Ještě s malou úvahou o egu.
Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.....(ale ne, co zase blbnu, ten citát patří určitě někam úplně jinam...ale, co když......)?
Knížky jsou taky velká věc pro jeho duchovní růst.
I když, na druhou stranu, jsou přírodní národy, které písmo nemají a všechno poznání si předávají ústně a tak taky k sobě mají blíž a má to určitě něco do sebe.
No, my knížky máme, tak je čteme a taky je píšeme.
Znám ale spoustu lidí, kteří čtou o 100-6 a stejně nikam moc nepostupují, myslím v pochopení života. Čtou, jezdí na různé semináře a přednášky duchovních koučů a mistrů, ale mám dojem, jakoby se pořád točili v kruhu. Bude to asi tím, že čekají, že jim někdo vyjeví, ukáže to kouzelné poznání a oni ho jenom přijmou. Ale tak to nefunguje, protože všechno TO má každý z nás už v sobě a to od narození.
Do sebe musíme zaměřit pozornost ne vně.
K poznání můžeme dojít i sami, i bez knížek, ale když už je máme, je to velká a krásná pomoc a taky radost.
Knížek o duchovním rozvoji je hodně, ale opravdu hodně. Abych napsala pravdu, já jich moc nečetla. Probírám to tak nějak intuitivně, i když o hodně autorech a titulech vím a máme je doma (a to taky opravdu hodně), necítím potřebu po té, které sáhnout.
Jednou jsem zapojila rozum, a ten mi řekl: "Měla by sis tuhle knížku přečíst, máš jí tady rovnou pod nosem a tolik lidí říká jak je úžasná."
Dobře tedy, beru jí do rukou a říkám si, že v tom má určitě prsty moje ego, v tom, že jsem neměla chuť jí číst, že si připadám taáák chytrá, že to nepotřebuju, že to všechno co je v té knížce napsané, přece dáávno vím.
Ne...po chvilce čtení poznávám, že moje ego je v tom nevině a že moje intuice měla pravdu, že je krásně intuitivní..no, prostě ví.
Protože.....začnu číst a mám dojem, že se mi, z té knížky, do hlavy derou myšlenky, které se mnou nesouzní. Nejsou špatné ale nějak drhnou a neladí s tím, co ke mě přichází napřímo.
Mám ráda volnou hlavu a vím, že tím prostorem ke mně přichází přesně to co má a to v tu pravou chvíli. Mám plnou důvěru v toto napojení přímo ke Zdroji.
Po pravdě, četla jsem málo knih na toto téma, ale ty co jsem četla, se mnou naplno souzněly a moc mě obohatily.
Jako nejhlavnější a Láska na celý život jsou knížky Eduarda Tomáše, a to hlavně Paměti mystika a Metafyzické příběhy. Díky němu jsem si uvědomila, co jsem už od dětství v sobě vnímala a pociťovala, ale nechápala. Dal mému životnímu vnímání tvar a směr. Vlastně, já jsem si ho dala sama, ale on mi moc pomáhal a nenuceně láskyplně mě vedl a vlastně vede stále.
Druhá knížka, která mě dolaďovala, byly Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize.
Je to moudrost přírody předaná lidem, přímá, jednoduchá a čistá. Ta moje četba, to nebylo jenom splynutí v uvědomění, to bylo něco, jako kdybych viděla čtyři symboly v obrazech, se silnou, jasnou konturou.
Je v ní takové utvrzení, jednoduché a logicky podané utvrzení a mně připadne, jakoby ho indiánům předala sama matka Země.
A Pátá dohoda?...tak ta to všechno ještě víc povznáší a dolaďuje přes vesmírné vlivy, které krásně souzní s těmi zemními.
Jak jsem psala, můj prostor v hlavě mi skýtá tolik možností k putováním, že ho mám nejraději volný a v tichu přírody a nebo s hudbou si připadám naprosto plná.
Vlastně, prázdně plná. :-D
Eckharta Tolleho taky samozřejmě znám už dlouho, jak z FB, tak z YT, moc si ho vážím, stejně jako spoustu jiných lidí, kteří vědí o čem mluví a nebo píší a to všechno žijí.
Jsem přesvědčená, že žádná knížka s námi nehne, že nám nic nedá, pokud jsme si to sami v sobě už neobjevili. Teda alespoň částečně, aspoň kousíček.
To, že si přečteme něco, co s námi ladí, že najednou něco pochopíme, to nás může jenom utvrdit v tom, co už jsme věděli a nebo tušili. Dá tomu Vím čitelnost, tvar a pomůže nám všechno dát do souvislostí.
Nová země si mě našla sama.
Tedy, po pravdě, víme o sobě už dlouho, protože spolu už nějaký čas bydlíme.
Jednoduše a prostě si za mnou přišla. Ležela si, jen tak, na pračce v koupelně a dělala jakože nic. (Tedy, přátelé, doufám, že si nemyslíte, že jsem až tak moc mimo, abych si myslela, že za mnou doopravdy přišla?...to nee!... vždyť přece nemá nožičky....;-)..!...alee....mohla se klidně připlazit...ha!....no, musím se pořádně podívat, jestli nemá ošoupaný stránky).
...a tak to začalo. Moje oči jí uviděly, intuice řekla: "Ano, už je ten pravý čas, ber jí."
pravá ruka jí uchopila a tak započalo naše splynutí.
Čtu a to co čtu, tvoří proud pocitů a představ, které se jemně a úplně samozřejmě napojují, přidružují a nenuceně splývají s tím proudem, který protéká mojí prázdnou hlavou z vrchu.
Zdálo by se, že jdou ty směry proti sobě. Tolle přes oči nahoru do vnímání a to co si ke mně jen tak přichází, proudí z vrchu. Ale nevadí to, krásně se oba proudy doplňují.
