Malý chlapeček, Radovan, si na pláži staví hrad z písku. Vede se mu, je šikovný. Užívá si naplno toho tvoření. Nevnímá čas, je plně zaujat svojí vizí a nechává se vést svojí tvořivou inspirací. Je šťastný, je tady a teď, aniž by si to uvědomoval.
Jde okolo "zlý" výrostek Hugo. Zlomyslně a agresivně mu ten hrad jedním kopnutím pobourá.
? ? ?
Je to špatně?... Je Hugo opravdu zlý?
Není zlý, jenom dělal to co musel. Dělal to a jak v tuto chvíli uměl nejlíp.
Z pohledu pozorovatele je nám Hugovo konání nemilé.
Naše ego nás klame a ovládá tím, že nás staví do role chytrého a nakukává nám, že máme povinnost (nejen právo) posuzovat a kritizovat. Dokazujeme si tím, že my jsme přece moudří, že my víme.
To je jedna rovina, ta naše. Tu necháme být a jdeme za Hugem.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je zlý a hloupý, když udělal to co udělal Radovanovi?
Není... Spíš se v něm probudila nějaká, hluboko uložená, bolestná vzpomínka z jeho dětství.
TŘEBA - Já jsem si nikdy nemohl postavit tak krásnej hrad... a i kdybych mohl, určitě bych to tak nedovedl, protože mi mamka pořád říká, že jsem k ničemu a že nikdy nic nedokážu.(Jeho matce to zase určitě nakukala ta její).
NEBO - Taky jsem si kdysi postavil takovej hrad a jeden kluk mi ho rozbořil. Tak to máš za to!
Nezvládl emočně ještě nějakou situaci, která se ho v dětství hodně citelně dotkla. On vlastně nemohl jednat jinak, než že ten hrad pobořil. Kdyby to neudělal, potlačil by v sobě emoci, která ho nutila to udělat a ta emoce by se stejně, dřív nebo později, vyloupla a to s ještě větší silou. Tím, že to udělal, si dal možnost, něco pochopit a uvědomit si (a nejen sobě dal tu možnost).
Třeba teď cítí lítost, když vidí smutného Radovana a něco se v něm zlomí. Má tu šanci... nebo ji třeba nevyužije... to už je na něm... Třeba později.
Nemůžeme ale říkat, že něco dělal špatně. Prostě udělat to a co jak cítil v tu chvíli, prostě se choval nejlíp, jak v tu danou chvíli uměl.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A co Radovan?
Určitě je smutný, možná i pláče, nebo je naštvaný na toho výrostka. V každém případě ale v tuto chvíli poznal, že i takové věci se dějí. Je tady taky moment, kdy se může položit do role oběti a až on bude výrostek, bude taky bořit malým dětem hrady, protože se bude cítit pokořený a bude se chtít mstít.
Ale náš Radovan je z jinýho těsta, on je totiž jako ten Radovánek z Večerníčku, co se ze všeho raduje. Jeho rodiče ho nesrážejí a za každou drobnost ho chválí, nepoznal pocit nelásky. Možná bude chvilku udivený, polekaný a nebo smutný, ale jak se tak dívá na svoje pobořené dílo, vidí nové možnosti, novou variantu. Vidí, jak může třeba propojit, ještě líp, předhradí s hradem.
NEBO - Bude hodně smutný a Hugo mu tak dá poznat, že život tady není jenom růžový, že má i stinné stránky, které bude mít možnost zvládat, protože i ony patří k životu a tímto poznáním se posílí. Najde v sobě empatičnost a když později uvidí, jak někdo bourá hrady někomu slabšímu, zastane se ho. Z čehož vyplývá, že ta situace může vést k vyššímu pochopení u obou.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TAKŽE - Všechno je správně... no, spíš je to tak, jak to je.
My nebudeme hodnotit (protože to dělá jenom naše ego přes naší mysl), my se na tu situaci podíváme z jiných úhlů ale raději i z nadhledu. Potom teprve máme možnost procítit a poznat pravdu, která je většinou ukryta pod povrchem.
Protože... my lidi se umíme maskovat, protože... se bojíme emočně otevřít, protože... nemáme odvahu a bojíme se, že by to pro nás bylo emočně bolestný.
Tak, a teď už máme možnost vidět tu situaci jinak. Pocítíme něhu a Lásku i k Hugovi, protože má pocit, že ji má málo a asi to tak i je.
Uvidíme tu situaci jako vývojovou pro oba. (Ale i pro všechny přihlížející lidi na té pláži). Je teď už jenom na obou klucích, jak a co si z toho odnesou.
Bude později Radovan další "zlý" výrostek, který, bude bořit hrady menším a slabším?
Nebo bude ten, který na základě této emoční zkušenosti, bude ostatní chránit a zastane se jich?
A CO KDYŽ... Jak Hugo uviděl smutek Radovana, má šanci ho procítit, a napojit se tak na smutek ze svého dětství.
Co to má šanci s ním udělat? Je tu spousta variant.
ALE TŘEBA?... Když bude odcházet, a vyprchá z něj agresivita, které má v sobě přetlak z pocitů svojí bolavě dušičky, třeba se v něm v tento okamžik něco zlomí, on se spojí se svým dítětem v sobě. Pocítí lítost a ta v něm probudí alespoň kousíček Lásky k tomu dítěti, které má uvnitř sebe a které se cítí opuštěné.
TŘEBA!!!
A už nikdy žádný hrad nepoboří.
TŘEBA tato situace pro něj byla jeho první hluboké uvědomění, milník na jeho cestě k sebelásce.
TŘEBA!
