

Ale temnota nemůže zvítězit, protože si čím dál víc lidí uvědomuje, o čem život je a zjišťují, že je o Lásce a Láska, to bylo a je to světlo, které prosvítí každou temnotu.
Pokud nebudeme dávat energii svému egu, svým strachům, které přispívjí k té temnotě, k tomu kolektivnímu šílenství způsobené lidmi, kteří se nechají svým egem ovládat, bude slábnout, až nakonec pojde na oubytě.

Nemůžeme s ním bojovat, protože naše zloba (a ta v boji je vždycky), ego jenom posiluje.
Máme tak všichni v rukou lék na obrodu lidstva. Pojďme tvořit Novou Zemi, ale ne vně, nejprve sami v sobě a tak změníme i to okolo nás.

Tak mě napadlo, že....když se začneme mít rádi, jak poznáme, že máme rádi sebe a ne svoje ego?
Jak poznáme, že máme rádi svojí pravou podstatu, propojenou v Jednotě se vším, ale, že to není to ohraničené v nás, ta mysl zasažená strachem z nepochopení, která tvoří tu kolektivní mysl velkého množství lidí, ty předsudky, nadřazenost, podřazenost, věčnou nespokojenost se vším, sebelítost, falešnou skromnost, kritiku...atd...je toho hodně.
Jak to poznáme?

To poznáme snadno, ale úplně snadno....  
Protože.....pokud budeme cítit, že se máme rádi, ale...někoho okolo sebe a nebo i někde daleko...tak toho teda ne, toho nemáme rádi, protože on je přece takový a takový. Potom si egoisticky milujeme svoje ego, které je spjaté hlavně s uctíváním hmotnosti, a tak se nás snaží oddělit od celku a snaží se nám nakukat, jak jsme chytří, když umíme všechno tak krásně zkritizovat.
(Samozřejmě, že nemůžeme milovat všechny lidi, kdo by to dokázal třeba u Hitlera? To ne, ale, je mi takových lidí líto...).

Ale, pokud máme rádi sebe (jak svoje hmotné tělo, tak svůj přesah) a stejně tak i všechny lidi, bez podmínek, známé i neznámé, prosvítili jsme v sobě temnotu ega a to je to nejdůležitější a taky nejkrásnější, čeho můžeme v životě dosáhnout.
Změní se úplně náš pohled na všechno. Naše mysl, dříve ovládaná egem, se ztiší, zklidní a my teprve teď můžeme naslouchat a naplno navnímávat celou krásu a hloubku Bytí.
A svítit tak sobě i ostatním.

Naše mysl se sice občas ozve. Ego v sobě nemůžeme zabít a taky nechceme, aby z nás byli vrazi...přece? :-D To zaprvé.
Za druhé. Akce budí reakci a pokud bychom proti svému egu šli násilím, mám dojem, že bychom ho tím jenom přikrmovali.
No a za třetí. Ono to ani nejde, myslím ego zlikvidovat úplně, protože je naší nedílnou součástí. Je součástí našeho hmotného těla, naší hmotné podstaty (tedy to alespoň tak cítím).
A za další, není vůbec špatné, mít v sobě nějakou kontrolku.
Všechny situace a lidé, které a kteří nám vstupují do života, nám nastavují zrcadlo, ať v dobrém, tak v tom špatném.
Takže, pokud se potkáme s člověkem, který nás štve a zjistíme, že se naše ego začne nadouvat...tak pozor, pozor. Víme alespoň, že máme co řešit a můžeme si být jistí, že máme v sobě řešit přesně to, co nás štve na tom druhém.

A nebo. Když potkáme egoistického člověka a nic to s námi nedělá, víme, že máme svoje ego pod kontrolou.
"Dobře." slyším, jak říkáte: "Ale už to, že jsem poznal/a, že ten druhý člověk má bujaré ego, už jenom to znamená, že to poznalo moje ego. Protože nemůžu přece poznat nic, co sám/a neznám?"
Ne, ne, to jsme ho poznali jenom proto, protože si moc dobře pamatujeme na naše dřívější reakce.

Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč vlastně ego máme? A vyšlo mi, že je naší součástí, je spojené s naším hmotným tělem, ale ovládá nás přes naší mysl pomocí strachu a že je taky něco, jako náš učitel, ale takový divně zakuklený, jakože obrácený naruby.
Když je naše ego na nás milé, tak nám lže a když je rozbouřené, maskuje pravdu.
Prostě jsme přišli na tuto hmotnou Zemi, abychom se učili a pokud nevystudujeme i ten nejvyšší stupeň, zůstaneme tu. Tedy, učili...spíš jsme sem přišli...tedy, naše duše sem přišla, aby se naučila, pomocí prožitých emocí, znovu uvědomovat kdo je, co je její čistá podstata a to to, že je to Láska.
(Tedy, je ještě možnost, že vystudujeme a budeme tu chtít zůstat sami ze svojí vlastní vůle. Ale to už je zase jiná kapitola).   
Takže mi vychází, že ego je spojené se hmotou, se kterou se můžeme ztotožnit. A to jak se svým tělem, tak se vším, čemu naivně říkáme NAŠE.
Ale nenechme se mást, ono se umí ztotožnit i s naší myslí, s našimi představami o nás a to je moc nebezpečné a těžko čitelné.
Můžeme taky padnout do takzvaných duchovních pastí, kdy si připadáme naprosto osvícení a tím jiní, lepší nežli všichni ostatní. Například i tím, že když nejíme maso, tak že jsem lepší. Ne, nejsme lepší, jsme povýšení když si to tak myslíme.
Tak, a to je potom mazec.

Nejlepší je, neztotožňovat se jak se svým tělem, tak se svojí myslí. Dokázat si od obojího poodstoupit a jenom to sledovat jakožto cizí pozorovatel a uvidíme se najednou úplně jinak.
Jsme najednou lehcí, nezatížení, jak svým tělem, tak svojí myslí. Máme rádi i to hmotné, ale nedáváme tomu tu hlavní důležitost, naučí nás to pociťovat za všechno vděčnost.

Ego není složité, ale dokáže vše složitým udělat a Láska se díky němu zdá taky složitá, ale není.
Obojí buďto je a nebo ne. Nemůžeme mít napůl rozbujelé ego a napůl v sobě cítit Lásku a pokud ano, tak je to asi velký mumraj, který nás musí hodně mást.
Takže, obojí nemůže být naplno najednou pohromadě, protože ego je násilné a nesnášenlivé a Láska je pravý opak, proto jí ego nesnese a bojuje proti ní.