Bože, to je radost.
Ta knížka mi pomohla vyplnit, pomocí mého uvědomění, prázdná místa a to i do hloubky časů mého života.
Jakoby dala i rám mému životnímu vnímání. Ale neohraničuje ho napevno, to ne, to je bez hranic. To co je uvnitř toho rámu, to je jakože doma, to je jako pevná základna, odkud můžu vycestovat kdy a kam chci. (A je mi tam moc dobře, tam doma).
No, a to, co je vně toho rámu, to je to krásné nekonečno v jednotě Univerza.
Taky jsem si už naplno, pomocí této knížky, uvědomila (vlastně pomocí prvních kapitol, ještě jsem jí celou nedočetla), proč jsem si v dětství připadala jako mimozemšťan.
Přátelé, já už jsem totiž tenkrát moc nemyslela a chápete, že jsem s tím měla, jakožto dítě, problémy?
Já nerozuměla lidem a oni nerozuměli mně.
Nemyslela jsem, ale uměla jsem vycítit jejich pocity a taky to, na co myslí. Bála jsem se lidí, protože jsem cítila, že umí ublížit.
Ale příroda a zvířata to bylo něco jiného, v té a s těmi jsem se cítila v bezpečí, zvířata totiž neubližují. Tam byla mezi námi těsná vazba a je pořád.
Dalo mi ale později hodně práce, všechno z dětství si odblokovat, osvobodit se. Všechno znovu procítit a přijmout a tak nechat rozplynout.
Jak jsem psala v článku: Něco o zvířatech a lidech, zvládla jsem to a mám už lidi stejně ráda, jako zvířata a celou přírodu.
Jakoby dala i rám mému životnímu vnímání. Ale neohraničuje ho napevno, to ne, to je bez hranic. To co je uvnitř toho rámu, to je jakože doma, to je jako pevná základna, odkud můžu vycestovat kdy a kam chci. (A je mi tam moc dobře, tam doma).
No, a to, co je vně toho rámu, to je to krásné nekonečno v jednotě Univerza.
Taky jsem si už naplno, pomocí této knížky, uvědomila (vlastně pomocí prvních kapitol, ještě jsem jí celou nedočetla), proč jsem si v dětství připadala jako mimozemšťan.
Přátelé, já už jsem totiž tenkrát moc nemyslela a chápete, že jsem s tím měla, jakožto dítě, problémy?
Já nerozuměla lidem a oni nerozuměli mně.
Nemyslela jsem, ale uměla jsem vycítit jejich pocity a taky to, na co myslí. Bála jsem se lidí, protože jsem cítila, že umí ublížit.
Ale příroda a zvířata to bylo něco jiného, v té a s těmi jsem se cítila v bezpečí, zvířata totiž neubližují. Tam byla mezi námi těsná vazba a je pořád.
Dalo mi ale později hodně práce, všechno z dětství si odblokovat, osvobodit se. Všechno znovu procítit a přijmout a tak nechat rozplynout.
Jak jsem psala v článku: Něco o zvířatech a lidech, zvládla jsem to a mám už lidi stejně ráda, jako zvířata a celou přírodu.
Tím, jak jsem už jako dítě nemyslela, ale všechno kolem sebe pocitově a podvědomě navnímávala, nebyla jsem až tak moc zasažená myslí, Majou, tím čemu Tolle výstižně říká kolektivní šílenství. (Uvědomuji si taky, že jako bych se tenkrát bála, jakožto dítě, tím dítětem být. Zato teď si to naplno užívám a to bude asi taky tím, že už nemám strach být dítětem a je to moc krásné a osvobozující. Člověk tak najde svoje pravé JÁ, ničím nezatížené, takové bezproblémové, čisté a jednoduché SEBE. Je dítětem a vnímá naplno a možná, že ještě víc než malé dítě, tu dětskou, čistou podstatu člověka. No, prostě už Ví a umí si to všechno naplno uvědomit...UF, to je radost :-D...vím ale, že je k tomu potřeba hodně odvahy ).
Taky si ale uvědomuji, že v pozdější době, částečně ano, že jsem začala ty vzorce přijímat, protože, jak jsem rostla, chtěla jsem se začlenit do společnosti a přijímala jsem některé její myšlenkové klišé, ale naštěstí ne úplně a nadlouho.
Později jsem zase všechno to, co mi na první pohled připadalo dobré, musela naplno pochopit a vzdát se toho, protože jsem cítila, že mě to zatěžuje.
Podvědomě jsem se od toho toužila osvobodit.
Mám ráda svobodu.
Teď si uvědomuji, že nejhlavnější a nejzásadnější zlom v mém životě nastal, když jsem se začala mít ráda.
Mít ráda i sebe, ne jen všechny a všechno okolo. To bylo to hlavní a zásadní, s tímto základem už je radost dál na sobě pracovat a zvládnout i svoje ego.
***
Když se tak navnímám z pohledu ega na naše dějiny, myslím dějiny lidstva, připadne mi, že jsou to vlastně jeho dějiny. Že je psalo převážně ono, ego.
Že jsou to dějiny, jak ega kolektivního, tak ega jednotlivců, kteří vlastně pomohli tvořit to kolektivní.
Je to smutný pohled do minulosti. Ale, někde v té masové temnotě ega, vždycky čas od času probleskují světýlka. Jsou to jednotlivci, kteří jí dokázali prosvítit svojí Láskou a tudíž svým uvědoměním.
Tito lidé byli a jsou něco jako zářivé majáky tušeného bezpečí v krásnu.
