Moje soužití s CéDéčkama od Tomáše Kluse

Úvod : úvody přímo bytostně nesnáším a většinou je přeskakuji, ale teď to jinak nejde, to mi přátelé věřte.


Od minulého podzimu jsem vnímala, že se něco děje. Něco neuchopitelného, takové jemné vibrace proměňovaly postupně všechno okolo mě a není to určitě náhoda (protože náhody neexistují), že u toho všeho byl Tomáš virtuálně přítomen. (Píšu Tomáš, protože jsem si s ním ve Znojmě potykala, jinak bych si netroufla, takto ho oslovovat).

Všichni si pamatujete, že minulý rok se čekal konec světa. Bylo to určitě různě chápáno, ale v podstatě šlo o přechod do jiné, vyšší dimenze, od materiálního k duchovnímu. (Mnozí lidé si ani neuvědomují, jak úžasnou dobu máme možnost žít a tím i tvořit :o))).

Vnímala jsem to opravdu silně a v našem životě došlo k dost zásadním změnám.
Najednou jsme poznali (myslím manžel Bedřich, já a syn Filip), spoustu nových a úžasných lidí, kteří mají podobný pohled na svět jako my.
Naše okolí se začalo měnit spolu s naším vnímáním světa, všechno bylo najednou čitelnější a jasnější, je taky pravda, že jsem si začala teprve teď připadat jako Doma (myslím tady na Zemi). Našla jsem najednou odvahu říkat i psát, co si myslím, ale hlavně vnímám. Našla jsem spřízněné duše, které svět vidí podobně. Sdílení se s nimi mě hodně obohatilo a stále obohacuje, moc jim děkuji.

Vrátím se k Tomášovi. Mám dojem, že on byl mým hlavním průvodcem těmito změnami a naprosto rezonoval se mnou a s tím co se okolo dělo. (Jsem totiž hodně napojena na hudbu :o).
Tomáš na sobě udělal taky velký pokrok, myslím duchovní (o čemž jsem nikdy nepochybovala, vnímala jsem to u něj od jeho samých hudebních začátků). Vnímala a učila se od něj. Učila jsem se hlavně nebát se projevit svoji otevřenost a bezprostřednost. Ani netuší, jak moc mi dal a stále dává, jsem jeho velký dlužník.
Hlavně jeho rozhovory, ty mě vždycky dostaly, byl v nich poznat jeho přesah a to i v těch nevážných, na těch jsem přímo ujížděla a vždycky mě odbouraly. :-)

Za sebe mi připadne, že mým dovršením čehosi jako transformace do nové dimenze, byl přechod přes oheň.
U Tomáše je to možná to neskutečně krásné video - O lásce ze Země za duhou, s jeho vyznáním.

 
NOVĚ                                                        



Tomášova nová písnička, která bude určitě na jeho novém albu, mě opravdu dostala.
Na první pohled vypadá jako prostoduchá písnička pro děti, ale tím je právě úžasná, protože celé prozření, napojení, je vlastně úplně jednoduché.
Zbytečně v tom všichni hledají složitosti, stačí vnímat svět srdcem a ne hlavou a je to tam. :o)
A to vám doporučuji i při poslechu té písničky. Říkám jí Továrna na sny (protože se mi líbí toto sousloví v té písničce :o).
Je v ní všechno. Všechno to Napojení.


Tady jí pro úplnost máte.
NAPOJEN





................................................................ano, jsem doma, Tomáši, díky...


Přátelé, vítejte v Nové Dimenzi a užijte si Napojení se mnou, s Tomášem a vlastně se všemi a se vším, vždyť všechno je jedno a v jednotě.


Tak, a to by bylo na úvod. :-)



Vnímám jako svoji povinnost v této pohnuté době (myslím tím dobu, kdy se schyluje k dokončení nové desky) bilancovat. :o)
Těše se těšíc na nové dílo a poslouchaje to "staré" a jé je, jak ráda je poslouchám, cítím potřebu napsat něco o svých zážitcích ze soužití s CéDéčkama od Tomáše.

Na Vánoce jsem dostala Cestu do záhudby a Hlavní uzávěr splínu (Racek byl vyprodaný). Jako první jsem do svého notebooku, kterému říkám familiárně Mazlík, zasunula Hlavní uzávěr splínu.
Je pravda, že jsem většinu písniček znala z internetu, ale to CéDo mě prostě dostalo a naprosto okouzlilo. Všechny písničky se mi líbí (naštěstí nejsem kritik a nemusím kritizovat, raději chválím) a vždycky mě roztancují a některé rozesmějí. Jsou tam ale dvě, Lenka a LeHomole, které mě vždycky rozzáří a rozvrtí maximálně.
Potom je tam jedna, té říkám Osudová.
Písničku Málčik by měli učitelé pouštět dětem při výuce dějepisu k roku 68, je tam všechno.
Ale i všechny ostatní, například Z deníku... Sentiment....Chybíš mi.... Nenávratná (při té začínám každé ráno, pouštím si ji ke cvičení :o).

To CéDo jsem poslouchala a v podstatě poslouchám pořád dokola, až jsem měla pocit, že jsem ho zchvátila. Ale co se nestalo, zaskočil čudl, kterým se vyndává z počítače. Všichni pochopíte, že jsem NEMOHLA dát počítač na několik dní do opravy, co bych si počala bez písniček.

