CO ODHALILA PYRAMIDA - I. kapitola
Eva jede v autě, řídí, ráda řídí. Ráda jezdí v autě sama, má tak možnost a čas se plně soustředit na sebe, na svoje vnímání vnímaného okamžiku a přitom ještě prociťovat sílu motoru a lehkost a eleganci s jakou vůz vykrajuje zatáčky.
Má ráda tyto chvíle bytí sama se sebou, izolovaná od okolí, ale přitom součástí celého širého prostoru, který je schopna prociťovat až kamsi do nekonečna.
Ví, že hranice čehokoliv neexistují. Poznala, že ta hmota, na kterou si můžeme sáhnout a která nás uzemňuje v tomto hmotném světě, je jenom nepatrná součást Univerza, a že to podstatné co nejde poznat našimi smysly, ten nádherný duchovní přesah, je vlastně Láska.
Ano, Láska je tím hlavním a zásadním médiem, které udržuje všechno v chodu, a snaží se dát všemu vesmírnému dění řád a pozvednout k vyššímu uvědomění.
Poznala taky, že čím víc Lásky dává, tím víc jí dostává. Ví, že toto její poznání je to nejpodstatnější v jejím životě, a pociťuje obrovskou vděčnost za ně.
Vzpomíná si, jak jí toto poznání, které k ní přišlo najednou při procházce jarní přírodou, silně zasáhlo.
Vyšla na kraj lesa. Před ní se rozkládalo krásné údolí s meandrující říčkou, kterou lemovaly rozložité vrby. Jarní větřík, nasycený probouzejícím se životem, pročesával jejich drobné lístky, které se laškovně třepetaly jako hejna stříbřitých malých motýlků.
Podprahově slyšela zurčení vody, a tento zvuk postupně prostoupil celé její tělo. A najednou to přišlo. Najednou jí to napadlo.
Láska....Láska je za vším. Ten pocit byl tak silný, že jí až zastavil dech a vehnal slzy do očí. Taky pocítila zvláštní tlak na srdci, takový silný, hřejivý, přitom něžný a obrovský.
A pak se to stalo... bylo to jako exploze, ten tlak explodoval ze srdce a vyzařoval v paprscích až kamsi do nekonečna.
Bylo to jako by se zastavil čas, a ona se najednou cítila naplněná, obrovská a v souznění s celým vesmírem. Vnímala se sice obrovská, ale přitom i nepatrná ve své pokoře.
Najednou poznala Pravdu. Poznala, že Pravda je Láska a Láska je Pravda.
Všechno co bylo po tomto zážitku už bylo jiné. Byla, je jiná, vnímá to naplnění Láskou neustále, ale ráda si tento zážitek často připomíná v celé intenzitě tím, že se naciťuje na své srdce a přes ně až kamsi do nekonečna. Říká tomu, že putuje po hvězdách. Už necítí prázdnotu a nicotu, jak na ní kdysi tento prostor působil, ne, je v tom prostoru jako doma.
Ten prostor je plný Lásky, hřejivé, jasné, opravdové, mléčně tyrkysové, něžné Lásky.
Moc by chtěla aby tento pocit poznali všichni lidé, ale ví, že je to pocit nepřenositelný a že každý musí chtít sám za sebe. Ale taky ví, že má v rukách velkou moc, moc Lásky kterou může vysílat všem kteří se odváží být na příjmu.
Poznala, že Láska nezná hranice, že si ty hranice vymysleli lidé, vlastně jejich ego, aby je mohlo lépe ovládat.
Eva si užívá svobodného pocitu z jízdy, ale dnes se nedokáže úplně soustředit ani na písničky, které si ráda při jízdě pouští a zpívá.
Vždycky se ráda nechá prosytit melodiemi i textem. Vnímá naplno svoje tělo, jak v něm její vlastní hlas rezonuje spolu s hudbou a naplňuje každou buňku jejího těla, které ještě navíc vnímá nejen tu reprodukovanou hudbu, ale i emoce v textu a v hlase zpěváka a stejně tak i v tom svém.