Tito jednotlivci, jako třeba Achnaton, Buddha, Ježíš, František z Assisi a další, dokázali to temno ega prosvítit. Zdálo by se, že to na ní nemělo žádný vliv, ale určitě mělo a hodně velký a zásadní.
Jak šel čas, přibývalo stále více těchto lidských světýlek, které temnota většinou zabila, nesnesla jejich pravdivé, zářivé světlo.
V době renesance, jakoby se světlo nadechlo a prosvítilo hodně lidí a stejně tak v době národního obrození, v 19. století. Ale to se nelíbilo té temnotě a že jako ukáže, co umí a s velkou zlobou a záští to taky ukázala.
Ukázala to Třicetiletou válkou, ve které vymřelo víc jak 80 % obyvatel Evropy, v některých městech zůstalo dokonce jenom 2 % lidí naživu!!!!! Zemřeli jak v bojích, tak z hladu, který způsobilo to válečné, dlouholeté běsnění.
No a v minulém století?..Dvě neskutečně hrozné války......!!!!
Ale temnota nemůže zvítězit, protože si čím dál víc lidí uvědomuje, o čem život je a zjišťují, že je o Lásce a Láska, to bylo a je to světlo, které prosvítí každou temnotu.
Pokud nebudeme dávat energii svému egu, svým strachům, které přispívjí k té temnotě, k tomu kolektivnímu šílenství způsobené lidmi, kteří se nechají svým egem ovládat, bude slábnout, až nakonec pojde na oubytě.
Nemůžeme s ním bojovat, protože naše zloba (a ta v boji je vždycky), ego jenom posiluje.
Máme tak všichni v rukou lék na obrodu lidstva. Pojďme tvořit Novou Zemi, ale ne vně, nejprve sami v sobě a tak změníme i to okolo nás.
Tak mě napadlo, že....když se začneme mít rádi, jak poznáme, že máme rádi sebe a ne svoje ego?
Jak poznáme, že máme rádi svojí pravou podstatu, propojenou v Jednotě se vším, ale, že to není to ohraničené v nás, ta mysl zasažená strachem z nepochopení, která tvoří tu kolektivní mysl velkého množství lidí, ty předsudky, nadřazenost, podřazenost, věčnou nespokojenost se vším, sebelítost, falešnou skromnost, kritiku...atd...je toho hodně.
Jak to poznáme?
To poznáme snadno, ale úplně snadno....
Protože.....pokud budeme cítit, že se máme rádi, ale...někoho okolo sebe a nebo i někde daleko...tak toho teda ne, toho nemáme rádi, protože on je přece takový a takový. Potom si egoisticky milujeme svoje ego, které je spjaté hlavně s uctíváním hmotnosti, a tak se nás snaží oddělit od celku a snaží se nám nakukat, jak jsme chytří, když umíme všechno tak krásně zkritizovat.
(Samozřejmě, že nemůžeme milovat všechny lidi, kdo by to dokázal třeba u Hitlera? To ne, ale, je mi takových lidí líto...).
Ale, pokud máme rádi sebe (jak svoje hmotné tělo, tak svůj přesah) a stejně tak i všechny lidi, bez podmínek, známé i neznámé, prosvítili jsme v sobě temnotu ega a to je to nejdůležitější a taky nejkrásnější, čeho můžeme v životě dosáhnout.
Změní se úplně náš pohled na všechno. Naše mysl, dříve ovládaná egem, se ztiší, zklidní a my teprve teď můžeme naslouchat a naplno navnímávat celou krásu a hloubku Bytí.
A svítit tak sobě i ostatním.
Naše mysl se sice občas ozve. Ego v sobě nemůžeme zabít a taky nechceme, aby z nás byli vrazi...přece? :-D To zaprvé.
Za druhé. Akce budí reakci a pokud bychom proti svému egu šli násilím, mám dojem, že bychom ho tím jenom přikrmovali.
No a za třetí. Ono to ani nejde, myslím ego zlikvidovat úplně, protože je naší nedílnou součástí. Je součástí našeho hmotného těla, naší hmotné podstaty (tedy to alespoň tak cítím).
A za další, není vůbec špatné, mít v sobě nějakou kontrolku.
Všechny situace a lidé, které a kteří nám vstupují do života, nám nastavují zrcadlo, ať v dobrém, tak v tom špatném.
Takže, pokud se potkáme s člověkem, který nás štve a zjistíme, že se naše ego začne nadouvat...tak pozor, pozor. Víme alespoň, že máme co řešit a můžeme si být jistí, že máme v sobě řešit přesně to, co nás štve na tom druhém.
A nebo. Když potkáme egoistického člověka a nic to s námi nedělá, víme, že máme svoje ego pod kontrolou.
"Dobře." slyším, jak říkáte: "Ale už to, že jsem poznal/a, že ten druhý člověk má bujaré ego, už jenom to znamená, že to poznalo moje ego. Protože nemůžu přece poznat nic, co sám/a neznám?"
Ne, ne, to jsme ho poznali jenom proto, protože si moc dobře pamatujeme na naše dřívější reakce.
Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč vlastně ego máme? A vyšlo mi, že je naší součástí, je spojené s naším hmotným tělem, ale ovládá nás přes naší mysl pomocí strachu a že je taky něco, jako náš učitel, ale takový divně zakuklený, jakože obrácený naruby.
Když je naše ego na nás milé, tak nám lže a když je rozbouřené, maskuje pravdu.
Prostě jsme přišli na tuto hmotnou Zemi, abychom se učili a pokud nevystudujeme i ten nejvyšší stupeň, zůstaneme tu. Tedy, učili...spíš jsme sem přišli...tedy, naše duše sem přišla, aby se naučila, pomocí prožitých emocí, znovu uvědomovat kdo je, co je její čistá podstata a to to, že je to Láska.