Na jaře jsem dostala Racka. Všechny písničky jsem samozřejmě znala a to většinou nazpaměť.
Vzpomněla jsem si, že máme doma ještě rádio s přehrávačem, taková placatá jahůdka s ouškem (můj Racek nelétá, ale nosí se a to tak, že všude).

Četla jsem recenze, že je to dílo nesourodé a nekompaktní, ale protože vím, že si nemám dělat domněnky o čemkoli a taky vím, že nedám na to, co kdejaký "odborník" říká, byla jsem zvědavá.
Racek moje očekávání naprosto předčil. Myslela jsem si, že nemůže být nic lepšího než Hlavní uzávěr splínu (neříkám, že je Racek lepší, jenom je jiný :o).
Racek je úžasně dobrý koktejl složený z neskutečně vyladěných ingrediencí a ta různost to je nádhera. Každá písnička sama o sobě je moc chutná a tak mě udivilo a nadchlo, jak smícháním tolika odlišných ingrediencí vyšel tak lahodný koktejl.

Racek na mě působí lehce a hravě. Je proměnlivý a různorodý jako život sám a ty lehké zhudebněné průpovídky ty to dílo dokořeňují.
Mám-li Racka jedním slovem vystihnout, je to HRAVOST. Vždycky mě dostanou ty různé zvuky v písničkách, jako třeba ti mravenci v písničce Dobrý mrav, nebo různá štěrchadla v Sibyle. Ale jako malé dítě si připadám, jak čekám v písničce Pánubohudooken, - je to Redbull, nebo Pitbull, směji se pokaždé už dopředu.
Bohužel tady nemůžu popisovat každou písničku - jenom ještě, Podléhnutí... no prostě, to je něco.

Ale jako nejhravější mi připadá právě Pánubohudooken.
Moc ráda bych si ji s Tomášem, na některém koncertě, zazpívala, je to moje VELKÉ PŘÁNÍ a SEN. (Mám totiž natrénováno, to byly hodiny a hodiny, můžete se zeptat :o).
(To vám píšu z ryze sobeckých důvodů, protože napsané přání je už napůl splněné přání a k tomu to možná někdo bude číst, tím se to všechno umocní a vyšle tam kam má. Děkuji vám za pomoc při splnění mého přání :o))).
Jak jsem měla možnost Tomáše poznat, vím, že je dost velkej vodvaz a že si zase z ničeho až tak moc hlavu nedělá a že pro něj není problém mi moje přání splnit. Předem díky. :o)

Ještě se musím zmínit o písničce Trigorin. Když jsem ji poprvé slyšela, říkám si, že, - nemůže být nic hezčího!
Potom jsem slyšela Ninu, brada mi padla a já si říkám, - to není možné...?
To jemné brnění po těle už při prvních tónech té písničky. Připadá mi, že je to Tomášova nejvíc sexy písnička.
Nina je pro mě Tomášova kultovní záležitost a jeho výkladní skříň.
No a do třetice, Treplev.....tak to už jsem nic neříkala a jenom lapala po dechu....tak ta mě teda bere. Vždycky si ji s Tomášem zpívám a vnímám naplno šíři ruské duše až do morku kostí.

Vůbec mi nevadí, když Tomáš zpívá písničku která je určená pro ženu. Má v sobě totiž hodně ženské energie, což je super, je vlastně jako žena v těle muže, když to tok trochu přeženu. :o) To není nic špatného, právě naopak. (Jenom pro ilustraci, já to mám zase naopak. Jsem muž v těle ženy a je to fajn, člověk potom lépe porozumí, jak mužům, tak i ženám).
Po pravdě si myslím, že žádná žena by to nezazpívala lépe než autor i když je muž.

Říkáte si, - a co Cesta do záhudby? Já jsem si to taky říkala. Všechny písničky jsem samozřejmě znala, ale čekala jsem, jak na mě zapůsobí celek. Je to prvotina, ale je tam všechno, je tam už Tomáš úplně celý.Té desce říkám RAŠENÍ JARA.
Na jaře všechno svěže raší a vy už vnímáte celý potenciál, víte, že z toho a toho budou dobré plody a to a to, že krásně rozkvete.
V písničce Dopis, Mimorealita a Čas toho Tomáš o sobě hodně vypovídá, mám je moc ráda, ale všechny ostatní taky, třeba, Pocity, Až, Válečná... no a slavná Marie...
To CDo má naprosto trefný název, přesně tak to cítím. Taky se mi líbí, když Tomáš mluví mezi písničkama, je to velice milé a dává to celku osobní osobitost a ještě něco navíc.

V Cestě do záhudby je Tomáš dětsky dospělý, v Rackovi je už vědomě vyspělá duchovní bytost a jeho písničky jsou dětsky bezprostředně hravé. (Ach ty paradoxy.... :o).