Ano, boj je egu vlastní, stojí určitě za všemi válkami na světě. A jediný lék na války je asi právě Láska, ne lidský rozum. Jednak se válka rozumem nedá pochopit a druhak, mysl je často ovládaná naším egem.

Dobrá zpráva ale je, že máme všechno ve své moci, protože čemu věnujeme svoji pozornost, tam to bude prospívat.
Máme volbu, můžeme posílit naše ego a nebo Lásku, tím že si uvědomíme a procítíme svoji pravou podstatu nezatíženou zbytečným myšlením, které umí dobře ovládat strachy a ty zase umí dobře ovládat nás.

"Máme v sobě každý dva vlky, jednoho černého a druhého bílého. Oba jsou naší součástí." říká starý moudrý indián mladému.
"A který vlk ve mně zvítězí?" ptá se ten mladý indián.
"Ten, kterého budeš víc živit." zní odpověď.


Všechno je vlastně tak jednoduché, to jenom naše ego všechno zamotává a zesložiťuje pomocí našich strachů, aby nás tím mátlo a tak ovládalo.
Píšu sice o egu, jako o něčem od nás odděleném, ale tak to není, je v nás, je v naší mysli.
Já si ho ale představuji jako takové malé chlupaté zvířátko (mám všechna zvířátka ráda, tedy i toto), které si ve mně hezky spinká, stočené do klubíčka, někde u mého pupíku. A kdybych viděla, že se nějak probouzí, že se mu začínají ježit chlupy, říkám si: "Pozor, holka, bacha, bacha!"
No, a tak si dám bacha.

Nebojím se ve tmě, protože vím, že existuje světlo.
Nejkrásnější, nejkonejšivější a nejteplejší světlo, je světlo Lásky. Proto se nebojme svítit, jak pro sebe, tak pro ostatní.
A ono to vlastně funguje tak, že když pořádně rozsvítíme světlo Lásky v sobě, jakože pro sebe, už najednou svítíme i ostatním.  

V dávných dějinách byla ta lidská světla ojedinělá, ale teď už ne. Tím strašným válečným poznáním se určitě něco změnilo. Lidé se už dotkli dna utrpení a pochopili, že musí hledat pomoc jenom sami v sobě, tím se osvobodili z otroctví a z nevolnictví hmoty.
Zjistili, že musí žít každý sám za sebe a že se musí naučit, mít se rádi, a tím je to paradoxně dobré i pro druhé.
To je sice osvobozující, ale každý tím taky bereme zodpovědnost sám za sebe a to někomu může připadat moc těžké. Je pro něj jednodušší schovávat se za svoje ego, které mu vždycky krásně vysvětlí, proč to, či ono, nejde.....ale hlavně....vždycky mu nakuká, KDO a nebo, CO, za to může... že to nejde.

Poslouchat svoje ego, to je vlastně alibismus nejhrubšího zrna.

Takže, zase mi vychází, že - ŽIVOT JE O ODVAZE, O ODVAZE MÍT SE RÁD.

Nová Země není daleko, ta je v nás. A cesta do ní je opravdu kratičká.
Jak říká pan Eduard Tomáš: "Je dlouhá 35 centimetrů, z hlavy do srdce."
Tak krátká cesta to je a kolik knížek už o ní bylo napsaných, vlastně cestopisů, i s mapami a přesným popisem cesty. A taky průvodců je hodně.
(Tak, a sem asi patří ten citát Neila Armstronga o tom kroku, co jsem napsala nahoře. Asi se mi tam nějak předběhl :-).  

Je to sice krátká cesta, ale asi ta nejtěžší, zprvu......

...no, a jinak to nejde...musím zase použít svůj nejoblíbenější citát od Tomáše Kluse.

Řekl: "Až překonáme to těžké, zjistíme, jak lehké to bylo."
A je to přesně tak. ;-)

Zrovna mě přátelé napadlo, že bych se mohla pokusit napsat něco jako návod, jak se ega zbavit, vlastně jak ho zkrotit, jak ho mít pod kontrolou.
To jsem odvážná, že? :-)
(....tak to jo, odvahu mám, ale co nemám, tak to je strach...samozřejmě).

Takže.... nejprve to těžké, od toho se musíme odpíchnout.

Nejdříve si musíme umět přiznat, ale opravdu natvrdo přiznat, že ve všech našich špatných pocitech má prsty jenom naše ego, nikdo jiný. Jenom ono může za to, že se cítíme ukřivděně, zneuznale, naštvaně, závistivě, to, že něco maskujeme za falešnou skromnost a tak dál, je toho opravdu hodně. Přiznáme si tak, že jenom my sami můžeme za to, jak se cítíme, jak se máme.

A nebo zase naopak. Že si připadáme skvělí, ale štvou nás vlastnosti ostatních lidí. Protože to co nám vadí na jiných, to jsou, jenom a jenom, naše špatné vlastnosti.
Jsou to vlastně všechny pocity, pomocí nichž se snažíme na sebe upozorňovat, nebo třeba povyšovat. Jsou to ty pocity, které nám brání cítit Radost. Ale opravdovou Radost za všechny a ze všeho.

Až si toto uvědomíme a přijmeme to jako fakt, máme za sebou to těžké a pak už to frčí jako po másle, šup, na šup.
Potom už se jenom dolaďujeme v uvědomování si všech souvislostí a v odpouštění si za všechny ty svoje špatné pocity a za to, co nám i jiným způsobily.
Dokážeme se na sebe dívat s odstupem, nezávisle a nezaujatě, ale láskyplně.

Jo, a ještě něco. Přestaneme se brát vážně a to je teprv hustý.... :-)
A taky se začneme mít rádi....a tady jsme u jádra pudla. Protože, když se máme rádi, vypadá svět ale úplně jinak, prostě radostně. Máme rádi nejen všechno a všechny okolo, ale i sebe a máme vyhráno.

Najednou si uvědomíme, že všechno je tak jak má být. Už nic nehodnotíme, neodsuzujeme, nekritizujeme, necháme vše plynout. Máme prostě už Odvahu, to tak dokázat.
Svoje konání soustředíme do toho, co nám přináší Radost, protože tak je to dobré nejen pro nás, ale i pro všechny.
Tím jsme našli důvěru v Univerzum a máme tak možnost uvědomit si, postupně, Jednotu se vším.
Je to opravdu velká úleva, myslím, být pokorný a vděčný za všechno.
Člověk najednou vnímá, jak je vlastně nicotný, malý, ale v tu samou chvíli se spojí s obrovskou vesmírnou Jednotou a paradoxně uvidí svoji velikost a důležitost, ale úplně jinak nežli mu to nakukávalo jeho ego.