V těchto chvílích si připadá krásně vyladěná celou širokou barevnou škálou tónů a emocí z hlubokého prociťování všeho.
Miluje tyto chvíle... sama v autě a ještě s hudbou a taky jí připadne, že hudba je nejkrásnější, nejpřímější a taky nepovznášející komunikační prostředek. Často říká, že lidi moc mluví a málo zpívají.
Tentokrát se ale Eva nemůže na hudbu plně soustředit. Bezmyšlenkovitě pozoruje míjející stromy podél silnice, jejichž listí se začíná krásně vybarvovat k podzimu.
Vidí stromy a vlnící se silnici před sebou, ale její vnitřní zrak neustále sklouzává na její srdce... pořád jí tam vidí. Je to zvláštní a nepříjemný pocit. Pocit něčeho cizího, škaredého, co se s naprostou samozřejmostí uhnízdilo v jejím těle.
Svým vnitřním zrakem vidí, že její srdce něco překrývá. Je to černá skvrna ve tvaru obdélníku. Evě taky připadne divné, že ta skvrna má ostrý hranatý tvar, vypadá jako černá placatá destička.
Pocitově s ní ta skvrna nic nedělá, jenom jí vidí a vadí jí, že tam je. Nechce chodit po světě s černým znamením přes srdce, byť ho nikdo jiný nevidí.
Znovu si vybavuje okamžik, kdy k ní přišla.
Bylo to tenkrát, když se vracely se Sylvou od Magdy z návštěvy v její pyramidě.
Eva zastavila kousek od Sylvina domu a šla jí vyprovodit k brance. Cestou si ještě sdělovaly čerstvé zážitky z pobytu v pyramidě. V zahradě, kousek od branky, zrovna rozkvetla obrovská stará jabloň. Záplava krásných růžovo-bílých buclatých kvítků prosycovala svojí sytou, jemnou, plodnou vůní celé své okolí. A tehdy se to stalo.
Sylva vůbec netušila co její slova Evě způsobila. Tenkrát jí to neřekla, věděla, že by to Sylvu zasáhlo a to nechtěla. Sama ještě nevěděla, co si o tom má myslet, co to znamená, jenom naplno vnímala ten zvláštní a cizí pocit ze Sylviných slov, který tu skvrnu způsobil.
....Nebo to způsobila její vlastní reakce na Sylvina slova?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
"To jsi hodná Evi, že mě vezmeš sebou. Moc se na Magdu těším a na pyramidu taky." říká Sylva, když se pohodlně usadila vedle Evy v autě.
"Taky se těším. Pročetla jsem si všechno, co mi o pyramidách Magda poslala a bylo to moc zajímavé. Tak se nemůžu dočkat," odpovídá Eva a rozjíždí se.
A už přijíždějí k Magdině domku. Auto zaparkovaly pod obrovskou starou lípou, která svoji korunou chrání štít domu a krásně romanticky dokresluje pohled na něj.
Domeček vypadá jako z pohádky. Bílý štít je zvýrazněný tmavými dřevěnými okny a šedo-modrý sokl vší tu jemnou a prostou krásu podtrhává.
Magda zahlédla obě kamarádky z okna a už se s nimi srdečně vítá. Hned je vede ke své chloubě a nedočkavě dodává: "To jsem zvědavá, jak se vám bude líbit, co jí budete říkat."
Po levé straně míjí malou stodůlku u cesty a zahradu, která sousedí rovnou s velkým rybníkem na kraji vesnice. Ten pohled působí klidně, spořádaně a příjemně.
Přecházejí mostek přes říčku, která je vlastně přítokem do rybníka, lemovanou rozložitými vrbami. A už jí vidí.
Stojí asi dvacet metrů od cesty a skoro stejně tak daleko od rybníka, na krásném travnatém prostranství kterému vévodí.
Z jedné strany, z té od cesty, je chráněná obrovskou pololežatou, starou vrbou a mladou olší, která vyrůstá kousek od sklánějícího se kmene vrby. Tvoří tak velice zvláštní, nesourodou, ale zajímavou dvojici.