Ale ještě jsem vám nenapsala svoje synonymum pro Hlavní uzávěr splínu. To jsem si nechala nakonec. Dlouho jsem přemýšlela, čím to, že se ho nemůžu nasytit. Už to vím. Jsou to EMOCE.
Je to jako s vodou, té se taky nemůžu nikdy nasytit. Hlavní uzávěr splínu dobře věděl, proč se zasekl v mém počítači. :o)
Mám  pro něj slabost a budu mít už navždy. To vím určitě. Je to jako s první láskou, na kterou se nikdy nezapomíná.
Tomáš mi v něm připadne nejvíc přirozeně niterně svůj. Vnímám z něj už celý jeho, i když ještě trochu skrytý potenciál a je to tajem a velká radost.
I když další dílo je a taky určitě budou vyvinutější a zralejší, ve všech ohledech (jak jinak :o), pro mě je toto CD nejvíc o srdci a taky ho ve svém srdci mám.......no prostě..... ty EMOCE....:-)

V jednom rozhovoru Tomáš řekl, že jeho písničky jsou texty lehce oděné do melodii a to se mi na nich právě nejvíc líbí. Na koncertě je to něco jiného, tam to má jiné grády, maximálně si to tam užívám, ale doma ráda vnímám hlavně chytrý a emocemi nabušený text.
Tomáš se v nich nebojí obnažit vše (i sebe) až na dřeň, tím dostávají jeho texty pravdivost a opravdovost. Má schopnost vnímat všechny dimenze čehokoli najednou a hravě si s nimi pohrávat. Umí vypíchnout detail, ale ne na úkor celku. Pomocí slovních hříček a paradoxů dostane vše o nějaký ten level výše a to vše je ještě jako bonus vyladěno, naprosto přirozeně, emocemi.

Jeho texty jsou tak multi, multi, že si v nich může každý najít to své, ale myslím si, že všichni nejvíce vnímáme právě ty emoce, které  z Tomáše, z jeho projevu a jeho textů přímo tryskají.

Teď to samé v jednoduchosti. Prostě, jeho písničky jsou chytré, hravé a plné emocí.
Přesně vystihují můj pohled na život a proto jsou mi blízké. Tomášovy písničky mě naplňují jak intelektuálně, tak emocionálně, v podstatě se jimi stále sytím.

Tomášův hlas je mnohovrstvý (stejně jako jeho osobnost) a barevně širokospektrální, od žluté u Lenky, přes indigovou v Markétce a bíle-stříbrnou Ninu. V jeho hlase ale převládá modrá všech odstínů.
Zpívá, stejně jako dýchá, to znamená, naprosto přirozeně. Nesoustředí se na to jak zpívá, ale co zpívá, to je poznat hlavně při jeho improvizacích, ale to už je kapitola sama pro sebe. (Opravdu doufám, že to tak zůstane napořád, že se ho někdo nebude snažit školit, školy už zlikvidovaly hodně talentů).

Je pravda, že z mého počítače je nejčastěji slyšet Tomáš a potom ještě jeden Tomáš, Eduard. To je trochu o něčem jiném, ale vlastně v podstatě o stejném o SRDCI.
Oba vnímám podobně a myslím si, že by si spolu dobře rozuměli, jenom se trochu minuli v čase.

Přátelé, to co vám tady píšu, jsou ale jenom moje pocity, které mám když poslouchám písničky od Tomáše. Nejsem žádný odborník na hudbu, to jste si ale určitě všimli. Jsem ale s hudbou bytostně spjata a myslím si, že je nejlepším komunikačním médiem této přelomové doby.

Tomáši, to co děláš, děláš moc dobře. Děkuji Ti.

Zdravím a posílám ještě jednu písničku, moji nejmilejší.
E.

MARKÉTCE



Omlouvám se všem písničkám, které jsem nejmenovala, - všechny přece dobře víte, jak moc jste mi milé.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------


A UŽ JE TO TADY, UŽ JSME SE DOČKALI.
Tento dodatek byl dodán 21. 5. 2014

Něco málo o tom, jak vidím, vnímám Tomášovu PROMĚNAMĚ.
Tomášovu a jeho Cílové skupiny.

Tato takto zhudebněná Proměna ho mi připomíná můj čakrový náramek, který má sedm barev.
Ty písničky jsou jako ty různě barevné polodrahokamy a pružná šňůrka která vší tu barevnou kreativitu drží pohromadě, je laškovně spletená ze španělských rytmů.

Ta deska je opravdu hodně barevná a to nejen pro ty přibalené pastelky.
I barva Tomášova hlasu se mění skoro v každé písni. No prostě, Tomáš je hravej a nejen on. Při poslechu si často vybavím fotky z nahrávání. Bylo z nich poznat, jak si všichni rozumí a jedou na stejné vlně.

Ten kdo čekal, že Tomášovo nové album bude tématicky ucelené, tak ten ho asi vůbec nezná (myslím Tomáše). Tomáš je člověk renezančně všestranných talentů a ta různorodost jeho osobnosti, tak ta je na něm právě pikantní. Člověk se s ním opravdu nenudí.
I když, co to píšu, vždyť ucelené je. Je jako život ucelený v různosti.