(Tedy, je ještě možnost, že vystudujeme a budeme tu chtít zůstat sami ze svojí vlastní vůle. Ale to už je zase jiná kapitola).
Taky si ale uvědomuji, že v pozdější době, částečně ano, že jsem začala ty vzorce přijímat, protože, jak jsem rostla, chtěla jsem se začlenit do společnosti a přijímala jsem některé její myšlenkové klišé, ale naštěstí ne úplně a nadlouho.
Později jsem zase všechno to, co mi na první pohled připadalo dobré, musela naplno pochopit a vzdát se toho, protože jsem cítila, že mě to zatěžuje.
Podvědomě jsem se od toho toužila osvobodit.
Mám ráda svobodu.
Teď si uvědomuji, že nejhlavnější a nejzásadnější zlom v mém životě nastal, když jsem se začala mít ráda.
Mít ráda i sebe, ne jen všechny a všechno okolo. To bylo to hlavní a zásadní, s tímto základem už je radost dál na sobě pracovat a zvládnout i svoje ego.
***
Když se tak navnímám z pohledu ega na naše dějiny, myslím dějiny lidstva, připadne mi, že jsou to vlastně jeho dějiny. Že je psalo převážně ono, ego.
Že jsou to dějiny, jak ega kolektivního, tak ega jednotlivců, kteří vlastně pomohli tvořit to kolektivní.
Je to smutný pohled do minulosti. Ale, někde v té masové temnotě ega, vždycky čas od času probleskují světýlka. Jsou to jednotlivci, kteří jí dokázali prosvítit svojí Láskou a tudíž svým uvědoměním.
Tito lidé byli a jsou něco jako zářivé majáky tušeného bezpečí v krásnu.
Tito jednotlivci, jako třeba Achnaton, Buddha, Ježíš, František z Assisi a další, dokázali to temno ega prosvítit. Zdálo by se, že to na ní nemělo žádný vliv, ale určitě mělo a hodně velký a zásadní.
Jak šel čas, přibývalo stále více těchto lidských světýlek, které temnota většinou zabila, nesnesla jejich pravdivé, zářivé světlo.
V době renesance, jakoby se světlo nadechlo a prosvítilo hodně lidí a stejně tak v době národního obrození, v 19. století. Ale to se nelíbilo té temnotě a že jako ukáže, co umí a s velkou zlobou a záští to taky ukázala.
Ukázala to Třicetiletou válkou, ve které vymřelo víc jak 80 % obyvatel Evropy, v některých městech zůstalo dokonce jenom 2 % lidí naživu!!!!! Zemřeli jak v bojích, tak z hladu, který způsobilo to válečné, dlouholeté běsnění.
No a v minulém století?..Dvě neskutečně hrozné války......!!!!
Ale temnota nemůže zvítězit, protože si čím dál víc lidí uvědomuje, o čem život je a zjišťují, že je o Lásce a Láska, to bylo a je to světlo, které prosvítí každou temnotu.
Pokud nebudeme dávat energii svému egu, svým strachům, které přispívjí k té temnotě, k tomu kolektivnímu šílenství způsobené lidmi, kteří se nechají svým egem ovládat, bude slábnout, až nakonec pojde na oubytě.
Nemůžeme s ním bojovat, protože naše zloba (a ta v boji je vždycky), ego jenom posiluje.
Máme tak všichni v rukou lék na obrodu lidstva. Pojďme tvořit Novou Zemi, ale ne vně, nejprve sami v sobě a tak změníme i to okolo nás.
Tak mě napadlo, že....když se začneme mít rádi, jak poznáme, že máme rádi sebe a ne svoje ego?
Jak poznáme, že máme rádi svojí pravou podstatu, propojenou v Jednotě se vším, ale, že to není to ohraničené v nás, ta mysl zasažená strachem z nepochopení, která tvoří tu kolektivní mysl velkého množství lidí, ty předsudky, nadřazenost, podřazenost, věčnou nespokojenost se vším, sebelítost, falešnou skromnost, kritiku...atd...je toho hodně.
Jak to poznáme?
To poznáme snadno, ale úplně snadno....
Protože.....pokud budeme cítit, že se máme rádi, ale...někoho okolo sebe a nebo i někde daleko...tak toho teda ne, toho nemáme rádi, protože on je přece takový a takový. Potom si egoisticky milujeme svoje ego, které je spjaté hlavně s uctíváním hmotnosti, a tak se nás snaží oddělit od celku a snaží se nám nakukat, jak jsme chytří, když umíme všechno tak krásně zkritizovat.
(Samozřejmě, že nemůžeme milovat všechny lidi, kdo by to dokázal třeba u Hitlera? To ne, ale, je mi takových lidí líto...).
Ale, pokud máme rádi sebe (jak svoje hmotné tělo, tak svůj přesah) a stejně tak i všechny lidi, bez podmínek, známé i neznámé, prosvítili jsme v sobě temnotu ega a to je to nejdůležitější a taky nejkrásnější, čeho můžeme v životě dosáhnout.
Změní se úplně náš pohled na všechno. Naše mysl, dříve ovládaná egem, se ztiší, zklidní a my teprve teď můžeme naslouchat a naplno navnímávat celou krásu a hloubku Bytí.
A svítit tak sobě i ostatním.
Naše mysl se sice občas ozve. Ego v sobě nemůžeme zabít a taky nechceme, aby z nás byli vrazi...přece? :-D To zaprvé.
Za druhé. Akce budí reakci a pokud bychom proti svému egu šli násilím, mám dojem, že bychom ho tím jenom přikrmovali.
