EVIN ŠAMANSKÝ DENÍK - TŘETÍ SPLYNUTÍ - VI. kapitola PŘÁTELSTVÍ

PŘÁTELSTVÍ  - VI. kapitola


Je noc, Eva sedá ke svému starému psacímu stolu a těší se na chvíle, které stráví sama se sebou. Děti i manžel už spí a společnost jí přišel dělat Denny, zlatý německý Boxer. Sedl si vedle ní a soustředěně na ní hledí svýma krásnýma, hnědýma očima.
Eva bere do rukou jeho velkou hlavu a pokládá svoje rty na jeho čelo. Jemně a pomalu vdechuje do jeho krátké sametové srsti. Zavře oči a vnímá jejich vzájemné přátelské napojení. Cítí živočišnou, čistou vůni zvířete a naplno vnímá hebkost a teplo jeho těla. Denny se ani nepohne, má taky zavřené oči, zná dobře tento Evin sdílecí rituál. Ta má dojem, že si pes naplno uvědomuje jakousi zvláštní posvátnost tohoto aktu.

Eva se v křesle napřímí a otevírá notebook. Ráda si zapisuje svoje navnímané pocity a souvislosti z nich, je to pro ní jakási niterná terapie. Nechává přes svoje pocity proudit slova a vůbec je necenzuruje svým rozumem, ví, že jenom tak je napojená napřímo a že jenom tak může poznat a pochopit to, co k ní život přinese. Pociťuje za to velkou vděčnost a taky jí to naplňuje pokorou a radostí.
Pravou rukou ještě hladí Dennyho po hlavě, ale ten se už soustředěně ukládá vedle ní na dřevěnou podlahu.
Má moc ráda tyto chvíle, kdy je obklopena temnou nocí, může se tak plně soustředit na psaní. Její stůl částečně osvětluje jenom stolní lampa. Na pravém reproduktoru problikává čajová svíčka pod aroma-lampou a sytě exotická eukalyptová vůně prosycuje své okolí. Vedle aroma-lampy sedí a blahosklonně se na Evu usmívá, ebenový Buddha.

Vždycky jí pohltí jakési vzrušení, když se před ní objeví bílá nepopsaná plocha obrazovky. Těch možností, co skýtá. Eva myší najíždí na začátek stránky, ale její oči bezděčně vzhlédly na stěnu nad aroma-lampou, kde visí nevelký obraz Moře, který dostala od Davida.
"Ten obraz je váš, vezměte si ho. Vím, že jsem ho maloval určitě pro vás, i když jsem to tenkrát ještě netušil," vybavuje si jeho slova. Úplně jí to vyrazilo dech a nevěděla, co na to má říct. Věděla ale, už tenkrát, že je s tím obrazem nějak spjata, a že je s ním spjat i David....cítí, že ten obraz je něco jako pojítko mezi ní a Davidem.

Obraz je nasvícený pouze zespodu stolní lampou a čajová svíčka jakoby svým mihotavým, tajuplným světlem ještě víc oživovala vzdouvající se vlny. Eva sedí a upřeně se dívá na hru plamene s vlnami.

Najednou začne vzlykat. Srdceryvně a přerývaně pláče, pouští myš a dává si ruku na srdce.
- Co to znamená? - ptá se Eva sama sebe, vůbec neví, co se děje. Cítí horké slzy jak se jí koulí po tvářích, ale ona se stává jenom jakýmsi pozorovatelem tohoto dění uvnitř sebe. Pozoruje samu sebe jak pláče.
Najednou pocítí obrovský smutek, tíživý, syrový a tak veliký, že jí to až svírá srdce a ona se nemůže ani nadechnout. Přestává se stávat pozorovatelem svého pláče a najednou pláče zúčastněně nad tím smutkem, který jí celou pohltil.

Vstává a stále hledí na ten obraz. Neví, co se s ní děje, ten smutek je tak velký a tak moc, moc hluboký.

Najednou má před očima louku na okraji jakési vesnice, v dáli les, za ním kopce a ještě dál skály.
Na té louce vidí dav lidí, zuřivý dav lidí. Je vlečena těmi lidmi, ohlíží se a volá: "Petře, Petře".
Kousek od sebe zahlédla mladíka, na kterého volala.... volala?...ne, volal!... Eva si uvědomuje, že je tady muž a ten druhý mladík, to je přece Petr, její...jeho přítel.....kam je vlečou?.....

