Stojím v úžasu nad tou krásou květin... (prvotní koncept jsem totiž napsala na jaře :-)... Žasnu a něco se ve mně v pokoře zlomí... Kvetou tak naplno a odhodlaně, i když je tu možnost, že je zahubí jarní mrazík. Kvetou třeba jenom pár dnů, ale kvetou vlastně věčně. Rostliny dávají do svých květů všechno.
Proč nám jejich květy připadají krásné, vždyť nejsme čmeláci, nebo motýli, které se snaží svými barvami a vůní přilákat. Proč nám voní, vždyť pro ně nejsme důležití? Líbí se nám proto, protože víme, že když něco kvete, taky to může mít plody, které můžeme sníst? Nebo je to naše sounáležitost s přírodou, se životem, a barvy a vůně v nás tak něco probouzejí... je to chemie? Vyvolávají v nás něco jako endorfiny radosti, slasti a štěstí? A třeba nad nimi žasneme i pro tu jejich zdánlivou křehkost a pomíjivost?
Jak a čím vlastně hodnotíme co je krásné a co ošklivé? Podle čeho? Je to tím, že my lidé jsme tak mentálně vyspělé bytosti, že krásno neposuzujeme jenom podle užitečnosti, podle toho, co můžeme sníst a nebo nějak využít? Dostalo se nám tolik materiálního zabezpečení, že jsme měli čas naučit se vnímat krásu jakožto určitý stupeň uvědomění se? Posuzování toho, co je pro nás krásné, je subjektivní. Proč ji někdo vidí a někdo skoro ne? Proč se nám zdá krása důležitá? Je to tím, že nám připadne harmonická? Vznikalo naše cítění krásna našim postupným mentálním vývojem? Krása se nedá zvážit a nebo změřit, ale my lidé ji umíme ocenit i penězi.
Co se v nás děje, když se se zalíbením díváme třeba na květinu a ještě si k ní přičichneme? To nádherno nás celé pohltí, je to, jako na chviličku zastavit čas a jenom být... být těmi barvami a vůněmi. Toto nám připomíná, jaké to je, být tady a teď. Být jsme těmi barvami a vůněmi... třeba je to naše pravá podstata, ta radost a pocit štěstí? Třeba je to to éterické neuchopitelné krásno naši duše a my máme pocit, že jsme se našli, že jsme doma. My ale často nevěříme svoji vnitřní kráse a tím se sami vyčleňujeme a tak si ubližujeme. Nebo si třeba někdo, při pohledu na květinu, nevědomky připomene i svoji pomíjivost, svoji smrt? Když víme, že něco netrvá věčně, je nám to o to vzácnější.
My máme přece jenom víc času než květiny na svoje vykvetení, ale mám dojem, že do toho nedáváme tolik invence jako rostliny, ty do toho jdou naplno, protože ví, že když nedokážou včas vykvést, nestihnou v nich uzrát semena a některé tak končí. V našem rozkvětu nás nebrzdí roční období jako je, proto se nám zdá, že máme dost času a že v TEĎ nemusíme žít naplno. Jsme možná jediný živočišný druh, který zná pojem odkládání a popírání. Naše mysl mám to vždycky dokáže nějak zdůvodnit.
Víme, kde v mozku máme centrum, díky němuž vidíme barvy, cítíme vůně, můžeme zpívat, slyšet hudbu a nebo ji i tvořit, ale kde máme centrum pro vnímání krásna? To třeba není ani v mozku, ale je to píseň naší duše, pramení to z nás samotných, z uvědomění si krásy života tady na Zemi a odvahy umět se z ní radovat.... A když to obrátíme, co je to Radost?
Radost je žít, vidět barvy, cítit vůně, slyšet zvuky... umět poslouchat, umět přijímat, vidět a cítit tep života tak zdánlivě jednoduše a naplno, jako to dělají květiny... s naivní vírou rozkvést, rozvinout se, otevřít se, když je ten pravý čas. Užít si té plnosti a s přijmutím a se stejnou samozřejmostí, s jakou jsme se narodili, uvadnout a zemřít.