No a nakonec. - Co si sebou přibalit na tuto očistnou cestu?
- Ze všeho nejdůležitější je Odvaha. Raději víc, než míň.
- Když už jsme si nabalili Odvahu, hned jsme našli i Víru....šup s ní do baťohu.
- A když máme Odvahu a Víru, doplníme si zavazadlo Radostí, která se automaticky tetelí všude kolem nás.

Přeji nám všem Radostné putování z hlavy do srdce....

Nová Země je tam, co sídlí Láska a až jí objevíme, nebojme se, že v ní budeme sami, ne, ne.
Až v ní budeme, poznáme najednou snadno všechny ostatní lidi kteří už v ní jsou, oni totiž svítí.
Svítí světlem Lásky a v jejich blízkosti je všem moc hezky.

Těšíte se?...a nebo už v ní jste?... 

Pak že bude energetická krize. Kdepak, zdrojů světla je na Zemi dost a dost.
Aha, už jsem to pochopila. Láska je PERPETUUM  MOBILE. !!!

HURÁ, TO JE DOBRODRUŽSTVÍ... :-D )))

                                                                ***

A tady přidávám ještě něco krásného na závěr......za odměnu, pro nás všechny.
  
Tomáš Klus - Anat Život Není - MořeŠtik



Naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj na na naj, na na na, na na na, naj .......... 

Zdravím a jdu pokračovat ve čtení.
Tolle a Nová Země na mě čekají.
Eliška.

P. S.
Víte co, přátelé?...Zrovna mě něco napadlo!
Pojďme ego umilovat!


Přidáno 5. 9. 2015

Tak mě zrovna napadlo, že je ego plné paradoxů....vlastně, mám dojem, že ego je na nich postavené....takže, když máme velké ego, tak ho nevidíme a tak ho taky těžko poznáme.

Alééé...když už jsme si ho uvědomili, tak jenom tím ho máme pod kontrolou a ono se nám scvrkne a tím pádem nad námi nemá navrch. Prostě jsme se od něj osvobodili.
No, a když už je malé, hned poznáme, když se začne hlásit o slovo.

To je ten paradox......velké nevidíme, ale malé nacítíme ihned. :-)





středa 12. srpna 2015

Něco o Anat Život Není, o nové desce Tomáše Kluse



ÚVOD

Připadne mi, že první deska Tomáše Kluse je o pocitech, o pocitech hledajícího a taky mi připadne, jakoby si v ní tříbil a ujasňoval svoje pocity z prožívání a z asociací z nich.
Jako většina z nás hledá smysl života a jak už to tak u něj je, jeho vnímání životní je hodně hluboké, odvážné a objevitelské. Je taky neskutečně krásné a inspirativní, právě tím jak má velkou odvahu své pocity naplno projevovat.
Té desce říkám - Rašení jara.

Ve druhé, mám dojem, že se ještě více otevírá a to hlavně do emocí, které svojí opravdovostí prosytí jak text, tak hudbu. Tomáš tu hodně pracuje se svým nitrem a určitě se s ním můžeme v hodně pocitech a emocích ztotožnit, a stejně jako pro něj, tak i pro nás mohou být některé jeho písničky terapeutické.
Emoce..to je moje synonymum pro ní.

Třetí deska je krásně nadlehčená Tomášovou hravostí, prostě si v ní neskutečně krásně hraje, tak jak je mu to vlastní a stejně tak i všem, kteří se na ní podíleli. Ta deska mi tak připadne nejveselejší a nejhravější. Jakože ne nejhravější, ale nej-hravější, chápete?  
Je z ní taky poznat, jak postupuje k hlubšímu hledání životnímu.
A Hravost, tak jí má pod kůží.

Čtvrtá deska je opravdu velká proměna ho. Je plná toho krásného, a ve své podstatě jednoduchého poznání vesmírného řádu a taky je poznat, jak je toho poznání plný a jak je rád, že ho objevil a že nám ho může předávat. Taky tu cítím, jak už tu cíleně pracuje s emocemi i s hlasem.
Přes pocity, emoce a hravost se vynesl v textech i hudbě hodně vysoko.
Pro tu desku mám hned dva svoje názvy - Čakrový náramek a Kaleidoskop.

(To co vám tady, přátelé, píšu, to jsou ale jenom moje pocity z Tomášovy hudby. Neříkám tím, že to tak je. Může se někdo v těch pocitech se mnou shodnout a nebo taky ne).


-------------------------------------------------------------------------------------------

ANAT  ŽIVOT  NENÍ
Páté album

Tamaře
Jindřichův Hradec 31. 3. 2017



Při poslechu Proměnamě jsem si často říkala, kam až může jít příště Tomáš Klus v textech a hudbě ještě výš?
A jde to vůbec?
Ano, jde....u Tomáše to prostě jde!
Toto jsem si naplno uvědomila, když jsem ve Svojšicích poprvé slyšela celou Anat Život Není.
Té desce říkám Síla lidství.

Je naprosto čistá a obrovská ve své přímosti a prosté jednoduchosti vysokého poznání.
Je pevná, tvrdá a lesklá.
Je jako vybroušený diamant.
Není v ní nic navíc. Text i hudba jsou dvě samostatné, rovnocenné veličiny, které se navzájem nepotlačují, ale ani nedoplňují, "jenom" spolu krásně, nenuceně a samozřejmě vedle sebe jsou.

Jeho texty jsou o samé podstatě života, je v nich pochopení a velké vcítění v přesahu.
Tomáš se umí například naplno vcítit do pocitů vojáka, který je vehnán do nejkrajnější životní situace, zabít a nebo být zabit a tak poznává, že smyslem života je život sám a že jeho největší hodnotou, vlastně prapodstatou všeho, je Láska - ZmrZlým.
Má v sobě taky velkou odvahu, protože nechat se tak naplno a do hloubky zasáhnout tímto tématem a tím i pocity a tak naplno je prožít, procítit, to opravdu není jenom tak, to je jenom pro odvážné.
Toto všechno poznání z uvědomění ale neobrací jenom k člověku, ale i k Zemi jakože nejkrásnější a nejúžasnější bytosti již jsme součástí.

Úplně chápu, když Tomáš říká, že musí jít té desce z cesty. Cítím, jak do ní dal úplně všechno, jak do ní dal celého sebe (no..on to ani jinak neumí). Vytvořil tak silnou a svébytnou bytost, která je plná hlubokého poznání a lidé si k ní musí najít cestu sami.
Ta deska opravdu není pro každého. Je jenom pro ty, kteří hledají a k těm se určitě dostane přesně v ten pravý čas kdy má. Tím jsem si jistá.