CÍTÍ VELKÝ SMUTEK, SMUTEK Z ROZLOUČENÍ A Z JAKÉHOSI NEPOCHOPENÍ....NEDOŘEŠENÍ.....

Denny se posadil a nechápavě, pln obav, upírá na Evu svoje velké, něžné oči. Ta ho chlácholivě pohladí po hlavě. Sedá si ke stolu, pokládá ruce na klávesnici a mezi vzlyky píše to, co vidí, ale hlavně co cítí.........


                                                    ------------------------------------


........Okolo něj dav lidí. Pokřikují, řvou a pasou se na jeho utrpení.
Vnímá tu zlobu, která čiší z očí všech. Všech, kteří ho vlastně ani neznají, je to pro ně hlavně divadlo. Chvilkový únik z těžké reality bytí.

Otáčí se a hledá Petra. Kde je, kam ho zavlekli, přes dav ho nevidí. Ruce má pevně svázané před tělem, vlečou ho jako dobytče na porážku.
Vlečou ho ke stromům u řeky, chtějí ho oběsit.

Kde je, kde je můj přítel? Vždyť se ještě nestihli udobřit. Má ho rád jako svoji součást. V tuto chvíli se mu zdá jejich roztržka úplně malicherná.
Kvůli ženě. Myslel si, že je mu vším, ale teď vidí, že jejich přátelství je mu nade vše.
"Petře, Petře,", volá a hledá ho očima. Zahlédne ho vpravo kus od sebe. Vidí, jak ho přítel hledá pohledem. Vidí se, ale neslyší se.  Dav řve jako rozzuřený býk.
"Pověste je, co si myslí!"
Chce se jim vzepřít a přiblížit se k Petrovi. Někdo ho udeří tupě po zádech. Zavrávorá a cítí se jako přeražený vejpůl. Tupá bolest mu projíždí celým tělem, ale bolest z nevyjasněného sporu je mnohem horší.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je krásný letní den, čas žní. Leží na břehu řeky. Jejich mladá krásná těla se vyhřívají na slunci. Radují se ze života, který si užívají plnými doušky.
"Ta bruneta včera večer, ta ti byla, to jsem ještě nezažil. Svíjela se jako hadi, jediný dotek a byla moje, to bylo něco. No, co ti mám povídat."
"Tomu se vůbec nedivím Petře, vždyť po tobě v té krčmě hezky dlouho pokukovala."
"Já vím, nechal jsem jí trochu rozehřát. No a co ta tvoje? Ta taky ušla."
Oba se rozesmějí a dělají na sebe posunky, jako ve smyslu, kdo by nám mohl odolat. Ale už v tuto chvíli je včerejší večer minulostí. Zbyla na něj jenom letmá vzpomínka a mírné brnění po těle.
Ví, že takových chvil bude ještě hodně, o tom vůbec nepochybují. Připadají si a jsou v plné síle mládí.

Rychle ze sebe sundávají šaty a skáčou do svěží čisté vody v místě, kde řeka ve svém meandru vykroužila hlubokou tůň.

"Potřebuješ se trochu zchladit ty dobyvateli."
"Myslím, že ty taky," skočí Petrovi ze zezadu na záda a potopí mu hlavu. Ten se mu pod vodou vysmekne a prudce se vymrští.
Hrají si ve vodě jako dvě vydry, vědomí si své síly a všemohoucnosti. Rozesmátí, udýchaní a šťastni se znovu natáhnou vedle sebe do trávy na sluníčko.

Každý je najednou sám se sebou, ale přitom vnímají svoje vzájemné napojení.
Leží vedle sebe na břehu řeky, cítí vůni vody a svěžest trávy. Doléhají k nim tlumené zvuky přírody, hlasy ptáků, šum listí ve stromech. Užívají si přítomného okamžiku.

Otáčí se na Petra, chce mu něco říct, ale zarazí se.
Petr leží na zádech, ruce za hlavou. Má zavřené oči, vychutnává sluneční paprsky a jemu připadne, že je duchem někde hodně daleko. Na jeho rtech je znatelný jemný úsměv.

Dívá se na něj jako by ho viděl poprvé. Husté tmavé vlasy jsou rozhozené okolo obličeje, jindy těžce splývají až na ramena a neposlušně zakrývají část vysokého klenutého čela.
Už víckrát ho napadlo, že je na jeho příteli něco zvláštního, něco nadpozemského.
Třeba jenom to, jak na něj lidé reagují. Neví v čem to je. V jeho obličeji?
Je oválný a pravidelný. Nos je rovný, vyzařuje jakousi přímost a přímočarost a taky rovnost charakteru. Po pravdě na jeho vzhledu není nic zas až tak zvláštního.