ZEMŘÍT, v tom slově je ZEM - ŘÍT. Naše hmota jde do hmoty, do země, a naše duše třeba uZŘÍ (ale už v jiném těle) další krásné květiny a možná i mnohem krásnější květiny, takové, jaké jsme si v sobě vypěstovali už dříve svými činy touhami, myšlením, pocity, v představách, přáních a taky slibech které jsme dali sami sobě a nebo které jsme si dali s někým druhým.. Toto je velké a silné tvoření, je to, jako bychom v sobě vytvářeli zárodky semen na další sezónu. Není to sice v naší hmotě hned poznat (stejně jako není moc vidět, co se děje s květem, když v něm zrají semena), ale je to vlastně to zásadní a nejdůležitější pro náš nynější rozkvět ale i ten budoucí.
Květiny si nemohou vybrat, do které zahrady a nebo louky vykvetou, ale my ano. Máme svobodnou vůli a většinou si ani neuvědomujeme, jak a co všechno (díky ní) můžeme vytvořit... a nebo taky podělat. Máme k dispozici tak obrovskou škálu tvůrčí síly, že to až děsí... ale silné jedince to může přímo nadchnout. :-) Máme nekonečné možnosti. My, ale ani rostliny, nejsme jenom kus hmoty ovládané ročními obdobími nebo lidskými touhami a rozumem, i rostliny mají svoje ochránce a napojení na Univerzum. My máme ale ještě, jako bonus, tu svobodnou vůli. :-)
Když jsme ve škole něco zpackali, museli jsme to opravit a taky jsme třeba za to dostali i trest. Tak máme většinou představu, že když zpackáme něco v životě, musíme za to pykat, nutí nám to naše pocity viny. Myslíme si, že když to neopravíme a neodpykáme si za to trest v tomto životě, čeká nás to napravit v tom dalším, že to s námi půjde jako kletba (napravovat chyby je určitě dobré, ale není dobré se za ně do nekonečna trestat). Mám ale dojem, že takto lineárně to nefunguje (vlastně záleží na tom, jak to vidíte vy, o čem jste přesvědčeni, jak to v sobě máte nastavené, tak to máte, protože jste si to tak vytvořili), vidím to tak, že nám stačí uvědomit si, co jsme kdy udělali špatně... pokud to jde, tak to napravit... a odpustit si, pustit svůj pocit viny, osvobodit se... JE TO JAKO LUSKNOUT PRSTY - LUSK A JE TO PRYČ. :-D Naše pocity nás tvoří. Když si toto uvědomíme, je to jako očistění se, je to, jako bychom v sobě napnuli čisté bílé plátno a my můžeme vzít nový štětec, vybrat barvu a malovat.
Taky mě napadá, že by se mi líbilo, nechat si to plátno raději bílé a nechala tvořit Univerzum skrze svoji intuici, protože vím, že s ní jsem v souladu, věřím ji. A vím taky, že toto tvoření je pro mě to nejlepší a že díky němu ke mně přišlo hodně poznání a radosti i když jsem musela mít často odvahu uvěřit a zvládat překážky.. hodně překážek.
Co kvete, taky uvadne, ale potom z toho vzniknou plody. Když si to uvědomíme, můžeme vidět krásu i ve smrti a život se nám pak může jevit barevnější, šťavnatěji, plnější a voňavější a to jednak i díky jeho pomíjivosti, ale taky díky jeho nekonečnosti a obrovské škále možností si ho utvářet. Je to ale stejně tak, že ať už tvoříme jakkoliv, hlavně ale v souladu sami se sebou a tím i v harmonii se všemi a se vším, dojdeme stejně všichni do jednoho jediného a nekonečného bodu... krásného.
Moc se mi líbilo tu takto s vámi meditovat nad pojmem KRÁSNO.. a určitě jsem to téma nevyčerpala. V tom slově je obsaženo (mnoho) KRÁS - NO... jakože dát kráse, životu, ano. :-)
Zdravím.. a děkuji,
Eliška.
