TO - aneb - Eli objevuje svět

Už od prvního uvědomění si sebe, jsem začala objevovat. Cítila jsem se jako objevitel, ve velké touze nacházet kouzelné poklady projevů života kolem sebe.
I teď vidím, jak jsem svýma dětskýma očima obdivovala první jarní titěrné kytičky, sotva vykouklé z vlhké, životanosné a jarem voňavé hlíny. Úplně cítím to svoje nadšení, se kterým jsem obdivovala ta kouzla vzkříšení života po dlouhé zimě... ty vůně, křehkost a radost v příslibu budoucího, ale přitom jsem cítila i tu obrovskou sílu, se kterou se tak samozřejmě, ale nenápadně, draly, ty malé kvítky, na svět-lo.
Asi jsem si to tenkrát ještě naplno neuvědomovala... ale určitě jsem to už tušila... to, že je to velký a mocný kouzlo, mocný kouzlo života.
Ptala jsem se se - Co pohání  v prostoru a v čase všechno kupředu?...  - Co nutí všechno, nejen nás lidi, abychom žili, pohybovali se a tvořili?... protože, kdo ustane ve vývoji, ten nežije, jenom přežívá, živoří.
Už jakožto ta malá Eliška jsem tušila, že je to něco obrovského a moc, moc nádherného, a aniž bych si to naplno uvědomovala, hledala... pátrala jsem po tom, co to je. Určitě jsem si tenkrát neuměla ani představit, co to může být, ale důvěřovala jsem tomu něčemu. Vnímala jsem to jako něco, co je nádherné, obrovské, zásadní, naplňující a že je to i ve mně... že jsem s tím spojená... Připadala jsem si ale proti tomu úplně nicotná... proti tomu čemusi, co mě nejen naplňovalo, ale i obklopovalo.
Teď si uvědomuji, že jsem vnímala, jak je tím čímsi naplněná i celá příroda, rostliny i zvířata, ale někteří lidé ne... jako kdyby se sami blokovali, vyčleňovali. Proto jsem se asi cítila nejlépe se zvířecími kamarády a v tiché, chápající náruči přírody. Nikdy jsem se nebála, bylo mi s ní a s nimi moc krásně a samozřejmě, byla jsem doma.
- Co je to to, co nás lidi chce oddělit od samé podstaty života, od nás samých?... tak toto jsem nechápala.

Pochopit konání a myšlení lidí, to pro mě bylo... a stále je... něco jako vysoká škola života. Člověk je hodně složitý tvor... - Proč?... Říkala jsem si.
- Proč nemůžeme žít tak intuitivně, nekomplikovaně jako zvířata?... Ta nic nepředstírají, ta prostě jsou a jsou naplno, citelně a čitelně, protože to ani jinak nejde.
Ano, jasně... chápala jsem už tenkrát, že my nejsme jako zvířata... vnímala jsem, že nás lidi něco přesahuje, jako bychom měli, každý z nás, nějaký úkol, tady na Zemi, a to určitě větší, než mají naši zvířecí souputníci. - Co to ale je?... proč to je?...  kdo to tak zařídil?

Nemusíme mít na všechny svoje otázky odpovědi... protože i záhady mají svoje kouzlo... ale i tak jsem byla naplněná touhou poznávat. Od lidí jsem moc odpovědí nedostávala... no, spíš jsem se neptala, protože bych si připadala hloupá, prostě jsem se bála... ale pozorovala jsem život kolem sebe. Byl pro mě jedna velká záhada, kterou jsem nechápala, ale o to víc mě přitahoval. Netušila jsem, proč se někomu dějí některé věci a někomu ne. Proč je někdo šťastný a někdo ne. Netušila jsem, proč jsem někdy šťastná a někdy nešťastná.

Objevovat a tím naplňovat svůj život, to je tak velké dobrodružství, že mě to nepřestává udivovat ani teď. Poznala jsem, životním během, že lidský život má svoje zákonitosti, podobné jako jsou třeba fyzikální zákony... ale tyto zákony života jsou mnohem magičtější, i když ve své podstatě jsou mnohem jednodušší a čitelnější, ale až když se pochopí v celé své celistvosti, ucelenosti... a taky jsem poznala to, že tyto zákony se nedají přečůrat.
Tušila jsem a taky jsem chtěla věřit, že je život spravedlivý, že to co se kolem děje, je tak dobře, že to tak prostě musí být, a to z nějakého důvodu, mně ještě neznámého.