Opravdu mi připomíná vybroušený diamant. Nemá v sobě nic navíc a všechno dokonale ladí. Od přebalu po pořadí písní.
Z písní nemůžu opravdu žádnou vyzvednout, musela bych psát o všech. Od krásného intra které člověka vyladí na to co přijde, až na poslední píseň - MořeŠtik, při které se vždycky cítím moc krásně, jako na houpačce v sadě rozkvetlých, košatých jabloní s jarním vánkem ve vlasech.
Je něžná a hojivá jako heřmánek.

.....ale snad přece jenom...o té prostě něco napsat musím.

Ukolébavka pro Anat.
Ta písnička je jako srdce toho diamantu. Je holá a syrová jako sama smrt.
Její text je tak moc vytříbený a cílený do jednoduchosti a přímosti, že tam není ani písmenko navíc.
A hudba? Tak to jsou slova v tónech. Přímo křičí a řve ve své naléhavosti.
(O svých bezprostředních pocitech, z této výjimečné písně, píšu v epilogu).

Ale to co té písničce dává největší sílu, jako i všem ostatním, je Tomášovo pravdivé a silně procítěné podání.
Emoce, to je vlastně třetí a nedílná, rovnocenná a i výjimečná složka jeho tvorby vedle textu a hudby.
Připadne mi, že ta písnička není "jenom" písnička, je to Tomášovo poselství, silné, emotivní, přímé a ve své opravdovosti syrové poselství.

NE, NE, přátelé,  prostě mi to nedá, musím něco napsat i o ostatních písničkách. 
Cítím, že to jinak nejde.

Tamaře.....(pro tuto písničku mám i svůj vlastní název, říkám jí - Lásce).
...za zmínku stojí
že bojí se kdekdo 
ale věří moc málo
a ví ještě míň

že o pomoc volá
to rozbité srdce
jemuž jsme sami ucpali chřtán
tak uchop svůj život
máš k tomu dvě ruce
a jak se chceš mít
se rozhodni sám....

Strach sytí naše ego a tak máme strach věřit. (Ano je to opravdu tak, vím to z vlastní zkušenosti). Ale nejen to, brání nám se řádně nadechnout života a tím nás odděluje od splynutí v jednotě s Univerzem, dělá nás tím malými. Stačí si toto všechno jenom naplno uvědomit a naše ego se scvrkne a vystřídá ho pokora.
Budeme si pak sami tvůrci svého života a bez strachu je to Radost.
Kde končí strach, začíná život. OSHO

Přeju Ti
Krásná písnička, krásný videoklip, krásná myšlenka, ještě k tomu krásně výtvarně ztvárněná a dotažená...www.prejuti.cz

Přeju Ti



OKuropění
Ta písnička je nabušená fakty z poznání.
Moc mě taky potěšilo, jak si tak klidně a otevřeně Tomáš povídá s Bohem. Tak jsem si, jen tak pro radost, představila, jak by mohl, třeba, pokračovat jejich rozhovor, kdyby nepřišlo kuropění.  

Bůh: "No, co myslíš? Ještě to s vámi lidmi zkusím, ale hezky vám v tom nechám vymáchat čumák, jinak to nejde.... JÁ MÁM ČASU DOST.....vy hlavy zabedněný. Ode mě máte k dispozici všechno co potřebujete, máte to všechno přímo pod nosem, ale vy to nevidíte. Já už víc dělat nemůžu...no, vlastně...JÁÁ MŮŽU VŠECHNO....ale nechci! Teď už záleží jenom na vás. A vy víte, že na MĚ se můžete vždycky spolehnout, vždyť vás mám rád. Jen kdybyste měl rád každý sám sebe, alespoň z poloviny, tak jako já vás, to by to všechno vypadalo na tom Božím, vlastně mém, Světě jinak."


(Omlouvám se Pánu Bohu i Tomášovi za drzost, že vstupuji do jejich tvorby).

Poprvé
Písnička plná Lásky.
Je to celý, hluboký, láskyplný příběh.

HarmoNico
Při té písničce vidím vždycky Nicovu milou a dětsky čistou duši. Je v tom radost, je to taková radostná naděje.
Opravdu jsou mezi námi lidé, kteří jsou něco jako Andělé a my musíme být vděčni za to, že jsme se s nimi mohli potkat.

JdeVoZem
...slyšíte co pláčou stromy
matka Země co volá
umírá
no a co my
jen mluvíme dokola
samé kdyby
samé jednou
a pak po nás potopa
což takhle se jednou zvednout 
a to klubko rozmotat..

Máme hubu plnou velkých slov a činů, a nebo zase velkých strachů z malostí!
Tak už konečně ztišme slova ve své hlavě a sundejme si brýle alibismu a podívejme se naostro, co každý z nás vypouštíme ze své domácnosti a zeptejme se sami sebe. - Je to dobré pro vodu? Ubližuje jí to?.... Protože voda je život a když to, co do ní vypouštíme, neškodí jí, neškodí to ani celé Zemi tedy ani nám.
.......Ne!!!.. Nedívejme se, co Ti a TamTi ONI. Postavme se každý sám za sebe a jednejme!

Naši Zemi jsme nezdědili po našich předcích, ale půjčili jsme si jí od svých dětí.......

JdeVoZem




V Proměnamě vnímám, že je Tomáš ještě plný toho krásného uvědomění si se a všeho, a připadne mi, jako by byl uvnitř svých textů a hudby, jako by s těmi texty žil. Je to možná tím jak byl toho poznání plný. Ale v Anat Život Není je už dál.
Má odstup od všech těch pravd. Má už nadhled.
Už poznal jednoduchý a logický řád Univerza naplno a taky ho vstřebal do sebe a stává se "jenom" pozorovatelem všeho, tedy i toho co spolu-vytvořil.

....smyslů je pět a jeden šestý...zpívá.... Ano, život má smysl.

I když ta deska může někomu připadat, na první poslech, tíživá a temná, protože jsou v ní písničky o válce, není tomu tak.
Tím že se člověk dotkne svého samého dna, může se tím, na druhou stranu, vynést hodně vysoko v uvědomění a právě tou cestou ledacos pochopit.
A pokud nepoznáme smutek, nepoznáme ani radost. Mně ta deska připadá, právě proto, hodně optimistická a radostná. Je v ní naděje.
Taky je myšlenkově dokonale ucelená. Je tam všechno, všechno důležité poznání.
Opravdu cítím, jak je to dílo výjimečné. Ta deska je moc obrovská ve své čisté přímosti.
Je z ní cítit lehkost, porozumění a nenucená sounáležitost.

