POCTA LELKOVÁNÍ

...odborné pojednání i s přehledným návodem jak na to.


Lelkování je nejdůležitější a nejoblíbenější činnost dětí každého věku (to jsem si uvědomila až teď, když jsem si dovolila být naplno dítětem).

Chytat Lelky, to není jenom tak, k tomu musí být talent. K tomu musíte být úplně odpoutaní od všeho, ale hlavně od myšlení. Takový Lelek k vám nepřiletí, pokud nejste úplně "vygumovaní".

Lelkování se dělá tak, že jenom jste (v jakékoliv poloze a kdekoliv) a jenom civíte. Taky u toho nesmíte vypadat moc inteligentně, to nemají Lelci rádi, protože je to ruší.
Prostě, čučíte do blba a ejhle, Lelek.
Já je nechytám a když náhodou nějakého omylem chytím.... oni jsou úplně krotcí, tedy jenom pokud jim k tomu poskytnete z vrchu popsané podmínky....takže, když nějakého omylem chytím, vždycky ho pustím, co taky s ním, že? Lelci potřebují svobodu, jinak vyhasnou, prostě přestanou jiskřit a třepetat se.

Moc ráda pozoruji Lelky, oni jsou takoví rozverní a proměnliví, prostě je s nimi legrace, ale co ještě, takové lelkování je hodně inspirativní. Vždycky mě, při této činnosti, napadne něco naprosto geniálního (takže je vám všem určitě jasné, že lelkuju často).
Nejraději mám Lelky vodní, protože nejraději lelkuju u vody, tam jde moje lelkování do všech rozměrů, ale hlavně hodně vysoko.
Vodní Lelci jsou taky nejvíc veselí. Často se při lelkování hodně směji, ale chápete?..nesmíte se smát moc inteligentně, to ne!...musíte tak nějak jakože přiblble, tak nějak z hloubky, od srdce.
Nejkrásnější je, když se smějete a nevíte čemu, to jste schopni ten smích vyzvednout a vygradovat až do úplné absurdity (toto je výsada dětí, to ten kdo si myslí, že je dospělý, tak ten to nepochopí, natož aby to uměl. Pokud toto dokážete, určitě dokážete i lelkovat). To mají Lelci moc rádi, myslím smích a dělají potom psí kusy, no, prostě se předvádějí...moc se jim líbí, když se směji. Taky mám ráda lelkování ve vaně, voda je prostě kouzelná a povznáší člověka k inspiraci.
Nevím, jak to Lelci dělají, sami o sobě nejsou moc zajímaví, ale jsou mrštní a tvární a taky barevně proměnliví. No, oni jsou vlastně trochu průhlední a barvy na sebe berou podle stupně tuposti zírání svého pozorovatele.

Vždycky lelkuju sama a nebo s našimi psy. Ti umí neskutečně krásně lelkovat, ale mám dojem, že je ještě nikdy, při tom lelkování, nic geniálního nenapadlo (na rozdíl ode mě), protože u toho většinou usnou.
Lelkování je moc fajn, protože se při něm může zastavit čas a taky si při něm můžeme zresetovat mozek. Proto se taky lelkováním mládne a může nám taky vyřešit všechny problémy.
Určitě je lelkování doposud hodně nedoceněné. Taky na něj není nikde žádná reklama, protože k takovému lelkování vlastně nic nepotřebujete. Žádné spešl oblečení, nebo nářadí a tak. Je to činnost naprosto nenáročná, ale moc důležitá.

Je zajímavé, jak rodiče často rozčiluje, když jejich děti lelkují. Nemůžu to pochopit, vždyť to taky kdysi dělali....aha, oni závidí svým dětem, že to umí.
Říkají sice, že oni na to nemají čas a ať jdou děti dělat raději něco užitečnějšího, ale vůbec si neuvědomují, že lelkování je to nejdůležitější pro vývoj jejich dětí. Je důležité jak pro jejich duševní, duchovní, tak fyzický vývoj.
Lelkování totiž krásně vyjasní a vyčistí mozek od psychických nánosů (to je způsobeno tím, jak se při něm musí tupě zírat) a do toho volného prostoru, v jejich hlavě, může napřímo trefit fantazie, kterou Lelci přímo hýří a tím jak se třepetají, tím ji kolem sebe ještě křídly odvávají.