No a za třetí. Ono to ani nejde, myslím ego zlikvidovat úplně, protože je naší nedílnou součástí. Je součástí našeho hmotného těla, naší hmotné podstaty (tedy to alespoň tak cítím).
A za další, není vůbec špatné, mít v sobě nějakou kontrolku.
Všechny situace a lidé, které a kteří nám vstupují do života, nám nastavují zrcadlo, ať v dobrém, tak v tom špatném.
Takže, pokud se potkáme s člověkem, který nás štve a zjistíme, že se naše ego začne nadouvat...tak pozor, pozor. Víme alespoň, že máme co řešit a můžeme si být jistí, že máme v sobě řešit přesně to, co nás štve na tom druhém.
A nebo. Když potkáme egoistického člověka a nic to s námi nedělá, víme, že máme svoje ego pod kontrolou.
"Dobře." slyším, jak říkáte: "Ale už to, že jsem poznal/a, že ten druhý člověk má bujaré ego, už jenom to znamená, že to poznalo moje ego. Protože nemůžu přece poznat nic, co sám/a neznám?"
Ne, ne, to jsme ho poznali jenom proto, protože si moc dobře pamatujeme na naše dřívější reakce.
Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč vlastně ego máme? A vyšlo mi, že je naší součástí, je spojené s naším hmotným tělem, ale ovládá nás přes naší mysl pomocí strachu a že je taky něco, jako náš učitel, ale takový divně zakuklený, jakože obrácený naruby.
Když je naše ego na nás milé, tak nám lže a když je rozbouřené, maskuje pravdu.
Prostě jsme přišli na tuto hmotnou Zemi, abychom se učili a pokud nevystudujeme i ten nejvyšší stupeň, zůstaneme tu. Tedy, učili...spíš jsme sem přišli...tedy, naše duše sem přišla, aby se naučila, pomocí prožitých emocí, znovu uvědomovat kdo je, co je její čistá podstata a to to, že je to Láska.
(Tedy, je ještě možnost, že vystudujeme a budeme tu chtít zůstat sami ze svojí vlastní vůle. Ale to už je zase jiná kapitola).
Takže mi vychází, že ego je spojené se hmotou, se kterou se můžeme ztotožnit. A to jak se svým tělem, tak se vším, čemu naivně říkáme NAŠE.
Ale nenechme se mást, ono se umí ztotožnit i s naší myslí, s našimi představami o nás a to je moc nebezpečné a těžko čitelné.
Můžeme taky padnout do takzvaných duchovních pastí, kdy si připadáme naprosto osvícení a tím jiní, lepší nežli všichni ostatní. Například i tím, že když nejíme maso, tak že jsem lepší. Ne, nejsme lepší, jsme povýšení když si to tak myslíme.
Tak, a to je potom mazec.
Nejlepší je, neztotožňovat se jak se svým tělem, tak se svojí myslí. Dokázat si od obojího poodstoupit a jenom to sledovat jakožto cizí pozorovatel a uvidíme se najednou úplně jinak.
Jsme najednou lehcí, nezatížení, jak svým tělem, tak svojí myslí. Máme rádi i to hmotné, ale nedáváme tomu tu hlavní důležitost, naučí nás to pociťovat za všechno vděčnost.
Ego není složité, ale dokáže vše složitým udělat a Láska se díky němu zdá taky složitá, ale není.
Obojí buďto je a nebo ne. Nemůžeme mít napůl rozbujelé ego a napůl v sobě cítit Lásku a pokud ano, tak je to asi velký mumraj, který nás musí hodně mást.
Takže, obojí nemůže být naplno najednou pohromadě, protože ego je násilné a nesnášenlivé a Láska je pravý opak, proto jí ego nesnese a bojuje proti ní.
Ano, boj je egu vlastní, stojí určitě za všemi válkami na světě. A jediný lék na války je asi právě Láska, ne lidský rozum. Jednak se válka rozumem nedá pochopit a druhak, mysl je často ovládaná naším egem.
Dobrá zpráva ale je, že máme všechno ve své moci, protože čemu věnujeme svoji pozornost, tam to bude prospívat.
Máme volbu, můžeme posílit naše ego a nebo Lásku, tím že si uvědomíme a procítíme svoji pravou podstatu nezatíženou zbytečným myšlením, které umí dobře ovládat strachy a ty zase umí dobře ovládat nás.
"Máme v sobě každý dva vlky, jednoho černého a druhého bílého. Oba jsou naší součástí." říká starý moudrý indián mladému.
"A který vlk ve mně zvítězí?" ptá se ten mladý indián.
"Ten, kterého budeš víc živit." zní odpověď.
Všechno je vlastně tak jednoduché, to jenom naše ego všechno zamotává a zesložiťuje pomocí našich strachů, aby nás tím mátlo a tak ovládalo.
Píšu sice o egu, jako o něčem od nás odděleném, ale tak to není, je v nás, je v naší mysli.
Já si ho ale představuji jako takové malé chlupaté zvířátko (mám všechna zvířátka ráda, tedy i toto), které si ve mně hezky spinká, stočené do klubíčka, někde u mého pupíku. A kdybych viděla, že se nějak probouzí, že se mu začínají ježit chlupy, říkám si: "Pozor, holka, bacha, bacha!"
No, a tak si dám bacha.
Nebojím se ve tmě, protože vím, že existuje světlo.
Nejkrásnější, nejkonejšivější a nejteplejší světlo, je světlo Lásky. Proto se nebojme svítit, jak pro sebe, tak pro ostatní.
A ono to vlastně funguje tak, že když pořádně rozsvítíme světlo Lásky v sobě, jakože pro sebe, už najednou svítíme i ostatním.