Jeho desku je dobré vnímat jako celek, právě jako ten náramek. Je taky přesný odraz Tomášovy současné osobnosti, která je uvědoměle uvědomělá a jak je pln toho uvědomění se, tak má potřebu vší tu nádheru vyzpívat všem, aby tak byl inspirací pro všechny, ale hlavně pro ty, kteří tuší, ale ještě úplně neví.
Proto můžou některé jeho písničky někomu připadat jako poučování, ale tak to určitě nebylo autorem myšleno. Předkládá jenom návod na život, který si sám objevil, žije ho, vyhovuje mu a taky z něj má radost a ty posluchači ber, nebo nechej být. :-)

Mě osobně připadne, že se při poslechu vezu krásně na vlně tónů, vtípků a vší té slovní poetičnosti. Jenom Žabí král mě srazí k zemi, ale to jsou právě ty červené kamínky první čakry a to je taky potřeba vždyť i o tom je život.

Hned první písnička Jsem nám naplno ukazuje hlavní téma desky. Jsou to průhledné a fialové kamínky sedmé čakry. Píseň JSEM, tak ta prostě JE!!!!

Napojen, tu vnímám v barvách šesté čakry. Indigově modrou a křišťálově průhlednou, která jí ještě více povznáší. Myslím, že k tomu není co dodat. :-)

Noe, tak ten je celý, celičký modrý v různých odstínech, pátá krční čakra. A Vločka, tak ta taky.

Zelené a růžové kamínky čtvrté čakry, srdeční, tak tu pro mě zastupuje Narozeninovál, ale ta písnička v sobě má ještě hodně modré.
Modrou barvu vnímám jako Tomášovu barvu (je to barva vody a voda je radost, jsou to emoce a vlastně život). Modrá barva všech odstínů převládá, prostupuje všechny písničky.

Taneční,  Amores perros a Oblomov mi zastupuje žluté kamínky třetí čakry.

První píseň, ta mě vždycky dostane i když jí znám už dlouho. Jsou to oranžové kamínky druhé čakry, to je ta první část písně. Druhá je indigová a křišťálová a hlavně je ta písnička opravdu na dřeň. (Myslím, že to byla jedna z nejvíc terapeutických Tomášových písniček, cítím z ní obrovskou úlevu).

Napojen II, je jako duši celé Proměnamě. Krásně odlehčí, zklidní a povznese všechnu tu barevnost.

Zbývající písničky, pokud budete chtít, si vymalujte a přidružte podle sebe. :-)

Tato deska mi taky připadne nejvíc hudebně barevná. Je to krása, jak se mění jemná, hluboká jednoduchost s divokostí španělských rytmů. Tím jak si jí někdy pouštím pořád dokola, tak se všechny písničky krásně spojí v kruh, právě jako ty barevné kamínky na náramku.

Chápu, že vám může, to co jsem napsala připadat jako blábol, ale je to vlastně jenom moje hravě barevné vnímání tohoto díla. Protože nejsem hudební znalec, podávám to po svém. :-)

Hledala jsem synonymum pro tu desku, ČAKROVÝ NÁRAMEK se mi líbí, ale ještě mi tam něco chybí, tak mě napadlo slovo KALEIDOSKOP.
Při tom slově se mi vybaví - dětství, hravost, barevnost, radost, pohyb, z chaosu řád a krásné obrazce.

Ta zrcadla, která jsou v tubusu, to jsou různé pohledy každého z nás, ale ať se díváš z jakého úhlu chceš vždycky se ti pravda ukáže a je krásná, tak jak nám jí Tomáš vyzpívává.
Pravda je vždycky krásná, i když se nám to na první pohled někdy nezdá. Ale záleží zase jenom na každém, jak kdo vidíme ty barevné obrazce, které nám život zrcadlí a nebo, jak je vidět chceme a nebo taky, jestli je vůbec chceme vidět.

Tomáši díky a kluci taky díky. Je to radost, sdílet se s vámi a s vaší i naší Proměnamě. :-D
Zdravím, E.


A ještě jako bonus malá ukázka jedné z Tomášových proměn, té, kterou na CD nepoznáte. :-)
Je to jeho improvizace na tanec Mořský koník, kterého je si sám choreografem. :-)


Mořský koník



Tak tady jste viděli jednu Tomášovu proměnu (alespoň z mého pohledu :-).
Jeho kreativita se vyloupla i v pohybových variacích. (Nikdy jsem nechápala, proč vždycky zpíval, že nemá rytmus v cévách, když ho tam evidentně vždycky měl :-).

Je vidět, jak si při koncertě užívá této svojí kreativnosti, ale nenechává se zaslepit a zbytečně opájet ječením náctiletých fanynek a taky pohybově "nepřehrává".
Tomášův pohyb na pódiu je stejně přirozený a intuitivní, jako slova jeho improvizací.
Nejvíc se mi líbí, jak vše dělá s dětskou hravostí a radostí.

Vždycky jsem měla dojem, že se trochu bojí pohybově projevit, aby jeho fanynky "nežraly" hlavně jeho tělesnou schránku a tím hloubku jeho myšlení pominuly.
Teď se už evidentně nebojí a to je fajn, nemusí v sobě nic potlačovat.

Možná se toto téma někomu jeví jako povrchní, ale nevěřili byste, kolik lidí má problém s veřejným verbálním a fyzickým projevem.
Nebo věřili?.....No, tak se nechejte Tomášem inspirovat. :-)

Z.
E.

P. S.
Ta skákací hlava na videu, tak to jsem já. :-)))

MOJE SOU-ŽITÍ S POČÍTAČEM

Aneb - přátelé, já nezakrním.