Ano, musí být... ale z horizontu našeho jednoho, současného života ta spravedlnost, ten vývoj, ten následek a příčina... není vždycky čitelný, protože máme malý časový odstup, k pochopení všeho.
Uvědomovala jsem si, už jako dítě, že to čemu my říkáme život, je námi lidmi různě vnímáno... uvědomovala jsem si, že to, čemu my říkáme realita, to že je individuální realita každého z nás. Že záleží na tom, jak každý z nás co vnímáme, ale hlavně na co se soustředíme a tím si vytváříme svojí přítomnost, svůj celý svět a vesmír... právě tu svoji realitu.
(Teď to vidím tak, že život je vlastně naprosto neutrální záležitost... a taky je všeobsažný... všechna přízviska mu dává jenom každý z nás osobně a to tím, že si je tvoří pomocí svých emocí, které vnímá z toho, jak ten život emočně prožívá. A to jak ho emočně prožívá, je zapříčiněno tím, jak si ho vysvětluje svoji myslí... jak nám naše mysl přetlumočí a vysvětlí naše emoce a pocity. A není pravda, že se nedá změnit to, když se nám nelíbí, co a jak v životě emočně prožíváme... když se nám nelíbí, jak žijeme).

Jako svůj velký dar a poklad beru to, že jsem všechno kolem sebe viděla hlavně jako dobré. Možná to bylo taky tím, že jsem cítila něco jako velkou podporu odkudsi... ze svého nitra... nebo tak něco... Bylo to něco jako radost, která mě naplno neopustila, i když mi do radosti nebylo. Nikdy jsem za svoje nešťastné chvíle nikoho nevinila... vlastně ano, sebe jsem vinila a odblokovat si v dospělosti tyto pocity viny, tak to byl teda záhul, ale taky velké dobrodružství. Proto se teď už umím za sebe postavit a věřit si... ale hlavně... nebojím se mít ráda i sebe a učím se přijímat všechno co mě potká, protože už vím, že nic není v životě jen tak... pro nic, za nic... už si umím uvědomit, že všechno má svůj důvod a že "špatné" věci nejsou jakože za trest, ale k tomu abychom něco pochopili.
Taky už vím, že když toto všechno přijmu, že už nemusím pátrat po tom, proč se mi to děje... protože v tom přijetí je i odpuštění (sobě i jiným) a pokora... a jako výsledek je osvobození, velká úleva a taky radost z toho, že jsem to dokázala. :-)
(Stejně ale věřím... vím... že pokud se mám dozvědět, proč mi v životě něco přijde do cesty... ať je to mnou radostně a nebo nepříjemně vnímané... tak prostě vím, že pokud se to mám dozvědět, tak že se to dozvím, že toto poznání ke mně prostě přijde. A taky to tak musí být, protože z toho mám vždycky velkou radost... a radostí se nejlépe tvoří, všechno :-).