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
I my si ale z toho dění můžeme něco vzít. A to to, že nemáme nic posuzovat, hodnotit a kritizovat, tím si zúžujeme naše vnímání světa, neskutečně moc a zásadně. Vždyť nemůžeme mít všechny informace kolem té události (a ani je nepotřebujeme vědět, stačí nám povědomí toho, že všechno se děje pro něco a z nějakého důvodu). Nevíme, čím ve svém životě emočně prošli oba chlapi, jejich rodiče a rodiče jejich rodičů... A vůbec, co si myslíme?... kdo jakože jsme, že můžeme kritizovat a posuzovat! I tím nás naše ego utvrzuje o naši důležitosti a chytrosti.
Jsme určitě důležití, ale úplně stejně jako všichni a všechno tady. Zbytečně se bereme moc vážně. Vždyť my na sebe nemusíme ničím upozorňovat, my prostě jsme a už to je veliký, ale největší je, uvědomit si to. To nás zklidní a vyrovná... naplní.
Nikomu taky nemusíme dokazovat, že jsme chytří a šikovní, že jsme správně. To, že jsme, to přece víme. A jsme tak dobře, ať už jsme Hugo nebo Radovan. Vždycky jsme tak jak nejlíp umíme být v tu kterou chvíli.
PŘED NIKÝM NEMUSÍME OBHAJOVAT SVOJÍ EXISTENCI A TÍM MÉNĚ SAMI PŘED SEBOU... TEDY TOTO DOKÁŽEME, JENOM V TOM PŘÍPADĚ ŽE SE MÁME RÁDI!
Pak nám bude jedno, co si o nás druzí myslí, prostě si řekneme, že je to jejich věc, jejich cesta. Do našich příběhů by chtělo zasahovat zase jenom jejich ego, aby jim ukázalo, jak jsou moudří. Ale to my už nepotřebujeme vnímat, protože my už víme, že tak jak jsme, jsme dobře a nepotřebujeme to kolem sebe vytrubovat. Jsme si za sebe a právě tím jsme i pro ostatní
Všechno je správně a všechno je tak jak má být. Toto poznání beru jako výchozí bod k tomu, abychom to co a kam se chceme posunout v sobě, a nebo to co chceme změnit okolo sebe, mohli měnit.
Jsme tvorové, proto tvoříme, ale největší a zásadní náš majstrštyk je, tvořit sebe. Potom teprve můžeme přetvářet svoje okolí k lepšímu a to zase jedině sebou.
No, je pravda, že pořád tvoříme, ať už pro naše dobro a dobro všech nebo naopak. Proto záleží jenom na nás, jak dopadne náš společný výtvor, jaké bude naše soužití tady na Zemi, ve státě, v rodině, mezi přáteli a jak se budeme cítit sami se sebou. Vlastně naopak. Jak se budeme cítit sami se sebou, tak to půjde dál a dál.
Je fajn si uvědomit, že v tuto chvíli máme "ve svých rukách" nejlepší materiál, se kterým můžeme tvořit, máme sami sebe. A že to jak jsme, je správně, protože to zatím jinak neumíme. <3
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z toho všeho vyplývá, že z vrchu popsaná situace je velice vývojová nejen pro ty dva chlapce.
Navíc ještě nemůžeme ani tušit, co si ti dva spolu řešili v minulých životech. Veškeré dění světa je tak obrovsky propletené a propojené, že nad tím můžeme jenom žasnout a s pokorou všechno přijímat a radovat se z toho. Nebo se z toho můžeme poučit a mít tak další materiál a podnět k sebe-utváření.
Zdravím, Eliška.
P. S.
Nechci, aby z tohoto článku vyšel někdo, nebo něco, jakože špatný... to teda ne! Jako záporný hrdina tu figuruje ego, tak s tím musíme něco udělat, doladit, dovysvětlit. :-)
Vidím naše ego jako základní záležitost v nás lidech. Jenom díky němu máme možnost žít tu... na této Zemi jako lidi. (Vidím ho jako zástupce hmoty a jeho tlumočník je naše mysl. Ale bycha, mysl hraje na obě strany, je jako mostek mezi našim tělem a duší a zase jenom díky své mysli se dokážeme propojit se svojí duší. Naše mysl je jako prvotní jiskra, která nás dokáže zažehnout k uvědomění). A jenom díky němu, pokud pochopíme, co před námi maskuje (co tím pádem maskujeme sami před sebou, protože nás v dětství něco emočně zranilo a my to v sobě ukryli do zdánlivého zapomnění), máme teď možnost svoje ego obejmout a naplnit i je Láskou, protože jinak bychom nebyli celiství. Nemůžeme přece cokoliv v nás i na nás, vnímat negativně, to bychom sami k sobě nemohli cítit Lásku bez podmínek. Vlastně ničím jiným než Láskou to ego naplnit nemůžeme, protože už v sobě nic jinýho nemáme.
Není to chudost nabídky v nás, protože v Lásce je všechno co podporuje život. Je v ní pravda... a naopak.
Vím, zní to možná někomu dost naivně, ale tím očistným a i bolestným procesem, poznávání sami sebe (tím, jak jsme svoje ego poznávali a čistili), se setkáme radostně s dítětem v sobě a děti přece můžou žít nezatíženě v námi vnímané "naivitě." Ale my k tomu máme, jako bonus, ještě dospělý, láskyplný a chápavý nadhled a odvahu, být tak jak jsme. A té dětské naivity si budeme radostně užívat, protože se už nebudeme brát vážně a protože si to dovolíme.
JUPÍÍÍ - JUPÍÍÍ - JÁ - JEJ! :-D )))) ... JUCH.