Vždycky jsem říkala, že to co já umím s počítačem, to se naučí i středně inteligentní šimpanz a taky jsem rodině říkala, že budu s počítačem pracovat, až na mě bude mluvit.
Pociťovala jsem k němu ostych a skoro až odpor, vůbec jsem tomu nerozuměla a naprosto nechápala ten virtuálně vrstvený, složitý a imaginární svět a to vám můžu přátelé s klidným svědomím napsat, že moje fantazie je opravdu dost vyvinutá...ale asi jiným směrem.

Už ani nevím, jak se stalo, že jsem na Vánoce dostala notebook a pomalu, ale opravdu p.o.m.a.l.u  a nesměle jsem začala objevovat tu studnici poznání, někdy email a jinak nic. Ke všemu ostatnímu jsem přistupovala jako k velkému, pro mě nepochopitelnému a neuchopitelnému.

Přelom byl, když jsem v den svých narozenin 11. 9. (toto datum je pro mě a můj počítač památné), dostala dvě bedýnky, reproduktory. Ono...tudy se na mě musí, přes MUZIKU.
Asi všichni uhádnete, kdo zazněl jako první z reproduktorů a zní z nich nejčastěji dodnes.. :-)

A nadešel čas, kdy jsem měla začít objevovat kouzlo a ducha FB. Naučit se facebukovat, to pro mě, přátelé, nebyla žádná sranda, to byla přímo kovbojka. Co, kovbojka?!...to byl přímo HOROR.
Překonat ten strach z veřejného sdílení a z toho, že něco blbě zmáčknu a VŠICHNI uvidí, jaké jsem kopyto, z toho mi až naskakovaly pupínky hrůzou.

Zprvu trpělivě mě s tímto fenoménem seznamoval manžel, ale ten to dlouho nevydržel, řekl - že na to nemá. Starost o moji výuku převzal syn Filip (opravdu má filipa, ale trpělivost už ho taky pomalu opouští :o).
"Když si to nepamatuješ, tak si to napiš!" To jsou jeho památná slova.
Poslechla jsem svého učitele a založila jsem si zvláštní sešitek. Jako první jsem si samozřejmě zapsala svoji emailovou adresu a heslo, to dá přece rozum. Potom třeba, - Alt Gr + V = @, nebo jsem si tam nakreslila šipku a háček a taky další šipku a k tomu jsem si napsala ?... atd, všichni určitě chápete. :o)... Prostě jsem si tam napsala a nakreslila úúplně všechno, protože jak je vám všem určitě jasné a jak říkal moudrý pan Werich: "Jenom blbý si můžou pamatovat, ty chytrý musí vymýšlet."
(Z výtvarného hlediska vypadá ta stránka opravdu zajímavě).

Šla jsem kupředu mílovými kroky (z mého pohledu). Naučila jsem se přeposílat videa a to byly moje druhé Vánoce. Ještě teď se chvěji po celém těle vzrušením, z toho pocitu něčeho dokonale zvládnutého.
Čím víc pronikám do tohoto virtuálního světa, tím víc jsem jako Alenka v říši divů.

Velkou radost jsem měla ze své profilovky. (Vnímáte, jaké odborné výrazy už umím používat)?
Nechala jsem si namnožit kartu Přátelství z moji sady OSHO ZEN TAROT, byla určena jako záložka do knížky, kterou jsem měla jako dárek pro vzácného přítele.. Jedna mi zbyla, krásně se vyjímala na mém psacím stole a moc se mi líbila, tak mě napadlo, takto jí použít.

Tak si vám takhle jednou sedím u psacího stolu a vesele si sdílím a co to. Najednou na mě v pravém dolním rohu vyskočilo malé okénko a na něm Ivuška.
Čtu vzkaz. Chce s něčím poradit. Chci odpovědět. Jezdím myší z rohu do rohu, klikám na kde co (všimli jste si, že jsem už ztratila ostych z nevratných úkonů :o) a ono nic. Jak jí mám odpovědět? Ale moje vysoká inteligence opravdu nezklamala, našla jsem úplně dole ten malý bílý obdélníček, namáčkla na něj tu zrádnou černou čárku (ona se mi potvůrka občas někam schovává :-( a píšu.

Připadám si jako Harry Potter v Bradavicích, když objevoval kouzelnický svět. Říkám si, - vůbec nic mě už nemůže překvapit. Ale přece.
Zase si tak hezky FBokuji ale co to?... BINK, v levém dolním rohu na mě kouká Tomáš Klus.
Já s pocitem NAPROSTÉ výjimečnosti ZÍRÁM...ZÍRÁM, s pusou dokořán. Po chvíli zírání se mi někam ztratil a já hledám kam.
Ale přátelé, protože za tu dobu, co se ze mě stal Počítačový Mág, a mně se při takto odborné činnosti určitě narodilo a propojilo neskutečné množství mozkových buněk, tak jsem celkem bryskně přišla na to, kam se mi Tomášek schoval. :-)