Jsou to oči, napadne ho. Jsou to Petrovy oči. Jasné, modré oči. Taky vlastně nijak zvlášť nevynikají, ale je v nich něco neobvyklého. Jsou hluboko posazené a zaklenuté hezky vykrouženým obočím, prozrazují schopnost vcítění se.
Je v nich obrovská hloubka, vnímání, soustředěnost a napojení se na každého a na všechno. Ano jsou to oči které jakoby se pořád usmívaly, je v nich jiskra, jiskra nevinnosti, čistoty a věčného mládí.

Ale i na jeho rtech je vidět stálý jemný a šibalský úsměv. Oči a ten úsměv dávají jeho vzezření mladost a výraz dítěte. Teď si uvědomuje, že vlastně ani neví, kolik je mu let.
Když se na člověka podívá, jako by ho pohladil po duši.
Při pohledu do těch očí si vždycky připadá nějak lepší, člověk před ním nemůže ani lhát.

Ano, teď na to přišel, je to čistota. Jako by ani nebyl člověk, napadne ho. No a co by tak asi byl? Zasměje se v duchu a zažene tuto divnou myšlenku.
A jak k sobě přitahuje lidi, no, vlastně hlavně ženy, musí se tomu znovu zasmát. Někteří muži, ti hrubci, tak ti ho někdy urážejí. Ale proč? Asi má něco, co oni nemají a to je, aniž by věděli proč, proti němu popuzuje.
Ale od toho je tady on, on je Petrova ochrana. Má velkou potřebu ho chránit, chránit jeho jemnost a čistotu, Petr mu tím připadne hodně zranitelný.

Dobře to ví, že má v sobě sílu vůdce a že jeho slovo platí za bernou minci. Má jistou autoritu, o kterou vlastně ani nijak zvlášť neusiluje, nestojí o to, jenom je sám sebou a rád používá selský rozum.
Taky se umí dobře vyjadřovat a nebojí se mluvit nahlas před kýmkoli. Ví, že ho za to Petr obdivuje. Vždycky říká, - taky bych chtěl tak dobře mluvit jako ty. On mu na to odpovídá, - víš, ty nemusíš, u tebe stačí úsměv a pohled a je to. Vždycky se na něj za to zlobí, že si z něj dělá blázny, ale on dobře ví, že má pravdu.

Z Petra to všechno nějak vyzařuje a taky je poznat, co si zrovna myslí, protože nemá žádné postranní myšlenky, prostě není zakuklený.
Uvědomuje si, jak je mu v Petrově blízkosti dobře, jsou na sebe neskutečně napojeni. Znají se teprve od jara, ale je to jako by se znali odjakživa.

Dívá se na jeho obličej a má dojem, jakoby z něj vyzařovalo světlo.
To jsou hloupé nápady, napadne ho. Ale Petr nepůsobí zvláštně jenom na lidi, ale i na zvířata. Připadne mu, že si s nimi rozumí tak nějak na přímo. Jako třeba se svým koněm, ať se děje co se děje, jeho kůň je klidný a poslouchá ho na pohled a na posunek.
On taky rozumí zvířatům, někdy si myslí, že víc než lidem, ale Petr je na ně jinak napojený.

Je to opravdu zvláštní jak se tak spolu sešli. Napoprvé si ho vůbec nevšiml, To on, Petr se k němu přidružil cestou do města. Petr mu to vykládal, že když ho poprvé uviděl, byl k němu přitahován. Přitahován k jeho síle a vlídnosti která z něho vyzařovala.
Potom si na to vzpomněl. Vzpomněl si na nesmělého mladíka, který ho pozdravil a tak nějak mu došlo, že ho musí povzbudit a říct mu něco hezkého.

Sám ví, že je silný, tělesně je taky silný, ale hlavně uvnitř.
Vnímá jak působí na lidi, většinou z něho tu jeho vnitřní sílu vycítí. Možná je to tím, že se nebojí ničeho.
Má velkou autoritu, ale sám žádnou neuznává, proč taky, ať si poroučí každý sám sobě.
Nemá rád ty patolízaly a shrbeniny. Jít s čistým štítem a s čistou hlavou, tím se řídí. Jak jsou si s Petrem podobni a přesto tak rozdílní.