Po takovém vydatném a dlouhém lelkování je dítě naplno uvolněné, odpočaté, ale i inspirované.

Ještě se vrátím k tomu, že si rodiče myslí, že na lelkování nemají čas. To je ale naprostá blbost, všichni dobře víme, kolik času stráví dospělí třeba u televize, přitom takové lelkování je určitě mnohem zajímavější a taky užitečnější.

Mám dojem, že být dítětem je naše pravé JÁ. Nejsme František Novák, nebo paní účetní, nebo třeba maminka, jsme všichni děti.
To jenom ti co si myslí že jsou dospělí, na sebe berou různé důležité role a pořád poučují, - nedělej to a tamto, dělej to a tamto, to se nehodí, to nesmíš, to musíš.
Toto vám žádný Lelek neřekne, ba ani nenaznačí. Ten vám jenom nabídne všechno co můžete. Nabízí vám hlavně prostor, krásný prázdný prostor pro vaši fantazii a tím, jak poletuje, jak se mihotá, tím vás inspiruje v radosti.

Jako děti v sobě nemáme možná tolik síly a odvahy vzepřít se tomu zaběhlému, "moudrému" systému a necháme si lelkování vzít. Ale když si v dospělosti všechno uvědomíme a najdeme odvahu osvobodit dítě v sobě, vlastně osvobodit se, můžeme si zase vesele lelkovat a to svobodně a dosytosti.
To je taková radost, myslím, setkat se uvědoměle se svojí pravou podstatou se sebou jakožto s dítětem. Konečně se naplno poznat.

                                                                            *   *  *

Tady je jeden exemplář člověka, který to dokázal, myslím, být pořád dítětem.

...dej mi ruku svou, studenou od okenních skel, všichni tě mezi sebe zvou a já jsem tu, proto abys šel...
Karel Plíhal - Pohádka



                                                                              *  *  *

Když jsem byla malé dítě, byla jsem takové to tiché a dumavé stvoření, které má pocit, že na svých bedrech nese tíži celého světa. Vnímala jsem emoce a myšlenky všech okolo a nevěděla jsem si s tím rady, bylo to pro mě, jakožto pro dítě, moc těžké a tíživé.
Taky si uvědomuji, že jsem žila hlavně ve svém vnitřním světě, protože jsem tomu venku nerozuměla. Vlastně ve svém světě žiju pořád, protože se mi v něm líbí, ale nebojím se o něm psát a ostatní do něj zvát.
Taky jsem určitě lelkovala, ale asi ne moc vesele protože si to nepamatuju.

Teď už umím lelkovat vesele, protože jsem si, od té doby, ledacos uvědomila, přijala a pochopila. Paradoxně se cítím být teď víc dítětem nežli tenkrát.
Velká výhoda je, že si můžu lelkovat po libosti a nikdo mi to nezakazuje...a i kdyby ano, nikdy bych si lelkování nenechala vzít.
Já si teď, tak krásně a naplno, užívám svojí dětské podstaty (vlastně ona to není jenom jakože podstata, ale jsem to celá já) a je to naprosto krásné. Taky vím určitě, že k tomu, abych to dokázala, k tomu mi hodně pomohlo lelkování. Naučilo mě nemyslet, jenom vnímat, nic nehodnotit, jenom obdivovat. Protože, jakmile začnete myslet, Lelci okamžitě odletí, myšlenky je dusí, jsou na ně moc těžké.

                                                                               *  *  *

Tady pro vás mám další důkaz toho, že to jde, jakože být naplno a pořád dítětem a to i skoro ve třiceti.

Mořský koník v podání svého autora a mém.
Opravdu jsem si při něm (při Tomášovi i při Mořském koníkovi) připadala jako malá holka a moc mě to bavilo. A těch Lelků co tam s námi bylo a skotačilo...
(Stejně mám dojem, že Tomáše k tomu tanci inspirovali Lelci, když si jen tak lelkoval, protože je ten tanec naprosto geniální a nic tak trhle geniálně ujetýho jsem, po pravdě, ještě nikdy netancovala).