No, prostě, objevuji tento, pro mě neskutečně záhadný svět s dětským nadšením a velkou radostí.
Jak říkával Columbo, - každý den se něco nového naučím a jak ráda říkám, - život je jedno velké dobrodružství.
O něco menší nadšení z mých úspěchů projevuje Filip. Když mu zdělím, co jsem na základě svého vysokého intelektu objevila, jenom si odfrkne a řekne, že je to přece úplně normální a že si myslel, že to dávno vím. :-(
No prostě, neumí se radovat  z maličkostí jako já.
Myslím, že svoje objevy budu raději sdělovat našim psům, ty potěší každá blbost. :o)

Nebo, taková bílá čárečka v pravém horním rohu, na kterou když kliknete, tak se vám obraz někam schová, ale POZOR, vy pořád slyšíte třeba hudbu...tak to mě fascinuje dodnes a ještě mi nikdo nevysvětlil, KAM se ten obraz schová. :o(

To bylo pořád, - no tak si to dej na lištu. Ale přátelé, já jsem opravdu k tomu počítači žádnou lištu NEDOSTALA, tak co jsem měla dělat. :o(
Ale, už jsem došla k osvícení, už to vím. :o)

Naprosto nadšená jsem z takového Ctrl + C a Ctrl + V...to nemá chybu. Mám to pravda napsané krok po kroku v sešitku, ale vidíte, jak jsem to na vás bryskně vybalila. No prostě, mám to v ruce.
Nedávno stojí Filip u mého stolu a se zájmem si prohlíží můj tahák a povídá: "Dám ti dobrou radu, ten svůj sešit vydej tiskem a lidi se potrhají smíchy."..... CYNIK!

Ovšem, jednou jsem si opravdu nevěděla rady, jezdím myší po stole a ta černá čárka ne a ne se pohnout, říkám si, - co jsem to zase skonila? Podívám se na pravou ruku a já jezdím po stole mobilem a myš, jako že nic, jen civí a kouká do blba.
No prostě, jsou to zážitky a hlavně velký tajem.

Ještě s něčím se vám přátelé musím svěřit. Mám už internetové stránky a Filip mi všechny moje články dal na ně. (Vlastně to vy už všichni víte :o)))).

Nedávno píšu článek na FB, jak jsem zvyklá, chvátám, chvátám, on mi totiž počítač někdy klekne (mám velice pokorný počítač, často si kleká, ale modlit se vždycky začnu já :o).
No, tak mám v rychlosti napsaný článek a ani nemám čas ho opravit (mám asi v mozku nějakou přesmyčku a gramatika mi moc nejde, ale pracuji na tom. On totiž člověk nemůže mít v životě všechno, tak si říkám, - když mi Pán Bůh někde ubral, tak mi třeba zase někde přidal a děkuji mu za to, protože on nejlépe ví, co a jak :o) a vypouštím článek do světa.
Přijde Filip a povídá: "KDE to prosím tě píšeš." (Údiv).
Já: "No jako vždycky, na FB." (Taky údiv).
"To si piš na svoje stránky, tam si to můžeš v klidu uložit a potom opravit a přeposlat na FB."
Moc mu děkuji a pochválím ho, jak je šikovný, ale v duchu si říkám, - TOS MI TO NEMOHL ŘÍCT DŘÍV!!! (?).

Teď už to perfektně zvládám a připadám si jako profesionál. Umím používat - koncept a taky někdy píšu - úvod...už jen ta slova jsou úžasná, taková jakože intelektuální.
Musím sama sebe pochválit, jak jsem šikovná, protože, když se svěřím svému okolí, s tím co už umím, jenom se na sebe útrpně podívají a já PŘESNĚ VÍM, CO SI MYSLÍ!!!
Možná je to ale jenom závist.... protože....když budu postupovat touto rychlostí, budu toho brzy znát mnohem víc než oni!

Jenom mi dělá problém, zapamatovat si ty různé speciální počítačové názvy (mezi námi, oni jsou totiž naprosto bez fantazie).
"Čím jsi to zase spouštěla, že se ti to ztratilo." Slyším.
"Klikla jsem na ten barevnej větrníček, jak jsi mě to učil." (Ó, můj velký učiteli, - říkám si v duchu).
"Jakej větrníček!!?" (Povzdech).
"No, tam dole, vlevo".
"To není žádnej větrníček, ale prohlížeč." (Znovu povzdech...zoufalý).

Nebo: " Filipe, už jsem si to uložila do skříně."
"Do jaký skříně, snad do úschovny."
On totiž nemá tak vyvinutou fantazii jako já a přitom si vůbec, on ani manžel, neuvědomují jakým přínosem pro ně jsem.
Nejenom že se můžou přiučit nové, svěží terminologii, ale poskytuji jim možnost trénovat se v trpělivosti a té, to si, přátelé, přiznejme, muži moc nemají. :-)

A nebo, další ukázka naší počítačové komunikace.
Já: "Filipe, prosím tě, potřebovala bych s něčím poradit." (Obměna, - něco ukázat).
Filip (varovně): "VARUJU TĚ....jestli to bude nějaká BLBOST, nic ti NEŘEKNU!!!!! Musíš na to přijít sama!!!"
Já - (ukážu to).....samozřejmě, že JE to BLBOST.
Filip (rezolutně): "NE, nic ti neřeknu....vždyť to tam je česky....ty to nevidíš?...Vždyť je to tak jasný, je to blbuvzdorný."
Já - (rezignovaně zírám na počítač a mám v hlavě temno. Svoji nechápavost si vysvětluji tím, že je to tam přece pro blbečky).
Filip - (povzdech, hluboký) - (napoví, taky rezignovaně).
Já - radost a osvícení, a další radost, tentokrát z toho osvícení. Děkuji Filipovi a přiznávám i uznávám... - jako pro blbečky.
Ale nebojte se o mě, přátelé, tento zážitek neměl šanci zvykat mojí důvěru v sebe samu.