Tomáš nám tady krásně vyzpívává podstatu a smysl života což je Láska a vnímá jí tady i s jejím duchovním přesahem.
Taky je krásné a symbolické, že jí věnoval svojí ženě Tamaře a že mu jí pokřtila jeho maminka (...vodou, čistou vodou, která je symbolem života). Dal tím té desce nejlepší a nejláskyplnější start do života.....
Ta deska je prosycena Láskou, je to zhudebněná Láskou k lidem a k životu.

Tomáš tu nic nenutí, nekáže, zbytečně nic nezviditelňuje, jenom prostě je a cítím, že je rád, že je i Anat  Život Není, a že jsme i my, kteří rozumíme jí i jemu.

Zjistil, že nejvyšším poznáním v životě je Radost.
Tak se s ním pojďme Radovat a prostě jenom Být.  

Zdravím,
Eliška.

MořeŠtik




EPILOG

Nakonec jsem sem ještě přidala část toho, co jsem Tomášovi Klusovi napsala na FB bezprostředně po koncertě ve Svojšicích, který byl 27. 6. 2015 kde poprvé přehrál všechny písničky z této desky a taky jí tam pokřtil.
Vím, že výstižněji bych to teď napsat nedokázala a taky se nechci moc opakovat.   
Krásou atmosféru z koncertů (byly dva) ve Svojšicích, cítím pořád, ale toto jsem psala krátce po příjezdu domů, tak jsem tam vypsala svoje nejbezprostřednější pocity.
Dávám to sem pro dokreslení ku z vrchu napsanému.

Ukolébavka pro Anat





28. 6. 2015

..to, co jsi, Tomáši, stvořil je moc velký a silný....
...slovo Síla, SÍLA LIDSTVÍ, to bude moje synonymum pro Anat Život Není.
Je v ní obrovská síla, Tvoje síla a ta vynesla její texty i hudbu opravdu hodně vysoko.
Ta síla je z Tebe a tato síla taky spolu-vytvořila tuto desku. Je to taky ta Tvoje síla, která Ti plní přání (byť některé vyřčené z legrace)....
Prostě a jednoduše jsi napsal Bibli II......Vím, jsou to silná slova která píšu, ale i já v sobě mám velkou sílu a nebojím se to napsat, a taky si za tím stojím, protože to tak cítím. Napadlo mě to dnes cestou ze Svojšic v autě, při poslechu Ukolébavky pro Anat.....
Nejen že jsi jí napsal, ale ještě jsi jí pozvedl a umocnil pomocí hudby.

Měla jsem, mám a myslím, že budu mít už napořád, ten silný pocit z koncertu a to hlavně z této písničky....
...jemně na nás pršelo a mně se v každé buňce rozlévaly emoce z prožívání textu a hudby té písně a to všechno ještě rezonovalo s napojením na Tvoje emoce.....
...jemně na nás pršelo a mně tekly po tvářích slzy...dlouho, ještě i při další písničce. Ty pocity byly moc, moc hluboké.

To, co Ti tu neumně popisuji, to byl můj nejhlubší a nejniternější zážitek z písně. Doposud to byla Nina, která mě vždycky dostane naplno. To je ale něco jiného, to je o srdci, je to "jenom" taková moc krásná a dokonalá emoční hříčka, Tvoje.. ..ale tato píseň ta je hodně vysoko a je v ní všechno.
(Zrovna si ale uvědomuji, že písnička která mě úplně naplno a taky nejvíc dostala, je písnička Markétce, říkám jí Osudová).
Taky moc děkuji za poslední písničky, Ať slunce pálí do písku a za Annu, protože díky nim jsem se zase mohla ukotvit a rozveselit, prostě se dostat zase do své přirozenosti.

Omlouvám se za nesouvislé psaní, jsou to takové neucelené pocity z koncertů, a to hlavně z té nové desky, časem napíšu snad něco líp, myslím o té desce. 
Opravdu mě moc zasáhla. Děkuji Ti za ní a klukům samozřejmě taky moc děkuji.

Upraveno. 8. 8. 2015

------------------------------------------------------------------------------------------------------


29. 6. 2015

Ahoj Tomáši.
Celou novou desku jsem slyšela zatím sotva čtyřikrát, ale silný zážitek z Ukolébavky pro Anat mě stále doprovází a to hodně niterně.
Ta písnička je fakt moc silná, jen při prvních tónech a slovech, a nebo jenom vzpomínce na ně, cítím slzy.
Cítím ale, že jsou to slzy uvolnění a odpuštění.

Znám dobře podobné situace (i když toto je opravdu nějak zvláštní a hodně silné), kdy se dávné, pradávné bloky začnou uvolňovat na popud něčeho, co nás emočně zasáhlo. Tím že určité přivší pocity naplno procítíme a horké slzy ty bloky, kry, odplaví, tím se osvobodíme, odblokujeme.
Je to potom jako lavina, taková očistná lavina.

Ty moje pocity z Tvojí písničky mi ale připadaly nějaké jiné, zvláštní. Měla jsem dojem, jakoby nebyly jenom moje, ale jakože globální.

Vím, že pokud se mám dozvědět co co znamená, dozvím se to v pravou chvíli a nechávám tomu volný průběh.

....sedím na molu u jezírka, slunce se mi cestou k západu dívá rovnou do tváře a mně zní v hlavě první slova a tóny té písně.
....co to je?.. Najednou, jakoby ta píseň ve mně otevřela nějaký portál. Nadčasový portál táhnoucí se skrz všechny časy časů co je svět světem. Obrovský, pevný, děsivý, válečný portál, kterým jsem se nacítila do všech těch dob, ve kterých jsem buďto zabíjela, nebo byla zabitá...ale nejen já, ale i mí předci a předci mých předků....
Najednou se to ze mě řine jako řeka pocitů, které touží všechno smýt a tím očistit, utěšeně očistit...

Připadne mi, jako bys tou písní otevřel válečný portál v mých genech, v mojí buněčné paměti a nebo i v paměti mých minulých životů. A je to velké, moc, moc velké.
Vlastně tou písní dáváš každému tuto možnost. Ta píseň je jako klíč k tomu portálu. Kdo chce a má tu odvahu, může odemknout ten portál v sobě a vypustit, osvobodit, přijmout a tím od- klet Anat. Protože i ona je naší součástí, která tvoří rovnováhu v Jednotě.

Anat je krásná, chytrá a silná a my jí musíme ukázat, jak se sjednocovat, ne rozdělovat. A třeba je i ona unavená z toho množství krve a zlámaných kostí lidí i zvířat, které viděla.

Třeba je jenom na nás, abychom jí roztajili a rozněžnili v ženu, která chce rodit, ne zabíjet.