To snad ani není pravda, tenkrát by ho ani nenapadlo, že si za nějaký čas nebude umět představit, že by ho neznal.
Oba se nádherně doplňují a naplňují, přitom je každý sám sebou a i když se nevidí nějaký čas stačí si jenom na sebe vzpomenout, vlastně ani nemusí, cítí u sebe stále jeho přítomnost.

Svěží vánek pročesává stébla trávy, listí nad jejich hlavami a stejně tak i Petrovy vlasy, které se na slunci kovově lesknou.
Petr vycítí přítelův pohled, otevře oči, otočí se k němu a usměje se na něj.

Ty oči, ano, jsou to Petrovy oči, co je na něm tak výjimečného. Posadí se a chce Petrovi něco říct.
Myšlenka se mu zastaví v půli, jak se na něj zadíval.
"Víš Petře, musím ti něco říct, ale nesměj se mi." Jak se na něho dívá, jeho oči prozrazují, že je tady a teď a  naladěn na svého přítele.
"Je to zvláštní, to jsem ještě nikdy k nikomu necítil, myslím to co cítím k tobě," dívá se Petrovi do očí, čeká nějaký úšklebek nebo šťouchanec z rozvernosti, ale v jeho očích je najednou obrovská hloubka a napojení v pochopení.
"Co tím myslíš," slyší a v Petrových očích je něco, co ho přímo ponouká, aby pokračoval, něco ve smyslu - no tak to řekni, řekni to, já nemám tu odvahu jako ty, ale myslím, že vím co chceš říct.
"Víš je to tak zvláštní, cítím k tobě něco, co jsem ještě nepoznal a neumím si to vysvětlit." dívá se Petrovi přímo do očí a ví, že i on to tak cítí.
"Já vím." Odpovídá, " taky to tak mám a taky jsem nad tím už přemýšlel."
"Petře, jsi vlastně jako moji součástí, tou lepší, víš takovou víc lepší a ne tak tělesnou. Když jsem s tebou jsem celý, tak nějak vyrovnaný."
"Já to taky tak cítím, ty jsi pro mě zase ta jistota, ty mě uzemňuješ a vidíš mě vždycky lepšího, než ve skutečnosti jsem nebo se cítím."
"Jak si to vysvětluješ, nejsme nějací divní?"
"Já myslím, že ne. V kostele nám přece říkali o nebeské lásce, víš, takové bezpohlavní čisté. Mně to připadá zrovna tak. Já od tebe nic nechci, nic neočekávám, mně stačí, že vím, že jsi."
"Opravdu Petře, moc mě naplňuješ. Doufám, že nás nikdo neslyšel, co by si asi kdo pomyslel."
"Vždyť Kristus měl taky všechny lidi rád?"
"No to ano, ale my nejsme Kristus."
"To nevadí, ale dal lidem lásku."
"Opravdu jsem rád, že tě mám a že jsi můj přítel."

Obejmou se a cítí obrovský příval čistého citu, až to bere dech.
Najednou naplno vnímá, to, co už dávno ví a to to, že jsou jedno. Jejich myšlenky, emoce, představy, vše nádherně souzní. Připadne mu, že to není možné, že jenom takto jsou jeden.
Ten pocit je tak silný, že mu to až vžene slzy do očí. Co to je? Je to ta čistá esence lásky, kterou má většinou spojenou se svým tělem? Teď to tak ale necítí, je to něco mnohem výš, něco, co nevnímá tělesně, ale tak nějak ho to povznáší a naplno naplňuje.
Je to tak čisté a svěží, jako ta řeka, co plyne okolo. Pocítil velký příval štěstí a taky vděčnosti za to všechno, za to přímé napojení kosmické lásky.
Něco tak čistého ještě nezažil, jenom s ním, s Petrem.
     
Rychle a trochu zmateně se od sebe odtrhnou. Ty pocity, které před chvilkou naplno vnímali v nich obou ještě přetrvávají, bylo to jako tady a teď ve věčnosti.
Pomalu si uvědomují okolní svět, ptáky, kteří se přilétají napít na písčitý břeh i vlnící se rákosí.     