Já jsem se sebou velice spokojená, vždycky jsem si myslela, že toto odvětví nebude mít šanci mě vůbec poznamenat, no a vidíte...POČÍTAČOVÝ MÁG.
Tak si říkám, protože pracuji s počítačem tak, že ani nevím jak. :o)
Manžel se vždycky divil, že nechci s počítačem nic mít. Já jsem mu to lidsky vysvětlila: "Víš, já jsem v tolika věcech tak šikovná, že kdybych uměla ještě tohle, tak jsem génius."
Tak teď.... vlastně.....když už s počítačem pracuji....ani domyslet to nemůžu......sami si to přeberte. :o)))

Nebo, jednou se takhle ptám na něco manžela a on mi na to řekne: "Zapoj svoji levou mozkovou hemisféru." (To jsem si zase naběhla jedním svým článkem).
Zapojuji, zapojuji a ono nic, pomalu začínám pochybovat, o tom, jestli mám vůbec co zapojovat, ale najednou JISKRA. A ta radost, když SAMA na něco přijdu.

Moje počítačová inteligence byla určitě velice podprůměrná (Filipe, vidím, jak při čtení těchto řádků kroutíš očima a myslíš si spíš něco o nulové :o),  ale už tomu tak není.
Úplně fyzicky cítím, jak mi to v mozku jiskří tím, jak se houfně rodí nová neuronová propojení až do obrovských rozměrů.

PŘÁTELÉ, JÁ NEZAKRNÍM !!!

Nikdy by mě nenapadlo, že se nadchnu něčím tak na první pohled neosobním, jako je počítač.
Teď mu říkám Mazlík a když jsem z domu na delší dobu, beru ho všude sebou.

Ne, že bych už všemu rozuměla, ale právě to je na tom to zajímavé, pořád se mám na co těšit a co objevovat, je to o dobrodružství, dobrodružství poznávání.

Ptáte se, proč vám to všechno píšu? Tak to vím naprosto přesně.
Je to hlavně jako inspirace pro ty z vás, kteří jste na tom jako já dříve, protože, když jsem to zvládla já, tak to zvládne každý.

Manželovi to pořád nejde na rozum, kde že se vzala ta změna.
Ale já to vím..... To byly ty písničky, tam to všechno začalo.

Zdravím,
Eliška.




Tady je celá naše rodina.
Dala jsem sem tu fotku pro vaše lepší vcítění se do mých osudových, přelomových dějů, které z vrchu popisuji. :-)
Taky tady máte všechny osoby a obsazení, které tam vystupují i s kulisami.
Jenom Mazlík spinká na stole za mojí hlavou, takže není moc vidět. (Budu mu muset udělat samostatnou fotku, on si to zaslouží).  

Na závěr musím poděkovat hlavně svoji rodině, za chvilkovou trpělivost, se kterou se mi věnovali a slibuji, že až budu slavná spisovatelka, nezapomenu se o vás zmínit. (Tak si to hezky uvědomte a snažte se)!


Přátelé, omlouvám se vám, ale ještě dodatečný dodatek.
Ó můj Velký učitel mi právě sdělil, že ta černá čárka se jmenuje KURZOR. Ale to já dávno vím, už jsem to určitě někde zaslechla. Ale uznejte, Kurzor, fuj (neber to osobně, ty za svoje jméno nemůžeš), ani vyslovit mi to pořádně nejde.
Musela jsem ale tento dodatek napsat, aby jste si nemysleli, že Filipova učitelská snaha má trhliny. Jak vidíte, nemá, poslední nedostatek jsem napravila.
Nebo to nebyl poslední......?


10.1.2014
Musím vám, přátelé, napsat úplnou novinku. Pasovala jsem Filipa na Strážce svých internetových stránek.
Když jsem mu to slavnostně zdělila, lakonicky odpověděl, - že nežijeme v žádném fantasy prostoru a že normální lidé tomu říkají Správce.
Ale já vím, co vím, je prostě Strážcem mého Šamanského deníku a basta. :-)

(Doufám, že brzo přijde na to, že všechny fantasy filmy a knížky jsou slabý odvar toho, co může člověk zažívat, když se nebojí Věřit. Ne, že by měl zablokované napojení, to opravdu ne, ale zrovna maká na zkouškách, tak musí zapojovat hlavně tu levou mozkovou hemisféru :o).

Zdravím, E.



JE PŘESNĚ  23:23  13. 7. 2014  A JÁ JSEM PRÁVĚ PŘIŠLA NA KLOUB ZÁHADĚ, PROČ NECHÁPU POČÍTAČOVÝ SVĚT !!!
Jupííí....!!!