Třeba je to jenom na nás si v sobě Anat přijmout a dovolit jí v sobě objevovat jiné emoce, hlubší a čistší, vlastně prazákladní emoce, emoce Lásky.

Ta brána kterou jsi ve mně, Tomáši, tou písní otevřel bude už napořád otevřená. Tak to cítím a tak to vím.
Je to brána do mého nitra, která vede až za čas a prostor. A taky skrz ní přišlo poznání a úleva.
Děkuji Ti za to.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

P. S.
Mám moc ráda všechny desky od Tomáše Kluse. Každá z nich má svojí výjimečnou osobnost, naprosto ucelenou a plnou.
A vlastně i v té první je všechno to poznání, které Tomáš naplno vyzpívává ve své poslední desce, i když je ještě zastřené, ale je tam. (Tedy alespoň já jsem ho u Tomáše vnímala od začátku).
Proto nechci aby to vyznělo tak, že první desky jsou neúplné. Ne, ne, tak tomu, přátelé, určitě není, a je taky krásné, že si může každý vybrat, která deska s ním zrovna ladí, souzní. Jakože, který časový úsek na Tomášově cestě je nám momentálně nejbližší.


A ještě nakonec musím napsat něco moc důležitého.
Něco jako děkovnou zdravici.   

Děkuji Tomášovi Klusovi za jeho hudbu.
Děkuji taky Jiříkovi Kučerovskému. Jeho hra na kytaru je prostě Tajem strunný.
Potom taky děkuji Peťovi Škodovi za rytmus a za cajon, který jsem díky němu objevila a taky ještě za to, že to s klukama vydrží.   
No, a jasně že taky děkuji Honzíkovi Lstibůrkovi za to, jak krásně drží basu, ale nejen to, taky má smyčec a je to prostě paráda.
Ale nejkrásnější ze všeho je, jak jim to nádherně, všem dohromady, ladí. Jací jsou fajn kamarádi a to nejen oni čtyři, ale stejně tak i celý tým okolo Tomáše Kluse.
Prostě mají všichni krásně zacíleno, jakože správným a taky stejným směrem....Díky moc vám všem a za vás všechny...

A když už je to ta zdravice, tak taky zdravím.  
Eliška.


P. S.

Tady přidávám ještě dva články z dřívávávějc.
Taky je o tom, jak vnímám hudbu Tomáše Kluse.

NĚCO O HLEDÁNÍ...aneb, od Dopisu po Jsem inspirováno písněmi od Tomáše Kluse, za což mu moc děkuji, a taky mu děkuji i za jeho svolení o nich psát a zveřejnit je tu
26. 5. 2015

Moje soužití s CéDéčkama od Tomáše Kluse
1. 11. 2013







pátek 7. srpna 2015

EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - VII. kapitola MEČ



MEČ -VII. kapitola



Od té doby, co se potkala s Davidem, připadá si Eva často schizofrenně.

Má ráda, když má volnou hlavu a jenom si tak s lehkostí a hravostí navnímává podněty z okolí, ale od rozhovoru s Davidem se jí do hlavy derou různé pocity a to i ve chvílích, kdy je plně zaujata svojí prací a nebo rodinou.
Třeba se z ničeho nic rozesměje, ale opravdu naplno a ani neví čemu se směje, nebo zase pocítí hluboký smutek a tíseň. Vždycky ale pozná, že jsou ty pocity spojeny s Davidem. Vnímá to, jako jakési jejich přímé napojení.

Je krásný letní den, Eva jede na kole a užívá si volnosti v pohybu. Sleduje, jak letní vánek pročesává rozkvetlé traviny okolo silnice a uvědomuje si jeho teplý dech na celém svém těle.
Soustředěně, ale s lehkostí, šlape do pedálů a prociťuje svoje tělo. Nejede vší sílou, ale tak, aby mohla naplno vnímat svaly které se při jízdě zapojují. Raduje se z pohybu, ze svoji síly a ze svého pevného a pružného těla.

Eva má ráda svoje tělo, je pro ni jedním ze symbolů krásného materiálna, kterým je obklopena. Vnímá ho taky jako základnu pro duševno, a taky pro svůj duchovní přesah. Ten jí poskytuje něco jako přímé napojení, které jí naplno naplňuje a vyplňuje, a taky povznáší to fyzické, pevné.

Šlape sice silou, ale tak aby se mohla kochat krásou letní přírody.
Strouhy u silnice jsou plné bylin a květeny všeho druhu, kterou slunce naplno roz vonělo a letní větřík tu vůni rozverně roznáší vůkol. Evu napadá, že ty úzké pruhy, mezi polem a silnicí, jsou už jediné útočiště pro tuto botanickou různost, která je sem vytlačená chemickými postřiky z okolních polí.

Z kraje silnice na ní mrká moudrý a něžný Heřmánek. Hned vedle něj roste Rmen a snaží se nad něj povyšovat alespoň svojí výškou. Evu dojal pohled na důvěřivou Mochnu husí, která se plazí na kraji silnice a snaží se uchytit na asfaltu. Má už od dětství moc ráda její pravidelné, nízké, kuřátkově žluté, kulaté kvítky a zvláštní seskupení sytě zelených lístků na stonku.
Vidí bílé, placaté květenství Řebříčku a i na dálku si bezděčně připomíná jeho kořeněnou vůni. Těsně u silnice vyhlíží na vysokých lámaných stoncích Čekanka. Eva si při pohledu na její, do rovna řezané, pravidelné, nebesky modré květy, vybavuje pověst o dívce, která tak dlouho čekala na svého milého, až se proměnila v tento něžný a skromný kvítek.
I křehké Přesličky si na vlhčím místě u silnice našly útočiště. Svojí zvláštní skládanou sestavou na stoncích a zajímavým květenstvím, jsou tu jako poslové z dávných dob.
O kus dál si natřásá svoje jemňounké, červené sukničky Vlčí mák. Jeho vyzývavá nádhera barevně vévodí celému květinovému společenství.
Vší tu barevnou různost doplňují a zjemňují, naplno rozkvetlá, vysoká stébla trav a taky vší té nádheře dodávají pohyb.
Eva vnímá vždycky všechny bylinky a kytičky jako svoje nejbližší kamarády a to už od raného dětství, kdy se s nimi začala seznamovat a poznávat je.

Po pravé straně vidí obrovské pole Kukuřice. Silné, svěží, ztepilé kukuřičné stvoly připomínají Evě, ve své děsivé monokulturnosti, vojáky. Jde z toho až strach a Evu napadá, že Kukuřice čekají na vhodný okamžik, kdy dobudou příkop a obsadí další území za silnicí.
Už z dálky na Evu mává nádherné, buclatě-střapaté, fialové květenství Pcháče, pohupující se na dlouhých pevných stoncích.