U rybníka roste pruh mladého rákosí, které doplňuje prostor nádhernou vlnící se a ševelící kulisu.
Zastavily se na cestě a dívají se na tu zvláštní stavbu. Magda po očku pozoruje reakce kamarádek a nedočkavě se ptá: "Tak co, co jí říkáte? Že je krásná?" a oči jí svítí nadšením.
Magda je na svoji pyramidu hrdá. Cítí, že je jejím posláním šířit informace o pyramidách, o jejich úžasných a dosud neprozkoumaných tajuplných vlastnostech o kterých se ona a spousta jejich návštěvníků měla už možnost přesvědčit.
"Je a to umístění, to nemá chybu, to místo tady u rybníka působí moc příjemně. Ta sem prostě patří," zasní se Eva.
Sama stavba je opravdu zvláštní, ale vyvážená a vypadá to, jakoby ten kus země byl stvořený jenom pro ní.
Na první pohled každého upoutá hlavně střecha, což je vlastně sama pyramida. Je kuželovitého tvaru a z bočního pohledu tvoří rovnostranný trojúhelník. Vyrobená je z pozinkovaného plechu, a proto má kovově stříbrnou barvu.
Její podezdívka vypadá jako takový malý, kulatý domeček a protože vchod do něj je právě od cesty, jsou vidět jenom dveře. K těm vede obloučkem cestička, která je vyznačená placatými kameny, zapuštěnými do země a svojí kouzelnou jednoduchostí a prostotou přímo ponouká návštěvníka, aby se jí nechal vést.
"Nebylo jednoduché ten tvar střechy vyrobit, má čtyři krát čtyři krát čtyři metry," říká Magda a pobízí kamarádky: "Tak pojďte, pojďte, musím vám ukázat vnitřek. Dala jsem tam novou vlněnou deku a polštářek a taky věšák, židli a malý odkládací stoleček. Jsem moc zvědavá, jak se vám to bude líbit."
"Už jenom ty dveře jsou kouzelné, i s tou starou klikou."
"Taky se mi líbí," odpovídá Magda Evě a otvírá dveře, za kterými se skrývá krásný, třemi podlouhlými okny prosvícený, kulatý prostor.
Vstupují na podlahu, která je z velkých placatých kamenů, ty jsou typické pro tento kraj, říká se jim modrák, pro jejich tmavě šedomodrou barvu. Krásně ladí se světle zelenou barvou omítky a s přiznanými nosnými trámy ořechové barvy.
Otevřenými okny dovnitř proudí svěží jarní vánek od rybníka a vlnící se rákosí tu idylku dokresluje jak pohybem tak zvukem.
"To je krása," říká Sylva a se zakloněnou hlavou se točí dokola a prohlíží si střechu zevnitř.
Vnitřek pyramidy z většiny vyplňuje vysoká postel bez pelestí, na které je složená vlněná přikrývka a polštářek.
Jako první uložily kamarádky do postele Sylvu.
"Tak za půl hodinky pro tebe přijdeme," loučí se s ní: "A na nic nemysli, třeba si klidně zdřímni," ještě dodává Magda.
Magda na chvilku odbíhá pro čaj, který má doma předem připravený a už usedají obě u kamenného stolu, který je usazeny na travnatém prostranství mezi pyramidou a rybníkem.
Eva má Magdu moc ráda, znají se už dlouho a ledacos spolu taky prožily. Je to dobrá kamarádka, ví, že je jedna z těch lidí, na které se může vždycky spolehnout.
"V Pyramidě se zdá čas kratší, uvidíš," upozorňuje Magda: "Vyzařuje zvláštní energii, hodně silnou energii. Já už jsem na ní trochu zvyklá, ale i tak, když jsem v ní déle, začne mě třeba bolet hlava. Tělo si samo řekne, kdy má dost," dodává a nalévá mátový čaj z vlastní bylinkové zahrádky.
"A jak se ta energie projevuje, jak jí kdo vnímá?" zajímá Evu.