Až se z toho poznání chvěji po celém těle, jak mě to dostalo, přitom je to tak jednoduché. Tak takto nějak vypadá asi chvíle osvícení......nebudu vás přátelé napínat. Je to o EMOCÍCH.

Všechno živé má emoce (a to myslím i stromy a květiny). Celý život jedu na intuici, prostě a jednoduše nemyslím (jenom v případech kdy je to nutné, třeba něco vypočítat a tak, ale vlastně ani v tom nejsem zas až tak dobrá), ale vnímám a prociťuji, a emoce jsou vlastně vodiči tohoto.
Jsem schopná se napojit na emoce lidí i zvířat. (Má to tak určitě každý, ale každý si to možná neuvědomuje a taky to zahlušuje svým myšlením, které nad intuici povyšuje).

NO...A TO JE ONO, POČÍTAČ NEMÁ EMOCE, TAK JAK SE NA NĚJ MÁM...SAFRA NAPOJIT !!!
Je po této stránce naprosto sterilní, tak jak ho mám pochopit, když se do něj nemůžu vcítit, chápete?
:-) :-) :-)

Zdravím, E.


1. 1. 2015
Tak tady ho máme, Mazlíka. V jeho trvalém bydlišti.
Musela jsem sem tu fotku dát, protože je ten článek hlavně o něm a taky proto, protože si to zaslouží i když nemá emoce, ale je schopný je přenášet, předávat a to je hodně.....:-)

Děkuji ti Mazlíku za zprostředkování, propojování, sdílení a napojení se. :-)  <3

Omlouvám se za ten vánočně nepřirozený pořádek na stole. Normálně je na něm spousta papírků a bloků a taky propisek (protože těm většinou dojde dech zrovna v tom nejlepším). Musela jsem ten stůl na Vánoce uklidit, protože mě napadlo, že by se mohl Ježíšek polekat a nic by nám nedal pod stromeček.  :-)

E.

NĚCO O VOLBÁCH A STROMECH

Hostýn a jeho nádherný vrchol. Vždycky mě to tady dostane a jakoby povznese.
Dole je město, volby a aktuální řešení, z mého pohledu na nejnižší úrovni. Stojím totiž na kopci 760 metrů nad mořem.

Jdu podzimní, tklivě vyrovnanou krajinou, slunce prozařuje větve s ohnivě vybarveným listím. Listí barevné a voňavé tlumí moje kroky. Něco opravdu nadčasového mě obklopuje a jemně dojímá.

V severní části kopce, v pozůstatcích keltských valů, je nově instalovaná Cesta světla - (Syn Boha vstal z mrtvých). Jdu tou podzimní Cestou světla a jsem plna té podzimní magické scenérie kolem.
Nejsem křesťansky klasicky založená, vnímám pouze tu čistou podstatu, ne její balast přetvářky nanesený staletími.

Ta podstata, to je prostě Láska. Jedno slovo, neuchopitelné a rozdílně vnímané, ale je v něm všechno, je to jako - JÁ JSEM.

Stojím před jedním zastavením a dýchne na mě všechno co už bylo, ale přitom cítím, že něco velkého je. Stojím a vnímám něco jako očekávání z příchodu něčeho...nebo někoho?

Co čekám, že nějaký Mesiáš přijde a pomůže, co když je už tady? Nebo žádný nepřijde, třeba ho máme každý v sobě a musíme ho v sobě objevit a nechat vstát z mrtvých.
Je opravdu čas zázraků, ale ne takových, jako že za nás někdo něco rozhodne a udělá.
Je doba probuzení se.

Vím, že volby jsou důležité, ale v tuto chvíli a na tomto magickém místě mi připadají jenom jako první krok k něčemu velkému. Připadám si tady mimo dosah toho hemžení a napětí okolo voleb. Vnímám, že to co cítím, je mnohem důležitější, než ty přízemní žabo-myší války a prkotiny, kde sebelepší člověk i myšlenka jsou rozdupáni a ušpiněny.

Cítím, že přerod společnosti musí vzejít právě z takových pocitů, které si člověk sám v sobě rozsvítí a tak pozná samu podstatu života.
Na co upneme svoji pozornost, to roste a věci se musí řešit vždycky na vyšší úrovni než vznikly a to vyšší, to je právě to prozření v nás. Jde vlastně jenom o uvědomění si.

Jdu podzimní krajinou, krásně prozářenou zapadajícím sluncem a nechávám pod sebou ten mumraj, to město. Lehce se napojit na nekonečno Univerza a jenom být, to, si myslím, je celý obrod společnosti a politici najednou poznají, že nás nemůžou ovládat a splasknou jako velké bubliny, což ve skutečnosti taky většinou jsou.

Dobře vím, že volby jsou důležitá věc, ale v tuto chvíli a na tomto výjimečném místě mi připadají nicotné. Víc vnímám ty nádherné buky s krásně hladkou kovově modrou kůrou. Jako by říkaly - vy se tady hemžíte a víte prd o životě, přes všechno funění a zahleděnost do sebe se nemáte ani čas zastavit a vnímat podstatné věci v životě...jako třeba to, jak jsme krásní.


Držím nám všem palce a zdravím.
E.