Tomáš Klus - Mořský koník 



Jak vidíte, poskakujících dětí je na videu víc, ale většina je jimi jenom na chvilku, Bohužel.
A Tomáš Klus?... u něj je to trvalý stav, ten si taky dovolil být tím dítětem napořád. 　

                                                                             *  *  *

Tak doufám, že se lelkování rychle rozšíří a že nás dětí bude, i díky němu, přibývat. To bych si opravdu moc přála.
A ještě něco... Prosím, rodičové...nechejte svoje děti lelkovat po libosti a dosytosti. Taky se k nim můžete klidně přidat, určitě je to potěší, myslím vaše děti i ty Lelky.

Zdravím,
Eliška.



10. 11. 2015

Nechci si tu jakože ztěžovat a naříkat, vždyť už jste mě určitě, alespoň trochu, poznali. Jsem veselý a optimistický člověk, a to všechno až naivně, ale trochu mě zamrzely reakce některých z vás, po přečtení tohoto článku........I když, na druhou stranu....třeba je to tak dobře....asi....no, asi určitě! :-)

Taky mě napadlo, že jsem se asi, v tom článku, špatně vyjádřila a tak došlo k nepochopení.

O co vlastně jde?
Hodně lidí mi totiž říkalo a nebo psalo, že se při čtení toho článku museli smát, že jsem je tím pobavila.....
No, to jsem, na tu druhou stranu, moc ráda, smích je fajn, obrozuje a omlazuje naše buňky a jiskří oči.....ale....přátelé....já jsem to psala s úplnou vážností a snažila jsem se o odborné podání!...Víc odborněji to fakt neumím. :-(
Taky jsem, při tom psaní, podnikla hloubkovou sondu do svého nitra a dětství, a to, chápete, taky není jenom tak!

A proč jsem to vlastně psala?
Zjistila jsem, že v odborné literatuře není o lelkování ani zmínka. Tak jsem šla do polo-odborné...a taky nic. Tak jsem šla ještě níž...a zase nic (vyjma pár letmých zmínek v dětské literatuře a to ještě hanlivých).
Nemohla jsem to pochopit, tak stěžejní činnost pro člověčí vývoj jako je lelkování a nikde nic! Tak jsem se toho ujala sama, prostě to muselo ven.

No dobře tedy, pokud vás ten článek rozesmál, fajn, doufám ale, že v něm objevíte taky hloubku odbornosti i mého nitra, kterou jsem tam vložila.
A já vím, že to tam obojí je! Vždyť mě k tomu inspirovali Lelci....Přece...!

E.


P. S.
V dětech je moudrost, obrovská moudrost, kterou během života zahlušujeme domnělou moudrostí dospělosti, ale jenom opravdu moudrý člověk dokáže být dítětem.
Musíme ale asi projít tou moudrou, dospělou fází, abychom dospěli do dítěte, ale obohaceni o ten poznávací proces.

ZeMě - NĚCO O ROVNOVÁZE

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1612882-indoneske-pozary-kdyz-boj-o-novou-pudu-zadusi-nebe



Dívám se na ten obrázek a cítím lítost. Lítost i nad mojí bezmocí nějak pomoci. (Letět tam a hasit?...těžko)....
Pořád koukám a v hlavě mám prázdno z nechápání, ale pocitů jsem plná...

                                                                           *

Už jako dítě jsem se zajímala o bylinky a jejich účinky na nás. Nějak podvědomě jsem měla touhu po čistotě, po rovnováze v těle i v mysli, a to obojí navzájem.
Časem jsem pochopila, že člověk je něco jako jedna buňka úžasné bytosti, které říkáme Země, Gája.
Máme v sobě stejné procento vody jako ona, prvky, ze kterých jsme tvořeni má i ona.
Jsme vlastně ona a taky jí tvoříme. Vždyť i Ze Mě bude jednou země.

Země (chtěla jsem napsat - naše Země...ale nějak mi to nešlo. Kdybychom jí vnímali jako NAŠI, nikdy bychom se k ní nemohli chovat tak, jak se chováme) je hodně silná bytost, pokud se my lidé zahubíme tím, jak myslíme a jak se chováme, ona to přežije.
Byla dávno před námi a může být i po nás.