V dávných dějinách byla ta lidská světla ojedinělá, ale teď už ne. Tím strašným válečným poznáním se určitě něco změnilo. Lidé se už dotkli dna utrpení a pochopili, že musí hledat pomoc jenom sami v sobě, tím se osvobodili z otroctví a z nevolnictví hmoty.
Zjistili, že musí žít každý sám za sebe a že se musí naučit, mít se rádi, a tím je to paradoxně dobré i pro druhé.
To je sice osvobozující, ale každý tím taky bereme zodpovědnost sám za sebe a to někomu může připadat moc těžké. Je pro něj jednodušší schovávat se za svoje ego, které mu vždycky krásně vysvětlí, proč to, či ono, nejde.....ale hlavně....vždycky mu nakuká, KDO a nebo, CO, za to může... že to nejde.
Poslouchat svoje ego, to je vlastně alibismus nejhrubšího zrna.
Takže, zase mi vychází, že - ŽIVOT JE O ODVAZE, O ODVAZE MÍT SE RÁD.
Nová Země není daleko, ta je v nás. A cesta do ní je opravdu kratičká.
Jak říká pan Eduard Tomáš: "Je dlouhá 35 centimetrů, z hlavy do srdce."
Tak krátká cesta to je a kolik knížek už o ní bylo napsaných, vlastně cestopisů, i s mapami a přesným popisem cesty. A taky průvodců je hodně.
(Tak, a sem asi patří ten citát Neila Armstronga o tom kroku, co jsem napsala nahoře. Asi se mi tam nějak předběhl :-).
Je to sice krátká cesta, ale asi ta nejtěžší, zprvu......
...no, a jinak to nejde...musím zase použít svůj nejoblíbenější citát od Tomáše Kluse.
Řekl: "Až překonáme to těžké, zjistíme, jak lehké to bylo."
Ale nenechme se mást, ono se umí ztotožnit i s naší myslí, s našimi představami o nás a to je moc nebezpečné a těžko čitelné.
Můžeme taky padnout do takzvaných duchovních pastí, kdy si připadáme naprosto osvícení a tím jiní, lepší nežli všichni ostatní. Například i tím, že když nejíme maso, tak že jsem lepší. Ne, nejsme lepší, jsme povýšení když si to tak myslíme.
Tak, a to je potom mazec.
Nejlepší je, neztotožňovat se jak se svým tělem, tak se svojí myslí. Dokázat si od obojího poodstoupit a jenom to sledovat jakožto cizí pozorovatel a uvidíme se najednou úplně jinak.
Jsme najednou lehcí, nezatížení, jak svým tělem, tak svojí myslí. Máme rádi i to hmotné, ale nedáváme tomu tu hlavní důležitost, naučí nás to pociťovat za všechno vděčnost.
Ego není složité, ale dokáže vše složitým udělat a Láska se díky němu zdá taky složitá, ale není.
Obojí buďto je a nebo ne. Nemůžeme mít napůl rozbujelé ego a napůl v sobě cítit Lásku a pokud ano, tak je to asi velký mumraj, který nás musí hodně mást.
Takže, obojí nemůže být naplno najednou pohromadě, protože ego je násilné a nesnášenlivé a Láska je pravý opak, proto jí ego nesnese a bojuje proti ní.
Ano, boj je egu vlastní, stojí určitě za všemi válkami na světě. A jediný lék na války je asi právě Láska, ne lidský rozum. Jednak se válka rozumem nedá pochopit a druhak, mysl je často ovládaná naším egem.
Dobrá zpráva ale je, že máme všechno ve své moci, protože čemu věnujeme svoji pozornost, tam to bude prospívat.
Máme volbu, můžeme posílit naše ego a nebo Lásku, tím že si uvědomíme a procítíme svoji pravou podstatu nezatíženou zbytečným myšlením, které umí dobře ovládat strachy a ty zase umí dobře ovládat nás.
"Máme v sobě každý dva vlky, jednoho černého a druhého bílého. Oba jsou naší součástí." říká starý moudrý indián mladému.
"A který vlk ve mně zvítězí?" ptá se ten mladý indián.
"Ten, kterého budeš víc živit." zní odpověď.
Všechno je vlastně tak jednoduché, to jenom naše ego všechno zamotává a zesložiťuje pomocí našich strachů, aby nás tím mátlo a tak ovládalo.
Píšu sice o egu, jako o něčem od nás odděleném, ale tak to není, je v nás, je v naší mysli.
Já si ho ale představuji jako takové malé chlupaté zvířátko (mám všechna zvířátka ráda, tedy i toto), které si ve mně hezky spinká, stočené do klubíčka, někde u mého pupíku. A kdybych viděla, že se nějak probouzí, že se mu začínají ježit chlupy, říkám si: "Pozor, holka, bacha, bacha!"
No, a tak si dám bacha.
Nebojím se ve tmě, protože vím, že existuje světlo.
Nejkrásnější, nejkonejšivější a nejteplejší světlo, je světlo Lásky. Proto se nebojme svítit, jak pro sebe, tak pro ostatní.
A ono to vlastně funguje tak, že když pořádně rozsvítíme světlo Lásky v sobě, jakože pro sebe, už najednou svítíme i ostatním.
V dávných dějinách byla ta lidská světla ojedinělá, ale teď už ne. Tím strašným válečným poznáním se určitě něco změnilo. Lidé se už dotkli dna utrpení a pochopili, že musí hledat pomoc jenom sami v sobě, tím se osvobodili z otroctví a z nevolnictví hmoty.
Zjistili, že musí žít každý sám za sebe a že se musí naučit, mít se rádi, a tím je to paradoxně dobré i pro druhé.