"To je různé. Někdo cítí tlak, někdo brnění, chlad a nebo teplo. No, sama uvidíš. Jsem taky zvědavá jak bude působit na tebe, vím, že jsi na takové věci citlivá. Nedávno tady byl jeden redaktor od novin. Vyfotil si pyramidu z venku a že by ještě rád udělal fotku i uvnitř. Tak jo, vyfotil a chvilku jsme si uvnitř ještě povídali a on, že nemůže mluvit. A opravdu, svaly okolo pusy mu ztuhly a on jenom mumlal. Bylo to moc legrační a jen jsme vyšli ven, už ho to přešlo," směje se Magda a Eva s ní.
"Pyramida má magickou a asi ještě ne úplně prozkoumanou, sílu, že?" přemítá Eva.
"Má. Uvnitř je nejsilnější, léčivá a venku zase harmonizující energie. Krásně vylaďuje celé širé okolí."
Půl hodina oběma uběhla rychle, nechávají nedopitý čaj a jdou pro Sylvu. Ta je zavrtaná v přikrývce a vypadá jako vyrušená z nejhlubší meditace.
"Tak co? Jaké to bylo?" zajímá se Eva.
"Tak to vám musím vykládat, no prostě bomba, ale nevím, co to mělo znamenat."
"Co co mělo znamenat?" ptá se Eva nedočkavě.
"Měla jsem takové vize, něco jako film, jako sen, ale nespala jsem. Teda alespoň myslím, že ne. Takové zvláštní, jasné a silné a taky mě brněly nohy," odpovídá Sylva Evě a směje se.
Teď ukládají kamarádky do postele Evu, jako by byla miminko a už se s ní loučí a přejí jí krásný pobyt.
Eva osaměla. Leží na zádech, zabalená do deky a prohlíží si vnitřek střechy. Úplně jí ohromil ten obrovský prostor nad ní. Z vnitřku vypadá mnohem větší, napadlo jí. Připadá si jako v kosmické raketě, to jí evokuje ten tvar a barva pyramidy.
Najednou pociťuje chlad po celém těle. Ještě víc se zavrtá do vlněné přikrývky a nechává na sebe působit kouzlo prostoru.
Tři podlouhlá okna, která sahají skoro až k zemi rámují nádhernou přírodní scenérii. Na hladině rybníka plavou bílé labutě a divoké kačeny. Vánek si pohrává s rákosím i s hladinou, kterou čeří do rozvlněných, kovově lesklých obrazců. Evu napadne, že je ten pohled až kýčovitě krásný. Voda samo o sobě působí na Evu magicky. Cítí se moc příjemně.
Zavře oči a snaží se na nic nemyslet, jenom vnímat, jak jí Magda radila.
Najednou pocítila tlak u srdce. Nepolekala se. Tlak se stěhuje na oblast krku, chvíli setrvá a pokračuje na bradu. Začaly jí trnout zuby. Po chvilce tlak ustupuje a ona najednou vidí při zavřených očích stříbrnou tečku, která se rychle zvětšuje, až se rozprskla jako stříbrný ohňostroj, Eva se té rychlosti až polekala. A co to? Projekce jejího vnitřního zraku pokračuje. Před očima se jí najednou objevily barevné vlny, něco jako polární záře. Nejprve jasně zelené, potom žluté a nakonec fialové.
Je to krásné. Nádherně září na černém pozadí a pohybují se ve vlnách jako barevné měňavky.
Evě se často stává, že ve chvílích kdy se do sebe noří, vidí barvy. Většinou tu jasně, vlastně signálně zelenou, žlutou a bílou, která je tak jasná, že jí říká stříbrná, ale ještě nikdy neviděla fialovou, až tady, poprvé. Taky si uvědomuje, že je to tu všechno mnohem intenzivnější.
Eva asi na chvilku usnula, protože si najednou uvědomuje, jak někdo klepe na dveře a opatrně otvírá. A už vidí hlavy obou děvčat, jak zvídavě nakukují dovnitř. Je jí moc krásně, nejraději by tu ještě zůstala.
"To bylo krásný". Říká a souká se z přikrývky.