My lidé máme duchovní přesah v uvědomění si třeba té Jednoty se vším, tedy i s Naší Zemí, které říkáme matka, ale i ona má svoje duchovno, kterým je napojená ke Zdroji do Univerza.
Určitě i my lidé tvoříme to její duchovno svým uvědoměním, ale netuším, jak velkým dílem. (Tak mě napadá, že jí svými nízkými egoistickými vibracemi spíš, na jejím duchovním přesahu, ubíráme. Proto by bylo krásné, aby mezi lidmi převládali ti, kteří s ní souzní a tím jí vibračně ještě víc pomohou, pozvednou. Je to asi hodně ideální představa, zatím by stačilo, kdyby se alespoň uvědomění v lidech zvedlo nad průměrem, abychom naší Zemi sebou nezatěžovali).
Vidím to tak, že jedině v tomto je naše budoucnost, v tom uvědomění si tohoto všeho.

Pokud se budeme egoisticky vnímat jako jednotlivec, nezávislý a všemocný člověk, skončili jsme tu.

Každý hledáme rovnováhu, ale každý nemáme tu odvahu rozšířit svoje hledání až za obzor, až do vesmíru, ale taky dolů, pod svoje nohy, jedině tak máme možnost nalézt se v celé své úplnosti a jedině tak objevíme to krásno, které je obsažené v Jednotě. Budeme jednotní v sobě a se vším a to je to rovnovážno, ležatá osmička.

To "špatné" co se děje, to je dobré na to, aby nás to vyburcovalo z letargie a z alibismů. Platí na to asi to známé pořekadlo, - Čím je hůř, tím bude líp....a nebo, - Všechno špatné je pro něco dobré.
Pokud my lidé něco ve svém životě nepochopíme, tak nám přicházejí do cesty situace a lidé, které a kteří nám dávají lekce, tím, že nám nastavují zrcadlo.
Stejné to bude i v tomto případě, naše Země nám nastavuje zrcadlo, pomocí konání některých lidí.

Co nám, tak asi, naše maminka Země říká? Co se snaží vysvětlit svým dětem?

Země: "Kdy konečně, vy děcka jedny, pochopíte, co je pro vás dobré. Ego je dětská nemoc lidstva. Ego je materialismus a pro něj hoří ty lesy! Kdy konečně dospějete a přestanete toužit jenom po hračkách a vnímat všechno jako SVOJE! Když budete jenom brát, nebudete dostávat. To vám nestačí zabíjet se navzájem, to se musíte zabíjet i tím, že ničíte mě?..... Mám vás všechny ráda, vždyť jste Ze Mě....trhá mi srdce, když vidím jak se ničíte. Připadne mi, jako byste mi už nerozuměly, jako bychom už nemluvily stejným jazykem. Vaše egoistické myšlení vás ohlušuje a vy už nedokážete vnímat moje jemné a láskyplné signály, proto musím někdy i zakřičet a zaburácet. Moc bych chtěla, abyste ke mně zase našly cestu, abychom spolu souzněly. A je na to teď ta nejlepší doba, ještě nikdy neměly moje děti tak otevřeno k uvědomění, jako dnes. Moc se těším, že se zase ke mně vrátíte.... Bude to krásné, budeme vnímat jeden druhého. Já vám dávám svoji Lásku a všechno co potřebujete k životu a vy se to naučíte uvědoměle, s Láskou, pokorou a důvěrou přijímat. Vždyť já jsem hojnost sama a jsem tu pro všechny. Budeme si žít v láskyplném rovnovážném souznění. Co si, děti moje, toužíte pořád dokazovat? Vždyť to, že jste, že jsme spolu, vždyť už to je krásné a dostačující. Celý váš život vám ukazuji pokoru k životu, vidíte jí všude kolem sebe, jenom ona je lékem na nejtěžší civilizační chorobu, na egoismus, který ničí všechno a naštěstí nakonec zničí i sebe. Nedopusťte, aby vás vzal sebou. Pokora a Láska je to, co umí vyrovnávat a vše dávat do chodu. Najděte prosím v sobě odvahu, dobře víte, že moji podporu a Lásku máte."

Zdravím,
Eliška.