To je sice osvobozující, ale každý tím taky bereme zodpovědnost sám za sebe a to někomu může připadat moc těžké. Je pro něj jednodušší schovávat se za svoje ego, které mu vždycky krásně vysvětlí, proč to, či ono, nejde.....ale hlavně....vždycky mu nakuká, KDO a nebo, CO, za to může... že to nejde.
Poslouchat svoje ego, to je vlastně alibismus nejhrubšího zrna.
Takže, zase mi vychází, že - ŽIVOT JE O ODVAZE, O ODVAZE MÍT SE RÁD.
Nová Země není daleko, ta je v nás. A cesta do ní je opravdu kratičká.
Jak říká pan Eduard Tomáš: "Je dlouhá 35 centimetrů, z hlavy do srdce."
Tak krátká cesta to je a kolik knížek už o ní bylo napsaných, vlastně cestopisů, i s mapami a přesným popisem cesty. A taky průvodců je hodně.
(Tak, a sem asi patří ten citát Neila Armstronga o tom kroku, co jsem napsala nahoře. Asi se mi tam nějak předběhl :-).
Je to sice krátká cesta, ale asi ta nejtěžší, zprvu......
...no, a jinak to nejde...musím zase použít svůj nejoblíbenější citát od Tomáše Kluse.
Řekl: "Až překonáme to těžké, zjistíme, jak lehké to bylo."
A je to přesně tak. ;-)
Zrovna mě přátelé napadlo, že bych se mohla pokusit napsat něco jako návod, jak se ega zbavit, vlastně jak ho zkrotit, jak ho mít pod kontrolou.
To jsem odvážná, že? :-)
(....tak to jo, odvahu mám, ale co nemám, tak to je strach...samozřejmě).
Takže.... nejprve to těžké, od toho se musíme odpíchnout.
Nejdříve si musíme umět přiznat, ale opravdu natvrdo přiznat, že ve všech našich špatných pocitech má prsty jenom naše ego, nikdo jiný. Jenom ono může za to, že se cítíme ukřivděně, zneuznale, naštvaně, závistivě, to, že něco maskujeme za falešnou skromnost a tak dál, je toho opravdu hodně. Přiznáme si tak, že jenom my sami můžeme za to, jak se cítíme, jak se máme.
A nebo zase naopak. Že si připadáme skvělí, ale štvou nás vlastnosti ostatních lidí. Protože to co nám vadí na jiných, to jsou, jenom a jenom, naše špatné vlastnosti.
Jsou to vlastně všechny pocity, pomocí nichž se snažíme na sebe upozorňovat, nebo třeba povyšovat. Jsou to ty pocity, které nám brání cítit Radost. Ale opravdovou Radost za všechny a ze všeho.
Až si toto uvědomíme a přijmeme to jako fakt, máme za sebou to těžké a pak už to frčí jako po másle, šup, na šup.
Potom už se jenom dolaďujeme v uvědomování si všech souvislostí a v odpouštění si za všechny ty svoje špatné pocity a za to, co nám i jiným způsobily.
Dokážeme se na sebe dívat s odstupem, nezávisle a nezaujatě, ale láskyplně.
Jo, a ještě něco. Přestaneme se brát vážně a to je teprv hustý.... :-)
A taky se začneme mít rádi....a tady jsme u jádra pudla. Protože, když se máme rádi, vypadá svět ale úplně jinak, prostě radostně. Máme rádi nejen všechno a všechny okolo, ale i sebe a máme vyhráno.
Najednou si uvědomíme, že všechno je tak jak má být. Už nic nehodnotíme, neodsuzujeme, nekritizujeme, necháme vše plynout. Máme prostě už Odvahu, to tak dokázat.
Svoje konání soustředíme do toho, co nám přináší Radost, protože tak je to dobré nejen pro nás, ale i pro všechny.
Tím jsme našli důvěru v Univerzum a máme tak možnost uvědomit si, postupně, Jednotu se vším.
Je to opravdu velká úleva, myslím, být pokorný a vděčný za všechno.
Člověk najednou vnímá, jak je vlastně nicotný, malý, ale v tu samou chvíli se spojí s obrovskou vesmírnou Jednotou a paradoxně uvidí svoji velikost a důležitost, ale úplně jinak nežli mu to nakukávalo jeho ego.
No a nakonec. - Co si sebou přibalit na tuto očistnou cestu?
- Ze všeho nejdůležitější je Odvaha. Raději víc, než míň.
- Když už jsme si nabalili Odvahu, hned jsme našli i Víru....šup s ní do baťohu.
- A když máme Odvahu a Víru, doplníme si zavazadlo Radostí, která se automaticky tetelí všude kolem nás.
Přeji nám všem Radostné putování z hlavy do srdce....
Nová Země je tam, co sídlí Láska a až jí objevíme, nebojme se, že v ní budeme sami, ne, ne.
Až v ní budeme, poznáme najednou snadno všechny ostatní lidi kteří už v ní jsou, oni totiž svítí.
Svítí světlem Lásky a v jejich blízkosti je všem moc hezky.
Těšíte se?...a nebo už v ní jste?...
Pak že bude energetická krize. Kdepak, zdrojů světla je na Zemi dost a dost.
Aha, už jsem to pochopila. Láska je PERPETUUM MOBILE. !!!
HURÁ, TO JE DOBRODRUŽSTVÍ... :-D )))
***
A tady přidávám ještě něco krásného na závěr......za odměnu, pro nás všechny.
Tomáš Klus - Anat Život Není - MořeŠtik
Naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj na na naj, na na na, na na na, naj ..........
Zdravím a jdu pokračovat ve čtení.
Tolle a Nová Země na mě čekají.
Eliška.
P. S.
Víte co, přátelé?...Zrovna mě něco napadlo!
Pojďme ego umilovat!