Eva si při jízdě naplno užívá pohybu a volně proudících pocitů a asociací z nich.
Právě míjí obilné pole. Vousatý Ječmen se pod doteky větru mění v moře. Vlní se a tvoří nádherné lesknoucí se plošné obrazce, připomínající vodní hladinu ve větru.
Ten pohled Evu vždycky dostane a dojme. Vzpomene si na Malého prince, na jeho blonďaté vlasy a připadá si jako jeho liška, kterou si ochočil.
Eva v sobě cítí a ctí svobodu nadevše, ale toto přátelské ochočení jí připadne moc velké a hluboké a taky jenom pro odvážné.

....a je to tady zase....Eva pocítila najednou velký smutek a něco jako tíseň.
Jsou to jenom holé pocity, ale tak silné, že jí až vehnaly slzy do očí. .......ano, je to stejné, jako už mnohokrát. Ten smutek jí celou pohltil, až do hlubin časů.
Jsou to tísnivé pocity, ale ví, že někde za nimi se skrývá něco velkého a podstatného, nějaké velké poznání a tyto pocity na to jenom upozorňují a Eva taky ví, že tyto pocity jsou spojeny s Davidem.

V tomto psychickém rozpoložení odbočuje na polní cestu vedoucí k blízkému lesu, sesedá s kola a sedá si na okraji lesa pod velký dub.
Je ráda, že se naučila vytěsňovat z hlavy myšlenky, které nechce, prostě si umí udělat v hlavě prázdno, ale teď to nejde a Eva si uvědomuje, že nechce a ani nemá. Někde za tím vším cítí něco krásného, zásadního a hodně povědomého, něco, co jí přes ty pocity dovede k poznání.
Vnímá to taky jako dobrodružství, ale hodně tajemné a záhadné.

Letní vánek jí něžně hladí, a sladká vůně Mateřídoušky jí sytí. Cítí se najednou plně a spokojeně, jakoby všechno bylo tak, jak má být a to i přes ty slzy a tísnivé pocity, které jí svírají srdce.
Někde podvědomě ví, že je to velký dar a taky úkol, který jí byl vyjeven a darován.
A taky v sobě má jakousi důvěru z Univerza, že ona na to má, že to zvládne, že přijde na to, co to znamená. A naplno vnímá, že je to moc důležité a to nejen pro ní a pro Davida a mísí se v ní z toho pocity jakési tísně a radosti.

Eva si lehá do měkké voňavé trávy, hned vedle velkého polštáře fialkové Mateřídoušky. Okolní vzduch je prosycen její konejšivou vůní a všemi pocity, které k ní volně přicházejí.

Eva žádá o ochranu a okamžitě jí dostává.

Najednou si vybavuje, kdy poprvé poznala tento neskutečně krásný pocit ochrany a jistoty.


                                                                             *

........je v Shamballe, ve velkém hlavním chrámu. Sedí na kamenné lavici vedle nádherného kamenného kaskádovitého vodotrysku s křišťálově čistou vodou. Vedle něj stojí její průvodce Shamballou, je to mladý muž v dlouhém tmavě-modrém plášti.
Po pravé straně sedí její kamarádka Magda a po levé David. Často chce být v Shamballe sama, ale David je s ní pokaždé.
Sedí všichni tři vedle sebe a Eva najednou pocítí velký smutek......uvědomuje si, že necítí jenom svůj smutek, ale i tíseň Magdinu i Davidovu. Najednou vidí všechny tři jako malé, asi osmileté děti, které se k sobě tisknou jako vystrašená ptáčátka.
Eva pociťuje smutek každého zvlášť a poznává, jak je každý trochu jiný, ale ve své podstatě stejný.
Ona se cítí jako malá holčička, které chybí láska. Cítí, jak má abnormální potřebu tohoto citu a jak je jim nenasycena. Pláče a vnímá, jak jsou i Magdiny pocity podobné. Ale i u Davida prociťuje opuštěnost a něco jako zradu v očích malého dítěte.
Všichni tři se k sobě tisknou a pláčou. Eva, jakožto malá holčička taky cítí bezmoc, neví, jak by mohla oběma pomoci, má totiž pocit, že je musí chránit....to jí rozpláče ještě víc.
Eva vidí všechny tři, jak se k sobě choulí a pláčou...pláče taky.

Najednou, plna smutku a zoufalství vidí, jak se za nimi objevila obrovská bílá záře a ta záře je objímá.
Eva si ihned uvědomuje a taky vidí, že je to Anděl.
Jeho záře je tak velká, že zprvu neviděla jeho obrysy a vlastně ani teď je moc nerozeznává. Vidí ale detailně, jakožto malá vzlykající Eva, konce jeho křídel, kterými je všechny tři objímá a něžně je k sobě jimi vine.
Eva pocítila obrovskou něhu a ochranu a taky sílu, tichou a obrovskou Andělovu sílu.
Taky ihned ví, kdo to je. Je to Archanděl Michael. Ví, že je to její Anděl v Shamballe, ale ještě nikdy ho neviděla, až teď.
Je hodně vysoký, měří asi tři metry a je celý bílý. To světlo, které z něj vychází je silné, ale ne oslnivé, je bílé a neutrální. On s nimi jenom prostě je, o nic se nesnaží, nic neříká. Jenom je a je to ztělesněná síla, útěcha a pochopení, které obklopuje všechno, co je v jeho blízkosti.

Jsou všichni tři, jakožto malé děti, v andělské náruči. Ten pocit neumí Eva ani popsat, je to prostě moc nádherné a utěšující.
Od té doby je Michael v Shamballe už pokaždé s ní. Stojí na stejném místě, vždycky za kamennou lavicí a je to krásné. Pokaždé taky vidí Eva konce jeho křídel, vidí i celé tělo a obličej, ale ten je hodně zastřený jasným bílým světlem, které z něj vychází.

Eva teď už ví, že je stále v silné ochraně Archanděla Michaela, stačí ho o ni jenom požádat.
Zažila už v Shamballe ledacos, ale něco takového ještě ne. Ví taky, že o tom nemůže vykládat každému na potkání, nechává si tento zážitek, vlastně stejně jako většinu toho, co prožila v
Shamballe, pro sebe.
                                                                         
Eva zná svojí sílu, ví, jak působí na ostatní. Ví taky, že se musí naučit ovládat a usměrňovat tuto svojí vnitřní energii.
Myslela si taky, že nemá strach, že jí ta vnitřní síla dává odvahu, ale v souvislosti s Davidem ještě pár strachů objevila. Jako poslední to byl strach uvěřit, mít odvahu uvěřit svoji intuici. Intuici, která jí ještě nikdy nezklamala......tak silný a záludný strach to byl.