Všimla jsem si, že ti lidé kteří jsou v nepohodě sami se sebou, jsou v nepohodě i se svým okolím (a platí to i naopak) a jako by se od všeho oddělovali, vyčleňovali.
- Co to je, co to všechno zapříčiňuje?,.. jsem si říkala. Viděla jsem to jako strachy, zlobu, pocity ublíženosti... jako všechno to, co nás svazuje a dusí, ale někdy nás to může zase povyšovat nad ostatní... a nebo taky ponižovat.
Nejprve mě mátlo to, že tak různorodá škála toho všeho by mohla mít jeden zdroj... ale má!!! (Toto svoje odhalení vidím jako hodně zásadní a zase si uvědomuji, že v jednoduchosti je krása a že všechny velký pravdy jsou vlastně jednoduchý :-) ).
Další otázka, kterou jsem si dávala, byla - A kde se to v každém z nás bere?... kde se bere ta široká škála všech těchto nesmyslných fragmentů, které nás ovládají, dusí, oddělují a nedovolí nám poznat klid ve splynutí s celkem, kdy přes svojí domnělou velikost nepoznáme tu opravdovou velikost a hloubku života... to nádherné, plné a klidné, i když jiskřivé splynutí se vším.
- A protože nás to něco odděluje, je to něco jenom v nás!... a co to je?... jsem se se ptala.
- No přece naše EGO!... a co je to vlastně ego?... a je to vůbec jakože něco?... něco konkrétního?... jsem si odpovídala. 
- To přece není!!...
- TAK KDE SE BERE?
- V NAŠÍ HLAVĚ!!
- A jak se tam dostalo?
- Myšlením přeci. Zvířata sice taky myslí, ale asi si to neumí uvědomit... to, že myslí.
- Dobře, ale kde se berou ty myšlenky, které to ego sestavují?
Časem jsem poznala, že základní složkou ega každého z nás jsou strachy a jejich široká škála, která nás, pomocí nepochopených bolestných zážitků...  ať z tohoto, nebo z minulých životů... blokuje a tíží, a naše mysl, která si všechny tyto souvislosti neumí uvědomit, se nás snaží chránit a proto v obraně třeba útočíme výbuchy vzteku, nebo si zbytečně bereme něco osobně, nebo se ukrýváme před dalším zraněním do sebelítosti... prostě se pořád kryjeme a nebo útočíme.
- Ale jak z toho ven?... jsem si říkala.
A tak mi vyšlo, že ať nás z toho dostane to, co nás do toho dostalo - naše myšlení... jen ať ukáže, na co vlastně je!!! :-D
Je potřeba se zamyslet do uvědomění a scelit si souvislosti z toho všeho námi navnímaného a prožitého.
- Co je ale hlavní?!!... Musíme mít odvahu si přiznat, že za všechno co se nám... v nás a kolem nás... nelíbí, můžeme my sami, že za to může jenom naše ego. (Naše okolí nás vždycky zrcadlí. To není za trest, ale ku pomoci k našemu poznání... karma - následek a příčina). A jenom my to můžeme změnit.
- Jak se k tomu ale dopracovat?... to je u každého asi jiné, zásadní ale je... CHTÍT a pak už to jde šup na šup, protože vesmír nás nenechá na holičkách a pošle nám do cesty přesně to, co potřebujeme... jako třeba - různé situace a nebo různé lidi. Ale pozor!... jako velký bonus toho všeho je taky to, že nás tento od-egovací proces učí VĚŘIT.
Vím ale, že když je čas velice relativní pojem, že tady nehraje tu zásadní roli, protože na toto velké odhalení můžeme přijít klidně v TEĎ, nebo někdy později... a nebo třeba až v některém z příštích životů... to je jenom na nás, v tom máme svobodu.. (ostatně jako ve všem našem konání). Tedy takto, ono to pochopení vždycky přijde v teď, chápete?... protože jiný čas než teď není. :-D .

Už vím, že to něco, co jsem nejprve naplno cítila v přírodě, se už teď nebojím vidět a sdílet s některými lidmi... vlastně se všemi, ale nejvíc radosti mi dělá, když se můžu sdílet s lidmi, kteří si to taky umí uvědomovat.. To, že je krásné hledat a nacházet odpovědi... to, že máme, tady na Zemi, každý svůj úkol, který jsme si ale sami vybrali... to, že nás všechny něco spojuje a to něco že nás i naplňuje... to, že život je o radosti.
To, že je to moc velký... to, že tu jsme a že se můžeme uvědomovat.
To, že můžeme cokoliv a že nejvíc z toho cokoliv je, naučit se naplnit Láskou... která úplně samozřejmě do nás vklouzne a vyplní nás místo našeho ega... nechat se jí sebou prostoupit a napojit se tak na všechny a všechno... takže i na tu moji milovanou přírodu ze které jsem Lásku vnímala už jako malá, ale bála jsem se, a neuměla vidět... uvědomit si... Lásku i v sobě.

Prostě toto je to, na co jsem časem přišla.
Celá příroda, zvířata i my lidé a celý vesmír, "jedeme" na stejnou energii... stejná energie nás naplňuje... stejně jako tu malou sedmikrásku, tak i nás. Je to stejné médium, je to kouzelná energie Lásky (Můžete si místo slova Láska dosadit jiný pojem, třeba Bůh... to jak to kdo cítí a chce <3 ). Ale bacha!!!... rozdíl je v tom, že sedmikráska, nebo třeba zajíc, ti si to nedokáží uvědomit.
V uvědomění tohoto, v tom je TO... v tom je právě ta velikost a výjimečnost nás lidí.

Uvědomuji si už, že jsme duchovní a velice vyvinuté bytosti, které mají možnost žít tady na této nádherné Zemi a tím mají taky možnost toto všechno si uvědomovat a tím jak si umíme uvědomovat, tím tvoříme každý svůj život... svoji realitu. Tím se tvoříme.
Když už víme, že jsme Láska, nemusíme se ničeho bát, ale můžeme se ze všeho radovat... ale nejkrásnější na tom je, radovat se společně. Nemusíme ale najednou, stačí když si umíme uvědomit, že jsme všichni a všechno v jednotě.

Děkuji...

Zdravím,
Eliška.