Přidáno 5. 9. 2015
Tak mě zrovna napadlo, že je ego plné paradoxů....vlastně, mám dojem, že ego je na nich postavené....takže, když máme velké ego, tak ho nevidíme a tak ho taky těžko poznáme.
Alééé...když už jsme si ho uvědomili, tak jenom tím ho máme pod kontrolou a ono se nám scvrkne a tím pádem nad námi nemá navrch. Prostě jsme se od něj osvobodili.
No, a když už je malé, hned poznáme, když se začne hlásit o slovo.
To je ten paradox......velké nevidíme, ale malé nacítíme ihned. :-)
Zrovna mě přátelé napadlo, že bych se mohla pokusit napsat něco jako návod, jak se ega zbavit, vlastně jak ho zkrotit, jak ho mít pod kontrolou.
To jsem odvážná, že? :-)
(....tak to jo, odvahu mám, ale co nemám, tak to je strach...samozřejmě).
Takže.... nejprve to těžké, od toho se musíme odpíchnout.
Nejdříve si musíme umět přiznat, ale opravdu natvrdo přiznat, že ve všech našich špatných pocitech má prsty jenom naše ego, nikdo jiný. Jenom ono může za to, že se cítíme ukřivděně, zneuznale, naštvaně, závistivě, to, že něco maskujeme za falešnou skromnost a tak dál, je toho opravdu hodně. Přiznáme si tak, že jenom my sami můžeme za to, jak se cítíme, jak se máme.
A nebo zase naopak. Že si připadáme skvělí, ale štvou nás vlastnosti ostatních lidí. Protože to co nám vadí na jiných, to jsou, jenom a jenom, naše špatné vlastnosti.
Jsou to vlastně všechny pocity, pomocí nichž se snažíme na sebe upozorňovat, nebo třeba povyšovat. Jsou to ty pocity, které nám brání cítit Radost. Ale opravdovou Radost za všechny a ze všeho.
Až si toto uvědomíme a přijmeme to jako fakt, máme za sebou to těžké a pak už to frčí jako po másle, šup, na šup.
Potom už se jenom dolaďujeme v uvědomování si všech souvislostí a v odpouštění si za všechny ty svoje špatné pocity a za to, co nám i jiným způsobily.
Dokážeme se na sebe dívat s odstupem, nezávisle a nezaujatě, ale láskyplně.
Jo, a ještě něco. Přestaneme se brát vážně a to je teprv hustý.... :-)
A taky se začneme mít rádi....a tady jsme u jádra pudla. Protože, když se máme rádi, vypadá svět ale úplně jinak, prostě radostně. Máme rádi nejen všechno a všechny okolo, ale i sebe a máme vyhráno.
Najednou si uvědomíme, že všechno je tak jak má být. Už nic nehodnotíme, neodsuzujeme, nekritizujeme, necháme vše plynout. Máme prostě už Odvahu, to tak dokázat.
Svoje konání soustředíme do toho, co nám přináší Radost, protože tak je to dobré nejen pro nás, ale i pro všechny.
Tím jsme našli důvěru v Univerzum a máme tak možnost uvědomit si, postupně, Jednotu se vším.
Je to opravdu velká úleva, myslím, být pokorný a vděčný za všechno.
Člověk najednou vnímá, jak je vlastně nicotný, malý, ale v tu samou chvíli se spojí s obrovskou vesmírnou Jednotou a paradoxně uvidí svoji velikost a důležitost, ale úplně jinak nežli mu to nakukávalo jeho ego.
No a nakonec. - Co si sebou přibalit na tuto očistnou cestu?
- Ze všeho nejdůležitější je Odvaha. Raději víc, než míň.
- Když už jsme si nabalili Odvahu, hned jsme našli i Víru....šup s ní do baťohu.
- A když máme Odvahu a Víru, doplníme si zavazadlo Radostí, která se automaticky tetelí všude kolem nás.
Přeji nám všem Radostné putování z hlavy do srdce....
Nová Země je tam, co sídlí Láska a až jí objevíme, nebojme se, že v ní budeme sami, ne, ne.
Až v ní budeme, poznáme najednou snadno všechny ostatní lidi kteří už v ní jsou, oni totiž svítí.
Svítí světlem Lásky a v jejich blízkosti je všem moc hezky.
Těšíte se?...a nebo už v ní jste?...
Pak že bude energetická krize. Kdepak, zdrojů světla je na Zemi dost a dost.
Aha, už jsem to pochopila. Láska je PERPETUUM MOBILE. !!!
HURÁ, TO JE DOBRODRUŽSTVÍ... :-D )))
***
A tady přidávám ještě něco krásného na závěr......za odměnu, pro nás všechny.
Tomáš Klus - Anat Život Není - MořeŠtik
Naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj, na na - naj, na na na, naj - naj, naj na na naj, na na na, na na na, naj ..........
Zdravím a jdu pokračovat ve čtení.
Tolle a Nová Země na mě čekají.
Eliška.
P. S.
Víte co, přátelé?...Zrovna mě něco napadlo!
Pojďme ego umilovat!
Přidáno 5. 9. 2015
Tak mě zrovna napadlo, že je ego plné paradoxů....vlastně, mám dojem, že ego je na nich postavené....takže, když máme velké ego, tak ho nevidíme a tak ho taky těžko poznáme.
Alééé...když už jsme si ho uvědomili, tak jenom tím ho máme pod kontrolou a ono se nám scvrkne a tím pádem nad námi nemá navrch. Prostě jsme se od něj osvobodili.
No, a když už je malé, hned poznáme, když se začne hlásit o slovo.
To je ten paradox......velké nevidíme, ale malé nacítíme ihned. :-)