Archanděl Michael je bojovník, umí bojovat se strachy. Když ho v duchu zavolá, je u ní a chrání jí svými obrovskými křídly.
Vždycky jí to dostane, ten pocit jistoty a samozřejmé ochrany, pocit plného nadechnutí. Naplní jí to důvěrou a vděčností a taky jistotou. Celá se vždycky rozzáří. Je to velké a nepřenositelné.

                                                                              *  
                                                                       
Eva sedí ve stínu, obklopena a prosycena létem a je jí najednou moc krásně. Přemítá o tom, jak je šťastná a pociťuje za to velkou vděčnost a to i za ty slzy, které jí ještě nestačily oschnout na tvářích.

Je velká škoda, že někteří lidé nemají odvahu uvěřit v Anděly. Říká si Eva v duchu, ale na druhou stranu se tomu vůbec nediví, vždyť i ona je poznala teprve nedávno a právě díky Shamballe.
Jak si tak nad nimi mudruje, vzpomněla si na jednu příhodu se svým Andělem.

Nedávno se se svojí kamarádkou Magdou snažily přijít na kloub tomu, proč nemá Magda dost peněz, proč není schopná přijmout finanční hojnost.
"To, že k sobě nevpustíš hojnost materiální, to znamená, že se nemáš ráda, myslíš si, že nejsi dost dobrá na to, abys byla oceněná. S penězi totiž umí zacházet jen silní lidé a taky s nimi můžou dokázat velké věci. A navíc, peníze jsou o svobodě."
"Všechno chápu, snažím se přijmout sebe i peníze, mám je ráda," říká Magda i když trochu nejistě.
Je to pořád dokola, ale Eva ví, že je v ní něco moc hluboko a že se to bojí vyjevit: "Proč nechceš peníze, proč je nemáš ráda?!!" ptá se jí zhurta.
"Peníze nepřinesly nikdy nikomu nic dobrýho," zní náhlá Magdina odpověď.
"Tak vidíš, a je to venku. Peníze za nic nemůžou, peníze nejsou zlý, jsou úplně neutrální. Jsou ale moc, moc, silná a zhutnělá energie a každý s ní neumí zacházet, proto už hodně lidí zničily, ale ne ony, ti lidé se zničily sami, neměli v sobě dost mravní síly."
"Moje maminka, když u sebe nemá dost peněz, tak z toho vyšiluje."
 "A jak to vypadá, táhne se to u vás po mateřské linii," odhaduje Eva: "Víš co, pokusíme se poslat Lásku přes tebe a tvojí maminku až úplně do nekonečna všem matkám ve vašem rodě."

Obě se drží za ruce a Eva vede slovem vizualizaci: "Představ si, že za tebou stojí tvoje maminka, za ní její maminka, tvoje babička a tak dál a dál, ty postavy tvoří zástup až někam donekonečna."
Obě mají zavřené oči a Eva pokračuje: "Teď si představíme, že z našich srdcí vyzařují paprsky Lásky a přes tebe je vysíláme tvoji mamince a přes ní dál a dál."
Je to krásné, Eva vidí, jak zlatý proud Lásky krásně prostupuje skrz Magdu i přes její maminku, ale dál se nemůže dostat i přes snažení obou. Narazil na černo.
Najednou Eva vidí svým vnitřním zrakem, jak se to černo proti ní postavilo a snaží se jí opanovat, pohltit. Pouští Magdiny ruce a uvědomuje si, že nepožádala o ochranu. Rychle se to snaží napravit a žádá o ní svého Archanděla. Už ale vidí černo ve své hlavě. Až se toho polekala. Snad není pozdě, napadá Evu.
A tehdy se to stalo. Vidí svého Anděla, jak přistupuje zleva k tomu černu. Eva vidí, že má v pravé ruce dlouhý, úzký, světelný pruh. Vypadá to jako bílo-modrá, neonově zářící světelná tyč.
Anděl bodá tyčí do toho černa, které Evu napadlo. Černo ihned mizí.

Eva často říká, že už jí nemůže nic překvapit, po všech těch metafyzických příhodách, které zažila, ale teď stojí zkoprnělá a říká svoji kamarádce: "Magdi, já jsem viděla Michaelův meč! Víš, jak je vždycky vyobrazený s ohnivým mečem? On nemá ohnivý meč, jeho meč vypadá jako meč z hvězdných válek, je to dlouhá jasně neonově zářící tyč. Vlastně to bude asi hodně zhutnělá energie."
Eva je stále ještě v údivu, ale cítí velkou úlevu, to černo bylo opravdu hodně děsivé: "Magdi, a víš, co je zvláštní?" uvědomuje si po chvíli: "Michael nebyl tentokrát obklopený bílou září, tak jak ho vidím vždycky. Viděla jsem jeho postavu, ale neuvědomuji si, co měl na sobě, byla jsem soustředěná na to černo a jeho meč, ale vím, že měl jenom něco přes hrudník a boky.....třeba tu svoji světelnou energii soustředil do toho meče?"

                                                                          *

Byl to tenkrát pro Evu hodně silný zážitek.
Ano, cítí se moc dobře v Andělské ochraně a podpoře. Usmívá se a nechává volně plynout všechny pocity a vzpomínky, které k ní dnes trefily z rozmarného léta a děkuje s vděčností za ně.

Eva vstává a ohlíží se na místo, které jí poskytlo svoje krásno k odpočinku a děkuje mu za to.
Sedá znovu na kolo a s hlavou ještě trochu v pocitových představách se zase ráda vrací k tomu krásnému hmotnému světu kolem, ve kterém stejně vnímá hlavně jeho přesah a návaznost se vším a na všechno. Cítí, jak jí to celou naplňuje a jak je to krásné i logické.

Ze všech sil se rozjíždí. Najednou potřebuje svoje fyzično naplno vnímat, potřebuje se pevně uzemnit do hmoty, potřebuje se zase dostat do rovnováhy, aby tak měla pevnou základnu ke svým hvězdným výletům, které jí naplňují a taky doplňují její logičnost a pragmatičnost.
Cítí se tak pevná a ví, že jí nemůže jen tak něco rozhodit. Vždyť dokázala ustát i meč Archanděla Michaela.
V duchu se těmto svým úvahám usmívá a je jí moc dobře, jak v jejím těle, kterému zrovna dává zabrat, tak v její, nekonečnem poznamenané mysli.

Jede si letní krajinou, má vítr ve vlasech a na tváři cítí jemný dotek andělských křídel....