Všechny tři si ještě družně povídají u kamenného stolu s pyramidou po boku, vždyť se stejně celý hovor točí okolo ní.
Když Sylva vylíčila svoje projekce, které byly jako hraný film, Eva povídá: "Ty bys měla Magdě ještě zaplatit, víš, jako za kino," a líčí kamarádkám zase svoje barevné vjemy.
"Já nic takového nemám, nic necítím, ani nevidím, ale vím, že to tak má většina lidí. Vždycky mi to nadšeně líčí. Ale o to opravdu vůbec nejde, to je asi takový okrajový jev, hlavní je ta léčivá energie," vysvětluje Magda.
Eva se zamyslí: "Záleží asi na tom, jak jsme kdo mentálně nastavený a na co jsme vnímaví, ale stejně si myslím, že ty vjemy nejsou jen tak pro nic za nic. Myslím si Sylvo, že stejně přijdeš na to, co ty tvoje projekce měly znamenat, co ti chtěly říct. Třeba něco, co máš vyřešit ve svém osobním životě".
"Hmm... já asi tuším. Je to něco ve smyslu, že se mám posunout dál, asi moc přešlapuji na místě, jsem hodně nerozhodná a nerada dělám zásadní změny," uvědomí si Sylva a v její tváři se zableskl moment poznání, zatím sice ještě trochu zastřeného, ale poznání.
Eva na to: "Mám takovou zkušenost, že v podobných případech, jako jsou třeba sny, víte, ne ty obyčejný, ale ty hodně živé, který nás moc, moc zasáhnou a my na ně nemůžete zapomenout, tak u nich jsou moc důležité pocity. Prostě jaký pocit z té který situace v tom snu člověk má. Jaký pocit jsi při tom měla ty, Sylvo?"
"No právě, ty postavy, co jsem viděla, na mě působily příjemně a taky jsem viděla Magdu a ta se na mě smála," vybavuje si Sylva.
Při zpáteční cestě si obě kamarádky v autě povídají jenom o pyramidě a svých zážitcích z ní, tak silně na ně pyramida zapůsobila.
"Magda říkala, ať zase přijedeme, tak se domluvíme a uděláme si výlet jo, co říkáš Sylvi"?
Eva čeká na odpověď, když se jí nedočkává, koukne po očku na kamarádku, která sedí vedle ní.
Sylva hledí před sebe na silnici a vypadá nepřítomně, jakoby nad něčím moc přemýšlela. Eva jí nechává, napadlo jí, že si ještě v hlavě rovná dnešní zážitky a spřádá souvislosti, které se snaží pochopit.
Najednou se Sylva obrací na Evu a povídá: "Víš Evi, v té pyramidě jsem viděla ještě něco, ale nechtěla jsem ti to původně ani říkat. Bylo to moc divné a dost mě to polekalo," na chvíli se odmlčí a nejistě pokračuje: "Viděla jsem tam tebe. ....taky mě napadlo, jestli ti nějak neubližuji. Nevím sice jak, ale měla jsem z toho takový moc silný a špatný pocit."
"To se mi nezdá, nemám dojem, že bys mi nějak ubližovala a co jsi vlastně viděla"?
"Viděla jsem tvoji hlavu, obličej, zepředu, vlastně i s rameny. Dívala jsi se na mě a za tebou se z vrchu začalo černat. Vypadalo to jako když vyliješ černý inkoust do vody a on se rozpíjel a klesal dolu. Ty jsi měla otevřenou pusu a byla jakože prázdná a to černo z pozadí v ní bylo vidět...Co myslíš, že to znamená?" ptá se s obavami Sylva.
"A jak jsem se tvářila?" na to Eva.
"Tak nijak, ani špatně, ani dobře, prostě jsi na mě jenom koukala. A měla jsi na sobě to námořnický tričko, co ráda nosíš?" vzpomněla si ještě Sylva.