Od lesa se ozývá křik káněte. Slunce se chýlí k obzoru. Pomalu se oblékají.
Petr se po očku dívá na svého přítele, má ho opravdu moc rád, je toho plný. Obdivuje na něm jeho vnitřní sílu. Ví, že nemá z ničeho strach, je mu oporou, bez něho si připadá tak nějak nepevný, nehmotný. Prostě ho posiluje. Nahlas povídá.
"Zrovna přemýšlím jak je to zvláštní, že jsme se poznali. Známe se chvíli, skoro nic o tobě nevím a přece vím všechno."
"Co je potřeba, to prostě víme." Slyší odpověď: "Někdy znáš někoho celý život a nakonec zjistíš, že ho vlastně vůbec neznáš. Taky si říkám, že je to zvláštní, ale krásné. Nemůžu před tebou ani lhát, ani se přetvařovat, prostě to nejde, je to jako bych lhal sám sobě. Nějak mě vyplňuješ uvnitř, je v tobě něco nadpozemského, takové světlo nebo co."
"No a v tobě je síla, velká síla a jistota."
"Tak to teda máme dobré, že se máme a že jsme spolu."

Usmějí se na sebe. Jdou pomalu loukou plnou modrých květů a poletujících motýlů.
"Viděl jsi někdy tolik modrých kytek? To je zvláštní, nikdy jsem si toho nevšiml."
"Máš pravdu, já taky ne, podívej, je jich celá louka, od řeky až k lesu."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Petře, Petře," volá na svého přítele. Vidí jenom jeho hlavu, jeho tmavé dlouhé vlasy.
Vidí, jak se chce otočit, ale už ho vyzvedávají pod stromem a dávají mu oprátku na krk.
Něco se v něm sevřelo. Už si spolu nepromluví. Snad to ví. Snad ví, že ho má moc rád. Až se toho citu polekal, jak je to silné, moc to bolí, už mu to nestihne říct.

Vlečou ho ke druhému stromu u řeky. Řeka monotonně hučí. Nebo mu hučí v uších? Nevnímá okolní řev ani tu zlobu, myslí jenom na svého přítele.
URČITĚ SE SEJDOU, URČITĚ SE NĚKDE SEJDOU, MUSÍ SE SEJÍT! Vždyť mu neřekl, že ho má rád a že to, co se stalo vlastně vůbec nic není proti jejich přátelství.
Zakopl a padá do vysoké chladné trávy.
"Vstávej, půjdeš za svým kumpánem," zaslechl jízlivý pokřik.
Snaží se vstát. Někdo ho znovu udeřil po zádech.

Před očima se mu zatmělo, poslední co uviděl byly ty modré květy u řeky. Tolik modrých květů, tak nádherných modrých květů.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Když se ti ty kytky tak líbí, můžeš je natrhat té svoji Kalupince," plácne Petra přátelsky po zádech a zazubí se na něj.
"Víš co? Kdo bude dříve u lesa," ještě nedořekl a už se rozbíhá. Ohlédne se.
Vidí Petrův zářivý úsměv a nádhernou jiskru v jeho očích. Ten vyráží hned za ním. Oba se smějí, běží vedle sebe a užívají si radosti z bytí. Radosti ze svého mladého těla a nekonečného napojení se na sebe.   
Společně běží loukou modrých květů. Nechávají za sebou ve vysoké trávě dvě cesty.
Dvě stopy které se u lesa spojí v jednu.

                                                    -------------------------------


Eva dopsala. Rozhlíží se kolem sebe, všechno kolem ní je stejné jako před chvílí, jenom Denny si spokojeně odfukuje ve svém pelíšku, ale ona cítí, že se v ní něco změnilo, něco hluboko v ní, jako by poznala něco důležitého, něco moc důležitého. Jako by odhrnula závěs zapomnění.
To co psala, to bylo tak moc niterné a opravdové, že to cítí až fyzicky. Něco podobného ještě nezažila.
                     
Ani neví, kolik je hodin, jenom psala a psala to, co k ní přicházelo z těch pocitů, to, co se jí promítalo jako film před očima. Z těch pocitů, které prociťovala a psala, si připadá úplně emočně vyždímaná, jako by se dotkla jejich dna.
Vypíná počítač a ani to po sobě nečte, ví, že to v sobě musí všechno nechat uzrát, protože zatím úplně neví, co to mělo znamenat. Vnímá, vlastně VÍ, že to byl její příběh. Příběh z jednoho jejího minulého života, ve kterém se potkala s Davidem.
Ví, že ten Petr z její vize je David a taky ví, že ten vhled k ní nepřišel jen tak. Tuší, že má mnohem hlubší význam, nežli si umí sama byť jenom představit.

V tom, jak nechává všechno volně proudit, nachází jistotu, že je všechno tak jak má být a že pokud toto tajemno má odhalit, že jí bude určitě odtajněno.
S tímto pocitem se ukládá ke spánku a taky s pocitem, že se stala účastníkem něčeho moc důležitého a v duchu za všechno děkuje.