"Proč tě napadlo, že mi nějak ubližuješ? To mě spíš připadne, že jsem nějak ublížila já tobě, někdy v minulu, v minulém životě," zamyslí se Eva a Sylva na to: "To určitě ne, vždyť ty mi tak pomáháš a radíš, víš, jsem ti moc vděčná, pomohla jsi mi hodně věcí pochopit. Připadne mi, že jsem se znovu nějak našla a to všechno souvisí i s tou pyramidou."
"To jsem ráda, ale možná tím, že ti teď jakože pomáhám, tak tím třeba něco odčiňuji, víš, něco z dřívějška," napadlo Evu.
Zrovna dorazily k Sylvině domku. Eva zaparkovala a jde kamarádku doprovodit. Má před očima pořád ten obraz, co jí Sylva vylíčila a taky má silný pocit, že to, co říkala Sylvě, tu svoji domněnku, tak že to tak opravdu je, že je to pravda. Neumí se sice ztotožnit s tím, že by komukoliv měla ubližovat, ale něco jí říká, že je to přesně tak.... že to bylo tak...
Cestou si ještě vybavují dnešní kouzelné odpoledne, ale jakoby něco viselo ve vzduchu, něco nepochopeného, záhadného a tajemného.
Eva ucítila nádhernou vůni rozkvetlé jabloně, která sklání svoje rozložité větve až k brance a jakoby netečně ke všemu lidskému hemžení šíří krásno.
"Ty si opravdu myslíš, že jsi mi mohla někdy nějak ublížit?" ptá se nevěřícně Sylva, a obrací se k Evě.
"Víš, nejde mi z hlavy to černo, co se objevilo za mojí pusou... to mi připadá, jako bych ti někdy ublížila slovem. Slova mají velkou moc, myšlenky taky, ale když něco řekneš hodně emočně, tak to je potom síla. Toho druhého to zasáhne naplno, jak v dobrém, tak v tom zlém. Lidi si to vůbec neuvědomují a křičí na sebe kolikrát hrozné věci. Pak je to třeba mrzí, ale už je to jednou venku, už to vyslali, myslím ty škaredé emoce," přemítá Eva a dodává: "Chápeš? Třeba jsem tě někdy proklela."
Sylva na to bez rozmyslu a s lehkým nevěřícným úsměvem na rtech: "To si jako myslíš, žes byla tak silná čarodějka?"
A teď, teď se to stalo.....
"No, to si piš, že byla," odpovídá Eva a musí se svým slovům sama pousmát i když to co řekla myslí úplně vážně. Vlastně to ví.
Ale co to? Najednou si uvědomuje, že někde v ni, někde v hrudi se něco vztekle vzedmulo a křičí to, ale slyší to samozřejmě jenom ona sama: "CO SI VŮBEC MYSLÍŠ, CO SI TO DOVOLUJEŠ, POCHYBOVAT O TOM, ŽE JSEM SILNÁ ČARODĚJKA!!!"
Ta slova uvnitř ní se ozvala úplně současně s jejími vlastními, které před chvílí říkala Sylvě, ale Eva se s tím vnitřním hlasem pocitově vůbec neztotožnila a taky ty slova neuměla nijak ovládat. Prostě si v ní něco křičí a ona s tím nemůže nic dělat. Je to moc nepříjemný pocit.
Eva se na chvíli zarazila. Co to bylo? Kde se vzala ta hrozná a černá zloba, jí tak cizí? Napadá jí, že to musí být strašné vnímat svět s takovou záští a zlobou na srdci.
I když se vůbec neztotožňuje s těmi pocity, které jí nejsou vlastní, ví, že to jsou vlastně její vlastní pocity. Ale moc dávné pocity, pocity z některého z minulých životů, protože to co Eva vnímala ve svém nitru, nebyla nynější Eva, jí se to co říkala Sylva vůbec nedotklo.
Ten pocit jí taky utvrdil v tom, že její domněnka je pravdivá. Ano, někdy dávno, někdy v minulém životě se to stalo. Eva slovem proklela Sylvu a teď jí to podvědomě vynahrazuje v dobrém.
Eva Sylvě nic neříká o svých pocitech. Obě se srdečně loučí a slibují si naplánovat další návštěvu u Magdy v pyramidě.
Když Eva osaměla za volantem, znovu si vybavuje ty hrozné a pro ní neznámé pocity. A taky si jí najednou uvědomuje. Najednou jí vidí.
Vidí černou čmouhu, která zakrývá celé její srdce.
Eva jemně svírá volant a opět si uvědomuje ten krásný svobodný pocit při řízení. Přemítá, čím to je, že se při řízení cítí tak krásně.
Je uzavřená v malém prostoru, který je izolovaný od toho velkého a i tak se cítí svobodně. Má ráda svobodu nadevše. Všeobecně tvrzená a omílaná pravidla a příkazy většinou neuznává, řídí se v životě svými pocity, intuicí a selským rozumem. Dopravní pravidla se ale snaží naplno dodržovat, většinou mají logiku a řád, a i když má někdy pocit, že nemají, i tak je dodržuje. Ví, že svobodu musí vnímat každý sám v sobě a ne jí demonstrovat na okolí.
Připadne jí, že ten prostor v autě má svojí vlastní atmosféru i svoje vlastní fyzikální zákony.
Je plně přítomná a lehce soustředěná na každý okamžik v tichu. Má tak možnost nerušeně pozorovat svoje přicházející pocity, nebo, pro změnu, pustit naplno hudbu a dělat to samé.
Je sice izolovaná od okolního světa, ale přitom je jeho součástí. Líbí se jí ovládat vůz, stejně jako naplno ovládá svůj život. Nenechává se okolnostmi smýkat jako loď bez kormidla. Ne, umí držet směr, má vytrvalost a odvahu jít za svým životním cílem a když je třeba, šlápnout na plyn. Naučila se číst v mapě, v mapě života. To je vždycky dobré k tomu, aby člověk držel vytyčený směr.
Uvědomuje si ale, že nerada šlape zprudka na plyn a na brzdu, jak v autě, tak v životě. Má ráda plynulou a hladkou jízdu.
Velká rychlost je asi pro nezralé, ona se raději vybouří jinak. Ne, takto se svým životem riskovat nehodlá, je jí moc vzácný.
Ano, ten prostor v ní....připadá si, jako by byla ve stálém, mírném stavu meditace, nezávislá na okolním ruchu dění.
Tentokrát si nepouští svojí milovanou hudbu. Chce být sama. Pořád vidí tu černou skvrnu na svém srdci. Pocitově jí nic nedělá, netíží, ale JE a to Evě vadí. Už se jí mnohokrát pokusila mentálně odstranit, vygumovat, vysát, odlepit, přemalovat, ale nic. Je tam pořád. Je tam a vysmívá se jí.
Co modlitba, napadlo Evu, ta má přece obrovskou moc ve svých vibracích, které jsou umocněné i častým opakováním velkého množství lidí.
Začne se modlit... má z toho dobrý pocit, ale skvrna je tam pořád. Eva si najednou neví rady, ale ví, že to zvládne, ví, že jí určitě něco napadne.
Po chvíli jí vytane na mysl, - co takhle svěcená voda. - Musí se tomu nápadu zasmát, - to je ujetý, - napadne jí, - je to jako ze špatného románu a nebo filmu, ale co, zkusit se to může! -
Vizualizuje si, pomocí svého vnitřního zraku, jak na tu černou skvrnu, která zahrazuje její srdce, cáká svěcenou vodu.......ale co to.....je pryč. Skvrna je pryč...Zmizela.
Eva najednou pocítila úlevu. Úlevu a moc velkou radost, vděčnost a taky překvapení.....
Ta skvrna, ten otisk, ta připomínka některého z Eviných minulých životů, je pryč a ona ví, že se už nikdy nevrátí.
Vnímá naplno svojí mentální sílu a taky si uvědomuje, jak tenká hranice je mezi dobrem a zlem.
Ví, že nesmí a ani nechce myslet a mluvit tak, aby to někomu a nebo jí, ublížilo.
Ví, že její síla je tak velká, že s ní může tvořit velké věci.
Ví taky, že byly doby, kdy stála na té druhé straně a Sylva s ní.
